Přehled vojenských akcí 1434 - 1525

Bavorská válka

Předehra

Bavorsko-landshutský vévoda Ludvík IX. Bohatý (1450 - 1479), byl vedle kurfiřta Friedricha I. Falckého, zvaného Vítězný (1425 - 1476), a braniborského markraběte Albrechta III. Achilla (1414 - 1486) jednou z nejvýraznějších osobností mezi německými knížaty v druhé polovině 15. století. Jeho finanční síla, která se opírala o bohaté otcovské dědictví a dobře fungující zemskou správu, jakož i jeho štědrost a skvostná prezentace mu přinesly pověst legendárního bohatství. V oblasti říšské politiky se opíral zásadně o wittelsbašský spolkový systém vytvořený společně s kurfiřtem Friedrichem I. Falckým (oba byli Wittelsbachové). Především spolek landfrýdů s vévodou Albrechtem III. Bavorsko-mnichovským (také Wittelsbach) a falckrabětem Friedrichem ze 17. prosince 1451 měl pro knížata, šlechtu a města v jižním Německu silnou přitažlivost. Po švábských říšských městech se později k wittelsbašskému spolkovému systému připojili také vévoda Zikmund Tyrolský (1455) a český král Ladislav Pohrobek (1457). Roku 1458 vévoda Ludvík a falckrabě Friedrich obnovili a upevnili svou koalici doživotním spojenectvím.

Ale obzvláště vztah kurfiřta Friedricha I. Falckého k císaři Fridrichovi III. skrýval vysoký potenciál konfliktů, protože císař nikdy neuznal vládu falckraběte, kterou si přivlastnil proti dědickému právu Zlaté buly. Vedle toho vznikala také rivalita mezi falckrabětem a markrabětem Albrechtem III. Achillem.Albrecht Achilles se pokusil rozšířit svou jurisdikci a tím i svůj vliv na sousední území. Z tohoto důvodu povýšil zemský soud v Norimberku, kde měl funkci purkrabího a tudíž mu tento soud byl podřízen, na císařský soud. Tímto způsobem prosadil svůj nárok na neomezenou jurisdikci prostřednictvím norimberského soudu pro celou Říši a jménem císaře jako nejvyššího soudce si nárokoval právo přebírat soudní procesy ze všech regionů. To by znamenalo, že by mohl ovlivňovat judikaturu sousedních knížectví a jako vyšší soud by pak mohl rušit rozhodnutí podřízených soudů. Za úsilím Albrechta Achilla stála také myšlenka obnovení Franků pod nádvládou Hohenzollernů. V kombinaci s vévodskou důstojností zůstala tato myšlenka dlouho živá ve würzburském knížecím biskupství, aniž by se kdy znovu stala skutečností.Albrecht III. se tím nutně dostal do sporů s falckrabětem na Rýně a v Mosbachu, s franckými biskupstvími a konečně také s vévodou Ludvíkem IX.

Na druhé straně se k markraběcí politice připojila knížata v jihozápadním Německu, která se rovněž cítila ohrožena expansivní teritoriální politikou falckraběte Friedricha I. Vítězného. Tzv. protifalcká aliance mezi markrabětem braniborským, vévodou Vilémem Saským, markrabětem Karlem Bádenským, hrabětem Ulrichem Würtembersko-stuttgartským a mohučským arcibiskupem Dietherem von Isenburg byla, stejně jako obnovený wittelsbašský spolek, uzavřena roku 1458. Tím byla připravena půda pro rozhodující střetnutí. A příslušný podnět pro vypuknutí konfliktů na sebe skutečně nenechal dlouho čekat.

Ačkoli bylo také vévodství bavorsko-landshutské dotčeno zásahy norimberského soudu, dobrý osobní vztah mezi markrabětem Albrechtem III. Achillem a vévodou Ludvíkem IX. bránil až do roku 1458 tomu, aby zeměpanská rivalita přerostla do otevřeného nepřátelství. Na druhé straně zůstal markrabě Albrecht po celý svůj život věrným obráncem císařských zájmů v Říši. Jen zřídka však z toho mohl získat nějaký užitek pro své vlastní cíle. Právě ve vznikajícím střetnutí mezi Wittelsbachy a Říší viděl však šanci spojit říšské zájmy se svými plány ohledně norimberského zemského soudu tím, že sice vystupoval jako zástupce císaře, přitom ale stále hájil především vlastní zájmy proti svým teritoriálním sousedům ve Francích a v Bavorsku.

To se zřetelně projevilo tehdy, když skutečně došlo ke konfliktu s Wittelsbachy. Poté co vévoda Ludvík IX. – nejdříve ještě s pomocí markraběte Albrechta – obsadil v říjnu 1458 svobodné říšské město Donauwörth strategicky důležité pro kontrolu Dunaje, aby je na základě starých právních nároků začlenil do svého vévodství, vyslovil nad ním císař Friedrich III. 4. června 1459 říšskou klatbu. Jako jejího vykonavatele ustanovil – na jeho vlastní přání – vedle vévody Viléma Saského také markraběte Albrechta. Díky spojenectví s Habsburky, arcivévodou Albrechtem Rakouským a s vévodou Zikmundem Tyrolským v zádech a začínajícím náborům žoldnéřů v Čechách se Ludvík IX. cítil dost silným, aby mohl vést válku proti Říši. Otevřený konflikt mezi landshutským vévodou a Albrechtem Braniborským se nyní zdál být jen otázkou času. Najednou však byl vévoda Ludvík neočekávaně zbaven vyhlídky na četné žoldnéře z Čech a tím své naděje na rozhodující údernou vojenskou sílu. Po intervenci papeže Pia II. a kvůli dosud nevyjasněným sporným územním bodům s Bavorskem zakázal český král Jiří z Poděbrad svým krajanům žoldnéřskou službu u vévody Ludvíka. 16. července 1459 musel Ludvík vydat Donauwörth císaři a dostavit se ke  knížecímu rozhodčímu soudu.

Takzvané „slepé verdikty“ rozhodčího soudu, který zasedal ještě v červenci 1459 v Norimberku, byly jednostranným úspěchem diplomacie markraběte Braniborského (127). V podstatných bodech se rozhodlo proti zájmům Wittelsbachů a také v důležité otázce na oblast příslušnosti norimberského soudu dovolovala nejasná formulace rozhodčího soudu výklad ve smyslu markraběte Albrechta. Napětí mezi stranami v Říši tedy stále trvalo, takže nové vypuknutí otevřených nepřátelství bylo nadále jen otázkou času.

Aby zabránili podobné situaci jako ve střetu o Donauwörth, snažili se Wittelsbachové společně o zlepšení vztahů mezi vévodou Ludvíkem IX. a Čechami. Mezi podzimem 1459 a podzimem 1460 se skutečně podařilo dospět od opatrného sblížování k pevnému svazku, který byl dokonce podepřen zásnubami mezi dcerou krále Jiřího Ludmilou a synem vévody Ludvíka IX. Jiřím. Pozadí přitom tvořil plán wittelsbašského rádce Martina Maira učinit českého krále proti vůli císaře německým králem a tím zvýšit akceschopnost Říše. Plán, pro který se český král naprosto nadchnul, který ale nakonec ztroskotal na chybějící podpoře knížat kolem markraběte Albrechta III. Braniborského věrných císaři Fridrichu III. Toto odmítnutí přivedlo krále Jiřího s konečnou platností na stranu Wittelsbachů, se kterými uzavřel spojenectví především proti markraběti Albrechtovi, ale tím nakonec i proti císaři.

Na základě těchto měnících se poměrů ve vztazích k Jiřímu z Poděbrad nabíraly bavorské válečné přípravy na jaře 1460 rychle formu. Vévoda Ludvík se přitom opět spoléhal především na žoldnéře z Čech, z nichž v tomto roce přišlo do jeho služeb nejméně 5 000. Velikostí svých žoldnéřských oddílů vyčnívají zvláště někteří čeští kondotiéři: Dobrohost z Ronšperka a na Horšovském Týně přivedl do služby vévody Ludvíka více než 1 300 žoldnéřů, Racek z Janovic a na Rýzmberku asi 1 000 a Mikuláš Kaplíř ze Sulevic a na Vimperku byl ve vévodském vojsku zastoupený asi 900 muži. Vedle toho měli silné oddíly až s několika stovkami mužů ještě další kondotiéři a žoldnéřští velitelé.

Průběh války

V březnu 1460 vypukl otevřeně ozbrojený konflikt, vedený podle tradičních forem sváru. Když hrabě Oldřich V. Württemberský (vládl 1433–1480) a falcký hrabě Ludvík Falcký-Zweibrückenský, spojenci Albrechta III. Achilla, zaútočili na kurfiřtství Falcké v rámci bádensko-falcké války, Ludvík Bohatý se postavil na stranu kurfiřta Fridricha Falckého a pod záminkou realizace spojenecké smlouvy nechal pochodovat své již dlouho připravené oddíly proti markraběti Albrechtovi do Hohenzollernských Frank. Vévodské vojsko mělo nad armádou markraběte jasnou převahu a dosáhlo některých rychlých úspěchů. Nejdříve se hlavní úderný směr bavorského útoku obrátil proti biskupství Eichstätt, protože biskup Johann z Eichu byl spojencem markraběte Albrechta. Již po krátkém obléhání padlo město Eichstätt 7. až 11. dubna 1460 do rukou vévody a biskup Johann byl donucen k podpisu smlouvy, která trvale silně omezila samostatnost jeho biskupství vůči Bavorsku. V polovině dubna pokračoval vévoda Ludvík ve svém polním tažení ve Francích a táhnul přes Heideck a Hilpoltstein před malé markraběcí město Roth, které začal 27. dubna 1460 obléhat. S krátkým přerušením mezi 30. dubnem a 3. květnem, které bylo způsobeno zásobovacími potížemi, rozložilo nyní vojsko, mezitím pravděpodobně o síle asi 20 000 mužů, u Rothu pevný tábor, ze kterého byly vždy znovu podnikány průzkumné výpady jednotlivých žoldnéřských oddílů na markraběcí území. Mezi jiným bylo zapáleno město Windsbach a vévodovi čeští žoldnéři vyplenili augustiniánský klášter v Pillenreuthu u Norimberka.

5. května 1460 se před Rothem objevil markrabě Albrecht s vojskem o síle asi 10 000 mužů a utábořil se s ním ve „vzdálenosti na dostřel z kulovnice“ od bavorského vojenského tábora. Během následujících sedmi týdnů nedošlo k větším, pro průběh války případně rozhodujícím bojům i když soupeři leželi tak blízko proti sobě. Místo toho docházelo skoro denně k menším potyčkám mezi tábory nebo ke vzájemnému ostřelování z vozové hradby. Zároveň dorazily před Roth další posily, takže vojska dále rostla. Vévoda Ludvík měl mít nakonec ve svém vojsku asi 30 000 mužů, markrabě o několik tisíc méně. Vzhledem k dramaticky napjaté situaci před obleženým Rothem, ve které nebyla žádná strana ochotna ustoupit, mohla rozhodující bitva vypuknout každým okamžikem. Mezitím však opět stoupaly na obou stranách diplomatické snahy o mírové vyřešení konfliktu a přinesly brzy první úspěchy, i když oba hlavní soupeři byli sotva nakloněni míru. Vévoda Ludvík se považoval za vojenského vítěze války, zatímco markrabě Albrecht požadoval stažení bavorského vojska dříve, než chtěl vůbec jednat. Teprve hrozící rozpad jeho vojska odchodem saských spojenců donutil markraběte Albrechta nakonec ustoupit. Výsledkem smírčích vyjednávání byla tzv. Rothská směrnice z 24. června 1460, která se jeví jako naprostý úspěch wittelsbašské politiky. „Slepé verdikty“ z Norimberku byly anulovány, příslušnost norimberského soudu byla značně omezena, biskupství Eichstätt zůstalo pod bavorským vlivem a vévoda Ludvík nemusel vyklidit obsazená markraběcí území. Ohledně dalších sporných otázek, jako odškodné za válečné náklady nebo vyklizení obsazených oblastí, měl být rozhodčím soudcem český král Jiří z Poděbrad. Když 4. července 1460 porazil také falckrabě Friedrich své protivníky v bitvě u Pfeddersheimu, zdálo se, že Wittelsbachové a jejich spojenci triumfují na celé čáře.

Křehký mír však opět neměl mít žádného trvání. V následujících měsících se markrabě Albrecht Braniborský opakovaně snažil odmítnout nedávné uznání Rothské směrnice. Naproti tomu Ludvík Bavorsko-landshutský trval na svých získaných teritoriálních pozicích ve Francích, aniž by vyšel vstříc snahám zprostředkovatelů o vyrovnání. Zatím věděl, že je český král Jiří, který se kvůli odmítnutí návrhu ohledně volby německého krále s konečnou platností odvrátil od markraběte Albrechta, více než kdykoli předtím na jeho straně.

Vedle krále Jiřího byl dalším důležitým článkem wittelsbašského spojeneckého systému také arcivévoda Albrecht VI. Rakouský, bratr a dynastický konkurent císaře. Když ten zahájil v létě 1461 ve sporu o rakouské dědictví Ladislava Pohrobka zesnulého roku 1457 otevřenou válku proti císaři, vyvolalo to také další kolo sporů mezi Wittelsbachy a markrabětem Albrechtem Braniborským s jejich tehdejšími spojenci. Vojenská spojenecká pomoc vévody Ludvíka arcivévodovi Albrechtovi poskytla císaři Friedrichovi záminku, aby mu v červenci 1461 vyhlásil válku. Říšskými hejtmany jmenoval vedle markraběte Karla Bádenského a hraběte Ulricha Würtembergského také markraběte Albrechta III. Achilla, který v tom viděl příležitost revidovat Rothskou směrnici. Stejně jako již roku 1459 ve sporu o Donauwörth zde Albrecht spojil říšská politiku se svou hegemonistickou politikou v jižním Německu a Rakousku.

Podobně jako už v předešlém roce byl na blížící se konflikt lépe připraven vévoda Ludvík než jeho protivník. Již v raném létě roku 1461 začal s válečnými přípravami, ke kterým opět patřily úspěšné nábory žoldnéřů v Čechách. Do jeho služeb vstoupilo od srpna minimálně 2 000 Čechů a posílilo tak vévodské vojsko, které s celkem 16 000 muži zdaleka převyšovalo vojsko markraběte Albrechta. Racek z Janovic a na Rýzmberku poslal asi 500 žoldnéřů, Přibík Šatava dorazil s více než 400 muži z jižních Čech, Jan Jenec z Janovic a z Petršpurka s asi 250 muži ze západních Čech, čímž jsou vyjmenovány největší oddíly. K tomu se přidala ještě aktivní vojenská podpora českého krále, který vyhlásil markraběti opověď a nechal nastoupit silné vojsko proti horním franckým oblastem Hohenzollernů. I když se vojenský úspěch tohoto nasazení držel v hranicích, byly tím přece jen vázány důležité síly markraběte, které naléhavě potřeboval na hlavním jevišti bojů ve středních Francích.

Tentokrát vtrhnul vévoda Ludvík se svým vojskem ještě hlouběji do markraběcího území než rok předtím. Neustadt an der Aisch a Uffenheim byly dobyty, Windsbach, Heilsbronn a další místa těžce poškozena. Celkem mělo hned na začátku polního tažení padnout 18 markraběcích měst, míst a hradů do rukou bavorského vévody, který spolu s oddíly spojeneckých franckých biskupů a falckraběte Friedricha ovládnul bojiště. Markrabě Albrecht, který marně čekal na slíbené posily od svých spojenců, se musel omezit na to, aby udržel Ansbach a Schwabach a odtamtud podnikal příležitostné výpady proti vévodskému vojsku. Teprve když v říjnu opustili spojenci z různých důvodů vojsko vévody Ludvíka a napjatá zásobovací situace, která se s nastupujícím nepříznivým počasím ještě vyostřila, ukázala nutnost rozdělení vojska, situace se postupně změnila. Rozhodující bylo ale chování českého krále, který přijal roli zprostředkovatele nabídnutou císařem, stáhl české oddíly z Horních Frank a vyzval vévodu Ludvíka, aby také propustil české žoldnéře, kteří u něho sloužili. Markrabě Albrecht ihned využil následující bavorský ústup tím, že v rychlém sledu dobyl zpět téměř všechna Bavory obsazená místa.

Když se sporné strany nakonec sešly v listopadu 1461 v Praze, aby prostřednictvím krále Jiřího probrali možnosti uzavření míru, byly šance na dohodu tudíž sotva lepší než před začátkem války. Zatímco vévoda Ludvík nebyl ochotný jít zpět za ustanovení Rothské směrnice a místo toho kladl stále bezuzdnější požadavky na válečné odškodnění, necítil se markrabě po svých nejnovějších úspěších již jako poražený a projevil tudíž jen málo ochoty se vůbec jednání zúčastnit. V prosinci uzavřené příměří ignoroval s argumentací, že pro ještě neukončenou říšskou válku proti vévodu Ludvíkovi nemá žádnou platnost. A když si byl markrabě Albrecht jistý, že mu císař kryje záda, skutečně v lednu 1462 znovu zahájil proti Wittelsbachům válku.

Roku 1462 však zabraly, na rozdíl od předešlého, apely císaře Friedricha na říšská města k boji proti vévodovi Ludvíkovi. Poměr sil se tudíž tentokrát vyvíjel jinak než u polních tažení roku 1460 a 1461. Na válce proti vévodovi Ludvíkovi se nyní aktivně podílela především švábská města pod vedením Augsburku a Ulmu, což tentokrát přeložilo těžiště bojových akcí také více do švábského prostoru. Avšak říšské vojsko nebylo schopno využít svou počáteční převahu. Vévodovi Ludvíkovi se relativně rychle podařilo opět postavit silné vojsko – znovu se silnou účastí žoldnéřů z Čech, jejichž počet však nelze pro tento rok zjistit. Kromě toho zahájil také český král opět válku proti markraběcím oblastem kolem Wunsiedelu. Se dvěma velkými úspěchy se pak v létě zdálo, že nastává konečně rozhodnutí ve prospěch Wittelsbachů. 30. června 1462 se falckraběti Friedrichovi podařilo v bitvě u Seckenheimu drtivě zvítězit nad svými protivníky z jihozápadního Německa, přičemž markrabě Karel Bádenský a hrabě Ulrich Württembergský padli do falckého zajetí. Podobného úspěchu dosáhl také vévoda Ludvík Bavorsko-landshutský svým vítězstvím nad říšským vojskem vedeným markrabětem Albrechtem 19. července 1462 u Giengenu.

Ani tyto úspěchy Wittelsbachů však neukončily válku. Místo toho se projevilo vysoké zatížení bavorských financí vedením války, především velkým žoldnéřským vojskem. Prostředky vévody Ludvíka Bohatého byly vyčerpány. Krátce po svém triumfu u Giengenu se tudíž cítil být nucen propustit největší část svých žoldnéřů, čímž se opět změnila vojenská situace. Od nynějška utvářela scenérii v jižním Německu trvalá drobná válka se střídavými úspěchy.

Vedle toho však došlo opět k setkání ohledně vyjednávání, aby se konflikty konečně urovnaly. Po příměří uzavřeném na konci srpna 1462 v Norimberku následovala další náročná jednání. Teprve o rok později, v červenci 1463, se v Praze konal mírový kongres pod vedením českého krále Jiřího z Poděbrad, který se mezitím usmířil s císařem Friedrichem III. Touto iniciativou doufal utrakvistický král, že odvrátí exkomunikaci, kterou hrozil papež Pius II. Po složitých jednáních byla 22. a 23. srpna 1463 uzavřena mírová dohoda sestávající z několika jednotlivých smluv. Tzv. Pražský mír sice nevyřešil všechny sporné otázky, ale přesto zůstal trvalý. Obě strany musely udělat ústupky. Zatímco markrabě Albrecht III. Achilles se musel s konečnou platností vzdát svých plánů na ovládnutí Franků, kterých chtěl dosáhnout posílením norimberského zemského soudu, byl vévoda Ludvík IX. povinen vyklidit ještě obsazené markraběcí území a vyrovnat markraběti veškeré požadavky na odškodné. Přece jen se však ubránil, což lze v jeho případě hodnotit jako úspěch. Úspěch, za který vděčil především svému silnému žoldnéřskému vojsku, které se z velké části – pravděpodobně dokonce ve většině – skládalo z českých žoldnéřů.

Waldshutská válka

Waldshutská válka (také zvaná Schaffhausenská válka) byla součástí válečných střetů v roce 1468 mezi šlechtou v oblastech Sundgau, Breisgau, Klettgau a Hegau a Předními Rakousy pod vedením habsburského vévody Zikmunda Habsburského zvaného Bohatý na jedné straně a osmi kantony staré švýcarské konfederace spolu s několika jim nakloněnými městy na straně druhé. Hlavním ohniskem bojů byl Waldshut, který byl obléhán a částečně zničen.

Ve druhé polovině 15. století docházelo stále častěji ke střetům mezi šlechtickými stoupenci Habsburků a městy v jihoněmecké oblasti. Šlechtici často upadli na úroveň loupeživých rytířů a čím dál častěji přepadali městské obchodníky. Švýcarští Spříseženci se snažili těchto sporů využít k rozšíření svého vlivu severně od Rýna. Uzavřeli obranné spojenectví s městy Schaffhausen (1454), Rottweil (1463) a Mülhausen (1466). K eskalaci konfliktu vedly dvě události:

1. Město Schaffhausen uzavřelo 1. června 1454 spojenectví na 25 let se Spříseženeckými kantony Curych, Bern, Lucern, Schwyz, Zug a Glarus poté, co se Bilgeri von Heudorf pokusil Schaffhausen znovu podrobit Habsburkům. Bilgeri von Heudorf pokračoval ve svém nepřátelství vůči městu a v roce 1467 došlo k eskalaci, když zajal u Anselfingenu schaffhausenského starostu Hanse Amstada a propustil ho až po zaplacení výkupného ve výši 1800 zlatých. Spříseženci vyslali k posílení města vojsko a oddíl mužů z Unterwaldu pod velením kapitána Kaspara Kollera podnikl loupeživý vpád do oblasti Klettgau.
2. Město Mülhausen uzavřelo 17. června 1466 spojenectví na 25 let s Bernem a Solothurnem. Mülhausen, který byl silně utlačován šlechtou v rámci nevyhlášené drobné války, usiloval o vojenské řešení a na základě důvěry ve svou spojeneckou smlouvu přešel do ofenzivy. V dubnu 1468 přepadly mülhauské jednotky vesnice Rixheim a Sausheim, které patřily šlechtě. Stavy Předních Rakous chtěly tento útok potrestat a 15. května 1468 vytáhly s 4000 muži před Mülhausen a zpustošily jeho okolí. Dne 18. června 1468 vyhlásily Bern, Solothurn a Freiburg im Üechtland válku vévodovi Zikmundovi – a brzy nato je následovala i ostatní spříseženecká města.

Tažení do Sundgau

Dne 25. června 1468 vpadli Bernští a Solothurnští do oblasti Sundgau ze směru od Basileje, postupovali přes Blotzheim, Bartenheim a Habsheim směrem k Mülhausenu a zanechali za sebou spoušť. Tento první sled následovali vojáci z Curychu a Schwyzu. Jednotky z vnitrošvýcarských kantonů pak táhly vesnicemi na levém břehu Rýna směrem na Mülhausen.

Dne 6. července 1468 se tři švýcarské sledy setkaly mezi Thannem a Mülhausenem na planině zvané Ochsenfeld a očekávaly, že se s nimi vojska Předních Rakous střetnou v otevřené bitvě, k čemuž však nedošlo.

Poté, co Habsburkové a jejich spojenci odmítli na Ochsenfeldu bojovat, pokusili se Spříseženci dobýt město Thann. Zároveň byl vyslán oddíl o 1000 mužích přes Wehr a Tiengen do Schaffhausenu.

Dne 16. července 1468 se Spříseženci stáhli ze Sundgau zpět přes Basilej a tím skončilo tzv. sundgauské tažení neboli Mülhausenská válka a válečné dění se přesunulo dále na východ.

Habsburkové, šlechta a říšské stavy

K obraně města Waldshut bylo k dispozici přibližně 800 mužů. Velení měl Werner von Schienen (1410–1496). Mezi obránce patřili také Wilhelm Herter von Hertneck a Bilgeri von Heudorf. Místní šlechta se již při prvním vpádu Spříseženců do oblasti Klettgau uchýlila do Waldshutu. Předněrakouská města Breisach, Neuenburg am Rhein a Freiburg im Breisgau vyslala pomocné oddíly.

Waldshut byl chráněn kruhovou hradbou s pěti věžemi, před níž se nacházel hluboký příkop a místy také řeka Rýn.

Breisgauské rytířstvo obsadilo úsek Horního Rýna mezi Rheinfeldenem a Laufenburgem a odvedenci z předněrakouského Breisgau obsadili Schwarzwald, aby zabránili jeho obyvatelům připojit se ke Švýcarům. V této oblasti nasadil vévoda Zikmund také české oddíly. Přesný počet jednotek, které Zikmund během Waldshutské války nasadil, není spolehlivě znám, avšak značně převyšoval počet samotných obránců přímo ve Waldshutu.

Markrabě Karel I. z Bádenu se obával, že by Spříseženci mohli z oblasti Mülhausenu zaútočit na markrabství Baden-Hachberg, které se v roce 1415 vrátilo k hlavní větvi rodu Bádenských, a proto také vyslal vojska k obsazení dalších tzv. lesních měst (Waldstädte). Hrabě Ulrich V. z Württemberska rovněž zahájil přípravy poté, co se rozšířila zpráva, že Spříseženci hodlají oblehnout město Villingen. Bavorský vévoda Ludvík Bohatý nabídl vévodovi Zikmundovi pomoc a zprostředkování.

Větší vpád Spříseženců a obsazení Schwarzwaldu by pravděpodobně přiměl jihoněmecká knížata k zásahu, avšak v případě ohrožení pohraničního města Waldshut projevovala jen malou ochotu k rozhodné pomoci.

Spříseženectví

I když spojenecké smlouvy s Mülhausenem a Schaffhausenem uzavřelo pouze několik kantonů ze staré osmičlenné švýcarské konfederace (VIII Orte), do války proti vévodovi Zikmundovi se jich zapojilo všech osm a navíc i několik tzv. přidružených kantonů (zugewandte Orte) a dokonce i opat z kláštera sv. Havla (St. Gallen) vyslal vojáky.

Spříseženci neměli žádného vrchního velitele; rozhodnutí činila rada hlavních kapitánů. Ti byli zároveň v písemném spojení se svými domovskými kantony a mnohdy si museli vyžádat zpětné schválení pro další kroky. Za prvního kapitána, který svolával porady, byl považován velitel curyšského kontingentu.

Curyšskému vojsku velel Eberhard Ottikon. Jedním z hlavních velitelů curyšského oddílu byl i pozdější starosta a vojevůdce Hans Waldmann. Mezi luzernskými jednotkami se nacházel i letopisec Petermann Etterlin. Bernští byli vedeni Petermannem von Wabern, Niklausem von Scharnachthal a Niklausem von Diesbach.

Celková velikost obléhajícího vojska dosáhla 16 000 mužů až ke konci obléhání, kdy dorazily dodatečné posily z domovských kantonů. Část sil byla zároveň vázána loupeživými výpravami do Schwarzwaldu a zajištěním obléhání proti případnému osvobození města.

Na řece Rýn před Waldshutem měla bernská vojska dvě lodě a Lucern jednu, z nichž bylo ostřelováno městské opevnění.

Průběh

Zatímco hlavní síly Eidgenossen se stále nacházely v oblasti Sundgau, vyslali také 2 000 mužů jako posily do Schaffhausenu. Odtud pak od 27. června 1468 táhli pod velením curyšského kapitána Felixe Kellera pustošícím tažením oblastí Klettgau a 29. června dobyli městečko Erzingen.

Vpád do Schwarzwaldu

6. července 1468 podnikli Spříseženci další loupeživé tažení do Schwarzwaldu, přičemž cílem se stal klášter St. Blasien, známý svou věrností Habsburkům. V obcích Bürglen a Indlekofen byly vyrabovány majetky patřící tomuto klášteru. U Remetschwielu narazili na opevnění (Letze), které bránili rolníci z oblasti Hauenstein.

Po dobytí této obranné linie 7. července 1468 za pomoci dvou oddílů, jednoho ze Schaffhausenu a druhého ze Sundgau, měli Spříseženci volnou cestu ke klášteru St. Blasien. U obce Häusern jim vyšel vstříc opat Christoph von Greuth a podařilo se mu je přimět k ústupu výměnou za platbu 1500 zlatých.

Při zpáteční cestě Spřiseženci vypálili město Waldkirch, obsadili Tiengen, léno kostnického biskupství, které měl v zásatavě Bilgeri von Heudorf a ponechali zde 600 mužů. Rakouský dvorní maršálek Jakob Trapp požádal z kláštera St. Blasien město Freiburg o další posily a vyjádřil obavu, že se celý Schwarzwald chce stát švýcarským.

Také samotní obránci města nezůstali pasivní – podnikli několik výpadů, při nichž způsobili obléhatelům ztráty.

Zemský fojt Thüring III. von Hallwyl zřídil svůj hlavní stan v Laufenburgu a mezi Albbruckem a Dogernem byla zřízena opevněná pozice s 1300 muži. V oblasti St. Blasien shromáždil vévoda Zikmund asi 1600 českých žoldnéřů, kteří se však nikdy účinně nezapojili do bojů.

Kvůli zprávám o předněrakouských jednotkách a pověstem o chystaných posilách pod vedením vévody Zikmunda požádali Spříseženci 10. srpna 1468 své domovské kantony o další vojáky. Ti skutečně dorazili a celkový počet obléhatelů vzrostl na 16 000 mužů.

Situace uvnitř města se stále více zhoršovala — zásobování kolabovalo, městské hradby byly silně poškozeny neustálým ostřelováním a Habsburkové ani šlechta nebyli ochotni ani schopni podniknout rozhodný pokus o osvobození města.

17. srpna 1468 naplánovali Spříseženci přímý útok na město, který se měl uskutečnit o dva dny později. Zároveň však již probíhala mírová jednání, a proto byl útok odložen. V táboře Spříseženců navíc došlo k vážným rozporům mezi kantony Curych a Bern.

21. srpna 1468 podnikli Luzernští s podporou kantonů Schwyz, Glarus a Appenzell loupeživý vpád do Bonndorfu ve Schwarzwaldu, který byl při tom vypálen. Při ústupu byl tento oddíl napaden jednotkami Zikmunda a dokázal svou kořist (mimo jiné 400 kusů dobytka) dopravit do tábora jen s pomocí vojsk z Curychu a Zugu. Dne 24. srpna pak došlo k dalším bojům u opevnění u Albbrucku.

Zájmy curyšských obchodníků sahaly až do Waldshutu a existovaly také rodinné vazby. Formálně Curyšští argumentovali tím, že útok na město by byl možný jen za cenu vysokých vlastních ztrát. Politicky však neměl Curych zájem na tom, aby si Bern prostřednictvím dobytého Waldshutu zajistil vliv v této oblasti.

Curych byl podporován východo- a vnitrošvýcarskými kantony, zatímco Bern měl na své straně Solothurn a Lucern. Tyto rivality uvnitř tábora Spříseženců nakonec vedly k ukončení obléhání.

Mírová smlouva a důsledky

Zejména město Basilej se prostřednictvím svého starosty Petera Rota a knížecích biskupů Johanna V. von Venningen (biskup basilejský) a Hermanna III. von Breitenlandenberg (biskup kostnický) snažilo zprostředkovat mírové urovnání mezi Spříseženectvím a Habsburky. Do jednání se zapojili také rádci vévody Ludvíka Bavorského a markraběte Rudolfa z Hachberg-Sausenbergu, za něhož u jednacího stolu vystupoval Hans von Flachslanden.14. srpna 1468 navázali prostředníci kontakt s hlavními veliteli Spříseženců a 16. srpna začala v Dogernu mírová jednání, která vyústila 27. srpna v podpis mírové smlouvy, známé jako Waldshuter Richtung. Podle této smlouvy se vévoda Zikmund zavázal do 24. června 1469 vyplatit válečné odškodnění ve výši 10 000 zlatých. Jako záruku poskytl Spřísežencům město Waldshut a předněrakouskou část Schwarzwaldu. Waldshutská válka vedla jen k minimálním územním změnám. Jedinou výjimkou bylo panství Wessenberg jižně od Rýna s vesnicemi Hottwil a Mandach, které dobyl Bern a připojil je ke své zemské správě Schenkenberg.

Obléhání Waldshutu bylo ukončeno 28. srpna 1468. Vévoda Zikmund si poté vypůjčil od vévody Burgundského Karla Smělého částku 50 000 zlatých prostřednictvím smlouvy ze Saint-Omer, za což mu zastavil předněrakouská území v Breisgau a Horním Alsasku. Správu těchto zastavených území nejprve převzala komise pod vedením markraběte Rudolfa z Hachberg-Sausenbergu, která vyhotovila zprávu o jejich stavu. Následně Karel Smělý jmenoval Petera von Hagenbacha zemským fojtem, který svůj úřad převzal v listopadu 1468. Zikmund vyplatil Spřísežencům válečné odškodnění ve výši 10 000 zlatých dne 23. června 1469. Starosta Schaffhausenu však musel na vrácení svého výkupného ve výši 1 800 zlatých, které mu dle smlouvy také náleželo, čekat až do roku 1476. Císař Fridrich III., bratranec vévody Zikmunda, prohlásil 26. května 1469 mírovou smlouvu za neplatnou a 31. srpna uvalil na Spříseženectví říšskou klatbu (Reichsacht). Ani jedno z těchto rozhodnutí však nemělo žádné reálné následky.

Waldshut sice během obléhání utrpěl značné škody, nicméně císař Fridrich III. dne 21. listopadu 1468 obnovil městská privilegia, a navíc 24. února 1469 udělil městu právo vybírat vodní clo na všechny dovozní zboží po řekách Aare, Reuss a Limmat. Vévoda Zikmund vystavil městu 8. září 1468 tzv. „Schadlosbrief“ (listina o náhradě škody), v níž se zavázal nahradit škody vzniklé obléháním. Tento závazek splnil tím, že městu zastavil právo vybírat silniční clo, díky čemuž se město brzy hospodářsky zotavilo.

Francouzský král Ludvík XI. se pokusil získat jak Spříseženectví, tak vévodu Zikmunda jako spojence proti Burgundsku a zprostředkoval mezi nimi mír – tzv. Věčnou směrnici (Ewige Richtung). Poté, co Karel Smělý padl roku 1477 v bitvě u Nancy, vévoda Zikmund znovu převzal do držení zastavené Přední Rakousy, aniž by vrátil oněch 50 000 zlatých, které si vypůjčil.

Účast českých žoldnéřů

Diebold Schilling ve své Die Berner-Chronik píše o účasti českých žoldnéřů toto:„Bylo tehdy, když se tábořilo před Waldshutem, z říše od vévody posláno asi šestnáct set Čechů na pomoc panstvu; a když přišli, přesto se z jejich strany proti Spříseženectví nejednalo válečně, neboť způsobili více škody přátelům než Spříseženectví. Přesto však dal říšský vévoda prostřednictvím svého poselství Spříseženectví vysvětlit, že je s vévodou Zikmundem Rakouským v dohodě, podle níž mu musel poslat lidi, a i kdyby ti, které mu poslal, zůstali někde cestou a nevrátili se domů, příliš mu na tom nezáleželo, neboť mu je kvůli cti a na základě své dřívější písemné dohody, kterou spolu ještě před touto válkou učinili, musel poslat; co by však jinak mohl pro mír a dobro v této věci učinit a vyjednat, to chtěl učinit s dobrou vůlí, tak jak to činil on i jeho předkové za oněch dřívějších patnáctiletých mírů a v jiných záležitostech.“Tento zápis je doplněn velmi svérázným vyobrazením českých vojáků.

Zdá se, že české žoldnéře poslal Zikmundovi bavorský vévoda Ludvík IX. v rámci spojenecké smlouvy, kterou se Zikmundem měl. Ludvík se o české žoldnéře opíral dlouhodobě, zejména pak během tzv. Bavorské války (1459 - 1463). Není proto s podivem, že je využil i v tomto konfliktu, o který však příliš nestál a poskytl tedy jen takovou účast, aby nemohl být obviněn z nedodržování spojeneckých smluv.

Čechy pravděpodobně předcházela vojenská jejich pověst, když i přes svůj nízký počet stáli Schillingovi nejen za to, aby je zmínil, ale aby vypíchl, že jeich přítomnost neměla žádný vojenský efekt. Formulací, že „způsobili více škody přátelům než Spříseženectví“ narážel Schilling nejspíše na rozšířený nešvar českých vojáků, kteří čím dále byli od Čech, tím více rabovali.

Na doporovdné iluminaci jsou pak vyobrazení jako pohané a orientálci s dlouhými vlasy, což je zjevně narážka na veřejné mínění o Češích coby kacířích.

Použitá literatura: