Mužský oděv

Spodní oděv

Spodní prádlo plnilo několik funkcí. Vzhledem k tomu, že se k zhotovení svrchního oděvu užívaly v převážné většině vlněné materiály, zabraňovalo bezprostřednímu odírání vlny o holou kůži, které by jinak vedlo k jejímu podráždění. Svrchní oděvy se také velice obtížně čistily, protože se ve středověku používalo mechanických prostředků k praní, které látku poškozovaly. Proto se také oděvy nemohly čistit příliš často. Praní spodního prádla, které se zhotovovalo převážně ze lnu, nebylo tolik obtížné. Absorbovalo pot, a pokud došlo k jeho znečištění, nebyly náklady na zhotovení dalšího kusu oděvu, který sloužil na převlečení, tolik nákladné, jako by tomu bylo u oděvu zhotoveného z vlny.

Mužská košile

Košile, rubáš či rubáč, byla základním kusem mužského spodního prádla. Košile byly jednoduchého střihu, připomínajícího literu T a dosahovaly obvykle do oblasti kolen. Ramenní vsadky se v této době ještě zhotovovaly bez plisování. Košile mohla mít jednoduchý oválný výstřih, rozhalení na hrudi do tvaru V nebo rozparek po celé délce.

Zdá se, že rozdíl mezi košilí a rubášem spočíval zejména v délce, když v jednom dědictví litomyšlském z roku 1510 se odkazují „košile tři a rubáč dlouhý“. Tím by se rubáš řadil spíše, nikoliv však výhradně, do ženského šatníku. To by naznačovaly i další testamenty litomyšlských měšťanek: Rychtářka Tisovská má roku 1497 dva rubáče lněné, Marta, sestra purkrabové, odkazuje roku 1499 „Mandě písařce dva rubáče, jeden žemniový a druhý lněný“. Kateřina, měšťanska z Nového Města pražského, odkazuje roku 1483 „tři rubáše sváteční a tři košile všední“.

Spodní prádlo bylo většinou bílé či v přírodní barvě materiálu, ale pokud již máme doložené barevné spodní prádlo, z nějakého důvodu se nejčastěji jedná o modré. Pro košile tak máme doloženo jak písemně ze Starých letopisů českých, kde se uvádí, že v bitvě na Vyšehradě „čeští a moravští páni byli zbiti a všeho odění a rúcha až do modré košile obnaženi“, tak ikonograficky v miniaturách Života sv. Františka z roku 1500.

Ženská košilka

Ve srovnání s mužskými kusy spodního oděvu je dokladů o jeho podobě u žen podstatně méně. Ženy nosily pod svrchní šaty jednoduché dlouhé košilky na ramínka. Setkáváme se s nimi nejčastěji na iluminacích zobrazujících lazebnice, které je dokonce nosily jako pracovní oděv a vyobrazeny v nich jsou také pracující ženy. Dále je nalezneme také na intimních scénách zobrazujících interiéry ložnice. Jeden z nejstarších archeologických nálezů ženské košilky je ze 14. století z hradu Ranis v Německu.Tato košilka je ušita ze dvou dílů, předního a zadního. Dalším typem je košilka, která se skládá ze tří dílů. První dva tvoří v podstatě přední a zadní díl živůtku, třetí je na ně v pase vsazen tak, že tvoří skládanou sukni. Na boku pak míval tento typ košilky šněrování pro lepší vypasování, později mohl být střih živůtku rozšířen o košíčky na prsa, jak je patrné ze 4 nálezů z hradu Lengberg ve východním Tyrolsku, jež jsou datovány do 80. let 15. století.

Spodky

Druhým základním dílem mužského spodního oděvu byly pánské spodky, dnes spíše známé pod archaičtějším a všeobecně více užívaným názvem hace, které se před ztrátou jotace ve 14. století vyslovovaly hácě a můžeme je najít v zápisech i jako hacze, staročesky rúšce, latinsky bragas či bracca. Ve starší době dosahovaly až do oblasti kolen, případně pod ně. Tyto střihově delší hace postupně mizí a po polovině 15. století se s nimi již nesetkáváme.

Později byly spodky v písemných pramenech uváděny spíše v novém latinském novotvaru jako femoralia, doslovně překládaném jako nábedrnie. Takto je také nazývá Vavřinec z Březové ve své kronice, při popisu bitvy pod Vyšehradem. Po ní měli být padlí rytíři vysvléknuti ze zbroje, až byli obnaženi pouze ve spodkách: „... baronibus et militibus sunt velut porci crudeliter interempti et statim omnibus armis et vestibus usque femoralia denudaci.“

Na zhotovení spodků se užívalo tenkého lněného plátna, jak dokládá Bible kladrubská z roku 1471: „Učiníš i rúčce lněné, aby přikryly mrzkosti tvé od ledví až po bedr.“U nejjednodušších z nich se střihově jednalo o více či méně tvarovaný pruh látky, který procházel mezi nohama a na bocích byl přidržován šňůrkou, která se na jednom či na obou bocích svazovala. Takové známe kromě nejrůznějších dobových vyobrazení i z archeologických nálezů na hradě Lengberg ve východním Tyrolsku. Další variantou mohl být střih, kde šňůrku na bocích nahrazoval tunýlek se šňůrkou, jejíž konce byly vyvedeny vpředu. Po stažení a zavázání se v přední části spodků vytvořila jakási kapsa na genitál. I když starší hace (s nohavičkami) nalézáme ve vyobrazeních pouze bílé, u spodků slipového střihu můžeme nalézt i modrá či dokonce černá vyobrazení.

Zatímco u muže v 15. století se považovalo za hrubou urážku měl-li „bez hacz choditi“, o tom, zda spodky (femoralia) nosily i ženy, panuje v současnosti živá diskuze, kterou rozpoutal zmiňovaný nález textilií na hradě Lengberg. Není totiž možné zcela jasně prokázat, že výše zmíněné a zobrazené spodky patřily muži nebo ženě. Zajímavý je však fakt, že je máme pro české prostředí názvově doloženy k roku 1455 v Klementinském slovníku, a to jako jejich ženskou variantu feminale.Pro italské prostředí máme spodky u žen bezpečně doložené k přelomu 16. a 17. století.

Spodky i košile byly považovány za intimní oděv, který se neslušelo ukazovat na veřejnosti. K postupnému odhalování košile začalo docházet ve druhé polovině 15. století v souvislosti s pronikáním renesanční módy přes Německo, ale například ještě v mravokárném Jenském kodexu jsou části košile viditelné pouze u postav nějakým způsobem neřestných.

Svrchní oděv

Kabát

Kabát či kabátec se od 14. století používal pro označení kratšího a vypasovaného oděvu a jako synonymum německého wams, jacke, schecke či rock, francouzského pourpoint, rochet, roquette či anglického jacket, rocket a doublet, z italského giubbetta.

Slova kabát, rock (waffenrock), doublet (arming doublet) či pourpoint označovala rovněž typ prošívanice a v i češtině je první užití slova kabát na přelomu 13. a 14. století spojeno právě s označením prošívanice v Alexandreidě a udrželo se minimálně po celé 15. století, když v Kronice velmi pěkné o Janu Žižkovi můžeme číst: „Tiem jest polniem vojskem vládl kněz Prokop Holý. Pak ten jest býval k bitvě na špici v tlustém kabátě.“ Je otázkou, zda české slovo kabát vzniklo ze staroněmeckého gewæte či je rovněž odvozeno z italského giubbetta.

Aby byla situace ještě nepřehlednější, může se pod označením kabát skrývat ještě suknice typu cottehardie, která byla těsně vypracovaná v oblasti hrudníku a pasu a nošena od 2. poloviny 14. století. I když kabát sloužil k přivazování nohavic i dříve, jak je patrné z úvazů nohavic na pourpointu Charlese de Blois, kombinace kabátu a k němu přivázaných nohavic se v Čechách široce rozšířila až kolem poloviny 15. století, čímž se z kabátu stala funkční část oděvu na pomezí mezi spodním a svrchním oděvem, čemuž by odpovídalo také ustavení samostatného kabátnického cechu roku 1441. S tím, jak se z nohavic postupně stávají kalhoty a zvyšuje se jim pas, zkracují se i kabátce a koncem 15. století se z nich opět stává plnohodnotný svrchní oděv. Zběžný nástin vývoje kabátu lze vidět ná následujících obrázcích.

Jak již bylo řečeno výše, v poděbradském období byl kabát jakýmsi mezistupněm mezi spodním a svrchnim oděvem a to nejen v Čechách. Tělo kabátu tak mohlo být zhotoveno z levnější, např. nebarvené látky. Tomu by také odpovídal testament kotláře Martina z nynější Spálené ulice v Praze, který roku 1477 zanechává „dva rukávy aksamitové od kabáta“. Vzhledem k tomu, že kabát tvořil s nohavicemi jeden celek, bylo módní mít nohavice i kabát, popřípadě jen jeho viditelné části, ve stejné barvě, nejlépe kontrastní ke svrchní sukni či plášti.

Nedostatek českých obrazových pramenů a fakt, že kabát byl v poděbradské době mezivrstvou mezi košilí a svrchníkem, značně znesnadňují badatelskou činnost. Přesto lze vysledovat některé detaily a odlišnosti oproti jiným oblastem. Rukávy českých kabátů jsou buď úzké nebo široké, stažené krátkou manžetou u zápěstí. Naopak se nevyskytují ramení vycpávky podle burgundské módy, či nabírání horní poloviny rukávu jako u italské módy.

Při srovnání kabátu z fresky v Mincířské kapli chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře se soudobými německými vzory se zdá, že české kabáty byly poněkud archaičtějšího rázu, tj. s dlouhým šorcem pevně obepínajícím břicho a vazaným na jednu tkanici a velmi klenutým, pravděpodobně vycpaným hrudníkem, který již ale nemusí být tak pevně sepnut jako břišní část a proto je buď zapínán knoflíky či několika tkanicemi procházejícími proti sobě postavenými dvojcemi dírek.

Do konstrukce kabátů dávají nahlédnout některé artikuly novoměstského kabátnického cechu, které byly potvrzeny 16. srpna 1448:

„Třetie, aby byly dělány barchanové kabáty v prostředku plátnem novým, a bavlna aby byla v prsy, a vespod aby bylo plátno nové nebo cvilink bez přimiešenie vetchého; a v kožené kabáty aby bylo vetché plátno v prostředek, a vespod nové bez přimiešenie vetchého. Také aby vetché plátno nebylo děláno pod barchanové kabáty ani kožené ani cvilinkové, nebo pod rukávy aby žádného vetchého mandlovaného na trh nedělali.“

„Desáté a poslednie, v harasové kabáty aby bylo děláno dvuoje plátno v prsy svrchnie, a v pokošinové též, pod pokutami svrchupsanými.“

Zatímco v západní Evropě byly tkanice, kterými byly nohavice přivázány ke kabátu, vázány viditelně na jednu kličku, ve střední Evropě bylo zvykem nosit tyto tkanice skrytě, jak je patrno z následujících obrázků.

Sukně

Sukně byla základním typem svrchního oděvu. Byla ušita nejčastěji z vlněného sukna, odtud pak její název. Mohla být různých délek. Dlouhá varianta se nejspíš mohla nazývat reverenda, jak ukazuje zápis z roku 1478, že pražský sladovník Rameš chodil v „reverendě nové barvy“. Sukně mohly být podšité látkou, kožešinou nebo i nepodšité. Tak roku 1425 odkazuje Tomášek z Hlohovic svému bratru „sukni s beránčím kožichem“ a „sukni parvířku s liščím kožichem“. Týž Tomášek měl však i „sukni modrú nepodšitú“. Plzeňský měšťan Jan Chudoba odkázal v roce 1432 ze svého šatníku „knězi Šimanovi sukni černú svú s liščím kožichem“a mistr Petr, rovněž z Plzně, zmiňuje v roce 1492 „harasovú suknici krátkú podšitú“. Pražský sladovník Duchek, jenž zemřel roku 1437, měl kromě jiného tři sukně, jednu „šerú s beránčím kožichem črným“, jinou „s liškami“ a jinou „s plátnem“, tj. podšitou lněnou tkaninou (plátno v této době nutně neznamená plátnovou vazbu, ale označuje lněnou látku).

Ke konci 15. a začátkem 16. století zachycujeme v písemných pramenech i sukně lemované kožešinou. Například v jindřichohradeckých knihách se roku 1496 uvádí „červená, lasicí opremovaná“, která stála 2 kopy grošů. V roce 1503 pak ukradl služebník urozené paní Barboře z Vrchlabí také „sukni atlasovou zelenou, kožichem podšitou a lasičkami opremovanou“.

V Českých zemích můžeme vysledovat tři nejčastější varianty:

Sukně prostá

Sukně více či méně košilového střihu různých délek, buď s uzkými nebo širokými rukávy. Označení „prostá“ se netýká materiálu, který mohl být vskutku honosný, ale relativní jednoduchosti střihu. Mohla být zdobena tehdy módním řasením čili vrapováním. V české ikonografii mají váženější postavy (např. starší, světci, andělé atd.) zpravidla velice prosté, ale také velmi dlouhé sukně.

Sukně typu vestina

Sukně, pro kterou mají italové pojmenování „vestina“, se vyznačuje vypasovaným hrudníkem, který byl opatřen zapínáním, a více či méně vrapovaným šorcem různých délek, zpravidla však ne delším, než lehce pod kolena.

Řasená sukně s pytlovitými rukávy

Tento typ sukně se vyznačuje pytlovitými rukávy a bohatým řasením po celé délce. Česká varianta se od svých západoevropských vzorů odlišuje zejména konstrukcí rukávů. Zdá se, že v Čechách se udržel hluboký průramek, tzv. grande assiette, což českým sukním tohoto typu propůjčuje poněkud splihlý vzhled na rozdíl od hranatějšího tvaru obvyklého v západní evropě. Toto zvláště vynikne v kombinaci s kabáty, které nemají vycpaná ramena, jak bylo obvyklé např. v Burgundsku a Francii. Na západě měl tento typ rukávu zpravidla dva otvory na prostrčení ruky. Jeden na konci u zápěstí, jak je obvyklé u normálních rukávů a druhý zhruba v místě loketní jamky. I když vyobrazení takového rukávu najdeme v např. Kutnohorské bibli, z ostatních českých dobových vyobrazení se zdá, že české rukávy byly obvykle hranatější a měly pouze jeden otvor, kudy šla ruka prostrčit, a to zhruba v úrovni loketní jamky. Tuto konstrukci rukávu lze nepřímo potvrdit i některými písemnými prameny. Tak lze v jedné rakovnické soudní knize číst k roku 1486 zápis:„Poručil jsem, aby kladl peníze do truhly, a on kladl do rukáva sukně své.“Jinde zase lze číst: „Vyňal peníze s měchýřem, dosti pěkný uzlík, a vložil je do rukáva.“

Tento typ sukně byl nejčastěji podšitý kožešinou.

Plášt

Plášť byl velice oblíbeným mužským a ženským typem svrchního oděvu. Střihově se velice lišil a názvy jednotlivých typů střihů značně splývají, takže je dnes poměrně těžké rozlišit, o který konkrétní typ oděvu se jednalo. Můžeme se tak setkat s pojmy plášček,pláščík v lucemburském období se mu začalo říkat klok,kloček, z francouzského tvaru cloque, latinskyclanis, dále latinsky pelicio, německy tasselmantel, mantl a mantlík. Nejčastěji se setkáváme s plášti půlkruhového střihu, nošen byl ale také třičvrtěkruhový. Délka pláště byla proměnlivá a mohl mít celou paletu barev, ale jednoznačně převažovala modrá, zelená, růžová a šedá barva.

Plášť se nejčastěji spínal na hrudi pod bradou. Mohla k tomu sloužit ozdobná přezka zvaná agrafa, jejíž tvar, barevnost a zdobení měly náboženský význam, proto se často setkáváme s agrafou kosočtvercového tvaru, která je zdobena drahými kameny rozmístěnými do tvaru kříže, případně mohou být její vrcholy zakončeny perlami, připomínajícími lilii. Půlkruhový plášť sepnutý agrafou nacházíme nejčastěji na vyobrazení Panny Marie. Dále byly pláště spínány šňůrkou či řemínkem, nebo ozdobným napříč položeným pruhem nebo také, zejména u kratších plášťů, na tři knoflíky pod bradou či častěji na rameni.

Další skupinu plášťů tvoří pláště, dnes některými badateli označované umělým výrazem plášťová tunika. Spadají sem zejména dva typy plášťů: První, který svým tvarem připomíná italský oděv giornea a druhý, který má průstřihy na ruce a spíše se blíží sukni či západoevropské houppelande.

Obuv

Obuv v Čechách ve 2. polovině 15. století můžeme rozdělit na nízkou, polovysokou a vysokou. Obuv byla nejčastěji zhotovena z kůže tak, že se sešila podešev se svrškem a bota se převrátila naruby (tzv. převracená obuv). Mezi podešev a svršek se vkládal pásek kůže, tzv. okolek. Cílem konstrukce středověkké boty bylo schovat všechny důležité švy uvnitř. Zatímco v Německu již začíná móda bot s kulatou špičkou, která vyvrcholila v 1. polovině 16. století botami zvanými "kravská tlama", v Čechách se ještě na počátku 16. století drží na obuvi konzervativní mírná špička.

Kromě svršku, podešve a okolku obsahovala bota zpravidla ještě několik částí - opatek, obrubu a nějakou variantu zapínání či šněrování.

Zapínání s přesahem

Zapínání s přesahem znamená, že část kůže na svršku překrývá otevřenou část boty a je sepnuta po straně na knoflík nebo přezkou. Funkce je velmi podobná jako u zapínání pomocí chlopně, hlavním rozdílem však je, že chlopeň je k botě přišitá zlvášť. Přesto není jednoduché tyto dva typy v nálezech a na vyobrazeních rozlišit a často splývají dohromady. Tento typ zpínání byl nejpopulárnější mezi 8. a 13. stoletím, v 15. století se již vyskytuje velmi sporadicky (např. nález z Fribourgu ve Švýcarsku, kde je přesah opatřen dvěma pásky, které se v oblasti kotníků spínají pomocí dvou přezek).

Zapínání pomocí záhybu

Princip zapínání je velmi podobný, jako u zapínání s přesahem, ale botě úplně chybí otevřená část na nártu. Místo ní je zde velký záhyb, který se pomocí knoflíků, přezek nebo háčků sepne po straně. Tento typ zapínání byl velice populární ve 14., 15. a 16. století, zejména u vysokých bot.

Zapínání na nártový pásek u otevřených bot

Toto zapínání se vyskytuje u nízkých otevřených bot (střevíců) od 14. do 16. století. Je charakteristické páskem, který vede přes nárt a spíná se na knoflík, přezku nebo se váže do uzlíku.

Zapínání s bočním šněrováním

Tento typ má rozparek na boku boty, který se šněruje pomocí tkanice či koženého pásku. Vyskytuje se u nízkých a kotníkových bot v průběhu 13. až 15. století. Může být kombinováno se zapínáním na nártový pásek.

Zavazování na tkaničky

Tento typ obuvi je na přední straně opatřen jednou, dvěma nebo třemi dvojcemi dírek, kterými se provlékala tkanice podobně jako u doubletu. Některé kusy však mohou být zavazovány jednou dlouhou tkanicí, což je obdobné jako u současné obuvi. Nalezené kusy jsou vesměs datovány mezi roky 1350 až 1530.

Rekonstrukce

Pro rekonstrukci byly vybrány kotníkové boty se zavazováním na jednu tkanici, podobně, jako je tomu u moderních bot, protože požadavkem byla robustní bota, kterou její majitel může nosit k plátovým nohám (tzn. část od kotníku nahoru bude překryta plátovým lýtkem) a zároveň v ní absolvovat dlouhé pochody. Tento typ bot se široce uplatňje na českých dobových vyobrazeních, viz níže.

Zapínání na knoflíky s ocáskem

U tohoto typu je rozparek zapínání vepředu na nártu. Z jedné strany jsou tzv. knoflíky s ocáskem. Ty jsou vytvořeny tak, že se na kožené tkanici udělá uzlík. Ten potoom slouží jako knoflík a provléká se protijdoucími otvory. Tento typ zapínání se používal ve 14. a 15. století a vrcholu dosáhl mezi lety 1350 až 1450.

Zapínání na chlopeň

Je principiálně stejně jako výše popsané zapínání s přesahem, ale chlopeň není integrální součástí boty, nýbrž je našitá dodatečně. Toto zapínání se nejčastěji nalézá na obuvi ze 14. a 15. století.

Střevíce s límcem

Tyto střevíce mají místo obruby kožený límec. Ten se po nazutí ohrne dolů, čímž se bota kolem kotníku mírně uzavře. Tento typ střevíců byl populární na přelomu 15. a 16. století.

Zapínání na řemínky

Velice archaické zapínání, kdy noha byla nad kotníkem kolem dokola obvázaná jedním nebo více řemínky. Tento typ můžeme rozdělit na dva podtypy:

1. Řemínek, který obepíná nohu, je veden vodorvně a protažen několika dvojcemi svislých průřezů vytvořenými přímo ve svršku boty. Užíváno zejména mezi lety 600 - 1000.
2. Řemínek, který obepíná nohu, je veden vodorvně a protažen očky, která jsou vytvořena protažením jiného řemínku svisle dvojcemi vodorovných průřezů ve svršku boty. Užíváno zejména mezi lety 1000 - 1300.

Pokrývky hlavy

Kápě

Kápě, kapicě, kapicze pochází stejně jako čepice ze středolatinského slova capa, cappa. Nazývala se také kukla či kuklička, což vzniklo z latinského cucalla a v písemných pramenech je dále označována jako capucium, chuchla, cucala, capye. Kápě mohla být nošena různými způsoby - standardně na ramenou a pak mohla být doplněna ještě kloboukem nebo přilbou, či byla nasazena ohrnutým obličejovým otvorem na hlavě jako čepice. Pro pohusitské Čechy můžeme vysledovat tři hlavní typy typy kápí: S cípem, bez cípu a kápi se střapci, která byla populární také v Německých zemích.

Kápě s cípem

Tyto kápě byly v oblibě především před Husitskými válkami, jak je možné vidět v Gelnhausenově kodexu (1400 - 1408) nebo Bibli olomoucké (1417). Vzhledem k tomu, že delší cíp rozeznáváme především u luxusně oděných jedinců, mohl reprezentovat dobré postavení svého majitele. Tomu by i odpovídala zaznamenaná událost v kronice Vavřince z Březové, kdy táborité stříhali dlouhé cípy kápí pražským řemeslníkům a měšťanům, které tak symbolizovaly nestřídmost a přepych, které odsuzovali. Rovněž v Jenském kodexu (1490 - 1510) je zobrazen kněz v honosné šubě, mnoha prsteny a botách s dlouhými špicemi, který má kápi s dlouhým masivním cípem.

Kápě bez cípu

Jednoduchá kápě bez cípu byla nejrozšířenějším typem kápě v pohusitských Čechách. Bylo možno ji nosit pod přílbu nebo spolu s kloboukem. Jednu takovou „kuklu modrou, kterou míval do vojny“ po sobě zanechal Zikmund Jirconis z Poříče roku 1455. Vyobrazení těchto kápí máme velmi mnoho ať už z českých či německých pramenů.

Kápě se střapci

Byla oblíbena v německých zemích, včetně tehdejších Čech. Rovněž se mohla nosit pod přílbu, jak ukazují kresby a malby slavného malíře Albrechta Dürera (1471 - 1528). Na krku mohla být spínací na knoflíky aby měla více anatomický tvar. Rovněž její střapce mohly být ozdobně vykrajované, jak je vidět např. na portrétu kutnohorského mincmistra Hanse Harsdorffera z roku 1484. Není bez zajímavosti, že Albrecht Dürer a Hans Harsdorffer byli přátelé.

Klobouk

Klobúk, klouček, koblúček, kobek, kobek, klouček, koláče. Označoval kromě pokrývky hlavy také přilbu. Nejrozšířenějším tvarem byl ten, kdy dýnko přirozeně kopíruje hlavu a krempa je zahnutá či srolovaná nahoru. Vyobrazení takového klobouku nacházíme jak např. v Krumlovském sborníku (1420) tak i o 70 let později v Jenském kodexu (1490 - 1510), a archeologicky potvrzené nálezem z Irska. Dýnko mohlo být i zploštělé, kónicky tvarované nebo kuželovité. Rovněž krempa mohla být různě tvarovaná: rovná a kulatá, jako u současných klobouků, srolovaná, jak bylo řečeno výše, zahnutá nahoru s jedním nebo více prostřihy, popřípadě úplně chyběla. Na rozdíl od kápí se zdá, že klobouky byly často podšité jinou látkou, či kožešinou.

Samostatný kloboučnický cech byl na Novém městě pražském ustaven 2. dubna 1446. Z jejich řádu lze vyčíst, že vyráběli klobouky bobrové a plstěné. Z potvrzení artikulí kloboučnického cechu na Starém městě z 11. srpna 1489 lze vyčíst, že kromě bobrových klobouků musel mistr umět vyrobit ještě klobouk zaječí s „obú stranú vlasitý“, klobouk kadeřavý a kromě klobouků též ševcovskou plsť a bot, předpokládám že plstěné na způsob válenek.

Klobouk s kulatým dýnkem a srolovanou krempou

Klobouk s nahoru ohnutou krempou bez průstřihu

Většina těchto klobouků má v ikonografii rovné dýnko, ovšem lze narazit i na výjimky, jako je ta v Jenském kodexu, viz obrázek níže.

Klobouk s nahoru ohnutou krempou s průstřihy

Za povšimnutí stojí, že i když má klobouk pouze jeden průstřich, tento průstřih není nikdy uprostřed čela, ale spíše po straně hlavy.

Další typy klobouků

Barety

Jednou z nejčastějších pokrývek hlavy je baret, který tvořil přibližně čtvrtinu všech pokrývek hlavy a skrývá se patrně pod dobovým názvem čepice.

Použitá literatura: