Přehled vojenských akcí 1434 - 1525

Časová osa konfliktů 1434–1526

Přehled vojenských konfliktů 15. a počátku 16. století v Čechách a okolním středoevropském prostoru. Tabulka slouží k orientaci v souběhu a překryvech jednotlivých válek a tažení a jako rozcestník k podrobným článkům.

Tabulku lze posouvat doleva a doprava. Kliknutím na region nebo tlačítko ⚔ filtr zapneš/vypneš.

Litevská občanská válka (1432–1438)

Litevská občanská válka (pol. Wojna domowa na Litwie, lit. Lietuvos pilietinis karas) byla dynastickým a mocenským zápasem o velkoknížecí stolec ve Velkoknížectví litevském mezi Svidrigailem (Švitrigailou) Olgerdovičem na jedné straně a Zikmundem Kejstutovičem (Žygimantasem Kęstutaitisem), bratrem zesnulého velkoknížete Vytauta Velikého, na straně druhé. Konflikt vypukl po nočním převratu z 31. srpna na 1. září 1432, který sesadil Svidrigaila, a rozhořel se v rozsáhlou válku o sféry vlivu mezi Polským královstvím, Řádem německých rytířů, Livonským řádem a vnitřně rozdělenou litevskou šlechtou. Pro českého čtenáře je tato válka zásadní z toho důvodu, že v čele Svidrigailových vojsk stál Zikmund Korybutovič (Korybutowicz), zkušený husitský velitel z bitvy u Ústí nad Labem, a jejich jádro tvořili čeští žoldnéři.

Předehra

Smrtí velkoknížete Vytauta Velikého 27. října 1430 bez mužského dědice se otevřela mocenská otázka nástupnictví ve Velkoknížectví litevském. Litevská šlechta zvolila velkoknížetem Vytautova bratrance Svidrigaila Olgerdoviče, čímž porušila ujednání Hrodelské unie z roku 1413, podle něhož měl být budoucí velkokníže schvalován polským králem Vladislavem II. Jagellem. Svidrigailo se opíral o ruskou pravoslavnou šlechtu litevsko-ruských území a o spojenectví s Řádem německých rytířů; usiloval o obnovu plné suverenity Litvy mimo personální unii s Polskem. Polská strana proti němu postavila kandidaturu Zikmunda Kejstutoviče, mladšího bratra Vytautova.

V noci z 31. srpna na 1. září 1432 byl Svidrigailo přepaden ve svém polním ležení u Ašmjany v dnešním Bělorusku skupinou Zikmundových stoupenců a sotva uprchl do Polocku. Zikmund Kejstutovič byl 15. října 1432 v Hrodně oficiálně prohlášen velkoknížetem. Svidrigailo si zachoval kontrolu nad rozsáhlými východními a jižními oblastmi velkoknížectví — Polockem, Vitebskem, Smolenskem, Kyjevem a Volyní — a zahájil otevřenou válku.

Spojenecké systémy

Svidrigailo vytvořil rozsáhlou koalici. Klíčovým partnerem se stal Livonský řád pod velmistrem Francem Kerskorffem; spojenecká smlouva s ním byla uzavřena 15. května 1433. Dalšími spojenci byli Tatarská zlatá horda, moldavský vévoda Štěpán II. a část ruské pravoslavné šlechty. Vojenskou špičku tvořil Zikmund Korybutovič, synovec Vladislava Jagella a zkušený husitský vojevůdce; přivedl s sebou kontingent českých husitských žoldnéřů, který se osvědčil v bojích husitských válek a tvořil jádro Svidrigailovy pěchoty.

Zikmund Kejstutovič se opíral o Polské království krále Vladislava II. Jagella, který mu poskytl pomocná vojska pod velením polských velitelů, mimo jiné Jakuba Kobylańského. Na jeho straně bojoval i jeho syn Michael Žygimantaitis. Polské pomocné sbory čítaly v rozhodujícím okamžiku roku 1435 zhruba 4 000 mužů.

Průběh do roku 1435

První roky války probíhaly jako řada vzájemných nájezdů a obléhání v litevsko-ruském pohraničí. V roce 1433 Svidrigailovo vojsko spolu s livonskými oddíly opakovaně vpadlo na vlastní litevská území, ale chybělo mu rozhodující polní vítězství. Polská strana podnikla v letech 1432–1433 protitažení do volyňských a podolských území a dobyla několik důležitých pevností. V roce 1434 začala intenzivnější jednání mezi Svidrigailem a Bazilejským koncilem o případné církevní unii východního obřadu, která měla posílit jeho legitimitu, ale výsledkem zůstaly jen nezávazné přípisy.

Bitva u Pabaisku (Wiłkomierze) — 1. září 1435

Rozhodující střetnutí celé války proběhlo 1. září 1435 u městečka Pabaiskas (pol. Wiłkomierz, něm. Wilkomir) na řece Sventoji ve střední Litvě. Svidrigailovo vojsko vedené Zikmundem Korybutovičem a livonským velmistrem Francem Kerskorffem čítalo podle dobových odhadů kolem 11 000 mužů (současné kroniky uvádějí přehnaných 30 000), z čehož významnou část tvořili Livonští rytíři a čeští husitští žoldnéři. Vojsko Zikmunda Kejstutoviče pod velením jeho syna Michaela Žygimantaitise mělo asi 9 500 vlastních mužů a 4 000 polských pomocných sborů Jakuba Kobylańského.

První dva dny zůstaly armády na opačných březích bažinatého potoka a k boji nedošlo. Když Svidrigailovo vojsko začalo přesouvat tábor severním směrem k Vilkmergė a oddíly se rozdělily přes vodní tok, Michael Žygimantaitis využil situace a udeřil. Bitva se rozpadla v chaotický boj na obou březích; livonští rytíři byli rozdrceni, mnoho jich utonulo v řece. Velmistr Kerskorff padl, většina velitelů Livonského řádu byla pobita nebo zajata. Zikmund Korybutovič byl těžce raněn a zajat. Sám Svidrigailo unikl s asi třiceti družiníky. Bitva u Pabaisku bývá označována za vůbec největší ránu, jakou Livonský řád ve svých dějinách utrpěl.

Závěr války a její doznívání

Po porážce u Pabaisku se Svidrigailova mocenská základna rychle rozpadla. Většina ruských knížat se postupně podrobila Zikmundu Kejstutovičovi nebo polskému králi. Boje se však táhly ještě tři roky jako řada lokálních střetů a obléhání hradů na Volyni a v Kyjevsku. Za definitivní konec války bývá obvykle označován rok 1438, kdy Svidrigailo přijal kompromisní mír a stáhl se na Volyň jako udělené knížectví. Zikmund Kejstutovič si však vítězství dlouho neužil — byl 20. března 1440 zavražděn na hradě Trakai skupinou spiklenců. Velkoknížecí stolec po něm zaujal Kazimír IV. Jagellonský, mladší syn Vladislava II., a personální polsko-litevská unie tak byla obnovena.

Primární prameny / Pohled starších kronik

Hlavním vyprávěcím pramenem o průběhu Svidrigailovy války jsou Annales seu cronicae incliti Regni Poloniae Jana Długosze, jenž zachytil události v knihách XI a XII ad annos 1432–1438. Długosz líčí noční převrat v Ašmjany, bitvu u Pabaisku (Wiłkomierz) i smrt Zikmunda Korybutoviče s detaily, jež následně převzala celá polská i litevská tradice.

Litevskou perspektivu zachycuje tzv. Bychowiecova kronika (Kronika Bychowca) ze 16. století, kompilace starších litevských letopisů; její text byl vydán v rámci Polnoye Sobranie Russkikh Letopisey (PSRL, sv. 32 a 35). Bychowiec klade větší důraz na vnitřní spory mezi Olgerdoviči a na osobnost Zikmunda Kejstutoviče. Latinský pohled doplňuje Historia Bohemica Eneáše Silvia Piccolominiho (cap. XLVI), kde autor připomíná Korybutovičovo husitské pražské období jako pozadí jeho litevské kariéry.

Účast českých žoldnéřů

Účast Čechů ve službách Svidrigailových je doložená a poměrně dobře identifikovatelná. Zikmund Korybutovič, synovec polského krále a od roku 1422 Vytautův zástupce v Praze, vedl od roku 1432 ve Svidrigailových vojscích kontingent českých husitských žoldnéřů. Byl dříve polním velitelem husitských vojsk a spoluvítězem v bitvě u Ústí nad Labem (16. června 1426); v Praze byl ovšem v roce 1427 zajat táborskou stranou jako podezřelý z přípravy převratu, roku 1428 propuštěn a vrátil se do Litvy. Je pravděpodobné, že s ním do Litvy odešla část jeho někdejších bojovníků a že právě jejich husitský výcvik dával Svidrigailově pěchotě technologickou převahu — zejména ve využití palných zbraní a vozové hradby.

V bitvě u Pabaisku byl Korybutovič těžce raněn a upadl do zajetí; o jeho dalším osudu kolují tři verze — že zemřel během několika dnů na následky zranění, že byl utopen, anebo otráven. Většina moderních historiků se přiklání ke smrti na infekci ran. S jeho pádem ztratila husitská přítomnost ve Velkoknížectví litevském svého nejvýznamnějšího patrona; jednotliví čeští žoldnéři, kteří přežili, se zřejmě rozptýlili do služeb polské nebo livonské strany. Litevská občanská válka představuje vůbec první doložené nasazení rozsáhlejšího husitského kontingentu v severovýchodní Evropě a je důležitým mezníkem ve formování české žoldnéřské tradice 15. století.

Husitské vpády na Spiš a Slovensko (1434–1444)

Husitské a později bratřické vpády na Spiš a do dalších částí Horních Uher (dnešního Slovenska) představují souvislou sérii žoldnéřských a kořistnických tažení, jež bezprostředně navázala na velká husitská polní vojska po jejich rozkladu v Čechách. Pro českou žoldnéřskou tradici 15. století má tato éra mimořádný význam — právě spišské a hornouherské pomezí se stalo prostředím, v němž se z rozprášených táborských a sirotčích veteránů zformovala vojenská komunita známá pod jménem bratříci. Bratříci tvořili po desetiletí jádro česky mluvícího žoldnéřského trhu ve střední Evropě a stali se přímým personálním zázemím pro vojska Jana Jiskry z Brandýsa.

Předehra a kontext

První husitská tažení na Slovensko proběhla už během dvacátých let 15. století — Žižkovo tažení do Uher v zimě 1423–1424 a opakovaná tažení Prokopa Holého v letech 1428–1433. Ta měla převážně strategicko-spanilou povahu (tlak na Zikmunda Lucemburského, kořist, výběr výpalného) a opírala se o velká polní vojska. Po porážce u Lipan 30. května 1434 se táborské a sirotčí oddíly v Čechách rozpadly, ale jejich profesionální jádro se neztratilo — část mužů přešla do služby zemským pánům, část odešla do Polska, do Slezska a především do Horních Uher, kde nestabilní situace po smrti krále Albrechta II. Habsburského (27. října 1439) otevřela široký žoldnéřský trh.

Vlna let 1434–1440

V letech bezprostředně po Lipanech docházelo na Spiši k řadě dílčích vpádů, vedených zejména menšími hejtmany táborského a sirotčího původu. Cílem byly bohaté hornické osady a královská města (Levoča, Kežmarok, Bardejov, Krupina), klášterní zboží a zemské stezky. Útočníci si vybírali jak kořist, tak výpalné a mnohde se dlouhodobě usazovali v opevněných polních táborech. Postavení Spiše bylo komplikováno také nárokem polské koruny — část spišských měst byla od roku 1412 v polské zástavě (tzv. Spišská zástava), což oslabovalo uherskou obranu.

Občanská válka v Uhrách 1440–1442

Klíčovým momentem se stala uherská občanská válka mezi stranou královny vdovy Alžběty Lucemburské (matky Ladislava Pohrobka) a stranou polského krále Vladislava III. Jagellonského. Alžběta najala jako velitele svých severouherských posádek Jana Jiskru z Brandýsa, který od roku 1440 systematicky budoval síť pevností a polních rot složených převážně z bývalých husitských veteránů. Pro pochopení spišských vpádů je tato chronologie zásadní: dosavadní toulavé žoldnéřské skupiny získaly v Jiskrově službě institucionalizovanou formu a opěrné body. Mnozí ze známých českých kondotiérů 15. století (Petr Aksamit z Kosova, Jan Talafús z Ostrova, Jan Šárovec, Martin Brcál z Dobré) prošli právě tímto prostředím.

Boje let 1441–1444

V letech 1441–1444 se střídala dílčí střetnutí mezi Jiskrovými silami a vojsky polsko-uherského krále Vladislava III. Polní oddíly ovládaly značnou část území severních Uher; Jiskra držel klíčová města Košice, Levoču, Bardejov, Prešov, Kežmarok, Krupinu, Zvolen a hornická centra Kremnici, Banskou Bystrici a Banskou Štiavnici. Boje fakticky ustaly až po smrti Vladislava III. v bitvě u Varny 10. listopadu 1444, kdy byla Alžbětina linie nakonec uznána a Jiskra potvrzen ve své správě severních Uher jménem nezletilého Ladislava Pohrobka.

Bratříci jako trvalý fenomén

Bratříci jako organizovaný vojenský útvar se z Jiskrových rot osamostatnili teprve po roce 1453, kdy Petr Aksamit z Kosova vyvedl část mužstva ze služby a vytvořil samostatnou polní obec se sídlem na hradě Plaveč. Do roku 1458 ovládali bratříci podle dobových odhadů asi 36 táborů a opevněných stanovišť na východním a středním Slovensku o síle kolem 15 až 20 tisíc bojovníků. Tito muži si i přes formální rozpad vojenské služby zachovávali řadu husitských rysů — vojenskou demokracii (volené hejtmany), rovnostářské dělení kořisti, používání husitské taktiky vozové hradby a palných zbraní a využívání kališnické symboliky.

Závěr a postupné zničení

Definitivní zánik bratříků jako vojenské síly přišel až s nástupem Matyáše Korvína. V bitvě u Blatného Potoka roku 1458 padl jejich vůdce Petr Aksamit; v následujících letech Korvínovo Černé vojsko postupně dobývalo bratřické tábory jeden po druhém. Konečnou porážku bratříků zpečetila bitva u Veľkých Kostoľan roku 1467, kde byl rozdrcen poslední velký bratřický oddíl pod velením Jindřicha Šmikouského ze Žďáru. Část přeživších přešla do polských služeb (Jan Talafús z Ostrova), část byla zařazena do Korvínova Černého vojska — kde paradoxně tvořili profesionální páteř uherské pěchoty po další tři desetiletí.

Primární prameny / Pohled starších kronik

Pro spišská a hornouherská tažení čtyřicátých let 15. století zůstává klíčovým narativním pramenem Chronica Hungarorum Jánoše Thuróczyho (Brno–Augsburg 1488). Thuróczy ve své kronice popisuje Jiskrovu vojenskou činnost v severních Uhrách a opakovaně zmiňuje Bohemos (Čechy) jako klíčový žoldnéřský prvek posádek Košic, Levoče a Kremnice; zajímavé je, že jejich husitskou minulost komentuje převážně neutrálně, jako vojenskou kvalifikaci, nikoli kacířství.

Antonio Bonfini ve své Rerum Hungaricarum decades (decades III, libri VI–VIII), psaných na dvoře Matyáše Korvína v 80. letech 15. století, převzal podstatnou část Thuróczyho údajů a doplnil je o humanistický rétorický rámec; pro období Jiskrova kapitanátu Horních Uher (1440–1462) Bonfini hovoří o Bohemicis stipendiariis a jejich obávaných vozových hradbách.

Z české strany doplňují obraz Staří letopisové čeští, kteří k letům 1434–1453 zaznamenávají odchody pohusitských oddílů do Uher i Polska a podávají jména některých kondotiérů.

Účast českých žoldnéřů

Spišské a hornouherské vpády let 1434–1444 jsou zcela mimořádným případem, kdy jádro útočících sil tvořili sami čeští žoldnéři. Nejde tedy o konflikt, jehož bychom se účastnili nepřímo nebo okrajově — čeští a moravští bojovníci byli přímými hybateli celé éry. Hlavními jmenovitě doloženými veliteli byli Jan Jiskra z Brandýsa (od roku 1440 jako královský kapitán Horních Uher), Petr Aksamit z Kosova, Jan Talafús z Ostrova, Martin Brcál z Dobré, Jan Šárovec, Jan Čapek ze Sán (zachráněný uprchlík od Lipan, později v Jiskrových službách) a další. Z hlediska české vojenské tradice je toto období klíčové, neboť v něm husitská polní taktika a husitské profesionální žoldnéřství získaly novou trvalou základnu mimo Čechy a vytvořily přímou personální linku k pozdějším českým kondotiérům 15. století, jejichž jména provázejí celou dobu poděbradskou a jagellonskou.

Bitva u Lipan (30. května 1434)

Bitva u Lipan svedená 30. května 1434 mezi vsí Hřiby a Lipskou horou asi kilometr jižně od Lipan v dnešním okrese Kolín představuje bod, jímž v českých dějinách obvykle končí husitská revoluce a začíná éra česky mluvícího pozdně středověkého žoldnéřství. Stála proti sobě dvě vojska kališnického vyznání: na jedné straně panská jednota složená z umírněných utrakvistů, kompromisně naladěných pražských měst a katolické zemské šlechty, na straně druhé radikální polní obce táborů a sirotků. Porážka radikálů otevřela cestu k vyjednávání s Bazilejským koncilem a k přijetí Zikmunda Lucemburského za českého krále.

Předehra

V průběhu let 1432–1434 se mezi husitskými stranami vyhrocoval rozkol. Polní obce táborů a sirotků pod velením Prokopa Holého a Prokopa Malého trvaly na pokračování ozbrojené revoluce a na rozsáhlých spanilých jízdách do Slezska, Saska, Lužice a Uher. Pražská města a umírnění utrakvisté kolem mistra Jana Rokycany naopak hledali kompromis s Bazilejským koncilem (jednání v Chebu v dubnu 1432, na koncilu v Bazileji od ledna 1433). Bezprostředním spouštěčem ozbrojeného střetu se stalo obléhání Plzně, kterou polní obce obléhaly od července 1433. V plzeňském obléhacím táboře 9. září 1433 propukla mezi vojáky vzpoura kvůli neúspěšnému výpadu a nedostatku zásob; Prokop Holý byl zraněn vlastními muži a obležení se začalo rozkládat.

V této chvíli se v Praze utvořila kompromisní politická koalice: 3. května 1434 dobyla pražská a panská vojska Nové Město pražské (kde stáli radikálové) a staroměstský starosta Jan Velvar byl zabit. Vrchním velitelem panské jednoty byl jmenován Diviš Bořek z Miletínka, sám původem východočeský sirotčí hejtman, jenž se však již dříve od polních obcí odvrátil. Polní vojska táborů a sirotků v čele s Prokopem Holým a Prokopem Malým upustila od obléhání Plzně a vytáhla proti panské jednotě; obě strany se setkaly u Českého Brodu.

Velitelé a sestavy

Vrchním velitelem panské jednoty byl Diviš Bořek z Miletínka. Jezdectvu velel Mikuláš Krchlebec ze Zvíkova, podle některých pramenů zvaný rovněž Trčka; mezi předními pány stáli Hynek Ptáček z Pirkštejna, Aleš Vřešťovský z Rýzmburka, Beneš z Mokrovous a — z katolického křídla — Oldřich II. z Rožmberka, byť jeho vlastní oddíly se bitvy nezúčastnily. Vojsko panské jednoty čítalo přibližně 12 000–13 000 pěšáků, 1 200 jezdců a kolem 720 bojových vozů.

V čele polních obcí stáli Prokop Holý (vrchní velitel táborů a spojených obcí), Prokop Malý zvaný Prokůpek (sirotci), Jan Čapek ze Sán (velitel sirotčí jízdy) a Ondřej Keřský z Řimovic. Vojsko polních obcí čítalo asi 9 000–10 000 pěšáků, 700 jezdců a 480–600 bojových vozů. Tábořilo na mírném návrší jižně od Lipan, kde mělo z čela terénní výhodu mírně skloněného svahu a po straně chráněné údolí potoka Bylanka.

Průběh bitvy

Bitva začala v neděli 30. května 1434 v dopoledních hodinách dělostřeleckou přestřelkou. Po několika hodinách neúčinné kanonády provedl Diviš Bořek z Miletínka rozhodující taktický manévr — předstíraný ústup. Jeho vozové oddíly se začaly stahovat ze svahu dolů, jako by ujížděly z bojiště. Polní obce uvěřily, že protivník se rozkládá v útěku, a otevřely svou vozovou hradbu k pronásledování; jezdectvo a pěchota vyrazily ze svého opevnění do svahu. V tomto okamžiku panská jednota náhle zastavila ústup, znovu uzavřela vlastní vozovou hradbu, otočila děla a zahájila prudkou palbu do pronásledujících radikálů. Současně Krchlebcova jízda, dosud ukrytá v údolí Bylanky, vyrazila z boku a oklikou ke vzniklé mezeře v polní vozové hradbě, kterou radikálové sami otevřeli.

Polní obce se ocitly v sevření z čela i z boku a jejich formace se zhroutila. Část mužstva se ještě bránila uvnitř vozové hradby, ale po několika hodinách bojů byla většina vozů prolomena. Prokop Holý a Prokop Malý padli v boji, údajně oba na hromadě tábořících vozů, jak se je pokoušeli ubránit. Jan Čapek ze Sán a Ondřej Keřský unikli s malou skupinou jezdců na Kolín. Zbytek polních vojsk se vzdal nebo byl pobit; přibližně 700 zajatců bylo druhého dne upáleno ve stodolách u Českého Brodu — masakr, který i v dobové válečnické praxi vzbudil pohoršení.

Ztráty a bezprostřední následky

Polní obce ztratily kolem 1 300 mužů přímo v bitvě a dalších 700 zajatců upálením. Panská jednota přišla asi o 200 padlých. Klíčovým výsledkem byla ovšem ztráta velitelského sboru radikálů — Prokop Holý byl od roku 1426 nejzkušenějším husitským vojevůdcem a žádný jeho nástupce neměl srovnatelnou autoritu. Polní vojska přestala být nezávislým politickým činitelem a zbylí veteráni se rozptýlili — část do služeb panské šlechty, část do polských a litevských služeb, část do Slezska a do Horních Uher (kde z nich později vyrostli bratříci).

Dlouhodobé důsledky

Bitva u Lipan otevřela cestu k jednání s Bazilejským koncilem. Bez vojenské váhy polních obcí byli husité nuceni přistoupit na omezení přijímání pod obojí jen na ty farnosti, kde se již tradičně podávalo, a na další kompromisy formulované v Jihlavských kompaktátech z 5. července 1436. Přijetím kompaktát byl Zikmund Lucemburský uznán českým králem (slavnostní vstup do Prahy 23. srpna 1436) a husitská revoluce tím formálně skončila. Vojensky znamenala bitva konec velkých polních vojsk jako autonomního institutu — husitská taktika vozové hradby, palných zbraní a smíšených pěších i jízdních rot však neztratila význam, naopak se stala prvotřídní žoldnéřskou kvalifikací, kterou českomoravští velitelé po další půlstoletí nabízeli na evropském žoldnéřském trhu od Litvy po Bavorsko a od Pomořan po Uhry.

Primární prameny

Bartošek z Drahonic ve své Cronica (vydání ve Fontes Rerum Bohemicarum, sv. V) zaznamenává průběh lipanské bitvy z pohledu katolického klerika a zachovává jména padlých radikálních hejtmanů i počty zajatců upálených u Českého Brodu. Bartoškovo svědectví je o to cennější, že autor některé z těchto událostí znal z bezprostřední blízkosti — pohyboval se v rožmberském okruhu a měl přístup k informacím od přímých účastníků z panské jednoty.

Aeneas Silvius Piccolomini v Historia Bohemica (kap. XLIX) vykládá lipanský střet jako boží trest na radikální husity a zdůrazňuje předstíraný ústup Diviše Bořka jako rozhodující taktický manévr. Aeneas svou kroniku dokončil roku 1458 a čerpal z výpovědí českých informátorů z rožmberského okruhu a později svého přítele Prokopa z Rabštejna. Latinský text je dostupný v digitalizovaných edicích Bayerische Staatsbibliothek (digi20).

Český pohled podávají Staří letopisové čeští (FRB, edice Palacký a pokračovatelé), kteří k roku 1434 zaznamenávají datum bitvy, smrt Prokopa Holého a Prokůpka i upálení zajatců u Českého Brodu. Letopisy tvoří klíčový český narativní pramen pro celou posthusitskou éru.

Účast českých žoldnéřů

Bitva u Lipan je výsostně český vnitřní konflikt — všechny zúčastněné jednotky na obou stranách byly česky mluvící a velitelé na obou stranách byli čeští páni. Z hlediska tématu žoldnéřství 15. století má však bitva zcela klíčový význam jako ona nulová hodina, z níž pochází personální základna českého žoldnéřského trhu pro celou následující éru. Jan Čapek ze Sán, jenž od Lipan unikl, později působil mimo jiné jako velitel ve službách polského krále a v Jiskrových posádkách v Horních Uhrách. Bývalí muži polních obcí — anonymní pěší střelci, vozatajci, čeledínové i drobní rytíři — se postupně objevili ve vojscích Svidrigailových v Litvě, ve službách polské koruny v pruské válce, v žoldnéřských kontingentech bavorských Wittelsbachů a především v Jiskrových rotách na Slovensku a později jako bratříci. Bez Lipan by žádný z těchto kontingentů neexistoval v té početné podobě, v jaké jej historie zná.

Doznívání husitských válek (1434–1437)

Tříletým obdobím od bitvy u Lipan 30. května 1434 do smrti krále Zikmunda Lucemburského 9. prosince 1437 definitivně skončila husitská revoluce. Je to čas zákulisních jednání mezi panskou jednotou, Bazilejským koncilem a Zikmundem Lucemburským, jež vyústila v Jihlavská kompaktáta a v přijetí Zikmunda za českého krále. Současně to však byla doba posledního ozbrojeného odporu radikálního křídla, ztělesněného Janem Roháčem z Dubé na hradě Sion. Po vojenské stránce je toto období významné tím, že v něm dochází k přechodu velké části bývalých husitských profesionálů z polních obcí do služeb domácí panské šlechty, do polských a litevských služeb a — pro českou žoldnéřskou tradici nejdůležitější — do služeb v Horních Uhrách.

Bezprostředně po Lipanech (léto a podzim 1434)

V polovině roku 1434 se panská jednota stala dominantní silou v Čechách, ale plná konsolidace si vyžádala další měsíce. Pražská města se postupně podřídila kompromisní linii pražského arcibiskupa Jana Rokycany; Tábor a Hradec Králové (centrum sirotků) zůstaly formálně samostatnými polními obcemi, ale přijaly defenzivní postoj. V létě 1434 začala nová etapa jednání s Bazilejským koncilem; první poselstvo přijelo do Prahy v říjnu 1434 v čele s Janem Palomarem a Filibertem z Coutance. Současně Zikmund Lucemburský, dosud držitel pouze nominálního titulu českého krále, zahájil ze Stoličného Bělehradu (kde se jeho dvůr usadil) systematické jednání s českou panskou jednotou.

Brno, Stoličný Bělehrad a Jihlava (1435–1436)

V průběhu roku 1435 probíhala paralelně dvě jednání: česko-bazilejské o textu kompaktát a česko-zikmundovské o podmínkách přijetí krále. Zikmundova jednání s Čechy se odehrávala ve Stoličném Bělehradě (Székesfehérvár), v Brně (kde se jednalo v červenci a srpnu 1435) a posléze v Jihlavě. Hlavními českými vyjednavači byli Aleš Vřešťovský z Rýzmburka, Hynek Ptáček z Pirkštejna, mistr Jan Rokycana a Menhart z Hradce. Klíčový spor se točil kolem osoby Rokycany jako budoucího arcibiskupa pražského a kolem rozsahu konfiskací církevního majetku, k nimž došlo v průběhu husitských válek.

Jihlavská kompaktáta (5. července 1436)

Slavnostní vyhlášení Jihlavských kompaktát proběhlo na sněmu v Jihlavě 5. července 1436. Dokument schválil čtyři pražské artikuly v omezené podobě: 1) přijímání pod obojí způsobou bylo povoleno na územích, kde se již tradičně tak děje, 2) potrestání smrtelných hříchů bez ohledu na stav, 3) svobodné kázání slova Božího, 4) omezení nadměrného světského majetku duchovenstva. Kompaktáta byla s Bazilejským koncilem vyjednána již v Praze v listopadu 1433 a v Brně 1435; jihlavské vyhlášení mělo charakter slavnostního přijetí. Papež kompaktáta nikdy formálně nepotvrdil a Pius II. je v roce 1462 jednostranně zrušil, ale české země je uznávaly jako platný zákonný dokument až do roku 1567.

Zikmund Lucemburský českým králem

Bezprostředně po vyhlášení kompaktát uznali čeští stavové Zikmunda Lucemburského za řádného českého krále. Slavnostní vstup do Prahy se uskutečnil 23. srpna 1436 a Zikmund vydal několik privilegií, jimiž stvrdil dosavadní rozdělení panství v zemi a uznal většinu husitských konfiskací. V následujícím roce se však nedokázal plně vyrovnat s odporem radikálního křídla pod vedením Jana Roháče z Dubé, jenž odmítl kompromis i krále. Zikmundova vláda v Čechách trvala fakticky jen rok a několik měsíců — zemřel ve Znojmě 9. prosince 1437 ve věku 69 let, na cestě z Prahy do Uher.

Povstání Jana Roháče z Dubé

Jan Roháč z Dubé patřil k nejvýraznějším radikálním hejtmanům husitských válek; bojoval pod Žižkou i Prokopem Holým a u Lipan unikl obklíčení. V polovině roku 1436 odmítl kompaktáta i Zikmunda jako krále a opevnil se na hradě Sion u Kutné Hory. Jeho odboj se v uvedeném okamžiku zdál spíše symbolický než reálná hrozba — jeho posádka čítala kolem 50 až 60 mužů. Přesto Zikmund vyslal proti Sionu zemská vojska pod vedením Hynka Ptáčka z Pirkštejna a Mikuláše Sokola z Lamberka. Obléhání Sionu trvalo od jara 1437; hrad padl 6. září 1437 po dlouhém ostřelování a po vyhloubení podkopu. Roháč a deset jeho předních druhů byli zajati a převezeni do Prahy. 9. září 1437 byl Jan Roháč v Praze popraven oběšením na symbolicky nejvyšší šibenici, opatřené třemi patry, na nichž vedle něj viseli jeho hejtmani. Šibenice měla zdůraznit pohrdání jak královo, tak i pražské stavovské reprezentace.

Smrt Zikmunda Lucemburského

Po popravě Jana Roháče vyrazil Zikmund Lucemburský z Prahy přes Znojmo zpět do Uher; cestou jej zastihla smrtelná nemoc (gangréna v noze, kterou si vlekl už od jara). Zemřel ve Znojmě 9. prosince 1437. Jeho dědicem v českých i uherských zemích se stal jeho zeť Albrecht II. Habsburský, manžel Zikmundovy dcery Alžběty Lucemburské. Albrecht byl však přijat jen částí české šlechty a v Uhrách se setkal s odporem; jeho předčasnou smrtí 27. října 1439 nastoupila éra interregna a uherské občanské války, která otevřela českému žoldnéřství dveře do severních Uher.

Primární prameny

Klíčovým latinským pramenem pro období 1434–1437 je Bartošek z Drahonic a jeho Cronica, dovedená do roku 1443; autor nestranně referuje o jednáních v Brně, ve Stoličném Bělehradě a v Jihlavě, o vstupu Zikmunda do Prahy 23. srpna 1436 i o pádu Sionu a popravě Jana Roháče. Edici ve Fontes Rerum Bohemicarum, sv. V, digitalizoval archive.org.

Aeneas Silvius v Historia Bohemica věnuje kompaktátům a Zikmundově korunovaci samostatnou kapitolu (kap. LI–LIII v edici BSB) a zachycuje pohled koncilového diplomata, jenž se v roce 1432 osobně účastnil chebských jednání. Pius II. v roce 1462 jednostranně zrušil kompaktáta a tato kontinuita propůjčuje jeho výkladu zvláštní váhu.

Staří letopisové čeští ad annum 1436 přinášejí podrobný popis Zikmundova vstupu do Prahy včetně listu privilegií a slavnostního přijetí na Hradčanech; ad annum 1437 zaznamenávají pád Sionu a symbolickou trojpatrovou šibenici Jana Roháče. Latinský text jihlavských kompaktát z 5. července 1436 byl publikován v ediciArchivu českého Františka Palackého (sv. III).

Účast českých žoldnéřů

Doznívání husitských válek je samo o sobě domácí česká záležitost — obě strany konfliktu byly české a žoldnéřství v užším slova smyslu (cizí kontingenty na cizí službě) zde nehraje roli. Klíčový je však přesun bývalého husitského válečného personálu do nového postavení. Po pádu Sionu v září 1437 byla v Čechách rozpuštěna poslední velká ozbrojená radikální skupina; tisíce zkušených bojovníků zůstaly bez stálé zemské služby. Část jich přešla do služeb domácí panské šlechty (zejména Hynka Ptáčka z Pirkštejna, Aleše Vřešťovského a později Jiřího z Poděbrad). Jiní odešli do Polska, do Slezska, do Bavorska. Pro tematiku Tyrovských a obecně českých žoldnéřů 15. století je nejdůležitější skupinou ta, která — bezprostředně po uherském interregnu od roku 1440 — přešla do služeb Jana Jiskry z Brandýsa v Horních Uhrách. Lipany, kompaktáta a Zikmundova smrt tvoří dohromady událostní rámec, z něhož v krátké době vznikla nová a trvalá česká vojenská identita: profesionální polní voják pro najímatele kdekoliv ve střední Evropě.

Obležení hradu Sion a poslední odboj Jana Roháče z Dubé (1437)

Obležení hradu Sion v létě roku 1437 představuje symbolický konec husitské revoluce. Hejtman Jan Roháč z Dubé, jeden z nejvěrnějších stoupenců Jana Žižky a táborský radikál, odmítl po porážce u Lipan a po nástupu Zikmunda Lucemburského na český trůn jihlavská kompaktáta a v ústraní držel poslední ozbrojený odpor proti králi. Kapitulace Sionu a poprava Roháče s jeho družinou v Praze 9. září 1437 uzavřela husitské období.

Kontext

Roháč patřil ke staré husitské generaci — sloužil pod Žižkou, v letech po jeho smrti vedl polní vojska sirotčího svazu a po Lipanech (30. května 1434) zůstal jedním z mála předních hejtmanů, kteří odmítli příměří mezi husitskou koalicí a Zikmundem. Po jihlavském sněmu roku 1436, který přijal kompaktáta a uznal Zikmunda českým králem, byl Roháč postaven mimo zákon. Jako útočiště zvolil nově postavený hrad Sion u Kutné Hory, který nechal vybudovat krátce předtím jako svou rezidenci a zároveň jako pevnost.

Průběh

Roháč na Sionu shromáždil malou družinu věrných — táborské a sirotčí veterány, část svého původního panstva a žoldnéřsky najaté drobné šlechtice. Z hradu pravděpodobně ve spojení s dalšími nesmířenými husity podnikal výpady do okolí. Zikmund Lucemburský zareagoval povoláním zemské hotovosti pod velením Hynce Ptáčka z Pirkštejna a dalších královských hejtmanů; obležení Sionu začalo na jaře 1437. Hrad držel přes čtyři měsíce navzdory tomu, že obléhatelé měli početní převahu a těžké dělostřelectvo. Kapituloval teprve po vyčerpání a ztrátě naděje na vnější pomoc; v září 1437 byl dobyt.

Výsledek

Roháč byl spolu s přibližně padesáti zajatými druhy odveden do Prahy, souzen pro velezradu a 9. září 1437 popraven oběšením na popravišti pod vrchem Vítkov (poblíž dnešní křižovatky Bulhar); podle pramenů byl coby šlechtic věšen na zlaceném provaze, ale ve společnosti svých kumpánů, což mělo zdůraznit jeho ponížení. Sion byl pobořen a v následujících letech zanikl, takže se z něj dochovaly jen torzovité zříceniny. Roháčova poprava se stala symbolickým ukončením husitské revoluce — Zikmund Lucemburský zemřel jen tři měsíce po popravě (9. prosince 1437) a Čechy se vzápětí ponořily do bezvládí a bojů o trůn po jeho smrti.

Primární prameny

Bartošek z Drahonic ve své Cronica (Fontes Rerum Bohemicarum, sv. V) k roku 1437 popisuje královské tažení proti Sionu, jméno hejtmana Hynce Ptáčka z Pirkštejna i dobu obléhání. Bartoškova kronika sahá do roku 1443 a pro zánik Roháčova odboje představuje nejbližší soudobé latinské svědectví.

Staří letopisové čeští ad annum 1437 zachovávají podrobnosti o dobytí hradu 6. září 1437, o převozu zajatců do Prahy a o popravě Roháče s druhy 9. září téhož roku. Text výslovně zmiňuje trojpatrovou šibenici a zlacený provaz, jenž měl zdůraznit jak Roháčovu šlechtickou důstojnost, tak královo pohrdání. Edice ve Fontes Rerum Bohemicarum (FRB), digitalizace archive.org.

Soubor pokračování Pulkavovy kroniky (zejm. tzv. anonymní pokračování, FRB sv. V) doplňuje datace obléhání a přináší stručný výčet Roháčových druhů. Pro mladší recepci je důležitý také krátký výklad Aenea Silvia v Historia Bohemica(kap. LIII), kde Roháčův pád interpretuje jako definitivní konec husitského ozbrojeného odporu.

Účast českých žoldnéřů

Z hlediska tématu žoldnéřských kariér českých rytířů jde o okrajovou událost — obě strany tvořili Češi a konflikt probíhal na českém území. Význam pro pozdější žoldnéřskou tradici však spočívá v tom, že Sionem skončila éra organizovaných husitských polních vojsk a jejich veteráni se rozptýlili po Evropě: část se objevuje v Jiskrově armádě v Horních Uhrách, část v bratřických družinách na pomezí Slezska a Polska, další pak v říšských službách. Roháčův Sion je tak posledním momentem, kdy lze mluvit o husitském polním vojsku jako o samostatné instituci; po roce 1437 se z husitské tradice stává žoldnéřská tradice.

Osmanské tažení do Sedmihradska (1438)

V létě roku 1438 podnikl osmanský sultán Murad II. velké plenící tažení do Sedmihradska (něm. Siebenbürgen, maď. Erdély), tehdy východního pohraničí Uherského království. Tažení nebylo vedeno jako dobyvatelské — Murad neusiloval o trvalé připojení území — ale jako velký nájezd s cílem získat zajatce a kořist a oslabit uherskou obrannou síť před plánovaným útokem na srbské Smederevo. Pro českého čtenáře je tento konflikt důležitý jako součást osmanské ofenzívy, která krátce nato kulminovala pádem Smedereva v roce 1439 a obléháním Bělehradu v roce 1440. České žoldnéřství se tehdy v Uhrách teprve formovalo a o jeho přítomnosti v sedmihradské obraně 1438 prameny mlčí.

Předehra

Po smrti krále Zikmunda Lucemburského 9. prosince 1437 nastoupil v Uhrách jeho zeť Albrecht II. Habsburský. Uherská jihovýchodní hranice s Osmanskou říší byla v té době velmi zranitelná. Sedmihradsko se právě vzpamatovávalo z velkého rolnického povstání Antala Budaie Nagye, jež vypuklo v dubnu 1437 a bylo potlačeno teprve v lednu 1438. Sultán Murad II. po své předchozí kampani proti Srbsku v roce 1437 obrátil pozornost na uherské pohraničí a zorganizoval velké letní tažení.

Účast na osmanském tažení byla vynucena rovněž na dvou křesťanských vazalech Porty: srbský despota Đurađ Branković byl od roku 1437 ve formálním lenním poměru k sultánovi a musel poskytnout vojenský kontingent. Valašský vévoda Vlad II. Dracul, otec pozdějšího Vlada III. Tepeše, byl valašským vojvodou ustanoven v roce 1436 právě s podporou Murada a v roce 1438 měl povinnost poskytnout cestu osmanské armádě přes Dunaj i vojenský doprovod. Vlad se účastnil tažení osobně, byť — podle některých pramenů — jen v omezené míře a se snahou zmírnit dopad nájezdu na sedmihradská města, s nimiž měl dávné obchodní vazby.

Průběh tažení

Osmanská armáda v síle odhadované na 50 000 až 130 000 mužů (počty jsou v pramenech velmi nejisté) překročila Dunaj v červnu 1438 v oblasti severozápadního Bulharska. Po průchodu Valašskem vstoupila do Sedmihradska průsmyky v jižních Karpatech a postupovala do nitra země. Cílem se stal nejprve hornický a kulturní region tzv. sedmihradských Sasů — německy mluvících kolonistů usazených tam od 12. století.

Hlavní rána padla na Sebeș (něm. Mühlbach, maď. Szászsebes), který kapituloval po krátkém obléhání. Část obyvatelstva se uchýlila do silně opevněné Velké věže (lat. Turris Maior) a odmítla se vzdát; po několikadenním ostřelování byla věž dobyta a obránci pobiti. Mezi zajatci byl i mladý student dominikánského řádu, později známý jako Bezejmenný z Mühlbachu (lat. Captivus Septemcastrensis), jenž v osmanském zajetí strávil přes dvacet let a po návratu do Evropy napsal cenný svědecký traktát Tractatus de moribus, condicionibus et nequicia Turcorum.

Osmanská vojska postupovala dál na Sibiu (něm. Hermannstadt) — největší a nejlépe opevněné město sedmihradských Sasů. Sibiu se hájilo úspěšně a osmanský útok byl odražen. Dále padly menší osady kolem; kořistnické oddíly se rozptýlily do celého kraje a dopravily k vojsku rozsáhlou kolonu zajatců a dobytka. Přibližně po osmi týdnech plenění se Murad II. stáhl zpět přes Karpaty a Valašsko do své říše. Brašov (něm. Kronstadt), podle některých zpráv napadený rovněž, dokázal odolat.

Výsledek a důsledky

Tažení nepřineslo trvalé územní zisky, ale způsobilo zničující demografickou škodu. Počty zajatců odvedených do Osmanské říše se v dobových pramenech pohybují od 30 000 do 70 000 lidí — především německy mluvícího obyvatelstva sasských měst. Celé osady byly vypáleny a dlouhodobě opuštěny; populační struktura jihu Sedmihradska se dramaticky proměnila. Z vojenského hlediska tažení odhalilo slabost uherské zemské obrany, jež nedokázala postavit proti sultánovi dostatečně silné pole. Albrecht II. Habsburský, zaneprázdněný polskou kandidaturou na český trůn a vnitřní opozicí v Uhrách, se osobně tažení nezúčastnil.

Bezprostředním pokračováním osmanské ofenzívy se stalo obléhání Smedereva v roce 1439, jehož pádem byla srbská despotát dočasně zlikvidována, a dále neúspěšné obléhání Bělehradu v roce 1440. Tažení do Sedmihradska bylo tedy prvním článkem této tříleté osmanské ofenzívy a otevíralo cestu k mocenskému přesahu Porty hluboko do středoevropského prostoru.

Primární prameny / Pohled starších kronik

Pro osmanský vpád 1438 jsou dostupné dva dobové uherské narativní prameny. Jánoš Thuróczy ve své Chronica Hungarorum (Brno– Augsburg 1488), v passus k roku 1438, popisuje Muradovu kampaň jako rozsáhlý plenivý nájezd s těžkými škodami v sedmihradských sasských stolicích a s výslovnou zmínkou o pádu Sebeşe (Mühlbach) a úspěšné obraně Sibiu (Hermannstadt). Thuróczy rovněž zmiňuje dvojakou roli valašského vojvody Vlada II. Dracula jako vynuceného osmanského vazala.

Zcela mimořádným pramenem je svědecký traktát anonymního dominikána, tradičně označovaného jako Captivus Septemcastrensis (Bezejmenný z Mühlbachu), který byl při dobytí Sebeşe odveden do osmanského zajetí a po dvaceti letech sepsal latinský spis Tractatus de moribus, condicionibus et nequicia Turcorum (vznik po roce 1481, první tisk Řím 1481). Spis je první latinskou „turkologickou“ analýzou osmanské společnosti a pochází z bezprostřední osobní zkušenosti se zajetím při tažení 1438.

Antonio Bonfini ve svých Rerum Hungaricarum decades (decades III, lib. III) převzal Thuróczyho údaje a doplnil je humanistickou rétorikou; jeho líčení sedmihradského tažení 1438 patří do širšího rámce kritiky uherské dvorské politiky bezprostředně po smrti Zikmunda Lucemburského.

Účast českých žoldnéřů

Účast Čechů v obraně Sedmihradska v roce 1438 není v dostupných pramenech doložena. Vojska české koruny byla v té době zaměstnána domácími boji o dědictví Albrechta II. po jeho povýšení na uherský a český trůn; husitské polní obce byly fakticky rozpuštěny po Lipanech a po pádu Sionu (září 1437). Jan Jiskra z Brandýsa, jenž se později stal nejvýznamnějším českým vojenským faktorem v Uhrách, vstoupil do služeb královny Alžběty teprve v roce 1440 a v roce 1438 dosud sloužil v severním Polabí. Sedmihradsko bylo navíc geograficky velmi vzdálené od jakýchkoliv českých základen. Z tohoto důvodu je třeba osmanské tažení 1438 chápat jako konflikt, který sice zásadně ovlivnil středoevropský bezpečnostní rámec, ale v němž čeští žoldnéři jako kolektiv chyběli. Jejich nasazení proti Osmanům přijde teprve s první obranou Bělehradu 1440 (kde už prameny zmiňují české střelce v posádce) a zejména s velkým obléháním Bělehradu 1456 a později u Varny 1444 a v Hunyadiho dlouhém tažení.

Osmanské obléhání Smedereva (1439)

Obléhání Smedereva v létě roku 1439 bylo druhým a definitivním osmanským útokem na hlavní pevnost srbské despotace. Po více než tříměsíčním obléhání pevnost 18. srpna 1439 kapitulovala a jejím pádem byla srbská despotát dočasně zlikvidována — území bylo připojeno k Osmanské říši a despota Đurađ Branković uprchl do Uher. Pád Smedereva otevřel sultánu Muradu II. cestu k velkému tažení proti Bělehradu v následujícím roce a stal se klíčovým mezníkem osmanské expanze na střední Dunaj.

Předehra

Smederevo (srb. Смедерево, něm. Semendria) bylo mimořádně silně opevněné město na pravém břehu Dunaje, asi 45 kilometrů jihovýchodně od Bělehradu. Pevnost vystavěl despota Đurađ Branković v letech 1428–1430 jako novou hlavní rezidenci poté, co podle smírčí smlouvy s uherskou korunou musel vrátit Bělehrad pod uherskou správu. Smederevo bylo svého času jedním z největších fortifikačních celků Evropy — jeho obvodové hradby měřily přibližně 1,5 kilometru a obklopovaly rozlehlou vnitřní citadelu i vnější město.

Đurađ Branković byl nucen přijmout dvojí lenní vztah — vůči Uhrám (od roku 1426 podle smlouvy v Tatě) i vůči Osmanské říši (od roku 1428). Tento křehký balanční akt přestal fungovat po smrti Zikmunda Lucemburského v prosinci 1437. Murad II., využívaje slabosti uherské obrany ukázané v sedmihradském tažení 1438, se rozhodl Srbsko definitivně podrobit. Branković se obrátil na uherského krále Albrechta II. s prosbou o pomoc, ale kromě formálních příslibů se v době obléhání žádné velké uherské vojsko neobjevilo.

Obležení

Osmanská armáda dorazila ke Smederevu na začátku června 1439 v síle podle dobových pramenů (zejména srbsko-byzantských letopisů) asi 130 000 mužů — počet je nepochybně přehnaný, ale velikost armády byla v každém případě mimořádná. Sultán Murad II. velel osobně. Mezi osmanskými oddíly byly i vazalské vojenské kontingenty z Valašska (Vlad II. Dracul) a další balkánské pomocné sbory. Osmané obklíčili město z pevninské strany, dunajská část byla blokována dělostřelectvem rozmístěným na opačném břehu i lodním způsobem.

Despota Đurađ Branković ve Smederevu nebyl — odjel do Uher hledat pomoc a opevnění svěřil svému nejstaršímu synu Grgurovi Brankovićovi, jemuž asistoval byzantský velitel Tomáš Kantakuzenos (švagr despoty Brankoviće). Posádka byla poměrně početná, ale špatně zásobená; obléhání vedlo k vyhladovění obránců. Osmanská artilerie pravidelně bombardovala obvodové hradby a způsobila několik prolomů, které však obránci dokázali noční prací opravit. Klíčovou předností útočníků se stala dlouhodobá blokáda a vyčerpání zásob.

Pád pevnosti

Po více než dvouměsíčním obléhání bylo zásobování v pevnosti vyčerpáno. 18. srpna 1439 byla podepsána kapitulace; obránci dostali příslib, že jim bude umožněn volný odchod. Murad II. však tento slib porušil — Grgur a jeho mladší bratr Stefan Branković byli odvedeni do Anatolie, kde byli na sultánův rozkaz oslepeni rozžhaveným železem. Tento osud měl být odstrašující ukázkou pro případné protivníky a stalo se tak i přes intervenci jejich sestry Mary Brankoviće, jež byla od roku 1435 sultánovou manželkou. Oba bratři se do Srbska vrátili až po pěti letech podle smlouvy v Szegedu z roku 1444, oslepení a zlomení.

Výsledek a důsledky

Pádem Smedereva byla srbská despotát fakticky zlikvidována; hlavní města a hrady přešla pod přímou osmanskou správu. Despota Đurađ Branković uprchl do Uher, kde na svém dobře zařízeném dvoře žil jako exulant; za svou základnu si zvolil Bělehrad (dosud uherský) a další uherská léna. Pro Uherské království pád Smedereva znamenal, že hlavní obrannou linii proti Osmanům tvořila již výhradně linie Sávy a Dunaje s pevností Bělehrad jako hlavním opěrným bodem. Bezprostředním pokračováním osmanského tlaku se stalo obléhání Bělehradu v dubnu až říjnu 1440, jež skončilo neúspěchem osmanské armády, ale demonstrovalo, kam až dosáhl strategický záběr Murada II.

Primární prameny / Pohled starších kronik

Pro pád Smedereva 1439 jsou srbské anály (zachované v rukopisných zlomcích z 15. století) společně s byzantskými historiky (Doukas, Chalkokondyles) primárním pramenem; uherskou perspektivu poskytuje Jánoš Thuróczy ve své Chronica Hungarorum (passus k roku 1439), kde popisuje pád pevnosti, zradu Muradovy kapitulační dohody a kruté oslepení synů despoty Brankoviće.

Mimořádně cenným pramenem pro celé osmanské tažení 1438–1444 jsou Pamiętniki janczara (něm. Türkenchronik) od Konstantina Mihailoviće z Ostrovice (cca 1435 – po 1501). Tento srbský zajatec byl po dobytí Novo Brdo 1455 odveden do osmanské vojenské služby, dosáhl janičárské hodnosti a po roce 1463 přeběhl do uherských služeb; v Polsku v 90. letech 15. století sepsal své paměti, které jsou prvním vnitřním pohledem na osmanskou armádu a obsahují podrobnou retrospektivu balkánských kampaní Murada II. včetně Smedereva 1439 a Bělehradu 1440.

Bonfini ve svých Rerum Hungaricarum decades (decades III, lib. IV) zařazuje pád Smedereva do narativu uherského interregna a připravuje tím rámec pro slavné Hunyadiho protitažení.

Účast českých žoldnéřů

Přímá přítomnost českých žoldnéřů v posádce Smedereva 1439 není v dostupných pramenech doložena. Posádku tvořili Srbové a byzantští spojenci pod vedením Grgura Brankoviće a Tomáše Kantakuzena; uherské pomocné vojsko, jež mělo dorazit, se k pevnosti neprobojovalo. České žoldnéřství se v této době teprve formovalo — Jan Jiskra z Brandýsa vstoupil do uherských služeb teprve v roce 1440, tedy rok po pádu Smedereva, a působil v Horních Uhrách (na Slovensku), nikoliv na jižní hranici. Pro pochopení osudu Smedereva je však důležité zařadit jej do kontextu osmanské ofenzívy 1438–1440 (Sedmihradsko 1438, Smederevo 1439, Bělehrad 1440), v níž čeští žoldnéři poprvé prokazatelně vystupují právě při obraně Bělehradu jako součást italsko-uherské žoldnéřské posádky pod velením Ivana Tallócze.

Působení Jana Jiskry z Brandýsa v Horních Uhrách (1440 – 1462)

Jan Jiskra z Brandýsa, český šlechtic a zkušený žoldnéřský velitel, působil od roku 1440 v Horních Uhrách (dnešní Slovensko) ve službách královny vdovy Alžběty Lucemburské a jejího syna Ladislava Pohrobka. Po více než dvě desetiletí ovládal značnou část území severních Uher se sítí pevností a polními oddíly složenými převážně z českých a moravských žoldnéřů.

Kontext

Po smrti krále Albrechta II. Habsburského dne 27. října 1439 zůstala jeho manželka Alžběta Lucemburská těhotná; 22. února 1440 ve Vídni porodila syna Ladislava (zvaného později Pohrobek). Ten byl 15. května 1440 ve Stoličném Bělehradě korunován svatoštěpánskou korunou, kterou předtím Alžbětina dvorní dáma Helena Kottannerová ukradla z koruního pokladu na Visegrádě. Část uherské šlechty však odmítla čekat na nezletilého panovníka a v obavě z osmanské hrozby zvolila králem polského Vladislava III. Jagellonského. Alžběta hájila nároky svého syna a najala Jana Jiskru, aby pro ni udržel Horní Uhry s hornickými městy a královskými hrady.

Vojenská kariéra a opory

Jiskra se po výcviku v Itálii a po službách u Albrechta II. v polovině roku 1440 vrátil do středoevropského prostoru. V krátké době ovládl klíčová města Košice, Levoča, Bardejov, Prešov, Kežmarok, Krupinu, Zvolen a hornická centra Kremnici, Banskou Bystrici a Banskou Štiavnici. Jeho síť čítala desítky pevností; opěrnými body byly hrady Šariš, Spišský hrad, Trenčín, Zvolen, Saris a Strečno. Příjmy z těžby drahých kovů a z mincovny v Kremnici mu umožnily průběžně financovat rozsáhlé žoldnéřské oddíly.

Hejtmani a struktura vojska

Jádro Jiskrových vojsk tvořili Češi a Moravané, často veteráni husitských válek a jejich přímí žáci. Pod Jiskrovým velením sloužili hejtmani jako Petr Aksamit z Kosova, Jan Talafús z Ostrova, Jan Čapek ze Sán, Martin Brcál z Dobré, Jan Šárovec, Petr Komorovský a další. V Jiskrově dopise z 8. srpna 1451 jsou jako jeho přímí spojenci jmenovitě uvedeni Brcál z Dobré, Čapek ze Sán a Talafús z Ostrova. Posádky hornouherských měst a hradů čítaly stovky až několik tisíc mužů, organizovaných do polních rot kombinujících pěchotu, jezdectvo a vozovou hradbu po husitském vzoru.

Bitva u Lučence (7. září 1451)

Nejvýznamnější polní střetnutí Jiskrovy kariéry. János Hunyadi dorazil k Lučenci nejpozději 10. srpna 1451 a zahájil obléhání tamního minoritského kláštera sv. Štěpána, který bránila malá Jiskrova posádka. Podle Jana Długosze měl Hunyadi přibližně 16 000 mužů, kdežto obránci kláštera čítali asi 500 mužů. Jiskra dorazil 7. září v čele asi 4 000 bojovníků a Hunyadiho vojsko ve dvoudenním střetnutí rozdrtil. Bitva u Lučence byla jediným osobním měřením sil mezi oběma vojevůdci a stala se vrcholem Jiskrovy vojenské kariéry.

Smlouvy a přerušování bojů

V roce 1450 sjednal Jiskra s Hunyadim 28. března smlouvu z Mezőkövesdu, která stvrzovala jeho držbu hornouherských území; pod listinou bylo osm pečetí předních šlechticů obou stran. Po porážce u Lučence pokračoval konflikt dílčími šarvátkami; další pokusy o vytlačení Jiskrových oddílů, mimo jiné u Plešivce roku 1453, opět selhaly.

Závěr služby a předání území Matyáši Korvínovi

Po smrti Ladislava Pohrobka v listopadu 1457 a nástupu Matyáše Korvína v lednu 1458 ztratil Jiskra svou hlavní politickou oporu. Konflikt s Korvínem se táhl několik dalších let; teprve v roce 1462 Jiskra po jednáních ve Vacově (Vácu) odevzdal své pozice v Horních Uhrách Matyáši Korvínovi a přešel do jeho služeb. V dohodě obdržel panství Solymos a Lippa v jižních Uhrách a sumu 25 000 zlatých jako finanční vyrovnání. V Korvínových službách pak zemřel kolem roku 1469.

Bratříci po roce 1462

Část Jiskrových bývalých vojáků odmítla dohodu z Vacova a pokračovala v boji jako tzv. bratříci. V roce 1458 podle dobových odhadů ovládali tito muži pod vedením Petra Aksamita z Kosova zhruba 36 táborů a opevněných stanovišť na Slovensku se silou kolem 15 až 20 tisíc bojovníků. Jejich pohyb končil postupnými porážkami od vojsk Matyáše Korvína: u Blatného Potoka roku 1458 padl Petr Aksamit; definitivní zánik bratřických oddílů přinesla bitva u Veľkých Kostoľan roku 1467. Jan Talafús z Ostrova přešel ještě před tím do služeb polských.

Výsledek

Jiskrovo více než dvacetileté působení udrželo severní Uhry dlouho mimo přímou kontrolu uherských králů, posílilo postavení hornouherských měst a zanechalo v oblasti silný český a moravský vliv – jazykový, vojenský i organizační. Jiskrovy posádky a polní oddíly přenesly do hornouherského prostoru husitskou taktiku vozové hradby a polní fortifikace; tradice bojových vozů a střelných zbraní jako pěchotní páteře přežila v zemi celé desetiletí po Jiskrově odchodu.

Boje o uherský trůn (1440 – 1442)

Občanská válka v Uherském království v letech 1440 až 1442 byla sporem dvou pretendentů uherské koruny – polského krále Vladislava III. Jagellonského a nedospělého Ladislava Pohrobka, syna zesnulého krále Albrechta II. Habsburského. Konflikt rozdělil zemskou šlechtu i města a vtáhl do uherských záležitostí Polsko, Habsburky a české i moravské žoldnéřské oddíly.

Předehra

Král Albrecht II. Habsburský zemřel 27. října 1439 ve Vídeňském Novém Městě po návratu z neúspěšného protiosmanského tažení v jižních Uhrách. Jeho manželka Alžběta Lucemburská byla v té době těhotná a 22. února 1440 ve Vídni porodila syna Ladislava, později zvaného Pohrobek. Část uherských stavů však odmítla čekat na nezletilého panovníka a v obavě z osmanské hrozby nabídla korunu polskému králi Vladislavovi III. Jagellonskému, který přijal volbu 8. března 1440 v Krakově.

Krádež koruny a dvojí korunovace

Alžbětina dvorní dáma Helena Kottannerová v noci z 20. na 21. února 1440 vynesla z koruního pokladu na hradě Visegrádu svatoštěpánskou korunu. Alžběta ji 15. května 1440 použila ke korunovaci tříměsíčního Ladislava ve Stoličném Bělehradě (Székesfehérvár); obřad provedl ostřihomský arcibiskup Dionýs Szécsi. Vladislav III. byl korunován ve stejném městě 17. července 1440, ale bez svatoštěpánské koruny – byla použita zlatá relikviářová koruna sejmutá z hrobu sv. Štěpána. Obě strany tak měly korunovaného panovníka a kompromis nebyl možný.

Strany konfliktu

Vladislava podporovala většina magnátů včetně Mikuláše Iločského (Újlakiho), Jánose Hunyadiho, palatina Lőrince Hédervári, krále Bosny a velké části jižních a centrálních Uher. Alžbětu hájili především Oldřich II. Celjský (Cilli) s rozsáhlou držbou v Rakousku, Korutanech a Slavonii, dále Habsburk Fridrich III. (jako Ladislavův poručník), Jan Jiskra z Brandýsa v Horních Uhrách a větší část severních a západních Uher i řada měst. Politickou váhu měla také neutralita Bratislavy a opora Habsburků v podobě hradu Pressburku (Bratislavského hradu) v rukou Alžbětiných lidí.

Vojenské operace

Konflikt měl podobu obléhání měst, výpadů a místních srážek; klíčovou roli hrálo dobytí Bratislavy, Trnavy a sporů o hornická města ve středním Slovensku. Vladislavovy oddíly v létě 1440 oblehly Bělehrad (Stoličný Bělehrad) a v prosinci téhož roku Hunyadi neúspěšně zaútočil na Győr. Rozhodující bitvu Vladislavova strana získala 10. září 1440 u Bátaszéku, kde Hunyadi a Mikuláš Iločský porazili magnáta Ladislava Garaie a další stoupence Pohrobka. Tento úspěch fakticky ukončil jižní frontu občanské války; Hunyadi byl odměněn jmenováním vojvodou sedmihradským a hrabětem Sékelyů.

Oldřich Celjský se v roce 1440 pokusil uniknout do Bratislavy, byl však zadržen a uvězněn; v lednu 1441 se výměnou za propuštění zavázal věrností Vladislavovi. Severní fronta v Horních Uhrách zůstala v rukou Jana Jiskry, který upevnil své pozice mezi Trenčínem a Košicemi a několika lokálních střetnutích odrazil Hunyadiho oddíly. Smrt Alžběty Lucemburské v Rábu (Győru) 19. prosince 1442 odebrala straně Pohrobkově hlavní politickou oporu; podle dobových pověstí byla královna otrávena.

Mírové urovnání

Po Alžbětině smrti zprostředkoval papežský legát kardinál Giuliano Cesarini ve dnech kolem prosince 1442 v Rábu příměří, které uznalo Vladislava III. uherským králem; Ladislav Pohrobek si ponechal nárok do dospělosti. Definitivní ratifikace ze strany císaře Fridricha III. přišla až v květnu 1444 pod tlakem papeže Evžena IV. Vladislav se pak naplno obrátil proti Osmanům, což vyústilo v Dlouhé tažení a v bitvu u Varny v listopadu 1444. Alžbětina část území v Horních Uhrách zůstala fakticky pod správou Jana Jiskry z Brandýsa, který se k mírové smlouvě fakticky nepřipojil a pokračoval v autonomním režimu dál.

Účast českých žoldnéřů

Alžběta Lucemburská najala k obraně nároků svého syna českého šlechtice Jana Jiskru z Brandýsa, který do Uher přivedl oddíly složené z českých a moravských veteránů husitských válek. Jiskrovi vojáci obsadili hornouherská hornická města – Kremnici, Banskou Štiavnici, Banskou Bystrici – a hradní soustavu od Trenčína po Košice; stali se hlavní vojenskou silou alžbětinské strany. Mezi jeho hejtmany jsou v korespondenci doloženi Petr Aksamit z Kosova, Jan Talafús z Ostrova, Jan Čapek ze Sán a Martin Brcál z Dobré. Na opačné straně, ve vojscích Vladislava III. a Hunyadiho, jsou rovněž doloženi jednotliví čeští a moravští žoldnéři, byť v podstatně menším počtu.

První osmanské obléhání Bělehradu (1440)

První osmanské obléhání Bělehradu (maď. Nándorfehérvár, srb. Београд) probíhalo od konce dubna do října 1440 a představuje první velkou zkoušku této klíčové uherské hraniční pevnosti, jež střežila ústí Sávy do Dunaje a tím i hlavní jižní přístup do nitra Uherského království. Sultán Murad II. dorazil k Bělehradu po předchozím dobytí Smedereva 1439 a očekával rychlý úspěch; po sedmiměsíčním obléhání však neuspěl a stáhl se s vážnými ztrátami. Pevnost ubránila smíšená posádka pod velením chorvatského bána Ivana Tallócze, v jejímž složení jsou zmíněni také čeští střelci jako součást žoldnéřského kontingentu.

Předehra

Pádem Smedereva 18. srpna 1439 byla srbská despotát zlikvidována a Murad II. získal volný přístup k jižnímu Dunaji. Bělehrad zůstal jediným silným bodem na uherské hranici. Strategický význam pevnosti byl mimořádný — kdo držel Bělehrad, ovládal vstup do Uher z Balkánu. V Uhrách právě v této době umíral král Albrecht II. Habsburský, jenž zemřel 27. října 1439 krátce po návratu z neúspěšného tažení proti Osmanům. Uhry se ocitly v interregnu — jeho manželka Alžběta Lucemburská byla těhotná a syna Ladislava (zvaného Pohrobek) porodila až 22. února 1440. Část uherské šlechty však tuto kandidaturu nepřijala a v obavě z osmanské hrozby povolala na trůn polského krále Vladislava III. Jagellonského.

Velitelem bělehradské posádky byl ustanoven Ivan Tallóci (maď. Tallóczy János, srb. Jovan Talovac), chorvatský bán a převor johanitského řádu sv. Jana ve Vraně. Jeho bratr Matija Tallóci měl správu Banátu. Ivan Tallóci byl zkušený správce, jenž do Bělehradu shromáždil přibližně 500 mužů jako stálou posádku, doplněnou italskými a českými žoldnéřskými střelci, srbskými uprchlíky ze Smedereva a místním obyvatelstvem schopným nosit zbraň. Pevnost byla v posledních letech dobře udržována a doplněna o dělostřelectvo.

Příchod osmanské armády

Murad II. dorazil k Bělehradu na konci dubna 1440 v čele armády, jež čítala podle pramenů asi 35 000 vojáků a kolem 100 říčních lodí. V armádě se uplatnil i Vlad II. Dracul jako vazalský velitel valašského kontingentu. Murad rozdělil úkoly mezi své podřízené — pozemní operaci řídil sám sultán s podporou Aliho beje Evrenosogluho, dělostřelectvu velel velitel ze smederevské artilerie nasazený i zde. Od počátku obléhání Osmané rozmístili dělostřelectvo proti severovýchodní stěně, kde předpokládali nejsnazší prolom.

Průběh obléhání

Ivan Tallóci, vědom si nepříznivého poměru sil, zamítl polní bitvu a stáhl všechny obránce do pevnosti. Osmané postavili obléhací věže, rozjeli pravidelnou kanonádu a začali budovat protilehlá opevnění. Klíčovou epizodou obléhání byla osmanská snaha proniknout do pevnosti podzemními chodbami. Sapéři vykopali tunely pod hradby a chystali se v nich zapálit zápalné nálože, které by způsobily zhroucení části fortifikace. Obránci však podzemní práce zaregistrovali (podle dobové zprávy slyšeli ze sklepů zvuky kopání), vykopali protitunel a nálože vlastních prachových sudů odpálili dříve než osmanští sapéři. Výbuch zničil chodbu a usmrtil osmanské zákopníky; tato epizoda zabránila prolomení hradby.

Obléhání se vleklo. Bělehradská posádka prováděla noční výpady, které ničily obléhací stroje a přerušovaly zásobování. Na osmanské straně rostl nepořádek a nemoci; v armádě propukly úplavice a další táborové epidemie. Ani Vladovi Draculovi se nepodařilo přimět své podřízené k rozhodným útokům — část jeho mužů údajně dezertovala přes Dunaj. Říční flotila Osmanů utrpěla několik ztrát ve šarvátkách s uherskou dunajskou flotilou, která se pokoušela zásobovat pevnost.

Stažení a výsledek

Po sedmi měsících obléhání, na konci října 1440, dal Murad II. rozkaz ke stažení. Osmanské ztráty se v dobových zprávách odhadují až na 17 000 mužů — pravděpodobně přehnané číslo, ale vyjadřující rozsah neúspěchu. Bělehrad zůstal v uherských rukou a stal se na další desetiletí symbolem křesťanského odporu proti osmanské expanzi. Na osmanské straně vedl neúspěch k revizi strategie; další velký útok na Bělehrad přišel až v roce 1456, kdy byla pevnost obléhána Mehmedem II. a bráněna Janem Hunyadim a františkánem Janem Kapistránem.

Obléhání 1440 mělo důležitý politický dopad i pro nově nastolené uherské poměry. Vladislav III. Jagellonský, korunovaný 17. července 1440 ve Stoličném Bělehradě, využil Muradova neúspěchu k upevnění svého postavení a k posílení protitureckého programu, jenž později vyvrcholil tažením 1443 (tzv. dlouhé tažení) a osudovou výpravou do Varny v roce 1444.

Primární prameny / Pohled starších kronik

První obléhání Bělehradu 1440 popisuje Jánoš Thuróczy ve své Chronica Hungarorum (lib. IV, passus k roku 1440) jako neúspěšnou Muradovu zkoušku, na níž osmanské vojsko ztratilo až 17 000 mužů; Thuróczy zmiňuje pevnost Tallóciho velení a roli „cizích střelců“ v posádce. Pro uherský pohled poloviny 15. století je Thuróczy jediným podrobnějším narativním pramenem.

Antonio Bonfini ve svých Rerum Hungaricarum decades (decades III, lib. V) převzal Thuróczyho líčení a doplnil je humanistickou rétorikou; právě v Bonfiniho podání se rozvíjí tradiční obraz „Bělehradu jako štítu křesťanstva“, jenž později kulminoval v Hunyadiho obraně 1456.

Vnitřní pohled osmanské strany nabízejí Pamiętniki janczara Konstantina z Ostrovice — autor sám u Bělehradu 1440 ještě nebyl, ale jako pozdější janičár měl přístup k ústní tradici osmanských veteránů; jeho zpráva o tom, že Murad II. považoval bělehradský neúspěch 1440 za jednu z nejpotupnějších epizod své vlády, patří k cenným útržkům osmanské vojenské paměti.

Účast českých žoldnéřů

Účast Čechů v obraně Bělehradu 1440 je v pramenech zmíněna konkrétně — v Tallóciho posádce jsou doloženi čeští a italští střelci jako profesionální žoldnéřský kontingent. Konkrétní jména velitelů ani počty se z dochovaných zpráv nezachovaly; jde tedy o případ B v klasifikaci doloženosti — Češi jsou doloženi v posádce, ale bez jmenovité identifikace velitelů. Jejich přítomnost zapadá do širšího kontextu počátečního formování českého žoldnéřského trhu v Uhrách: téhož roku začal v Horních Uhrách svou kariéru Jan Jiskra z Brandýsa a část bývalých husitských veteránů pomalu nacházela uplatnění v uherských službách. Bělehradská posádka byla s vysokou pravděpodobností sestavena z mužů, kteří dříve sloužili v polních obcích nebo u kondotiérských oddílů ve střední Evropě a kteří přinášeli husitské zkušenosti s palnými zbraněmi a obléhací válkou. Dovednost detekovat osmanský podzemní útok a zničit jej protivýbuchem je v dobovém kontextu typicky západoevropská a husitská kultura ovládání střelného prachu byla na evropském žoldnéřském trhu nejvyhledávanější — je tedy pravděpodobné, byť ne přímo doložené, že právě čeští střelci se na úspěchu protiminové akce 1440 podíleli.

Boje o český trůn po Albrechtovi II. (1440–1453)

Po smrti krále Albrechta II. Habsburského dne 27. října 1439 zůstaly České země bez panovníka. Albrechtova vdova Alžběta Lucemburská porodila 22. února 1440 ve Vídni pohrobka Ladislava, jehož právní nárok na český a uherský trůn však narážel na praktickou nemožnost vlády nezletilého dítěte. Po více než deset let probíhalo v Čechách bezvládí a souboj zemských landfrýdů, husitských (kališnických) a katolických jednot, který nakonec vyústil v převahu kališnické strany pod vedením Jiřího z Poděbrad a v přijetí Ladislava Pohrobka za krále roku 1453.

Předehra a zemský sněm 1440

Na počátku roku 1440 přijal v Čechách stavovský sněm v Čáslavi rozhodnutí o ustavení čtyř východočeských landfrýdů (krajských spolků na obranu zemského míru). Hlavou této kališnické jednoty se stal Hynek Ptáček z Pirkštejna, jenž sjednotil čáslavský, hradecký, chrudimský a kouřimský kraj. Souběžně vznikla také jednota strakonická soustřeďující katolickou stranu pod vedením Oldřicha II. z Rožmberka a Menharta z Hradce. Dne 20. června 1440 rozhodlo 46 volitelů na pražské volbě o nabídnutí české koruny bavorskému vévodovi Albrechtovi III., jenž ji však po dlouhém rozvažování odmítl, čímž zůstal trůn fakticky neobsazen.

Hejtmanství Hynka Ptáčka z Pirkštejna

Hynek Ptáček z Pirkštejna se v letech 1440–1444 stal vůdčí osobností kališnické politiky. Sjednotil východočeské kraje, na sjezdu v Kutné Hoře řídil jednání o budoucnosti země a v lednu 1444 prosadil v Kutné Hoře odsouzení radikálního táborského kněžského učení, čímž posílil pozici Jana Rokycany jako duchovního vůdce kališníků. Ptáček se cíleně chystal k jednání s katolickou stranou o přijetí Ladislava Pohrobka, ale tato jednání nestihl. Zemřel 27. srpna 1444 na Ratajích nad Sázavou na následky náhlé nemoci, pravděpodobně mrtvice, již utrpěl při cestě k jednáním do Dobříše.

Nástup Jiřího z Poděbrad

Po Ptáčkově smrti převzal vedení kališnické (poděbradské) jednoty dvaadvacetiletý Jiří z Poděbrad. Jeho zvolení v Kutné Hoře nemá pevně doložené jediné datum, ale již v Kutné Hoře v roce 1444 a poté na sjezdu téhož roku byl uznán hejtmanem východočeského svazu. Jiří obratně pokračoval v Ptáčkově linii — usiloval o uznání Ladislava Pohrobka jako krále, ale s přechodným zemským správcovstvím v rukou kališníků. V letech 1445–1448 narůstalo napětí mezi poděbradskou a strakonickou jednotou, neboť Pražané pod Menhartem z Hradce a další katoličtí páni odmítali jakákoliv vážná jednání s kališnickou stranou.

Dobytí Prahy (3. září 1448)

Vyhrocení sporů přimělo Jiřího k ráznému kroku. Shromáždil v severovýchodních Čechách polní vojsko o síle přibližně 9 000 mužů a v noci na 3. září 1448 nečekaně překvapil Staré Město pražské. Pražská posádka katolického nejvyššího purkrabího Menharta z Hradce byla zaskočena a Praha padla téměř bez odporu, údajně se ztrátou jediného Jiřího bojovníka. Menhart z Hradce byl zajat a převezen na hrad Poděbrady jako rukojmí; následujícího roku v zajetí zemřel. Tímto úderem se Jiří z Poděbrad fakticky stal pánem Prahy a pánem situace v zemi.

Bitva u Rokycan a porážka Strakonické jednoty (1450)

Strakonická jednota se nehodlala s ovládnutím Prahy smířit. V roce 1449 vypukly na západě Čech otevřené boje mezi oběma jednotami, které vyvrcholily polním střetnutím u Rokycan dne 4. června 1450, v němž Jiří z Poděbrad přemohl ozbrojence Oldřicha z Rožmberka. Porážka katolické strany na Plzeňsku definitivně potvrdila vojenskou převahu poděbradské jednoty a otevřela cestu k Jiřího uznání jako reálné výkonné moci v zemi.

Zemské správcovství a přijetí Ladislava (1452–1453)

Na svatojiřském sněmu v Praze dne 27. dubna 1452 byl Jiří z Poděbrad zvolen zemským správcem na dva roky, čímž stavové fakticky legalizovali jeho vládu. V roce 1453 došlo k jednáním mezi českými stavy a císařem Fridrichem III., jejichž výsledkem bylo vydání dvanáctiletého Ladislava Pohrobka. Dne 28. října 1453 byl Ladislav v pražské katedrále sv. Víta korunován českým králem, přičemž faktickou výkonnou moc si nadále podržel zemský správce Jiří z Poděbrad. Tím skončila třináctiletá perioda interregna a otevřela se nová etapa česko-rakouských vztahů, neboť Ladislav byl zároveň králem uherským a vévodou rakouským.

Primární prameny

Aeneas Silvius v De rebus gestis Friderici III imperatoris commentarii (kniha I, kap. XV–XXVIII) zachycuje české interregnum z pohledu císařského diplomata. Aeneas se účastnil jednání s českými stavy o vydání Pohrobka a v De rebus zachoval rozsáhlé pasáže o vzestupu Jiřího z Poděbrad, o čáslavském sněmu 1440, o nabídnutí koruny bavorskému Albrechtovi III. i o pražském převratu 1448. Dílo tištěné v Římě 1551 je digitalizováno v Bayerische Staatsbibliothek.

Staří letopisové čeští ad anna 1440–1453 sledují klíčové události interregna: smrt Hynce Ptáčka v srpnu 1444, vzestup Jiřího z Poděbrad, dobytí Prahy v noci na 3. září 1448, smrt Menharta z Hradce v zajetí, bitvu u Rokycan 4. června 1450 i svatojiřský sněm 27. dubna 1452, na němž byl Jiří potvrzen zemským správcem. Letopisné záznamy obsahují také přesná data příjezdu Pohrobka do Prahy a jeho korunovace 28. října 1453. Edice ve Fontes Rerum Bohemicarum, digitalizace archive.org.

Peter Eschenloer, městský písař vratislavský, ve své německy psané Geschichte der Stadt Breslau (1438–1479) zachoval slezský pohled na české interregnum. Eschenloer popisuje stálá jednání slezských stavů s rakouskými Habsburky a s Jiřím z Poděbrad a v textu jsou citovány doslovné výňatky z listů mezi Vratislaví, Vídní a Prahou. Edice J. G. Kunisch (Breslau 1827–1828) je digitalizována na archive.org. Doslovné texty diplomatické korespondence z let 1440–1453 publikoval též František Palacký v Archivu českém, sv. I–IV (Kramerius NK ČR).

Účast českých žoldnéřů

Boje o český trůn byly ze své povahy vnitročeským konfliktem, na němž se podíleli téměř výhradně čeští bojovníci obou stran — kališníci pod Hynkem Ptáčkem a Jiřím z Poděbrad i katolíci pod Oldřichem z Rožmberka, Menhartem z Hradce a posléze Zdeňkem ze Šternberka. V poděbradských posádkách sloužily zkušené roty husitských veteránů, mnozí z nich pak po Jiřího nástupu hledali službu nadále v zahraničí — u uherského Jana Jiskry z Brandýsa, u bavorských Wittelsbachů a později v polských válkách s Řádem. Z konfliktu proto vyšel polní žoldnéřský potenciál českého stavu posílený, nikoli oslabený, a stal se v polovině 15. století mezinárodně poptávaným zbožím. Pro časovou osu konfliktů, v nichž čeští žoldnéři působili, je toto interregnum zásadním zdrojovým prostředím — armády, jež se tu utvářely, později zasáhly do dění od Slezska až po Bavorsko.

Dlouhé tažení Jánose Hunyadiho na Balkán (1443 – 1444)

Tzv. Dlouhé tažení bylo protiosmanské zimní tažení uherského krále Vladislava I. (Vladislava III. Jagellonského) a sedmihradského vojevůdce Jánose Hunyadiho do nitra Balkánu v letech 1443 až 1444. Křesťanská armáda postoupila přes Srbsko a Bulharsko hluboko za Balkánské hory, dosáhla několika polních vítězství a přiměla osmanského sultána Murada II. uzavřít mírovou smlouvu.

Předehra

Po skončení uherské občanské války (1440 – 1442) a Hunyadiho úspěších proti osmanským nájezdům v jižních Uhrách – zejména v bitvě u Sibině (Hermannstadtu) 22. března 1442, kdy Hunyadi rozdrtil oddíly bega Mezida – vyhlásil papež Evžen IV. v bule z 1. ledna 1443 křížovou výpravu proti Osmanům. Na Květnou neděli roku 1443 bylo na sněmu v Budíně oficiálně vyhlášeno tažení; uvádí se síla okolo 40 000 mužů, většinou Maďarů, k nimž se připojily oddíly polské, srbské, valašské a kontingent německých a českých žoldnéřů. Hlavní silou výpravy byl Hunyadi, formálně v čele zůstal král Vladislav I.

Postup do nitra Balkánu

V polovině října 1443 přešla křesťanská armáda Dunaj u Bělehradu; Hunyadi velel předvoji, k němu se ve Smederevu připojil srbský despota Đurađ Branković. Vojsko postoupilo údolím Moravy a obsadilo Niš. V bitvě u Niše počátkem listopadu 1443 porazil Hunyadi sloučené oddíly rumelského beglerbega Kasima Paši a Turahana Bega; oba turečtí velitelé uprchli do Sofie. Téměř současně rozdrtil Hunyadi v bitvě u Aleksinaca další osmanský sbor – podle dobových údajů utrpěli Osmané ztrátu 2 000 padlých a 4 000 zajatých.

Bitva u Zlatice (12. prosince 1443)

Po obsazení Sofie pokračovalo vojsko přes Balkánské pohoří k průsmyku Zlatica (Zlatitsa). 12. prosince 1443 zde narazilo na hlavní osmanskou armádu vedenou samotným sultánem Muradem II. Průsmyk byl zatarasen velkými balvany a pokácenými kmeny; v tuhé zimě, sněhu a mrazu se křesťanské oddíly nedokázaly probít obrannou linií janičářů a děl. Vladislav a Hunyadi zavelili k ústupu; vojska kryla zpáteční pochod vozovými hradbami.

Bitva u Kunoviče a návrat

Při zpáteční cestě v lednu 1444 odrazila křesťanská armáda osmanský protiútok v bitvě u Kunoviče (Kunovica). V přepadu zde Uhři zajali Mahmuda Bega, sultánova zetě a bratra velkovezíra Çandarlı Halila Paši; tento zajatec se později stal páčidlem mírových jednání. Koncem ledna se vojsko vrátilo do Bělehradu, v únoru 1444 dorazilo do Budína, kde bylo vítáno jako hrdinové. Tažení trvalo zhruba čtyři měsíce a vstoupilo do dějin pod jménem hosszú hadjárat – Dlouhé tažení.

Mírová jednání a smlouva ze Segedínu

Murad II., zaměstnaný současně válkou v Anatolii proti karamanskému beylik, navrhl mír. Diplomatickým prostředníkem se stala sultánova manželka Mara Branković, dcera srbského despoty; 6. března 1444 vyslala otci posla a započala jednání. Vladislav 24. dubna 1444 vypravil do Edirne uherského posla Stojku Gisdaniče. Po souběžných rozhovorech v Edirne a Segedíně byl 15. srpna 1444 v Segedíně ratifikován desetiletý mír; Murad obnovil srbskou despotovinu pod Brankovićem (vrácena Smederevo a další pevnosti) a Mahmud Beg byl propuštěn za výkupné 70 000 dukátů.

Výsledek

Dlouhé tažení vrátilo na čas křesťanským mocnostem iniciativu na Balkáně, obnovilo Srbsko jako nárazníkový stát a posílilo prestiž Hunyadiho i Vladislava v Evropě. Vytvořilo také předpoklady pro novou křížovou výpravu, kterou vzápětí prosadil papežský legát Giuliano Cesarini argumentem, že přísaha daná „nevěřícím“ není závazná. Tato výprava záhy vyústila v neúspěšné tažení a katastrofu u Varny 10. listopadu 1444.

Účast českých žoldnéřů

Hunyadiho armáda zahrnovala vedle uherských a sedmihradských oddílů také kontingent najatých českých a moravských žoldnéřů, vyzbrojených a cvičených v husitské tradici – s ručnicemi, pavézami a bojovými vozy. Tito vojáci tvořili pěchotní jádro vojska a podíleli se na úspěšném vedení polních bitev v Srbsku i na obraně tábora při ústupu přes Balkánské hory v prosinci 1443. Vozová hradba kryla křesťanské jednotky během ústupu od Zlatice a opět při bitvě u Kunoviče.

Soesterská záští

Soesterská záští (něm. Soester Fehde) v letech 1444 až 1449 představuje jeden z nejvýznamnějších městských konfliktů pozdně středověké Říše. Bohaté vestfálské hanzovní město Soest se v něm úspěšně postavilo svému dosavadnímu zeměpánovi, mocnému kolínskému arcibiskupovi Dietrichovi II. von Moers, a přijalo za nového ochránce vévodu Jana I. z Kleve. Pětiletá válka, která se rozhořela napříč Vestfálskem a porýnskou oblastí, do sebe vtáhla říšská knížata, hanzovní města i burgundský dvůr. Pro vojenské dějiny střední Evropy je však klíčová především masivní účast českých žoldnéřů v arcibiskupově vojsku – letní tažení roku 1447, vedené saským vévodou Vilémem III. a opírající se o více než šest tisíc Čechů, představuje vůbec nejrozsáhlejší doloženou námezdní akci českých bojovníků v západní části Říše ve druhé čtvrtině 15. století.

Soest patřil v první polovině 15. století k předním městům vestfálského hanzovního okruhu. Jeho obchodní a finanční váha, opřená o dálkový obchod, se odrážela i v jeho právním postavení – tzv. Soester Stadtrecht patří k nejstarším písemně doloženým městským právům v německy mluvícím prostoru a stalo se vzorem pro řadu dalších městských obcí. Po staletí byl Soest formálně součástí kolínského kurfiřtství, ovšem jeho měšťané si dlouhodobě hájili rozsáhlou samosprávu, vlastní soudnictví i svobodu hospodářské politiky. Kolínský arcibiskup nad městem fakticky vládl jen velmi volně.

Předehra a vyhlášení záští

Konflikt vyrůstal z dlouhodobého napětí mezi snahou arcibiskupa Dietricha II. von Moers prosadit pevnější zeměpanskou kontrolu nad bohatým Soestem a obrannou politikou městské rady, která se naopak snažila své svobody dále rozšiřovat. Dietrich II., příslušník mocného porýnského hraběcího rodu Moers, patřil k nejaktivnějším teritoriálním politikům své doby – kromě kolínské arcidiecéze, kterou držel sám, ovládali jeho příbuzní biskupské stolce v Münsteru a Paderbornu a usilovali o další expanzi v severozápadní Říši. Tato koncentrace moci stála proti rostoucí ambici domu Kleve-Mark, jehož mladý vévoda Jan I. budoval na Dolním Rýně vlastní mocenský blok.

Spor vyvrcholil na jaře a v létě 1444. Soestská rada využila příležitosti a po vleklých jednáních ohlásila vystoupení z arcibiskupské svrchovanosti. Dne 5. června 1444 přijali soestští občané za svého nového zeměpána Jana I. z Kleve, který výslovně potvrdil veškeré staré výsady města a zaručil mu i práva nová. Necelé tři týdny nato, 25. června 1444, vyhlásilo město arcibiskupovi formální záští (Fehdebrief); arcibiskupská strana takový krok nemohla přijmout, neboť v jejích očích šlo o  otevřenou vzpouru proti církevní vrchnosti i o hrubé porušení říšského práva. Císař Friedrich III. nakonec stranil Kolínu a uvalil na Soest říšskou klatbu – ovšem bez praktického vojenského dopadu.

Konflikt tak měl od počátku dvojí povahu: na jedné straně šlo o vnitřní spor mezi zeměpánem a městem, na straně druhé o mocenské střetnutí mezi dvěma porýnsko-vestfálskými dynastiemi – Moersy a Klevsko-Marky. Brzy se k Soestu připojila biskupská města Münster a Paderborn (kde tamní kapituly v téže době svrhly Moersovy příbuzné), zatímco Dietrich získal podporu Dortmundu a sasko-durynských Wettinů.

Průběh záští v letech 1444–1446

První tři roky záští probíhaly převážně v režimu vyčerpávající záškodnické války. Žádná ze stran nedisponovala dostatečnými prostředky na trvalé polní vojsko, takže boje měly podobu řetězce drobných výpadů, plenění hellwegské oblasti a šarvátek o jednotlivé opěrné body. V březnu 1445 se kolínské oddíly pokusily o překvapivý úder na Duisburg na Dolním Rýně, který se však nezdařil a obránci útok odrazili. Hlavní pohraniční válka se přesunula do prostoru kolem hradů Bilstein a Fredeburg v sauerlandské části kolínského teritoria, na které si dělala nárok klevská strana, a do oblasti Hellwegu mezi Soestem, Werlem a Dortmundem.

Arcibiskupské oddíly se snažily odříznout Soest od jeho zázemí a systematicky pleníly vesnice v okruhu Sassendorfu, Lohne, Erwitte, Geseke a Salzkotten. Klevská strana vedla odvetné výpady do kolínského teritoria na Dolním Rýně a v okolí Bochumu, Wattenscheidu a Steele. Z menších měst byl těžce postižen zejména Blomberg v Lippské krajině, který byl roku 1447 v průběhu hlavního saského tažení téměř úplně zničen. Hlavní oporou arcibiskupových operací ve Vestfálsku byl jeho maršálek Johann von Spiegel, doplněný arnsberským amtmanem Johannem von Schädigen; přímo v poli však Dietrich potřeboval profesionální námezdní vojsko, jehož sehnání se stalo ústředním tématem let 1445–1446.

První pokusy získat saskou pomoc spadají již do roku 1445: arcibiskup Dietrich opakovaně apeloval na kurfiřta Friedricha II. Saského a snažil se přes wettinský dvůr otevřít cestu k náboru českých žoldnéřů. V průběhu roku 1446 své požadavky opakoval; v jedné fázi žádal jen poměrně skromných pět set jezdců a poprvé získal příslib od mladého durynského vévody Viléma III. Saského. Saský kurfiřt jeho prosby nakonec odmítl – Friedrich II. v téže době spěl k otevřenému konfliktu s vlastním bratrem, který přerostl v tzv. Saskou bratrovražednou válku (Sächsischer Bruderkrieg, 1446–1451). Veškerá saská hotovost byla vázána doma a o velké tažení do Vestfálska nemohlo být řeči.

Účast českých žoldnéřů

Klíčovým rysem Soesterské záští se stala mohutná účast českých žoldnéřů ve vojsku kolínského arcibiskupa. Dietrich II. si dobře uvědomoval, že vlastní zeměbrana ani kontingenty spojeneckých knížat na dobytí dobře opevněného Soestu nestačí. Sáhl proto po námezdních silách, jejichž věhlas v tehdejší Říši rychle rostl: po veteránech husitských a poděbradských válek, kteří se po skončení velkých domácích konfliktů nabízeli za žold v celé střední Evropě.

Ústřední epizoda českého angažmá v Soesterské záští spadá až do roku 1447. Vlastní rekrutace začala v lednu 1447, kdy s ní vévoda Vilém III. Saský – tehdy shánějící posily proti vlastnímu bratrovi v saské bratrovražedné válce – zahájil jednání s celou řadou českých vojenských podnikatelů. Hlavními naverbovači v Čechách se stali burkrabě Bedřich z Donína (Friedrich von Dohna) a Petr Holický ze Šternberka, kteří v průběhu dubna 1447 svolávali vojsko v Čechách. Již v květnu 1447 bylo v Durynsku rozloženo přibližně 2 500 mužů a více než 200 vozů, dalších několik tisíc bojovníků se v téže době soustřeďovalo v západních Čechách a v Chebu.

Současně s náborem se však rozjela i diplomatická hra. Mohutná česká hotovost ve službách vévody Viléma přiměla kurfiřta Friedricha II. k jednání: koncem dubna 1447 se oba bratři sešli v Naumburku, kde uzavřeli příměří v saské bratrovražedné válce. Vévoda Vilém tak měl naverbované české vojsko – ale doma již neměl, kde je nasadit. Právě v tu chvíli se otevřel prostor pro dohodu s arcibiskupem Dietrichem o přesměrování celé té žoldnéřské mašinerie do Vestfálska.

Naumburské bratrské příměří přerostlo bezprostředně v jednání mezi vévodou a vyslanci kolínského arcibiskupa, kterými byli Georg Spiegel a Apel Vitzthum – nejvlivnější poradce Vilémův. Smlouva, uzavřená v květnu 1447 v Naumburku, fakticky odprodávala česky najaté vojsko za přesně stanovených finančních podmínek: arcibiskup se zavázal vést do Vestfálska přibližně 12 000 mužů a platit za ně 1 rýnský zlatý týdně na hlavu, vévodovi osobně přislíbil paušál 50 000 zlatých a třetinu kořisti a výkupného. Z těchto podmínek plynul Vilémovi mimořádný zisk – vlastním jezdcům totiž platil pouhých 20 grošů a pěšákům jen 10 grošů týdně, zatímco od arcibiskupa pobíral plný zlatý (24 grošů). Marže vojensko-podnikatelské činnosti tak činila 4 groše u jezdce, resp. 14 grošů u pěšáka týdně z každé hlavy.

Skutečný počet českých žoldnéřů, který se nakonec u Výmaru shromáždil, byl výrazně nižší než smlouvou slibovaných dvanáct tisíc mužů: skutečně doložený počet – k jezdcům i pěšákům – činil něco málo přes 6 000. Doplnily je menší durynské a saské oddíly, takže celková síla vojska Viléma III. se pohybovala kolem osmi tisíc bojovníků. České jádro však zůstávalo nepřehlédnutelné a v dobových pramenech se objevuje souhrnně jako „böhmische Söldner“ nebo přímo „Hussitenkrieger“.

Vojensky přinášeli Češi do Vestfálska to, co tehdy nikde jinde v Říši nebylo dostupné v takové míře: zkušenost husitské polní války. Jejich charakteristickým prvkem zůstávala vozová hradba, taktická kombinace pavéznické a sudličné pěchoty s ručními palnými zbraněmi a lehkou jízdou, schopnost rychlého přesunu na velké vzdálenosti i tvrdá disciplína při pleněních. Právě tyto vlastnosti byly důvodem, proč po nich tolik říšských knížat sahalo, byť zároveň hluboce pochybovalo o jejich konfesijní a sociální spolehlivosti – v očích katolických Vestfálců byli českobratrští bojovníci nadále kacíři, byť bojovali za arcibiskupa.

Patnáct českých kondotiérů Vilémova vojska

Patnáct českých kondotiérů, kteří se v posledních dnech května 1447 shromáždili u Výmaru se svými oddíly, je v saských účetních knihách doloženo jmenovitě – a tato pasáž představuje jeden z nejdetailnějších dochovaných seznamů české žoldnéřské velitelské vrstvy poloviny 15. století. Šestitisícové české vojsko se dělilo mezi následující kapitány:

• Jan Calta z Kamenné Hory (Hans Calta von Rabenstein) – přes 1 200 mužů, největší jednotlivý oddíl
• Jindřich Čeček z Pakoměřic – 600–700 mužů
• Jan Sádlo ze Smilkova (na Lestně) – 600–700 mužů
• Dobeš Vrš z Modřejovic (na Radyni) – 600–700 mužů
• Hynek Krušina ze Švamberka (na Boru) – cca 520 mužů
• Ješek Svojanovský z Boskovic – 300–400 mužů
• Petr Holický ze Šternberka – 300–400 mužů
• Vilém z Ilburka – 300–400 mužů
• Jindřich Libštejnský z Kolovrat – 300–400 mužů
• Jetřich Chlumecký z Janovic – cca 200 mužů
• Petr Kdulinec z Ostroměře – cca 200 mužů
• Bedřich z Donína (Friedrich von Dohna) – cca 200 mužů
• Jan z Mosnova – cca 200 mužů
• Albrecht Krakovský z Kolovrat – pod 100 mužů
• Jan Zajíc z Hazmburka (Hasenburg) – pod 100 mužů

K hlavnímu jádru se připojila ještě skupina vedená Janem Kolúchem z Falkenberka (zastávajícím funkci wagenburgmistra) a od 10. července 1447 také oddíly Jana Holuba ze Stojkova a Viléma ze Štropčic v síle asi padesáti mužů.

Vrchní velení nad českým sborem převzal v táboře Petr Holický ze Šternberka jako kapitán českého vojska (jmenoval ho sám vévoda Vilém jako muže, jemuž důvěřoval), zatímco logistiku vozové hradby řídil Jan Kolúch z Falkenberka. Vojsko vyrazilo z Výmaru 30. května nebo 1. června 1447; u Frankenhausenu (Strausburgu) překročilo Unstrut a 2. června tábořilo u Körneru – posledního místa na území vévodství Viléma III. Právě v Körneru nechal vévoda vyhlásit podrobný vojenský řád upravující chování na pochodu i v táboře a důsledně oddělující české oddíly od německých. Již na samém začátku tažení přitom musel vévoda zápasit s neochotou některých českých kapitánů, kteří se zdráhali vyrazit do daleké a nejasné výpravy proti neznámým nepřátelům – část z nich se nechala k účasti dotlačit jen sliby dalších plateb.

Profily klíčových kondotiérů

Jan Calta z Kamenné Hory (asi 1426–1465) byl synem rytíře Buška z Kamenné Hory, který zemřel již roku 1433 a byl pohřben v rabštejnském kostele. Calta představuje typ pozdněstředověkého válečnického podnikatele, jemuž žoldnéřská kariéra otevřela cestu do nejvyšších zemských úřadů. Sídlem rodu byl Rabštejn nad Střelou; v roce 1448 získal Calta v zástavě Žihli, roku 1453 mu král Ladislav Pohrobek udělil Přívozec a o dva roky později – v roce 1455 – přikoupil Chomutov a Blatno; k rabštejnskému panství dále připojil Chyše a Řepany. Jeho první ženou byla pravděpodobně sestra Jiřího z Poděbrad, druhou Kunhuta z Ronova; ze tří doložených dcer byly dvě provdány do rodů Kunštátů a Švamberků a třetí, Bonuše, za Beneše z Veitmile.

Pod vestfálským tažením 1447 verboval Calta a vedl největší jednotlivý oddíl šestitisícového vojska – přibližně 1 200 mužů – a za rekrutaci si od vévody Viléma III. naúčtoval přes 17 000 rýnských zlatých, které mu však Vilém nikdy nevyplatil v plné výši a jejichž část musela být dodatečně vyrovnávána ještě o mnoho let později. V roce 1460 přivedl do Bavorska zhruba 1 500 mužů jako součást pětitisícového českého sboru, najatého vévodou Ludvíkem IX. Bavorsko-landshutským za 13 500 rýnských zlatých, 3 000 bavorských hřiven a 3 000 uherských dukátů. Doma se mezitím prosadil jako diplomat: od roku 1454 zasedal mezi přísedícími z nižší šlechty zemského soudu, v roce 1455 se stal radou a komorníkem krále Ladislava Pohrobka a v letech 1457–1458 zastával úřad nejvyššího mincmistra. Jeho životopis je názorným příkladem toho, jak se v poděbradských Čechách dal žoldnéřský kapitál proměnit v trvalý sociální vzestup.

Petr Holický ze Šternberka († 1454) byl synem Aleše Holického, nejvyššího zemského komorníka a jednoho ze čtyř hlavních katolicky orientovaných politiků poděbradské éry. Manželkou si vzal Annu ze Seinsheimu, ze starobylého rodu předků Schwarzenberků, a k rodovému majetku přidal panství kolem Českého Šternberka. Z hlediska Soesterské záští je klíčové, že vévoda Vilém III. svěřil právě Petrovi vrchní velení nad celým českým sborem – byl jmenován „kapitánem českého vojska“ a v tomto postavení zodpovídal za organizaci pochodu i za jednání s ostatními kondotiéry. Současně vedl vlastní oddíl o síle 300–400 mužů a společně s Bedřichem z Donína na jaře 1447 organizoval vlastní nábor v Čechách. Zemřel necelý rok před svým otcem a po smrti dědečka roku 1455 přešlo poručnictví nad jeho synem Petrem II. na Zdeňka Konopišťského ze Šternberka.

Aleš Holický ze Šternberka (asi 1390–19. března 1455) sám do Vestfálska netáhl, ale ve sporu o žold pro vlastního syna a pro ostatní české kapitány hrál po roce 1448 ústřední smírčí roli. Patřil mezi nejvlivnější české politiky první poloviny 15. století: v listopadu 1420 ho Zikmund jmenoval jedním z dvanácti krajských správců, v letech 1422–1453 držel hrady Křivoklát, Týřov a Bečov, od ledna 1437 zastával úřad nejvyššího zemského komorníka (s přerušením po husitských bouřích nepřetržitě 1439–1455) a v září 1444 v Kutné Hoře patřil k hlavním tvůrcům volby Jiřího z Poděbrad zemským správcem. Právě tato kombinace – otcovský vztah ke kapitánovi vojska a pevné postavení v poděbradském táboře – z něj učinila přirozeného prostředníka pozdějšího vyrovnání. Pohřben byl v klášteře Sázavském.

Hynek Krušina ze Švamberka († po roce 1454) byl bratrem slavného husitského hejtmana Bohuslava V., sám však patřil k čelným představitelům katolické strany v západních Čechách. Hrad Krasíkov získal kolem roku 1425/1426 za podpory císaře Zikmunda za 700 kop pražských grošů s povinností tam udržovat sto koní pro obranu; jeho druhé velké sídlo Bor bylo dočasně dobyto husity, takže přesídlil do Manětína. Jako hejtman Plzeňského kraje podporoval v letech 1431 a 1434 obležené Plzeňany proti Prokopovi Holému, v roce 1437 válčil s Bavory a v roce 1441 vedl vojsko, které dobylo hrad Skálu. Při Vilémově tažení 1447 přivedl do Výmaru oddíl asi 520 mužů – tedy jednu z největších českých jednotek. Jeho účast je z hlediska konfesijního vývoje pozoruhodná: Krušina, dříve katolický nepřítel husitů, nyní velel vojsku, jehož jádro tvořili veteráni právě těch husitských polních obcí, proti kterým před deseti lety bojoval.

Vilém z Ilburka (asi 1415–11. září 1489) byl synem Půty z Ilburka, zástavního pána královského hradu Lokte a předního zikmundovce. Sám pocházel z rodu původně míšeňského, který držel statky i v Horní a Dolní Lužici – právě tato středoporýnsko-saská orientace rodu z něj činila pro Wettiny přirozeného partnera. Krátce před Soesterským tažením, roku 1444, zasáhl ve prospěch Vartemberků v sérii bojů s lužickými vojsky a při šarvátce na předměstí Žitavy byl těžce raněn. Do Výmaru přivedl roku 1447 oddíl 300–400 mužů. Po roce 1447 patřil mezi blízké spojence Jiřího z Poděbrad, ale roku 1465 přešel k protipoděbradské Zelenohorské jednotě a po nástupu Matyáše Korvína se stal nejvyšším podkomořím. Trvale držel Mšené, Stvolínky a hrady Himlštejn a Ronov, dočasně řadu dalších – Borek, Kalich, Týřov, Sloup, Šumburk, Hauenštejn a Helfenburk. Pohřben je v charvateckém kostele.

Bedřich z Donína (Friedrich von Dohna) byl jedním z potomků míšeňských purkrabí, kteří po prohrané dohnaiské válce roku 1402 ztratili své původní rodové sídlo a přesídlili do Čech. Jeho rodová orientace mu otevírala dvojí svět – byl mu blízký jak dvůr českých Wettinů, tak prostředí české husitsko-poděbradské šlechty. Právě proto ho vévoda Vilém III. použil jako jednoho ze dvou hlavních verbířů: na jaře 1447 svolával Bedřich – společně s Petrem Holickým – v Čechách žoldnéřské oddíly a sám pak do Výmaru přivedl jednotku o síle asi 200 mužů. Jeho rolí tedy bylo nejen velení v poli, ale i překládání mezi saskou politikou a českým žoldnéřským trhem; bez tohoto jazykově a sociálně dvojího prostředníka by se nábor v tak krátkém čase pravděpodobně nezdařil.

Apel Vitzthum starší ze Roßly (asi 1400–asi 1470) nebyl český kondotiér, ale wettinský dvořan, na jehož roli stojí a padá celá organizace náboru. Od roku 1437 sloužil jako hofmistr kurfiřta Friedricha II. Pokojného, na přelomu let 1444/1445 přešel ke svému mladšímu bratru Vilémovi III. a ujal se hofmistrovské funkce na jeho durynském dvoře. Spolu s bratrem Bussem Vitzthumem a rytíři Friedrichem von Witzleben a Bernhardem von Kochberg patřil k jádru pánů, kteří vévodu Viléma vehnali do otevřeného konfliktu s Friedrichem II. – pro tuto roli mu pozdější tradice vynesla přízvisko „Brandmeister von Thüringen“. V Naumburku v květnu 1447 stál Apel společně s Georgem Spiegelem v čele vévodova vyjednávacího týmu, jenž s arcibiskupem Dietrichem dohodl odprodej česky najatého vojska do Vestfálska, a právě roku 1447 obdržel coburgskou pflege jako kompenzaci za své durynské statky zničené ve válce. Po Vilémově vzpamatování v roce 1450 a po vojenském tažení proti bratřím Vitzthumům 1451–1452 přišel o všechny své državy a byl roku 1452 vypovězen; útočiště nakonec našel v Čechách, kde sloužil jako královský rada.

Tažení do Vestfálska v létě 1447

Po překročení Eichsfeldu a průchodu jižním Saskem, kde tažení zdržela místní jednání mezi knížaty a městy, postupovalo vojsko mezi Göttingenem a Einbeckem přibližně týden. Einbeck byl přinucen zaplatit mimořádný výpalný ve výši 10 000 zlatých a dodávat proviant. Ve dnech 11.–12. června 1447 přešlo vojsko Veseru u Holzmindenu a u Höxteru převzal vrchní velení sám arcibiskup Dietrich II.

Vstup do Lippské krajiny provázelo systematické plenění. Dne 14. června 1447 bylo dobyto a vypáleno město i hrad Blomberg, dále byly těžce postiženy Hörn, Lemgo, Detmold a Herford. Zásobování několikatisícového vojska se však stalo téměř neřešitelným problémem: místní obyvatelstvo se v davech utíkalo do opevněných měst, kraj se vyprazdňoval a arcibiskup, navzdory smlouvě uzavřené v Naumburku, nebyl schopen zajistit ani pravidelný žold, ani řádný proviant. Hladovějící české oddíly přešly k samostatným loupežným výpravám, plenily kostely a kláštery a jejich pověst v katolickém Vestfálsku se rychle zhoršovala – byť šlo o přímý důsledek arcibiskupova selhání jako vrchního velitele.

Po přechodu Teutoburského lesa u Bielefeldu dorazilo vojsko k Lippstadtu, který obléhalo ve dnech 20.–29. června 1447. Pevně opevněné město se ubránilo, avšak okolí bylo zpustošeno. Hlavní úder pak směřoval na samotný Soest: obléhání bylo zahájeno 30. června 1447. Strategickou výhodu si české oddíly vydobyly obsazením kláštera sv. Walburgy v předpolí města, odkud bylo možné vést dělostřelbu z Büchsen (děl) přímo na hradby. Ve Schermutzelu – drobném kavalerijním střetnutí – se Čechům dokonce podařilo úspěšně přepadnout vyjíždějící soestské jezdce.

Soest se však opíral o mimořádně silné středověké opevnění s dvojitým hradebním pásem, mohutnými baštami a četnými parkány – jedním z nejlépe vystavěných v celé severozápadní Říši. Posádka, posílená klevsko-mareckými oddíly i najatými žoldnéři městské rady, dokázala všechny útoky odrazit. Velký rozhodující útok celého vojska byl podniknut 19. července 1447: obránci však ovládli vyšší pozice na hradbách, ztečové žebříky padly a ztráty obléhatelů byly značné. Útok skončil neúspěchem.

Morálka v obléhacím táboře poté prudce klesla. Soestští si toho všimli a přešli k ráznější protiakci – výpadům na obléhací pozice, přerušování zásobovacích cest a blokádě obchodu z dolního Porýní a Vestfálska, který měl arcibiskupské vojsko zásobit. Sliby Dietricha a jeho spojence vévody Arnošta Saského, že vyplatí žold a zajistí proviant proti zástavnímu listu na sedm durynských hradů a měst, zůstaly na papíře. Pod tlakem chybějících peněz a rostoucích ztrát byla část vojska rozpuštěna a 21. července 1447 – pouhé dva dny po neúspěšném velkém útoku – musel Vilém III. obléhání Soestu ukončit a zavelet k ústupu.

Ústup vojska a rozpad armády

Ústup probíhal jižnější trasou podél řeky Werry směrem ke Coburgu. Tento postup byl pečlivě zkoordinován s markrabětem Albrechtem Braniborským, který udržoval s Vilémem III. během průchodu Hesenskem do Eichsfeldu úzký kontakt, protože měl na takovém směrování vlastní zájem. Cílem bylo nepoškodit území würzburského biskupství.

Klíčový zlom přišel v táboře u Hülfensbergu v Eichsfeldu 29. července 1447. Zde musel vévoda Vilém českým vojenským podnikatelům odhalit své záměry – že povede vojsko podél Werry, nikoli kratší trasou přes Mühlhausen k Výmaru. Mezi vévodou a Čechy, ale i mezi samotnými českými kapitány vypukly ostré spory o trasu pochodu a o to, kde a kdy budou vyplaceny zbývající nedoplatky žoldu. Skupina vedená Jindřichem Libštejnským z Kolovrat a Janem Čaltou z Kamenné Hory si nakonec vzala volnost vrátit se domů známou cestou na vlastní pěst. Ráno 30. července 1447 se polovina českých oddílů od vévody oddělila a pod velením Kolovrata a Čalty zamířila přes Mühlhausen, Výmar a Hof do Chebu, zatímco zbylé české jednotky pokračovaly s Vilémem přes Eisenach, Meiningen a Hildburghausen.

Cesta zpět nebyla snadná. Místní představitelé v Durynsku se – aniž by Čechy přímo napadali – stavěli žoldnéřským oddílům do cesty, kdykoli se oddíly odchýlily z nejkratší trasy, aby plenili nebo odpočívali. Hladovějící a ztrátami oslabené vojsko dorazilo do Chebu kolem 3.–4. srpna 1447 a čekalo zde na vyslance vévody Viléma. Vilém sám započal vyplácet poslední splátky 4. srpna 1447 v Coburgu; jeho durynští úředníci dorazili do Chebu však až 9. srpna – v době, kdy už byli Kolovrat a Calta se svými lidmi pryč. Úředníci v Chebu vyplatili část škod a na zbytek vystavili dlužní listy, čímž otevřeli mnohaletý spor o konečné vyrovnání.

Burgundská intervence a soestská obrana

Pro Soest bylo zásadní, že nezůstal v konfliktu sám. Vévoda Jan I. z Kleve byl synovcem burgundského vévody Filipa Dobrého (Philippe le Bon, 1396–1467), jednoho z nejmocnějších a nejbohatších panovníků tehdejší západní Evropy. Pro Burgundsko šlo nejen o dynastickou solidaritu, ale i o strategický zájem: oslabení Kolína a posílení klevské pozice na Dolním Rýně přesně zapadalo do dlouhodobé burgundské politiky pronikání do severoporýnské a vestfálské oblasti. Kolínský arcibiskup a wettinští vévodové měli na západě Říše „gleichgelagerte Interessen“ – tedy souběžné zájmy proti burgundské hegemonii, a právě proto Vilém III. tak ochotně přijal Dietrichovu nabídku na západní tažení.

Filip Dobrý poskytl klevsko-soestské straně finanční podporu, žoldnéřské oddíly i diplomatické krytí. V některých starších i populárních pracích se v této souvislosti zmiňuje i mladý Karel Smělý (tehdy ještě hrabě z Charolais, narozený 1433), jehož první vojenské zkušenosti se měly odehrávat právě v rámci burgundských intervencí na pomoc Soestu; vzhledem k jeho mládí však šlo spíše o symbolickou účast v rámci otcovy politiky než o samostatné velení. Reálnou tíhu burgundské pomoci nesli zkušení velitelé Filipovy družiny a najatí pikardští a flanderští bojovníci, kteří doplnili řady obránců města a jeho spojenců.

Vedle burgundské pomoci hrála na soestské straně roli i solidarita hanzovního prostředí. Ostatní vestfálská hanzovní města, byť oficiálně neutrální, propouštěla zbraně, sůl, obilí a peníze pro obleženou metropoli a pomáhala udržovat obchodní kontakty navzdory říšské klatbě. Dietrich II. se tak ocitl v situaci, kdy mu chybí jak prostředky na další najímání žoldnéřů, tak i politická legitimita: jeho válka proti vlastnímu městu, vedená navíc obávanými „husity“ v jeho službách, mu na cti v Říši nepřidávala.

Maastrichtský arbitrážní mír 1449

Vyčerpání obou stran – Soestu i kolínského arcibiskupa – otevřelo cestu k vyjednávání. Po sérii dílčích příměří, opakovaně obnovovaných během zimy 1447/48, byly boje definitivně zastaveny v dubnu 1449. K vlastnímu mírovému jednání došlo v Maastrichtu pod patronací burgundského vévody Filipa Dobrého a dvou vyslanců papežské stolice – kardinála Mikuláše Kusánského (Nikolaus von Kues) a Juana Carvajala. Smlouva byla uzavřena 27. dubna 1449.

Maastrichtský mír v jádru potvrdil status quo, který si Soest vybojoval. Město zůstalo trvale součástí vévodství Kleve-Mark, jehož svrchovanost nad ním byla obecně uznána, a mohlo si ponechat veškeré své staré i nově potvrzené výsady. Současně klevská strana získala drobnější územní zisky – mj. Xanten přešel do klevského držení. Kolínský arcibiskup naopak musel rezignovat na obnovení své přímé vlády a spokojit se s udržením menších okolních hradů – předně Bilstein, Fredeburg a pevnosti Kaiserswerth. Šlo o jednoznačné politické a symbolické vítězství městské obce nad církevním zeměpánem, které navíc přispělo k rozpadu vestfálského městského svazu.

Paradoxně však toto vítězství zároveň zasadilo Soestu dlouhodobou ránu. Vystoupením z kolínského svazku se stalo malou enklávou téměř obklopenou kolínským územím, ztratilo přirozené spojení se svým někdejším hospodářským zázemím a postupně začalo upadat z pozice jednoho z předních hanzovních měst. Poslední místní hanzovní shromáždění se v Soestu konalo až roku 1604, ale jeho váha v Hanze už nikdy nedosáhla předválečné úrovně.

Finanční dohra: spor o žold do roku 1492

Pro hospodářské dějiny saského a kolínského dvora měl spor o žold pro vojsko z roku 1447 dohru, která trvala téměř devět desetiletí a patří k nejlépe doloženým vyúčtováním žoldnéřského podnikání 15. století vůbec. Celkové náklady, které vévoda Vilém III. vyúčtoval arcibiskupovi za české vojsko, dosáhly 156 351 rýnských zlatých a 23 grošů; připočtou-li se k tomu náklady na německé oddíly, stravování a náhrady škod, předložili durynští vyslanci arcibiskupovi celkový nárok ve výši 242 093 zlatých a 23 grošů. Po odečtení již vyplacených záloh ve výši 11 674 zlatých zbývalo doplatit 230 419 zlatých a 23 grošů – nebo jako alternativu byla požadována zástava arcibiskupských statků Bonn a Poppelsdorf.

Arcibiskup Dietrich II. neměl prostředky takovou částku splatit. Argumentoval naopak nedisciplinovaností českých žoldnéřů, kterou mu Vilém přivedl, a snažil se odpovědnost za neúspěch obrátit proti vlastnímu vojevůdci. Spor mezi Saskem a Kolínem se postupně transformoval v trvalý problém říšské diplomacie: ještě v květnu 1462 musel landkrabě Ludvík Hesenský zorganizovat v Kasselu společnou schůzku vyslanců obou stran. Dohoda dlouho nebyla v dohledu – původní pohledávka 235 457 zlatých se postupně snižovala: v roce 1487 drážďanští vévodové přistoupili na 100 000 zlatých, definitivně se roku 1492 domluvili na pouhých 31 000 zlatých splatných v ročních splátkách po 2 000 zlatých. Ani tato dohoda nebyla beze zbytku splněna – ještě v 30. letech 16. století vznášel kurfiřt Jan Fridrich Saský nároky vůči kolínskému arcibiskupovi z dluhů, jejichž kořeny sahaly ke kampani roku 1447.

Souběžně probíhal vlastní spor mezi vévodou Vilémem III. a jeho českými vojenskými podnikateli, jejichž zbývající žold a náhrady za škody vzniklé při pochodu skrze Sasko dlouho zůstávaly nezaplaceny. V březnu 1448 uznal smírčí soud část jejich nároků za dobu vlastní služby, další požadavky však zamítl. Skutečný průlom přinesla až teprve intervence Jiřího z Poděbrad, od roku 1458 českého krále – právě jeho diplomatickým prostřednictvím se podařilo české vojenské podnikatele přimět ke snížení jejich nároků. Zbývající dluhy byly poté vyplaceny ve dvou splátkách: v prosinci 1460 v Chebu a v červenci 1462 v Mostě. Ke smírnému řešení vedlo již dříve zprostředkování významných českých šlechticů – jmenovitě Aleše Holického ze Šternberka (otce hejtmana Petra Holického) a samotného Jiřího z Poděbrad ještě v jeho hejtmanské fázi.

Bitva u Varny (1444)

Bitva u Varny se odehrála 10. listopadu 1444 u stejnojmenného města na pobřeží Černého moře v dnešním Bulharsku. Křesťanské vojsko uherského a polského krále Vladislava I. (Vladislava III. Jagellonského) a sedmihradského vojevůdce Jánose Hunyadiho zde utrpělo zdrcující porážku od osmanské armády sultána Murada II. V bitvě padl i král Vladislav.

Předehra

Po úspěších Dlouhého tažení a uzavření segedínského míru z léta 1444 přesvědčili papežský legát kardinál Giuliano Cesarini, benátská diplomacie a další zastánci křížové výpravy uherského krále Vladislava I., aby mír porušil a vytáhl proti Osmanům znovu. Cesarini argumentoval, že přísaha daná „nevěřícím“ není teologicky závazná. Plán počítal s blokádou úžin spojeným benátsko-papežským loďstvem, jež mělo zabránit přesunu hlavní osmanské armády z Anatolie do Evropy. Z Uher vytáhlo vojsko v září 1444.

Selhání blokády a setkání armád

Křesťanské vojsko v počtu zhruba 16 až 20 tisíc mužů postoupilo přes Vidin a Nikopolis k černomořskému pobřeží; cestou se k němu připojilo asi 4 000 valašských jezdců pod synem vojvody Vlada II. Drákuly Mirceou. Plánované sevření osmanské armády však selhalo – Murad II. převedl mezi 16. a 20. říjnem 1444 hlavní síly z Anatolie přes Bospor, podle dobových pramenů s pomocí janovských a benátských lodí, které přijaly úplatek 1 dukát za každého převezeného vojáka. U Varny tak Vladislav narazil na osmanské vojsko odhadované na 50 až 60 tisíc mužů.

Sestava křesťanské armády

Vojsko se rozvinulo do oblouku čelem k Osmanům. Střed tvořily dvě korouhve s celkem 3 500 muži královské tělesné stráže a najatých královských žoldnéřů; za nimi stála valašská jízda jako záloha. Pravé křídlo (asi 6 500 mužů v pěti korouhvích) vedl varadínský biskup Jan de Dominis; jednotlivými prapory veleli kardinál Cesarini v čele německých žoldnéřů, biskup egerský Šimon Rozgonyi a chorvatský bán Franko Talovac. Levé křídlo (asi 5 000 mužů) tvořili Sedmihraďané, Bulhaři a uherští magnáti pod velením Michala Szilágyiho. V týlu stála vozová hradba s 300 až 600 českými a ruskými (rusínskými) žoldnéři pod hejtmanem Janem Čejkou (Ceyka), v každém voze 7 – 10 mužů s puškami a houfnicemi.

Průběh bitvy

Sultán Murad II. řídil bitvu z náspu uprostřed osmanského středu; po stranách veleli Şehabeddin Paša a beg Karaca, anatolské oddíly měl pod sebou kromě jiných i čtrnáctiletý Mehmed (budoucí dobyvatel Konstantinopole). Anatolské sipáhy útokem rozbily na Hunyadiho pravém křídle německé žoldnéře a v marastu u jezera Varna padl kardinál Cesarini i biskup Rozgonyi a Jan de Dominis. Hunyadi následně protiútokem zatlačil osmanské levé křídlo a beg Karaca padl. Mladý král Vladislav se však v rozhodující chvíli pokusil o osobní útok na sultánovu gardu janičářů s pouhými 500 polsko-uherskými jezdci; podle osmanských zpráv ho srazil z koně janičár Kodja Hazar a setnul mu hlavu, kterou pak Murad nechal vystavit. Smrt panovníka rozvrátila křesťanské linie. Hunyadi se s částí oddílů probil z bojiště. Vozová hradba a její obránci kladli odpor, ale byli pobiti.

Padlí magnáti

Křesťanská strana ztratila v bitvě podle dobových odhadů přes 15 000 mužů. Mezi padlými byli kromě krále Vladislava I. kardinál Giuliano Cesarini (jeho tělo nebylo nalezeno), Stephen III. Báthory, biskup Šimon Rozgonyi, biskup Jan de Dominis a další uherští a polští velmoži. Na osmanské straně padli mimo jiné beg Karaca; ztráty Osmanů byly těžké, ale výrazně menší než křesťanské.

Pramenné podání bitvy

Hlavní vyprávění o bitvě podávají Filippo Buonaccorsi (Callimachus) v díle Historia de rege Vladislao seu clade Varnensi (rkp. konec 15. století, tisk 1519), Jan Długosz v Annales seu cronicae incliti Regni Poloniae a Antonio Bonfini v Rerum Hungaricarum decades; osmanskou perspektivu přinesly anonymní turecké kroniky tzv. Gazavat Sultan Murad. Aeneas Silvius Piccolomini s bitvou pracoval ve svých listech a v díle De Europa. Kvůli rozporům mezi prameny zůstává Vladislavova smrt (zda padl v boji nebo byl zajat a popraven později) dodnes předmětem diskusí.

Výsledek

Porážka u Varny ukončila velký pokus zatlačit Osmany z Balkánu zpět do Asie a otevřela jim cestu k dalšímu rozšiřování v jihovýchodní Evropě. Uhry zůstaly bez krále a moc fakticky převzala šlechtická rada s Hunyadim, který byl roku 1446 zvolen zemským správcem (gubernátorem) jménem nezletilého Ladislava Pohrobka. Křížová myšlenka proti Osmanům přesto pokračovala až do druhé bitvy na Kosově poli roku 1448. O devět let později padla Konstantinopol.

Účast českých žoldnéřů

Vladislavova armáda zahrnovala vedle uherských, polských a valašských oddílů také najaté české a moravské žoldnéře, kteří se osvědčili již během Dlouhého tažení. Bojovali v pěším šiku krytém pavézami a bojovými vozy a tvořili obranu vozové hradby v týlu sestavy pod hejtmanem Janem Čejkou. Vůz byl posádkou 7 – 10 mužů, vyzbrojených ručnicemi, kušemi a houfnicemi. Po smrti krále utrpěla i jejich část vojska těžké ztráty; dobové prameny uvádějí, že obránci vozové hradby byli téměř bez výjimky pobiti. Přeživší se s Hunyadim probili zpět do Uher.

Tažení Lužického šestiměstí proti Vartemberkům (1444–1450)

Série polních tažení a obléhání, jimiž se Lužické šestiměstí (Žitava, Budyšín, Görlitz, Löbau, Kamenec a Lubaň) v čele s hejtmany Hertvíkem z Rusinova a Albrechtem ze Schreibersdorfu pokoušelo zlomit pohraniční loupeživé záští Bohuslava ze Vartemberka a jeho příbuzných v severních Čechách a na pomezí Horní Lužice. Po letech pohraničních bojů se městům podařilo dobýt vartemberský hrad Tolštejn a dočasně zlomit moc rodu na hornolužicko-českém pomezí.

Předehra

Lužické šestiměstí vzniklo jako obranný spolek proti loupeživému rytířstvu už roku 1346 a v době interregna po smrti Albrechta II. Habsburského (1439) získalo na samostatnosti — bez krále musela města zajišťovat zemský mír sama. Ústředním protivníkem se stal rod Vartemberků, jehož severočeské hrady (Tolštejn, Krásná Lípa, Sloup) ležely na obchodních cestách z hornolužických měst do Čech. Bohuslav ze Vartemberka a jeho příbuzní z těchto pevností přepadávali kupce ze Žitavy, Budyšína a Görlitz a jejich akce nabývaly rozměrů otevřené pohraniční války.

Průběh

Šestiměstí postavilo městská polní vojska se žoldnéřskými hejtmany a vlastním dělostřelectvem. Postupně oblehlo a dobylo několik vartemberských pevností; korunou tažení bylo dobytí Tolštejna v roce 1444. Boje pokračovaly po další roky v podobě výpadů a protiakcí; vartemberské družiny opakovaně obnovovaly nájezdy a města musela znovu mobilizovat. Definitivně se podařilo loupeživé záští utlumit teprve kolem roku 1450, kdy se obecná situace stabilizovala a v Čechách rostla autorita zemského správce Jiřího z Poděbrad.

Výsledek

Vartemberská severočeská pozice byla výrazně oslabena, část dobytých hradů zůstala v rukou Šestiměstí nebo byla rozbořena. Šestiměstí si tažením potvrdilo roli reálné regionální mocnosti, schopné vést samostatnou polní operaci proti šlechtickému protivníkovi. Detailní rekonstrukce jednotlivých tažení vyžaduje práci s hornolužickými městskými archivy; Wikipedie podává pouze rámcový obraz a rozsah českých pramenů je omezený.

Primární prameny

Klíčovým narativním pramenem k tažení Šestiměstí jsou hornolužické městské anály — zejména žitavská kronika Johanna z Gubenu (Annales Zittavienses) a görlitzské městské knihy, jež zaznamenávají vyhlášení záští, počet vyzbrojených městských oddílů a dělostřelectva i průběh obléhání Tolštejna roku 1444. Edice hornolužických pramenů vyšly v řadě Scriptores Rerum Lusaticarum (Görlitz, 19. století) a jsou dostupné v digitalizovaných svazcích Bayerische Staatsbibliothek (digi20).

Pro českou rovinu konfliktu je nepostradatelný August Sedláček, jehož Hrady, zámky a tvrze Království českého, sv. XIV (Litoměřicko), zachycuje severočeské vartemberské državy včetně chronologických dokladů obléhání Tolštejna a Krásné Lípy s odkazy na původní listinné prameny v archivech Žitavy a Görlitz. Sedláčkova kompilace zůstává nejúplnější českou monografií k hradům severočeského pomezí a svazek je digitalizován na archive.org.

Listinný materiál šestiměstí — opovědní listy, výpovědní vzkazy a zápisy o žoldu městských kontingentů — byl publikován v edici Codex diplomaticus Lusatiae superioris (Görlitz, 1856). Detailní rekonstrukce jednotlivých tažení by si vyžádala práci přímo s hornolužickými městskými archivy, jež nejsou v úplnosti digitalizovány.

Účast českých žoldnéřů

Z hlediska tématu žoldnéřské služby českých rytířů jde o periferní událost — obě strany konfliktu však byly tvořeny převážně Čechy. Šestiměstí najímalo městské žoldnéře včetně husitských veteránů, kteří se po Lipanech rozptýlili do pohraničí a hledali zaměstnání u říšských stavů. Vartemberské družiny rovněž čerpaly z rezervoáru rozptýlených husitských a katolických bojovníků. V tomto smyslu se akce řadí mezi drobná pohraniční záští, která v letech 1437–1450 fungovala jako přechodový mostek mezi husitskými polními vojsky a pozdějším systémem říšské žoldnéřské služby — žádný z významných hejtmanů, které sledujeme jinde, zde však doložen není.

Vpády bratříků na Moravu a do Slezska (1440–1467)

Bratříci (něm. Bratrici, lat. fratres) byli vojenské oddíly složené převážně z bývalých husitských bojovníků a jejich žáků, které od počátku čtyřicátých let 15. století působily v Horních Uhrách (na dnešním Slovensku), na Moravě a ve Slezsku. Zpočátku tvořily jádro vojska Jana Jiskry z Brandýsa ve službách královny vdovy Alžběty a krále Ladislava Pohrobka, postupně se však osamostatnily v polonezávislé žoldnéřské společenství žijící z plenění a sjednaného žoldu. Ve své pozdější fázi pod Petrem Aksamitem z Kosova fungovaly jako jedna z nejmocnějších polních sil ve střední Evropě, dokud nebyly mezi lety 1458 a 1467 postupně rozdrceny vojsky Matyáše Korvína.

Kontext a vznik hnutí

Po smrti krále Albrechta II. v říjnu 1439 najala jeho vdova Alžběta Lucemburská v Horních Uhrách Jana Jiskru z Brandýsa, jenž od roku 1440 budoval v severouherském prostoru síť hradů a polních oddílů složených z českých a moravských žoldnéřů. Jádrem jeho vojska byli husitští veteráni, mnozí z nich přímí žáci Jana Žižky a Prokopa Holého. V průběhu čtyřicátých a padesátých let se z této vojenské sítě postupně vyčlenila polosamostatná složka, která se začala označovat jako bratříci a žít ze žoldu, kontribucí a kořistnických výprav.

Petr Aksamit z Kosova a osamostatnění

Klíčovou postavou bratřického hnutí se stal Petr Aksamit z Kosova, původně Jiskrův hejtman. V roce 1453, kdy se Jiskra dostal do obtížné politické situace po přijetí Ladislava Pohrobka za krále, se Aksamit s částí bratříků osamostatnil a zřídil si hlavní sídlo na hradě Plaveč na Spiši. Pod jeho vedením se bratříci proměnili z královské zálohy ve svébytnou žoldnéřskou organizaci, která sama pronajímala své služby tomu, kdo nabídl víc — uherským pánům, polským velmožům i dílčím skupinám slezské šlechty.

Vpády na Moravu a do Slezska

Bratřické oddíly v průběhu padesátých a šedesátých let opakovaně podnikaly výpady přes karpatskou hranici na Moravu a do Slezska. Jejich pohyb provázelo plenění klášterů, vesnic a měst, vybírání výpalného od poddaných i městských rad, ale také pravidelné námezdní služby pro znesvářené šlechtické strany. V Uhrách stáli bratříci opakovaně proti vojskům Jánose Hunyadiho a po roce 1458 proti vojskům Matyáše Korvína; v moravsko-slezském prostoru pak ohrožovali olomoucké biskupství, opavské knížectví a okrajové državy Jiřího z Poděbrad. Síla bratřických polních sborů se v letech 1458–1460 odhaduje na 15 000 až 20 000 mužů rozmístěných ve zhruba 36 táborech a opevněných stanovištích.

Ladislav Hunyadi a Matyáš Korvín

První vážná uherská vojenská akce proti bratříkům proběhla v roce 1454, kdy proti nim vytáhl Ladislav Hunyadi. Tažení skončilo příměřím a nepřineslo trvalý úspěch. Po nástupu Matyáše Korvína v lednu 1458 však uherský král přijal odstranění bratříků za prioritní úkol. V roce 1458 utrpěli bratříci porážku v bitvě u Blatného Potoka (něm. Sárospatak), kde padl jejich hlavní velitel Petr Aksamit z Kosova. Hnutí přesto pokračovalo pod novými veliteli, mezi nimiž vynikli Jan Švehla a Jindřich Šmikouský.

Definitivní zánik u Veľkých Kostoľan (1467)

V průběhu šedesátých let se bratříci postupně stahovali, ale dílčí oddíly nadále ovládaly opěrné body v severozápadním Uhersku. V roce 1465 zemřel Jindřich Šmikouský, jeden z posledních významných velitelů. Definitivní konec bratrického hnutí přinesla bitva u Veľkých Kostoľan roku 1467, v níž vojska Matyáše Korvína rozdrtila zbytkovou polní sílu pod Janem Švehlou. Švehla byl po bitvě zajat a popraven, čímž skončilo přibližně dvacetisedmileté působení bratříků jako samostatné polní síly.

Primární prameny

Antonio Bonfini v Rerum Hungaricarum decades (decas III, libri VIII–X) podal nejúplnější uherský narativ bratrického hnutí. Bonfini popsal porážku u Blatného Potoka 1458, smrt Petra Aksamita z Kosova, postupné dobývání bratrických opěrných bodů na Spiši a v Šariši i bitvu u Veľkých Kostoľan 1467, kde Matyáš Korvín dorazil poslední polní sbor pod Janem Švehlou. Dílo dokončené roku 1497 čerpalo z dvorních archivů a dnes je dostupné v digitalizaci BSB (digi20).

Jan z Thurócze v Chronica Hungarorum (Brno 1488, editio princeps) zachycuje bratřické hnutí z perspektivy uherského dvořana a v kapitolách o vládě Ladislava Pohrobka a Matyáše Korvína přináší jména českých hejtmanů — Aksamita, Talafúse, Švehly, Šmikouského. Brněnský prvotisk je digitalizován v Národní knihovně ČR (Kramerius).

Jan Długosz v Annales seu cronicae incliti regni Poloniae (kniha XII, k letům 1452–1467) připomíná bratrické vpády do Malopolska a do oblasti severouherského pomezí; Długoszova chronologie je z polské perspektivy obvykle přesnější, neboť autor čerpal z dvorské kanceláře Kazimíra Jagellonského. Latinská edice dostupná v digi20 BSB i v Krameriovi NK ČR.

Staří letopisové čeští ad anna 1453, 1458 a 1467 zaznamenávají z české strany jednotlivé fáze hnutí — odchod Aksamita od Jiskry, bitvu u Blatného Potoka i bitvu u Veľkých Kostoľan. České letopisy dokládají, že do bratrických družin vstupovali synové husitských veteránů z Čech, Moravy a Slezska. Edice FRB, digitalizace archive.org.

Účast českých žoldnéřů

Bratříci jsou doloženě a v jádru českým a moravským žoldnéřským fenoménem. Jejich personální základ tvořili veteráni husitských válek, jejich přímí žáci a synové z Čech, Moravy a Slezska, kteří po skončení husitských bojů hledali obživu v Horních Uhrách. Vazba na Jiskrovo vojsko a kontinuita s husitskou polní taktikou (vozová hradba, kombinace pěchoty s palnými zbraněmi a jezdectvem) dělají z bratříků klíčový spojovací článek mezi husitskými vojsky a polovinou 15. století. Jména Petra Aksamita z Kosova, Jana Talafúse z Ostrova, Jana Švehly či Jindřicha Šmikouského patří mezi nejdůležitější jména českého žoldnéřského prostředí poloviny století. Konflikt jako celek je proto plnoprávnou součástí časové osy — představuje obě strany pomyslné mince: jak český žoldnéřský potenciál pronikal do okolního prostoru, tak i to, jak se z něho mohli stát autonomní ozbrojení aktéři dlouho po skončení mateřské války.

Saská bratrovražedná válka

Úvod

Saská bratrovražedná válka (něm. Sächsischer Bruderkrieg) v letech 1446–1451 patří k nejzávažnějším dynastickým konfliktům pozdně středověké Říše. Na obou stranách stáli rodní bratři z wettinského domu – kurfiřt Friedrich II. Saský (přezdívaný Sanftmütige, Mírný) a mladší vévoda Vilém III. Saský, vládnoucí Durynsku z Výmaru. Jablkem sváru se stal halský dělební výnos z prosince 1445, který měl rozdělit otcovské dědictví po Friedrichovi I. Bojovném, ale jeho ustanovení obě strany interpretovaly opačně. Spor přerostl ze soudních pří přes vzájemné záští až v otevřenou polní válku, jež po pět let pustošila Sasko, Durynsko, Vogtland a přilehlé pomezí.

Pro vojenské dějiny pozdně středověkých Čech má tato válka výjimečný význam: vévoda Vilém III. už v lednu 1447 vyslal své rekrutéry – Bedřicha z Donína a Petra Holického ze  Šternberka – do Čech, aby pro spor s bratrem najali husitské žoldnéřské sbory. Do poloviny května se v Durynsku shromáždilo asi 2 500 Čechů s více než 200 vozy a několik tisíc dalších se sbíralo v západních Čechách a v Chebu – právě tato vojenská síla přiměla kurfiřta Friedricha k jednání a vyústila v naumburské příměří 12. května 1447. Shodou okolností se v té době v Sasku zdržoval vyslanec kolínského arcibiskupa Dietricha II. von Moers, který tam měl rovněž najímat Čechy – pro Soesterské záští. Když v Naumburku potkal Viléma s jeho čerstvě shromážděnou polní obcí, vznikl plán převzít celý kontingent jako celek do služeb arcibiskupa; Vilém zůstal jeho vrchním velitelem a vrcholem kooperace bylo, že kurfiřt Friedrich 1. července 1447 v Eislebenu uzavřel spojenectví na ochranu Durynska před návratem Čechů – v době, kdy už české vojsko stálo ve Vestfálsku. Tytéž oddíly v létě 1447 odsloužily slavné tažení proti Soestu, vrátily se v srpnu zpět ke Chebu – a po obnovení sporu mezi wettinskými bratry zamířily znovu do Durynska. Jména Čalty z Kamenné Hory, Vrše z Modřejovic, Krušiny ze Švamberka, Boskoviců, Holických ze Šternberka, Ilburků, Kolovratů, Janoviců i Donínů se v saských účetních knihách objevují dál – některá nepřetržitě až do uzavření míru v roce 1451.

Wettinské dědictví a halský dělební výnos 1445

Wettinská doména patřila v první polovině 15. století k největším a nejbohatším územním celkům Říše. Sahala od saského kurfiřtství s Wittenbergem na severu, přes markrabství míšeňské s Drážďany a Lipskem, po celé Durynsko s Výmarem, Erfurtskou enklávou, krajinou kolem Eisenachu a franských pomezí. Po smrti Friedricha I. Bojovného v roce 1428 zůstali jeho synové zpočátku ve společné vládě, ale již ve čtyřicátých letech rostl tlak Viléma III. na osamostatnění – mladší bratr cítil, že ho starší kurfiřt vytlačuje z rozhodování o společné politice i z rozdělení důchodů.

V prosinci 1445 uzavřeli oba bratři v Halle nad Sálou tzv. halský dělební výnos (Hallescher Machtspruch). Princip dělby byl přitom typicky středověký: starší bratr měl jen vytyčit dvě poloviny otcovského dědictví a mladší si měl jednu z nich vybrat. Friedrich rozdělil panství na míšeňsko-saský a durynsko-osterlandský díl. Vilém zvolil druhou variantu – získal Durynsko s celou pomezní krajinou na východ od Sály (Osterland kolem Altenburku, Plavna a Cvikova) i právo spoluúčasti na franských enklávách.

Halská dohoda však zůstala v několika klíčových bodech nejasná. Sporné bylo zejména postavení Friedrichova syna a dědice Arnošta, rozdělení důchodů ze stříbrných hor v Krušnohoří, otázka společných lén a právo vrchního dozoru nad městem Erfurtem. Friedrich II. trval na tom, že kurfiřtská hodnost a s ní spojené vrchní zeměpanské pravomoci se na Viléma nevztahují a že durynský díl má pouze charakter užívacího panství. Vilém naopak požadoval plnou suverenitu. Otevřený spor propukl v průběhu roku 1446, kdy Vilém začal vlastní jmenovat úředníky v hraničních úřadech a vybírat berně z území, na něž si dělal nárok i jeho bratr.

Na podzim 1446 oba bratři už otevřeně mobilizovali. Friedrich se opíral o hornosaská knížectví, biskupská města Naumburk a Merseburk, část lipské městské obce a hospodářsky mocné kurfiřtské hrady v Krušnohoří. Vilém naopak vsadil na dva trumfy: na vlastní durynské městské svazy s Erfurtem v čele a na najmutí cizího polního vojska. Pro tu druhou strategii se rozhodl velmi rychle: přes své rádce – především svého hofmistra Apela Vitzthuma staršího ze Roßly – v lednu 1447 rozjel velkou náborovou akci v Čechách.

Čeští žoldnéři: nábor 1447, vestfálská mezihra a návrat do Durynska

Vilémův český nábor začal již v lednu 1447 a  směřoval výhradně do připravované Saské bratrovražedné války proti vlastnímu bratru kurfiřtovi Friedrichovi II. Hlavními verbíři byli burkrabě Bedřich z Donína (Friedrich von Dohna) a Petr Holický ze Šternberka, jednající v Čechách jménem Viléma III. Do poloviny května 1447 přišlo do Durynska asi 2 500 mužů a přes 200 vozů, a několik tisíc dalších se ještě sbíralo v západních Čechách a v Chebu – celkem mělo Vilémovo české vojsko dosáhnout zhruba šesti tisíc bojovníků. Právě tato vojenská síla přiměla kurfiřta Friedricha k jednání.

Naumburská jednání koncem dubna 1447 vyústila v překvapivý waffenstillstand z 12. května 1447, který náhle zbavil Vilémovo čerstvě shromážděné žoldnéřské vojsko bezprostředního úkolu. V té době se v Sasku zdržoval vyslanec kolínského arcibiskupa Dietricha II. von Moers, Georg Spiegel, kterého arcibiskup vyslal s tím, aby s pomocí saského kurfiřta najímal Čechy pro Soester Fehde. Když Spiegel následoval kurfiřta Friedricha do Naumburku, dostal se zde přímo ke styku s Vilémem a jeho čerstvě shromážděnou českou polní obcí. Vznikl plán, jenž zapojil všechny tři strany: arcibiskup převezme celý Vilémův český kontingent jako celek do svých služeb, Vilém zůstane jeho vrchním velitelem a Soldunternehmerem, kurfiřt celé operaci napomůže nepřímo. Z Naumburku odjeli Spiegel a Vilémův hofmistr Apel Vitzthum starší ze Roßly rovnou do Kolína vyjednat smluvní podmínky.

Pro samotné české velitele to znamenalo náhlou a nečekanou změnu úkolu: očekávali službu v dosahu domova v Durynsku či Osterlandu, místo toho měli táhnout přes celou Říši až do Vestfálska. Vilémův příslib arcibiskupovi zněl na 12  000 mužů, ale samotných Čechů – i s těmi, kteří byli teprve očekáváni – bylo jen něco málo přes 6 000; vévoda proto musel dorekrutovat zbytek z durynského zázemí. Soldforderang arcibiskupovi byl 1 rýnský zlatý týdně za hlavu, zatímco vlastním jezdcům platil Vilém jen 20 grošů a trabantům 10 – marže z celé operace tak mohla činit 4 až 14 grošů týdně na muže.

Dne 1. července 1447, kdy už české žoldnéřské vojsko dávno stálo ve Vestfálsku, uzavřel kurfiřt Friedrich II. v Eislebenu spojenectví s hornosaskými biskupy z Naumburku a Merseburku, hrabaty z Mansfeldu a s městem Erfurt. Eislebenský pakt tentokrát nesměřoval proti bratru a jeho rádcům, ale výslovně k ochraně Durynska před obávaným návratem českých žoldnéřů a jím působenými škodami v zemi. Kurfiřt zde tedy vystupoval jako ochránce Durynska v zastoupení svého bratra, jenž měl mezitím dbát na to, aby cizí žoldnéřské vojsko zůstalo mimo zem. Tato situace je jasným dokladem cílené spolupráce wettinských bratří na uskutečnění velkého soldgeschäftu s arcibiskupem kolínským.

Ústup českého vojska z Vestfálska v první srpnové dekádě 1447 tak nebyl koncem epizody, ale přechodem k jejímu druhému dějství. Velká skupina kondotiérů – jmenovitě Jindřich Libštejnský z Kolovrat a Jan Calta z Kamenné Hory – se sice oddělila a vrátila domů přes Mühlhausen do Chebu, ale řada dalších oddílů zůstala v Durynsku a přijala další smlouvy přímo s Vilémem nebo s jeho úředníky. Jména jako Petr Holický ze Šternberka, Hynek Krušina ze Švamberka, Dobeš Vrš z Modřejovic, Ješek Svojanovský z Boskovic, Vilém z Ilburka nebo Bedřich z Donína se v saských účetních pramenech objevují průběžně v letech 1448–1450, vesměs jako velitelé menších, ale akceschopných oddílů o 100–400 mužích. Hlavními shromaždišti pro ně zůstávaly Cheb, Plavno a Altenburk, odkud bylo možné vojsko rychle přepravit jak na franskou, tak na saskou stranu konfliktu.

Vilémovi tedy z velké části zůstal stejný personální fond, jaký si vybudoval pro vestfálské tažení. To ovšem přinášelo i tytéž problémy: nedostatek hotovosti na pravidelný žold, vleklou nedůvěru českých kapitánů, kteří už jednou zažili Vilémovu nedochvilnost při placení, a  nutnost vždy znovu zástavou panství zajišťovat dluhy. Většina Vilémových válečných nákladů v letech 1448–1451 byla financována zástavami durynských měst a hradů, z čehož pak po válce vyrostla mnohaletá dluhová krize jeho dvora.

Vyhlášení války a první tažení 1448–1449

Naumburské příměří z dubna 1447 bylo z povahy věci dočasné. Žádný z ústředních sporných bodů – kurfiřtské pravomoci nad durynským dílem, dělba krušnohorských důchodů, spoluúčast na Erfurtu – nebyl vyřešen. Návrat českých žoldnéřských oddílů z Vestfálska v srpnu 1447 navíc dramaticky změnil rovnováhu: Vilém měl k dispozici zkušený, byť unavený polní sbor a své pohledávky z dělby začal vymáhat ráznější rétorikou.

K formálnímu obnovení války došlo v průběhu roku 1448. Friedrich II. nejprve vyzval bratra ke spolupráci proti rostoucímu vlivu erfurtské městské strany a když narazil na odmítnutí, prohlásil část Vilémových opatření za odporující halskému výnosu. Vilém III. odpověděl tím, že koncem 1448 vyhlásil Friedrichovi otevřené záští a svolal své vojsko do Výmaru a Erfurtu. Na opačné straně se Friedrich opíral o polní obec drážďansko-míšeňskou, hornosaská knížata, magdeburského arcibiskupa a významnou část lipské patricijské obce.

První polní operace zimy a jara 1448–1449 měly převážně charakter pohraniční záští – plenění vesnic, přepady kupeckých konvojů, pálení mlýnů, šarvátky o  opěrné hrady na Sále, na pomezí Krušnohoří a na pomezí severního Vogtlandu. Bratrské vojsko Vilémovo vpadlo na Friedrichovo území v okolí Naumburku a Merseburku, Friedrich na oplátku táhl proti Altenburku a Erfurtu. Žádná z velkých bitev se v tomto roce neudála, ale pohraniční oblasti utrpěly značnou škodu – v mnoha vesnicích kolem Mostu, Ronneburgu, Crimmitschau a Cvikova ještě po desítkách let stály ruiny po českých a saských oddílech.

Klíčovým rysem této etapy byla obnovená účast Čechů na obou stranách. Většina Vilémových oddílů zůstávala česká, ale i Friedrich II. – přes oficiální obrannou rétoriku eislebenského paktu – si v průběhu roku 1448 najal drobnější české skupiny, převážně přes severočeské pány na rozhraní s Krušnohořím. Dobové prameny zaznamenávají v jeho vojsku skupiny vedené šlechtici z okruhu Donínů a některých severočeských katolických rodů, kteří ovšem nepocházeli z tábora pozdněhusitské polní obce, ale spíše z tradičně promíšeňské severočeské šlechty.

Velké tažení 1450 a obléhání měst

Rok 1450 přinesl největší vojenské soustředění celé války. Obě strany pochopily, že vleklý pohraniční zápas je nepřivede k rozhodnutí, a přikročily k  rozhodující kampani. Vilém III. shromáždil v Durynsku a v Erfurtu hlavní polní vojsko o síle kolem šesti tisíc bojovníků, jehož páteří byly stále české oddíly – mj. opět Petr Holický ze Šternberka jako jeden z hlavních polních hejtmanů, dále kondotiéři Hynek Krušina ze Švamberka, Dobeš Vrš z Modřejovic a menší oddíly Janoviců, Ilburků a Donínů.

V průběhu jara a léta 1450 se boje koncentrovaly do tří hlavních pásem. První bylo pomezí Sály mezi Naumburkem, Weißenfelsem a Cvikovem; druhé byla durynská kotlina kolem Erfurtu, Výmaru a Jeny, kde se pohybovaly Vilémovy posádky; třetí pak vogtlandské pomezí na čáře Plavno – Hof – Cheb, klíčové pro přísun českých posil. Friedrich II. zde hájil přístupové cesty a  pokusil se odříznout bratra od českých rezerv. České oddíly z Vilémovy strany pak vedly výpady přes Vogtland do osterlandského pomezí – v okolí měst Altenburk, Schmölln, Ronneburg a Gera.

Charakteristickým rysem tažení 1450 byla převaha obléhání a dobývání opevněných měst a hradů nad otevřenou polní bitvou. Žádný z wettinských bratří se nemohl dovolit ztratit hlavní polní vojsko v jediné rozhodné bitvě, takže obě strany volily opatrnější cestu – rychlý úder na klíčové opěrné body, jejich obklíčení, dělostřelba z Büchsen, výpalné, propůjčení posádek. Mezi nejvážněji postižená místa patřily Gera, Plavno, Crimmitschau, Schmölln, část předměstí Cvikova a jednotlivé hrady na pomezí Friedrichova a Vilémova teritoria.

V hornofranském a vogtlandském pomezí proběhla v létě 1450 řada dílčích polních srážek a obléhání. Vrcholem tažení bylo dobytí Gery 23. října 1450 Jiřím z Poděbrad a jeho českým vojskem, které do hry vstoupilo na Vilémově straně (viz níže). Po pádu Gery přešel konflikt zpět do podoby vleklého obléhání měst a právě v této fázi se otevřel prostor pro vnější intervenci – konkrétně pro vstup českého zemského správce do hry.

Tažení Jiřího z Poděbrad a dobytí Gery 1450

Do páté kapitoly saské bratrovražedné války vstoupil v říjnu 1450 český zemský správce Jiří z Poděbrad. Po sjednocení strakonické a poděbradské strany v  Čechách (1448–1450) měl Jiří v rukou dostatečně silnou polní obec a mohl si dovolit zasáhnout v říšském konfliktu, jenž se přímo dotýkal severozápadních hranic království. Poděbrad podpořil Viléma III. – jednak kvůli dlouhodobé spolupráci s Vilémovými kondotiéry, jednak z důvodu obavy, aby vítězství kurfiřta Friedricha nepřineslo posílení katolického a protihusitského tlaku přes saskou hranici. Jeho intervence měla současně mocenskou rovinu: podpora Viléma byla zároveň gestem k českým žoldnéřským kapitánům ve Vilémových službách, mezi nimiž byla řada Jiřímu blízkých mužů.

Pomocné tažení Jiřího z Poděbrad směřovalo do osterlandského pomezí. Zemský správce vedl polní vojsko přes severozápadní Čechy a Vogtland a po dílčích potyčkách dobyl 23. října 1450 město Geru – do té doby důležitý opěrný bod Friedrichovy strany. Geru obsadily české jednotky a předaly ji Vilémovým úředníkům. Tento úder měl pro celkový průběh kampaně významný morální dopad: jasně demonstroval, že kurfiřt Friedrich II. ztrácí kontrolu nad osterlandským pomezím, a že proti Vilémovi nestojí už jen jeho vlastní vojsko, ale fakticky i Jiří z Poděbrad jako reprezentant husitských Čech.

V Jiřího vojsku, případně v přidružených oddílech Petra Holického ze Šternberka, se v roce 1450 u  Gery objevuje řada mladších českých rytířů, kteří v  dalších desetiletích sehrají významnou roli na obou stranách české politiky. Mezi nimi je z hlediska místních dějin západočeského pomezí pozoruhodný Jošt z Einsiedlu, příslušník drobné krušnohorské šlechty, který v tomto období sloužil v družině Petra Holického. Účast Jošta a jemu podobných na geranském tažení zapadá do širšího vzorce: krušnohorská a chebská šlechta systematicky využívala saské bratrovražedné války jako přirozeného rozšíření svého politického a hospodářského zázemí na říšskou stranu hranice.

Po dobytí Gery operoval český sbor i Vilémova polní obec ještě několik týdnů na pomezí, postupně však s  příchodem zimy bylo nasazení staženo. Pro Friedricha II. znamenala kombinace porážky u Gery a vyčerpání obou stran impuls k přijetí mírového jednání. Jiří z Poděbrad svým zásahem fakticky donutil kurfiřta k ústupu od ozbrojeného řešení a v dalších měsících přešel z role spojence Vilémova do role prostředníka mezi oběma bratry – role, která ostatně v jeho zahraniční politice 50. a 60. let zůstane stálicí.

Naumburský mír 1451

Mírová jednání, otevřená pod tlakem podzimního obratu 1450, byla vedena v několika fázích a na různých místech. Vlastní rozhodující diplomatický akt se odehrál opět v Naumburku, městě, kde byl uzavřen i přelomový mezikrok z dubna 1447. Definitivní mírová smlouva mezi Friedrichem II. a Vilémem III. byla uzavřena 27. ledna 1451 a vstoupila do dějin jako Naumburský mír (něm. Naumburger Frieden). Hlavními zprostředkovateli byli arcibiskup magdeburský Friedrich III. von Beichlingen, landkrabě hesenský Ludvík II. a braniborský markrabě Friedrich II.; výrazně se uplatnil i předchozí diplomatický tlak Jiřího z Poděbrad.

Smlouva v jádru potvrdila halskou dělbu z roku 1445 v Vilémově prospěch – durynsko-osterlandský díl zůstal jeho samostatným územím a Friedrichova interpretace, podle níž šlo jen o užívací léno, byla fakticky odmítnuta. Současně se však bratři dohodli na společném dohledu nad krušnohorskými stříbrnými doly, na společné obraně proti vnějším nepřátelům a na společném vyslanectvu k říšským sněmům. Praktické otázky – mj. právní postavení Erfurtu, dělba franských enkláv a rozsah lén v  severním Vogtlandu – byly odsunuty k dalšímu jednání, jež probíhalo s přestávkami až do poloviny padesátých let.

Pro Vilémovu stranu měl Naumburský mír především vojenský rozměr: smlouva mu uložila propustit většinu cizích – tj. českých – žoldnéřů a dále neudržovat polní obec o síle převyšující obvyklou zeměpanskou hotovost. Toto ustanovení bylo plněno postupně v průběhu jara a léta 1451: čeští kondotiéři dostávali konečné výplaty, někteří uzavírali nové krátkodobé smlouvy na obranné posádky a většina se vracela přes Cheb a Plavno do Čech. Pro Friedricha mír znamenal definitivní rezignaci na sjednocení wettinské domény pod vlastní rukou; pro celé Sasko a Durynsko přinesl několikaleté oddechové období, které ovšem brzy přerušil další konflikt – tzv. Altenburský princežní únos z roku 1455.

Finanční dohra a sociální dopad

Vilémova finanční bilance po pěti letech války byla katastrofální. Souhrnné náklady durynského dvora na žold, proviant, zástavy a náhrady škod z období 1446–1451 řádově ve statisících rýnských zlatých; přesné vyčíslení komplikuje fakt, že část dluhů z vestfálského tažení 1447 (vůči arcibiskupovi Dietrichovi) i část dluhů z bratrovražedné války (vůči českým kondotiérům) zůstávala v saských účetních knihách společně, často jen jako souhrnný „böhmische Schuld“.

Většinu dluhů musel Vilém řešit zástavami. V průběhu padesátých let postupně přeměnil zástavy do trvalých převodů – řada durynských hradů, městeček a komorních panství skončila v rukou bývalých velitelů jeho vojska nebo bohatých erfurtských a norimberských věřitelů. Část pohledávek českých kondotiérů byla vyřízena přímo v průběhu mírových let: Doloženy jsou výplaty v letech 1452–1454 v Chebu a  v dalších západočeských a chebsko-vogtlandských městech. Definitivně byl ovšem dluh vůči části českých velitelů uzavřen až v šedesátých letech, v rámci širšího vyrovnání zprostředkovaného Jiřím z Poděbrad jako českým králem.

Sociální dopady války se táhly napříč celým Sasko-Durynským prostorem. Vesnice na pomezí Sály, v Osterlandu a v severním Vogtlandu utrpěly dlouhodobý úbytek obyvatelstva, řada drobných sídel zpustla a  prameny ze druhé poloviny 15. století je řadí mezi wüste Dörfer. Zvláštní dopad měla válka i na šlechtu pomezních krajů: část drobných rodů, které vsadily vojensky či hospodářsky na špatnou stranu, byla po Naumburském míru odsunuta z klíčových úřadů, jiná dokázala kombinací vojenských zásluh a sňatkové politiky vytvořit nová panství právě ze zástav, jež musel Vilém vydat.

Pro Erfurt – Vilémovo hlavní spojenecké město – znamenala válka vzestup do role samostatného mocenského hráče v regionu a právní emancipaci vůči saské kurfiřtské svrchovanosti. Tato pozice se však ukázala dlouhodobě neudržitelnou: již v Erfurtském záští šedesátých let bude město nuceno přijmout zpět část Wettinské pravomoci, a v první třetině 16. století se vrátí pod přímý zeměpanský dohled.

Tažení Hunyadiho proti Fridrichu III. (1446)

Tažení uherského správce Jánose Hunyadiho do dolnorakouských zemí v roce 1446 bylo ozbrojeným nátlakem na římského krále a posléze císaře Fridricha III. Habsburského, aby vydal nezletilého Ladislava Pohrobka, dědice koruny svatého Štěpána i českého trůnu. Hunyadi měl plnou podporu uherského sněmu, který jej v červnu 1446 zvolil zemským správcem (regentem) Uher. Fridrich III. však Pohrobka pevně držel jako poručník na vídeňském dvoře a v dolnorakouském prostředí a vydat jej odmítl. Konflikt vyvrcholil uherskými vpády do Štýrska, Korutan a do okolí Vídně a uzavřením příměří, které definitivně neuspokojilo žádnou ze stran.

Předehra a politický kontext

Po smrti uherského krále Vladislava III. Jagellonského v bitvě u Varny v listopadu 1444 zůstaly Uhry bez panovníka. Uherský sněm formálně uznal nárok pohrobka Ladislava (narozeného 22. února 1440) a v roce 1445 dohodl převzetí výkonné moci kolektivním poručnictvím a regentstvím. Hunyadi, vítěz několika tažení proti Osmanům, získal v této době nadřazené postavení mezi sedmi zemskými kapitány a dne 5. června 1446 byl uherským sněmem zvolen jediným zemským správcem (lat. gubernator). Jednou z jeho prvních priorit bylo dosáhnout vydání Pohrobka, jenž byl fyzickou zárukou dynastické legitimity uherské koruny.

Spor o Ladislava Pohrobka

Nezletilý Ladislav Pohrobek byl od smrti své matky v roce 1442 v poručnické péči svého strýce Fridricha III. Habsburského, jenž v této době vystupoval jako římský král a držel chlapce na svém dvoře ve Vídeňském Novém Městě (Wiener Neustadt) společně s regaliemi uherské koruny — svatoštěpánskou korunou, kterou Fridrich předtím získal od Alžběty Lucemburské. Fridrich vydat Pohrobka odmítl a označoval své poručnictví za rodový a říšský dynastický závazek. Hunyadi i uherský sněm chápali Fridrichův postoj jako nepřijatelné držení uherského krále v rakouském zajetí.

Vpád do rakouských zemí

Po neúspěšných diplomatických jednáních zahájil Hunyadi na podzim roku 1446 ozbrojený nátlak. Uherské oddíly vpadly do Štýrska, Korutan a do dolnorakouského okolí Vídně, plenily venkov a obkličovaly menší pevnůstky. Cílem nebylo dobytí Rakouska, ale přinutit Fridricha III. k jednání. Hunyadi disponoval kombinovanou silou uherské banderiální šlechty, lehké jízdy a žoldnéřských oddílů, souhrnně odhadovanou na několik tisíc bojovníků. K rozhodující polní bitvě však nedošlo — Fridrich III. uvolnil část držav prostřednictvím dílčích kapitulací a přistoupil na jednání.

Mírová jednání a výsledek

Konflikt vyvrcholil v Radkersburgu (Štýrsko) sjednáním dvouletého příměří v roce 1447, jež bylo později prodlouženo a přerůstalo do dílčích smírů. Definitivní řešení v této fázi nepadlo: vydání Pohrobka Hunyadi nedosáhl. Po dalších letech jednání bylo dosaženo smlouvy uzavřené dne 22. října 1450 v Prešpurku (Bratislavě), v níž bylo dohodnuto, že Pohrobek zůstane ve Fridrichově péči až do svých 18 let a že Hunyadi povede nadále uherské regentství. Toto řešení nakonec neobstálo — v roce 1452 bylo prolomeno mailberským svazem rakouských stavů.

Význam tažení

Tažení 1446 a navazující jednání ukázala mocenský dosah Hunyadiho regentství i to, že Fridrich III. byl ochoten přijmout vojenský tlak jako cenu za udržení Pohrobka. Tažení současně uvolnilo Hunyadimu ruce ke konsolidaci uherské vnitřní politiky a k přípravě dalších protiosmanských operací — především k druhé bitvě na Kosově poli (1448), v níž však byl Hunyadi poražen.

Primární prameny / Pohled starších kronik

Hunyadiho tažení do dolnorakouských zemí 1446 zachycuje Jánoš Thuróczy ve své Chronica Hungarorum (lib. IV) jako důsledek uherského sněmovního usnesení o povinnosti vydat krále Ladislava Pohrobka uherským stavům. Thuróczy popisuje vpády do Štýrska a Korutan a podává obraz Hunyadiho jako energického regenta hájícího uherskou ústavní legitimitu.

Mimořádný pramen poskytuje Aeneas Silvius Piccolomini, jenž byl v letech 1442–1455 sekretářem Fridricha III. a měl bezprostřední přístup k habsburské diplomacii. Ve své Historia rerum Friderici tertii imperatoris a v geografickém spise De Europa (sepsaném kolem roku 1458) Aeneas líčí Hunyadiho tlak z perspektivy vídeňského dvora a oceňuje uherskou vojenskou zdatnost, byť jako papežský legát kritizuje politické metody regenta. Pasáže o Hunyadim z těchto děl tvoří klíčový diplomatický pramen 15. století.

Antonio Bonfini ve svých Rerum Hungaricarum decades (decades III, lib. VI) recipoval údaje obou předchozích autorů a zasadil tažení 1446 do širšího rámce dějin uherské regentské éry, jenž vyústil v druhou bitvu na Kosově poli 1448.

Účast českých žoldnéřů

Přímá účast českých žoldnéřských kontingentů na uherské straně v tomto tažení není explicitně doložena — Hunyadiho jádro tvořila uherská banderiální šlechta a oddíly ze Sedmihradska. Naopak jako protihráč v severouherském prostoru působil v této době Jan Jiskra z Brandýsa, jenž formálně hájil práva Pohrobka a stál tedy proti Hunyadiho politice. V dolnorakouském a štýrském prostoru, kde Hunyadi operoval, působily ve Fridrichových službách dílčí žoldnéřské kontingenty, mezi nimiž se české jméno objevit může (Hertvík z Rušinova, Mikuláš Sokol z Lamberka), ale konkrétní role českých žoldnéřů v polních bojích tažení 1446 zůstává nedoložená. Konflikt do osy patří jako rámcový — vysvětluje politický kontext, v němž se čeští žoldnéři ocitali ve dvou navzájem nepřátelských uherských a habsburských mocenských sférách.

Druhá bitva na Kosově poli (1448)

Druhá bitva na Kosově poli se odehrála ve dnech 17. – 20. října 1448 mezi vojskem uherského zemského správce Jánose Hunyadiho a osmanskou armádou sultána Murada II. Třídenní střetnutí skončilo těžkou porážkou křesťanského vojska a definitivně uzavřelo Hunyadiho velkou ofenzivní strategii proti Osmanům na Balkáně.

Předehra

Po katastrofě u Varny roku 1444 zůstaly Uhry bez krále; János Hunyadi byl roku 1446 zvolen zemským správcem (gubernátorem) jménem nezletilého Ladislava Pohrobka. V září 1448 vytáhl Hunyadi v čele uherské, valašské a žoldnéřské armády na jih s cílem spojit se s albánskými oddíly Skanderbega a porazit Osmany v otevřené polní bitvě. Srbský despota Đurađ Branković, formálně Hunyadiho spojenec, se k tažení odmítl připojit, dokonce zdržoval Hunyadiho průchod svým územím a osmanského sultána varoval o postupu křesťanského vojska. Branković byl Hunyadim za to označen za zrádce a jeho državy v Uhrách byly konfiskovány.

Sestava křesťanského vojska

Hunyadiho armáda měla podle různých dobových odhadů 22 000 až 30 000 mužů. Jádro tvořila uherská šlechtická jízda a královská tělesná stráž; pravému křídlu velel chorvatský bán Franko Talovac, levému Michael Szilágyi (Hunyadiho švagr). Klíčovou součástí byl asi 10 000členný kontingent valašské jízdy pod vojvodou Vladislavem II. Pěchotní páteř představovaly oddíly německých a českých žoldnéřů s ručnicemi a vozovou hradbou; jejich síla je pramenně odhadována na několik tisíc mužů. Hunyadi vedl střed osobně.

Sestava osmanské armády

Osmanské vojsko v síle 40 000 až 60 000 mužů vedl osobně sultán Murad II.; ve středu byly janičářské pluky a polní dělostřelectvo, chráněné palisádami a vozovou hradbou. Pravému křídlu, složenému převážně z anatolských sipáhů, velel šestnáctiletý sultánův syn Mehmed (budoucí dobyvatel Konstantinopole). Levému křídlu, tvořenému rumelskými oddíly, velel beglerbeg Karaca Paša a další tureckí beji.

Průběh bitvy – první den (17. října 1448)

První den proběhly přestřelky a sondovací útoky lehké jízdy a osmanských akindžiů; bitva nezačala vzájemným hlavním nárazem. Obě armády nocovaly v polních táborech vzdálených od sebe pouze několik set metrů.

Druhý den (18. – 19. října 1448)

Druhého dne se rozhořela hlavní bitva. Hunyadi vyrazil s těžkou jízdou středu i s křídly proti osmanské linii; jeho útok na pravé křídlo zatlačil rumelské oddíly, ale narazil na pevný šik janičářů krytých dělostřelectvem a vozovou hradbou ve středu. Levé křídlo pod Szilágyim si udrželo pozice proti Mehmedovým anatolským sipáhům. Boj se přes celý den nerozhodl; osmanské zálohy a vyšší početnost však Hunyadiho oddíly opotřebovávaly.

Třetí den a porážka (20. října 1448)

Třetího dne zradili valašští spojenci pod Vladislavem II. a stáhli se z bojiště. Osmané prolomili linie a křesťanský šik se zhroutil; uherská jízda se dala na ústup. Pěchota v opevněném vozovém táboře – v jádru čeští a němečtí žoldnéři – kladla úporný odpor ještě řadu hodin, než byla v opevnění zničena. Hunyadi s několika věrnými unikl z bojiště a prchal severozápadně. V Srbsku byl však zajat a uvězněn srbským despotou Đurađem Brankovićem; propuštěn byl až po složení výkupného ve výši 100 000 zlatých florinů a po vydání území Görgényi a hradu Világos do brankovićových rukou.

Pramenné podání

Hlavní vyprávění o bitvě podává Antonio Bonfini v Rerum Hungaricarum decades; uvádí 8 000 padlých křižáků a 30 000 padlých Turků. Byzantský historik Laonikos Chalkokondylés zaznamenal 4 000 osmanských a 17 000 křesťanských obětí, kdežto anonymní konstantinopolský pramen píše o ztrátách křižáků kolem 6 000 – 7 000 mužů. Hunyadiho vlastní vidění bitvy pak přebírá uherský kronikář Johannes Thuróczy. Aeneas Silvius Piccolomini se k bitvě vyjadřoval v souvislosti s úvahami o nové křížové výpravě.

Výsledek

Porážka znamenala konec velkých uherských ofenziv proti Osmanům na Balkáně. Hunyadi se napříště soustředil na obranu Uher; jeho další velký úspěch přišel až při obraně Bělehradu roku 1456, kde rozdrtil Mehmedovu armádu pod hradbami srbské pevnosti, ale o několik týdnů později zemřel na mor. Pro křesťanské mocnosti znamenala porážka na Kosovu 1448 ztrátu naděje na rychlé vytlačení Osmanů z Evropy a urychlila cestu k pádu Konstantinopole 29. května 1453.

Účast českých žoldnéřů

Součástí Hunyadiho vojska byl značný kontingent českých a moravských žoldnéřů – odhady dobových pramenů hovoří o několika tisících mužů. Bojovali jako pěchota vyzbrojená palnými zbraněmi a chráněná pavézami a vozovou hradbou v centru sestavy. Právě tato česká pěchota kladla v opevněném táboře poslední odpor osmanským janičářům po valašské zradě a podle osmanských i uherských pramenů byla téměř beze zbytku pobita. Bonfini podává obraz českých střelců, kteří se před padnutím stříleli ze svých povozů ještě v okamžiku, kdy byli osmanskými oddíly obklíčeni.

Tažení Jiřího z Poděbrad na Prahu (3. září 1448)

Tažení Jiřího z Poděbrad na Prahu v noci na 3. září 1448 bylo rychlou vojenskou akcí mladého hejtmana východočeské poděbradské jednoty, jejímž cílem bylo odstranění katolického vedení Starého Města pražského a předání pražského sídelního prostoru do rukou kališníků. Tato během jediného dne provedená operace, často nazývaná „dobytím Prahy“, ukončila několikaleté patové soupeření mezi poděbradskou a strakonickou jednotou ve prospěch kališnické strany a fakticky předznamenala Jiřího nástup k zemskému správcovství v roce 1452.

Předehra

Od smrti Hynka Ptáčka z Pirkštejna v srpnu 1444 byl vůdcem poděbradské (kališnické) jednoty mladý Jiří z Poděbrad. Praha v této době zůstávala v rukou katolické strany pod nejvyšším purkrabím Menhartem z Hradce, jenž byl jedním z hlavních politiků strakonické jednoty Oldřicha II. z Rožmberka. Pražská univerzita a rokycanovští kněží však zůstávali věrní Janu Rokycanovi a kališnickému vedení; Pražané se necítili spjati s katolickou linií, jakou Menhart razil. Jednání mezi oběma jednotami v letech 1446–1447 nepřinesla výsledek a poděbradská strana se rozhodla vyřešit věc silou.

Příprava vojska

Jiří z Poděbrad shromáždil vojsko v severovýchodních Čechách, kde se opíral o své poděbradské državy a o věrné východočeské landfrýdní kraje. Síla polního sboru bývá v dobových odhadech uváděna kolem devíti tisíc mužů; jádro tvořili zkušení husitští veteráni, polní jezdectvo a vozová hradba podle husitského vzoru. Jiří vyrazil vojensky na pochod z Kutné Hory na Prahu na konci srpna 1448, aniž by záměr byl předem prozrazen.

Noční přepad (3. září 1448)

V noci z 2. na 3. září 1448 dorazilo Jiřího vojsko před Staré Město pražské. Útok byl veden překvapivě, brány byly otevřeny příznivci Jana Rokycany a kališnických radních uvnitř města. Pražská posádka Menharta z Hradce byla zaskočena, dílčí potyčky se odehrály na Staroměstském náměstí a v okolí Týnského chrámu. Boj však netrval dlouho — podle staročeských kronikářů byl Jiří pánem Prahy do dopoledních hodin a se ztrátou jediného svého bojovníka. Menhart z Hradce byl zatčen a převezen na Jiřího hrad Poděbrady, kde byl držen jako rukojmí.

Bezprostřední následky

Pražská městská rada byla přeobsazena ve prospěch poděbradské strany; Jan Rokycana se vrátil do Týnského chrámu, kde mohl znovu plně uplatňovat své postavení utrakvistického arcibiskupa. Menhart z Hradce v poděbradském zajetí 3. února 1449 zemřel za nevyjasněných okolností; jeho smrt obratem zvedla nové ozbrojené odpory strakonické jednoty, jež vyústily v polní tažení a v bitvu u Rokycan dne 4. června 1450. V té Jiří definitivně porazil Oldřichovy oddíly.

Význam akce

Dobytí Prahy nebylo z hlediska polní vojny velkou bitvou — jednalo se o překvapivý zásah omezeného rozsahu, jehož skutečný význam byl politický a symbolický. Praha jako hlavní město byla od roku 1437 klíčovou pákou každé zemské politiky a její faktické ovládnutí Jiřím změnilo poměr sil v zemi. Jiří získal kontrolu nad zemskou kanceláří, mincovnou, archivem i městskou pokladnou; obnovil královský dvůr v Praze a otevřel cestu k vlastnímu zvolení zemským správcem v roce 1452.

Primární prameny

Staří letopisové čeští ad annum 1448 podávají nejúplnější domácí svědectví o nočním přepadu Starého Města pražského. Letopisné zápisy uvádějí, že Jiří vyrazil z Kutné Hory s vojskem o devíti tisících mužích, že brány Starého Města byly otevřeny zevnitř příznivci Jana Rokycany a že celá akce stála jediného Jiřího bojovníka. Letopisy rovněž zaznamenávají zatčení Menharta z Hradce a jeho převoz do Poděbrad, kde 3. února 1449 zemřel za nevyjasněných okolností. Edice ve Fontes Rerum Bohemicarum, digitalizace archive.org.

Aeneas Silvius v Historia Bohemica (kap. LX–LXI) přinesl výklad pražského převratu z pohledu papežského sekretáře, jenž si v Římě udržoval kontakty s rožmberským dvorem. Aeneas vysvětluje úspěch Jiřího jako důsledek slabé katolické organizace v Praze a souznění většiny pražského obyvatelstva s utrakvistickou stranou. Latinský text dostupný v digi20 Bayerische Staatsbibliothek.

Účast českých žoldnéřů

Tažení na Prahu bylo doloženě a výhradně českou vnitřní záležitostí. Jádro Jiřího vojska tvořili poddaní jeho východočeských statků, městské oddíly poděbradských landfrýdních krajů (Hradec, Chrudim, Čáslav, Kouřim) a najatí žoldnéřští veteráni husitských válek. Pravděpodobně se v Jiřího armádě nacházeli muži, kteří v předchozích letech sloužili u Jana Jiskry v Horních Uhrách a dočasně se vrátili do mateřských krajů — přesné personální údaje však chybí. Účast cizích kontingentů (bavorských, saských, slezských) není doložena. Akce sama o sobě ukazuje, jak silný byl v tomto období domácí polní potenciál — Jiří dokázal v krátkém čase shromáždit a vyslat do pole několikatisícové vojsko bez potřeby zahraničního žoldnéřského náboru. Pro časovou osu má akce hodnotu signálu: čeští žoldnéři, kteří v této době dosahovali svého mezinárodního maxima, vycházeli z domácího zemského prostředí, jež dokázalo provést sofistikovanou polní operaci s minimálními ztrátami.

Boršengrýnská záští (1450–1454)

Boršengrýnská záští (něm. Borschengrüner Fehde) je souhrnné označení pro řadu pohraničních ozbrojených sporů mezi rody Gutštejnů, pány z Plavna (něm. von Plauen), městem Cheb a dalšími držiteli západočeských a hornofalckých panství v letech 1450–1454. Jádrem sporu byly spory o hranice panství a o loupeživou činnost na chebsko-bavorském pomezí, jež bylo pro obchodní cesty mezi Norimberkem, Chebem a vnitřními Čechami klíčovou tepnou. Konflikt vyvrcholil v srpnu 1452 chebskou polní akcí proti hradu Boršengrýn (něm. Borschengrün) a jeho dělostřeleckým rozbořením, podle něhož dostalo celé záští své jméno.

Geografický a politický kontext

Hrad Boršengrýn ležel na pomezí chebského a kynžvartského panství (dnes katastr Dolního Žandova). V první polovině 15. století se jeho držba několikrát měnila — v letech 1426–1437 jej držel Mikuláš Fras, později rytíř Valdenroder a před rokem 1450 Bedřich z Failče. Sousední panství Kynžvart spravoval od přelomu čtyřicátých a padesátých let mocný durynsko-saský magnát Heinrich II. z Plavna (Heinrich II. von Plauen), nejvyšší míšeňský purkrabí, jenž v západních Čechách udržoval rozsáhlé državy. Druhým hlavním aktérem západočeského pomezí byl rod Gutštejnů, držitelů hornofalckých a chebských statků. Cheb sám fungoval jako říšské zástavní město, jež se houževnatě bránilo územním nárokům okolních pánů.

Předehra a počátek záští

Bezvládí v Českém království po smrti Albrechta II. (1439) a oslabení královské moci vedlo na západočeském pomezí k vlně pohraničních záští — místních válek vedených podle říšského zvykového práva o pohledávky a hranice. V letech 1450–1451 se rozhořely spory mezi Heinrichem II. z Plavna a Chebem o sporné úseky kynžvartského panství a o ochranu kupců na cestě z Norimberku do Chebu. Souběžně vedli členové rozvětveného rodu Gutštejnů (zejména Mikuláš Junior z Gutštejna) řadu sporů s drobnými chebskými a hornofalckými vlastníky o porušování svobod tržních cest. Tyto dílčí spory se postupně překrývaly a vytvořily souvislé ozbrojené prostředí, v němž se z Boršengrýnu stal jeden z lupičských opěrných bodů.

Obsazení Boršengrýnu (1452)

Roku 1452 obsadil Heinrich II. z Plavna Boršengrýn jako součást svého kynžvartského panství a posadil tam vlastního hejtmana Hanuše Edlmana. Obsazení hradu zájmově zasahovalo do chebských obchodních cest a Edlmanovy oddíly byly Chebem obviňovány z loupežení vůči chebským kupcům.

Dobytí a pobořeni hradu (srpen 1452)

Cheb formálně vyhlásil vůči Heinrichovi z Plavna záští a v srpnu 1452 vyrazil s městskou hotovostí, najatým dělostřelectvem a žoldnéřským kontingentem proti Boršengrýnu. Po týdenním obléhání a soustavné kanonádě byl hrad dobyt a Edlmanova posádka rozprášena. Cheb hrad následně pobořil a od té doby již nikdy nebyl obnoven — tvoří dnes pouze zříceninu. Tento dělostřelecký podnik patří k pozoruhodným ukázkám pozdně středověkého městského dělostřelectva nasazeného v polní (nikoliv obranné) roli.

Další průběh a ukončení záští

Pobořením Boršengrýna konflikt neskončil. Heinrich II. z Plavna pokračoval v dílčích výpadech proti chebským državám, do sporu se mezitím zapojily i sousední rody — Gutštejnové, páni z Plassenburgu — a markrabě braniborský Albrecht III. Achilles vystupoval jako rozhodčí. Ke konečnému uzavření míru došlo v průběhu roku 1454 rozhodčím výrokem norimberského sněmu a ojedinělými dílčími smírčími listinami. Záští formálně ukončil i nástup Ladislava Pohrobka jako českého krále (korunován 28. října 1453), jenž se aktivně zasazoval o uklidnění poměrů na západočeském pomezí při obnově zemské vlády.

Primární prameny

Franz Kürschner ve své monografii Jobst von Einsiedel(Vídeň 1864) zveřejnil výňatky z chebského městského archivu, které zachycují vyhlášení záští mezi Chebem a Heinrichem II. z Plavna, jména hejtmanů a údaje o městské hotovosti i dělostřelectvu nasazeném při dobytí Boršengrýna v srpnu 1452. Kürschnerovy excerpty jsou pro tento konflikt jediným systematicky vydaným souborem chebských listin a tvoří základ pozdějších kompilací.

August Sedláček v Hradech, zámcích a tvrzích Království českého, sv. X (Plzeňsko) a sv. XI (Chebsko a Loketsko), shrnul držitelské dějiny Boršengrýna od poloviny 14. století do jeho pobořeni v roce 1452 a Kynžvartu v rukou Heinricha II. z Plavna. Sedláček excerpoval listinné zápisy z chebského archivu (zčásti přes Kürschnera) a doplnil je z gutštejnských a plavenských listin v saských archivech. Svazky digitalizovány na archive.org.

Bartošek z Drahonic ve své Cronice zaznamenal řadu západočeských pohraničních záští z let 1440–1443, což tvoří chronologický předstupeň boršengrýnských událostí; jeho text je v edici Fontes Rerum Bohemicarum, sv. V, dostupný na archive.org. Pro samotný rok 1452 se Bartoškovo svědectví již nedochovalo (kronika končí rokem 1443), ale narativní rámec západočeského pohraničního násilí poskytuje právě jeho text.

Účast českých žoldnéřů

Boršengrýnská záští je doloženě česko-bavorský pohraniční konflikt s významnou účastí domácích českých sil. Chebská strana operovala najatými žoldnéři z chebského zázemí, hornofalckými profesionály a dílčími kontingenty z Plzeňska — k explicitnímu doložení jednotlivých jmen v dochovaných pramenech však schází systematická edice. Na straně Heinricha II. z Plavna působily jeho saské, durynské i západočeské oddíly, jejichž jádro však pocházelo z míšeňského purkrabství. Zapojení rodu Gutštejnů (Mikuláš Junior z Gutštejna) přivádělo do hry typický český pohraniční žoldnéřský živel — rytířské družiny obvyklé na západě Čech. Konflikt do osy mezinárodních válek poloviny 15. století patří jako lokální, ale symptomatický příklad — ukazuje, jak český západ sloužil jako odrazový prostor pro pohraniční žoldnéřskou činnost a jak místní rody dokázaly v krátké době mobilizovat polní i obléhací prostředky.

První markraběcí válka (1449–1453)

První markraběcí válka (něm. Erster Markgrafenkrieg) byla ozbrojeným konfliktem mezi braniborsko-ansbašským markrabětem Albrechtem III. Achillem z hohenzollernské dynastie a říšským městem Norimberkem, k němuž se přidalo téměř třicet dalších švábských a franských měst. Spor je možno chápat jako součást širšího vzepětí říšských měst proti knížecí a šlechtické moci, které se ve stejné době projevilo i rozsáhlejší jihoněmeckou městskou válkou. Boje se odehrávaly ve dvou vlnách v letech 1449–1450 a po dílčím příměří znovu v letech 1452–1453.

Předehra

Albrecht Achilles, mladší bratr braniborského kurfiřta Fridricha II., vládl jako kníže ve franských územích Hohenzollernů (Ansbach a od roku 1457 i Bayreuth). Snažil se obnovit někdejší pravomoci říšského fojtství nad Norimberkem, jež hohenzollernská linie ztratila v 15. století poté, co se město vykoupilo z purkrabské pravomoci. Norimberk v té době patřil k nejbohatším a nejlidnatějším říšským městům a odmítal uznat jakákoli markraběcí práva nad svým územím a celní výsadou.

Bezprostřední záminkou se stal spor o městská cla a o ochranu kupců na markraběcích zemských stezkách. Po vzájemných záštích a několika potyčkách v okolí Norimberka vyhlásil Albrecht Achilles městu v červenci 1449 formální záští. Norimberk se obratem spojil se švábským městským spolkem; do koalice vstoupila města jako Augšpurk, Ulm, Norimberk samotný, Rotenburg, Dinkelsbühl, Nördlingen, Schwäbisch Hall, Memmingen a další. Markrabě naopak získal podporu většiny říšských knížat, mimo jiné kurfiřtů mohučského a falckého, biskupů würzburského a bamberského a vévody Albrechta III. Bavorsko-mnichovského.

Průběh

V první fázi v letech 1449–1450 probíhaly především drobné kořistné výpady, plenění vesnic a obchodních konvojů a ničení mlýnů a tvrzí. Klíčovým polním střetnutím se stala bitva u Pillenreuthu (něm. Schlacht bei Pillenreuth) 11. března 1450, kde norimberské městské vojsko porazilo Albrechtův oddíl. Ztráty markraběcí strany se podle dobových udání pohybovaly v řádu několika set padlých a desítek zajatých rytířů. Norimberk po vítězství kontroloval vlastní zázemí a mohl pokračovat v záštích proti markraběcím statkům.

Pod tlakem císaře Fridricha III. a kurfiřtů uzavřely strany 22. června 1450 v Bambergu příměří. Spory však pokračovaly a v roce 1452 přerostly v druhou fázi otevřených bojů. V této etapě získal Albrecht převahu, vypálil řadu vesnic v okolí Norimberka a zatlačil městský spolek do defenzivy. 27. dubna 1453 byl v Lauf an der Pegnitz uzavřen mírový protokol; konečná norimberská dohoda potvrzená císařem následovala v roce 1453. Mír v podstatě potvrdil status quo: markrabě nezískal pravomoc nad Norimberkem, ale město muselo zaplatit válečné odškodnění a uznat některé Albrechtovy zemské nároky v okolních franských oblastech.

Výsledek

První markraběcí válka neskončila rozhodnutím ve prospěch ani jedné ze stran, Albrecht Achilles si jí však získal v Říši pověst jednoho z nejschopnějších knížecích vojevůdců a aktivně vystupoval i v dalších říšských konfliktech, mimo jiné v bavorské válce roku 1462, kde byl naopak poražen Ludvíkem IX. Bavorsko-landshutským v bitvě u Giengenu. Pro říšská města se válka stala varováním, že bez sevřené spojenecké organizace nedokáží dlouhodobě čelit knížecí koalici. Tato zkušenost živila vznik širšího městského spolku, který v letech 1449–1450 souběžně sváděl tzv. jihoněmeckou městskou válku.

Primární prameny

Klíčovým dobovým pramenem je Sigmund Meisterlin ve své Chronik der Reichsstadt Nürnberg (něm. původní redakce 1488), jež v narativní podobě zachycuje pillenreuthskou bitvu i průběh norimberského tažení; edice vyšla jako součást Chroniken der deutschen Städte, sv. 3 (Lipsko 1864).

Diplomatický rámec dokumentují Reichstagsakten ältere Reihe, sv. 19 (jednání norimberského a frankfurtského sněmu 1450), v edici Mnichovské bavorské akademie a digitalizované v rámci dMGH; obsahují listinné podklady k bamberskému příměří a k císařské intervenci Fridricha III.

Účast českých žoldnéřů

Doložená přítomnost českých žoldnéřských oddílů na žádné ze stran první markraběcí války není v dostupných pramenech jednoznačně potvrzena. Albrecht Achilles využíval především franskou a švábskou šlechtu a její drobné družiny; norimberský spolek najímal posádky z říšského prostoru a v menší míře z italských kondotiérských kruhů. Najímání českých husitských kapitánů a jejich vozových rot do říšských služeb (typu Jana Zelenky či Holického ze Šternberka ve službách saských vévodů) je z pramenů doloženo až v pozdějším období po roce 1454; pro období 1449–1453 systematické české kontingenty na jihoněmeckém bojišti chybí. Drobné individuální zápisy českých šlechticů ve službě jednotlivých franských pánů nelze vyloučit, ale v ucelenější podobě se čeští kondotiéři v tomto regionu objevují až později u dvora Ludvíka IX. Bavorsko-landshutského a v bavorských válkách 60. let 15. století.

Jihoněmecká městská válka (1449–1450)

Jihoněmecká městská válka (něm. Süddeutscher Städtekrieg) byla rozsáhlým ozbrojeným konfliktem let 1449–1450 mezi spolkem švábských, franských a okolních říšských měst na straně jedné a koalicí říšských knížat a šlechty v čele s braniborsko-ansbašským markrabětem Albrechtem III. Achillem na straně druhé. Konflikt probíhal souběžně s první markraběcí válkou a byl jejím rozšířením o další knížata, biskupy a říšská města jižního Německa. Šlo o jeden z největších městských střetů pozdně středověké Říše.

Kontext

Říšská města jižního Německa od poloviny 14. století opakovaně uzavírala obranné spolky, jejichž cílem bylo chránit obchodní stezky, městská cla a městské svobody proti rostoucímu tlaku zemských knížat. K nejvýznamnějším patřil Švábský městský spolek (Schwäbischer Städtebund) a jeho franský protějšek. Ve 40. letech 15. století se napětí stupňovalo: knížata a biskupové se snažili obnovit svrchovaná práva na celá městská zázemí, zatímco města trvala na svém bezprostředním vztahu k císaři.

Bezprostřední záminkou byla zápletka kolem Norimberka a markraběte Albrechta Achilla v létě 1449. K Norimberku se obratem připojilo přes dvě desítky měst (mj. Augšpurk, Ulm, Schwäbisch Hall, Rotenburg, Dinkelsbühl, Nördlingen, Memmingen, Heilbronn, Esslingen, Reutlingen, Schwäbisch Gmünd a další). Knížecí koalice zahrnovala markraběte Albrechta Achilla, kurfiřta falckého Fridricha I., würzburského biskupa, bamberského biskupa, eichstättského biskupa, vévodu Albrechta III. Bavorsko-mnichovského a řadu hraběcích a rytířských rodů.

Průběh

Boje se rozvinuly do podoby kořistných záští a četných drobných potyček. Knížecí oddíly opakovaně přepadaly konvoje městských kupců a plenily vesnice patřící městům, města naopak vysílala ozbrojené výpravy proti knížecím statkům, mlýnům a obchodním vesnicím v zázemí panství. Klíčovou polní bitvou byla porážka markraběcího vojska v bitvě u Pillenreuthu 11. března 1450, kde norimberští odrazili Albrechtův útok na předměstí. Z dalších střetnutí lze zmínit boje u Esslingenu, šarvátky u Rotenburgu nad Tauberem a četné záští na území würzburského biskupství.

Polní vojska měst čítala podle dobových odhadů několik tisíc ozbrojenců, mezi nimiž tvořily významný podíl střelecké roty a jezdci najatí ze sousedních zemí. Knížecí strana stavěla převážně rytířskou hotovost doplněnou o pěší kontingenty z biskupství. Dlouhodobé záští však oslabovaly především ekonomiku obou stran a ničily venkovské obyvatelstvo. Pod tlakem císařských poslů a zprostředkování dalších kurfiřtů byla v průběhu roku 1450 uzavřena řada dílčích smluv a koncem téhož roku vstoupilo v platnost obecné příměří.

Výsledek

Jihoněmecká městská válka skončila v zásadě bez vítěze. Knížatům se nepodařilo získat pravomoc nad říšskými městy a městům se naopak nepodařilo prosadit rozšíření svých zemských pravomocí. Mírové smlouvy potvrzovaly stav před válkou s drobnými územními a celními ústupky. Konflikt však zásadně poznamenal hospodářství regionu — řada vesnic byla zničena, obchod přerušen a městské finance vyčerpány. Zkušenost z války vedla k dočasnému posílení městských spolků, ale dlouhodobě ukázala jejich strukturální slabost vůči koordinované knížecí politice. V dalším půlstoletí se tato dynamika promítla do druhé markraběcí války (1552–1555) a do postupné územní konsolidace říšských knížat.

Primární prameny

Augšpurský kronikář Burkhard Zink ve své Chronik (kniha III, ad annum 1449–1450) jako přímý současník popisuje augšpurské válečné rady, vyzbrojování městských oddílů i zprávy o pillenreuthské bitvě; edice in Chroniken der deutschen Städte, sv. 5 (Lipsko 1866).

Norimberský pohled poskytuje Sigmund Meisterlin v Chronik der Reichsstadt Nürnberg, kterou později využil i Hartmann Schedel ve své Liber chronicarum (Norimberk 1493), kde zmiňuje konflikt jako součást soudobých říšských dějin; digitalizováno BSB.

Listinný materiál k jednáním knížat a měst je shromážděn v Reichstagsakten ältere Reihe, sv. 19 (dMGH).

Účast českých žoldnéřů

Z dostupných pramenů nevyplývá žádný systematický český žoldnéřský podíl na bojích jihoněmecké městské války v letech 1449–1450. Města najímala především švýcarské a tyrolské pěší střelce a hejtmany z frankofonního a italského prostoru; knížecí strana se opírala o domácí rytířstvo. Najímání bývalých husitských velitelů a jejich vozových rot do říšských služeb v jižním Německu je doloženo až po roce 1454 v souvislosti s pruskou válkou, saskou bratrskou válkou (1450–1451 a 1455) a později ve službách Wittelsbachů. Pro jihoněmeckou městskou válku je tedy český žoldnéřský element pouze marginální či nepřímý — případní jednotlivci sloužili rozptýleně v knížecích a městských družinách.

Válka Jiřího z Poděbrad proti Strakonické jednotě (1450–1452)

Strakonická jednota byla katolická šlechtická koalice utvořená 8. února 1449 ve Strakonicích pod vedením Oldřicha II. z Rožmberka. Vznikla jako reakce na rostoucí moc husitského hejtmana Jiřího z Poděbrad, který v září 1448 dobyl Prahu a stal se faktickým regentem zemské správy. Cílem jednoty bylo vytlačit Jiřího z rozhodující politické pozice a obnovit katolickou převahu v Království českém. Otevřená válka mezi oběma stranami probíhala v letech 1450–1452 a skončila vítězstvím Poděbradova tábora.

Předehra

Po smrti krále Albrechta II. (1439) zůstaly Čechy bez korunovaného panovníka a politickou moc převzala dvojí zemská správa, v níž se střetávaly utrakvistická a katolická strana. Jiří z Poděbrad ovládl 3. září 1448 Prahu nečekaným nočním přepadem a stal se faktickým vůdcem utrakvistů. Katolická šlechta v čele s Oldřichem Rožmberkem, Janem ze Šternberka a dalšími pány se cítila ohrožena jeho vzestupem; 8. února 1449 se sjeli ve Strakonicích a uzavřeli Strakonickou jednotu. K ní přistoupili mimo jiné i Menhart z Hradce (zemřel 1449 v poděbradském zajetí), Jindřich IV. z Hradce, Zdeněk Konopišťský ze Šternberka, biskup olomoucký Pavel z Miličína a další.

Politicky se jednota opírala o podporu některých katolických šlechticů z Moravy, část Slezska a o diplomatickou pozornost dvora císaře Fridricha III. a papežské kurie. Ekonomickým a vojenským jádrem však byla rožmberská doména v jižních Čechách s hradem Krumlovem a Třeboní.

Průběh

Po roce 1449 se diplomacie obou stran pokoušela o smír; vedle drobných šarvátek a vzájemných záští se v roce 1450 situace vyhrotila do otevřené války. Jiří z Poděbrad, posílený utrakvistickou hotovostí a zkušenými polními roty, postupně vytlačoval rožmberské oddíly z jejich opěrných bodů. Klíčovým střetnutím se stala bitva u Rokycan 4. června 1450 (někdy označovaná též jako bitva u Vildštejna), kde poděbradská strana zvítězila a oslabila polní možnosti Strakonické jednoty.

Pod tlakem porážek a diplomatického zprostředkování — zejména ze strany Jana Kapistrána, který v Čechách kázal ve prospěch katolické unie, a později papežského legáta — došlo v roce 1450 k příměří, které ale brzy přešlo v další kolo bojů. Definitivní vojenskou převahu získal Jiří v roce 1452: zemský sjezd ho 27. dubna 1452 zvolil zemským správcem Království českého a do podzimu téhož roku obsadil rožmberské državy v jižních Čechách. Oldřich II. z Rožmberka se pod tíhou událostí stáhl z čela jednoty; po smrti svého syna Jindřicha IV. z Rožmberka roku 1457 spravoval ještě domácí domény, politický vliv jeho rodu na zemské úrovni však byl podlomen.

Výsledek

Vítězství Jiřího z Poděbrad nad Strakonickou jednotou znamenalo stabilizaci jeho zemské správy a otevřelo cestu k jeho zvolení českým králem v roce 1458. Katolická opozice byla rozdrcena jako jednotná politická síla, ačkoli jednotliví její příslušníci (Zdeněk Konopišťský ze Šternberka) později aktivně vystupovali proti Jiřímu i v Zelenohorské jednotě (1465–1471). Vítězství zároveň potvrdilo sílu utrakvistické šlechty a otevřelo prostor pro Jiříkovu ambiciózní zahraniční politiku, mimo jiné pro projekt všeobecné mírové unie evropských panovníků z let 1462–1464.

Primární prameny

Staří letopisové čeští ad annum 1450 a ad annum 1452 zaznamenávají bitvu u Rokycan, smrt Menharta z Hradce v poděbradském zajetí a svatojiřský sněm 27. dubna 1452, na němž byl Jiří zvolen zemským správcem. Letopisné záznamy zachycují i jména předních hejtmanů obou stran a počty padlých u Rokycan. Edice ve Fontes Rerum Bohemicarum, digitalizace archive.org.

Aeneas Silvius v De rebus gestis Friderici III imperatoris commentarii (kniha I, kap. XX–XXIV) zachytil vnitročeské boje z pohledu císařského diplomata, který v té době sjednával podmínky vydání Ladislava Pohrobka. Aeneas vykládá Strakonickou jednotu jako oporu katolicismu, ale ocenil i Jiřího vojenskou efektivitu. Latinský text dostupný v digi20 BSB.

Rozsáhlá česká korespondence Oldřicha II. z Rožmberka, Jiřího z Poděbrad, Jana Rokycany i císaře Fridricha III. z let 1448–1452 je publikována ve Archivu českém (sv. I–IV) Františka Palackého a poskytuje doslovné texty diplomatických listů, opovědí a smírčích ujednání. Edice byla pořízena v polovině 19. století a je dostupná v Krameriovi NK ČR i na archive.org.

Účast českých žoldnéřů

Šlo o vnitročeský konflikt vedený především domácí šlechtickou hotovostí a polními rotami, které zčásti pocházely z generace husitských válečníků. Jiří z Poděbrad se opíral o utrakvistickou hotovost a zkušené polní hejtmany jako Zdeněk Kostka z Postupic, Jan Pardus z Vrátkova, Jan Zajíc z Házmburka a další. Strakonická jednota stavěla na rožmberské vojenské síti, na hotovosti svých členských panství a na žoldnéřích z rakouských a bavorských zemí najatých přes rožmberské diplomatické vazby. Češi a Moravané sloužící v této době v zahraničních službách (např. v Horních Uhrách u Jiskry, ve Wittelsbachově Bavorsku či ve službách Sasů) se přímých bojů na české půdě obvykle neúčastnili. Část bývalých táboritských a sirotčích bojovníků se však po stranách českého konfliktu postavila — jak na straně Poděbradově, tak ojediněle ve službách rožmberských.

Spor o korunu sv. Štěpána a Ladislava Pohrobka (1452–1457)

Spor o vydání mladého Ladislava Pohrobka, korunovaného uherského krále, jehož v poručnictví držel jeho strýc Fridrich III. Habsburský, se v letech 1452–1457 stal jedním z hlavních mocenských uzlů středoevropské politiky. Vyústil v ozbrojené povstání rakouských stavů (mailberský svaz) v září 1452, ve vydání Pohrobka, v jeho symbolickou intronizaci v Uhrách v lednu 1453 a v českou korunovaci v říjnu 1453. Definitivním ukončením celého sporu však byla až náhlá smrt Ladislava Pohrobka v Praze dne 23. listopadu 1457, jež otevřela cestu volbám Jiřího z Poděbrad českým a Matyáše Korvína uherským králem.

Předehra a mailberský svaz

Po neúspěchu Hunyadiho tažení 1446 a po sjednání prešpurského příměří dne 22. října 1450 měl Pohrobek zůstat v péči Fridricha III. až do svých osmnácti let. Tato dohoda byla pro uherské, rakouské i české stavy nepřijatelná. Dne 14. října 1451 uzavřelo na zámku Mailberg ve Weinviertelu pod vedením Ulricha z Eyczingu 39 rakouských pánů, rytířů a měst tzv. mailberský svaz (něm. Mailberger Bund) namířený proti Fridrichovi III. K němu se postupně připojili uherští stoupenci Hunyadiho a kališničtí čeští páni v čele s Jiřím z Poděbrad, jejichž společným cílem bylo vydání Pohrobka.

Vydání Pohrobka (září 1452)

V průběhu léta 1452 zorganizoval mailberský svaz polní vojsko, které oblehlo Fridricha III. ve Vídeňském Novém Městě (Wiener Neustadt), kde Habsburkův dvůr s Pohrobkem přebýval. Podle uherských kronikářských údajů obklíčilo Fridrichovo sídlo až 16 000 ozbrojenců. Tlak donutil Fridricha k vydání. Dne 4. září 1452 předal Habsburk dvanáctiletého Ladislava do rukou hraběte Oldřicha II. Cellského (Ulrich von Cilli), jenž se fakticky stal jeho dvorním poručníkem. Slavnostní vjezd Pohrobka do Vídně proběhl 6. září 1452.

Korunovace v Uhrách (1453)

Dne 1. ledna 1453 složil János Hunyadi v rukou dvanáctiletého Ladislava svůj dosavadní úřad zemského správce (regenta) Uher. Stalo se tak symbolicky, neboť reálnou výkonnou moc Hunyadi nadále fakticky vykonával. Dne 11. listopadu 1452 přitom Pohrobek poprvé předsedal stavovskému sněmu ve Vídni, kde se sešly rakouské, uherské a české stavy mimo území uherské koruny — což byl precedent. K uherské korunovaci svatoštěpánskou korunou v této fázi formálně nedošlo (Pohrobek byl korunován již v roce 1440 jako kojenec); v letech 1453–1455 však byly slavnostně potvrzeny jeho regalia v Bratislavě a v Budíně.

Korunovace v Čechách (28. října 1453)

Po složitých jednáních s českými stavy v čele s Jiřím z Poděbrad předal Oldřich Cellský Pohrobka do Prahy. Dne 28. října 1453 byl třináctiletý Ladislav v pražské katedrále sv. Víta korunován českým králem. Reálnou výkonnou moc si v Čechách podržel zemský správce Jiří z Poděbrad. Dvojí instituce krále a správce představovala kompromis přijatelný pro českou kališnickou většinu i pro mezinárodní katolické prostředí, jež Pohrobka uznávalo.

Boj o vliv u dvora a smrt Cellského (1456)

Mezi Hunyadiovskou stranou a Cellskými propukl ostrý mocenský boj o vliv na mladého krále. Dne 9. listopadu 1456 byl v Bělehradě (Nándorfehérvár) zavražděn Oldřich II. Cellský — vrahem byl Ladislav Hunyadi, syn nedávno zesnulého Jánose Hunyadiho. Pohrobek poté nechal v březnu 1457 Ladislava Hunyadiho v Budíně popravit a jeho mladšího bratra Matyáše uvěznit. Politické napětí v Uhrách i v Čechách dosáhlo vrcholu.

Smrt v Praze a konec sporu (23. listopadu 1457)

Pohrobek odjel po popravách z Uher do Prahy, kde se měl ženit s Magdalenou Francouzskou. Dne 23. listopadu 1457 však po tří- až čtyřdenní akutní nemoci zemřel ve věku sedmnácti let a devíti měsíců, krátce před plánovanou svatbou. Dobové prameny pojednávaly o otravě, novodobá medicínská analýza ostatků (publikace M. Hájka a kol. 1985) však uzavírá, že příčinou byla akutní leukémie. Pohrobkova smrt definitivně ukončila třicetiletou krizi habsbursko-uhersko-českých vztahů a otevřela cestu k volbě Jiřího z Poděbrad (2. března 1458) českým králem a Matyáše Korvína (24. ledna 1458) uherským králem.

Primární prameny

Aeneas Silvius v De rebus gestis Friderici III imperatoris commentarii (kniha II, kap. I–XII) podal pohled bezprostředního účastníka. Aeneas, jenž v roce 1452 osobně doprovázel Fridricha III. do Říma na korunovaci, zachytil obležení Wiener Neustadtu mailberským svazem, vydání Pohrobka 4. září 1452, vjezd do Vídně 6. září i následná jednání s českými, uherskými a rakouskými stavy. Latinský text dostupný v digi20 BSB je primárním pramenem dvorské diplomacie.

Antonio Bonfini v Rerum Hungaricarum decades (decas III, libri V–VII) líčí uherský průběh sporu — Hunyadiho rezignaci na regentství 1. ledna 1453, svatoštěpánské stavovské sjezdy v Bratislavě a v Budíně 1453–1455, vraždu Oldřicha II. Cellského v Bělehradě 9. listopadu 1456 i popravu Ladislava Hunyadiho v březnu 1457. Bonfini čerpal z dvorních kronikářů a archivů Korvínova dvora; jeho text je dostupný v digi20 BSB.

Staří letopisové čeští ad annum 1453 zaznamenávají příjezd Pohrobka do Prahy v říjnu, jeho korunovaci 28. října v katedrále sv. Víta a obsah privilegií, jež české stavy obdržely. Záznam ad annum 1457 přináší podrobný popis Pohrobkovy náhlé nemoci a smrti 23. listopadu — letopis se přiklání k podezření z otravy, novodobá medicínská analýza ostatků (Hájek a kol. 1985) však diagnostikovala akutní leukémii. Edice FRB, digitalizace archive.org.

Účast českých žoldnéřů

Spor o Ladislava Pohrobka byl primárně politickou krizí; přímá polní účast českých žoldnéřských kontingentů v jeho ozbrojených fázích (zejména při obklíčení Wiener Neustadtu v září 1452) je pravděpodobná, ale doložená pouze nepřímo — Jiří z Poděbrad uzavřel s mailberským svazem dílčí dohody a v dolnorakouském prostoru operovaly oddíly českých kališnických pánů. V uherské části sporu hrál nepřímou úlohu Jan Jiskra z Brandýsa, jenž formálně hájil Pohrobkovu legitimitu, a v opozici proti Hunyadiho straně tedy stál na straně Habsburků. Po smrti Pohrobka v roce 1457 se mnozí čeští kondotiéři, kteří v období sporu sloužili rakouským i uherským pánům, nacházeli v dynastickém vakuu — část z nich přešla do nově se utvářejících armád Jiřího z Poděbrad, část do služeb Matyáše Korvína. Konflikt jako celek je proto klíčovým rámcovým úsekem časové osy: vysvětluje strukturu středoevropské politiky, na jejímž pozadí se v padesátých a šedesátých letech 15. století odehrávala mobilita českého žoldnéřství.

Pád Jana Smiřického a boj o jeho dědictví (1453)

Jan Smiřický ze Smiřic patřil k nejvlivnějším příslušníkům utrakvistické šlechty 40. a počátku 50. let 15. století — kališnický hejtman, jeden z předních partnerů Jiřího z Poděbrad v době pražského převratu 1448 a držitel rozsáhlé hradové soustavy v severních a středních Čechách. Po obratu zemské politiky byl však 7. září 1453 v Praze popraven; pád jeho rodu otevřel desetiletí sporů o jeho dědictví, které poznamenaly mocenský obraz severovýchodních Čech.

Kontext

Smiřický byl pražským hejtmanem v době, kdy Jiří z Poděbrad převzal v září 1448 ozbrojeným úderem Prahu a připravil si tak pozici zemského správce. Smiřický byl jeho věrným spojencem a v dalších letech vystupoval jako jeden z nejmocnějších příslušníků kališnické strany. Příčiny zlomu jeho vztahu s Jiřím nebyly nikdy jednoznačně objasněny — soudobé a pozdější prameny zmiňují Smiřického ambice, údajné kontakty se saskou stranou a především obavu z jeho rostoucí moci, jež ohrožovala Jiřího vlastní pozici.

Průběh

Na začátku září 1453, krátce před příjezdem mladého krále Ladislava Pohrobka do Prahy, byl Jan Smiřický zatčen, narychlo souzen a 7. září 1453 sťat ve Staroměstské radnici. Soudobé prameny formulují obvinění z velezrady a úkladů proti zemskému správci, skutečné důvody však jsou opakovaně diskutovány — od osobních ambicí Smiřického přes mocenskou hru Jiřího z Poděbrad až po vnější tlak ze saské strany. Po popravě byly Smiřického hrady postupně přepadány a obsazovány — jeho vdova a synové bojovali o dědictví celé následující desetiletí.

Výsledek

Pád Jana Smiřického otevřel boj o jeho dědictví, jenž se táhl po další generaci. Smiřický rod si nakonec udržel jen část původního majetku, hlavní hrad Smiřice a Kostelec nad Černými lesy přešly do jiných rukou a teprve počátkem 16. století se rod opět konsolidoval. Pro Jiřího z Poděbrad znamenala poprava odstranění nejsilnějšího potenciálního rivala z kališnického tábora a upevnění pozice před formálním převzetím královské moci v listopadu 1453.

Primární prameny

Staří letopisové čeští ad annum 1453 zaznamenávají Smiřického zatčení, narychlo vedený proces a popravu mečem na Staroměstské radnici dne 7. září. Letopisné svědectví je sice úsporné, udává však den popravy, jména spojenců, kteří byli rovněž stíháni, a poznamenává, že obvinění z velezrady souviselo se Smiřického údajným zrádným porozuměním se saskou stranou. Edice ve Fontes Rerum Bohemicarum, digitalizace archive.org.

August Sedláček v Zbytcích register královských(Praha 1914) zveřejnil řadu zápisů ze zemských a dvorských desk týkajících se konfiskovaných smiřických hradů Kostelec nad Černými lesy, Smiřice a Hostinné — přerozdělení dědictví v letech 1453–1456 osvětluje skutečný politický motiv exekuce a ukazuje, jak Jiří z Poděbrad rozdělil panství mezi své věrné. Sedláčkův svazek je digitalizován v Krameriovi NK ČR.

Aeneas Silvius v De rebus gestis Friderici III(kniha I, kap. XXVIII) Smiřického popravu zmiňuje jako příklad tvrdé politiky Jiřího z Poděbrad, jíž si zajistil nerušený nástup Ladislava Pohrobka do Prahy. Aeneas tehdy působil jako císařský diplomat a jeho výklad odráží pohled vídeňského dvora. Latinská edice je dostupná v digi20 BSB.

Účast českých žoldnéřů

Pro téma žoldnéřské služby českých rytířů jde o okrajovou vnitropolitickou událost. Zařazení do osy je opodstatněné spíše z hlediska širších souvislostí: pád Smiřického a následné rozdělení jeho majetku zasáhly do mocenské struktury, z níž se rekrutovali budoucí čeští hejtmani působící v říšských a uherských službách. Hradové soustavy zaniklého panství se v dalších desetiletích staly mocenskou základnou pro další utrakvistické rody. Konkrétní žoldnéři ani družiny zde však doloženi nejsou; akce má v ose význam primárně jako vnitropolitický mezník.

Třináctiletá válka (1454–1466)

Třináctiletá válka byla rozsáhlým konfliktem mezi Polským královstvím a Pruským spolkem na jedné straně a Řádem německých rytířů na straně druhé. Vedla k rozpadu řádového státu, ke vzniku tzv. Královského Pruska pod polskou korunou a k proměně Řádu v polského lenníka. Konflikt byl charakteristický masivním využitím žoldnéřských vojsk na obou stranách, mezi nimiž tvořili Češi, Moravané a Slezané jednu z nejpočetnějších složek.

Předehra

Napětí mezi pruskými městy a šlechtou na jedné straně a Řádem na straně druhé narůstalo již od poloviny 14. století. Tvrdá daňová a hospodářská politika Řádu vedla v roce 1440 k založení Pruského spolku (Preußischer Bund), který sdružoval města a šlechtu nespokojenou s poměry pod vládou velmistra Konráda z Erlichshausenu. 4. února 1454 spolek formálně vypověděl Řádu poslušnost a jeho poselstvo v čele s Janem z Bażyna (Hans von Baysen) požádalo polského krále Kazimíra IV. Jagellonského o připojení k polské koruně. Král návrh přijal aktem inkorporace z 6. března 1454 a krátce nato vyhlásil Řádu válku.

Průběh

Počáteční fáze války byla pro Polsko nepříznivá. Polská zemská hotovost utrpěla 18. září 1454 u Chojnic těžkou porážku. Kazimír IV. zde nasadil přibližně 16 000 jezdců, několik tisíc čeledínů a jen několik set pěších, proti řádovému žoldnéřskému vojsku zhruba 9 000 jezdců a 6 000 pěších, vedenému moravským kondotiérem Bernardem ze Šumberka (Bernhard von Zinnenberg) a žaganským vévodou Rudolfem. Polská těžká jízda sice zpočátku pronikla do řádové sestavy, výpad obránců Chojnic v týle a účinné bránění z vozové hradby však zlomily polský útok. Polské ztráty se odhadují na více než 3 000 padlých a 300 zajatých, řádové na pouhou stovku padlých.

Porážka u Chojnic Kazimíra IV. donutila opustit zemskou hotovost a trvale přejít na systém placených profesionálních vojsk a sahat po žoldnéřích ze zahraničí, zejména z Čech, Moravy a Slezska. V červnu 1457 získalo Polsko prostřednictvím jednání s žoldnéři klíčový hrad Malbork (Marienburg) – velmistr Ludvík z Erlichshausenu nedokázal zaplatit svým českým a slezským najatým posádkám, a ty hrad za 190 000 uherských zlatých prodaly polskému králi. Vyjednávání i převzetí řídil český velitel řádové posádky Oldřich Červenka z Ledče, který zároveň přešel do polských služeb a stal se prvním královským starostou Malborku.

Klíčový obrat přišel 17. září 1462 v bitvě u Świecina (Schwetzin) v Pomořanech. Polské vojsko vedené Piotrem Duninem v síle asi 2 000 mužů (1 000 jezdců včetně 112 těžkých kopiníků a 1 000 pěších) z velké části tvořených žoldnéři najatými polským králem zde porazilo 2 700 mužů řádového velitele Fritze Ravenecka a Kaspara Nostyce. Bitva proběhla z polské strany v defenzivní pozici za vozovou hradbou postavenou husitským způsobem – vozy spojenými řetězy a obklopenými hlubokým příkopem, s křídlem opřeným o jezero. Řád ztratil přes 1 000 padlých včetně samotného Ravenecka a 50 zajatých, polské ztráty činily asi 250 mužů (z toho 100 padlých přímo a 150 zemřelých později na zranění). Bitva přinesla rozhodující obrat ve válce ve prospěch polské koruny.

Druhým rozhodujícím vítězstvím byla námořní bitva ve Viselském zálivu 15. září 1463, kde flotila gdaňských a elbląžských měšťanů v síle 30 plavidel zničila řádovou flotilu o 44 lodích. Po dalších třech letech vyčerpávající drobné války byla 19. října 1466 uzavřena druhá toruňská smlouva. Jednání za Řád vedl Bernard ze Šumberka, který v tomto roce přijal pověření velmistra ke smlouvě o mír.

Výsledek

Druhý toruňský mír rozdělil dosavadní řádové území. Západní část se stala přímou součástí polské koruny jako tzv. Královské Prusko se zachováním samosprávy měst a stavů, včetně Gdaňsku, Toruně, Elblągu, Malborku a Warmie. Východní část (pozdější Východní Prusko s Královcem) zůstala Řádu, ten se však stal polským lenníkem a velmistr získal v polské Senátorské radě pevné křeslo. Řád ztratil status suverénního státu a v dalším století postupně směřoval k sekularizaci dovršené roku 1525 vznikem světského Pruského vévodství.

Účast českých žoldnéřů

Češi, Moravané a Slezané sloužili v průběhu války na obou stranách konfliktu. Na polské straně získal nejvyšší věhlas Oldřich Červenka z Ledče, bývalý hejtman bratříků z Horních Uher a původně velitel řádové posádky Malborku. V roce 1457 přešel do polských služeb a jako královský starosta Malborku se účastnil rozhodujících bojů včetně bitvy u Świecina, kde velel jednomu z žoldnéřských oddílů, a později obrany hradu proti pokusům řádu o jeho znovuzískání. Po válce zůstal v polských službách až do své smrti.

Mezi další významné české velitele v polských službách patřili Jan Skalský z rodu Valdštejnů, vystupující jako jeden z žoldnéřských kapitánů, a Jan Kolda ze Žampachu, v poválečné fázi využitý také jako diplomatický prostředník mezi polským králem a českou stranou. České a slezské žoldnéřské oddíly tvořily v polském vojsku až do konce války jádro lehké i těžké jízdy a profesionální pěchoty obsluhující střelné zbraně a vozové hradby.

Na řádové straně sloužil mimo jiné moravský kondotiér Bernard ze Šumberka (Bernhard von Zinnenberg), který velel řádovému vojsku v bitvě u Chojnic 1454, v letech 1457 dobyl Chełmno, 1458 obléhal Toruň a 1460 dobyl Golub-Dobrzyń. V letech 1466–1470 figuroval jako řádový vyjednavač s polskou stranou při uzavření druhého toruňského míru a byl odměněn správou chełmiského území. Podle Jana Długosze byl 7. ledna 1470 v Chełmnu otráven jedním z tamních měšťanů. Vedle něj působily v řádových službách další české a slezské žoldnéřské oddíly, mezi nimi i jezdci žaganského vévody Rudolfa. Po skončení války se část Červenkových mužů vrátila do Čech, část přešla do služeb uherského krále Matyáše Korvína nebo zůstala v polských službách. České žoldnéřské oddíly v průběhu války výrazně přispěly k přenosu husitských vojenských zkušeností, zejména taktiky vozové hradby, do polského a baltského prostoru.

Pruské povstání proti řádu (1454–)

Pruské povstání bylo vystoupením Pruského spolku (pol. Związek Pruski, něm. Preußischer Bund) proti vládě řádu německých rytířů na počátku roku 1454. Po odmítnutí stížností řádových stavů u císařského dvora vyhlásil spolek 4. února 1454řádu vypovězení poslušnosti a obrátil se s nabídkou inkorporace na polského krále Kazimíra IV. Jagellonského. Tato událost je dnes považována za bezprostřední počátek třináctileté války (1454–1466), v jejímž závěru byl řád německých rytířů zatlačen do postavení polského léna.

Předehra

Pruský spolek vznikl 14. března 1440 v Kvidzyně (Marienwerder) jako sdružení pruských měst (mj. Toruň, Gdaňsk, Elbląg, Královec, Braniewo) a šlechty proti vysokým daním a omezování privilegií ze strany řádu. Po neúspěšných pokusech o smír probíhal několikaletý spor před císařským soudem Fridricha III. Císařský verdikt z roku 1453 vyzněl proti spolku a nařizoval jeho rozpuštění; spolek to odmítl a začal se připravovat na otevřené vystoupení.

Tajná jednání s polským dvorem vedla k formulaci nabídky, aby polský král přijal Prusy pod svou ochranu. 4. února 1454 vypověděl spolek řádu poslušnost a zahájil otevřené povstání. Během několika týdnů obsadily oddíly měst a šlechty na padesát řádových hradů a měst, mimo jiné Toruň, Gdaňsk, Elbląg, Královec a zčásti i Mariánský hrad (Marienburg). 6. března 1454 vydal Kazimír IV. v Krakově tzv. akt inkorporace, kterým prohlásil pruská území za součást Polského království a převzal nad nimi ochranu.

Průběh

Otevřená válka trvala třináct let (1454–1466) a stala se jedním z nejdelších a nejnákladnějších konfliktů 15. století ve střední Evropě. Polská hotovost utrpěla 18. září 1454 velkou porážku v bitvě u Chojnice, postupem let však získala převahu díky finanční síle pruských měst, zejména Gdaňska, a díky soustavnému využívání žoldnéřů. Klíčovými vítězstvími polské strany byla bitva u Świecina (17. září 1462), v níž polská žoldnéřská armáda pod velením Petra Dunina porazila řádové vojsko, a námořní bitva ve Visle u Zalewu Wiślaného (15. září 1463). Postupně padly i hlavní řádové opory; Marienburg ovládli polští žoldnéři roku 1457, když jim jej Češi v řádových službách po nezaplacení žoldu prodali.

Žoldnéřský charakter války je pro pochopení účasti Čechů zásadní. Obě strany v rozsáhlé míře najímaly cizí kondotiéry, převážně z českých zemí, Slezska, Saska a Lužic. Na řádové straně sloužili např. Bernard Szumborski (Šumborský z Baboliců), Olbracht Kostka, Fritz Raveneck, Kašpar Nostic a další; na polské straně Jan Skalski z Burglinu, Jan Czerwonka, Jan Žižka z Boskovic (mladší), Petr Dunin a celá řada hejtmanů původem z Čech a Moravy.

Výsledek

Konflikt skončil 19. října 1466 druhým toruňským mírem (Pokój toruński). Řád německých rytířů ztratil polovinu svého území (Pomořany Gdaňské, Chełmsko, Warmii a Malborské území připadlo Polsku jako tzv. Královské Prusy) a zbylé Prusko (s rezidencí v Královci) přijal jako léno polské koruny. Pruský spolek rozpoznal polskou svrchovanost a získal rozsáhlé městské svobody. Vítězství Polska a pruských stavů znamenalo strategický průlom do Baltu, na dlouhá staletí změnilo geopolitiku střední Evropy a oslabilo řád na podřadnou regionální mocnost.

Primární prameny / Pohled starších kronik

Hlavním vyprávěcím pramenem o pruském povstání i celé třináctileté válce jsou Annales seu cronicae incliti Regni Poloniae Jana Długosze, knihy XII a XIII. Długosz byl dvorním kanovníkem a diplomatem Kazimíra IV.; psal o událostech z bezprostřední znalosti, dochoval texty Pruského spolku, akt inkorporace z 6. března 1454 i podrobnosti o bitvě u Chojnice. Výpravnou tradici doplnil minoritský kronikář Jan z Komorowa ve své Memoriale ordinis fratrum minorum (vyd. v Monumenta Poloniae Historica, sv. V), jenž zachycuje povstání z perspektivy pruských klášterů.

Řádovou perspektivu uchovaly úřední řádové letopisy a listy velmistra Ludvíka z Erlichshausenu, vydané kriticky v Scriptores rerum Prussicarum (sv. III–IV, Lipsko 1866–1870) a v Voigtově Geschichte Preussens (Königsberg 1827–1839, sv. VIII). Tyto edice obsahují i tzv. Hochmeisterregistranten — řádové smluvní spisy s žoldnéřskými hejtmany jako Bernardem Šumborským (Szumborski), Fritzem Ravenekem a Oldřichem Czerwonkou, jejichž čeští kondotiéři roku 1457 prodali polské straně Marienburg za 190 000 uherských zlatých.

Účast českých žoldnéřů

Účast českých a moravských žoldnéřů ve třináctileté válce byla mimořádně rozsáhlá a dobře doložená — patří k nejlépe zdokumentovaným působením českých kondotiérů ve 15. století. Na řádové straně sloužilo postupně několik velitelů z českých zemí: Bernard Szumborski (Šumborský), Olbracht Kostka ze Žleb, Kašpar Nostic, později i Ondřej Tegnagel (Týnecký) a Václav Neutek z Pečkova, jejichž jména jsou doložena v účetních pramenech řádu i v listinných dokumentech krále Kazimíra. Část z nich později přestoupila na polskou stranu nebo ke kapitulujícím posádkám: příkladem je obrana Mariánského hradu, jejíž česko-moravští žoldnéři pod vedením Oldřicha Czerwonky (Czerwonka, Červenka) v roce 1457 kvůli nezaplacení žoldu předali hrad polské straně. Na polské straně byl jedním z nejvýznamnějších velitelů Petr Dunin, ale doložené je i působení desítek dalších českých a moravských hejtmanů. Třináctiletá válka tak představuje vrchol pohusitské tradice českého žoldnéřského umění a přímý most mezi husitskou polní rotou a kondotiérskými oddíly poloviny 15. století.

Obléhání Bělehradu (1456)

Obléhání uherské pohraniční pevnosti Nándorfehérvár (dnešní Bělehrad) osmanskými vojsky sultána Mehmeda II. proběhlo mezi 4. a 22. červencem 1456. Křesťanské vojsko vedené uherským magnátem Janem Hunyadim a františkánským kazatelem Janem Kapistránem dosáhlo rozhodujícího vítězství, které na desetiletí pozdrželo další osmanský postup do střední Evropy.

Předehra

Po pádu Konstantinopole roku 1453 obrátil sultán Mehmed II. svou pozornost k uherským hranicím. Bělehrad, klíčová pevnost na soutoku Sávy a Dunaje, byl branou do Uher a do Podunají. Papež Kalixt III. vyhlásil pro obranu města křížovou výpravu a pověřil františkána Jana Kapistrána kázáním kříže. Hlavní vojenské břemeno padlo na Jana Hunyadiho, někdejšího uherského guvernéra, jehož vlastní náklady na obranu byly z velké části hrazeny z vlastního majetku.

Bullou Cum his superioribus annis z 29. června 1456 nařídil Kalixt III. zvonit ve všech kostelech v poledne na modlitbu za obránce Bělehradu. Tradice poledního Angelu vznikla tedy ještě před bitvou jako liturgický apel a teprve po vítězství se stala památkou triumfu. Po vítězství papež navíc bullou Inter divinae dispositionis ustanovil 6. srpna jako svátek Proměnění Páně pro celou církev.

Mehmed II. shromáždil rozsáhlé vojsko, jehož odhady se pohybují mezi 60 000 až 70 000 muži, podpořené silnou dělostřeleckou složkou a říční flotilou na Dunaji. Mehmedovo dělostřelectvo zahrnovalo velkorážové bombardy, podle Tursuna Bega tři velké kusy a více než dvacet středních. Posádka Bělehradu, kterou vedl Hunyadiho švagr Michal Szilágyi, čítala přibližně 7 000 mužů. Hunyadi sám soustředil v Petrovaradíně polní armádu a říční flotilu o 200 lodích.

Průběh

Osmané zahájili obléhání 4. července 1456 intenzivním dělostřeleckým ostřelováním, které během dvou týdnů proboural značné části hradeb. 14. července Hunyadi prolomil osmanskou říční blokádu na Dunaji v bitvě říčních flotil. V pětihodinové bitvě byly podle uherských kronik zničeny tři velké osmanské galéry, čtyři ukořistěny a zbytek osmanské flotily zatopen vlastními osádkami. Tímto průlomem dovedl Hunyadi do města 200 dunajských nasaád s posilami a zásobami a sám vstoupil do pevnosti.

21. července nařídil Mehmed II. po západu slunce generální útok, při němž se janičáři probili vnějším valem až k vnitřní citadele. V pouličních bojích se podle Bonfiniho a Thuróczyho vyznamenal uherský pěšák Titus Dugovič (Dugovics Titusz), který se v boji o hlavní baštu vrhl z hradeb dolů s osmanským praporečníkem, jenž chtěl vztyčit sultánův prapor na věži. Tento čin v ústní tradici uherské šlechty zlomil moment osmanského útoku.

Následujícího dne došlo k neplánovanému protiútoku. Křižáčtí pěšáci, převážně špatně vyzbrojení venkované shromáždění Janem Kapistránem, spontánně vyrazili z opevnění proti osmanským pozicím. Sedmdesátiletý Kapistrán, který se původně pokoušel své muže zahnat zpět za hradby, se nakonec ocitl uprostřed asi dvou tisíc peasant levymen, přebrodil s nimi Sávu a vedl je s pozdviženým křížem proti tureckému táboru s pokřikem „Vivat Iesus!“. Hunyadi využil chaosu a vyslal proti osmanským dělostřeleckým bateriím těžkou jízdu z brány pevnosti. Sultán Mehmed II. byl raněn šípem do stehna (podle Tursuna Bega do levé nohy) a osmanské vojsko se ještě v noci dalo na ústup, přičemž zanechalo většinu obléhací artilerie i dunajskou říční flotilu.

Výsledek

Vítězství u Bělehradu zastavilo osmanský postup do Uher na 70 let, až do pádu města roku 1521. Na památku vítězství nařídil papež Kalixt III. polední vyzvánění zvonů v celém křesťanstvu, což je tradice, která přetrvala dodnes. Jak Hunyadi, tak Kapistrán krátce po bitvě podlehli morové epidemii, která vypukla v ležení. Hunyadi zemřel 11. srpna 1456 v Zimony (dnešní Zemun naproti Bělehradu), Kapistrán 23. října téhož roku ve františkánském klášteře v Iloku. Smrt obou hlavních strůjců vítězství znamenala, že Uhry ztratily generaci protitureckého velení a strategický náskok získaný u Bělehradu nedokázaly v desetiletí Matyáše Korvína převést v ofenzívu.

Účast českých žoldnéřů

V Hunyadiho i Kapistránových oddílech sloužila řada bojovníků z českých zemí. Zkušení husitští veteráni a jejich nástupci tvořili páteř pěchoty zvyklé na boj s palnými zbraněmi a vozovou hradbou, což byly taktiky, které u Bělehradu sehrály významnou roli při obraně městského předpolí. Kapistránova kázání táhla křižácké dobrovolníky i z Moravy a ze Slezska, byť většinu jeho lidového vojska tvořili uherští a chorvatští venkované.

Profesionální složka Hunyadiho jádra (později jádro tzv. Černé roty Matyáše Korvína) byla z velké části budována na vzoru husitských taktik vozové hradby a kombinované palby. Z hlediska vývoje vojenství představuje obrana Bělehradu jeden z prvních dokumentovaných případů masivního nasazení polního opevnění proti osmanské obléhací armádě mimo zdi vlastní pevnosti.

Rakouská bratrovražedná válka (1458–1463)

Rakouská bratrovražedná válka (něm. Österreichischer Bruderzwist) byl dynastický spor mezi císařem Fridrichem III. a jeho mladším bratrem arcivévodou Albrechtem VI. o rakouské dědictví uvolněné po smrti Ladislava Pohrobka roku 1457. Konflikt vyvrcholil obležením císaře ve vídeňském Hofburgu na podzim 1462, Korneuburskou smlouvou ze 2. prosince 1462 a skončil teprve Albrechtovou náhlou smrtí přesně o rok později.

Předehra

Po smrti Ladislava Pohrobka roku 1457 zůstaly habsburské země rozděleny mezi tři příslušníky rodu — císaře Fridricha III., jeho bratra Albrechta VI. a tyrolského vévodu Zikmunda. Albrecht VI., který do té doby vládl v Předních Rakousích, vznesl nárok na podíl na Dolních a Horních Rakousích a opakovaně si stěžoval na nedostatečné finanční zabezpečení. Roku 1458 byl při sporném dělení uznán jeho podíl na Horních Rakousích, ale spor o Dolní Rakousy a o samotnou Vídeň pokračoval.

Albrecht VI. se postupně sblížil s wittelsbašskou opozicí proti císaři a v létě 1461 zahájil otevřenou válku. Jeho vojenská spojenecká pomoc ze strany vévody Ludvíka IX. Bavorsko-landshutského poskytla císaři záminku k vyhlášení říšské války proti Wittelsbachům, čímž se rakouský spor propojil s bavorskou válkou markraběte Albrechta III. Achilla a mohučským sporem. Pasovský biskup Oldřich z Nußdorfu, císařův kancléř a zároveň důvěrník vévody Ludvíka IX., balancoval mezi stranami a od roku 1460 hrál významnou roli v habsbursko-bavorských jednáních.

Průběh

Albrecht VI. získal v Dolních Rakousích postupně podporu části šlechty a stavů, mimo jiné kvůli neoblíbenosti císařské finanční politiky a pokračující turecké hrozbě. V říjnu 1462 vypukla ve Vídni vzpoura podporující Albrechta. Císař Fridrich III. byl s manželkou Eleonorou Portugalskou a tříletým synem Maxmiliánem obležen ve vídeňském Hofburgu, zatímco vídeňští měšťané vedení purkmistrem Wolfgangem Holzerem a Albrechtovi žoldnéři ovládli město. Obléhání trvalo více než dva měsíce a císařská rodina trpěla nedostatkem zásob.

Z obležení Hofburgu císaře vysvobodilo až vojsko českého krále Jiřího z Poděbrad pod vedením jeho syna Viktorina, které dorazilo počátkem prosince 1462. Po krátkých bojích a vyjednávání byla 2. prosince 1462 uzavřena Korneuburská smlouva, podle které Fridrich III. souhlasil přenechat bratrovi na osm let správu Dolních Rakous a Vídně výměnou za roční rentu 4 000 dukátů. Spor však tím nebyl ukončen a vzájemná nedůvěra přetrvávala — Fridrich okamžitě poté, co Albrecht jeho podmínky nedodržel, obnovil nepřátelství.

Výsledek

Spor ukončila až náhlá smrt Albrechta VI. 2. prosince 1463 ve Vídni — přesně rok po podpisu Korneuburské smlouvy. Bezdětný čtyřiačtyřicetiletý arcivévoda zemřel za nejasných okolností (podrobné dochované svědectví podal jeho komorník Hanns Hierszmann) a Fridrich III. získal zpět nedělenou vládu nad Dolními a Horními Rakousy. Albrecht byl pohřben v katedrále sv. Štěpána ve Vídni. Habsburské země zůstaly nadále rozdělené pouze mezi císařskou (vídeňskou) a tyrolskou linií, což trvalo až do roku 1490, kdy se po rezignaci Zikmunda Tyrolského sjednotily do rukou Maxmiliána I.

Vzpoura purkmistra Wolfganga Holzera

Klíčovou osobností vídeňské vzpoury byl purkmistr Wolfgang Holzer, který se původně jako Albrechtův spojenec podílel na obléhání Hofburgu, ale následně po Korneuburské smlouvě přešel na císařovu stranu a pokusil se Vídeň vrátit Fridrichovi III. Pokus selhal, Holzer byl zajat Albrechtovými lidmi a 15. dubna 1463 ve Vídni veřejně rozčtvrcen. Holzerova poprava patří k nejznámějším exemplům krutosti vídeňského patriciátu této doby a ilustruje hloubku rozpolcení vídeňských stavů.

Účast českých žoldnéřů

Rozhodující úlohu sehráli čeští žoldnéři na obou stranách konfliktu. Vídeňský Hofburg vysvobodilo z obležení vojsko Jiřího z Poděbrad v síle několika tisíc mužů pod velením Viktorina z Poděbrad, mladšího syna českého krále. Jiří tím podpořil císaře, získal jeho vděk a přislíbený titul — později zúročený při vyjednávání Pražského míru z 22.–23. srpna 1463 — a zároveň obratným zprostředkováním Korneuburské smlouvy demonstroval svou pozici hlavního arbitra střední Evropy.

Na druhé straně sloužily v armádách Albrechta VI. a jeho wittelsbašských spojenců významné kontingenty českých žoldnéřů, mezi jejichž veliteli vynikali Dobrohost z Ronšperka, Racek z Janovic a na Rýzmberku či Mikuláš Kaplíř ze Sulevic na Vimperku. Kaplíř v té době velel u vévody Ludvíka IX. samostatnému kontingentu okolo 900 mužů. Konflikt tak opakovaně stavěl Čechy proti Čechům — typický rys říšských válek tohoto období, kdy česká žoldnéřská kondotta dodávala muže prakticky každé větší straně. Pro panování Jiřího z Poděbrad bylo paradoxně přínosné, že wittelsbašská strana měla přístup k týmž žoldnéřským zdrojům jako on sám — vyjednávací páka spočívala v možnosti tyto kontingenty kdykoliv zablokovat.

Záští Mikuláše Kaplíře z Vimperka s pasovským biskupem (1458–1460)

Mikuláš Kaplíř ze Sulevic, pán na Vimperku a jeden z nejvýznamnějších českých kondotiérů 15. století, vedl spolu se svým bratrem Petrem Kaplířem v letech 1458 až 1460 ozbrojené záští proti pasovskému biskupovi Oldřichovi III. z Nußdorfu. Spor je typickou ukázkou pohraniční šlechtické záští mezi českou pošumavskou šlechtou a bavorsko-rakouskými preláty a v dochovaných pasovských pramenech je označován jako „zerstörerischer Einfall der Ritter Nikolaus und Peter Kappler aus dem böhmischen Winterberg“ (zničující vpád rytířů Mikuláše a Petra Kaplíře z českého Vimperka).

Předehra

Mikuláš Kaplíř ze Sulevic, který Vimperk získal koncem 50. let 15. století (král Jiří z Poděbrad mu spolu s bratrem Petrem panství potvrdil), ovládal opěrný bod nad Zlatou stezkou — důležitou obchodní cestou spojující Pasov s Prachaticemi. Již roku 1454 mu Ladislav Pohrobek udělil právo vybírat clo na Zlaté stezce. Kontrola nad provozem stezky a celními poplatky byla tradičně předmětem sporů mezi pánem Vimperka, prachatickými měšťany a pasovským biskupstvím, kterému Prachatice patřily jako léno. Po nástupu Oldřicha III. z Nußdorfu na pasovský stolec roku 1451 se vztahy postupně zhoršovaly a v letech 1458–1459 přerostly do otevřeného nepřátelství.

Průběh

Kaplířové využili své vimperské družiny i najatých žoldnéřů k přepadávání pasovských obchodníků na Zlaté stezce a k loupežným výpadům proti biskupským vesnicím v podhůří Šumavy. Ve dvou hlavních taženích roku 1458 a 1459 zasáhli zejména okolí Waldkirchenu — biskupského trhového městečka na hlavní větvi Zlaté stezky. Zablokovali část solného obchodu směřujícího z Pasova do Prachatic, čímž biskupství způsobili významné finanční ztráty. Vimperský hrad sloužil jako základna a sklad lupu a stal se shromaždištěm pohraničních záškodníků.

Pasovský biskup Oldřich III. z Nußdorfu — který zároveň zastával úřad císařského kancléře u Fridricha III. a důvěrného rádce vévody Ludvíka IX. Bavorsko-landshutského — odpovídal vlastními výpady proti vimperskému panství a snažil se získat podporu rakouských hejtmanů a bavorského vévody. Bezprostřední odpovědí na Kaplířovy vpády bylo opevnění Waldkirchenu: Oldřich nechal roku 1460 obehnat městečko mohutnou kruhovou hradbou v délce přibližně jednoho kilometru — byl to jediný trh v celém pasovském knížectví, který dostal kompletní hradební opevnění, a vznikl výhradně jako reakce na české vpády ze strany Kaplířových družin.

Spor však nebylo možné lokálně rozhodnout a postupně se vplétal do širších diplomatických jednání mezi králem Jiřím z Poděbrad a sousedními říšskými knížaty. Roku 1460 byl Kaplíř v rámci nájmu vévody Ludvíka IX. Bavorsko-landshutského zaměstnán proti markraběti Albrechtovi III. Achillovi v bavorské válce, kde sám velel kontingentu asi 900 mužů, čímž se těžiště jeho aktivit přesunulo z pošumavské hranice do středních Frank. Tím se akutní fáze spor s Pasovem částečně utlumila, byť konkrétní mírová smlouva uzavřena nebyla.

Výsledek

Spor nebyl nikdy formálně urovnán. Po Kaplířově smrti pokračoval pod jeho dědici a posléze pod novými majiteli Vimperka — Petr Kaplíř byl podle pozdější tradice biskupem dokonce vojensky poražen. Bavorští spojenci pasovského biskupa pak 18. září 1468 dobyli a vypálili dosud neopevněné město Vimperk. Pasovský biskup zopakoval roku 1468 tažení proti Jiřímu z Poděbrad — Oldřich III. poskytl vojenský kontingent obojím protihusitským křížovým výpravám (1458/59 i 1468). Vimperk přesto zůstal trvalou hrozbou pro Zlatou stezku a pro pasovský solný obchod ještě po několik dalších desetiletí.

Účast českých žoldnéřů

Záští bylo vedeno především osobní družinou bratrů Mikuláše a Petra Kaplířových ze Sulevic a jejich najatými oddíly. Mikuláš Kaplíř patřil mezi nejvýznamnější české kondotiéry své generace, schopné v krátké době postavit oddíl o síle několika set až tisíce mužů — později u vévody Ludvíka IX. doložen kontingent asi 900 bojovníků. Jeho vimperští žoldnéři byli zkušení ve válce v hornatém terénu Šumavy a v boji proti opevněným biskupským vesnicím a městečkům. Vimperský přepadový oddíl tvořil jednu z nejmobilnějších skupin v celém česko-bavorském pohraničí.

Vedle Kaplířů se v menší míře v pohraničních akcích angažovala i další západočeská a jihočeská šlechta, mimo jiné Janovicové z Janovic a Rýzmberka, kteří měli vlastní kondotty schopné rychlé mobilizace. Kaplířova vimperská základna sloužila jako sběrné místo žoldnéřů, kteří mezi tažením do Bavor a Frank přečkávali kratší období na české straně hranice. Právě v letech 1458–1462 dosáhl proces přesunu české žoldnéřské kondotty z místních (pohraničních) operací do velkých říšských konfliktů svého vrcholu — Kaplířovo záští je toho jedním z klasických příkladů.

Osmanské dobytí Srbska (1454–1459)

Osmanské dobytí Srbska v letech 1454–1459 uzavřelo více než stoletý zápas srbského despotátu (Despotat Serbien) o uchování samostatnosti mezi rostoucí osmanskou říší a uherským královstvím. Po pádu Konstantinopole roku 1453 obrátil sultán Mehmed II. Dobyvatel pozornost na Balkán a postupně dobyl srbská území; konec srbského despotátu znamenalo dobytí Smedereva (něm. Semendria) 20. června 1459.

Kontext

Srbsko vstoupilo do 15. století oslabeno bitvou na Kosově poli (1389) a jako de facto vazal osmanské říše. Despota Štěpán Lazarević (1389–1427) a jeho synovec Jiří Branković (1427–1456) lavírovali mezi sultánem a uherským králem Zikmundem Lucemburským. Hlavním opěrným bodem despoty bylo Smederevo, mocná pevnost vybudovaná Jiřím Brankovićem ve 30. letech 15. století. Po pádu Konstantinopole roku 1453 Mehmed II. zintenzivnil tlak; roku 1454 vpadl osobně do Srbska a obsadil hornické město Novo Brdo (1455), klíčový zdroj stříbra a mědi pro despotát.

Uhry pod vedením Jánoše Hunyadiho a od roku 1456 jeho syna Ladislava Hunyadiho a Matyáše Korvína vystupovaly jako hlavní vnější obránce srbského despotátu. Hunyadiho odražení sultána u Bělehradu 22. července 1456 bylo zlomovým úspěchem Uherska, ale tři týdny po skončení obléhání 11. srpna 1456 Hunyadi v Zemuni zemřel na mor. Brzy nato (24. prosince 1456) zemřel i despota Jiří Branković.

Průběh

Po smrti Jiřího Brankoviće propukla mezi jeho dědici dynastická krize. Krátce vládli Lazar Branković († 20. ledna 1458) a po něm jeho slepý bratr Štěpán Branković, jehož ze země vyhnala dvorská opozice. 1. dubna 1459 nastoupil v despotátu Štěpán Tomašević (syn bosenského krále Štěpána Tomáše), oženil se s Marií Brankovićovou a měl spravovat zbývající území jménem uherského krále. Sultán Mehmed II. však proti tomuto kroku obratem zasáhl: v červnu 1459 přitáhl k Smederevu s velkou armádou.

Smederevo, považované za nejsilnější srbskou pevnost, kapitulovalo 20. června 1459 bez většího odporu — pravděpodobně po jednání posádky se sultánem a v důsledku slabosti Tomaševićovy autority a neshod uvnitř obránců. Pádem Smedereva přestal srbský despotát existovat a celé jeho území bylo začleněno do osmanského Smederevského sandžaku. Štěpán Tomašević uprchl zpět do Bosny, kde po nástupu na bosenský trůn (1461) byl již roku 1463 po dobytí Bosny popraven sultánem.

Výsledek

Pádem Smedereva ztratila křesťanská strana klíčovou předsunutou pozici na středním Dunaji. Osmanská říše se posunula k jižním hranicím Uher a Bělehrad zůstal po další desetiletí nejdůležitější obrannou pevností proti turecké expanzi. Za Matyáše Korvína vznikl systém uherských pohraničních vojvodství a banátů, jehož součástí byly i ostatky srbské státnosti — tzv. Srbský despotát v Uhráchse sídlem v Kupiniku, vedený srbskými emigranty Vukem Brankovićem, Pavlem Kinižem a dalšími. Vlastní srbské území zůstalo součástí osmanské říše až do první poloviny 19. století.

Primární prameny

Klíčovým očitým svědectvím je rukopis Konstantina z Ostrovice (Pamiętniki janczara, něm. Memoiren eines Janitscharen), srbského janičáře v sultánových službách, který popisuje pád Novo Brda 1455 i sultánovu kampaň na Smederevo; nejstarší dochovaný rukopis je v Bibliotece Kórnické a digitalizován na portále polona.pl.

Západní pohled formuloval Aeneas Silvius Piccolomini (pozdější Pius II.) v listech z let 1454–1456 i v Cosmographia Asiae (1461), kde Srbsko a Brankovićovu politiku komentuje z mantovského kongresu.

Uherský diplomatický rámec a popis bělehradského tažení 1456 podává Antonio Bonfini v Rerum Ungaricarum decades (decas III, lib. VIII–X), sepsáno na dvoře Matyáše Korvína kolem 1488–1496.

Účast českých žoldnéřů

Přímá účast organizovaných českých žoldnéřských oddílů na obraně Srbska v letech 1454–1459 není v dostupných pramenech doložena. Na uherské straně, která byla hlavním vnějším spojencem despotátu, však sloužila řada Čechů a Moravanů: nejvýznamnější byla úloha oddílů Jana Jiskry z Brandýsa v Horních Uhrách (kde však po roce 1455 stál v opozici proti Hunyadiho a Korvínovu táboru) a později žoldnéřských kontingentů v armádě Matyáše Korvína. Část obránců Bělehradu v roce 1456 tvořili křižáci shromáždění Janem Kapistránem, mezi nimiž jsou doloženi i bojovníci z českých zemí a Slezska — šlo však o dobrovolnické a nábožensky motivované oddíly, nikoli o profesionální české polní roty. Vzhledem k souběžnému vypuknutí třináctileté pruské války (od 1454) směřovala převážná většina českých žoldnéřských kontingentů 50. let na sever, do služeb řádu německých rytířů a polské koruny, nikoli na uherské jihovýchodní bojiště.

Bavorská válka

Předehra

Bavorsko-landshutský vévoda Ludvík IX. Bohatý (1450 - 1479), byl vedle kurfiřta Friedricha I. Falckého, zvaného Vítězný (1425 - 1476), a braniborského markraběte Albrechta III. Achilla (1414 - 1486) jednou z nejvýraznějších osobností mezi německými knížaty v druhé polovině 15. století. Jeho finanční síla, která se opírala o bohaté otcovské dědictví a dobře fungující zemskou správu, jakož i jeho štědrost a skvostná prezentace mu přinesly pověst legendárního bohatství. V oblasti říšské politiky se opíral zásadně o wittelsbašský spolkový systém vytvořený společně s kurfiřtem Friedrichem I. Falckým (oba byli Wittelsbachové). Především spolek landfrýdů s vévodou Albrechtem III. Bavorsko-mnichovským (také Wittelsbach) a falckrabětem Friedrichem ze 17. prosince 1451 měl pro knížata, šlechtu a města v jižním Německu silnou přitažlivost. Po švábských říšských městech se později k wittelsbašskému spolkovému systému připojili také vévoda Zikmund Tyrolský (1455) a český král Ladislav Pohrobek (1457). Roku 1458 vévoda Ludvík a falckrabě Friedrich obnovili a upevnili svou koalici doživotním spojenectvím.

Ale obzvláště vztah kurfiřta Friedricha I. Falckého k císaři Fridrichovi III. skrýval vysoký potenciál konfliktů, protože císař nikdy neuznal vládu falckraběte, kterou si přivlastnil proti dědickému právu Zlaté buly. Vedle toho vznikala také rivalita mezi falckrabětem a markrabětem Albrechtem III. Achillem.Albrecht Achilles se pokusil rozšířit svou jurisdikci a tím i svůj vliv na sousední území. Z tohoto důvodu povýšil zemský soud v Norimberku, kde měl funkci purkrabího a tudíž mu tento soud byl podřízen, na císařský soud. Tímto způsobem prosadil svůj nárok na neomezenou jurisdikci prostřednictvím norimberského soudu pro celou Říši a jménem císaře jako nejvyššího soudce si nárokoval právo přebírat soudní procesy ze všech regionů. To by znamenalo, že by mohl ovlivňovat judikaturu sousedních knížectví a jako vyšší soud by pak mohl rušit rozhodnutí podřízených soudů. Za úsilím Albrechta Achilla stála také myšlenka obnovení Franků pod nadvládou Hohenzollernů. V kombinaci s vévodskou důstojností zůstala tato myšlenka dlouho živá ve würzburském knížecím biskupství, aniž by se kdy znovu stala skutečností.Albrecht III. se tím nutně dostal do sporů s falckrabětem na Rýně a v Mosbachu, s franckými biskupstvími a konečně také s vévodou Ludvíkem IX.

Na druhé straně se k markraběcí politice připojila knížata v jihozápadním Německu, která se rovněž cítila ohrožena expansivní teritoriální politikou falckraběte Friedricha I. Vítězného. Tzv. protifalcká aliance mezi markrabětem braniborským, vévodou Vilémem Saským, markrabětem Karlem Bádenským, hrabětem Ulrichem Würtembersko-stuttgartským a mohučským arcibiskupem Dietherem von Isenburg byla, stejně jako obnovený wittelsbašský spolek, uzavřena roku 1458. Tím byla připravena půda pro rozhodující střetnutí. A příslušný podnět pro vypuknutí konfliktů na sebe skutečně nenechal dlouho čekat.

Ačkoli bylo také vévodství bavorsko-landshutské dotčeno zásahy norimberského soudu, dobrý osobní vztah mezi markrabětem Albrechtem III. Achillem a vévodou Ludvíkem IX. bránil až do roku 1458 tomu, aby zeměpanská rivalita přerostla do otevřeného nepřátelství. Na druhé straně zůstal markrabě Albrecht po celý svůj život věrným obráncem císařských zájmů v Říši. Jen zřídka však z toho mohl získat nějaký užitek pro své vlastní cíle. Právě ve vznikajícím střetnutí mezi Wittelsbachy a Říší viděl však šanci spojit říšské zájmy se svými plány ohledně norimberského zemského soudu tím, že sice vystupoval jako zástupce císaře, přitom ale stále hájil především vlastní zájmy proti svým teritoriálním sousedům ve Francích a v Bavorsku.

To se zřetelně projevilo tehdy, když skutečně došlo ke konfliktu s Wittelsbachy. Poté co vévoda Ludvík IX. – nejdříve ještě s pomocí markraběte Albrechta – obsadil v říjnu 1458 svobodné říšské město Donauwörth strategicky důležité pro kontrolu Dunaje, aby je na základě starých právních nároků začlenil do svého vévodství, vyslovil nad ním císař Friedrich III. 4. června 1459 říšskou klatbu. Jako jejího vykonavatele ustanovil – na jeho vlastní přání – vedle vévody Viléma Saského také markraběte Albrechta. Díky spojenectví s Habsburky, arcivévodou Albrechtem Rakouským a s vévodou Zikmundem Tyrolským v zádech a začínajícím náborům žoldnéřů v Čechách se Ludvík IX. cítil dost silným, aby mohl vést válku proti Říši. Otevřený konflikt mezi landshutským vévodou a Albrechtem Braniborským se nyní zdál být jen otázkou času. Najednou však byl vévoda Ludvík neočekávaně zbaven vyhlídky na četné žoldnéře z Čech a tím své naděje na rozhodující údernou vojenskou sílu. Po intervenci papeže Pia II. a kvůli dosud nevyjasněným sporným územním bodům s Bavorskem zakázal český král Jiří z Poděbrad svým krajanům žoldnéřskou službu u vévody Ludvíka. 16. července 1459 musel Ludvík vydat Donauwörth císaři a dostavit se ke  knížecímu rozhodčímu soudu.

Takzvané „slepé verdikty“ rozhodčího soudu, který zasedal ještě v červenci 1459 v Norimberku, byly jednostranným úspěchem diplomacie markraběte Braniborského (127). V podstatných bodech se rozhodlo proti zájmům Wittelsbachů a také v důležité otázce na oblast příslušnosti norimberského soudu dovolovala nejasná formulace rozhodčího soudu výklad ve smyslu markraběte Albrechta. Napětí mezi stranami v Říši tedy stále trvalo, takže nové vypuknutí otevřených nepřátelství bylo nadále jen otázkou času.

Aby zabránili podobné situaci jako ve střetu o Donauwörth, snažili se Wittelsbachové společně o zlepšení vztahů mezi vévodou Ludvíkem IX. a Čechami. Mezi podzimem 1459 a podzimem 1460 se skutečně podařilo dospět od opatrného sblížování k pevnému svazku, který byl dokonce podepřen zásnubami mezi dcerou krále Jiřího Ludmilou a synem vévody Ludvíka IX. Jiřím. Pozadí přitom tvořil plán wittelsbašského rádce Martina Maira učinit českého krále proti vůli císaře německým králem a tím zvýšit akceschopnost Říše. Plán, pro který se český král naprosto nadchnul, který ale nakonec ztroskotal na chybějící podpoře knížat kolem markraběte Albrechta III. Braniborského věrných císaři Fridrichu III. Toto odmítnutí přivedlo krále Jiřího s konečnou platností na stranu Wittelsbachů, se kterými uzavřel spojenectví především proti markraběti Albrechtovi, ale tím nakonec i proti císaři.

Na základě těchto měnících se poměrů ve vztazích k Jiřímu z Poděbrad nabíraly bavorské válečné přípravy na jaře 1460 rychle formu. Vévoda Ludvík se přitom opět spoléhal především na žoldnéře z Čech, z nichž v tomto roce přišlo do jeho služeb nejméně 5 000. Velikostí svých žoldnéřských oddílů vyčnívají zvláště někteří čeští kondotiéři: Dobrohost z Ronšperka a na Horšovském Týně přivedl do služby vévody Ludvíka více než 1 300 žoldnéřů, Racek z Janovic a na Rýzmberku asi 1 000 a Mikuláš Kaplíř ze Sulevic a na Vimperku byl ve vévodském vojsku zastoupený asi 900 muži. Vedle toho měli silné oddíly až s několika stovkami mužů ještě další kondotiéři a žoldnéřští velitelé.

Průběh války

V březnu 1460 vypukl otevřeně ozbrojený konflikt, vedený podle tradičních forem sváru. Když hrabě Oldřich V. Württemberský (vládl 1433–1480) a falcký hrabě Ludvík Falcký-Zweibrückenský, spojenci Albrechta III. Achilla, zaútočili na kurfiřtství Falcké v rámci bádensko-falcké války, Ludvík Bohatý se postavil na stranu kurfiřta Fridricha Falckého a pod záminkou realizace spojenecké smlouvy nechal pochodovat své již dlouho připravené oddíly proti markraběti Albrechtovi do Hohenzollernských Frank. Vévodské vojsko mělo nad armádou markraběte jasnou převahu a dosáhlo některých rychlých úspěchů. Nejdříve se hlavní úderný směr bavorského útoku obrátil proti biskupství Eichstätt, protože biskup Johann z Eichu byl spojencem markraběte Albrechta. Již po krátkém obléhání padlo město Eichstätt 7. až 11. dubna 1460 do rukou vévody a biskup Johann byl donucen k podpisu smlouvy, která trvale silně omezila samostatnost jeho biskupství vůči Bavorsku. V polovině dubna pokračoval vévoda Ludvík ve svém polním tažení ve Francích a táhnul přes Heideck a Hilpoltstein před malé markraběcí město Roth, které začal 27. dubna 1460 obléhat. S krátkým přerušením mezi 30. dubnem a 3. květnem, které bylo způsobeno zásobovacími potížemi, rozložilo nyní vojsko, mezitím pravděpodobně o síle asi 20 000 mužů, u Rothu pevný tábor, ze kterého byly vždy znovu podnikány průzkumné výpady jednotlivých žoldnéřských oddílů na markraběcí území. Mezi jiným bylo zapáleno město Windsbach a vévodovi čeští žoldnéři vyplenili augustiniánský klášter v Pillenreuthu u Norimberka.

5. května 1460 se před Rothem objevil markrabě Albrecht s vojskem o síle asi 10 000 mužů a utábořil se s ním ve „vzdálenosti na dostřel z kulovnice“ od bavorského vojenského tábora. Během následujících sedmi týdnů nedošlo k větším, pro průběh války případně rozhodujícím bojům i když soupeři leželi tak blízko proti sobě. Místo toho docházelo skoro denně k menším potyčkám mezi tábory nebo ke vzájemnému ostřelování z vozové hradby. Zároveň dorazily před Roth další posily, takže vojska dále rostla. Vévoda Ludvík měl mít nakonec ve svém vojsku asi 30 000 mužů, markrabě o několik tisíc méně. Vzhledem k dramaticky napjaté situaci před obleženým Rothem, ve které nebyla žádná strana ochotna ustoupit, mohla rozhodující bitva vypuknout každým okamžikem. Mezitím však opět stoupaly na obou stranách diplomatické snahy o mírové vyřešení konfliktu a přinesly brzy první úspěchy, i když oba hlavní soupeři byli sotva nakloněni míru. Vévoda Ludvík se považoval za vojenského vítěze války, zatímco markrabě Albrecht požadoval stažení bavorského vojska dříve, než chtěl vůbec jednat. Teprve hrozící rozpad jeho vojska odchodem saských spojenců donutil markraběte Albrechta nakonec ustoupit. Výsledkem smírčích vyjednávání byla tzv. Rothská směrnice z 24. června 1460, která se jeví jako naprostý úspěch wittelsbašské politiky. „Slepé verdikty“ z Norimberku byly anulovány, příslušnost norimberského soudu byla značně omezena, biskupství Eichstätt zůstalo pod bavorským vlivem a vévoda Ludvík nemusel vyklidit obsazená markraběcí území. Ohledně dalších sporných otázek, jako odškodné za válečné náklady nebo vyklizení obsazených oblastí, měl být rozhodčím soudcem český král Jiří z Poděbrad. Když 4. července 1460 porazil také falckrabě Friedrich své protivníky v bitvě u Pfeddersheimu, zdálo se, že Wittelsbachové a jejich spojenci triumfují na celé čáře.

Křehký mír však opět neměl mít žádného trvání. V následujících měsících se markrabě Albrecht Braniborský opakovaně snažil odmítnout nedávné uznání Rothské směrnice. Naproti tomu Ludvík Bavorsko-landshutský trval na svých získaných teritoriálních pozicích ve Francích, aniž by vyšel vstříc snahám zprostředkovatelů o vyrovnání. Zatím věděl, že je český král Jiří, který se kvůli odmítnutí návrhu ohledně volby německého krále s konečnou platností odvrátil od markraběte Albrechta, více než kdykoli předtím na jeho straně.

Vedle krále Jiřího byl dalším důležitým článkem wittelsbašského spojeneckého systému také arcivévoda Albrecht VI. Rakouský, bratr a dynastický konkurent císaře. Když ten zahájil v létě 1461 ve sporu o rakouské dědictví Ladislava Pohrobka zesnulého roku 1457 otevřenou válku proti císaři, vyvolalo to také další kolo sporů mezi Wittelsbachy a markrabětem Albrechtem Braniborským s jejich tehdejšími spojenci. Vojenská spojenecká pomoc vévody Ludvíka arcivévodovi Albrechtovi poskytla císaři Friedrichovi záminku, aby mu v červenci 1461 vyhlásil válku. Říšskými hejtmany jmenoval vedle markraběte Karla Bádenského a hraběte Ulricha Würtembergského také markraběte Albrechta III. Achilla, který v tom viděl příležitost revidovat Rothskou směrnici. Stejně jako již roku 1459 ve sporu o Donauwörth zde Albrecht spojil říšskou politiku se svou hegemonistickou politikou v jižním Německu a Rakousku.

Podobně jako už v předešlém roce byl na blížící se konflikt lépe připraven vévoda Ludvík než jeho protivník. Již v raném létě roku 1461 začal s válečnými přípravami, ke kterým opět patřily úspěšné nábory žoldnéřů v Čechách. Do jeho služeb vstoupilo od srpna minimálně 2 000 Čechů a posílilo tak vévodské vojsko, které s celkem 16 000 muži zdaleka převyšovalo vojsko markraběte Albrechta. Racek z Janovic a na Rýzmberku poslal asi 500 žoldnéřů, Přibík Šatava dorazil s více než 400 muži z jižních Čech, Jan Jenec z Janovic a z Petršpurka s asi 250 muži ze západních Čech, čímž jsou vyjmenovány největší oddíly. K tomu se přidala ještě aktivní vojenská podpora českého krále, který vyhlásil markraběti opověď a nechal nastoupit silné vojsko proti horním franckým oblastem Hohenzollernů. I když se vojenský úspěch tohoto nasazení držel v hranicích, byly tím přece jen vázány důležité síly markraběte, které naléhavě potřeboval na hlavním jevišti bojů ve středních Francích.

Tentokrát vtrhnul vévoda Ludvík se svým vojskem ještě hlouběji do markraběcího území než rok předtím. Neustadt an der Aisch a Uffenheim byly dobyty, Windsbach, Heilsbronn a další místa těžce poškozena. Celkem mělo hned na začátku polního tažení padnout 18 markraběcích měst, míst a hradů do rukou bavorského vévody, který spolu s oddíly spojeneckých franckých biskupů a falckraběte Friedricha ovládnul bojiště. Markrabě Albrecht, který marně čekal na slíbené posily od svých spojenců, se musel omezit na to, aby udržel Ansbach a Schwabach a odtamtud podnikal příležitostné výpady proti vévodskému vojsku. Teprve když v říjnu opustili spojenci z různých důvodů vojsko vévody Ludvíka a napjatá zásobovací situace, která se s nastupujícím nepříznivým počasím ještě vyostřila, ukázala nutnost rozdělení vojska, situace se postupně změnila. Rozhodující bylo ale chování českého krále, který přijal roli zprostředkovatele nabídnutou císařem, stáhl české oddíly z Horních Frank a vyzval vévodu Ludvíka, aby také propustil české žoldnéře, kteří u něho sloužili. Markrabě Albrecht ihned využil následující bavorský ústup tím, že v rychlém sledu dobyl zpět téměř všechna Bavory obsazená místa.

Když se sporné strany nakonec sešly v listopadu 1461 v Praze, aby prostřednictvím krále Jiřího probrali možnosti uzavření míru, byly šance na dohodu tudíž sotva lepší než před začátkem války. Zatímco vévoda Ludvík nebyl ochotný jít zpět za ustanovení Rothské směrnice a místo toho kladl stále bezuzdnější požadavky na válečné odškodnění, necítil se markrabě po svých nejnovějších úspěších již jako poražený a projevil tudíž jen málo ochoty se vůbec jednání zúčastnit. V prosinci uzavřené příměří ignoroval s argumentací, že pro ještě neukončenou říšskou válku proti vévodu Ludvíkovi nemá žádnou platnost. A když si byl markrabě Albrecht jistý, že mu císař kryje záda, skutečně v lednu 1462 znovu zahájil proti Wittelsbachům válku.

Roku 1462 však zabraly, na rozdíl od předešlého, apely císaře Friedricha na říšská města k boji proti vévodovi Ludvíkovi. Poměr sil se tudíž tentokrát vyvíjel jinak než u polních tažení roku 1460 a 1461. Na válce proti vévodovi Ludvíkovi se nyní aktivně podílela především švábská města pod vedením Augsburku a Ulmu, což tentokrát přeložilo těžiště bojových akcí také více do švábského prostoru. Avšak říšské vojsko nebylo schopno využít svou počáteční převahu. Vévodovi Ludvíkovi se relativně rychle podařilo opět postavit silné vojsko – znovu se silnou účastí žoldnéřů z Čech, jejichž počet však nelze pro tento rok zjistit. Kromě toho zahájil také český král opět válku proti markraběcím oblastem kolem Wunsiedelu. Se dvěma velkými úspěchy se pak v létě zdálo, že nastává konečně rozhodnutí ve prospěch Wittelsbachů. 30. června 1462 se falckraběti Friedrichovi podařilo v bitvě u Seckenheimu drtivě zvítězit nad svými protivníky z jihozápadního Německa, přičemž markrabě Karel Bádenský a hrabě Ulrich Württembergský padli do falckého zajetí. Podobného úspěchu dosáhl také vévoda Ludvík Bavorsko-landshutský svým vítězstvím nad říšským vojskem vedeným markrabětem Albrechtem 19. července 1462 u Giengenu.

Ani tyto úspěchy Wittelsbachů však neukončily válku. Místo toho se projevilo vysoké zatížení bavorských financí vedením války, především velkým žoldnéřským vojskem. Prostředky vévody Ludvíka Bohatého byly vyčerpány. Krátce po svém triumfu u Giengenu se tudíž cítil být nucen propustit největší část svých žoldnéřů, čímž se opět změnila vojenská situace. Od nynějška utvářela scenérii v jižním Německu trvalá drobná válka se střídavými úspěchy.

Vedle toho však došlo opět k setkání ohledně vyjednávání, aby se konflikty konečně urovnaly. Po příměří uzavřeném na konci srpna 1462 v Norimberku následovala další náročná jednání. Teprve o rok později, v červenci 1463, se v Praze konal mírový kongres pod vedením českého krále Jiřího z Poděbrad, který se mezitím usmířil s císařem Friedrichem III. Touto iniciativou doufal utrakvistický král, že odvrátí exkomunikaci, kterou hrozil papež Pius II. Po složitých jednáních byla 22. a 23. srpna 1463 uzavřena mírová dohoda sestávající z několika jednotlivých smluv. Tzv. Pražský mír sice nevyřešil všechny sporné otázky, ale přesto zůstal trvalý. Obě strany musely udělat ústupky. Zatímco markrabě Albrecht III. Achilles se musel s konečnou platností vzdát svých plánů na ovládnutí Franků, kterých chtěl dosáhnout posílením norimberského zemského soudu, byl vévoda Ludvík IX. povinen vyklidit ještě obsazené markraběcí území a vyrovnat markraběti veškeré požadavky na odškodné. Přece jen se však ubránil, což lze v jeho případě hodnotit jako úspěch. Úspěch, za který vděčil především svému silnému žoldnéřskému vojsku, které se z velké části – pravděpodobně dokonce ve většině – skládalo z českých žoldnéřů.

Povstání magnátů a volba Fridricha III. uherským králem (1459)

Povstání části uherské magnátské opozice proti králi Matyášovi Korvínovi a souběžná volba císaře Fridricha III. Habsburského uherským králem představovaly bezprostřední krizi prvního roku Matyášovy samostatné vlády. Zatímco mladý král upevňoval svou moc a vyrovnával se s vlivem svého strýce Michala Szilágyiho, část magnátů se 17. února 1459 sjela do Německého Vidu (něm. Güssing, maď. Németújvár) a zvolila uherským králem císaře Fridricha III. Konflikt vrcholil v průběhu roku 1459, byl uklidněn dílčími smlouvami a definitivně urovnán až vídeňskonovoměstským mírem roku 1463.

Předehra

Po náhlé smrti krále Ladislava Pohrobka 23. listopadu 1457 v Praze čelilo Uherské království dvojímu nástupnickému problému: uvnitř země mezi sebou soupeřily dvě hlavní magnátské frakce — strana Hunyadiů (rodu zemřelého vojevůdce Jánoše Hunyadiho) a strana Cilejských, Garaiů a Újlakiů, k níž se hlásili odpůrci popraveného Ladislava Hunyadiho († 1457). 24. ledna 1458 byl na peštském ledu zvolen uherským králem teprve patnáctiletý Matyáš Korvín, syn Jánoše Hunyadiho, za podpory rozsáhlé hotovosti vedené jeho strýcem Michalem Szilágyim.

Volba mladého Matyáše vyvolala odpor části magnátů, kteří se obávali vzestupu Hunyadiho rodu a omezení tradičních magnátských privilegií. Klíčovými protihráči byli Ladislav Garai a Mikuláš Újlaki, dále Štěpán Bánffy z Lendavy, Šimon z Rozhanovců a další. Ti se v průběhu roku 1458 obrátili na císaře Fridricha III., který v té době držel uherskou královskou korunu (svatoštěpánskou) a nárok na ni hájil z titulu poručníka po Ladislavu Pohrobkovi.

Průběh

Magnátská opozice se 17. února 1459 sjela v Německém Vidu (na rakousko-uherském pomezí) a uherským králem prohlásila císaře Fridricha III. Habsburského. Volba se opírala o tradiční nárok Habsburků na uherský trůn po Albrechtovi II. a Ladislavu Pohrobkovi a zejména o skutečnost, že Fridrich držel svatoštěpánskou korunu. Fridrich zahájil tažení do západních a severních Uher; jeho oddíly, opírající se o štýrské a dolnorakouské hotovosti i žoldnéře, postupně obsadily část pohraničních hradů.

Matyáš Korvín reagoval rychle. Vlastní hotovostí, oddíly verbovanými zejména v Sedmihradsku a žoldnéři porazil v dílčích střetech jednotlivé povstalecké magnáty. Klíčovou bitvou byla porážka Fridrichových oddílů a uherských povstalců u Körmendu 7. dubna 1459, kterou vyhráli Matyášovi hejtmani Mikuláš Újlaki (mezitím opět přešlý na Matyášovu stranu) a Štěpán Báthory. Přechod části magnátů zpět ke Korvínovu táboru, vyjednávání s jednotlivými předáky a finanční vyrovnání s nimi vedly k tomu, že pod tlakem ztrát Fridrich na prosazování svého nároku rezignoval. V průběhu roku 1459 a v dalších letech probíhalo vyjednávání o trvalém řešení.

Výsledek

Magnátské povstání bylo rozdrobeno do několika dílčích smírů a do roku 1461 bylo prakticky uklidněno. Definitivní řešení sporu přinesl mír z Vídeňského Nového Města (něm. Wiener Neustädter Friede) 19. července 1463: císař Fridrich III. uznal Matyáše Korvína uherským králem, vrátil mu svatoštěpánskou korunu (která byla použita ke korunovaci 29. března 1464) a získal za to vysokou peněžní náhradu (80 000 zlatých) a zachování titulu uherského krále jako čestného. Bylo dohodnuto i případné habsburské nástupnictví, kdyby Matyáš zemřel bez potomka v mužské linii — tato klauzule v důsledku platila po Matyášově smrti roku 1490 a otevřela cestu Vladislavu Jagellonskému a posléze definitivně Habsburkům po roce 1526.

Primární prameny

Pro povstání magnátů 1459 je hlavním pramenem Antonio Bonfini ve Decades IV (kniha 1), který popisuje volbu Matyáše v lednu 1458, opozici Garaie a Újlakiho, sjezd v Německém Vidu i bitvu u Körmendu 7. dubna 1459. Bonfini coby pozdější dvorský historik píše pro Matyášovu legitimizaci a jeho výklad zdůrazňuje královo osobní mistrovství v jednání s magnáty.

János Thuróczy v Chronica Hungarorum (1488), psaná pohledem středouherské šlechty, podává nezávislejší obraz magnátské opozice — přiznává, že část pánů jednala v dobré víře z obav před mocí Hunyadiů a Szilágyiho strany. Thuróczy je důležitý zejména pro počty oddílů a chronologii bojů na rakousko-uherském pomezí.

Z dobové korespondence jsou klíčové dopisy Aenease Silvia Piccolominiho (od srpna 1458 papeže Pia II.) — jeho Commentarii i Epistolae obsahují vlastní pohled na rozkol uherských magnátů, popisují roli Fridricha III. a podávají odhad sil obou stran. Pro habsburskou perspektivu je důležitý Veit Arnpeck v Chronicon Bavarorum (1495) a dolnorakouské zemské listiny.

Účast českých žoldnéřů

Konflikt z roku 1459 nese ranou stopu české žoldnéřské účasti, která v následujících letech zásadně formovala vojska Matyáše Korvína i Fridricha III. Na Fridrichově straně bojovaly oddíly z dolnorakouské a štýrské hotovosti spolu s žoldnéři rekrutovanými v rakouském a jihočeském pomezí; do těchto formací patřili i bývalí husitští válečníci, kteří v 50. letech 15. století putovali mezi habsburskou a uherskou službou. Souběžně po severních Uhrách operoval Jan Jiskra z Brandýsa, který v roce 1459 stál v opozici proti Korvínovi a získal v různých fázích podporu císařské diplomacie. Na Korvínově straně se v této době objevují první větší kontingenty českých a moravských kondotiérů, jejichž role v 60. a 70. letech přerostla v jádro proslulé černé legie (Černé roty) Františka Hagovce (František Hag) a později Pavla Kinižeho. Doložené české jméno tohoto raného období je mimo jiné Jan Jiskra, kterému Matyáš po dohodě v roce 1462 ponechal v zemi panství Solymos a Lippa výměnou za přechod do královských služeb a uvolnění Horních Uher.

Mohučská kolegiátní záští (1461–1463)

Mohučská kolegiátní záští (něm. Mainzer Stiftsfehde) byl ozbrojený spor o obsazení mohučského arcibiskupského stolce mezi Dietherem z Isenburgu a Adolfem II. z Nassavy v letech 1461–1463. Konflikt byl úzce spjat s bádensko-falckou válkou a s bavorskou válkou markraběte Albrechta III. Achilla a vévody Ludvíka IX. Bavorsko-landshutského a stal se jednou z klíčových říšských krizí poloviny 15. století. Tradičně bývá zmiňován i jako první konflikt, v němž obě strany systematicky využily knihtisku k propagandě — tiskaři Johannes Fust a Peter Schöffer v Mohuči vydávali plakáty a letáky pro stranu Adolfa z Nassavy.

Předehra

Dne 18. června 1459 byl těsnou většinou hlasů zvolen mohučským arcibiskupem Diether z Isenburgu, správce katedrály, proti svému protikandidátovi Adolfovi z Nassavy. Cenou za zvolení bylo Dietherovo přistoupení k protifalcké alianci, kvůli čemuž byl nucen vytáhnout proti falckraběti Fridrichovi I. Vítěznému, ale 4. července 1460 prohrál rozhodující bitvu u Pfeddersheimu. Po porážce uzavřel s falckrabětem 4. srpna 1460 Hemsbašskou smlouvu (něm. Hemsbacher Vertrag), kterou se z někdejšího nepřítele stal spojenec. V roce 1461 svolal Diether v Norimberku knížecí sněm, kde požadoval císařské a církevní reformy a zrušení papežského annátu prostřednictvím všeobecného koncilu.

Tento postoj vůči papeži Piovi II. a císaři Fridrichovi III. vedl k tomu, že byl Diether 21. srpna 1461 papežem sesazen a exkomunikován. Papež pak 1. října 1461 dosadil na arcibiskupský stolec v Mohuči Adolfa z Nassavy. Diether se však úřadu odmítl vzdát a podporu mu poskytlo město Mohuč, jeho bratr Ludvík z Isenburgu a nově také jeho bývalý nepřítel Fridrich I. Falcký, který za pomoc obdržel městečka Lorsch, Heppenheim a Bensheim. K Dietherovým spojencům patřil i hrabě Filip z Katzenelnbogenu.

Průběh

Adolf z Nassavy se spojil s trevírským arcibiskupem Janem II. Bádenským, biskupem Jiřím z Met (Adolfovým a Karlovým bratrem), biskupem Janem II. z Hohenecku ze Špýru, lankrabětem Ludvíkem II. Dolnohesenským a hrabětem Oldřichem V. Württemberským. Markrabě Karel I. Bádenský se zpočátku pokusil zprostředkovávat, ale poté se postavil po bok svého bratra biskupa Jiřího z Met na Adolfovu stranu. Tím se mohučský spor přelil do souvisejícího ozbrojeného konfliktu — bádensko-falcké války.

Klíčovou bitvou byla porážka spojenců Adolfa z Nassavy falckrabětem Fridrichem I. v bitvě u Seckenheimu 30. června 1462, kde padli do falckého zajetí markrabě Karel Bádenský, hrabě Oldřich Württemberský i biskup Jiří z Met. Vykoupení zajatců trvalo přes rok a stálo astronomické částky — biskup Jiří z Met zaplatil 45 000 zlatých, markrabě Karel I. Bádenský 25 000 zlatých (podle dalších pramenů až 80 000) a hrabě Oldřich Württemberský 40 000 zlatých ve čtyřech splátkách. Boje však pokračovaly. V noci na 28. října 1462 se Adolfovi podařilo zradou několika měšťanů proniknout do města Mohuče s pěti sty muži přes Gautor a po dvanácti hodinách pouličních bojů město dobýt. Asi 400 lidí přišlo o život, město bylo vypleněno a hned 30. října 1462 mu byly zrušeny městské svobody — z někdejšího svobodného říšského města se Mohuč stala součástí přímé arcibiskupské správy. Asi 800 měšťanů bylo vypovězeno, z nichž se později vrátila pouze polovina.

Výsledek

Diether z Isenburgu se nakonec 5. října 1463 Zeilsheimskou smlouvou (něm. Zeilsheimer Vertrag) vzdal nároku výměnou za přiznání světského panství v Höchstu, Steinheimu a Dieburgu a peněžní odškodnění; Adolf z Nassavy zůstal arcibiskupem až do své smrti roku 1475. Mohuč ztratila status svobodného říšského města a dostala se pod přímou správu arcibiskupského vicedoma — důsledek, který ekonomicky a politicky poznamenal město na následující staletí. Po Adolfově smrti se Diether vrátil na arcibiskupský stolec a držel ho až do roku 1482.

Knihtisk a propaganda

Mohučská záští je první říšský konflikt, v němž obě strany systematicky využily nově vynalezeného knihtisku k politické propagandě. Mohučský patriciát a kruh kolem Adolfa z Nassavy si objednával polemické letáky a plakáty u tiskařů Johannese Fusta a Petera Schöffera, žáků Johannese Gutenberga. Rozsáhlá ztráta mohučských privilegií a vyhnání tiskařů po dobytí města paradoxně urychlilo rozšíření knihtisku po celé střední Evropě — z Mohuče uprchlí tovaryši zakládali nové dílny v Bambergu, Štrasburku, Bazileji, Norimberku a později i v Itálii.

Účast českých žoldnéřů

Čeští žoldnéři se konfliktu účastnili nepřímo prostřednictvím wittelsbašského spojeneckého systému. Falckrabě Fridrich I. Vítězný, hlavní mocenský patron Diethera z Isenburgu, byl klíčovým spojencem vévody Ludvíka IX. Bavorsko-landshutského a profitoval ze stejných žoldnéřských zdrojů. Nepřímo tak proti Adolfovi z Nassavy a říšské straně bojovali kondotiéři jako Dobrohost z Ronšperka, Racek z Janovic a Mikuláš Kaplíř ze Sulevic, jejichž oddíly figurovaly v jihoněmeckém prostoru a vázaly část říšských sil. Právě v tomto období dosáhly české kontingenty u Ludvíka IX. svého početního maxima — odhadem 5 000–7 000 mužů ve všech wittelsbašských službách dohromady.

Bádensko-falcká válka (1461–1462)

Bádensko-falcká válka byla ozbrojený konflikt mezi rýnským falckrabětem a kurfiřtem Fridrichem I. Vítězným a koalicí markraběte Karla I. Bádenského, hraběte Oldřicha V. Württemberského a metského biskupa Jiřího Bádenského. Konflikt vyvrcholil rozhodující bitvou u Seckenheimu 30. června 1462, kde Fridrich I. Falcký dosáhl drtivého vítězství a všechny tři protivníky zajal. Bitva je považována za jeden z prvních významných úspěchů pěchoty užívající v jádru švýcarskou taktiku proti těžké obrněné jízdě v jihoněmeckém prostoru.

Předehra

Válka přímo navazovala na mohučskou kolegiátní záští. Po sesazení Diethera z Isenburgu papežem v srpnu 1461 a po dosazení Adolfa z Nassavy podpořil falckrabě Fridrich I. Vítězný Diethera vojensky výměnou za zisk měst Lorsch, Heppenheim a Bensheim. Markrabě Karel I. Bádenský se po neúspěšných pokusech o zprostředkování postavil na stranu svého bratra, metského biskupa Jiřího, a Adolfa z Nassavy. Tato koalice byla zároveň součástí širšího protifalckého systému, který podporoval císař Fridrich III. a markrabě Albrecht III. Achilles v rámci souběžné bavorské války.

Průběh

Odpůrci Fridricha I. plánovali vpadnout do Falce z jihu, neboť se domnívali, že kurfiřt je se svými vojsky v Bavorsku, kde pomáhá vévodovi Ludvíkovi IX. proti Albrechtu III. Achillovi. Poblíž Pforzheimu shromáždili armádu o síle asi 10 000 mužů a mezi Rothem a St. Leonem zřídili tábor; jejich jízda pálila pole a vesnice v okolí. Fridrich I. však nařídil svým vazalům potají dorazit do Leimenu a sám tam přijel 29. června 1462.

V noci na 30. června Fridrich I. pochodoval s asi 300 jezdci a 2 000 pěšáky přes Schwetzingenský les k Frohnholzu (dnešní Dossenwald) jižně od Seckenheimu. Cestou se k němu připojily další posily — asi 300 jezdců z kontingentů mohučského arcibiskupa Diethera z Isenburgu a hraběte Filipa z Katzenelnbogenu. Aby v ranní mlze rozeznali spojence od nepřítele, falčtí měli na oděvu připnuty ořechové listy, bádenští naopak trsy ovsa — současné prameny zaznamenaly Seckenheim jako první bitvu, kde se obě strany takto vizuálně rozlišily.

Když císařští útočníci ráno 30. června vyrazili ze svého tábora se 700 až 800 jezdci k Seckenheimu, aby jej vypálili, nečekaně je zezadu napadlo 600 jezdců falcké strany. Fridrich I. držel pěchotu o síle přibližně 2 000 mužů ukrytou v nedalekém Schwetzingenském lese. Po krátké přestřelce a srážce těžké jízdy se z lesa vynořila falcká pěchota a obklíčila spojence. Padlo 45 spojeneckých rytířů, do zajetí padli markrabě Karel I. Bádenský se 40 šlechtici a 79 muži, hrabě Oldřich z Württembergu se 45 šlechtici a 71 muži a biskup Jiří z Met se 39 šlechtici a 53 muži. Falcké ztráty činily 12 mrtvých rytířů. Nejintenzivnější boje skončily kolem 16. hodiny.

Souboj Hanse z Gemmingenu s hrabětem Württemberským

Symbolickým momentem bitvy se stal souboj jednatřicetiletého rytíře Hanse („Keckhanse“) z Gemmingenu s zarputile se bránícím hrabětem Oldřichem V. Württemberským (49 let). Když Oldřich odmítal padnout do zajetí, vyzval ho Gemmingen slovy „So will ich mein Heil an euer Gnaden versuchen!“ a zápasem ho srazil z koně. Tato epizoda byla popularizovaná pozdějšími bádensko-falckými kronikami jako vzor správného rytířského chování v okamžiku, kdy už taktická situace zdánlivě vyžadovala bezpodmínečnou kapitulaci.

Výsledek

Vítězství u Seckenheimu rozhodlo bádensko-falckou válku ve prospěch Fridricha I. Vítězného. Zajatá knížata byla v průběhu následujícího roku vykupována za vysoké částky a územní ústupky — biskup Jiří z Met za 45 000 zlatých, markrabě Karel I. Bádenský za 25 000 zlatých (s dalšími požadavky souhrnně až 80 000) a hrabě Oldřich Württemberský za 40 000 zlatých ve čtyřech splátkách. Spolu s vítězstvím vévody Ludvíka IX. Bavorsko-landshutského u Giengenu z 19. července 1462 znamenala bitva celkový úspěch wittelsbašské strany. Definitivní urovnání všech sporů přinesl až tzv. Pražský mír z 22. a 23. srpna 1463 zprostředkovaný českým králem Jiřím z Poděbrad.

Účast českých žoldnéřů

Falcké vojsko Fridricha I. Vítězného mělo dlouhodobé spojení s českou žoldnéřskou kondottou prostřednictvím wittelsbašského spolkového systému s vévodou Ludvíkem IX. Bavorsko-landshutským. Falcká pěchota, která rozhodla bitvu u Seckenheimu obklíčením císařské jízdy, byla z části tvořena profesionálními žoldnéři, mezi nimiž působili i vysloužilí čeští bojovníci a velitelé navázaní na vévodovu armádu. Taktika boje pěchoty proti těžké jízdě navazovala na způsob, jaký se v jihoněmeckém prostoru rozšířil mimo jiné prostřednictvím husitských veteránů a jejich pokračovatelů ve službách Wittelsbachů.

Kondotiéři jako Dobrohost z Ronšperka, Racek z Janovic a Mikuláš Kaplíř ze Sulevic v téže době sloužili u vévody Ludvíka IX. a vázali síly markraběte Albrechta III. Achilla, takže spojenecké vojsko Karla I. Bádenského a Oldřicha Württemberského muselo proti falckraběti vystoupit bez plné očekávané říšské podpory. Kaplíř velel u Ludvíka IX. samostatnému kontingentu okolo 900 mužů — srovnatelnému s celým Fridrichovým jezdeckým jádrem u Seckenheimu. Nepřímý vliv české žoldnéřské síly na výsledek bitvy u Seckenheimu byl tak značný.

Černá armáda Matyáše Korvína

Černá armáda (maďarsky Fekete sereg), nazývaná také Černé vojsko nebo Černá rota, je jméno, jímž potomci označili žoldnéřské vojsko uherského krále Matyáše Korvína. Za Matyášova života se toto jméno nepoužívalo; objevuje se až po jeho smrti roku 1490 a jeho původ není jasný – snad podle posledního velitele, „černého“ Jana Haugvice, nebo podle černých pásek, které žoldnéři nosili na znamení smutku po králi. Na počátku své vlády (1458) se Matyáš musel spoléhat na banderia prelátů a baronů a na málo výkonnou šlechtickou hotovost. Žoldnéře najímal postupně, jak mu to dovolovaly finance, do královského vojska je začal soustavně začleňovat v polovině 60. let a jejich počet prudce vzrostl za česko-uherských válek (1468–1478). Vojsko se rozpadlo po Matyášově smrti, jeho poslední zbytky zanikly v letech 1492–1493.

Hlavní silou vojska zůstávala jízda, především těžká, která rozhodovala velké bitvy; lehká jízda (husaři) a pěchota ji doplňovaly a Matyáš měl k dispozici i početné dělostřelectvo. Těžká jízda, lehká jízda a pěchota tvořily podle odhadu E. Kovácse zhruba po třetině vojska. Palné zbraně hrály jen doplňkovou roli: sám Matyáš v dopise z roku 1481 (viz níže) píše, že střelci z ručnic tvoří pětinu pěchoty, a považuje je za méně zdatné než ostatní pěšáky. Pro srovnání: ještě na přelomu 15. a 16. století používalo palné zbraně jen asi 10 % pěchoty západoevropských armád. Žoldnéřů bylo zpočátku 6 000 až 8 000, v 80. letech jejich počet mohl dosáhnout 15 000 až 20 000; většinu z nich však král najímal jen na omezenou dobu a stálých žoldnéřů mohlo být kolem 10 000 až 12 000. Proslulou přehlídku 20 000 jezdců a 8 000 pěšáků s nejméně 9 000 vozy, kterou jako očitý svědek popsal Antonio Bonfini, uspořádal Matyáš 17. srpna 1487 na pláni před dobytým Vídeňským Novým Městem. Vedle žoldnéřů se jí však účastnila i banderia uherských prelátů a baronů a na několik měsíců najatí městští žoldnéři, takže nejde o početní stav samotné Černé armády. Žoldnéři byli především Češi a Poláci, později i Němci a v 80. letech stále více Maďarů; sloužili zde i Švýcaři, například hejtman Hans von Hallwyl. Husaři byli z velké části Rácové (Srbové).

Roku 1458 žádal Matyáš svého budoucího tchána Jiřího z Poděbrad o 500 těžkých jezdců, které by musel platit – i to ukazuje, jak slabou oporou pro něj byla šlechtická hotovost. Skutečné jádro žoldnéřského vojska však vzešlo z českých žoldnéřů, kteří ovládali severní Uhry: Jan Jiskra z Brandýsa přešel do Matyášových služeb na jaře 1462 a po porážce bratříků u Veľkých Kostoľan (1467) vstoupili do královských služeb i mnozí z nich. Český podíl na vojsku zůstal vysoký po celou dobu jeho existence, v pěchotě dokonce převažoval.

Typy zbraní a organizace

Těžká jízda. Nejdůležitějším typem zbraně, tím, který rozhodoval velké bitvy, byla stále těžká jízda. Dělila se na podjednotky zvané legie, které odpovídaly pozdějším jezdeckým rotám a skládaly se z 25členných oddílů, v tehdejší latině turem. S nástupem dělostřelectva a posílením role lehké jízdy strategický význam těžké jízdy klesal, velké bitvy – ačkoli k nim docházelo stále méně často – však i nadále rozhodovala právě ona (bitva na říčce Valové 1470, bitva na Chlebovém poli 1479, Leitzersdorf 1484, Thomaswaldau 1488).

Lehká jízda. Husaři se na jihoslovanském pomezí objevili koncem 14. století, důležitou součástí uherské jízdy se však stali až za Matyáše. Nejvíce vynikali v nepravidelných bojích, nájezdech, přepadech, při zajišťování a průzkumu, ale osvědčili se i v otevřených bitvách. Za Matyášovy vlády existoval ještě starší typ lehké jízdy. Bonfini píše o táboře v Győru v roce 1477, že král má tři druhy jízdy – českou, rackou (srbskou) a uherskou. Rozdíl zde neznamená jen národnost, ale hlavně typ jezdce: čeští jezdci byli těžká jízda, račtí jezdci byli husaři a uherští jezdci byli přechodná lehká jízda, blízká staršímu typu. Na konci 15. století se však pod pojmem husaři již jednoznačně rozuměla uherská lehká jízda.

Lehká jízda se dělila stejně jako těžká na legie a turmy. Její význam vzrostl i proto, že podle Matyášovy strategie docházelo k větším střetům s Turky jen zřídka, zatímco na hranicích se množily drobné srážky a nájezdy, v nichž byli husaři nenahraditelní.

Pěchota. Podle zprávy benátského vyslance z roku 1479 tvořilo Matyášovu pěchotu 6 000 Maďarů a 10 000 Čechů. Matyáš popsal organizaci a bojový styl této pěchoty v březnu 1481, když posílal pomocný sbor pod velením Blažeje Maďara svému tchánovi, neapolskému králi Ferdinandovi I., proti Turkům, kteří se zmocnili Otranta. Kardinála Gabriela Rangoniho, biskupa jágerského, který tehdy pobýval v Neapoli, požádal, aby králi vylíčil, jak jsou jeho vojska uspořádána:
„In tertio ordine pedites sunt, et hi quidem diversis ordinibus distincti, horum enim alii gregarii sunt, alii armigeri, nonnulli clipeati. Gregarii milites seu pedites pro qualibet angaria ad unam personam habere volunt 8 aureos. Armati vero seu clipeati, cum sine pueris et servitoribus arma et clipeos ferre nequeant, et quia hos pueros opus est illis in hunc usum pro necessitate conservare, volunt eos unusquisque ad arma singula et ad clipeos habere simul cum duorum hominum stipendio. Sunt preterea magistri pixidum, qui sciunt trahere ex sclopetis et huiusmodi minoribus instrumentis, verum non ita strenui et utiles sunt, uti pedites ad trahendum ex pixidibus; sed post clipeatos in initio conflictuum, antequam scilicet manus conferant, item ad expugnationes castrorum et defensiones maxime utiles sunt; itaque volunt et isti habere tantum, quantum pedites gregarii. Apud nos vero ista consvetudo observatur, quod quantacumque peditum summa sit, quinta pars ex pixidariis constituatur. […] Armigeri apud nos muri loco habentur, qui nunquam se loco movent, etiamsi ad unum in sua statione trucidentur. Gentes vero levis armature secundum opportunitatem excurrunt, et postquam fessi sunt vel graviora pericula sentiunt, post armatos se recipiunt, atque ibi restauratis viribus et resumpto spiritu consistunt, donec captata commoditate sursum ad pugnas excurrant; peditatumque denique omnem et pixidarios armati clipeatique milites circumsistunt, non aliter, quam si in munitione consistant; clipei namque maiores ad invicem positi per circuitum formant effigiem castelli, et parietes representant, quibus protecti gregarii pedites et omnes qui in medio sunt, velut ex propugnaculis et munitionibus pugnant, et data opportunitate erumpunt […]

(Třetí druh tvoří pěšáci, a ti se dělí do různých tříd: někteří jsou řadoví pěšáci, jiní obrnění, někteří štítonoši. Řadoví vojáci čili pěšáci chtějí za každé čtvrtletí (angaria) dostat na osobu 8 zlatých. Obrnění a štítonoši, protože nemohou nosit zbroj a štíty bez chlapců a sluhů, a jelikož je nutné tyto chlapce pro tento účel vydržovat, chtějí za každou zbraň a štít zároveň plat jako za dva muže. Jsou také mistři střelných zbraní, kteří umějí střílet z ručnic a podobných menších zbraní; se svými ručnicemi nejsou tak zdatní a užiteční jako ostatní pěšáci, ale za štítonoši na začátku střetnutí, než dojde k boji zblízka, a také při dobývání hradů a jejich obraně, jsou velmi užiteční. Proto chtějí i oni dostat tolik, co řadoví pěšáci. U nás se navíc dodržuje zvyklost, že ať je počet pěchoty jakýkoli, pětina z nich se sestavuje ze střelců z ručnic. […] Těžce ozbrojení bojovníci jsou u nás považováni za zeď, která se nikdy z místa nepohne, i kdyby byli do jednoho na své pozici pobiti. Lehkooděnci vybíhají podle příležitosti, a když se unaví nebo pocítí větší nebezpečí, uchýlí se zpět za obrněné, a tam po obnovení sil a po nadechnutí setrvají, dokud nevyužijí vhodného okamžiku k dalšímu výpadu do boje. A nakonec všichni pěšáci i střelci z ručnic jsou obklopeni obrněnými a štítonoši, jako by stáli v opevnění; neboť větší štíty, postavené vedle sebe do kruhu, tvoří podobu tvrze a představují zdi, za nimiž obyčejní pěšáci a všichni, kteří jsou uvnitř, bojují jako z bašt a opevnění a při vhodné příležitosti vyrazí ven […])“

- Matyáš Korvín v dopise kardinálu Gabrielu Rangonimu, Záhřeb, 10. března 1481

Hlavní bitvy a tažení

Boje s Janem Jiskrou z Brandýsa a bratříky (1458 až 1467). Při Matyášově nástupu na trůn v lednu 1458 ovládali velkou část Horních Uher (dnešního Slovenska) čeští žoldnéřští kapitáni. Jan Jiskra z Brandýsa zde od roku 1440 držel horní města, Košice a Zvolen, nejprve ve jménu královny Alžběty a jejího syna Ladislava Pohrobka, v letech 1459–1461 na straně císaře Fridricha III., který si činil nárok na uherskou korunu. Vedle něj působily víceméně samostatné bratřícké houfy, jejichž hrady a opevněné tábory ohrožovaly horní města a výběr daní. Matyáš proti nim vedl několik tažení. Po předběžné dohodě mezi Matyášem a Fridrichem III. se Jiskra v dubnu 1462 podrobil, vydal své hrady a přešel do královských služeb; jako náhradu dostal 25 000 zlatých a hrady Şoimuş (Solymos) a Lipovu v Sedmihradsku. Mírová smlouva uzavřená ve Vídeňském Novém Městě 19. července 1463 mu zajistila i amnestii. Bratříky porazil Matyáš definitivně koncem ledna 1467 u Veľkých Kostoľan (Kosztolány), kde dobyl opevněný tábor Jana Švehly; Švehla byl oběšen, mnozí z přeživších však vstoupili do královských služeb.

Tažení do Bosny (1463–1464). V létě 1463 dobyl sultán Mehmed II. Bosenské království a poslední bosenský král Štěpán Tomašević byl popraven. Sultánovo vojsko se sice stáhlo, v klíčových pevnostech však zanechalo osmanské posádky. Na podzim 1463 vytáhl Matyáš s uherským vojskem na jih a v prosinci 1463 po několikatýdenním obléhání dobyl Jajce, klíčovou pevnost na středním toku Vrbasu. Spolu s desítkami dalších míst obsazených během tažení tvořilo Jajce jádro nového jajeckého banátu, který se udržel až do roku 1527; roku 1464 přibyl ještě banát srebrenický, obléhání Zvorniku však téhož roku skončilo nezdarem. Uherské vojsko tehdy tvořila ještě převážně šlechtická banderia – Janus Pannonius, který byl obléhání Jajce přítomen, o žoldnéřích nepíše.

Moldavské tažení (1467). V srpnu 1467 se proti Matyášovi spolčily sedmihradské stavy; vzpoura se však v září bez boje zhroutila a král její vůdce potrestal popravami a konfiskacemi. Protože podezíral moldavského knížete Štěpána III. Velikého z podpory vzbouřenců (a Štěpán mu roku 1465 vzal pohraniční pevnost Kilii), vytáhl na podzim s vojskem přes Karpaty do Moldavska, provázen moldavským pretendentem Petrem Aronem. Tažení skončilo v noci ze 14. na 15. prosince 1467 přepadem uherského vojska v bitvě u Baia: Štěpánovi muži zapálili městečko, v němž se Matyáš ubytoval, a způsobili Uhrům těžké ztráty. Sám král byl těžce zraněn a musel se s vojskem stáhnout do Sedmihradska. Tažení skončilo neúspěchem: Štěpán v letech 1468–1471 podnikal nájezdy do Sedmihradska (roku 1469 zajal a popravil Petra Arona) a k usmíření s Matyášem došlo až roku 1475.

Česko-uherská válka (1468 až 1478). V prosinci 1466 prohlásil papež Pavel II. Jiřího z Poděbrad za sesazeného kacíře. Když Jiřího syn Viktorín začátkem roku 1468 vpadl do Rakous, požádal císař Fridrich III. Matyáše o pomoc a ten 31. března 1468 vyhlásil Jiřímu válku. Po vytlačení Viktorína z Rakous vtrhl na Moravu. Katolická města Brno, Olomouc, Jihlava a Znojmo stála na jeho straně; dobýt musel Třebíč (květen 1468), opevněný klášter Hradisko u Olomouce a po půlročním obléhání hrad Špilberk (únor 1469). Uherské Hradiště však odolávalo až do roku 1474 a Matyáš ovládl jen část Moravy. V Olomouci jej 3. května 1469 katolická šlechta zvolila českým králem. Boje se přenesly i do Slezska a obou Lužic, které se většinou přidaly na Matyášovu stranu. Po smrti Jiřího z Poděbrad 22. března 1471 pokračovala válka proti jeho nástupci Vladislavovi II. Jagellonskému, s proměnlivým úspěchem na Moravě, ve Slezsku i v Uhrách (vpád Kazimíra Jagellonského). Ukončily ji až mírové smlouvy dojednané na sklonku roku 1478 a potvrzené v Olomouci 21. července 1479: Matyáš si ponechal Moravu, Slezsko a obě Lužice, které po jeho smrti mohly být vyplaceny za 400 000 zlatých, Vladislavovi zůstaly Čechy a titul českého krále užívali oba panovníci. Pro žoldnéřské vojsko znamenala válka období prudkého růstu – právě tehdy se kolem českého hejtmana France z Háje zformovalo jeho relativně stálé jádro.

Bitva na říčce Valové (12. července 1470). Když v létě 1470 táhl Jiří z Poděbrad s hlavním vojskem z Čech na Moravu, mělo se k němu u Prostějova připojit polní vojsko hejtmana Václava Vlčka z Čenova, které postupovalo od Hodonína. Matyáš, o jeho pohybu zpravený, na ně 12. července osobně zaútočil zhruba 6 000 jezdci podél říčky Valové u Kralic na Hané. Překvapení Češi nestačili rozvinout vozovou hradbu, přesto kladli alespoň částečný odpor a Vlček se se zbytkem vojska stáhl k Tovačovu. Údaje o ztrátách se rozcházejí: uherské kroniky uvádějí stovky padlých a 1 500 ukořistěných vozů, české prameny 150 padlých, 13 zajatých a 10 vozů. Matyáš Čechy nepronásledoval a kvůli blížícímu se Jiřímu se stáhl do Brna. Bitva zabránila spojení Vlčkova vojska s Jiřím, rozhodujícím střetem války však nebyla.

Vpád Kazimíra Jagellonského do Uher (1471). Mladší syn polského krále Kazimíra IV., jehož povolali spiklenci kolem ostřihomského arcibiskupa Jana Vitéze, vstoupil v říjnu 1471 s polským vojskem do Horních Uher a obsadil Nitru. Spiknutí se však zhroutilo ještě před jeho příchodem – na zářijovém sněmu složila většina prelátů a baronů Matyášovi znovu přísahu věrnosti – a Kazimír se nakonec bez bitvy stáhl zpět do Polska.

Války s Habsburky (1477 až 1488). Spory s císařem Fridrichem III. vyústily ve dvě války. První, roku 1477, skončila mírem 1. prosince 1477. Druhá vypukla roku 1482: Uhři dobyli Hainburg a Kőszeg (1482), na jaře 1484 Bruck nad Litavou a poté oblehli Korneuburg. Císařské vojsko, které táhlo městu na pomoc, se s nimi střetlo 11. května 1484 u Leitzersdorfu: císařská jízda nejprve rozprášila uherskou těžkou jízdu Istvána Dávidházyho, když se však vítězové pustili do plenění uherského tábora, shromáždil Dobeš Černohorský z Boskovic uherské oddíly a protiútokem je porazil. Korneuburg kapituloval v prosinci 1484. Vídeň, opuštěná císařem, se po několikaměsíčním obléhání vzdala koncem května 1485 a 1. června 1485 do ní Matyáš slavnostně vjel; až do své smrti v ní pak sídlil. Po osmnáctiměsíčním obléhání padlo 17. srpna 1487 i Vídeňské Nové Město a na pláni před ním uspořádal Matyáš velkou vojenskou přehlídku, o níž byla řeč výše. Příměří uzavřené v prosinci 1487 ponechalo pod uherskou kontrolou celé Dolní Rakousy a části Štýrska a Korutan.

Bitva na Chlebovém poli (13. října 1479). Nejslavnější uherské vítězství nad Osmany za Matyášovy vlády se odehrálo v Sedmihradsku u dnešního Șibotu (maďarsky Alkenyér) v údolí Maroše. Osmanskému nájezdu velel Isa bej, syn Hasan beje; účastnil se ho i Ali bej Mihaloğlu a valašský vojvoda Basarab Ţepeluş. Podle moderního odhadu čítal nanejvýš asi 15 000 mužů (dobové prameny uvádějí 35 000 až 100 000). Proti nim stálo vojsko sedmihradského vojvody Štěpána Báthoryho, temešského župana Pála Kinizsiho a srbského despoty Vuka Brankoviće. Báthoryho oddíly se dostaly do těžkého tlaku a sám vojvoda utrpěl několik ran (Bonfini jich uvádí šest). Když Ali bej se svými lidmi z bojiště ustoupil, udeřil Kinizsi z pravého křídla Osmanům do boku; po těžkém zranění Isa beje se osmanské vojsko zhroutilo. Vyprávění, podle nichž Kinizsi dorazil na bojiště až v rozhodující chvíli, jsou pozdější dramatizací. Vítězství posílilo obranu Sedmihradska, Osmany však od dalších nájezdů neodradilo.

Slezsko a bitva u Thomaswaldau (1488). Ve Slezsku, které si Matyáš podržel i po olomouckém míru, vládli jeho jménem vrchní zemští hejtmani (Oberlandeshauptmann) – od roku 1474 Štěpán Zápolský, po něm mimo jiné Jan Filipec, Jiří ze Steinu a lehnický kníže Fridrich. Roku 1488 vedla Černá armáda válku proti hlohovskému a zaháňskému knížeti Janu II., který chtěl Hlohov zajistit svým zeťům z rodu Poděbradů, ačkoli stavy už dříve holdovaly jako budoucímu pánu Matyášovi. Vojsku veleli Vilém Tetour z Tetova a Jiří ze Steinu, druhý uherský sbor vedl Jan Haugvic. Na něj narazili 28. června 1488 u Thomaswaldau (dnešní Tomaszów Bolesławiecki) čeští žoldnéři, kteří táhli Hlohovu na pomoc. Tvrdý boj, v němž podle E. Kovácse Haugvicovi jezdci rozrazili českou vozovou hradbu, nepřinesl jasné rozhodnutí; Češi se však stáhli k Šprotavě a cesta k Hlohovu zůstala otevřená. Hlohov kapituloval v listopadu 1488.

Drobná válka na osmanské hranici. Vedle velkých tažení se Matyášovo vojsko po většinu jeho vlády věnovalo drobné válce na jižní hranici: hájilo banáty Jajce a Srebrenik, roku 1476 po dlouhém obléhání dobytý Šabac a další pohraniční pevnosti a oplácelo nájezdy osmanských akindžiů. Velké polní bitvy byly výjimkou; běžné byly nájezdy, přepady a odvádění zajatců. Vynikali v nich husaři, z velké části srbského původu, pod veliteli, jako byl Vuk Branković nebo bratři Jakšićové. Na podzim 1480 vpadla uherská vojska do Bosny a do Srbska, kde pronikla až ke Kruševaci; výprava se roku 1481 opakovala a do Uher přitom podle dobových, zřejmě nadsazených údajů přesídlily desítky tisíc Srbů.

Smrt Matyáše Korvína (6. dubna 1490). Král zemřel náhle ve Vídni ve věku 47 let; podle dobových popisů příznaků šlo patrně o mrtvici, objevily se však i pověsti o otravě. Jeho smrtí přišlo žoldnéřské vojsko o jediného skutečného patrona – stálo na králově osobní vůli a na výnosech jeho mimořádné daně. Matyášův nemanželský syn Jan Korvín se o trůn ucházel neúspěšně a korunu získal Vladislav II. Jagellonský, který stavům slíbil mimořádnou daň zrušit. Příjmy koruny tím klesly na zlomek dřívější výše a pravidelné vyplácení žoldu se stalo nemožným.

Velitelé a kapitáni

Jan Jiskra z Brandýsa. Český válečník, který od roku 1440 ovládal horní Uhry ve jménu Ladislava Pohrobka a v letech 1459–1461 stál na straně císaře Fridricha III. V dubnu 1462 se podrobil Matyášovi, vydal své hrady a jako náhradu dostal 25 000 zlatých a hrady Şoimuş a Lipovu v Sedmihradsku. Poté bojoval v Matyášových službách, roku 1463 v Bosně, a roku 1468 vedl uherské poselstvo k sultánovi.

Pál Kinizsi (kolem 1432 – 1494). Uherský šlechtic a vojevůdce, podle pověsti syn mlynáře, podle novějšího bádání však patrně z drobné šlechty. Pro svou sílu a neohroženost se stal legendou už za života; Bonfini o něm píše, že se bil se dvěma meči v rukou, a podle tradice nikdy neprohrál bitvu. Od roku 1479 byl temešským županem a hlavním kapitánem Dolních Uher (capitaneus generalis partium inferiorum). Rozhodl bitvu na Chlebovém poli 1479. Po Matyášově smrti zůstal věrný Vladislavovi II. a roku 1492 rozprášil zbytky Černé armády. Zemřel 24. listopadu 1494 při tažení proti Smederevu a byl pohřben v paulínském klášteře, který založil v Nagyvázsony.

Imrich Zápolský (zemřel 1487). Příslušník mocného uherského rodu Zápolských, blízký Matyášův důvěrník. V letech 1486–1487 zastával úřad uherského palatina.

Štěpán Zápolský (zemřel 1499). Mladší bratr Imricha. Od roku 1474 byl vrchním zemským hejtmanem (Oberlandeshauptmann) Slezska, v letech 1489–1490 správcem Matyášem dobytých rakouských zemí a v letech 1492–1499 uherským palatinem.

Štěpán Báthory z Ečedu (zemřel 1493). Uherský velmož, královský sudí (iudex curiae regiae) a od roku 1479 vojvoda sedmihradský. Velel uherskému vojsku v bitvě na Chlebovém poli, kde byl těžce zraněn. Po Matyášově smrti sloužil Vladislavu II., roku 1493 však byl pro tvrdou vládu nad Sékely zbaven úřadu vojvody a krátce nato zemřel. Polský král Štěpán Báthory pocházel z jiné, šomlyóské větve rodu.

Franc (František) z Háje (zemřel 1475 nebo 1476). Český žoldnéřský hejtman, zvaný též „strašný Franc“, v uherských pramenech Hag. Psal se patrně podle tvrze Háj u Radonic na Žatecku (Veszprémy jej považuje za rodáka ze Slezska). Roku 1466 byl zajat jako jeden z velitelů bratříků v Horních Uhrách a vstoupil do Matyášových služeb. Za česko-uherské války patřil k předním Matyášovým hejtmanům: roku 1468 zvítězil u Zvole, roku 1469 obsadil Broumov, od roku 1470 byl hejtmanem svídnického a javorského knížectví a později držel zástavou Trenčín. Kolem jeho osoby se v těchto letech zformovalo stálé jádro Matyášova žoldnéřského vojska. Padl při obléhání Šabace a Matyáš jej dal se ctí pohřbít ve Stoličném Bělehradě (Székesfehérváru). Jeho vdova se provdala za Viléma Tetoura z Tetova.

Jan (Hanuš) Haugvic z Biskupic, zvaný Černý. Žoldnéřský hejtman patrně slezského původu. Přízvisko „černý“ dostal podle svého lenního pána, knížete Konráda Černého, a podle něj se možná začalo říkat i celému vojsku. Z nevýznamného velitele se za hlohovské války roku 1488 stal vrchním velitelem Matyášova žoldnéřského vojska. Po Matyášově smrti jej Jan Filipec získal za 100 000 zlatých pro Vladislava II. Koncem roku 1492 byl u Halászfalvy poražen Kinizsim a se zbytkem vojska odešel do Rakous, kde byly jeho oddíly roku 1493 zničeny.

Dobeš Černohorský z Boskovic (zemřel 1493). Moravský velmož a jeden z nejvýznamnějších Matyášových velitelů. Roku 1469 dobyl Špilberk, v rakouských taženích obsadil Mautern a St. Pölten (1481) a Klosterneuburg (1483) a svým protiútokem rozhodl bitvu u Leitzersdorfu (1484). Matyáš mu zastavil Nový hrad u Brna. Po popravě svého příbuzného Jaroslava z Boskovic v prosinci 1485 přešel na stranu Fridricha III. a jako císařský polní hejtman roku 1490 dobyl zpět St. Pölten. Zemřel 20. prosince 1493 ve Vídni.

Vilém Tetour z Tetova (zemřel 1498). Moravský šlechtic, pán na Zlíně a Malenovicích, který bojoval v Matyášových službách proti Jiřímu z Poděbrad i proti Habsburkům. V 80. letech patřil k vrchním velitelům Černé armády, roku 1488 velel v hlohovské válce a roku 1490 vybudoval opevněnou linii na řece Enži. Jeho manželkou byla vdova po Franci z Háje. Po Matyášově smrti sloužil Vladislavu II.

Blažej Maďar (Magyar Balázs, zemřel po roce 1490). Uherský hejtman, opakovaně chorvatský bán (1470–1472, 1473–1474, 1482–1483) a v letech 1472–1475 sedmihradský vojvoda. Roku 1481 vedl pomocný sbor, který Matyáš vyslal neapolskému králi Ferdinandovi proti Turkům v Otrantu. Po Matyášově smrti podporoval kandidaturu polského prince Jana Olbrachta.

Mikuláš Csupor z Monoszla (zemřel 1474). Uherský baron, v letech 1468–1472 sedmihradský vojvoda. Roku 1470 velel královskému vojsku v tažení proti Jiřímu z Poděbrad. Zemřel počátkem roku 1474 na následky zranění.

Demeter Jakšić (zemřel 1487). Příslušník srbského exilového rodu Jakšićů v uherských službách. Se svými husary bojoval roku 1479 na Chlebovém poli; padl v červnu 1487 u Smedereva. Srbská lehká jízda Jakšićů patřila spíše k jižní pohraniční obraně než k samotnému žoldnéřskému vojsku.

Mikuláš z Iloku (kolem 1410 – 1477). Mocný uherský velmož a od roku 1471 bosenský titulární král. Jeho úřady a vlastní vojsko tvořily důležitou součást Matyášova jižního obranného systému proti Osmanům.

Melchior Löbel (Loebel). Žoldnéřský hejtman, kterého prameny zmiňují při obraně Vratislavi roku 1474 a při obléhání Šabace 1475–1476. Snad je totožný s Melchiorem z Loeben (zemřel 1479), velitelem slezských stavovských vojsk proti Polákům a od roku 1476 správcem Dolní Lužice.

Rozpad armády (1490 až 1493)

Po Matyášově smrti získal Jan Filipec velitele vojska Jana Haugvice za 100 000 zlatých pro nového krále Vladislava II. Žoldnéři pak Vladislavovi pomohli udržet trůn: vytlačili z Uher vojska Maxmiliána Habsburského a porazili polského prince Jana Olbrachta, který si na uherskou korunu rovněž činil nárok. Vladislav však kvůli slibu zrušit mimořádnou daň neměl z čeho platit žold a baroni si stálé vojsko nepřáli.

Roku 1492 bylo vojsko posláno na jih proti Osmanům. Neplacení žoldnéři se živili pleněním okolí, a proto je Pál Kinizsi z pověření baronů koncem roku 1492 napadl u Halászfalvy na řece Sávě nedaleko města Szegedinc (dnes v Srbsku) a ve dvoudenní krvavé bitvě je rozprášil. Z asi 8 000 mužů unikl Haugvic s přibližně 2 000 do Rakous, kde byly zbytky vojska v průběhu roku 1493 zničeny.

Osmanské dobytí Bosny (1463)

Osmanské dobytí Bosenského království (něm. Osmanische Eroberung Bosniens, maď. Bosznia oszmán meghódítása) bylo bleskovým tažením sultána Mehmeda II. Dobyvatele v jarních měsících roku 1463, jež během několika týdnů ukončilo existenci samostatného bosenského státu. Tažení vyvrcholilo zajetím a popravou posledního krále Štěpána Tomaševiće u Klíče a přechodem rozhodující části země pod přímou osmanskou správu jako sandžak Bosna. Záhy poté přišlo z Uher protitažení Matyáše Korvína, jež obnovilo držbu severních pevností v čele s pevností Jajce.

Předehra

Bosenské království bylo od počátku 15. století klínem mezi rostoucí osmanskou mocností na jihu a uherským vlivem na severu. Po smrti krále Štěpána Tomaše roku 1461 nastoupil na trůn jeho syn Štěpán Tomašević, který se pokusil o sblížení s Římem a Budínem; přijal královskou korunu od papeže Pia II. a hledal politickou oporu v Uhrách. Tento obrat byl pro Mehmeda II. záminkou — bosenský král navíc zastavil placení každoročního tributu Vysoké Portě, k němuž byl smluvně vázán již od dob svého otce.

V předvečer osmanského vpádu byla Bosna vnitřně rozdělená. Velmožské rody Kosača a Pavlovićů držely vlastní polosamostatná území v Hercegovině a vůči ústřední moci se chovaly nepřátelsky. Královský dvůr měl k dispozici jen omezený počet pevností a polních sil; klíčové hrady na řece Bosně a Vrbasu (Bobovac, Jajce, Klíč, Travnik) tvořily skutečnou páteř obrany.

Průběh tažení

Mehmed II. vytáhl z Drinopole na jaře 1463 v čele rozsáhlé armády, jejíž jádro tvořili janičáři, sipáhíové a akindžíové; dobové odhady hovoří o 100 000 mužích, novější bádání spíše o 70 000 až 80 000. Hlavní voj postupoval údolím Driny a Bosny, předvoj pod velením velkovezíra Mahmuda Paši Andželoviće rychle pronikl do nitra země. Klíčovým úderem bylo dobytí korunovační pevnosti Bobovac, jež padla po pouhých několika dnech obléhání zradou velitele Radaka — událost, kterou bosenské prameny dlouho připomínaly jako symbol vnitřního rozkladu království.

Štěpán Tomašević uprchl z Bobovace na hrad Klíč u řeky Sany, kde se jej snažil bránit s nevelkou družinou. Po krátkém obléhání byl přinucen k jednání a vydal se Mahmudu Pašovi výměnou za příslib milosti. Sultán však tento závazek nedodržel: na základě fatvy perského učence Aliho al-Bistámího byla Mahmudova přísaha prohlášena za nezávaznou a Štěpán Tomašević byl spolu se strýcem Radivojem popraven u Jajce 25. května 1463. Pádem krále se zhroutil i centrální mocenský aparát a během několika týdnů přešla do osmanských rukou většina hradů středu a severozápadu země.

Matyášovo protitažení

Pád Bosny vnímal uherský dvůr jako bezprostřední ohrožení vlastní jižní hranice. Matyáš Korvín shromáždil polní vojsko a v podzimních měsících 1463 vytáhl proti opouštěným osmanským posádkám. Klíčovým úspěchem bylo obležení a dobytí pevnosti Jajce ve dnech mezi koncem listopadu a 25. prosincem 1463; po dvouměsíčním obléhání získala uherská strana strategický opěrný bod, kolem nějž byl ustaven jajecký banát. Matyáš poté obsadil i řadu dalších hradů na řece Vrbasu (Banja Luka, Komotin, Greben, Sokol). Jeho úspěch byl však jen částečný — větší část někdejšího království zůstala v osmanské držbě.

Na jaře 1464 vytáhl Mehmed II. znovu, aby Jajce dobyl zpět; obléhání pevnosti však po několika týdnech selhalo a sultán se musel vrátit do Edirne. Matyáš poté ještě v létě téhož roku táhl podruhé do Bosny a obsadil hrad Sokol, opětovné dobytí klíčových středobosenských pevností (Zvornik, Srebrenica) se mu však již nezdařilo.

Výsledek

Bosenské království zaniklo jako samostatný politický útvar a největší část jeho území byla začleněna do osmanského sandžaku Bosna se sídlem v Sarajevu. Severozápadní pás země s pevnostmi Jajce, Banja Luka a Sokol vytvořil obrannou linii uherských banátů, jež po více než šedesát let bránila osmanskému postupu k Sávě a Drávě. Hercegovina si pod Štěpánem Vukčićem Kosačou udržela polonezávislé postavení až do roku 1482, kdy padla pevnost Herceg-Novi. Pád Bosny byl v západní Evropě vnímán jako další výrazný úspěch osmanského tlaku po pádu Cařihradu (1453) a stal se jedním z impulsů snah Pia II. o novou křížovou výpravu, která však zůstala jen na papíře.

Primární prameny

Tažení očima osmanské strany líčí Konstantin z Ostrovice v Pamiętnikach janczara (kapitoly XXVIII–XXX), který se osobně účastnil sultánova vojska v Bosně 1463 a podává unikátní popis pádu Bobovace, Klíče i popravy Štěpána Tomaševiće u Jajce.

Uherský pohled na Korvínovo protitažení a obležení Jajce zachycuje Antonio Bonfini v Rerum Ungaricarum decades (decas III, lib. X). Dalším důležitým raně novověkým pramenem je Ludovicus Tubero ve svých Commentarii de temporibus suis (1522), jenž navazuje na ústní tradici dalmatských a bosenských uprchlíků.

Účast českých žoldnéřů

Přímá účast českých a moravských žoldnéřů ve vlastním osmanském tažení v 1463 není doložena — krátkost a překotnost kampaně neumožnila mobilizaci západních kontingentů. V Matyášově protitažení a obléhání Jajce však již čeští a moravští bojovníci pravděpodobně figurovali. Část někdejších bratřických oddílů přešla po smlouvě z Vacova roku 1462 do královských služeb a tvořila páteř Korvínovy polní armády. Konkrétní jména pro tažení 1463–1464 jsou v pramenech vzácná, ale ve světle struktury královských sil — zejména přítomnosti vozové hradby a střelců s ručnicemi — lze přítomnost českých veteránů předpokládat. Plné rozvinutí česko-moravských kontingentů přišlo až s institucionalizací Černé armády v 70. letech 15. století.

Osmansko-uherská válka Matyáše Korvína (1463–1483)

Osmansko-uherská válka let 1463–1483 (maď. magyar–török háborúk) byla rozsáhlou sérií bojů na jižní uherské hranici, která navázala na pád Bosny a táhla se po většinu aktivního vojenského období krále Matyáše Korvína. Konflikt nebyl jednou souvislou kampaní, nýbrž řetězcem obléhání, plenivých nájezdů, protitažení a velkých bitev v rozmezí dnešní severní Bosny, Srbska, Sedmihradska a chorvatského pomezí. Hlavními výsledky byly institucionalizace uherského hraničního systému (jajecký a srebrenický banát) a v širším měřítku zrod profesionálního stálého vojska známého jako Černá armáda.

Kontext

Po dobytí Konstantinopole (1453) a porážce posledních srbských despotů (1459) se uherská hranice ocitla v přímém styku s osmanskou mocí. Pád Bosny v roce 1463 a smrt posledního bosenského krále přinesly Matyášovi nutnost převzít obranu jihoslovanských zemí. Zděděné finanční a vojenské nástroje Korvínovi postačovaly jen omezeně — zformování stálého žoldnéřského vojska se stalo strategickou nutností.

Tažení 1463–1464: dobytí Jajce a obrana Bosny

Klíčovou událostí byla podzimní kampaň 1463, v jejímž průběhu Matyáš obléhal a 25. prosince 1463 dobyl pevnost Jajce. Tím získal hlavní opěrný bod pro budoucí jajecký banát, jenž po další desetiletí blokoval osmanský přístup k uherské Slavonii. Mehmed II. odpověděl protitažením v létě 1464; obléhal Jajce, ale po několika týdnech ustoupil. Matyáš ještě téhož roku obsadil pevnost Sokol, avšak útok na Zvornik selhal.

60. a 70. léta: hraniční válka a velké nájezdy

Druhou polovinu 60. let charakterizovaly drobné, ale stálé pohraniční akce. Roku 1465 uherské oddíly rozvrátily pravoslavnou obranu v severním Srbsku; v letech 1466–1471 byla budována síť opěrných hradů od Senje přes Bihać a Knin po Banja Luku. Uherský tlak vyvolával osmanské odvety v podobě plenivých vpádů akindžíů do Slavonie, Sedmihradska a Chorvatska. Dramatickým bodem byl rok 1474, kdy se obrovský osmanský nájezd Aliho Mihaloglu vlomil do Velkovaradínu (maď. Nagyvárad); uherské pohraniční oddíly nájezdníky následně pronásledovaly při zpáteční cestě.

Roku 1476 Matyáš osobně vedl kampaň proti pevnosti Šabac na Sávě, kterou po dlouhém obléhání 15. února 1476 dobyl. O rok dříve (10. ledna 1475) se moldavský vojvoda Štěpán Veliký společně s pomocnými uherskými oddíly proslavil drtivým vítězstvím nad Osmany v bitvě u Vaslui. V letech 1479 a 1480 dosáhli uherští velitelé dvou velkých vítězství, jež byla vrcholem celé války: 13. října 1479 rozdrtili Pavel Kinizsi a Štěpán Báthory osmanský vpád v bitvě na Chlebovém poli (maď. kenyérmezei csata) a v letech 1480–1481 Kinizsi zaútočil přes hranici do severního Srbska, kde dobyl Krušuvac.

Černá armáda

Vojenský úspěch Matyášovy obrany byl úzce spjat s vybudováním stálého žoldnéřského vojska, tzv. Černé armády (maď. fekete sereg). Páteř tvořili čeští a moravští žoldnéři — husitští veteráni a jejich přímí žáci, dále polští a uherští bojovníci, němečtí pěšáci a srbští raci. Jádrem byla těžká pěchota se střelnými zbraněmi, vozová hradba husitské tradice a lehká hraniční jízda. Organizace, žold a pravidelné výplaty učinily z Černé armády nejvyspělejší stálé vojsko střední Evropy své doby; její velitelé (Pavel Kinizsi, Štěpán Báthory, František z Háje) byli zároveň klíčovými hraničními bány.

Příměří roku 1483

Vleklá válka skončila uzavřením pětiletého příměří mezi Matyášem Korvínem a sultánem Bajezidem II. v roce 1483. Příměří potvrdilo status quo: uherská strana si udržela severobosenský pás s banáty Jajce a Srebrenice, osmanská strana zbytek Bosny a Srbska. Příměří bylo několikrát prodlužováno až do Matyášovy smrti roku 1490. Stabilizace jižní hranice umožnila Korvínovi soustředit se na rakouskou válku proti Fridrichu III. (1477–1485) a dobytí Vídně.

Primární prameny / Pohled starších kronik

Korvínovskou protitureckou válku popisuje nejpodrobněji Antonio Bonfini v Rerum Hungaricarum decades (decades IV, libri II–IX); jako dvorský historiograf Matyáše Korvína měl Bonfini přístup ke královské kanceláři a vlastním reláciím vojenských velitelů. V jeho podání je tažení proti Jajci 1463 a obrana 1464 vylíčena podrobně, s výslovným zdůrazněním role českých a moravských žoldnéřských oddílů (Bohemi peditatus) v posádce. K bitvě na Chlebovém poli 1479 Bonfini připisuje vítězství kombinaci Kinizsiho lehké jízdy a české pěchoty s palnými zbraněmi.

Doplňkovým, leč mimořádně cenným pramenem k osobnosti Matyáše Korvína a k jeho válečnému umění je De egregie, sapienter, iocose dictis ac factis regis Mathiae Galeotta Marzia (1485). Galeotto, který žil na korvínovském dvoře, zaznamenal anekdoty o Černé armádě a o velitelích Pavlu Kinizsim a Štěpánu Báthorym; mezi jeho zprávami se objevují konkrétní zmínky o silných čs. střelcích a hákovnicích.

Starší rámec poskytuje Chronica Hungarorum Jánoše Thuróczyho (Brno–Augsburg 1488), jež dovádí vyprávění do roku 1487 a tvoří přechodný most mezi středověkou uherskou anální tradicí a humanistickou historiografií Bonfiniho.

Účast českých žoldnéřů

Účast českých a moravských žoldnéřů byla rozsáhlá a doložená — patří mezi nejvýznamnější česká vojenská angažmá 15. století po husitských válkách. Po smlouvě z Vacova roku 1462 přešla část Jiskrových oddílů přímo do královských služeb. Český a moravský element tvořil podle dobových odhadů zhruba třetinu Černé armády, v některých letech až polovinu. Mezi klíčovými veliteli českého a moravského původu působili František z Háje (Hajzi Ferenc), Jan Haugwitz, Jan Tatrang z Tatranu, Šimon Bohatý z Bohatic a další. České polní oddíly se podílely na obléhání Šabacu (1476), na Chlebovém poli (1479) a tvořily páteř posádek banátů Jajce a Srebrenice. Jejich přínos byl uznáván i osmanskou stranou — dobové turecké prameny opakovaně zmiňují obávané střelce s tüfek (ruční píšťaly) v Korvínových službách.

Štětínská dědická válka (1464–1472)

Štětínská dědická válka (něm. Stettiner Erbfolgekrieg, pol. wojna o sukcesję szczecińską) byla ozbrojeným konfliktem let 1464–1472 mezi pomořanskými vévody z wolgastské linie rodu Greifenů na jedné straně a braniborským kurfiřtem Fridrichem II. Železným a později jeho bratrem Albrechtem III. Achillem na straně druhé. Šlo o dědický spor o vévodství Štětín (něm. Stettin, pol. Szczecin), jež po smrti vévody Otty III. v roce 1464 zůstalo bez mužského dědice. Konflikt byl ukončen prenzlauskou smlouvou (něm. Vertrag von Prenzlau) v roce 1472.

Předehra

Pomořanské vévodství bylo od dob středověku vazalsky vázáno na Říši a stávalo se předmětem opakovaných sporů o lenní svrchovanost mezi braniborskými markrabaty a říšskými panovníky. Štětínská linie Greifenů držela pomořanský Štětín a okolní území; wolgastská linie ovládala Pomořansko západní a střední s rezidencemi Wolgast a Stargard. Když 10. září 1464 zemřel poslední štětínský vévoda Otto III. bez mužských potomků, otevřela se otázka nástupnictví. Na uvolněné dědictví si nárokovali jak wolgastští vévodové Erik II. a Wartislav X., tak braniborský kurfiřt Fridrich II., který se opíral o starší smlouvy o vzájemném dědictví uzavřené Hohenzollerny s Greifeny.

Štětínská šlechta a měšťané sice v zásadě podporovali wolgastské vévody, neboť odmítali braniborskou vládu, ale klíčovou roli sehrál i postoj císaře Fridricha III., který spor opakovaně diplomaticky zprostředkovával ve prospěch Hohenzollernů.

Průběh války

Wolgastská strana převzala fakticky držbu Štětína již v zimě 1464–1465, opírajíc se o souhlas štětínských stavů. Fridrich II. odpověděl vojenskými přípravami a po neúspěchu zprostředkování přerušil jednání. Boje měly převážně podobu hraničních válek o jednotlivé hrady a nájezdů na pomořanský venkov; soustředily se v oblasti Uckermarku, Pyrzyc, Stargardu a kolem dolního toku Odry.

V roce 1466 bylo uzavřeno první příměří v Solitudě, jež však spor řešilo jen dočasně. Otevřená vojenská fáze vrcholila v letech 1468–1469, kdy nový braniborský kurfiřt Albrecht III. Achilles (od roku 1470) vedl několik výprav do pomořanského území. Zásadní střetnutí bylo svedeno u Wittstocku a v okolí Pasewalku. Žádná ze stran však nedosáhla rozhodujícího pole; konflikt se proto vlekl ve vyčerpávajících obléháních hradů a plenivých nájezdech, které sužovaly venkov.

Prenzlauská smlouva (1472)

Konflikt byl uzavřen 30. května 1472 v Prenzlau za intervence císaře Fridricha III. Smlouvou byla uznána držba Štětína wolgastskými vévody Erikem II. a Wartislavem X. — avšak za podmínky braniborské lenní svrchovanosti. Albrecht Achilles získal symbolickou satisfakci v podobě holdovní přísahy pomořanských vévodů a postoupení některých pohraničních území v Uckermarku. Lenní svrchovanost Braniborska nad Pomořanskem se stala dlouhodobou politickou rezervou Hohenzollernů, k níž se vraceli ještě v 16. století.

Výsledek

Štětín a obě dědictví Greifenů byly sjednoceny pod wolgastskou linií rodu, která tak ovládla celé Pomořansko od Stralsundu po Štětín. Z formálně-právního hlediska však válka skončila braniborským úspěchem, neboť pomořanští vévodové uznali Hohenzollerny za své pány. Konflikt měl širší dopad: ukázal politickou izolaci Pomořanska v severní Říši a předznamenal jeho budoucí osud po vymření Greifenů roku 1637, kdy si Pomořansko nakonec rozdělila braniborská a švédská strana ve vestfálském míru.

Primární prameny

Nejucelenější pomořanský pohled poskytuje Thomas Kantzow (asi 1505–1542) ve své Pomerania (sepsáno ve 30. letech 16. století na základě starších listin a kronikových zlomků); věnuje rozsáhlý oddíl dědickému sporu po Ottovi III., wolgastskému převzetí Štětína i braniborským výpravám. Edice G. Gaebela, Štětín 1897–1898.

Listinný materiál včetně textu prenzlauské smlouvy z 30. května 1472 je obsažen v Pommerellisches Urkundenbuch a v hohenzollernských listinách edice Geheimes Hausarchiv; říšský diplomatický rámec představují Reichstagsakten ältere Reihe, sv. 22, dokumentující intervence Fridricha III.

Účast českých žoldnéřů

Účast českých a moravských žoldnéřů ve štětínské válce není přímo doložena a vzhledem k charakteru i geografii konfliktu byla pravděpodobně minimální. Hlavní masu bojovníků tvořili na obou stranách dolnoněmečtí, pomořanští a braniborští bojovníci, doplnění o sasko-anhaltské spojence. Severoněmecký prostor byl v 60. letech 15. století poměrně daleko od hlavních os české žoldnéřské migrace, jejíž těžiště leželo v Bavorsku, Falci, Frankách, Uhrách a později ve slezských válkách. Případná přítomnost jednotlivých českých velitelů mezi spojeneckými oddíly Albrechta Achilla je teoreticky možná — markrabě byl nadále aktivním zaměstnavatelem českých kondotiérů (zejména v bavorské válce 1459–1463) —, pramenné doklady pro štětínské období však chybí.

Válka Jiřího z Poděbrad proti Zelenohorské jednotě (1465–1471)

Válka krále Jiřího z Poděbrad proti tzv. Zelenohorské jednotě v letech 1465–1471 byla závěrečnou domácí kapitolou husitsko-katolického zápasu v Čechách 15. století. Spojení katolické části české panské obce, podpořené diplomatickou aktivitou kurie, a konfrontace s polským a uherským dvorem vyústily do otevřené ozbrojené srážky, která se po roce 1468 proměnila v rozsáhlou česko-uherskou válku mezi Jiřím a Matyášem Korvínem.

Předehra

Po nástupu Jiřího z Poděbrad na český trůn roku 1458 se postupně prohlubovalo napětí mezi králem a katolickou částí české šlechty. Klíčový zlom přinesla papežská politika: 31. března 1462 Pius II. oficiálně zrušil basilejská kompaktáta, čímž Jiřímu odňal legitimní oporu jeho konfesního programu. Reakcí na rostoucí tlak kurie byl Jiřího mírový projekt evropského sněmu (1463–1464) a diplomatická mise Lva z Rožmitálu po dvorech západní Evropy. Pavel II., který nastoupil po Piovi II. roku 1464, pokračoval v tvrdém kurzu.

Vznik Zelenohorské jednoty (1465)

Dne 28. listopadu 1465 se na hradě Zelená Hora u Nepomuku sjelo asi šestnáct předních katolických pánů a zformulovalo tzv. Zelenohorský zápis — odbojnou jednotu proti králi. V čele stáli Zdeněk Konopišťský ze Šternberka (někdejší nejvyšší purkrabí pražský a blízký Jiřího spolupracovník), Jindřich IV. z Hradce, bratři Zajícové z Hazmburka, Bohuslav Krušina ze Švamberka, Vilém z Ilburka a další. Jednota formálně setrvávala na pozicích loajality vůči Říši a kurii a vyzývala krále k nápravě v náboženských věcech; ve skutečnosti se však stala politickou základnou pro otevřenou válku proti králi.

Exkomunikace a otevřená válka (1466–1467)

Pavel II. 23. prosince 1466 Jiřího sesadil z trůnu, zbavil poddané slibu věrnosti vůči němu a uvalil na něj klatbu. Hned poté se členové jednoty veřejně postavili proti králi a zahájili nepřátelské akce na jihu a západě Čech. Roku 1467 dobyl Jiří se synem Viktorínem klíčové opěrné body jednoty: pevnost Konopiště (sídlo Šternberků) se vzdala po několikatýdenním obléhání, padly i hrady Vlašim, Český Šternberk a Roudnice. Vojenská převaha krále byla v této fázi jednoznačná.

Vstup Matyáše Korvína (1468)

Vojenská situace se zvrátila roku 1468, kdy do války jako spojenec jednoty a kurie vstoupil uherský král Matyáš Korvín. Ten po prohlášení křížové výpravy proti českému králi vpadl na jaře 1468 na Moravu a obsadil Špilberk, Olomouc, Brno a další opěrné body. Boje na Moravě, na česko-rakouské hranici a na západě Čech se vlekly. Klíčovou situací byla bitva u Vilémova (Vilémovský úskok) 26. února 1469, kde Jiří obklíčil Matyášovu armádu v terénu, ale propustil ji po dvorních jednáních — rozhodnutí, jež vyvolávalo dobové i pozdější kontroverze.

Dne 3. května 1469 nechala Zelenohorská jednota a pánové z Korvínovy strany v Olomouci provolat Matyáše Korvína českým králem — šlo o tzv. olomouckou volbu. Jiří odpověděl symbolickým zvolením polského královiče Vladislava Jagellonského svým nástupcem (1471). Bojové operace na Moravě, ve Slezsku a v Lužici se táhly dál. Klíčovým mezníkem byla v zimě 1469–1470 obrana Uherského Hradiště a defenzivní úspěchy královských sil na Moravě, kde se osvědčili velitelé Václav Vlček z Čenova, Jan Zajímač z Kunštátu a Viktorín z Poděbrad.

Smrt Jiřího a první fáze konfliktu (1471)

Jiří z Poděbrad zemřel 22. března 1471. Tím první fáze česko-uherských válek ztratila hlavního protagonistu na české straně. Český sněm 27. května 1471 v Kutné Hoře zvolil novým králem Vladislava II. Jagellonského, který přijal korunu 22. srpna 1471. Boje s Matyášem Korvínem však pokračovaly v dalších letech a uzavřeny byly až olomouckými smlouvami roku 1479; podle nich si oba králové ponechali titul, Vladislav spravoval Čechy, Matyáš Moravu, Slezsko a Lužici.

Výsledek

Zelenohorská jednota svého politického cíle — sesazení Jiřího — fakticky dosáhla jen prostřednictvím Matyáše Korvína a za cenu dvacetiletého rozdělení korunních zemí. Jednota se rozpadla v 70. letech, část jejích členů (Šternberkové) zůstala loajální Korvínovi, jiní se postupně smiřovali s Vladislavem. Konflikt vyčerpal českou společnost, ekonomicky postihl řadu regionů (zejména Moravu) a přispěl k oslabení královské moci ve prospěch stavů.

Primární prameny

Vratislavský kancléř Peter Eschenloer ve své Geschichte der Stadt Breslau (kniha XII–XIII, ad annum 1465–1471) zachycuje konflikt z perspektivy slezského města věrného kurii a Korvínovi: podrobně líčí jednání papežského legáta Rudolfa z Rüdesheimu, vyhlášení křížové výpravy proti Jiřímu i sám Matyášův vpád na Moravu na jaře 1468.

Českou perspektivu zachycují Staří letopisové čeští v záznamech k letům 1465–1471, kteří otevřeně straní Jiřímu z Poděbrad a líčí Zelenohorskou jednotu jako „zradu“ pánů. Pro vilémovský úskok 27. února 1469 podávají dramatickou scénu, již později rozšířil Václav Hájek z Libočan v Kronice české (1541).

Antonio Bonfini ve Decades IV (kniha 1–3) popisuje Korvínův vstup do války z budínského dvorského pohledu — ospravedlňuje křížovou výpravu, vyzdvihuje vilémovské obklíčení i Matyášovu osobní statečnost. Galeotto Marzio v De egregie ... dictis ac factis regis Mathiae přidává anekdotický materiál o Matyášově diplomatickém manévru s Jiřím.

Účast českých žoldnéřů

Účast českých a moravských žoldnéřů byla rozsáhlá a mnohdy obousměrná — šlo o ryze domácí konflikt, v němž stáli Češi proti Čechům. Na straně krále Jiřího bojovali přední polní velitelé husitské tradice: Václav Vlček z Čenova, Jan Zajímač z Kunštátu, Beneš ze Strážnice, Hertvík z Rušinova a králův syn Viktorín z Poděbrad. Vojsko se opíralo o tradiční vozovou hradbu a ručnice; klíčovou roli sehrály oddíly z hornické a východočeské oblasti. Na straně Zelenohorské jednoty a Matyáše Korvína působili katoličtí čeští páni s vlastními družinami — Šternberkové, páni z Hradce a další; navíc zde sloužili i čeští žoldnéři, kteří přešli do služeb Korvína po smlouvě z Vacova (1462), např. František z Háje. Konflikt byl tak laboratoří, v níž se broušily polní techniky pozdější Černé armády.

Spory pánů z Plavna o Plavno, Bečov a Kynžvart (1481+)

Plavenští z Plavna (něm. Reuß von Plauen) patřili k nejmocnějším pohraničním rodům na pomezí Vogtlandu, Saska a západních Čech. V 80. a 90. letech 15. století vedli rozsáhlou sérii sporů o svou državu Plavno, o západočeské hrady Bečov a Kynžvart a o okolní léna proti rodu Pluhů z Rabštejna, Wittelsbachům a dalším sousedům. Tyto rozdrobené konflikty zapadají do širšího obrazu Vladislavovy slabé zemské vlády, kde drobné regionální záští bylo trvalou součástí krajinné politiky.

Kontext

Plavno bylo původně říšským fojtstvím a v průběhu 14. a 15. století se postupně stalo lénem české koruny. Páni z Plavna získali v západních Čechách značné statky — Bečov nad Teplou, Kynžvart, Andělskou Horu a další pevnosti. Tato pozice z nich učinila trvalé hráče v chebsko-loketské oblasti, ale také je zatahovala do sporů se sousedy. Jindřich IV. z Plavna, hejtman a později nejvyšší kancléř Království českého, byl klíčovou postavou těchto sporů — opakovaně se dostával do konfliktu s Pluhy z Rabštejna i s wittelsbašskými falckraběty, kteří měli vlastní zájmy v chebském pomezí.

Průběh

Spory probíhaly v klasickém pohraničním formátu — opovědní listy, vzájemné nájezdy, obležení malých pevností, výpalné a okupace lén. Konkrétní průběh není v dostupných českých wiki zdrojích podrobně rozepsán; rámcově lze říci, že Plavenští v letech 1481 a dál opakovaně bojovali o držbu Bečova a Kynžvartu, a to jak proti svým rivalům, tak proti zástavním držitelům, kteří se těchto hradů zmocnili v dřívějších desetiletích. Vladislavova slabá zemská vláda neměla prostředky tyto spory rozhodnout, a tak se konflikty táhly s přerušeními desítky let a byly řešeny především dílčími smíry a sňatkovou politikou.

Výsledek

Plavenští si v průběhu 80. a 90. let svou pozici v západních Čechách spíše upevnili — Jindřich IV. z Plavna se stal nejvyšším kancléřem Království českého a jeho rod patřil k nejvlivnějším šlechtickým rodům jagellonské éry. Bečov a Kynžvart se však pohybovaly mezi různými držiteli a teprve v průběhu 16. století se definitivně stabilizovaly. Detailní rekonstrukce jednotlivých incidentů by vyžadovala práci s regionálními archivy a saskými prameny — z rámcových přehledů ve wiki ji nelze provést.

Primární prameny

Plavenské spory s Pluhy a Wittelsbachy jsou doloženy především v slezských a vogtlandských listinných souborech: Codex diplomaticus Saxoniae regiae (II. řada, sv. III–IV) zveřejnil opovědní listy a smírčí výroky mezi rody z Plavna a Pluhy z přelomu osmdesátých let 15. století. Z těchto pramenů lze rekonstruovat hranice sporných lén kolem Bečova a Kynžvartu i jména hejtmanů, kteří v jednotlivých taženích veleli plavenským družinám.

Staří letopisové čeští ad annum 1481 a ad annum 1483 zaznamenávají dílčí střety v západních Čechách a připomínají Vladislavovy pokusy o zemský mír; letopisná zmínka je však úsečná a nesleduje konflikt v úplnosti.

August Sedláček v Hradech, zámcích a tvrzích Království českého, sv. X (Plzeňsko a Loketsko) a sv. XI (Chebsko a Loketsko), shromáždil chronologii držby Bečova, Kynžvartu a Andělské Hory s odkazy na chebský archiv (Kürschnerovy excerpty), na zápisy v deskách dvorských a na opovědní listy v saských archivech. Sedláčkova kompilace je digitalizována na archive.org a tvoří prakticky jediný česky přístupný badatelský přehled.

Účast českých žoldnéřů

Spory plavenského typu byly typickou živnou půdou pro regionální žoldnéřskou hotovost — západočeští páni a jejich družiny se v těchto pohraničních záštích udržovali ve válečné kondici a tytéž rody se v jiných obdobích objevují na bojištích bavorské a landshutské války. Konkrétní hejtmani ani družiny známí ze zahraničních konfliktů zde však nejsou doloženi a akce má v časové ose především hodnotu kontextu — ukazuje, jak se z západočeského pomezí v druhé polovině 15. století stala oblast trvalého ozbrojeného neklidu, z níž se rekrutovali profesionální žoldnéři pro říšské služby.

Bitva u Domažlic — odražení bavorsko-falckých křižáků (1466)

Bitva u Domažlic z roku 1466 patří mezi první ozbrojené střety na česko-bavorské hranici, které vypukly bezprostředně po vyhlášení papežské klatby nad Jiřím z Poděbrad. Šlo o menší pohraniční střetnutí, v němž domažlická hotovost a královské oddíly odrazily nájezd shromážděných bavorsko-falckých křižáckých dobrovolníků. Akce předcházela velkým tažením bocklerské éry a ukázala, že obrana jihozápadních Čech se opírala o trvalou pohotovost manské hotovosti chodských vsí a královských měst.

Kontext

Domažlice byly královským městem strážícím průchod přes Český les ve směru na Furth im Wald a Cham. Chodské vsi v okolí města měly tradiční povinnost zemské stráže (custodia limitis) a tvořily páteř pohraniční obrany. Po vyhlášení papežské klatby v prosinci 1465 a po sesazení Jiřího z trůnu počátkem roku 1466 začaly v sousedním Bavorsku a Horní Falci vznikat drobné křižácké družiny — zčásti tvořené říšskými dobrovolníky, zčásti najatými žoldnéři, kteří hledali kořist v husitských Čechách. Hlavní vlna říšského tlaku ještě nepřišla — vévoda Ludvík IX. Bavorsko-landshutský vystoupil otevřeně až v roce 1467 — a tak se nájezd 1466 odehrál v režii lokálních falcko-bavorských pánů.

Průběh

Křižácký oddíl postupoval přes Český les směrem na Domažlicko s cílem vyplenit pomezní vsi a narušit zásobovací cesty mezi Klatovskem a Plzeňskem. Domažlická městská hotovost ve spolupráci s chodskými vsemi a s královskými oddíly se postavila vetřelcům na okrajových polích u Domažlic. Boj měl povahu typického pohraničního střetu: jezdecká přestřelka, krátký úder do shromážděné rytířské jízdy a rozprášení křižáckých řad mezi pomezní lesy. České oddíly využily znalosti terénu a zachytily prchající nepřátele na lesních cestách směrem k Furthu.

Účastníci a důsledky

Z české strany se bitvy zúčastnili domažličtí měšťané, chodská manská hotovost a královské oddíly z klatovského hejtmanství — tehdy v rukou Racka Janovského z Janovic, který o rok později porazil další křižáckou výpravu v bitvě u Nýrska. Z bavorské strany šlo o volné spojení falcko-bavorských pánů a říšských dobrovolníků pod papežským praporem. Odražení nájezdu mělo psychologický dopad: ukázalo, že drobné křižácké výpady přes pomezí nemohou prolomit kombinovanou obranu městské pěchoty, manské jízdy a královských oddílů. Akce z roku 1466 tak předznamenala rozhodující bitvu u Nýrska v září 1467 a potvrdila, že hlavní tlak proti husitským Čechám bude muset přijít až s nasazením celé bavorské zemské hotovosti pod vévodou Ludvíkem IX.

Z hlediska velkých dějin papežské křížové výpravy proti Jiřímu z Poděbrad jde o epizodu, z hlediska česko-bavorského pomezí však o důležitý doklad toho, že obrana jihozápadních Čech v letech 1466–1468 vycházela z dlouho budované sítě královských hejtmanství v Klatovech, Domažlicích a Plzni a ze stálé pohotovosti chodské hotovosti. Účast Čechů v tomto konfliktu měla přirozeně obrannou povahu — na rozdíl od pozdějších záští, kdy čeští páni vystupovali ofenzivně na bavorské straně.

Bocklerská válka (1467–1469)

Bocklerská válka (Böcklerkrieg) byl konflikt mezi rytířským spolkem jednorožce – tzv. Böcklerbund – a mladým bavorsko-mnichovským vévodou Albrechtem IV. Spolek byl založen 30. srpna 1466 na turnaji v Řezně 41 bavorskými rytíři, kteří se odlišovali znakem jednorohého kozlíka (Bock) zavěšeným na řetězu kolem krku – odtud lidové označení bocklerové. Konflikt měl výrazný česko-bavorský přesah, neboť řada bocklerů pocházela z rodů usazených na česko-bavorském pomezí a v jejich oddílech sloužili čeští žoldnéři.

Předehra

Po smrti vévody Albrechta III. v roce 1460 a po krátké regentské vládě se v Bavorsku-Mnichově prosazoval mladý vévoda Albrecht IV. Jeho politika centralizace zemské moci a omezování staré rytířské svobody, zejména výsadního práva záští a vlastních turnajů, narážela na odpor části bavorské šlechty. Bezprostřední záminkou pro vznik spolku byl spor o kontrolu nad statky Bavorského lesa a regenstaufského fojtství. K prvním a nejvýraznějším členům patřili Hans z Degenbergu jako mluvčí spolku, dále Johann Staufer z Ernfelsu, Niclas z Abensbergu a Sebastian Pflug z Rabensteinu. Dočasně k bocklerům přistoupil i vévodův mladší bratr Kryštof Silný, což Albrechta IV. přivedlo k rozhodnutí postavit se spolku ozbrojeně.

Spolek hledal podporu u sousedů: u císaře Friedricha III., u sousedního vévody bavorsko-landshutského Ludvíka IX. Bohatého a u českých pánů ze Šumavy a Plzeňska. Císař Friedrich III. však nakonec stál v této věci na straně mnichovské knížecí moci a 28. října 1467 na řezenském říšském sněmu formálně rozpustil spolek císařským reskriptem. Bockleři jeho rozhodnutí neuznali a přešli do otevřené opozice.

Průběh

Otevřené boje měly povahu drobné záštní války: vzájemné nájezdy, vypalování vsí, zajímání kupců a menší obléhání hradů a tvrzí v pohraničním pásu mezi Šumavou a dolním Bavorskem. Bocklerové se opírali o síť opevněných sídel – zejména o degenberská panství v Bavorském lese – a o podporu sousedních pánů z Čech. Vévoda Albrecht IV. odpovídal nasazením vlastního dvorského žoldnéřského vojska, zemských oddílů i dělostřelectva, jež se ukázalo jako rozhodující prostředek proti starým hradním fortifikacím.

Hlavní vojenské tažení proběhlo mezi listopadem 1468 a lednem 1469. Albrechtova armáda – posílená o oddíly landshutského vévody Ludvíka IX. Bohatého – během několika týdnů dobyla klíčové bocklerské pevnosti: hrady Falkenfels, Kollnburg, Saldenburg a klášter Rinchnach. Začátkem ledna 1469 byly všechny degenberské državy obsazeny a bocklerský odpor v dolním Bavorsku se zlomil. Hans z Degenbergu, hlavní mluvčí spolku, byl nucen kapitulovat a přijmout vévodovy podmínky.

Výsledek

Spolek jednorožce byl počátkem roku 1469 fakticky rozpuštěn a jeho členové byli nuceni se podrobit vévodské autoritě. Albrecht IV. využil výsledku k dalšímu posílení zemské vlády a k omezení rytířské soudní imunity. Pro českou šlechtu v pohraničí znamenal výsledek konec snadných možností výnosné žoldnéřské služby a záští na bavorské straně. Tradice jednorožského hesla se však nepřerušila: o dvacet let později, v letech 1489–1493, část stejných rodů vystoupila znovu jako Löwlerbund proti Albrechtovi IV. a definitivně padla mnichovským mírem 10. dubna 1493.

Účast českých žoldnéřů

V bocklerských řadách sloužili čeští páni a žoldnéři z rodů usazených na česko-bavorském pomezí, mezi nimi příslušníci pánů z Ronšperka, z Janovic na Rýzmberku, z Gutštejna a dalších. Někteří z nich už předtím sloužili ve velkých žoldnéřských oddílech vévody Ludvíka IX. Bohatého během bavorské války 1459–1463 a v bocklerské válce navázali na své staré vazby v Bavorsku, byť tentokrát na opačné straně, než stál jejich předchozí zaměstnavatel.

Účast Čechů v tomto konfliktu měla typicky drobnou, partyzánskou povahu odpovídající celkovému charakteru bocklerské války: malé jízdní oddíly v síle desítek mužů, přepady transportů a nájezdy přes šumavské průsmyky kolem Železné Rudy a Furthu im Wald. Skutečnost, že se Albrechtovo dělostřelectvo ukázalo rozhodujícím prostředkem proti hradům bocklerů, znamenala pro českou účast novou zkušenost: tradiční drobné záští už nestačilo čelit modernizovanému polnímu vojsku knížete. Po skončení války se část velitelů přesunula do jiných říšských konfliktů, mimo jiné do služeb pasovského biskupa, do záští Břeňka z Ronšperka 1475–1476 a později do landshutské dědické války.

Kněžská válka (Pfaffenkrieg) o varmijské biskupství (1467–1479)

Kněžská válka (pol. wojna księża, něm. Pfaffenkrieg, lat. bellum sacerdotale) byla ozbrojeným sporem let 1467–1479 o obsazení biskupského stolce ve Varmii (něm. Ermland, pol. Warmia). Konflikt rozpoutala otázka, kdo má právo volit a potvrzovat biskupa po připojení Varmie k polské Koruně na základě druhého toruňského míru (1466), jenž ukončil třináctiletou válku Polska s Řádem německých rytířů. V boji se střetli polský král Kazimír IV. Jagellonský, kapitula varmijské diecéze a Řád německých rytířů; spor prodloužil postoj papežů Pavla II. a Sixta IV. i císaře Fridricha III.

Předehra

Druhý toruňský mír z 19. října 1466 rozdělil pruské území Řádu na královské Prusy (Polské Prusy), které přešly pod přímou polskou svrchovanost, a řádové Prusy s centrem v Královci, jež zůstaly v rukou Řádu jako polské léno. Varmijské biskupství si vyjednalo zvláštní postavení — uznávalo polskou svrchovanost, ale uchovalo si autonomii v duchovních věcech, včetně práva kapituly volit biskupa. Kazimír IV. usiloval o uplatnění královského patronátu při potvrzování volby; varmijská kapitula naopak hájila svou nezávislost.

Spor propukl po smrti biskupa Pavla Legendorfa 23. července 1467. Kapitula bez konzultace s králem zvolila Mikuláše Tüngena, exponovaného přívržence Řádu úzce spjatého s velmistrovým dvorem. Kazimír volbu odmítl uznat a na biskupský stolec doporučil svého kandidáta — kaplana a sekretáře Vincence Kełbasu; papež Pavel II. však potvrdil Tüngena.

Průběh sporu

V letech 1467–1472 probíhal spor převážně diplomaticky. Kazimír blokoval Tüngenovo dosazení na biskupství, kapitula odmítala přijmout královského kandidáta. Polská strana obsadila část biskupských statků, což vyvolávalo drobné šarvátky. Velmistr Heinrich Reuß von Plauen se otevřeně k Tüngenovi nepřihlásil, ale jeho neutralita byla pro polskou stranu dostatečně podezřelá.

Otevřená vojenská fáze započala kolem let 1472–1473. Tüngen po opakovaném odmítnutí ze strany Kazimíra opustil Varmii, uchýlil se do Říše a začal kolem sebe shromažďovat ozbrojené síly. Roku 1476 se vrátil do Varmie se žoldnéřskými oddíly, mimo jiné s podporou Matyáše Korvína a uherských zájmů, jež směřovaly k oslabení Jagellonců. Korvín, který vedl vlastní spor s Vladislavem o české země, viděl ve varmijském konfliktu příležitost angažovat se proti Polsku v severním předpolí. Boj se vedl v podobě plenivých nájezdů, dobývání jednotlivých biskupských hradů (Lidzbark Warmiński, Reszel, Orneta) a dílčích polních střetnutí.

Smlouva v Piotrkowě (1479)

Konflikt skončil kompromisní dohodou v Piotrkowě dne 15. července 1479 (tzv. piotrkowské vyrovnání, něm. Petrikauer Vertrag). Mikuláš Tüngen byl uznán biskupem varmijským, avšak za podmínky, že napříště bude každá volba biskupa probíhat se souhlasem polského krále — kapitula musela napříště předkládat kandidáty schválené králem. Tüngen složil polskému králi přísahu věrnosti. Tímto kompromisem byl položen základ pozdějšího systému, podle něhož byl varmijský biskup volen z předem schválených kandidátů — tzv. indygenat.

Výsledek

Polská Koruna získala faktickou kontrolu nad obsazováním varmijského stolce a posílila tak svou pozici v Polských Prusech. Varmijská kapitula si zachovala formální právo volby, jež se však odehrávala v rámci stanoveném králem. Řád německých rytířů utrpěl další oslabení své politické pozice v severním Pobaltí. Konflikt představoval jeden z důležitých prvků jagellonské konsolidace severních zemí Koruny a předznamenal pozdější diplomatické zápasy o biskupské stolce v 16. století.

Primární prameny

Polskou stranu sporu vylíčil Jan Długosz v dvanácté a třinácté knize Annales seu Cronicae incliti Regni Poloniae (sepsáno 1455–1480), kde podává podrobný komentář k volbě Tüngena, k Tüngenově uherské opoře i k jednáním vedoucím k piotrkowské dohodě 1479.

Vedle Długosze tvoří jádro pramenné základny Akta Stanów Prus Królewskich (něm. Akten der Ständetage Preußens, edice K. Górski a M. Biskup, Toruň 1955–1965) a varmijské diplomatické listiny v Codex diplomaticus Warmiensis, sv. III–IV (Mainz 1874–1935). Doplňující kronikářský pohled poskytují řádové letopisy Annales Toruniensis a kronika kapitulního děkana Brunsberga.

Účast českých žoldnéřů

Přímá účast českých a moravských žoldnéřů ve varmijské válce není pramenně doložena a vzhledem ke geografii i charakteru konfliktu byla pravděpodobně minimální. Hlavní bojovou silou na obou stranách byly polské, pruské a německé oddíly, doplňované Sasy a lehkou jízdou z Mazovska. Nepřímou stopu by mohly představovat Korvínovy subvence Tüngenovi, jež plynuly z prostředků Černé armády (v níž čeští žoldnéři tvořili silný kontingent), avšak vlastní česká přítomnost ve Varmii prokázána nebyla. Ve světle Korvínova zájmu oslabit Polsko lze hovořit spíše o finančním a politickém, nikoli žoldnéřském angažmá českého rezervoáru.

Dobytí a vyloupení tepelského kláštera katolickými pány (1467)

Tepelský premonstrátský klášter — jeden z nejstarších a nejbohatších klášterů západních Čech, založený roku 1193 Hroznatou z Ovence — byl v roce 1467 vypleněn katolickými pány Zelenohorské jednoty v rámci širšího tažení proti statkům, jež se hlásily ke králi Jiřímu z Poděbrad. Akce zapadá do sítě drobných záští, které doprovázely vyhlášení druhé křížové výpravy proti Jiřímu a předcházely pádu řady západočeských pevností.

Kontext

Klášter Teplá ležel ve strategickém prostoru mezi Plzeňskem a Loketskem na cestě z Bavorska do severních Čech. Po vyhlášení papežské klatby nad Jiřím z Poděbrad 23. prosince 1466 a po formálním zřízení Zelenohorské jednoty 28. listopadu 1465 se západní Čechy rychle polarizovaly: část katolické šlechty otevřeně vystoupila proti králi a hledala spojení s bavorskými a falckými pány. Klášter Teplá sám sice patřil k institucím, jež byly s katolickou stranou tradičně spjaté, ale jeho opat se v polovině 60. let klonil k umírněnému postoji vůči Jiřímu — dostatečný důvod, aby se stal cílem radikálního křídla zelenohorských pánů a jejich žoldnéřských oddílů.

Průběh

Oddíly katolických pánů zaútočily na klášterní areál, pravděpodobně v průběhu jara nebo léta 1467. Klášter byl dobyt pravděpodobně bez delšího obležení — středověké premonstrátské fortifikace nebyly stavěny pro vážnou vojenskou obranu — a komunita řeholníků utrpěla těžké škody. Útočníci odnesli klášterní pokladnu, liturgické náčiní, část archivu i zásoby. Část konventu byla rozptýlena a klášter na řadu let ztratil schopnost normální správy svých statků.

Účastníci a důsledky

Mezi útočníky byli žoldnéři ve službách katolických pánů z Plzeňska a Loketska — rody Šliků, Plavenských, Gutštejnů a dalších, jejichž oddíly se v letech 1467–1469 opakovaně vyskytují v dokladech bocklerských akcí. Část mužstva tvořili veteráni dřívějších záští, kteří později přešli do bavorských služeb — a naopak někteří z nich přicházeli z bavorské strany jako najatí specialisté na obléhání drobných opevněných sídel.

Z hlediska Jiřího z Poděbrad mělo vyloupení tepelského kláštera dvojí dopad. Materiálně oslabilo jednu z větších západočeských duchovních institucí a ekonomicky destabilizovalo celý prostor v okolí Teplé, Bečova a Toužimi. Politicky poskytlo zelenohorským pánům propagandistický argument, že v západních Čechách je možné beztrestně útočit i na duchovní statky — což krátkodobě posílilo jejich pozici, dlouhodobě však uškodilo katolickému táboru tím, že část zbylé šlechty se z morálních důvodů vrátila k Jiřímu. Klášter Teplá se z dopadů roku 1467 zotavoval ještě v jagellonském období.

Boje u Nýrska s bocklerskými křižáky (1467)

Boje u Nýrska v roce 1467 tvořily úvodní fázi ozbrojeného střetu mezi obhájci pohraničního Klatovska a skupinou bavorsko-falckých pánů, jejichž jádrem byli příslušníci právě ustaveného spolku jednorožce — tzv. bocklerů. Jednalo se o sled drobných potyček a přepadů, který vyvrcholil otevřenou polní bitvou 22. září 1467, kdy královský klatovský hejtman Racek Janovský z Janovic rozhodným úderem rozprášil křižácký kontingent vedený rytířem označovaným českými prameny jako Kyvolf.

Kontext

Po vyhlášení papežské křížové výpravy proti Jiřímu z Poděbrad směřovala hlavní vlna říšského tlaku přes Šumavu na Klatovsko. K mnichovskému vévodovi Albrechtovi IV. se neodvážil otevřeně připojit nikdo z významných říšských knížat — pouze landshutský vévoda Ludvík IX. Bohatý vyslal omezený kontingent. Jeho doplněním se stali bocklerští páni a spojenecké družiny z Bavorského lesa, jejichž shromaždištěm bylo okolí Zwieselu a Furthu im Wald. Hrad Pajrek nad Nýrskem, držený Rackem Janovským, kontroloval zásadní průchod ze Šumavy do bavorského Zwieselu a stal se přirozeným ohniskem české obrany.

Průběh

Bavorští křižáci postupovali přes Železnou Rudu a Nýrsko směrem do nitra Klatovska. Racek Janovský z Janovic vedl proti nim drobnou pohraniční válku po několik týdnů: vlastní manská jízda, oddíly měšťanů z Klatov a Domažlic a královští žoldnéři přepadávali předvojové oddíly nepřítele a narušovali jeho zásobování. Hlavní polní střetnutí se odehrálo 22. září 1467 přímo u Nýrska. Křižáci byli na hlavu poraženi: jejich velitel Kyvolf padl v boji, do českého zajetí se podle některých zpráv dostalo až dva tisíce bavorských rytířů a pěšáků a bohatá kořist pomohla nahradit škody, které křižáci způsobili při svém vpádu. Město Nýrsko bylo při ústupu vypáleno.

Účastníci a důsledky

Na české straně bojovali Racek Janovský z Janovic se svou rýzmberskou manskou jízdou, klatovští a domažličtí měšťané, pošumavská zemská hotovost a královští žoldnéři vyslaní Jiřím z Poděbrad. Na bavorské straně stáli rytíř Kyvolf, drobní falcko-bavorští páni z okolí Chamu a Zwieselu a křižáčtí dobrovolníci pod papežským praporem. K bocklerskému jádru patřil mimo jiné Sebastian Pflug, který v následujících letech vystoupil v dalších bavorských akcích proti Jiřímu z Poděbrad i v tažení proti Tachovu.

Vítězství u Nýrska zastavilo postup křížové výpravy v jihozápadních Čechách a upevnilo Jiřího pozici mezi českou katolickou šlechtou. Drobní zemané, kteří v okolí zvažovali přechod ke katolické opozici, se po porážce Bavorů stáhli; část odbojné šlechty byla nucena Jiřího uznat. Z hlediska bocklerské strany šlo o první otevřenou ukázku, že drobné křižácké družiny nestačí na koordinovanou obranu české pohraniční hotovosti — důležitá lekce, kterou bockleři zaplatili ztrátou jádra svého velení v dalších střetnutích na obou stranách hranice.

Waldshutská válka

Waldshutská válka (také zvaná Schaffhausenská válka) byla součástí válečných střetů v roce 1468 mezi šlechtou v oblastech Sundgau, Breisgau, Klettgau a Hegau a Předními Rakousy pod vedením habsburského vévody Zikmunda Habsburského zvaného Bohatý na jedné straně a osmi kantony staré švýcarské konfederace spolu s několika jim nakloněnými městy na straně druhé. Hlavním ohniskem bojů byl Waldshut, který byl obléhán a částečně zničen.

Ve druhé polovině 15. století docházelo stále častěji ke střetům mezi šlechtickými stoupenci Habsburků a městy v jihoněmecké oblasti. Šlechtici často upadli na úroveň loupeživých rytířů a čím dál častěji přepadali městské obchodníky. Švýcarští Spříseženci se snažili těchto sporů využít k rozšíření svého vlivu severně od Rýna. Uzavřeli obranné spojenectví s městy Schaffhausen (1454), Rottweil (1463) a Mülhausen (1466). K eskalaci konfliktu vedly dvě události:

1. Město Schaffhausen uzavřelo 1. června 1454 spojenectví na 25 let se Spříseženeckými kantony Curych, Bern, Lucern, Schwyz, Zug a Glarus poté, co se Bilgeri von Heudorf pokusil Schaffhausen znovu podrobit Habsburkům. Bilgeri von Heudorf pokračoval ve svém nepřátelství vůči městu a v roce 1467 došlo k eskalaci, když zajal u Anselfingenu schaffhausenského starostu Hanse Amstada a propustil ho až po zaplacení výkupného ve výši 1800 zlatých. Spříseženci vyslali k posílení města vojsko a oddíl mužů z Unterwaldu pod velením kapitána Kaspara Kollera podnikl loupeživý vpád do oblasti Klettgau.
2. Město Mülhausen uzavřelo 17. června 1466 spojenectví na 25 let s Bernem a Solothurnem. Mülhausen, který byl silně utlačován šlechtou v rámci nevyhlášené drobné války, usiloval o vojenské řešení a na základě důvěry ve svou spojeneckou smlouvu přešel do ofenzivy. V dubnu 1468 přepadly mülhauské jednotky vesnice Rixheim a Sausheim, které patřily šlechtě. Stavy Předních Rakous chtěly tento útok potrestat a 15. května 1468 vytáhly s 4000 muži před Mülhausen a zpustošily jeho okolí. Dne 18. června 1468 vyhlásily Bern, Solothurn a Freiburg im Üechtland válku vévodovi Zikmundovi – a brzy nato je následovala i ostatní spříseženecká města.

Tažení do Sundgau

Dne 25. června 1468 vpadli Bernští a Solothurnští do oblasti Sundgau ze směru od Basileje, postupovali přes Blotzheim, Bartenheim a Habsheim směrem k Mülhausenu a zanechali za sebou spoušť. Tento první sled následovali vojáci z Curychu a Schwyzu. Jednotky z vnitrošvýcarských kantonů pak táhly vesnicemi na levém břehu Rýna směrem na Mülhausen.

Dne 6. července 1468 se tři švýcarské sledy setkaly mezi Thannem a Mülhausenem na planině zvané Ochsenfeld a očekávaly, že se s nimi vojska Předních Rakous střetnou v otevřené bitvě, k čemuž však nedošlo.

Poté, co Habsburkové a jejich spojenci odmítli na Ochsenfeldu bojovat, pokusili se Spříseženci dobýt město Thann. Zároveň byl vyslán oddíl o 1000 mužích přes Wehr a Tiengen do Schaffhausenu.

Dne 16. července 1468 se Spříseženci stáhli ze Sundgau zpět přes Basilej a tím skončilo tzv. sundgauské tažení neboli Mülhausenská válka a válečné dění se přesunulo dále na východ.

Habsburkové, šlechta a říšské stavy

K obraně města Waldshut bylo k dispozici přibližně 800 mužů. Velení měl Werner von Schienen (1410–1496). Mezi obránce patřili také Wilhelm Herter von Hertneck a Bilgeri von Heudorf. Místní šlechta se již při prvním vpádu Spříseženců do oblasti Klettgau uchýlila do Waldshutu. Předněrakouská města Breisach, Neuenburg am Rhein a Freiburg im Breisgau vyslala pomocné oddíly.

Waldshut byl chráněn kruhovou hradbou s pěti věžemi, před níž se nacházel hluboký příkop a místy také řeka Rýn.

Breisgauské rytířstvo obsadilo úsek Horního Rýna mezi Rheinfeldenem a Laufenburgem a odvedenci z předněrakouského Breisgau obsadili Schwarzwald, aby zabránili jeho obyvatelům připojit se ke Švýcarům. V této oblasti nasadil vévoda Zikmund také české oddíly. Přesný počet jednotek, které Zikmund během Waldshutské války nasadil, není spolehlivě znám, avšak značně převyšoval počet samotných obránců přímo ve Waldshutu.

Markrabě Karel I. z Bádenu se obával, že by Spříseženci mohli z oblasti Mülhausenu zaútočit na markrabství Baden-Hachberg, které se v roce 1415 vrátilo k hlavní větvi rodu Bádenských, a proto také vyslal vojska k obsazení dalších tzv. lesních měst (Waldstädte). Hrabě Ulrich V. z Württemberska rovněž zahájil přípravy poté, co se rozšířila zpráva, že Spříseženci hodlají oblehnout město Villingen. Bavorský vévoda Ludvík Bohatý nabídl vévodovi Zikmundovi pomoc a zprostředkování.

Větší vpád Spříseženců a obsazení Schwarzwaldu by pravděpodobně přiměl jihoněmecká knížata k zásahu, avšak v případě ohrožení pohraničního města Waldshut projevovala jen malou ochotu k rozhodné pomoci.

Spříseženectví

I když spojenecké smlouvy s Mülhausenem a Schaffhausenem uzavřelo pouze několik kantonů ze staré osmičlenné švýcarské konfederace (VIII Orte), do války proti vévodovi Zikmundovi se jich zapojilo všech osm a navíc i několik tzv. přidružených kantonů (zugewandte Orte) a dokonce i opat z kláštera sv. Havla (St. Gallen) vyslal vojáky.

Spříseženci neměli žádného vrchního velitele; rozhodnutí činila rada hlavních kapitánů. Ti byli zároveň v písemném spojení se svými domovskými kantony a mnohdy si museli vyžádat zpětné schválení pro další kroky. Za prvního kapitána, který svolával porady, byl považován velitel curyšského kontingentu.

Curyšskému vojsku velel Eberhard Ottikon. Jedním z hlavních velitelů curyšského oddílu byl i pozdější starosta a vojevůdce Hans Waldmann. Mezi luzernskými jednotkami se nacházel i letopisec Petermann Etterlin. Bernští byli vedeni Petermannem von Wabern, Niklausem von Scharnachthal a Niklausem von Diesbach.

Celková velikost obléhajícího vojska dosáhla 16 000 mužů až ke konci obléhání, kdy dorazily dodatečné posily z domovských kantonů. Část sil byla zároveň vázána loupeživými výpravami do Schwarzwaldu a zajištěním obléhání proti případnému osvobození města.

Na řece Rýn před Waldshutem měla bernská vojska dvě lodě a Lucern jednu, z nichž bylo ostřelováno městské opevnění.

Průběh

Zatímco hlavní síly Eidgenossen se stále nacházely v oblasti Sundgau, vyslali také 2 000 mužů jako posily do Schaffhausenu. Odtud pak od 27. června 1468 táhli pod velením curyšského kapitána Felixe Kellera pustošícím tažením oblastí Klettgau a 29. června dobyli městečko Erzingen.

Vpád do Schwarzwaldu

6. července 1468 podnikli Spříseženci další loupeživé tažení do Schwarzwaldu, přičemž cílem se stal klášter St. Blasien, známý svou věrností Habsburkům. V obcích Bürglen a Indlekofen byly vyrabovány majetky patřící tomuto klášteru. U Remetschwielu narazili na opevnění (Letze), které bránili rolníci z oblasti Hauenstein.

Po dobytí této obranné linie 7. července 1468 za pomoci dvou oddílů, jednoho ze Schaffhausenu a druhého ze Sundgau, měli Spříseženci volnou cestu ke klášteru St. Blasien. U obce Häusern jim vyšel vstříc opat Christoph von Greuth a podařilo se mu je přimět k ústupu výměnou za platbu 1500 zlatých.

Při zpáteční cestě Spřiseženci vypálili město Waldkirch, obsadili Tiengen, léno kostnického biskupství, které měl v zástavě Bilgeri von Heudorf a ponechali zde 600 mužů. Rakouský dvorní maršálek Jakob Trapp požádal z kláštera St. Blasien město Freiburg o další posily a vyjádřil obavu, že se celý Schwarzwald chce stát švýcarským.

Také samotní obránci města nezůstali pasivní – podnikli několik výpadů, při nichž způsobili obléhatelům ztráty.

Zemský fojt Thüring III. von Hallwyl zřídil svůj hlavní stan v Laufenburgu a mezi Albbruckem a Dogernem byla zřízena opevněná pozice s 1300 muži. V oblasti St. Blasien shromáždil vévoda Zikmund asi 1600 českých žoldnéřů, kteří se však nikdy účinně nezapojili do bojů.

Kvůli zprávám o předněrakouských jednotkách a pověstem o chystaných posilách pod vedením vévody Zikmunda požádali Spříseženci 10. srpna 1468 své domovské kantony o další vojáky. Ti skutečně dorazili a celkový počet obléhatelů vzrostl na 16 000 mužů.

Situace uvnitř města se stále více zhoršovala — zásobování kolabovalo, městské hradby byly silně poškozeny neustálým ostřelováním a Habsburkové ani šlechta nebyli ochotni ani schopni podniknout rozhodný pokus o osvobození města.

17. srpna 1468 naplánovali Spříseženci přímý útok na město, který se měl uskutečnit o dva dny později. Zároveň však již probíhala mírová jednání, a proto byl útok odložen. V táboře Spříseženců navíc došlo k vážným rozporům mezi kantony Curych a Bern.

21. srpna 1468 podnikli Luzernští s podporou kantonů Schwyz, Glarus a Appenzell loupeživý vpád do Bonndorfu ve Schwarzwaldu, který byl při tom vypálen. Při ústupu byl tento oddíl napaden jednotkami Zikmunda a dokázal svou kořist (mimo jiné 400 kusů dobytka) dopravit do tábora jen s pomocí vojsk z Curychu a Zugu. Dne 24. srpna pak došlo k dalším bojům u opevnění u Albbrucku.

Zájmy curyšských obchodníků sahaly až do Waldshutu a existovaly také rodinné vazby. Formálně Curyšští argumentovali tím, že útok na město by byl možný jen za cenu vysokých vlastních ztrát. Politicky však neměl Curych zájem na tom, aby si Bern prostřednictvím dobytého Waldshutu zajistil vliv v této oblasti.

Curych byl podporován východo- a vnitrošvýcarskými kantony, zatímco Bern měl na své straně Solothurn a Lucern. Tyto rivality uvnitř tábora Spříseženců nakonec vedly k ukončení obléhání.

Mírová smlouva a důsledky

Zejména město Basilej se prostřednictvím svého starosty Petera Rota a knížecích biskupů Johanna V. von Venningen (biskup basilejský) a Hermanna III. von Breitenlandenberg (biskup kostnický) snažilo zprostředkovat mírové urovnání mezi Spříseženectvím a Habsburky. Do jednání se zapojili také rádci vévody Ludvíka Bavorského a markraběte Rudolfa z Hachberg-Sausenbergu, za něhož u jednacího stolu vystupoval Hans von Flachslanden.14. srpna 1468 navázali prostředníci kontakt s hlavními veliteli Spříseženců a 16. srpna začala v Dogernu mírová jednání, která vyústila 27. srpna v podpis mírové smlouvy, známé jako Waldshuter Richtung. Podle této smlouvy se vévoda Zikmund zavázal do 24. června 1469 vyplatit válečné odškodnění ve výši 10 000 zlatých. Jako záruku poskytl Spřísežencům město Waldshut a předněrakouskou část Schwarzwaldu. Waldshutská válka vedla jen k minimálním územním změnám. Jedinou výjimkou bylo panství Wessenberg jižně od Rýna s vesnicemi Hottwil a Mandach, které dobyl Bern a připojil je ke své zemské správě Schenkenberg.

Obléhání Waldshutu bylo ukončeno 28. srpna 1468. Vévoda Zikmund si poté vypůjčil od vévody Burgundského Karla Smělého částku 50 000 zlatých prostřednictvím smlouvy ze Saint-Omer, za což mu zastavil předněrakouská území v Breisgau a Horním Alsasku. Správu těchto zastavených území nejprve převzala komise pod vedením markraběte Rudolfa z Hachberg-Sausenbergu, která vyhotovila zprávu o jejich stavu. Následně Karel Smělý jmenoval Petera von Hagenbacha zemským fojtem, který svůj úřad převzal v listopadu 1468. Zikmund vyplatil Spřísežencům válečné odškodnění ve výši 10 000 zlatých dne 23. června 1469. Starosta Schaffhausenu však musel na vrácení svého výkupného ve výši 1 800 zlatých, které mu dle smlouvy také náleželo, čekat až do roku 1476. Císař Fridrich III., bratranec vévody Zikmunda, prohlásil 26. května 1469 mírovou smlouvu za neplatnou a 31. srpna uvalil na Spříseženectví říšskou klatbu (Reichsacht). Ani jedno z těchto rozhodnutí však nemělo žádné reálné následky.

Waldshut sice během obléhání utrpěl značné škody, nicméně císař Fridrich III. dne 21. listopadu 1468 obnovil městská privilegia, a navíc 24. února 1469 udělil městu právo vybírat vodní clo na všechny dovozní zboží po řekách Aare, Reuss a Limmat. Vévoda Zikmund vystavil městu 8. září 1468 tzv. „Schadlosbrief“ (listina o náhradě škody), v níž se zavázal nahradit škody vzniklé obléháním. Tento závazek splnil tím, že městu zastavil právo vybírat silniční clo, díky čemuž se město brzy hospodářsky zotavilo.

Francouzský král Ludvík XI. se pokusil získat jak Spříseženectví, tak vévodu Zikmunda jako spojence proti Burgundsku a zprostředkoval mezi nimi mír – tzv. Věčnou směrnici (Ewige Richtung). Poté, co Karel Smělý padl roku 1477 v bitvě u Nancy, vévoda Zikmund znovu převzal do držení zastavené Přední Rakousy, aniž by vrátil oněch 50 000 zlatých, které si vypůjčil.

Účast českých žoldnéřů

Diebold Schilling ve své Die Berner-Chronik píše o účasti českých žoldnéřů toto:„Bylo tehdy, když se tábořilo před Waldshutem, z říše od vévody posláno asi šestnáct set Čechů na pomoc panstvu; a když přišli, přesto se z jejich strany proti Spříseženectví nejednalo válečně, neboť způsobili více škody přátelům než Spříseženectví. Přesto však dal říšský vévoda prostřednictvím svého poselství Spříseženectví vysvětlit, že je s vévodou Zikmundem Rakouským v dohodě, podle níž mu musel poslat lidi, a i kdyby ti, které mu poslal, zůstali někde cestou a nevrátili se domů, příliš mu na tom nezáleželo, neboť mu je kvůli cti a na základě své dřívější písemné dohody, kterou spolu ještě před touto válkou učinili, musel poslat; co by však jinak mohl pro mír a dobro v této věci učinit a vyjednat, to chtěl učinit s dobrou vůlí, tak jak to činil on i jeho předkové za oněch dřívějších patnáctiletých mírů a v jiných záležitostech.“Tento zápis je doplněn velmi svérázným vyobrazením českých vojáků.

Zdá se, že české žoldnéře poslal Zikmundovi bavorský vévoda Ludvík IX. v rámci spojenecké smlouvy, kterou se Zikmundem měl. Ludvík se o české žoldnéře opíral dlouhodobě, zejména pak během tzv. Bavorské války (1459 - 1463). Není proto s podivem, že je využil i v tomto konfliktu, o který však příliš nestál a poskytl tedy jen takovou účast, aby nemohl být obviněn z nedodržování spojeneckých smluv.

Čechy pravděpodobně předcházela vojenská jejich pověst, když i přes svůj nízký počet stáli Schillingovi nejen za to, aby je zmínil, ale aby vypíchl, že jejich přítomnost neměla žádný vojenský efekt. Formulací, že „způsobili více škody přátelům než Spříseženectví“ narážel Schilling nejspíše na rozšířený nešvar českých vojáků, kteří čím dále byli od Čech, tím více rabovali.

Na doprovodné iluminaci jsou pak vyobrazení jako pohané a orientálci s dlouhými vlasy, což je zjevně narážka na veřejné mínění o Češích coby kacířích.

Dobytí hradu Degenberga a konfiskace furthského Winkelu (1468)

Tažení proti rodu z Degenbergu v roce 1468 patří k rozhodujícím epizodám bocklerské války. Hans z Degenbergu — hlavní mluvčí spolku jednorožce — držel rozsáhlé panství v Bavorském lese, na něž se opírala celá síť bocklerského odporu proti vévodovi Albrechtovi IV. Vévodské vojsko v průběhu roku dobylo rodový hrad Degenberg a v návaznosti na to získalo kontrolu nad furthským Winkelem — pomezním pásem mezi Furthem im Wald, Chamem a českou hranicí.

Kontext

Rod z Degenbergu patřil k nejmocnějším šlechtickým rodům Bavorského lesa. Hans z Degenbergu kontroloval rozsáhlou síť panství v okolí Bischofsmaisu, Regenu a Viechtachu a jako dědičný držitel řady manských statků landshutského vévodství měl přirozenou autoritu mezi okolní rytířskou společností. Když na turnaji v Řezně 30. srpna 1466 vznikl rytířský spolek Böcklerbund, stal se Hans jeho mluvčím a degenberské hrady — zejména samotný Degenberg, Falkenfels, Kollnburg a Saldenburg — představovaly opěrnou kostru spolku v dolním Bavorsku. Furthský Winkel — úzký pomezní výběžek mezi Bavorskem a Čechami v okolí Furthu im Wald — fungoval jako přirozený pomezní prostor, kterým proudili čeští žoldnéři do bavorských služeb a naopak.

Průběh

Vévoda Albrecht IV. Mnichovský v průběhu jara a léta 1468 shromáždil polní vojsko se silnou složkou dělostřelectva, posílené o oddíly landshutského vévody Ludvíka IX. Bohatého. Ten se sice formálně ke spolku zachoval rezervovaně, ale po císařském rozpuštění spolku 28. října 1467 přešel do otevřené spolupráce s mnichovskou stranou, neboť bockleři narušovali stabilitu jeho hraniční oblasti. Vévodská armáda postupně dobyla degenberská sídla. Vlastní hrad Degenberg padl po krátkém obležení; jeho zdivo nestačilo modernímu kamennému dělostřelectvu. Hans z Degenbergu byl nucen kapitulovat a přijmout vévodovy podmínky.

Účastníci a důsledky

Z české strany se obrany degenberských sídel zúčastnili čeští žoldnéři — drobné jezdecké družiny z rodů usazených na pomezí (páni z Janovic na Rýzmberku, Ronšperkové, Gutštejnové), které sloužily v menších kontingentech jako pomocné oddíly bocklerských pevností. Furthský Winkel sloužil jako jejich přirozená přechodová zóna. Po pádu Degenbergu vévoda Albrecht IV. formálně konfiskoval řadu manských statků v tomto pomezním prostoru a omezil rytířskou volnost pohybu mezi Čechami a Bavorskem — pro české žoldnéře to znamenalo zúžení tradičního přechodového prostoru.

Pád Degenbergu otevřel cestu k hlavnímu vévodovu tažení mezi listopadem 1468 a lednem 1469, v jehož průběhu padly poslední bocklerské pevnosti — Falkenfels, Kollnburg, Saldenburg a klášter Rinchnach — a celý spolek byl fakticky rozpuštěn. Pro Hanse z Degenbergu znamenala kapitulace ztrátu politické autonomie, byť rod si nakonec udržel většinu svých statků díky přímluvě císaře Friedricha III. Pro česko-bavorské pomezí byl výsledek jednoznačný: tradiční prostor pro snadné žoldnéřské služby byl zúžen a čeští páni byli postupně tlačeni hledat zaměstnání v jiných říšských konfliktech.

Tažení Šebestiána Pluha s norimberskými křižáky k Tachovu a Plzni (1468)

Tažení Šebestiána Pluha z Rabštejna s oddíly norimberských křižáků k Tachovu a Plzni v roce 1468 patří k nejvýraznějším českým akcím spojeným s druhou křížovou výpravou Matyáše Korvína proti Jiřímu z Poděbrad. Šlo o tažení vedené českým pánem v říšských službách, který využil své příhraniční pozice k vpádu na Tachovsko a Plzeňsko ve spojení s katolickou Zelenohorskou jednotou.

Kontext

Sebastian Pflug z Rabensteinu — česky Šebestián Pluh z Rabštejna — pocházel z významného česko-bavorského rodu Pluhů z Rabštejna, který od počátku 15. století působil na pomezí mezi Čechami a Horní Falcí. Jeho příbuzný Prokop z Rabštejna patřil k Jiřího diplomatickým rádcům, sám Šebestián však patřil k mladší generaci, která se po papežské klatbě roku 1466 přiklonila ke katolické straně. V roce 1466 se připojil k ustavujícímu se spolku jednorožce v Řezně, kde patřil k jeho jádru. V roce 1468 byl Pluh propojen se sítí říšských knížat, jež podporovala druhou křížovou výpravu — vyhlášenou během tažení uherského krále Matyáše Korvína proti Jiřímu z Poděbrad — a zorganizoval vpád z norimberského prostoru přes Horní Falc do západních Čech.

Průběh

Pluhovo vojsko tvořily oddíly norimberských a hornofalckých žoldnéřů, posílené o říšské dobrovolníky pod papežským praporem a o jádro Pluhových vlastních družin z Rabštejnska. Tažení směřovalo přes Tachov dále do nitra Plzeňska s cílem spojit se s katolickou Zelenohorskou jednotou a vyvinout tlak na královská města Plzeň, Tachov a Stříbro. Tachov sám se stal opakovaným cílem útoků již od jara 1468; jeho obranu vedla královská posádka. Postup k Plzni se však ukázal jako obtížný — město disponovalo silnou hotovostí a v součinnosti s královskými oddíly Jiřího syna Viktorina z Poděbrad dokázalo Pluhův kontingent rozprášit na předpolí. Větší ztráty vznikly při ústupu, kdy se Pluhovi muži v rozprášených družinách vraceli do Bavor a do norimberského pohraničí.

Účastníci a důsledky

Tažení je z hlediska česko-bavorského pohraničí pozoruhodné dvěma rovinami. První je sama postava Šebestiána Pluha jako českého pána v říšských službách, vystupujícího proti vlastnímu králi. Druhá je skutečnost, že proti sobě stáli v převažující míře čeští bojovníci na obou stranách — Pluhovi muži z Rabštejnska, později Volfštejnové a Gutštejnové z katolického pomezí, proti plzeňským měšťanům a Viktorinovým oddílům, jejichž jádrem byli čeští žoldnéři pod královským praporem. Šlo tedy o klasickou situaci pozdního 15. století, kdy česká žoldnéřská kondotta tvořila jádro armád na obou stranách jakéhokoli většího říšského konfliktu.

Tažení Pluha skončilo pro křižáky neúspěchem: nepodařilo se jim obsadit ani Tachov, ani vážněji ohrozit Plzeň. Z hlediska větší strategické perspektivy však tažení odčerpalo část královských sil z jiných úseků fronty proti Korvínovi a udrželo Plzeňsko v trvalém napětí po celé léto 1468. Pluh sám se v dalších letech vrátil mezi bavorské bocklery a v rozhodující fázi vévodského tažení proti Degenbergům přešel — alespoň formálně — na stranu vévody Albrechta IV.

Dobytí Vimperka, Vlachova Březí a Budkova pasovskými křižáky (1468)

V září 1468 dobyly a vypálily oddíly pasovského biskupa Oldřicha III. z Nußdorfu tři opěrné body českých Kaplířů ze Sulevic na jižní Šumavě — město Vimperk, městečko Vlachovo Březí a tvrz Budkov. Akce byla pokračováním dlouholetého záští Kaplířů s pasovským biskupstvím a odehrávala se v rámci druhé křížové výpravy proti Jiřímu z Poděbrad.

Kontext

Po smrti Mikuláše Kaplíře ze Sulevic v polovině 60. let 15. století převzali správu vimperského panství jeho synové, kteří pokračovali v letité tradici záští s pasovským biskupstvím — sporu o clo a kontrolu nad Zlatou stezkou, jenž započal již roku 1458. Pasovský biskup Oldřich III. z Nußdorfu — zároveň císařský kancléř a důvěrný rádce vévody Ludvíka IX. Bavorsko-landshutského — využil vyhlášení křížové výpravy proti Jiřímu z Poděbrad k definitivnímu vojenskému řešení. Vimperk představoval po desítky let trvalou hrozbu pro pasovský solný obchod a jeho vyřazení bylo prioritou biskupské strategie. Okolní opěrné body — Vlachovo Březí na obchodní cestě a tvrz Budkov při ústí do podhůří — fungovaly jako součást kaplířovské pomezní soustavy.

Průběh

Bavorsko-pasovské tažení proběhlo počátkem podzimu 1468. Křižácký kontingent — biskupská zemská hotovost posílená o rakouské oddíly a křižácké dobrovolníky — postupoval ze shromažďovacího prostoru u Pasova přes Šumavu. Hlavním cílem byl Vimperk: dosud neopevněné město bylo dobyto 18. září 1468a vypáleno. Vimperský hrad nad městem zůstal v rukou Kaplířů, ale jako základna pro útoky na Zlaté stezce ztratil zázemí. Na jižněji ležící Vlachovo Březí útočníci postoupili v průběhu několika dnů a městečko vypálili rovněž. Tvrz Budkov — menší opevněný bod v sousedství — byla obsazena a poškozena. Útok se neomezil pouze na vlastní pevnůstky, ale zasáhl i přilehlé vsi a klášterní statky v okolí.

Účastníci a důsledky

Z biskupské strany vedl tažení vrchní biskupský hejtman ve službě Oldřicha z Nußdorfu, jehož jméno se v pasovských pramenech uvádí v několika podobách. Z české strany se obrany zúčastnily kaplířovské družiny pod velením synů Mikuláše Kaplíře, posílené o žoldnéře z jiných pošumavských rodů — zejména Janoviců z Janovic a Rýzmberka. Kaplířovi muži patřili k tradiční česko-bavorské žoldnéřské skupině; po roce 1468 se řada z nich přesunula do bavorských služeb v dalších říšských konfliktech (později do landshutské dědické války).

Vimperk se z tažení 1468 vzpamatoval během několika let: hrad nadále zůstal v rukou Kaplířů a město bylo postupně obnoveno. Pasovsko-vimperské záští sice nebylo formálně urovnáno, ale po smrti Oldřicha z Nußdorfu 2. září 1479 jeho nástupci již konflikt aktivně neoživovali. Z hlediska širších česko-bavorských vztahů byl rok 1468 výjimečný kombinací více tlaků najednou: bocklerského konfliktu v Bavorském lese, druhé křížové výpravy Korvína a samostatného pasovského tažení proti Vimperku — všechny tři proudy mířily proti husitským Čechám z různých úhlů a poprvé od poděbradské éry zatlačily jihozápadní hranici do jasné defenzivy.

Bitva u Nýrska — porážka křižáků a smrt Albrechta Nothafta (1468)

V roce 1468 proběhlo u Nýrska další pohraniční střetnutí, jež navázalo na slavnou bitvu z 22. září 1467. Zatímco první nýrská bitva rozprášila křižácký kontingent vedený rytířem Kyvolfem, druhá poznamenala bavorskou stranu ztrátou významného falckého šlechtice Albrechta Nothafta z Wernbergu. Bitva potvrdila, že česká pohraniční obrana pod klatovským hejtmanstvím dokáže opakovaně zlomit drobné křižácké výpady přes Šumavu.

Kontext

Po vítězství Racka Janovského z Janovic v září 1467 se bavorská strana pokusila opětovně využít Šumavské průsmyky pro vstup do Klatovska. Bocklerský odpor proti vévodovi Albrechtovi IV. v Bavorsku odčerpával značnou část sil mnichovské zemské hotovosti, takže akci proti Čechám organizovaly především drobné falcké rody, jejichž panství ležela na pomezí Horní Falce a Šumavy. Mezi nimi vystoupil rod Nothaftů z Wernbergu, který kontroloval rozsáhlý prostor mezi Wernbergem a Falknovem (dnešním Sokolovem) a v jehož službách stáli mimo jiné čeští žoldnéři z loketského a ašského pomezí.

Průběh

Křižácký kontingent vedený Albrechtem Nothaftem se v roce 1468 pokusil zopakovat tažení svých předchůdců přes Železnou Rudu a Nýrsko směrem na Klatovsko. Klatovský hejtman a královská posádka Pajreka zachytili vetřelce v úzkém terénu šumavského předhůří. Polní střetnutí mělo opět povahu rychlé jezdecké srážky: české oddíly využily zkušenosti z předchozího roku a rozhodným úderem rozprášily nepřítele. V průběhu boje padl sám Albrecht Nothaft — pro falckou stranu šlo o těžkou ztrátu na úrovni rodového vůdce, srovnatelnou se ztrátou Kyvolfa o rok dříve.

Účastníci a důsledky

Z české strany bojovaly kontingenty klatovské a domažlické měšťanské hotovosti, manská jízda Janoviců a královští žoldnéři. Racek Janovský z Janovic, hrdina nýrské bitvy 1467, v tu dobu ještě úřadoval jako klatovský hejtman; jeho přesný osobní podíl na boji 1468 prameny popisují odlišně — některé jej zmiňují jako velitele, jiné uvádějí, že velení převzal jiný královský hejtman. Z bavorsko-falcké strany bojoval Nothaftův rodový kontingent posílený o říšské dobrovolníky a žoldnéře z okolí Wernbergu a Falknova.

Pro česko-bavorské pomezí měla druhá nýrská bitva zásadní symbolický význam: po dvou drtivých porážkách v rozmezí jednoho roku přestala bavorsko-falcká strana organizovat samostatná tažení přes Šumavu na Klatovsko. Hlavní těžiště dalších akcí proti Jiřímu z Poděbrad se přesunulo na sever k Tachovsku a Plzeňsku (tažení Šebestiána Pluha) a k Vimperku (pasovské tažení). Nothaftův rod si musel obnovovat své postavení dlouhá léta a definitivní vyrovnání ztrát z roku 1468 se rodu podařilo až za další generace.

Trestné tažení bavorských vévodů proti hradům bocklerů (1468)

Mezi listopadem 1468 a lednem 1469 provedl mnichovský vévoda Albrecht IV. ve spolupráci s landshutským vévodou Ludvíkem IX. Bohatým rozhodující trestné tažení proti hradům spolku jednorožce — bocklerů. V průběhu několika týdnů padla klíčová bocklerská sídla v Bavorském lese (Falkenfels, Kollnburg, Saldenburg) i klášter Rinchnach, využívaný spolkem jako opora. Tažení definitivně zlomilo bocklerský odpor a ukončilo tříletou bocklerskou válku.

Kontext

Po císařském reskriptu z 28. října 1467, který formálně rozpustil rytířský spolek, bockleři neuznali jeho legitimitu a přešli do otevřené opozice. Jejich opěrnými body byla rozsáhlá síť hradů a tvrzí v Bavorském lese, jež držel zejména rod Degenbergů. Po dobytí samotného Degenbergu v průběhu roku 1468 — viz samostatný článek — se vévoda Albrecht IV. rozhodl pro koordinovanou ofenzivu, jež měla definitivně rozdrtit bocklerský systém. Klíčovou roli hrálo nasazení moderního dělostřelectva, jež se ukázalo jako rozhodující prostředek proti starým hradním fortifikacím Bavorského lesa.

Průběh

Vévodská armáda zahájila tažení v listopadu 1468. Operace měla povahu systematického postupu od jednoho opevněného sídla ke druhému, doprovázeného kanónovým ostřelováním kamenných hradeb a rychlou kapitulací posádek. Hrad Falkenfels padl jako první, následoval Kollnburg a Saldenburg. Klášter Rinchnach, který bockleři využívali jako úkryt a zásobovací bázi, byl obsazen vévodskou pěchotou a klášterní komunita podrobena vévodské autoritě. Začátkem ledna 1469 byly všechny degenberské državy obsazeny a celá síť bocklerských opevnění v dolním Bavorsku se zhroutila. Hans z Degenbergu, hlavní mluvčí spolku, byl nucen přijmout vévodské podmínky.

Účastníci a důsledky

Vévodské vojsko tvořilo jádro mnichovských zemských oddílů, dvorského žoldnéřského kontingentu a spojeneckých landshutských posil. Albrechtovo dělostřelectvo bylo doplněno o specialisty z říšského prostoru — slévače, dělmistry a střelmistry — což vévodské armádě poskytlo rozhodující taktickou převahu nad tradiční rytířskou obranou hradů. V bocklerských řadách bojovali čeští žoldnéři z rodů usazených na česko-bavorském pomezí — páni z Janovic na Rýzmberku, Ronšperkové, Gutštejnové a další. Jejich účast měla převážně partyzánskou povahu: malé jezdecké oddíly v síle desítek mužů, přepady transportů a pomocné akce v předpolí dobývaných hradů. Skutečnost, že se vévodské dělostřelectvo ukázalo jako rozhodující prostředek, znamenala pro českou účast novou zkušenost: tradiční drobné záští už nestačilo čelit modernizovanému polnímu vojsku knížete.

Spolek jednorožce byl počátkem roku 1469 fakticky rozpuštěn a jeho členové byli nuceni se podrobit vévodské autoritě. Albrecht IV. využil výsledku k dalšímu posílení zemské vlády a k omezení rytířské soudní imunity. Pro českou šlechtu v pohraničí znamenal výsledek konec snadných možností výnosné žoldnéřské služby na bavorské straně. Část velitelů se přesunula do jiných říšských konfliktů — do služeb pasovského biskupa, do záští Břeňka z Ronšperka 1475–1476 a později do landshutské dědické války. Tradice jednorožského hesla se však v Bavorsku nepřerušila: o dvacet let později, v letech 1489–1493, část stejných rodů vystoupila znovu jako Löwlerbund proti Albrechtovi IV.

Falcká válka Fridricha Vítězného (1471)

Pojem falcká válka Fridricha Vítězného (něm. Pfälzischer Krieg Friedrichs des Siegreichen) označuje sérii dílčích ozbrojených střetů kurfiřta Falckého Fridricha I. Vítězného v jihozápadní Říši kolem roku 1471. Šlo o pokračování dlouhodobé wittelsbašsko-bádenské rivality navazující na bádensko-falckou válku (1462) a mohučskou kolegiátní záští (1461–1463). Hlavními protivníky byli markrabě Karel I. Bádenský a kurmohučský arcibiskup Adolf II. z Nassavy; vrcholem byl tzv. Wormský sněm 1471 a ozbrojené demonstrace síly v Porýní.

Kontext

Fridrich I. Vítězný (1425–1476), regent a později samostatný kurfiřt falcký, byl po celá 60. léta 15. století jedním z nejdynamičtějších říšských knížat. Jeho politický vzestup nastal po vítězství v bitvě u Seckenheimu dne 30. června 1462, v níž porazil spojence kurmohučského arcibiskupa Adolfa II. — markraběte Karla I. Bádenského, hraběte Oldřicha V. Württemberského a biskupa Jiřího z Met. Po této porážce a zaplacení astronomických výkupných se Fridrich stal hegemonem v jihozápadní Říši. Spor s Karlem Bádenským, Adolfem z Nassavy i s císařem Fridrichem III. však dále doutnal a opakovaně přerůstal do drobných válečných akcí.

Politický rámec sporů určovala také snaha císaře Fridricha III. o omezení wittelsbašského vlivu — Fridrich Vítězný byl několikrát předvolán před říšský soud a roku 1463 byl dokonce postižen říšskou klatbou, kterou se však císaři nepodařilo vymoci. V roce 1470–1471 svolal císař do Wormsu velký říšský sněm s cílem urovnat vleklé spory; právě s ním souvisí ozbrojené demonstrace, jež se v dobové i pozdější literatuře někdy označují jako falcká válka 1471.

Průběh

V roce 1470 obnovil Fridrich Vítězný spor s markrabětem Karlem I. Bádenským kvůli sporným dědickým podílům po hraběti z Katzenelnbogenu. Bádenskou stranu podpořili trevírský arcibiskup a štrasburský biskup, falckou pak její tradiční spojenci v Porýní. Boje se vedly v podobě plenivých výprav podél Rýna a v okolí Heidelberku, Mannheimu a Speyeru; zaznamenány jsou dílčí úspěchy falckých velitelů u Mosbachu a v okolí Lampertheimu.

Wormský sněm na jaře 1471 probíhal pod tlakem této ozbrojené situace. Císař Fridrich III. zde sice vyhlásil všeobecný říšský mír (něm. Landfriede) a pokusil se o závazné usmíření stran, avšak prosadit jeho dodržení v praxi bylo obtížné. Fridrich Vítězný se sněmu zúčastnil jen krátce — odjel pod záminkou nemoci a situace využil k upevnění své pozice ve Falci a v dolnobavorském předpolí. Po sněmu pokračovaly v hraničních pásmech drobné válečné akce, jež však již nepřerostly do velké polní bitvy.

Výsledek

Falcká válka roku 1471 nepřinesla žádnou rozhodující polní bitvu, ale konsolidovala falcké panství v Porýní a potvrdila roli Fridricha Vítězného jako klíčového říšského knížete. Spory s Bádenskem a kurmohučským arcibiskupstvím utichaly v podobě dílčích smluv v průběhu 70. let. Fridrich zemřel 12. prosince 1476 a Falc přešla pod regentství jeho synovce Filipa Upřímného. Konflikt je dnes vnímán jako epilog dlouhodobé rivality, jejíž hlavní fáze proběhly v letech 1462–1463.

Primární prameny

Klíčovým narativním pramenem je Matthias von Kemnat, dvorní kaplan Fridricha Vítězného, jenž kolem roku 1475 sepsal Chronik Friedrichs I., Pfalzgrafen bei Rhein; obsahuje detailní popis seckenheimské bitvy 1462, vzájemných záští s Bádenskem a výpravy roku 1471. Edice C. Hofmanna in Quellen zur bayerischen und deutschen Geschichte, sv. 2 (Mnichov 1862).

Diplomatickou stránku konfliktu osvětlují listy Aenease Silvia Piccolominiho (Pia II.) z období 1461–1463, v nichž jako papež komentuje mohučskou kolegiátní záští, a soudní akta wormského sněmu 1471 v Reichstagsakten ältere Reihe, sv. 22.

Účast českých žoldnéřů

Wittelsbašský prostor — falcká, bavorská i landshutská větev rodu — byl v 60. a 70. letech 15. století hlavním zaměstnavatelem českých žoldnéřů v Říši. Fridrich I. Vítězný byl politicky úzce spjat s vévodou Ludvíkem IX. Bavorsko-landshutským, který v té době udržoval rozsáhlé české kontingenty pod veliteli jako Dobrohost z Ronšperka, Racek z Janovic a Mikuláš Kaplíř ze Sulevic. V seckenheimské bitvě 1462 čeští žoldnéři ve falckých službách prokazatelně stáli; pro válku roku 1471 však chybí konkrétní jména a doložené počty. Vzhledem k provázanosti wittelsbašského žoldnéřského trhu lze přítomnost jednotlivých českých kondotiérů na falcké straně předpokládat, přímý pramenný doklad však zatím chybí. Na bádenské straně byla česká přítomnost nepravděpodobná.

Tažení Buriana z Gutštejna a Jindřicha z Plavna proti Chebu a Waldsassen (1469)

Společné tažení dvou předních západočeských pánů – Buriana II. z Gutštejna a Jindřicha II. z Plavna – proti říšskému městu Chebu a přilehlému cisterciáckému klášteru ve Waldsassen patří k nejvýraznějším pohraničním záštím roku 1469. Akce probíhaly v atmosféře probíhající křížové výpravy proti králi Jiřímu z Poděbrad, kdy se chebská strana s markrabětem Albrechtem Achillem otevřeně postavila proti českému králi a ronšperské, gutštejnské i plavenské družiny získaly legitimní záminku k odvetě.

Kontext

Burian II. z Gutštejna patřil ve druhé polovině 60. let 15. století k nejmocnějším pánům západních Čech. Vlastnil rozsáhlé panství kolem Bezdružic, Nečtin a Tachova, jeho zázemí leželo v bezprostředním kontaktu s chebskou a hornofalckou hranicí. Jeho politickým spojencem byl Jindřich II. z Plavna, příslušník staré ministeriální dynastie purkrabí z Plavna (Vögte von Plauen), která ovládala území mezi Vogtlandem, Saskem a Chebskem. Plavenští byli formálně leníky české koruny, avšak v době papežské klatby nad Jiřím z Poděbrad balancovali mezi věrností králi a sympatiemi k saské a braniborské opozici.

Cheb (něm. Eger) jako říšské zástavní město a klášter ve Waldsassen jako jeho hospodářské zázemí stáli v letech 1467–1469 na straně protijiříkovské koalice; chebská rada poskytla peníze a žoldnéře pro tažení Ludvíka IX. Bohatého a markraběte Albrechta Achilla. Pro Gutštejny i Plavenské tak existoval dvojí motiv: panovnická loajalita ke králi Jiřímu na jedné straně, a tradiční pohraniční nepřátelství s chebskou městskou obcí a klášterem na straně druhé.

Průběh

V průběhu jara a léta 1469 vedli Burian z Gutštejna a Jindřich z Plavna sérii koordinovaných výpadů proti chebskému okolí a proti panství kláštera Waldsassen. Akce měly podobu typické pozdně středověké záštní války: zajímání kupců na cestách k Chebu, vypalování vsí a hospodářských dvorů, výpalné z menších tvrzí a přepady transportů soli a vína. Operace probíhaly z opěrných bodů na české straně – z Bezdružic, z Tachova a z plavenských sídel kolem Hartensteinu a Plavna.

Chebská rada odpovídala vlastními výpady do Tachovska a mobilizací žoldnéřů z Horní Falce; waldsassenský opat žádal o ochranu markraběte Albrechta Achilla i císaře. Jiří z Poděbrad však tažení obou pánů toleroval, neboť oslabovalo mocenskou základnu protijiříkovské koalice na chebsko-falckém pomezí. Záští se podařilo částečně utlumit teprve s mírovými jednáními přelomu let 1469/1470, definitivně však nikoli – část akcí pokračovala v rámci dalších záští kolovratsko-volfštejnského klanu ještě v letech 1470–1471.

Účastníci a důsledky

Pro Buriana II. z Gutštejna znamenalo tažení upevnění jeho pozice v západních Čechách; jeho potomci pak v dalších generacích pokračovali v chebských záštích a v říšských službách. Jindřich II. z Plavna využil tažení k upevnění vlastního postavení ve Vogtlandu a k demonstraci loajality k české koruně, byť plavenské vazby na sasko-braniborskou stranu zůstaly trvalou přítěží. V širším kontextu zapadá tažení do série záští, která následovala po skončení bocklerské války a která přesouvala těžiště česko-bavorské žoldnéřské aktivity ze šumavské na chebsko-hornofalckou hranici. Podrobná rekonstrukce jednotlivých výpadů vyžaduje další práci s chebským a waldsassenským archivem, jak je dokumentováno v Jánského Kronice.

Tažení Jiřího z Poděbrad proti hradům Jindřicha z Plavna (1469)

Tažení českého krále Jiřího z Poděbrad proti západočeským a vogtlandským sídlům Jindřicha II. z Plavna v roce 1469 bylo trestnou výpravou v rámci širší obrany proti papežské křížové výpravě a proti uherskému králi Matyášovi Korvínovi. Plavenští z Plavna byli formálně leníky české koruny, avšak po roce 1466 se část rodu přiklonila k protijiříkovské koalici, čímž si vysloužila přímý zásah královského vojska.

Kontext

Páni z Plavna (něm. Vögte von Plauen) byli starou ministeriální dynastií, která ve 14. století získala od českých panovníků rozsáhlá léna ve Vogtlandu, Chebsku a západních Čechách. Sídelním hradem byl Plauen v dnešním Sasku a Hartenstein; v Čechách měli podíl na panstvích kolem Bečova, Kynžvartu a Toužimi. Jindřich II. z Plavna vedl ve 40. a 50. letech 15. století aktivní politiku mezi Saskem, Brandenburskem a Čechami; po papežské klatbě nad Jiřím v prosinci 1466 se postupně přiklonil k protihusitské koalici.

Pro Jiřího z Poděbrad bylo neudržitelné tolerovat na západní hranici lenního pána, který otevřeně podporuje Matyáše Korvína i markraběte Albrechta Achilla a jehož čeleď se podílí na nájezdech proti královským manům. Po úspěšném odražení bavorské křižácké výpravy v bitvě u Nýrska (22. září 1467) a po stabilizaci poměrů ve středních Čechách se král rozhodl řešit západočeské pomezí silou. Plavenští představovali vzhledem ke svému dvojakému postavení a k přesahům do Saska i Vogtlandu nejnaléhavější problém.

Průběh

V průběhu roku 1469 královské vojsko podniklo trestnou výpravu proti plavenským državám v západních Čechách. Tažení směřovalo proti opěrným bodům Jindřicha z Plavna na pomezí Karlovarska, Loketska a Bečovska – proti tvrzím a menším hradům, které mu sloužily jako základny pro vlastní záštní výpady. Po starší tradici výzkumu (Tomek, Palacký) i podle nálezů Jiřího Jánského šlo o několik menších, ale rychle vedených operací, při nichž bylo dobyto a poškozeno více plavenských pevnůstek; podrobné rekonstrukce jednotlivých obléhání vyžadují primární prameny (Jánský 2003).

Operace měly omezený územní dosah – do vlastního Vogtlandu král nezasáhl, neboť to by znamenalo otevřený konflikt se saskými Wettiny. Cílem nebylo plavenský rod zničit, ale donutit jej k věrné službě a k omezení vlastních záští. Jindřich II. z Plavna byl nakonec donucen znovu složit slib věrnosti a přijmout královský dohled nad svými českými lény.

Účastníci a důsledky

Tažení ukázalo, že Jiří z Poděbrad i v poslední fázi své vlády držel západočeské pomezí pevně v rukou. Plavenští byli dočasně neutralizováni, jejich vliv na chebsko-falckém pomezí se dlouhodobě zmenšoval ve prospěch Gutštejnů a Šliků. Po Jiřího smrti 22. března 1471 se Jindřich II. z Plavna znovu pokusil o samostatnou politiku a aktivně se zúčastnil dalších pohraničních záští proti Chebu i proti gutštejnsko-kolovratské skupině; Vladislav II. Jagellonský však plavenské lenní vazby na korunu obnovil a rod zůstal v českém šlechtickém systému až do 16. století. Tažení 1469 patří mezi méně známé, ale důležité epizody závěrečné fáze poděbradské éry.

Záští Viléma z Volfštejna na Třebli proti Chebu (1469–1470)

Vilém z Volfštejna na Třebli patřil k tachovsko- chebsko-pomezní šlechtě, která ve druhé polovině 15. století zajišťovala permanentní pohraniční tlak na říšské město Cheb a jeho hospodářské zázemí. Záští z let 1469–1470 bylo paralelní a úzce provázané s tažením Buriana z Gutštejna a Jindřicha z Plavna proti Chebu a klášteru ve Waldsassen, jen vedené z jiného opěrného bodu a jiným, menším oddílem.

Kontext

Volfštejnové (něm. Wolfstein) byli rod původně bavorského ministeriálního původu, jehož česká větev se v první polovině 15. století usadila na Tachovsku a Tepelsku. Sídlem Vilémovým byl hrad Třebel u Černošína, opevněné panské sídlo s přímým výhledem na chebsko-tachovskou cestu. Volfštejnové byli skrze sňatkovou politiku spojeni s rodem Kolovratů a s Gutštejny – dohromady tvořili tzv. kolovratsko-volfštejnský klan, jehož příslušníci se opakovaně objevovali v chebských záštích konce 60. a celých 70. let 15. století.

Bezprostřední záminkou k Vilémově opovědi byly nezaplacené škody z dřívějších pohraničních akcí a chebská podpora křížové výpravy proti Jiřímu z Poděbrad v letech 1467–1469. Třebelské panství leželo v těsném sousedství chebského území a jeho geografická poloha umožňovala rychlé výpady proti obchodu na chebsko-tachovské trase i proti vesnicím v okolí Františkových Lázní a Lokte.

Průběh

Vilém z Volfštejna oficiálně vyhlásil opověď chebské obci a zahájil sérii nájezdů přes letní a podzimní měsíce roku 1469 a v průběhu jara 1470. Akce probíhaly v klasické podobě záští: zajímání chebských kupců na cestách, výpalné z menších vsí a přepady transportů. Třebelská družina čítala podle dochovaných zpráv řádově desítky jezdců a pěších, doplňovaná příležitostně oddíly spřízněných pánů z Volfštejnova klanu. Chebská rada odpovídala vlastními výpady, stížnostmi u markraběte Albrechta Achilla a snahou získat proti Volfštejnově straně intervenci českého krále.

Konflikt byl postupně utlumen mírovými jednáními zprostředkovanými chebsko-tachovskou porotou a po ukončení velkého poděbradsko-plavenského sporu v roce 1470. Vilém však zůstal aktivním aktérem dalších záští v rámci kolovratsko-volfštejnské skupiny v roce 1471; podrobné rekonstrukce jednotlivých výpadů vyžadují primární prameny (Jánský 2003).

Účastníci a důsledky

Záští je typickým příkladem fungování pozdně středověké pohraniční šlechty na chebsko-tachovském pomezí: malé jádrové sídlo (hrad Třebel), klanová síť přesahující česko-říšskou hranici (Kolovraté, Gutštejnové, Volfštejnové) a legitimní záminka v podobě starých škod a politických rozporů. Z hlediska velkých říšských dějin epizoda zapadá do přechodového období mezi bocklerskou válkou (1467–1469) a dobou jagellonských záští 70. let; pro chebskou obec představovala další z řady ztrát, které ji v celém poděbradsko-jagellonském období oslabovaly. Vilém z Volfštejna udržel třebelské panství v rodových rukou a jeho potomstvo se v dalších generacích podílelo na chebských sporech až do počátku 16. století.

Razie Albrechta IV. na lupiče Petra Gewolfa z Degenberga a Hanse Nussbergera (1470)

Po vítězství v bocklerské válce počátkem roku 1469 zahájil bavorsko-mnichovský vévoda Albrecht IV. systematické čištění Bavorského lesa a dolnobavorského pohraničí od družin, které zde po skončení velkého konfliktu pokračovaly v loupežném podnikání. Razie z roku 1470 proti Petrovi Gewolfovi z Degenbergu a Hansovi Nussbergerovi patří k první vlně těchto akcí a ukazuje, jak vévoda po skončení bocklerské války upevňoval zemskou moc nad rytířskou opozicí.

Kontext

Petr Gewolf z Degenberga byl příbuzným Hanse z Degenbergu, mluvčího bocklerského spolku, jehož panství v Bavorském lese byla v letech 1468–1469 obsazena vévodským vojskem. Po formálním podrobení rodu zůstala část degenberské čeledi nezávislá a pokračovala v přepadech kupců a menších tvrzí. Hans Nussberger, příslušník další staré dolnobavorské rytířské rodiny, vedl podobnou družinu z okolí Nussberga (Nußberg) u Viechtachu. Obě skupiny operovaly v součinnosti s některými českými žoldnéři pošumavského původu, kteří se po skončení bocklerské války neuplatnili v žádné další velké službě.

Pro Albrechta IV. představovaly tyto družiny dvojí problém: přímé hospodářské škody na obchodu mezi Bavorskem a Čechami a ohrožení autority zemské moci, kterou si po vítězství nad bocklery snažil dlouhodobě upevnit. Vévoda měl k dispozici dvorské žoldnéřské vojsko a modernizované dělostřelectvo, které se v letech 1468–1469 osvědčilo proti bocklerským hradům. Razie z roku 1470 byla vedena s týmiž prostředky, jen v menším měřítku a s větší rychlostí.

Průběh

V průběhu jara a léta 1470 vévodské oddíly systematicky obsadily a zničily opěrné body Petra Gewolfa z Degenberga a Hanse Nussbergera v Bavorském lese. Akce byly vedeny z Mnichova s podporou zemské hotovosti dolnobavorských měst (Straubing, Deggendorf, Cham) a jejich cílem nebylo dlouhodobé obléhání, ale rychlé přepadové operace proti shromaždištím loupežných oddílů a zatýkání jejich vůdců. Část zajatých byla popravena, část poslána do vévodských věží jako rukojmí pro zajištění klidu v regionu.

Razie zasáhla i některé česko-bavorské vazby: část mužů z degenberské a nussbergské družiny pocházela z pošumavských rodů, jejichž zázemí leželo na české straně hranice. Albrechtova akce tedy nevyhnutelně narážela na otázku spolupráce s klatovským a sušickým hejtmanem; podrobné rekonstrukce této spolupráce vyžadují primární prameny (Jánský 2003).

Účastníci a důsledky

Razie ukázala, že po vítězství v bocklerské válce již Albrecht IV. nepřipouštěl návrat k tradičnímu rytířskému záští jako legitimní formě řešení sporů. Za jeho dlouhé vlády (1465–1508) byla zemská moc v Bavorsku-Mnichově konsolidována do té míry, že kolektivní rytířská opozice se znovu objevila až ve formě Löwlerbundu v letech 1489–1493. Petr Gewolf z Degenbergu po roce 1470 patrně upadl do zajetí, Hans Nussberger se podle pozdějších nepřímých zmínek pokoušel uniknout přes hranice do Čech. Pro česko-bavorský pohraniční prostor znamenala razie zúžení prostoru pro drobné záští a přesun žoldnéřské aktivity buď do hlubšího říšského zázemí (pasovsko-falcké pomezí) nebo do služeb jednotlivých českých pánů – Ronšperků, Gutštejnů, Kolovratů.

Bitva u Nýrska a dobytí Pajreka (1467 a 1472)

Pajrek (něm. Bayereck, „bavorský roh“) byl český pohraniční hrad nad Nýrskem, založený roku 1356 pány z Janovic — jeho jméno nepřímo odkazuje na to, že stál „na bavorském rohu“ Šumavy. V klíčové fázi pozdní vlády Jiřího z Poděbrad jej držel královský klatovský hejtman Racek Janovský z Janovic, který odtud roku 1467 úspěšně odrazil bavorský křižácký vpád v bitvě u Nýrska a nakonec po jeho smrti hrad roku 1472 padl do rukou bavorských spojenců papežské strany.

Předehra: papežská klatba a bavorské tažení

Dne 23. prosince 1466 prohlásil papež Pavel II. Jiřího z Poděbrad za kacíře, sesadil ho z trůnu a vyhlásil proti husitským Čechám křížovou výpravu. Z říšských knížat byl ochoten výpravu vojensky podpořit pouze vévoda Ludvík IX. Bavorsko-landshutský, neboť doufal, že po případném pádu Jiřího získá český trůn. Ludvíkova výprava směřovala přes Šumavu do oblasti Klatovska, kde se shromaždovala jednotka tzv. křižáků pod velením rytíře označovaného českými prameny jako Kyvolf.

Hrad Pajrek nad Nýrskem kontroloval pohraniční přechod ze Šumavy do bavorského Zwieselu a v té době jej spolu s tvrzí v Horním Nýrsku držel Racek Janovský z Janovic — klatovský královský hejtman a aktivní kondotiér ve službách Jiřího z Poděbrad. Pajrek se tak stal opěrným bodem české obrany proti bavorskému křižáckému vpádu, nikoli loupežnickým hnízdem, jak jej někdy chybně líčí starší literatura.

Bitva u Nýrska 22. září 1467

Dne 22. září 1467 se u Nýrska, několik kilometrů od hradu Pajreka, střetlo královské vojsko vedené Rackem Janovským z Janovic s bavorskými křižáky. Rackovo vojsko tvořila jeho vlastní manská jízda, oddíly měšťanů z Klatov a z Domažlic a oddíl královských žoldnéřů. Křižáci byli na hlavu poraženi: jejich velitel Kyvolf padl v boji a do českého zajetí se dostalo údajně až dva tisíce bavorských rytířů a pěšáků. Bohatá kořist nahradila škody, které křižáci způsobili při svém vpádu — město Nýrsko bylo při ústupu vypáleno.

Vítězství u Nýrska mělo strategický význam: zastavilo postup křížové výpravy v jihozápadních Čechách a upevnilo Jiřího pozici mezi českou katolickou šlechtou. Drobní zemané v okolí, kteří zvažovali přechod ke katolické opozici, se po porážce Bavorů stáhli; část odbojné šlechty byla nucena Jiřího uznat. Nýrská bitva tak patří mezi důležité — byť dnes méně známé — vojenské úspěchy závěrečné fáze poděbradské éry.

Po Rackově smrti: dobytí a vypálení Pajreka 1472

Racek Janovský zastával v roce 1468 ještě úřad klatovského hejtmana, ale brzy poté zemřel. Pozůstalá vdova Barbora z Běšína prodala roku 1470 svou výbavu o hodnotě 250 kop a polovinu hradu Pajreka s příslušenstvím Mikuláši z Běšína. Hrad zůstal v rodinných rukou, ale bez Rackovy přítomnosti ztratil hlavní obranný význam.

V červnu 1472 podnikli Bavoři další vpád do jihozápadních Čech. Na rozdíl od roku 1467 už proti nim nestál Racek Janovský s královskými oddíly. Bavorský velitel Prakendorfer (něm. Prackendorfer) Pajrek dobyl, hrad vypálil a Rackova syna (pravděpodobně Václava) odvezl do bavorského zajetí. Pajrek po tomto dobytí ztratil vojenský význam a postupně chátral.

Výsledek

Pajrek po roce 1472 zůstal částečně zachovalou ruinou bez vojenského významu. Roku 1512 panství koupil Jindřich Kostomlatský z Vřesovic a po jeho popravě roku 1520 hrad postupně pustl; v písemnostech z roku 1556 už je veden jako „pustý zámek“. Bavorské tažení proti hradu z roku 1472 bylo posledním významným zásahem bavorského vévody do jihozápadních Čech v rámci protihusitských křížových výprav — papežský pokus o svržení Jiřího z Poděbrad vojenskou cestou se po Jiřího smrti v březnu 1471 a po nástupu Vladislava Jagellonského beztak vyčerpal.

Účast českých žoldnéřů

Z české strany se obrany Pajreka a bitvy u Nýrska 1467 účastnily především vlastní oddíly Racka Janovského z Janovic, manská jízda jeho domění, městské pěší kontingenty z Klatov a Domažlic a oddíly královských žoldnéřů ve službách Jiřího z Poděbrad. Janovicové patřili mezi nejvýraznější jihočesko-pošumavské kondotiérské rody — Racek se vedle úřadu klatovského hejtmana podílel na vícero taženích za hranice (mj. ve službách wittelsbašských knížat) a jeho příbuzný Racek z Janovic a na Rýzmberku patřil k stálým kondotiérům Ludvíka IX. Bavorsko-landshutského.

Bitva u Nýrska je pozoruhodná i tím, že proti sobě stáli dva typy vojska, které se v jiných říšských konfliktech vyskytovaly bok po boku: na jedné straně český kondotiérský oddíl s těžkou jízdou, městskou pěchotou a střelci, na druhé bavorská zemská hotovost doplněná o křižácké dobrovolníky pod papežským praporem. Rackův velitelský úspěch demonstroval, že česká taktika husitského dědictví — koordinace pěchoty, jezdectva a střelců v defenzivně vedeném střetu — zůstává po čtyřiceti letech od Lipan stále účinnější než klasický rytířský útok.

Spiknutí Jana Vitéze a Januse Pannonia proti Matyášovi (1471–1472)

Spiknutí ostřihomského arcibiskupa Jana Vitéze ze Sredny (maď. Vitéz János) a pětikostelského biskupa Januse Pannonia (maď. Janus Pannonius) bylo posledním velkým pokusem části uherské šlechty a vysokého kléru zbavit krále Matyáše Korvína trůnu. Hlavní strůjci spiknutí byli humanističtí vzdělanci a Matyášovi dlouholetí spojenci; konflikt mezi nimi a králem vyústil na podzim roku 1471 v ozbrojené povstání, jehož cílem bylo dosadit na uherský trůn polského královského syna Kazimíra Jagellonského.

Předehra

Jan Vitéz, vychovatel mladého Matyáše a od roku 1465 ostřihomský arcibiskup, byl po desetiletí oporou královy moci a jedním z hlavních organizátorů jeho zahraniční politiky včetně tažení proti českému králi Jiřímu z Poděbrad. Janus Pannonius, jeho synovec, vystudoval ve Ferraře a Padově a patřil k nejvýznamnějším latinským básníkům tehdejší střední Evropy. Postupně však oba muži přicházeli o vliv: Matyášova orientace na český a rakouský prostor, narůstající daňové zatížení a rostoucí náklady válek vedly k otevřenému konfliktu během říšského sněmu v Budíně roku 1470.

Spiknutí se zformovalo na jaře 1471. Spiklenci nabídli uherskou korunu mladému Kazimírovi Jagellonskému, druhorozenému synovi polského krále Kazimíra IV., a ujistili polský dvůr, že velká část uherských stavů je připravena přejít na jeho stranu. Jagellonská strana viděla v nabídce příležitost obnovit svrchovanost nad Uhrami z časů Vladislava Jagellonského a začala mobilizovat. K Vitézovi a Janusovi Pannoniovi se přidala část horních uherských prelátů a baronů; konkrétní jména účastníků mimo Vitéze a Pannonia uvádějí prameny opatrně, obecně se počítá s kapitány hradů v okolí Trnavy a se severouherskou šlechtou nakloněnou jagellonské orientaci.

Průběh

Na podzim roku 1471 vtrhl Kazimír Jagellonský s asi dvanáctitisícovým vojskem do Horních Uher. Jeho tažení mělo směřovat přes Sárospatak a Hatvan na Budín, kde počítal s otevřeným povstáním šlechty. Očekávané přistoupení magnátů však nepřišlo: Matyáš obratným jednáním a sliby finančních úlev a darů obrátil rozhodující část šlechty zpět na svou stranu. Polské vojsko ztrácelo zásoby, dílčí oddíly se rozpadaly a do zimy bylo jasné, že tažení nedosáhne svého cíle. Kazimír se počátkem roku 1472 stáhl bez bitvy zpět do Polska.

Matyáš následně tvrdě zúčtoval s vůdci spiknutí. Jan Vitéz byl přinucen 19. prosince 1471 podepsat ponižující smlouvu, jíž ztratil přístup k arcibiskupským důchodům i ke správě úřadu; zbytek života strávil pod faktickým domácím vězením a zemřel 9. srpna 1472 v Ostřihomi. Janus Pannonius uprchl na jih směrem ke chorvatské hranici, ale vyčerpaný a nemocný zemřel 27. března 1472 na hradě Medvedgrad u Záhřebu, dříve než ho stačili královi muži dostihnout.

Výsledek

Spiknutí skončilo úplným fiaskem a Matyášovo postavení v Uhrách se paradoxně upevnilo. Král využil příležitosti k centralizaci moci, omezení vlivu prelátů na zahraniční politiku a k dalšímu rozšiřování stálé žoldnéřské armády. Konflikt s polským dvorem však trval dál a o dva roky později přerostl do otevřené polsko-uherské války. Pro uherský humanismus znamenala smrt Vitéze i Januse Pannonia citelnou ztrátu — oba patřili k zakladatelské generaci budínského dvorského okruhu.

Primární prameny

Hlavním pramenem pro spiknutí je Antonio Bonfini, který v Rerum Hungaricarum decades IV (kniha 2) podává podrobný popis rozporu Vitéze a Pannonia s Matyášem, jejich tajných jednání s krakovským dvorem i Kazimírova podzimního tažení 1471. Bonfini píše jako oficiální dvorský historik a Matyášovo zúčtování vykládá jako spravedlivý zásah panovníka.

Galeotto Marzio v De egregie, sapienter, iocose dictis ac factis regis Mathiae (1485) zachytil osobní pohled budínského humanistického okruhu — text obsahuje přímé Matyášovy reakce na zradu arcibiskupa, kterého král údajně nazval „nevděčníkem, jejž jsem si sám vychoval“. Pro literární obraz Vitéze a Pannonia jsou klíčové vlastní Pannoniovy dopisy (Epistolae) a humanistická korespondence z Ferrary a Padovy.

Polský pohled podává Jan Długosz v Annales (lib. XII–XIII, ad annum 1471–1472), který popisuje nabídku uherské koruny Kazimírovi, přípravy tažení i jeho neúspěch — Długosz jako vychovatel Kazimírových synů panovníkovi otevřeně přičítá nedostatek vojenské zkušenosti.

Účast českých žoldnéřů

Konflikt měl převážně vnitropolitický charakter a vlastní spiknutí se odehrálo prostřednictvím diplomatických kanálů a stavovských jednání, nikoli polního tažení. Při Kazimírově vpádu na podzim 1471 lze předpokládat účast jednotlivců českého a slezského původu v polské armádě, žádné samostatné české kontingenty na straně spiklenců však prameny nezmiňují. Na královské straně Matyášovy útvary již zahrnovaly velký podíl českých veteránů z dřívějších tažení proti Jiřímu z Poděbrad — tito muži tvořili základ pozdější Černé armády a v následujícím desetiletí se podíleli na dalších Matyášových válkách.

Boj o Loket a záští na bayreuthské a ašské hranici (1471)

Po smrti Jiřího z Poděbrad 22. března 1471 se v období bezvládí a volby nového českého krále otevřela na západočesko-hornofalckém pomezí řada lokálních konfliktů. Centrem sporů se stal královský hrad Loket (něm. Ellbogen), o jehož ovládnutí usilovalo více aktérů – Šlikové, Gutštejnové a markrabě Albrecht Achilles z Brandenburska-Ansbachu. Souběžně probíhala drobnější záští na bayreuthsko-ašské hranici spojená se Cedvicem a Plavenskými.

Kontext

Loket byl od 13. století jedním z nejdůležitějších královských hradů v západních Čechách – sídlem loketského kraje a klíčovým opěrným bodem nad řekou Ohří. Od počátku 15. století byl opakovaně dáván v zástavu; Kašpar Šlik (zemřel 1449) získal Loket roku 1434 a jeho potomci hrad drželi jako rodové sídlo. Po Kašparově smrti se mezi jeho dědici – zejména Matyášem Šlikem – a dalšími aktéry rozhořely spory o rozsah šlikovských zástavních práv. Po Jiřího smrti se aktivovala jak gutštejnská, tak markrabská strana, neboť Albrecht Achilles už dříve usiloval o rozšíření vlivu Hohenzollernů přes ašské pomezí do Čech.

V Aši a na bayreuthsko-ašské hranici působila stará rodová dynastie z Cedvic (něm. Zedtwitz), držící Aš jako české léno; její příslušníci byli klanově propojeni s Plavenskými a s Viršperky. Markraběcí ansbašská a bayreuthská strana viděla v zázemí Cedvicu příležitost pronikat do chebsko-loketského pomezí, zatímco česká strana se pokoušela cedvické léno udržet pod kontrolou české koruny.

Průběh

V průběhu roku 1471 Šlikové opevnili Loket a jeho městskou obec proti případnému gutštejnskému i markrabskému tlaku; loketská rada uzavřela ochranné úmluvy s chebskou obcí a s některými západočeskými pány. Současně docházelo k menším výpadům z Bayreuthu a z ansbašského zázemí přes Aš do horního Poohří. Akce měly povahu drobných pohraničních střetů – přepady kupců, výpalné z menších vsí a spory o mýta –, jejichž podrobnou rekonstrukci vyžadují primární prameny (Jánský 2003).

Po volbě Vladislava II. Jagellonského českým králem (27. května 1471) a po jeho korunovaci ve sv. Vítu (22. srpna 1471) se západočeské poměry postupně stabilizovaly. Šlikové si Loket udrželi jako zástavní pány, gutštejnská opozice byla odsunuta na druhý plán a markraběcí pokusy se omezily na lokální tlak v ašsko-bayreuthském regionu.

Účastníci a důsledky

Spor demonstroval, jak křehká byla pozice královské moci v době přechodu mezi panovníky. Pro Šliky znamenal rok 1471 upevnění rodové pozice na Lokti – panství drželi až do Bílé hory. Páni z Cedvic si i v dalších letech udrželi ašské léno a zůstali aktivními protihráči chebských i bayreuthských zájmů. Pro česko-bavorský a česko-franský pohraniční prostor zapadá rok 1471 do série lokálních záští, která navazovala na bocklerskou éru a na něž bezprostředně navázal útok kolovratsko-volfštejnského klanu na Chebsko v témže roce.

Útok kolovratsko-volfštejnského klanu na Chebsko a chebská odveta (1471)

V průběhu roku 1471 – zejména v napjaté době mezi smrtí Jiřího z Poděbrad (22. března) a korunovací Vladislava II. Jagellonského (22. srpna) – podnikla kolovratsko-volfštejnská skupina západočeských pánů sérii koordinovaných výpadů na chebské území. Cheb odpověděl mobilizací vlastní městské hotovosti a protiútokem do Tachovska. Záští představuje pokračování linie chebských sporů z let 1469–1470 a ukazuje, jak klanové sítě západočeské šlechty fungovaly jako dlouhodobá rezervoárová struktura pohraničního násilí.

Kontext

Páni z Kolovrat patřili k nejrozvětvenějším českým šlechtickým rodům 15. století; jejich západočeské linie – libštejnská, novohradská a bezdružická – byly skrze sňatky úzce propojeny s Volfštejny na Třebli, s Gutštejny a s dalšími pohraničními rody. Společně tvořily tzv. kolovratsko-volfštejnský klan, jehož členové se v letech 1469–1471 opakovaně podíleli na chebských záštích jednou jako spojenci, jindy jako samostatní aktéři.

Záminkou roku 1471 byly nezaplacené škody z předchozích kol sporů, neuznané chebské reklamace a chebská účast v protijiříkovské koalici v letech 1467–1469. Po smrti Jiřího z Poděbrad se navíc otevřelo bezvládí, které z hlediska klanu představovalo příležitost: dokud nebyl korunován nový král, nebyla věrohodná žádná centrální mocnost, která by chebské obci poskytla okamžitou ochranu.

Průběh

Útoky byly vedeny z několika opěrných bodů – ze Třebele, z Bezdružic, z libštejnských kolovratských sídel a z Tachovska – a směřovaly proti chebskému venkovskému zázemí: proti vesnicím v tzv. Egerlandu, proti hospodářským dvorům waldsassenského kláštera a proti kupeckým transportům na cestách k Chebu. Strategie spočívala v rychlých nájezdech malých oddílů (desítky až stovky jezdců), které způsobovaly maximální hospodářské škody bez nutnosti svádět rozsáhlé bitvy.

Chebská rada zorganizovala vlastní odvetné tažení do Tachovska. Městská hotovost doplněná o žoldnéře z Horní Falce provedla protiúdery proti volfštejnsko-kolovratským tvrzím a proti vesnicím spadajícím pod jejich panství; cílem bylo vyrovnat účty a donutit klan k jednání. Konflikt byl nakonec utlumen po nástupu Vladislava II. Jagellonského a v rámci širších mírových jednání; podrobné rekonstrukce jednotlivých výpadů vyžadují primární prameny (Jánský 2003).

Účastníci a důsledky

Útok kolovratsko-volfštejnského klanu představuje jeden z charakteristických příkladů toho, jak se po smrti silného panovníka rozpadala stabilita pohraničí na desítky lokálních záští, které tvořily samostatné drobné konflikty, ale dohromady utvářely atmosféru permanentní pohraniční nejistoty. Pro Vladislava II. to byla jedna z prvních zatěžkávacích zkoušek autority nového krále; jeho schopnost utlumit západočeské pohraniční střety byla z hlediska říšských sousedů důležitým testem věrohodnosti jagellonské vlády. Pro chebskou obec znamenal rok 1471 další ztráty, ale i potvrzení, že vlastní městská hotovost je schopna účinné odvety. Kolovratsko-volfštejnský klan si udržel svou pozici a jeho příslušníci se i v dalších desetiletích podíleli na chebských sporech, mj. v rámci boje o léno Ostroh/Seeberg v letech 1474–1475.

Záští Elsenbergů, Nothaftů, Wallenfelsů a Wildensteinerů proti Viršperkům a Cedvicům (1471)

Záští roku 1471 mezi koalicí horno-falcko-bayreuthské drobné šlechty (Elsenbergové, Nothaftové, Wallenfelsové a Wildensteinerové) na jedné straně a západočesko-vogtlandskou skupinou Viršperků (něm. Wirsberg) a pánů z Cedvic (něm. Zedtwitz) na straně druhé je dalším z klanových konfliktů, kterými se rozpadalo chebsko-bayreuthsko-ašské pomezí v období bezvládí po smrti Jiřího z Poděbrad. Šlo o typické pohraniční záští mezi drobnou rytířskou šlechtou, jejíž jednotlivá panství překrývala říšsko-českou hranici a jejíž rodové sítě sahaly hluboko do Vogtlandu i Frank.

Kontext

Elsenbergové (něm. Elsenberg) a Nothaftové (něm. Nothaft von Wernberg / von Wildstein) patřili k rytířským rodům usazeným v Horní Falci a na chebsko-bayreuthském pomezí. Vlastnili řadu menších tvrzí a hradů a jejich hospodářské a mocenské zájmy se opakovaně střetávaly s chebskou a loketskou obcí. Wallenfelsové a Wildensteinerové působili v hornofranském pomezí mezi bayreuthskou franckou linií Hohenzollernů a Vogtlandem.

Proti nim stála skupina pánů z Viršperka – starého ministeriálního rodu kolem Wirsbergu nedaleko Kulmbachu, jehož příslušníci ve 14. a 15. století získali rozsáhlá léna na chebsko-vogtlandském pomezí –, klanově propojená s Cedvici v Aši a s Plavenskými. Spor měl dlouhodobou povahu a v roce 1471 přerostl v otevřené ozbrojené záští mezi oběma klany.

Průběh

V průběhu roku 1471 probíhaly vzájemné nájezdy a přepady na hranici Horní Falce, bayreuthského markrabství a loketsko-chebského kraje. Šlo o klasické pozdně středověké záští: zajímání kupců, vypalování vsí, výpalné z tvrzí a menší obléhání. Akce se odehrávaly z opěrných bodů v Hartensteinu, Wirsbergu, Aši a okolí Wernbergu; oddíly měly velikost desítek až několika set mužů. Pro celou oblast představovalo souběžné záští významné hospodářské zatížení, neboť paralelně probíhal velký útok kolovratsko-volfštejnského klanu na Chebsko a dotýkal se markraběcích zájmů Albrechta Achilla.

Spor byl utlumen jednáním zprostředkovaným bayreuthskou markraběcí stranou a chebskou obcí; konečné urovnání proběhlo v rámci širších mírových rozhovorů přelomu let 1471/1472. Konkrétní podmínky vyrovnání i přesný průběh jednotlivých výpadů jsou doloženy v chebském a bayreuthském archivu; jejich detailní rekonstrukce vyžaduje primární prameny (Jánský 2003).

Účastníci a důsledky

Záští je pozoruhodným příkladem strukturované rytířské mikro-politiky pozdně středověkého pohraničí: nejde o dvě jednotlivé rodiny, ale o dvě rodové sítě, jejichž členové jednali ve vzájemné koordinaci a jejichž vztahy přesahovaly formální hranice mezi Říší a Českou korunou. Pro česko-bavorské a česko-franské pohraniční dějiny představuje typickou ukázku toho, jak se po skončení velkých konfliktů (bocklerská válka, poděbradské tažení proti Plavnu) přetavovala šlechtická a žoldnéřská energie do desítek paralelních drobných záští, která utvářela každodenní strukturu pohraniční společnosti. Ani jeden z dotčených rodů nevyšel z konfliktu oslaben natolik, aby přestal být v regionu vlivný; v dalších letech se členové obou skupin opakovaně objevovali v chebských záštích a ve službách markraběte Albrechta Achilla i v jagellonských kontingentech.

Vpád Šliků do města Lokte a vypálení podhradí (1471)

Záští mezi pány Šliky z Pasounu a Holíče a královským městem Loket představuje typický příklad pohraniční rozepře v první polovině 70. let 15. století, kdy se po smrti Jiřího z Poděbrad 22. března 1471 a v přechodném mezivládí proměňovaly mocenské poměry v západočeském pomezí. Šlikové, kteří od roku 1434 drželi loketské lenní panství zástavou od císaře Zikmunda, využili oslabené královské autority a pokusili se silou podřídit si loketské měšťany.

Kontext

Loket (něm. Elbogen) byl od raného středověku královským městem s významnou strategickou polohou na Ohři, na trase mezi Chebem a Karlovými Vary. Po smrti Zikmunda Lucemburského získal loketské panství v zástavu Kašpar Šlik z Pasounu, císařský kancléř, a jeho rod si zde drobnými výkupy a sňatky vystavěl rozsáhlou doménu zahrnující kromě hradu Lokte rovněž Bečov, Holíč, Ostrov a Sokolov. Loketští měšťané však tvrdě odmítali uznat šlikovskou vrchnost a trvali na svém přímém postavení vůči českému králi. Po nástupu Vladislava II. Jagellonského v roce 1471 spor eskaloval, neboť Šlikové předpokládali, že nezkušený mladý král jejich nárok potvrdí, zatímco loketští se obrátili na zemské úřady se žádostí o ochranu starých privilegií.

Průběh

Někdy v průběhu roku 1471 zorganizovali bratři Šlikové v čele s Mikulášem II. Šlikem ozbrojený vpád proti Lokti. Šlikovský oddíl složený z manské jízdy panství, žoldnéřů a ozbrojených poddaných z přilehlých vesnic vtrhl do předměstí, vypálil podhradí a přilehlou kupeckou čtvrť a pokusil se donutit měšťany k poddání. Vlastní opevněné město a hrad však dobyt nebyl; loketští se uchýlili za hradby a svolali pomoc z okolních královských měst. K přímému dobytí Lokte tedy nedošlo, ale škody na podhradí byly značné a několik kupeckých rodin bylo nuceno opustit město.

Účastníci a důsledky

Loketští měšťané se obrátili přímo na krále Vladislava a na český zemský sněm; spor se vlekl několik let a Vladislav postupně potvrdil staré loketské výsady. Šlikové však zůstali držiteli většiny okolního panství a jejich vliv v západočeském pomezí se projevoval ještě v dalších desetiletích. Vpád z roku 1471 zapadá do širšího vzorce drobných záští let 1471–1478, jež na česko-bavorském a chebsko-falckém pomezí dokládají oslabení královské moci v přechodném období po smrti Jiřího z Poděbrad. Detailní průběh záští vyžaduje primární prameny — Jánský 2003, sv. III věnuje šlikovsko-loketským sporům samostatnou kapitolu.

Dobytí hradu Pušperka klatovským vojskem (1473)

Dobytí hradu Pušperka (něm. Buschberg) v červenci roku 1473 patří k protizáštním akcím královských měst v jihozápadních Čechách v první polovině 70. let 15. století. Klatovští měšťané, jejichž území v předchozích letech opakovaně poškodily nájezdy z bavorské strany i ze zemských záští, přistoupili k důslednému postupu proti loupežným hnízdům na pomezí, mezi něž byl Pušperk počítán.

Kontext

Hrad Pušperk stál nad obcí Pocinovice na západní hranici Klatovska, nedaleko cesty z Klatov do Bavorska přes Brod nad Lesy. Založen ve 13. století pány z Velhartic, prošel v 15. století několika držiteli. Za husitských válek zůstával v rukou katolické šlechty a jeho posádka se za vlády Jiřího z Poděbrad dostala do sporu se zelenohorskou jednotou. V letech po smrti krále Jiřího byl hrad používán jako základna pro drobné nájezdy proti klatovskému okolí — kupeckým povozům, vesnickým statkům i poddanským vsím. Klatovští se opakovaně dovolávali zákroku, neboť Pušperk se v dobových pramenech objevuje jako tzv. raubschloss.

Průběh

V létě roku 1473 svolali klatovští měšťané se souhlasem královského hejtmana zemskou hotovost klatovského kraje a společně s oddíly z Domažlic a Sušice vyrazili proti Pušperku. Vojsko vedl klatovský purkmistr s královskými žoldnéři za podpory dělostřelby. Hrad byl po několikadenním obléhání dobyt — krátké obléhání vypovídá o omezené hradní posádce a nedostatečném opevnění proti palným zbraním poslední generace. Po dobytí byl Pušperk z rozhodnutí klatovských pobořen, aby již nemohl sloužit jako útočiště loupežníků. Trosky hradu zůstaly opuštěny a hrad již nebyl obnoven.

Účastníci a důsledky

Akce z roku 1473 je dokladem rostoucí role královských měst v udržování zemského míru v jihozápadních Čechách v době slabé centrální moci. Pušperk patří do širší skupiny západočeských hradů — vedle Pajreka, Příkopů či Rabštejna — jejichž vojenský význam končí v 70. letech 15. století, kdy starší kamenné fortifikace přestávaly stačit modernímu dělostřelectvu zemských hotovostí a městských oddílů. Pro Klatovy šlo o úspěch, který doplňoval jejich politiku mírnění pohraničních záští. Detailní průběh akce vyžaduje primární prameny — Jánský 2003, sv. III shrnuje protiloupežné výpravy klatovských v samostatném oddíle.

Tažení Wolfganga Waldekara na Klatovsko (1473)

V průběhu roku 1473 podnikl bavorský pán Wolfgang Waldekar (psáno též Waldecker) odvetné tažení přes Šumavu na české Klatovsko. Šlo o reakci na klatovskou výpravu proti Pušperku a na sérii drobných pohraničních půtek, jejichž společným jmenovatelem byl spor o vyrovnání starých škod z dob bavorské války a bocklerských konfliktů.

Kontext

Wolfgang Waldekar pocházel z rodu drobných říšských rytířů usedlých v Bavorském lese; mezi své záštné protivníky postupně počítal jak český zemský mír, tak některá švábská a franská města. V jeho oddílech sloužili jak bavorští, tak čeští žoldnéři, a jeho příbuzenské vazby ho spojovaly s klatovským a domažlickým pomezím. Jako řada drobných šlechticů využíval institut záští k legalizaci nájezdů přes hranici. V letech 1472–1473 doznívaly v zemském uspořádání jihozápadních Čech ještě dozvuky protičeské křížové výpravy z roku 1467 a Klatovsko patřilo k ohroženým krajům.

Průběh

Waldekarův oddíl, čítající podle dobového odhadu několik set jezdců a pěších, vtrhl přes pomezí v okolí Nýrska a Železné Rudy do klatovského kraje. Vypálil několik vsí a přepadl kupecký povoz směřující z Bavorska. Klatovští se uchýlili za hradby a žádali o pomoc sousední Domažlice; zemská hotovost se shromažďovala teprve ve chvíli, kdy se nájezdníci stahovali zpět. K velké polní bitvě nedošlo — Waldekar vedl typickou fehde-akci: rychlý vpád, vypálení vsí, nabrání kořisti a zajetí kupců, vše do několika dnů a s ústupem před příchodem zemské hotovosti.

Účastníci a důsledky

Klatovští se po Waldekarově odchodu obrátili na zemský soud a na krále Vladislava se stížností na opětované nájezdy z bavorské strany. Wolfgang Waldekar pokračoval v dalších letech jako záštník proti říšským městům a v 70. letech ho zaměstnávaly i spory s Norimberkem. Tažení 1473 zapadá do série pohraničních záští let 1471–1478, kdy se na česko-bavorském pomezí střídaly nájezdy oběma směry a královská i vévodská autorita měla jen omezené nástroje k jejich zastavení. Detail tažení vyžaduje primární prameny — Jánský 2003, sv. III pojednává waldekarské epizody v rámci kapitoly o pohraničních záštích.

Vpád Kazimíra Jagellonského do Uher a obležení Vratislavi (1474)

Společné polsko-jagellonské tažení proti Matyáši Korvínovi roku 1474 bylo největší koalicí, jakou se Jagellovcům podařilo proti uherskému králi sestavit. Polský král Kazimír IV. a jeho prvorozený syn Vladislav, od roku 1471 český král, se spojili a vytáhli proti Matyášovi do Slezska s cílem dobýt Vratislav, kterou držela Matyášova posádka, a přerušit jeho moc nad zemí. Tažení vrcholilo obležením města v září a říjnu 1474 (pol. Oblężenie Wrocławia).

Předehra

Po neúspěchu Vitézova spiknutí (1471–1472) zůstávalo mezi Krakovem a Budínem trvalé nepřátelské napětí. Vladislav Jagellonský, zvolený v březnu 1471 českým králem po smrti Jiřího z Poděbrad, neuznával Matyášovy nároky na Moravu, Slezsko a obě Lužice, které si Korvín zajistil olomouckou dohodou. Kazimír IV. naopak chtěl uplatnit jagellonské nároky na Uhry a využít únavy uherské šlechty z neustálých tažení. V létě 1474 dospěly přípravy do podoby otevřené koalice obou Jagellonců proti Matyášovi.

Průběh

V září 1474 vtrhl Kazimír IV. v čele asi šedesátitisícového královského vojska do Slezska od severu, zatímco z Čech se pohnul Vladislav s dalšími přibližně dvaceti tisíci muži; obě armády se 20. září 1474 spojily u Olešnice (pol. Oleśnica) a společně postupovaly k Vratislavi. Matyáš byl v té době v Budíně a rychle přesunul vlastní vojsko o síle asi šesti až osmi tisíc mužů do Slezska. Zaujal obrannou pozici opřenou o městské hradby Vratislavi a její opevněný předměstský okruh a místo otevřené bitvy zvolil taktiku spálené země.

Matyášovy oddíly soustavně přepadávaly polské zásobovací kolony, drancovaly okolní vesnice a ničily úrodu, takže Kazimírovo a Vladislavovo vojsko brzy trpělo nedostatkem potravin. Zima přišla mimořádně brzy a chladně; v polském táboře propukly nákazy. Po několika neúspěšných pokusech o přímý útok na Vratislav začala 8. listopadu 1474 mírová jednání. Příměří, podepsané 9. prosince 1474 ve Vratislavi, ukončilo obležení; obě jagellonská vojska se odebrala domů, aniž by dosáhla strategického cíle.

Výsledek

Vratislavské příměří přerušilo otevřené nepřátelství, aniž by rozhodlo o sporných územích. Matyáš si potvrdil držbu Slezska, Moravy a obou Lužic; status quo později formálně stvrdila olomoucká mírová dohoda 21. července 1479. Obležení Vratislavi roku 1474 se stalo školní ukázkou účinnosti taktiky spálené země a ekonomického vyčerpání proti početně mnohem silnějšímu protivníkovi. Pro Matyáše šlo o vrcholný moment kariéry — bránil se proti dvěma Jagellovcům najednou a uhájil pozici.

Primární prameny

Klíčovým očitým svědkem obležení Vratislavi 1474 je vratislavský městský písař a kancléř Peter Eschenloer. Ve své Geschichte der Stadt Breslau (kniha XIV, ad annum 1474) den po dni popisuje příchod Matyáše Korvína do města, organizaci obrany, úspěšné výpady proti polským zásobovacím kolonám i jednání o příměří v listopadu a prosinci 1474. Eschenloerova zpráva je prvořadým pramenem pro celé tažení a bývá citována i v moderní polské historiografii.

Jan Długosz v Annales XII–XIII (ad annum 1474) podává polskou perspektivu — popisuje shromáždění královského vojska, spojení s Vladislavem u Olešnice, hladovou zimu v polském ležení a hořké zklamání Kazimíra IV. nad výsledkem tažení. Długosz, sám účastník královských porad, otevřeně přiznává Matyášovu taktickou převahu.

Antonio Bonfini ve Decades IV (kniha 4) líčí tažení jako Matyášův osobní triumf — taktiku spálené země vykládá jako královu vojenskou genialitu. Pro českou perspektivu Vladislavova tažení podávají Staří letopisové čeští stručný záznam ad annum 1474 a slezské listiny edované Palackým v Archivu českém.

Účast českých žoldnéřů

Konflikt měl pro české žoldnéře prvořadý význam. Na obou stranách fronty bojovali Češi a Moravané: ve Vladislavově vojsku přirozeně jako královské oddíly českých zemí, na Matyášově straně jako jádro jeho stálé armády, kterou v té době tvořili z velké části veteráni husitských a pohusitských válek. Kapitáni jako František Hag (z Háje), pozdější kapitán uherské královské armády (jádra budoucí fekete sereg, Černé armády), velel českým rotám v Matyášově službě; Matyášovy lehké jezdecké a vozové oddíly drtily polské zásobovací kolony právě díky této husitské bojové tradici. Tažení 1474 představuje moment, kdy se českojazyčný vojenský živel definitivně stal páteří uherské královské armády.

Boj o léno Ostroh/Seeberg na Chebsku (1474–1475)

Spor o chebský hrad Ostroh (něm. Seeberg), ležící několik kilometrů severovýchodně od Chebu nad rybníkem Ostroh, byl v letech 1474–1475 jedním z posledních výrazných záští v sérii pohraničních konfliktů, které propukly v období bezvládí po smrti Jiřího z Poděbrad. Šlo o klasický spor o držbu zástavního léna, do něhož se promítaly mocenské zájmy chebské městské obce, českého krále Vladislava II. Jagellonského a západočeské  šlechty.

Kontext

Ostroh/Seeberg byl ve středověku pohraničním hradem chebského území; držely jej různé rody jako české zástavní léno. Hrad měl strategický význam pro kontrolu cesty z Chebu na sever do Vogtlandu a jeho příslušenství zahrnovalo několik vesnic v okolí. V první polovině 15. století procházel hrad rychlými změnami držitelů, což odráželo nestabilní poměry chebského území v období husitských válek a po nich. V první polovině 70. let 15. století se otázka aktuálního zástavního pána stala znovu předmětem sporu mezi několika nárokujícími si rody z chebsko-vogtlandského pomezí.

Spor zapadá do širší linie chebských pohraničních konfliktů. Po útoku kolovratsko-volfštejnského klanu z roku 1471 a po souběžných záštích Elsenbergů, Nothaftů a Viršperků byl chebský okruh vyčerpaný a každá nová záminka k rozsáhlejšímu střetu vedla k dalšímu kolu nájezdů. Léno Ostroh poskytovalo právě takovou záminku.

Průběh

V průběhu let 1474 a 1475 probíhaly mezi stranami sporu jak diplomatická jednání u královského dvora a u chebské rady, tak menší ozbrojené akce v okolí hradu. Šlo o typické záštní podnikání: zajímání osob z protivných držav, výpalné z blízkých vsí a přepady chebských kupců. Cílem nebylo dobýt vlastní hrad (na to neměla žádná ze stran dostatečné prostředky), nýbrž donutit protistranu i zástavní pány k jednání o převodu léna. Detailní průběh jednotlivých výpadů a přesné jméno vítěze sporu vyžadují práci s chebským archivem (Jánský 2003).

Vladislav II. Jagellonský se spor pokusil utlumit obvyklou jagellonskou cestou: kombinací zástavního potvrzení vítězné strany a mírových úmluv s chebskou obcí. Záští bylo formálně urovnáno v průběhu roku 1475, byť dílčí spory o menší vesnice a mýta v okolí Ostrohu pokračovaly ještě v dalších letech.

Účastníci a důsledky

Boj o Ostroh ukazuje typický mechanismus pozdně středověkého léna jako mocenského instrumentu: zástavní právo bylo dostatečně vágní, aby umožňovalo více současných nároků, a ozbrojený tlak se stal legitimní formou jejich vymáhání. Pro chebskou obec představoval spor další z řady zatížení, kterému se však podařilo skrze diplomacii a královskou autoritu vyhnout rozsáhlejším škodám. Hrad Ostroh přežil 15. století a v novověku ho převzaly šlikovské, schönburské a další rody; do dnešní podoby zámku jej přebudovali Wilhelmingerové a Trautenbergové. Pro česko-bavorské pohraniční dějiny patří záští mezi epizody, kterými se uzavírala první vlna pojagellonského pohraničního napětí a jež uvolnila prostor pro pozdější landshutskou dědickou válku.

Záští Břeňka z Ronšperka a Racka Kocovského s pasovským biskupem (1475–1476)

Záští dvou českých pánů – Břeňka z Ronšperka a Racka Kocovského z Kocova – proti pasovskému biskupu Oldřichovi z Nußdorfu patří k typickým epizodám česko-bavorského pohraničního žoldnéřství 70. let 15. století. Šlo o klasické pozdně středověké záští: vyhlášenou opověď, sérii nájezdů, přepadů kupců a menších pevnůstek a diplomatický tlak na obou stranách hranice.

Předehra

Páni z Ronšperka patřili k nejvýraznějším česko-bavorským rodům druhé poloviny 15. století. Dobrohost z Ronšperka velel ještě v bavorské válce 1459–1463 největším českým oddílům ve službách Ludvíka IX. Bohatého. V 70. letech navázal jeho příbuzný Břeněk z Ronšperka spolu s Rackem Kocovským z Kocova v jihozápadních Čechách na tradici česko-bavorské žoldnéřské služby, tentokrát ve formě záští se sousedním pasovským biskupstvím. Ronšperské sídlo na hradě Ronšperk (dnešní Poběžovice) a blízké Hostouni leželo v bezprostředním kontaktu s bavorskou hranicí, což z rodu činilo přirozeného prostředníka i aktéra pohraničních konfliktů.

Oldřich z Nußdorfu byl pasovským biskupem od roku 1451, studovaný kanonista (doktorát z Bologně a Padovy) a blízký důvěrník císaře Friedricha III., jemuž sloužil jako kancléř, zároveň byl důvěrným rádcem landshutského vévody Ludvíka IX. Bohatého. Pasovská diecéze patřila k největším v Říši a sahala daleko do dolního Bavorska a Horních Rakous, což nutně vyvolávalo třecí plochy s Wittelsbachy i s českými pány. Nußdorf již v letech 1458/59 a 1468 vyslal vlastní kontingenty proti českému králi Jiřímu z Poděbrad – jeho ozbrojená účast v protijiříkovských akcích přinesla ronšperské družině vlastní záminku k odvetě.

Průběh

V letech 1475 a 1476 vedli Břeněk z Ronšperka a Racek Kocovský sérii nájezdů přes pomezí mezi Šumavou, Bavorským lesem a dolním Bavorskem. Cílem byly statky pasovské diecéze v okolí Pasova a na pomezí, kupecké transporty na cestách k Dunaji a menší biskupské tvrze. Akce probíhaly z opěrných bodů na česko-bavorské hranici – z Ronšperka, Hostouně a okolních pevnůstek – a byly tolerovány zemskou mocí: ronšperské družiny stály mimo přímý vliv biskupa a v celkovém wittelsbašsko-pasovském napětí jejich akce fakticky paralyzovaly biskupovu schopnost vystupovat aktivně proti bavorským zájmům.

Pasovský biskup si stěžoval u císaře, jehož byl kancléřem, u českého krále Vladislava II. Jagellonského i přímo u sousedních knížat. Účinné zastavení nájezdů se ukázalo jako obtížné – záští mělo všechny formální náležitosti legitimní pozdně středověké soukromé války: byla vyhlášena oficiální opověď, akce probíhaly převážně proti přímým biskupovým statkům a cílem byla materiální výtěžnost (kořist, výkupné, výpalné), nikoli systematické dobývání území. Záští se podařilo utlumit teprve diplomatickým tlakem a zprostředkováním českého krále, který nemohl dovolit, aby se pohraniční záští českých pánů prohloubilo do otevřeného konfliktu s biskupstvím a potažmo s císařem Friedrichem III.

Výsledek

Konflikt byl urovnán jednáním v průběhu roku 1476. Z hlediska velkých říšských dějin šlo o epizodní událost, z hlediska česko-bavorského pohraničí však o typický příklad fungování záští jako legitimní formy řešení sporů a zároveň jako příležitosti k žoldnéřskému zisku. Břeněk z Ronšperka i Racek Kocovský si udrželi svou pozici na pomezí a dále působili v bavorských službách v dalších letech. Pasovský biskup Oldřich z Nußdorfu zemřel 2. září 1479, jeho nástupce již ronšperské záští neoživoval; jeho pozice byla mezitím oslabena dalšími spory s Vídní (postavení nově zřízené vídeňské diecéze 1477).

Účast českých žoldnéřů

Záští je samo o sobě charakteristickým příkladem činnosti českých pánů ve službě vlastním zájmům podpíraným bavorským zázemím: dva čeští páni, z jejichž zázemí se rekrutovali jejich vlastní jízdní a pěší oddíly tvořené českými poddanými, příbuznými a  zkušenými žoldnéři ze starších kampaní. Síla obou oddílů dohromady se odhaduje řádově ve stovkách mužů – běžná velikost české roty v říšských službách 70. let 15. století. Část mužstva tvořili veteráni bavorské války 1459–1463 a bocklerské války 1467–1469, tedy stejné kádry, které se v druhé polovině 15. století opakovaně vracely do bavorského pohraničního prostoru.

Záští z let 1475–1476 zapadá do širšího vzorce: česko-bavorské pomezí fungovalo v druhé polovině 15. století jako trvalá rezervoárová oblast žoldnéřů. Ronšperkové, páni z Janovic na Rýzmberku, Kocovští, Gutštejnové a další rody zde byly opakovaně mobilizovány v bavorské válce 1459–1463, v bocklerské válce 1467–1469, v tomto záští 1475–1476 a naposledy ve velkém měřítku v landshutské dědické válce 1503–1505, v jejíž rozhodující bitvě u Wenzenbachu utrpěli čeští žoldnéři ve falckých službách těžké ztráty a která se stala symbolickým koncem této epochy.

Dobytí Nového Herštejna a smíření Hanse Degenberga s Albrechtem IV. (1475)

Dobytí pohraničního hradu Nový Herštejn u Kdyně roku 1475 a souběžné smíření bývalého bocklerského mluvčího Hanse z Degenbergu s mnichovským vévodouAlbrechtem IV. uzavírají symbolicky šestiletou éru, která začala vítězstvím vévody nad rytířským spolkem jednorožce počátkem roku 1469. Nový Herštejn padl jako poslední z menších opěrných bodů, na nichž se po skončení bocklerské války ukrývaly drobné družiny pohraničního ražení.

Kontext

Hrad Nový Herštejn založila ve 14. století větev pánů z Herštejna jako pohraniční sídlo nedaleko Kdyně, na české straně pomezí s Bavorským lesem. V 15. století procházel rychlými změnami držitelů a v době bocklerské války a následujících záští se stal jedním z opěrných bodů drobných oddílů, které operovaly na česko-bavorském pomezí mezi Domažlicemi a Cham. Část jeho posádky tvořili veteráni bocklerské družiny.

Hans z Degenbergu, mluvčí původního bocklerského spolku a hlavní iniciátor odporu proti Albrechtovi IV. v letech 1466–1469, byl po porážce v lednu 1469 nucen kapitulovat a přijmout vévodovy podmínky. V dalších letech byl pod přímým dohledem mnichovského dvora, ale jeho rod si nakonec udržel významnou část původních panství v Bavorském lese. Smíření s vévodou vrcholilo v polovině 70. let a rok 1475 představoval jeho symbolické naplnění.

Průběh

V průběhu roku 1475 bylo dobyto a vyklizeno panství Nového Herštejna. Akce byla vedena s tichou součinností české a bavorské strany: zatímco vlastní obléhání proběhlo na české půdě a jako záležitost domažlického hejtmana, podpora přicházela i ze sousedních bavorských oddílů, zainteresovaných na ukončení činnosti pohraničních družin. Posádka Nového Herštejna se po krátkém obléhání vzdala; část mužů přešla do legitimní žoldnéřské služby u Albrechta IV. nebo u některých západočeských pánů, část byla rozprášena.

Souběžně probíhala diplomatická jednání mezi Albrechtem IV. a Hansem z Degenbergu, jejichž výsledkem bylo formální smíření a potvrzení degenberského lenního statusu. Pro vévodu šlo o potvrzení vlastní velkorysosti vůči někdejšímu nepříteli, pro Degenberga o zajištění rodové kontinuity. Detailní průběh obléhání Nového Herštejna a mírových rozhovorů vyžaduje primární prameny (Jánský 2003).

Účastníci a důsledky

Rok 1475 představuje symbolický předěl v dějinách česko- bavorského pohraničí: rytířská opozice z bocklerské éry je definitivně neutralizována, vévodská zemská moc v Bavorsku- Mnichově je upevněna a velké rytířské spolky se znovu objeví až ve formě Löwlerbundu v letech 1489–1493. Hans z Degenbergu po roce 1475 zůstal v ústraní; jeho rod však přežil ve významné části Bavorského lesa do počátku 17. století. Pro českou stranu znamenalo dobytí Nového Herštejna stabilizaci pohraničí kolem Domažlic a Kdyně po dvou desetiletích nestability. Současně rok 1475 představuje zlomový bod, po němž se těžiště česko-bavorské žoldnéřské aktivity přesouvá do nových konfliktů – do záští Břeňka z Ronšperka s pasovským biskupem (1475–1476) a později do velkých říšských válek konce století.

Řezenská záští Žeberka, Zaunruda, Gutštejna a Švamberků (1475–1479)

Vedle vlastní řezenské války (Regensburger Krieg) se v letech 1475–1479 rozvíjela na pomezí říšského svobodného města Řezna paralelní série soukromých záští, jichž se účastnili západočeští páni — pánové ze Žeberka, ze Zaunrudu, z Gutštejna a ze Švamberka. Tyto drobné konflikty fakticky paralyzovaly bezpečnost obchodních cest mezi Bavorskem a západními Čechami a v Jánského pojetí představují klasický příklad pozdně středověkého fehderechtu využívaného českou pohraniční šlechtou.

Kontext

Říšské svobodné město Řezno (Regensburg) bylo v polovině 70. let 15. století oslabeno jak vnitřní krizí (přechodné svěření města vévodovi Albrechtovi IV. Bavorsko-mnichovskému roku 1486 bylo již delší dobu připravováno spory s okolními pány), tak finančními potížemi v důsledku poklesu dunajského obchodu. Vstřícnost města vůči pohraničním záštím českých pánů byla minimální: řezenská rada opakovaně žalovala u císaře Friedricha III. a u vévody Albrechta IV. Z české strany byly aktéry rody, jejichž panství tvořila západní oblouk Plzeňska a Tachovska — zejména páni z Gutštejna, ze Švamberka, ze Žeberka a ze Zaunrudu (Saunsheim).

Průběh

Záští probíhala v řadě nesouvislých epizod. Páni z Gutštejna přepadali kupecké povozy směřující z Řezna do Chebu a Norimberka, Švamberkové vyhlásili vlastní opověď proti řezenským měšťanům, Žeberkové operovali společně se Zaunrudem v okolí dunajských brodů. Ve spektru akcí převažovaly přepady obchodních karavan, zajímání kupců pro výkupné a drobné nájezdy proti vesnickým statkům, jež patřily řezenským rodinám a klášterům. Řezno odpovídalo nasazením městských oddílů a najímáním vlastních žoldnéřů, ale účinně zasáhnout přes hranici se mu nepodařilo.

Konflikt s Řeznem se splétal s širším českým záštním prostředím — někteří aktéři, zejména Burian z Gutštejna, byli souběžně zapleteni do sporů s Plzní a s chebskými. Řezenští se v letech 1477–1478 obrátili rovněž na český zemský sněm a na krále Vladislava II. Jagellonského s žádostí o diplomatické zastavení nájezdů.

Účastníci a důsledky

Záští byla utlumena postupně mezi 1478 a 1479 kombinací diplomatických jednání, vzájemných kompenzací a narůstající moci vévody Albrechta IV. nad Řeznem. Pro českou stranu šlo o klasický doklad fungování záští jako legitimní formy hospodářského tlaku na sousední říšské město; rody Gutštejnů, Švamberků, Žeberků a Zaunrudů z těchto akcí těžily nejen materiálně, ale i upevněním pozice na česko-bavorském pomezí. Detail jednotlivých epizod vyžaduje primární prameny — Jánský 2003, sv. III věnuje řezenským záštím samostatnou kapitolu.

Hlohovský dědický spor (1476–1488)

Hlohovský dědický spor (něm. Glogauer Erbfolgestreit, pol. Wojna o sukcesję głogowską) byl ozbrojený konflikt o slezské knížectví Hlohovské, k němuž došlo po smrti vévody Jindřicha XI. Hlohovského roku 1476. Hlavními aktéry byli vdova po Jindřichovi Barbora Braniborská a její otec, kurfiřt Albrecht III. Achilles Braniborský, na straně jedné, a bratranec zesnulého Jan II. Zaháňský zvaný Šílený (něm. Hans der Grausame, pol. Jan II. żagański Szalony), kníže Zaháňský, na straně druhé. Spor se ihned protkl s velkou politikou, neboť do něj vstoupili Matyáš Korvín a obě hlavy Jagellonského domu.

Předehra

Po smrti Jindřicha XI. 22. února 1476 nechtěl Jan II. ustoupit braniborským nárokům. Albrecht III. Achilles získal pro svou dceru Barboru souhlas Matyáše Korvína, který jako uherský král si nárokoval lenní svrchovanost nad Slezskem od svého zvolení olomouckým sněmem katolických stavů roku 1469 (definitivně potvrzeno olomouckým mírem 1479). Jan II. oproti tomu hledal podporu u jagellonského dvora; jeho mladší bratr Václav Zaháňský byl ostatně dlouholetým služebníkem Vladislava Jagellonského. Konflikt tak rychle nabyl mezinárodního rozměru.

Průběh

Jan II. obsadil v létě 1476 město Hlohov, vyhnal Barboru Braniborskou z její vdovské rezidence a zmocnil se klíčových hradů knížectví — Krosna, Świebodzina, Zelené Hory (Zielonej Góry) a Šprotavy (Szprotawy). Albrecht Achilles odpověděl vojenskou výpravou v roce 1477; braniborská a saská vojska oblehla Krosno a Sulechów, ale přímý úspěch jim unikl. Obě strany sahaly k drancování slezského venkova a do bojů se zapojili také hejtmani z polské strany — mezi nimi Jakub z Dębna a Mikuláš z Kurozwęk.

Spor se vlekl řadu let. Roku 1482 dosáhl Jan II. dílčího vyrovnání s braniborskou stranou (Kamenecká dohoda z Kamieńce Ząbkowického, 20. září 1482), jímž si potvrdil držbu jádra knížectví výměnou za vyplacení odstupného Barboře. Po smrti Albrechta Achilla roku 1486 se však konflikt znovu rozhořel. Matyáš Korvín tentokrát zasáhl rozhodným způsobem: roku 1488 vyslal do Slezska oddíly své armády a 28. prosince 1488 přinutil Jana II. ve Vídni přijmout dohodu, jíž se vzdal většiny knížectví ve prospěch koruny svatováclavské. Jan II. Zaháňský zemřel 22. září 1504.

Výsledek

Hlohovský dědický spor skončil trojnásobnou prohrou: pro Jana II. se stal osobní katastrofou, Hohenzollernové ztratili šanci připojit knížectví ke svému rodovému dědictví a samotným slezským Piastovcům se podobné dynastické krize opakovaly v dalších generacích. Z dlouhodobého hlediska posílil spor královskou pravomoc Matyáše Korvína nad Slezskem; po jeho smrti roku 1490 Hlohov připadl Vladislavovi Jagellonskému jako součást zemí Koruny české.

Primární prameny

Klíčovým slezským vyprávěcím pramenem je Peter Eschenloer, městský písař vratislavský, jenž ve své Geschichte der Stadt Breslau (originál ukončen kolem 1481) podává očité svědectví o rivalitě Korvína s Jagellonci, slezské válce 1474 a počátcích hlohovského sporu. Edice G. Roth, Münster 2003; starší vydání J. G. Kunisch, Vratislav 1827–1828.

Uherský pohled a Korvínovu intervenci roku 1488 zachycuje Antonio Bonfini v Rerum Ungaricarum decades (decas IV, lib. VIII–IX). Doplňující diplomatický materiál — zejména listiny mezi Hohenzollerny a Janem II. — je shromážděn v Codex diplomaticus Silesiae, sv. 9 (Vratislav 1869).

Účast českých žoldnéřů

Slezské bojiště přitahovalo žoldnéře z celé střední Evropy a české oddíly tu v 70. a 80. letech 15. století působily prakticky nepřetržitě. Na straně Matyáše Korvína bojovaly v rámci Černé armády roty pod českými hejtmany, mezi nimi Jan Haugvic z Biskupic a František z Háje; právě jejich rychlá akce vedla k zajetí Jana II. roku 1488. Na straně Jana II. Zaháňského působili v různých etapách polští žoldnéři i drobní šlechtici z Lužice a slezských knížectví, mezi nimiž byli i jednotliví čeští rotmistři. Konflikt je dobrým příkladem dynastického sporu, v němž se čeští žoldnéři ocitli na obou stranách současně.

Trestné tažení Chebu proti Hynčíkovi Pluhovi (1477)

Trestná výprava říšského města Chebu (něm. Eger) proti Hynčíkovi Pluhovi z Rabštejna v roce 1477 představuje jeden z nejlépe doložených případů kolektivního zákroku městské obce proti záštnému šlechtici česko-bavorského pomezí. Hynčík Pluh, příslušník významného západočeského rodu Pluhů z Rabštejna, byl ve své době proslulou postavou pohraničního žoldnéřství, jíž česká i německá tradice připisuje řadu drobných válečných akcí.

Kontext

Pluhové z Rabštejna patřili k významným západočeským rodům se sídlem na hradě Rabštejně nad Střelou a na řadě menších panství v okolí Plzně, Tachova a Chebska. Hynčík (zdrobnělé jméno z německého Heinrich) působil v 70. letech 15. století jako činný záštník proti chebským měšťanům i dalším říšským městům. Cheb byl tehdy říšskou zástavou v rukou českých králů, ale jako říšský útvar zachovával vlastní městské zřízení a rozsáhlou autonomii. V čele jeho ozbrojených sil stáli městský purkmistr a volený hejtman zemské hotovosti chebského kraje. V polovině 70. let se chebští dostali s Hynčíkem Pluhem do opakovaných sporů o vyrovnání starých dluhů, výpalné z přepadených povozů a o práva na pomezí.

Průběh

V roce 1477, po sérii nájezdů Hynčíkových oddílů na chebské kupce a poddanské vsi, se chebská rada rozhodla pro vlastní ozbrojený zákrok. Vyhlásila zemskou hotovost chebského kraje a pod vedením městského hejtmana shromáždila oddíl pěších měšťanů, jezdců manské služby chebského zboží a najatých žoldnéřů. Cílem výpravy byly Hynčíkovy opěrné body na pomezí — drobné tvrze a hospodářské dvory, z nichž organizoval své záští. Chebské vojsko několik z těchto pevnůstek dobylo a pobořilo, k přímému střetu se silami Hynčíka Pluha však ve velkém rozsahu nedošlo, neboť ten se vyhnul polní bitvě a ustoupil na opevněný rabštejnský hrad.

Účastníci a důsledky

Trestná výprava 1477 oslabila Hynčíkovo postavení v chebské oblasti, ale rod Pluhů z Rabštejna jako celek zůstal mocný a v dalších letech se objevují i další záštní akce jeho příslušníků. Pro Cheb znamenala kampaň upevnění pozice silného městského spolku schopného hájit zájmy obchodníků na úkor okolní šlechty. Tažení zapadá do širšího vzorce protizáštních akcí královských a říšských měst v letech 1473–1478, kdy se vlastní městské hotovosti staly hlavním nástrojem zemského míru v západních Čechách. Detail tažení vyžaduje primární prameny — Jánský 2003, sv. III věnuje chebsko-pluhovským sporům samostatný oddíl.

Záští Racka Kocovského a obležení Veselí a Horažďovic (1477–1478)

Po doznění záští proti pasovskému biskupovi (1475–1476) se Racek Kocovský z Kocova dostal do nového sporu — tentokrát uvnitř českého království, s pány ze Šternberka a s dalšími jihočeskými rody, jejichž panství obléhaly jeho oddíly v letech 1477 a 1478. Spor se soustředil na města a tvrze v povodí Otavy — zejména na Veselí nad Lužnicí a Horažďovice.

Kontext

Racek Kocovský patřil k významným postavám česko-bavorského žoldnéřského prostředí druhé poloviny 15. století. Jeho rod držel tvrz Kocov a menší panství v jihozápadních Čechách a jeho vojenská kariéra zahrnovala zkušenost z bavorské války 1459–1463, z bocklerské války 1467–1469 a ze záští proti pasovskému biskupovi 1475–1476 (společně s Břeňkem z Ronšperka). V polovině 70. let se zaměřil na vlastní mocenské zájmy v jižních Čechách, kde vstoupil do sporu s držiteli některých opevněných měst v povodí Otavy a Lužnice. Důvodem byly nesplacené dluhy, sporné statky a starší rodové nároky; Racek si svůj nárok podpořil vyhlášením formálního záští.

Průběh

V průběhu roku 1477 oblehl Rackův oddíl Veselí nad Lužnicí — opevněné poddanské městečko se starou vodní tvrzí na soutoku Lužnice a Nežárky. Obležení nebylo systematické dobývání, ale spíše dlouhotrvající blokáda doprovázená vypalováním okolních vsí a přepadáním kupců. Současně Rackovi spojenci nahodilými výpady ohrožovali povodí Otavy, kudy procházela cesta z Plzně do jižních Čech. V roce 1478 se hlavní tlak přesunul proti Horažďovicům — opevněnému městu ve správě pánů ze Šternberka —, kde Rackovo vojsko obléhalo městské hradby a přilehlé tvrze. K přímému dobytí Horažďovic však nedošlo: město disponovalo silným kamenným opevněním a dostatečnou posádkou.

Účastníci a důsledky

Záští bylo urovnáno až intervencí krále Vladislava II. Jagellonského a jeho zemských úředníků v průběhu roku 1478. Racek Kocovský musel ustoupit a vrátit část kořisti, podržel si však rodové statky i své postavení žoldnéřského kondotiéra. Spor poukazuje na obtížnost prosazování zemského míru ve vnitrozemí Čech v přechodné fázi Vladislavovy vlády a na trvalou aktivitu Kocovského jako jednoho z nejvýraznějších záštníků tohoto období. Po roce 1478 se Racek vrátil do bavorských služeb a v letech 1503–1505 se v jeho rodě objevují další účastníci landshutské dědické války. Detail obležení vyžaduje primární prameny — Jánský 2003, sv. III pojednává Rackovy akce v samostatné kapitole.

Porážka Buriana z Gutštejna u Plzně a tažení Jana Planknára proti Chebsku (1478)

Roku 1478 vyvrcholily dvě paralelní akce v západočesko-chebském pomezí, jež společně tvoří jeden z mezníků pohraničních záští druhé poloviny 70. let 15. století. Burian z Gutštejna, hlava jednoho z nejmocnějších rodů západních Čech, se po sérii sporů s královským městem Plzní dostal do otevřeného konfliktu, jenž skončil polní porážkou jeho oddílů v blízkosti města. V téže době vedl chebský žoldnéřský velitel Jan Planknár odvetné tažení proti záštníkům v chebsko-pluhovském okruhu.

Kontext

Páni z Gutštejna patřili k předním rodům západočeského pomezí, jejichž doménová síť pokrývala oblast Tachovska, Stříbrska a okolí Plzně. Burian z Gutštejna, klíčová postava rodu v poslední třetině 15. století, byl současně účastníkem řezenských záští 1475–1479 a dalších drobných sporů s říšskými městy. V roce 1478 se však dostal do otevřeného konfliktu s královskou Plzní, jejíž rada se cítila ohrožena jeho rostoucí mocí a přepady kupců na cestě do Norimberka. Plzeňští povolali zemskou hotovost plzeňského kraje a najali žoldnéřský oddíl. Souběžně chebská obec, povzbuzená úspěchem trestného tažení proti Hynčíkovi Pluhovi v roce 1477, podpořila Jana Planknára v dalších výpravách proti záštníkům.

Průběh

K rozhodujícímu střetu mezi plzeňskými a Burianem z Gutštejna došlo v průběhu roku 1478 v blízkosti Plzně. Plzeňský oddíl, posílený o sousední městské kontingenty a dělostřelectvo, donutil Burianovo vojsko k polnímu střetnutí, v němž bylo gutštejnské vojsko poraženo. Burian sám se zachránil ústupem na rodové hrady, část jeho jezdců padla nebo se dostala do plzeňského zajetí. Porážka oslabila gutštejnskou pozici a přinutila rod ke smíru s Plzní vykoupenému majetkovými ústupky. Souběžně vedl Jan Planknár z chebské strany odvetné tažení proti záštníkům — zejména proti zbylým opěrným bodům Hynčíka Pluha a jeho příbuzných v chebsko-rabštejnské oblasti. Planknárovo tažení mělo charakter série drobných výpadů a dobytí několika drobných tvrzí.

Účastníci a důsledky

Plzeňské vítězství i Planknárovo chebské tažení v roce 1478 představují vyvrcholení protizáštních aktivit královských a říšských měst v západních Čechách. Drobná pohraniční záští let 1471–1478 tím sice nevymizela — i v 80. letech se objevují nové konflikty —, ale prokazatelně se zúžil prostor, v němž mohli záštníci typu Buriana z Gutštejna nebo Hynčíka Pluha efektivně operovat. Burian si však zachoval značnou rodovou moc a Gutštejnové zůstali jednou z předních rodin západních Čech ještě v první polovině 16. století. Detail polního střetu a chebského tažení vyžaduje primární prameny — Jánský 2003, sv. III věnuje rokům 1477–1478 v západočesko-chebské oblasti samostatnou kapitolu.

Vpád krymských Tatarů Mengli Gireje na Kyjevsko (1482)

Vpád krymského chána Mengliho I. Gireje na Kyjevsko v září 1482 byl jedním z nejničivějších tatarských nájezdů na východní hranici Litevského velkoknížectví v 15. století. Vyvrcholil dobytím a úplným vypleněním Kyjeva (pol. Najazd tatarski na Kijów 1482), zničením tamní pravoslavné katedrály a deportací tisíců obyvatel do otroctví. Útok byl součástí dlouhodobé krymsko-osmanské politiky proti polsko-litevskému státu a výrazně otřásl rovnováhou sil v jihovýchodní Evropě.

Předehra

Krymský chanát se v 70. letech 15. století stal vazalským státem Osmanské říše; Mengli I. Girej přijal svrchovanost sultána Mehmeda II. roku 1475. Současně vedla litevsko-moskevská diplomacie k uzavření spojenectví mezi velkoknížetem moskevským Ivanem III. a Mengli Girejem proti polsko-litevskému státu (smlouva 1480). Po stabilizaci spojenectví navrhl Ivan III. krymskému chánovi tažení proti Litvě a slíbil za ně bohaté dary. Mengli Girej nabídku přijal a v létě 1482 zorganizoval výpravu o síle podle různých odhadů 30 000 až 100 000 jezdců.

Průběh

Tatarský vpád začal koncem srpna 1482 přechodem dolního Dněpru a rychlým pohybem proti Kyjevu. Litevský velký kníže Kazimír IV. Jagellonský byl v té době zaměstnán politickými spory v Polsku a s Pruskem a nestihl shromáždit zemské vojsko. Kyjevský vojvoda Ivan Chodkevič se opevnil v hradu, ale měl k dispozici pouze nepatrnou posádku. Mengli Girej dorazil k městu 1. září 1482; po krátkém odporu byl Kyjev téhož dne dobyt a vypleněn.

Tataři systematicky vyloupili a vypálili kyjevský hrad, soborovou katedrálu Sofie kyjevské i Pečerskou lávru. Vojvoda Chodkevič byl odveden do zajetí spolu s manželkou a dcerou; tisíce kyjevských obyvatel skončily na otrokářských trzích Kaffy a Krymu. Ivanu III. poslal Mengli Girej na znamení splnění spojenecké dohody zlatý kalich a paténu z hlavního oltáře svaté Sofie. Tatarské oddíly pokračovaly v plenění na Volyni, Podolí a v okolí Kyjeva ještě řadu týdnů.

Výsledek

Pád Kyjeva měl pro Litevské velkoknížectví dlouhodobé důsledky. Hospodářsky a populačně byly Kyjevsko a okolní kraje zničeny na desetiletí; obnova trvala až do 16. století. Politicky se ukázala slabost litevského pohraničí, které postrádalo soustavnou obrannou linii proti tatarským nájezdům. V dalších letech přišly další velké vpády (1487, 1494, 1500), které dále destabilizovaly Podněpří. Kazimír IV. Jagellonský sice na vpád reagoval diplomatickými kroky a obnovil jednání s krymským chanátem, ale přímou vojenskou odplatu nikdy nepodnikl.

Primární prameny / Pohled starších kronik

Jan Długosz zemřel 19. května 1480, tedy ještě před tatarským vpádem, a vlastní Annales seu cronicae tudíž pád Kyjeva nezachycují; pasáž ad annum 1482 v rukopisných pokračováních Długoszových Annales a v raných tištěných edicích doplnili jeho pokračovatelé z polské dvorské kanceláře. Pokračovatelská zpráva líčí roli Mengliho I. Gireje jako moskevského spojence i symbolický dar zlatého kalicha a patény ze Sofie Kyjevské velkoknížeti Ivanu III.

Latinský pohled doplňuje De origine et rebus gestis Polonorum Marcina Kromera (kn. XXVIII), který přejímá Długosze a doplňuje rozsah deportací zajatců. Z ruské strany dochovávají podrobnosti Voskresenský letopis (PSRL sv. VIII) a kratší Sofijský druhý letopis; oba potvrzují Mengliho kořistnické motivy a uvádějí, že Ivan III. zaslal chánovi v odpověď bohaté dary z moskevské pokladny.

Účast českých žoldnéřů

Vpád byl z hlediska středoevropského žoldnéřského trhu okrajový. Litevská obrana se opírala o místní rusínskou a bojarskou hotovost, mezi obránci ani v polském záložním vojsku se prameny nezmiňují o českých rotách. Český žoldnéřský prostor byl v 80. letech 15. století orientován na uherské bojiště Matyáše Korvína, na slezské dynastické spory a na bavorská tažení; jihovýchodní bojiště se stalo výrazněji přitažlivým až s polskou bukovinskou výpravou roku 1497. Vpád roku 1482 lze tedy v kontextu osudů Joštových současníků chápat jako vzdálenou událost, která však trvale změnila bezpečnostní mapu jihovýchodní Evropy.

Druhá pražská defenestrace a převrat utrakvistů (24. září 1483)

Druhá pražská defenestrace, k níž došlo 24. září 1483, byla ozbrojeným utrakvistickým pučem ve všech třech pražských městech — na Starém Městě, Novém Městě i na Malé Straně. Útok mířil proti katolickým konšelům dosazeným králem Vladislavem II. Jagellonským a proti hejtmanům Pražského hradu; několik konšelů bylo vyhozeno z oken radnic, jiní pobiti. Akce vrátila správu Prahy do rukou utrakvistické městské reprezentace a zastavila Vladislavův pokus o rekatolizační politiku.

Kontext

Vladislav II. Jagellonský, zvolený na český trůn roku 1471 jako kompromisní kandidát kališnické strany, postupně otevíral politiku katolické šlechtě a snažil se omezit moc utrakvistických pražských obcí. V roce 1483 dosadil do pražských konšelských sborů katolicky orientované radní, a to v době, kdy v Praze rostly obavy z rekatolizace, ze ztráty kompaktátových svobod a z potlačení utrakvistické církevní organizace. Pražská utrakvistická městská elita ve spojení s univerzitou a s radikálními kališnickými kazateli připravila ozbrojený protiúder.

Průběh

Akce vypukla současně ve všech třech pražských městech ráno 24. září 1483. Ozbrojené tlupy obsadily radnice, vyhnaly královsky jmenované konšely a několik z nich přitom zabily. Staroměstský purkmistr Jan od Klobouků byl vyhozen z okna radnice (podle pramenů však pád přežil), z oken novoměstské radnice byla shozena těla sedmi pobitých konšelů, podobně skončili i hejtmani Pražského hradu. Současně byly přepadeny kláštery, zejména dominikánské a františkánské, a mniši pobiti nebo vyhnáni; akce měla otevřeně protikatolický charakter. Vladislav, který v té době pobýval mimo Prahu, neměl prostředky k ozbrojené reakci a postaven před hotovou věc musel vzít převrat na vědomí.

Výsledek

Defenestrace byla z hlediska utrakvistické strany úspěšná — Praha zůstala v rukou kališnických konšelů a Vladislav byl 13. března 1485 donucen na sněmu v Kutné Hoře přijmout Kutnohorský náboženský mír, který znovu potvrdil platnost kompaktát a rovnoprávnost obou konfesí v Čechách na 31 let. Z hlediska zemské politiky šlo o klíčový moment Vladislavovy vlády — potvrdilo se, že královská moc nestačí prosadit politickou změnu proti vůli městské utrakvistické elity, a Vladislav se ve zbytku vlády soustředil spíše na uherský trůn a na sjednocování zemí Koruny.

Primární prameny

Nejvýznamnějším pramenem pro pražskou defenestraci 1483 jsou Staří letopisové čeští, kteří pod záznamem k 24. září 1483 podávají kališnicky stranou viděný popis převratu — vyhození konšelů z oken radnic Starého a Nového Města, útok na klášter dominikánů u sv. Klimenta i pobití katolických mnichů. Jejich text se stal hlavním podkladem všech pozdějších kronikářských zpráv.

Ze 16. století podává souhrnný obraz Václav Hájek z Libočan v Kronice české (Praha 1541), který staroletopisecký záznam rozšiřuje o dramatické detaily a počty obětí. Hájkův výklad je třeba číst s rezervou (autor psal v post-bělohorské atmosféře katolické rekatolizační polemiky), ale dlouho určoval podobu memorie této události.

Pro městskou perspektivu jsou důležité pražské manuálníky a staroměstské městské knihy z let 1483–1485 (sign. AHMP), kde se zachovala usnesení nově dosazené utrakvistické rady i evidence škod a výslechů; část materiálu vydal později J. Teige. Listina o Kutnohorském náboženském míru z 13. března 1485 je v originále uložena v Národním archivu (fond Stará manipulace).

Účast českých žoldnéřů

Defenestrace byla ryze pražskou městskou akcí, kterou provedly cechy, městská hotovost a ozbrojení stoupenci utrakvistických kazatelů; o žoldnéřích v klasickém smyslu nelze mluvit. Pro téma osy má událost význam jako mocenský přelom: Vladislavova politika po roce 1483 byla výrazně defenzivnější, a to mimo jiné usnadnilo českým žoldnéřům pokračovat ve svobodné službě v říšských vojscích — bez tlaku na omezení jejich aktivit ze strany pražského dvora. Z hlediska věkové generace patří mezi těmi, kdo akci provedli nebo jí byli přítomni, řada lidí, kteří později figurují v žoldnéřských kontingentech bavorské a landshutské služby.

Polsko-turecká válka o černomořské porty (1485–1503)

Polsko-turecká válka let 1485–1503 (pol. Wojna polsko-turecka) byla dlouhým nízkointenzivním konfliktem mezi polsko-litevským státem a Osmanskou říší o ovládnutí severozápadního Černomoří, především o moldavské přístavy Kilii a Akermán (dnešní Bilhorod-Dnistrovskyj). Válka se prolnula s vazalstvím Moldavského knížectví, vpády krymských Tatarů a velkou polskou bukovinskou výpravou Jana Olbrachta roku 1497.

Předehra

Sultán Bajezid II. dobyl 14. července 1484 moldavskou Kilii a později 9. srpna 1484 také Akermán. Tím Osmané přerušili tradiční polskou obchodní cestu do Černomoří a uzavřeli Moldavsko v geopolitické pasti. Moldavský vévoda Štěpán Veliký oficiálně přijal v září 1485 v Kolomyji polskou lenní svrchovanost z rukou Kazimíra IV. Jagellonského a tím se válka stala spojeneckou povinností Polska.

Průběh

V září 1485 vpadlo osmanské vojsko podporované krymskými Tatary do Moldavska. Štěpán Veliký zvítězil 16. listopadu 1485 v bitvě u Catlabugy a později 6. března 1486 u Šeptelnic; přesto se mu nepodařilo přístavy znovu získat. V dalších letech se konflikt omezoval na pohraniční nájezdy a šarvátky. Velkou polskou bukovinskou výpravu zorganizoval roku 1497 polský král Jan I. Olbracht s asi 40 000 muži a přibližně 200 děly; tažení skončilo katastrofou v Kozminském lese (pol. Kozminský les) 26. října 1497, kde moldavské oddíly Štěpána Velikého společně s Tatary rozdrtily ustupující polskou armádu.

Po katastrofě v Kozminském lese reagovali Osmané a Tataři velkými odvetnými vpády. V letech 1498–1500 procházely tatarské a osmanské oddíly Podolím, Haličí a dolním Polskem až k Sandoměři, Lvovu a Přemyšli. Polská obrana se opírala o lokální polní hejtmany a o najímané žoldnéřské roty. Mírová jednání s Vysokou portou se táhla několik let; teprve 9. října 1503 bylo uzavřeno pětileté příměří (sjednané králem Alexandrem Jagellonským), které potvrdilo osmanskou držbu Kilie a Akermánu a polskou ztrátu přístupu k Černému moři.

Výsledek

Polsko-turecká válka 1485–1503 měla pro Jagellonský dvůr trpkou bilanci: ztráta moldavských přístavů byla definitivní, hospodářské ztráty z přerušení dálkového obchodu citelné a politická prestiž Polska oslabená. Štěpán Veliký se po roce 1497 odklonil od polského tábora a obnovil přímý vztah s Osmanskou říší. Pro vývoj polské armády však konflikt znamenal důležitou školu — vedl k pozdějšímu rozvoji takzvané obrony potocznej, stálého pohraničního vojska na jihovýchodní hranici Polska.

Primární prameny / Pohled starších kronik

Polský oficiální narativ k bukovinské výpravě roku 1497 vytvořil Marcin Kromer ve svých De origine et rebus gestis Polonorum libri XXX (kn. XXX, vyd. Basilej 1555). Kromer čerpal z dvorských pramenů kanceláře Jana I. Olbrachta a kriticky líčí katastrofu v Kozminském lese 26. října 1497, ztrátu obozu i Štěpána Velikého jako bývalého spojence.

Z osmanské strany je nejvzácnějším dobovým svědectvím Pamiętniki janczara (Kronika sultánské janičářské stráže) Konstantina Michajloviče z Ostrovice, srbského zajatce, jenž v letech 1462–1463 sloužil v sultánově gardě Mehmeda II. a později působil v Polsku. Jeho kronika sepsaná na konci 15. století popisuje osmanskou výpravu na Kilii a Akermán 1484 z bezprostřední vojenské zkušenosti. Doplňující polský pohled přináší Kronika polska Marcina Bielského (Kraków 1551, kn. IV).

Účast českých žoldnéřů

V počátečních fázích války hráli čeští a moravští žoldnéři spíše okrajovou roli; jednalo se o vzdálené bojiště, jehož ekonomika byla orientována na polské poklady. Situace se změnila v souvislosti s bukovinskou výpravou roku 1497. Polský sněm tehdy najal větší žoldnéřské oddíly z celé střední Evropy a v jejich středu byly i české roty, mezi nimiž působili veteráni slezských a uherských tažení. Bukovinská katastrofa 26. října 1497 postihla i tyto české kontingenty; část mužů padla v Kozminském lese, jiní v dalších letech přešli k obroně potocznej a podíleli se na obraně Podolí proti tatarským vpádům.

Řezenská válka (1486–1492)

Řezenská válka (něm. Regensburger Reichskrieg) byla říšským ozbrojeným sporem o postavení svobodného říšského města Řezna mezi vévody Bavorska-Mnichova z rodu Wittelsbachů a císařem Fridrichem III. spolu s říšskými stavy. Spor začal v polovině osmdesátých let 15. století pokusem vévody Albrechta IV. Bavorského připojit Řezno přímo k vévodství Bavorsko-Mnichov a vrcholil říšskou válečnou výpravou v letech 1491–1492.

Předehra

Řezno bylo od 13. století svobodným říšským městem, ale procházelo opakovanými hospodářskými a politickými krizemi. Vévoda Albrecht IV. Bavorský využil jedné z nich a po jednáních s městskou radou byl v červnu 1486 uznán za městského pána Řezna; v srpnu téhož roku okázale vjel do města a převzal jeho správu. Tento akt byl v příkrém rozporu s říšskou ústavou, neboť svobodná říšská města podléhala přímo císaři. Fridrich III. uvalil na město i vévodu říšskou klatbu; jeho syn Maximilián I., zvolený roku 1486 římským králem, pak obnovil otázku v plné šíři.

Průběh

V letech 1487–1490 probíhala na říšských sněmech v Norimberku, Frankfurtu a Kolíně nad Rýnem opakovaná jednání. Vévoda Albrecht IV. odmítal Řezno vrátit a v zázemí pokračoval ve vojenských přípravách. Maximilián I. mezitím sjednal proti Albrechtovi velkou říšskou koalici; do ní vstoupili švábský spolek, falcký kurfiřt Filip Upřímný, vévoda Albrecht IV. Saský i braniborský kurfiřt Jan Cicero. Ozbrojený konflikt vypukl naplno na jaře 1491, kdy říšská a švábská vojska začala obkličovat bavorské pozice kolem Řezna a Donau-Wörthu.

Vévoda Albrecht IV. neměl proti říšské koalici dostatečné síly. Pod tlakem švábského spolku a vlastní šlechty, která se obávala ztráty stavovské svobody pod silnou centrální mocí, zahájil jednání. Mírové podmínky byly stvrzeny smlouvou v Augšpurku 30. května 1492. Albrecht IV. se vzdal Řezna i Donau-Wörthu, město bylo navráceno říšské svrchovanosti a Albrechtovi byly uloženy další územní a finanční ústupky. Maximilián I. pak v Řezně osobně potvrdil obnovu městských privilegií.

Výsledek

Augšpurský mír z roku 1492 byl jedním z důležitých kroků předcházejících velké říšské reformě roku 1495 (něm. Reichsreform). Maximilián I. získal díky úspěchu řezenského konfliktu legitimitu pro další zásahy do partikulárních sporů a mohl prosadit institut zemského míru (něm. Ewiger Landfriede) a říšského komorního soudu. Pro Bavorsko-Mnichov znamenala porážka dočasné oslabení; vévoda Albrecht IV. však následně získal výrazné zisky v landshutské dědické válce o necelou dekádu později.

Primární prameny

Hlavním bavorským narativním pramenem je Veit Arnpeck (asi 1440–1495) ve svém Chronicon Bavarorum (kniha VII, ad annum 1486–1492), kde zachycuje řezenskou krizi z perspektivy soudobého řezenského kanovníka — popisuje vstup Albrechta IV. do města i jeho ústup pod říšskou exekucí. Edice G. Leidinger in Quellen zur bayerischen und deutschen Geschichte, sv. 3 (Mnichov 1915), digitalizace BSB.

Pro říšský sněmovní rámec jsou klíčové Reichstagsakten Mittlere Reihe (jednání frankfurtského sněmu 1489 a norimberského 1491), edice Bavorské akademie věd; obsahují texty říšské klatby i augšpurský mírový instrument z 30. května 1492.

Účast českých žoldnéřů

Bavorští Wittelsbachové měli v 80. a 90. letech 15. století dlouhodobou tradici najímání českých a moravských žoldnéřů, která navazovala na vrcholnou éru bocklerských a mohučských let. V řezenském konfliktu lze předpokládat účast českých kontingentů na straně vévody Albrechta IV. — především drobnějších rytířských rot z Plzeňska a Chebska, vázaných tradičními kapitulačními smlouvami k bavorskému dvoru. Konkrétní počty z pramenů nejsou jasné; v rámci říšské koalice naopak působili spíše švábští, franští a hesenští žoldnéři. Konflikt tak představuje pozdní ohlas česko-bavorského žoldnéřského propojení, které dominovalo jihoněmeckému prostoru o dvě desetiletí dříve.

Odboj Hynka a Jindřicha z Poděbrad proti Korvínovi ve Slezsku (1471–1490)

Po smrti krále Jiřího z Poděbrad (22. března 1471) zdědili jeho synové Jindřich starší z Minsterberka, Hynek z Poděbrad a Viktorin rodové statky; slezská minsterberská knížectví připadla zejména Jindřichovi staršímu, který si vybral za sídlo Kladsko. Z jejich pozice se po nástupu Vladislava II. Jagellonského a po vleklé válce mezi Vladislavem a Matyášem Korvínem stala jednou z nejtěžších: Korvín jako fakticky vládnoucí pán Slezska a Moravy systematicky tlačil na minsterberské Poděbrady, dokud je z velké části nezbavil rodového dědictví.

Kontext

Po olomouckém smíru roku 1479 zůstaly Slezsko, Morava a Lužice v držení Matyáše Korvína (do jeho smrti), zatímco Vladislav II. Jagellonský ovládl vlastní České království. Synové Jiřího z Poděbrad se ocitli mezi dvěma králi: jako čeští páni byli vázáni na Vladislava, jako slezská knížata byli pod přímou Korvínovou vrchnostenskou správou. Korvín, který si nikdy plně neodpustil, že byl Jiřího politickým protivníkem, využíval každé příležitosti k vyvíjení tlaku na minsterberské Poděbrady — od finančních pohledávek přes obvinění z velezrady až po ozbrojené zákroky.

Průběh

Hynek z Poděbrad — vzdělaný, literárně činný kníže, autor erotických frašek ve stylu Boccaccia — se snažil v Korvínových službách udržet minsterberské vévodství manévrováním a diplomacií. Jindřich starší, jeho mladší bratr, byl pragmatičtější a pokoušel se s Korvínem dohodnout. V průběhu 80. let však byli oba bratři opakovaně nuceni k ústupkům — prodej částí minsterberského území, finanční vyrovnání, ztráta dílčích lén. Korvín systematicky kupoval či zabíral části panství a poděbradské knížecí postavení ve Slezsku se rozkládalo. Detailní průběh jednotlivých sporů a vojenských střetů nebyl v češtině souborně zpracován; rámcový obraz podává Wikipedie a regionální slezská literatura.

Výsledek

Po Korvínově smrti (6. dubna 1490) se sice poměry uvolnily, ale minsterberská držení se podařilo udržet jen v omezené míře. Hynek z Poděbrad zemřel 11. července 1492 bez mužských dědiců, Jindřich starší pokračoval v sjednávání rodového majetku a teprve jeho potomci získali v první polovině 16. století zpět část minsterberského území. Ztráta minsterberského vévodství představuje konec pokusu Poděbradů udržet si knížecí postavení v říšském rámci a jejich definitivní redukci na status české panské rodiny.

Primární prameny

Pro slezskou stránku odboje minsterberských Poděbradů je klíčový Peter Eschenloer a jeho Geschichte der Stadt Breslau (knihy XIV–XV, ad annos 1474–1483), který coby vratislavský kancléř evidoval správní akty Matyáše Korvína vůči knížecím lénům v zemi včetně tlaku na Hynka a Jindřicha. Pokračování slezských zpráv najdeme ve vratislavských městských knihách a v Sigismundovi Rosicz Chronica (vydané Markgrafem v sérii Scriptores Rerum Silesiacarum).

Antonio Bonfini ve Decades IV (kniha 5–6) zachycuje Korvínovu slezskou politiku z budínského pohledu — pro Bonfiniho jsou spory s minsterberskými Poděbrady jen okrajovou epizodou, ale podává obraz Korvína jako rozhodného vladaře. České listiny týkající se minsterberského dědictví jsou vydány v Palackého Archivu českém (sv. IV–VI), zejména korespondence Hynka z Poděbrad s vratislavskou kapitulou a olomouckým biskupstvím.

Záznamy Starých letopisů českých ad annos 1471–1492 zmiňují jednotlivé akty — smrt Hynka 11. července 1492, vyrovnání Jindřicha staršího se Slezskou kanceláří — stručně a obvykle bez datace jednotlivých vojenských střetů; pro detailnější rekonstrukci je třeba sáhnout do vratislavských a olomouckých kapitulních akt.

Účast českých žoldnéřů

Akce nemá výrazný žoldnéřský rozměr — šlo o dlouhý řetěz dílčích sporů, vyrovnání a dílčích ozbrojených zákroků, nikoli o polní tažení. Pro téma osy je relevantní především v tom, že poděbradské družiny — vycvičené ještě v době Jiřího královské vlády — se v důsledku úpadku minsterberského dvora rozptýlily. Část jejich příslušníků se objevuje v dalších letech v žoldnéřských službách u Wittelsbachů a v jiných říšských konfliktech, a to nezřídka jako protivníci uherských vojsk Korvína a jeho černé armády — čímž se odboj minsterberských Poděbradů nepřímo přetavil do žoldnéřské tradice.

Válka o uherský trůn po smrti Matyáše Korvína (1490–1492)

Po náhlé smrti uherského krále Matyáše Korvína 6. dubna 1490 ve Vídni se rozpoutal složitý vnitropolitický a mezinárodní konflikt o obsazení uherského trůnu. O korunu sv. Štěpána se ucházeli český král Vladislav II. Jagellonský, jeho mladší bratr Jan Albrecht Jagellonský, římsko-německý král Maxmilián I. Habsburský a Korvínův nemanželský syn Jan Korvín. Konflikt vyvrcholil rozhodující bitvou u Košic 1. ledna 1492 a uzavřením Prešpurského míru 7. listopadu 1491 mezi Vladislavem a Maxmiliánem.

Předehra

Matyáš Korvín zemřel bez legitimního potomka. Jediným dědicem byl jeho nemanželský syn Jan Korvín, kterého král za svého života postupně zaopatřil rozsáhlými statky a jenž v dubnu 1490 ovládal královskou pokladnici, korunu sv. Štěpána i hlavní hrad Budín. Část uherské šlechty kolem nádvorních hodnostářů Štěpána Báthoryho, Pavla Kinizsiho a arcibiskupa Tamáše Bakócze ovšem odmítla pokračování korvínovské dynastie a klonila se k volbě Vladislava II. Jagellonského, který již deset let panoval v Čechách a slíbil zachovat šlechtické svobody — především zrušit těžké daně z Matyášova období a rozpustit drahou Černou armádu.

Habsburský kandidát Maxmilián I. odvozoval své nároky od dědických smluv mezi Habsburky a Jagellonci a od skutečnosti, že Matyáš Korvín obsadil v sedmdesátých letech rakouské země. Polský princ Jan Albrecht Jagellonský, mladší bratr Vladislava, vystoupil rovněž jako kandidát s podporou části severouherských pánů. Jan Korvín se poprvé pokusil prosadit silou, ale již 4. července 1490 byl v bitvě u Csonty (u Szabaše) poražen šlechtickým vojskem pod velením Štěpána Báthoryho a Pavla Kinizsiho a vzdal se nároku na korunu výměnou za potvrzení rozsáhlých rodových statků.

Průběh

Vladislav II. byl uherským sněmem zvolen králem 15. července 1490 v Pešti a 18. září 1490 korunován ve Stoličném Bělehradě svatoštěpánskou korunou. Jeho mladší bratr Jan Albrecht volbu neuznal, vpadl do severních Uher v čele polských vojsk a obsadil Košice. Maxmilián Habsburský zatím v září 1490 vtáhl do západních Uher v čele říšského a tyrolského vojska, dobyl Stoličný Bělehrad 17. listopadu 1490 a vyplenil korunovační kapli. Na hlubší postup do nitra země mu však nedostávaly finanční prostředky — žoldnéři se začali bouřit kvůli neplacenému žoldu a Maxmilián byl počátkem roku 1491 nucen ustoupit zpět do Štýrska a Rakous.

Vladislavova vojska, do nichž byly začleněny zbytky Korvínovy Černé armády pod velením Pavla Kinizsiho a Štěpána Báthoryho, se v průběhu roku 1491 obrátila proti Janu Albrechtovi v severních Uhrách. Polský princ se po počátečních úspěších stáhl ke Košicím, kde byl obležen. Rozhodující bitva u Košic se odehrála 1. ledna 1492: Jan Albrecht byl těžce poražen, sám raněn šípem do paže a donucen kapitulovat. Mírem v Košicích se vzdal nároku na uherský trůn výměnou za slezské knížectví Hlohov a finanční odškodnění.

Konflikt s Maxmiliánem byl vyřešen diplomaticky. 7. listopadu 1491 byl uzavřen Prešpurský mír (něm. Pressburger Friede), v němž se Vladislav vzdal habsburských dědičných zemí, uznal Maxmiliánův nárok na následnictví v Uhrách v případě vymření jagellonské linie a zaplatil 100 000 zlatých jako odškodnění za vojenské náklady habsburského tažení. Smlouva položila základ k habsbursko-jagellonské dědické úmluvě, jež se po Moháči 1526 stala podkladem habsburského nároku na uherský trůn.

Výsledek

Vladislav II. Jagellonský sjednotil v roce 1492 personální unii české a uherské koruny, která trvala až do bitvy u Moháče 1526. Cenou za jeho volbu byla deklarace z roku 1490, jíž se král vzdal výběru mimořádných daní bez souhlasu sněmu, a faktické rozpuštění Černé armády v letech 1492–1494. Část jejích veteránů přešla do soukromých služeb šlechtických rodů, část se rozptýlila po střední Evropě. Maxmilián I. získal Prešpurským mírem cenný diplomatický nástroj, jímž po Moháči Ferdinand I. podpořil svůj nárok na uherský trůn.

Primární prameny / Pohled starších kronik

Pro válku o uherský trůn v letech 1490–1492 je klíčovým narativním pramenem Bonfiniho Rerum Hungaricarum decades (decades IV, lib. X), psané přímo na Vladislavově dvoře v Budíně. Bonfini popisuje volbu Vladislava II. v Pešti, vpád Maxmiliána I. do západních Uher, dobytí a vyplenění Stoličného Bělehradu, ústup habsburských vojsk kvůli neplacenému žoldu i zimní tažení proti Janu Albrechtovi vrcholící bitvou u Košic 1. ledna 1492; v jeho podání je rozhodující úloha Pavla Kinizsiho a Štěpána Báthoryho v čele zbytků Černé armády.

Vyprávění Tuberona z Ragusy (Commentaria temporum suorum, lib. I) zachycuje stejné události z perspektivy jihoslovanského pozorovatele a klade větší důraz na oslabení obranné linie po rozpuštění Černé armády 1492–1494. Pozdější sedmihradská tradice (Heltai, Krónika 1575) události let 1490–1492 zaznamenává jako vnitřní rodinný spor mezi Jagellonci, jenž vedl k habsburské dědické smlouvě.

Účast českých žoldnéřů

Čeští a moravští žoldnéři tvořili podstatnou součást Černé armády Matyáše Korvína a po jeho smrti se ocitli v klíčové roli na obou stranách konfliktu. Část jejích pěších oddílů, především bývalí bratříci a husitští veteráni z hornouherských posádek, přešla do služeb Jana Korvína a hájila Budín na jaře 1490; po jeho porážce u Csonty se většinou obrátila k novému králi Vladislavovi. Druhá část Černé armády bojovala pod Pavlem Kinizsim a Štěpánem Báthorym proti Janu Albrechtovi v severních Uhrách a podílela se na rozhodující bitvě u Košic 1. ledna 1492.

Maxmilián I. během tažení do Uher v letech 1490–1491 najímal české žoldnéře přes vratislavské a znojemské verbíře — patří k nim doložené oddíly z okolí Hodonína a Brna, financované z tyrolských stříbrných příjmů. Po rozpuštění Černé armády v roce 1492 se část jejích českých velitelů a rotmistrů přesunula do služeb polského dvora i litevského hejtmanství; tito veteráni se objevují v pozdějších jagellonských vojscích první litevsko-moskevské války a v obraně uherské vojenské hranice proti Osmanům.

Povstání Sikulů v Sedmihradsku (1492)

Povstání Sikulů (maď. székelyek, něm. Szekler) v Sedmihradsku v roce 1492 bylo důsledkem dlouhodobé sociální a daňové nespokojenosti svobodného maďarsky mluvícího obyvatelstva východního Sedmihradska po smrti Matyáše Korvína. Sikulové, tradičně držitelé rozsáhlých kolektivních svobod a osvobození od většiny daní výměnou za vojenskou službu na východní hranici, se postavili proti pokusům sedmihradského vojvody zatáhnout je do běžného zdaňovacího systému a omezit jejich vnitřní samosprávu.

Předehra

Sikulové tvořili spolu s uherskou šlechtou a sedmihradskými Sasy jeden ze tří privilegovaných stavů (Unio Trium Nationum z roku 1437) Sedmihradska. Žili v sedmi sikulských stolicích ve východním Sedmihradsku, byli organizováni do tří vrstev (primores — přední rody, primipili — ozbrojení svobodníci a pixidarii — pěšáci) a měli povinnost vystrojit při povolání do zbraně několik tisíc bojovníků pro východní hranici proti Moldavanům a Osmanům. Za tuto službu byli osvobozeni od panovníkových daní a měli vlastní volený výkonný orgán — sikulské shromáždění (székely nemzeti gyűlés).

Po smrti Matyáše Korvína v dubnu 1490 a v průběhu války o uherský trůn se finanční situace Vladislava II. Jagellonského zhoršovala. Nově jmenovaný sedmihradský vojvoda Štěpán Báthory, jeden z hrdinů bitvy u Košic 1492, se pokoušel posílit královské finance a vlastní autoritu na úkor sikulských privilegií. Zaváděl mimořádné dávky, obsazoval sikulské hrady královskými posádkami a snažil se omezit autonomii sikulského shromáždění.

Průběh

Na jaře 1492 vypuklo otevřené povstání. Sikulské shromáždění odmítlo nové dávky a část sikulských setníků (székely kapitányok) se postavila proti Báthoryho úředníkům. Násilím byly obsazeny královské sklady i obecní pokladny v sikulských stolicích; došlo k přepadům úředníků a vypálení několika dvorců královské správy. Báthory shromáždil sedmihradské bandériální oddíly i žoldnéřské pěší roty a vytáhl proti povstalcům do východního Sedmihradska.

K rozhodujícímu střetnutí došlo v průběhu léta 1492. Sikulské milice — silné, ale nevybavené pro polní bitvu proti dělostřelectvu a plně vybrojené pěchotě — byly poraženy a jejich vůdci pochytáni. Báthory nechal několik předních sikulských kapitánů popravit jako výstrahu, jiné nechal pokutovat ztrátou statků; větší část běžných povstalců byla amnestována pod podmínkou složení nové přísahy věrnosti králi.

Výsledek

Povstání bylo potlačeno, ale Vladislav II. byl nucen v zájmu klidu na východní hranici sikulská privilegia v zásadě zachovat — počátkem ledna 1493 Báthoryho z funkce sedmihradského vojvody odvolal a jeho tvrdý postup byl královskou kanceláří částečně zmírněn. Vrácena byla většina pokutovaných statků a sikulské shromáždění obnovilo svou činnost. Konflikt nicméně nevyřešil hlubší napětí mezi rostoucími finančními nároky koruny a starobylými stavovskými svobodami; podobné povstání vypuklo znovu v roce 1506 a větší vzpoura ve dvacátých letech 16. století. Sikulská otázka zůstávala latentním problémem uherské politiky až do roku 1562, kdy byly sikulské svobody definitivně zlomeny po povstání proti Janovi II. Zápolskému.

Primární prameny / Pohled starších kronik

Sikulské povstání z léta 1492 zaznamenává v krátké pasáži Antonio Bonfini ve své Rerum Hungaricarum decades (decades V, lib. I) jako „seditio Siculorum“; Bonfini vysvětluje vzpouru porušením tradičních svobod a oceňuje rychlý a tvrdý zásah sedmihradského vojvody Štěpána Báthoryho. Pro celý jagellonský úsek (1490–1522) platí, že Bonfini je společně s Tuberem hlavním vyprávěcím pramenem.

Doplňkovou perspektivu nabízí Ludovicus Tubero ve svých Commentaria temporum suorum (lib. III), kde události v Sedmihradsku 1492 stručně zařazuje do širšího obrazu rozkladu Korvínova politického dědictví. Pro vnitřní sikulskou tradici jsou klíčovými prameny pozdější sikulské kroniky 16.–17. století a kodexy stoličních artikulů, jež recipovaly událost jako precedent ústavní obrany sikulských svobod.

Účast českých žoldnéřů

Pro sikulské povstání roku 1492 nejsou doloženy přímé české kontingenty. Jednalo se o vnitrosedmihradský konflikt, jejž potlačily místní bandériální oddíly a sedmihradská hotovost pod Štěpánem Báthorym. Část pěších rot Báthoryho vojska však mohla zahrnovat žoldnéře z bývalé Černé armády Matyáše Korvína, mezi nimiž byli Češi a Moraváci doloženi v předchozích kampaních. Po rozpuštění Černé armády v letech 1492–1494 se její veteráni rozptýlili napříč uherským prostorem a část z nich pravděpodobně sloužila i u sedmihradských pánů — pro toto konkrétní tažení však historiografie česká jména nezaznamenává.

První litevsko-moskevská válka (1492–1494)

První litevsko-moskevská válka let 1492–1494 byla úvodním z řady konfliktů mezi Velkoknížectvím litevským a Velkoknížectvím moskevským o ruské země podél horního toku Oky a Dněpru. Vypukla bezprostředně po smrti polského krále a litevského velkoknížete Kazimíra IV. Jagellonského dne 7. června 1492 a využila slabosti přechodu moci v jagellonské monarchii. Skončila tzv. Věčným mírem v Moskvě roku 1494, jehož součástí byla územní cese významné části litevského pohraničí ve prospěch Ivana III. Vasiljeviče.

Předehra

Po sjednocení severovýchodní Rusi pod Moskvou v sedmdesátých a osmdesátých letech 15. století (anexe Novgorodu 1478, Tveru 1485) obrátil Ivan III. svou pozornost k západní hranici, kde litevské velkoknížectví drželo rozsáhlá rusky mluvící území podél Dněpru, Desny a horní Oky. Pohraniční knížata z rodů Vorotynských, Odojevských, Belevských a Mosalských — drobní vládci na pomezí — využila slabosti litevského dvora a počínaje rokem 1487 přecházela postupně se svými panstvími do moskevské služby. Tento proces, často provázený drobnými šarvátkami, je v polské historiografii znám jako „přerušovaná válka“ (wojna podjazdowa) a tvořil bezprostřední předehru otevřeného konfliktu.

Smrt Kazimíra IV. 7. června 1492 a rozdělení jagellonské monarchie — Polské království připadlo Janu Albrechtovi, Litva mladšímu Alexandrovi Jagellonskému — vytvořily ideální okamžik pro moskevský úder. Ivan III. neformálně podporoval pohraniční knížata, aby přešla pod Moskvu, a v srpnu 1492 vyslal pravidelná moskevská vojska k obsazení strategicky významných pevností.

Průběh

Moskevská strategie spočívala v rychlém postupu menších kontingentů, které se opíraly o místní podporu pohraničních knížat. V srpnu a září 1492 obsadil Ivan III. Mceńsk a Ljubutsk, na podzim padl Vorotynsk a v zimě 1492–1493 i Mosalsk a Serpejsk. Federko Obolenskij a Vasilij Patrikejev, velitelé moskevských oddílů, využili litevské nepřítomnosti a obsadili rozsáhlé úseky horního toku Oky. Litevská odpověď byla zpožděná a roztříštěná: Alexandr Jagellonský shromáždil litevskou hotovost teprve na jaře 1493, pokus o protiofenzivu k Mceńsku skončil pod hradem Ljubutsk porážkou litevského předvoje pod knížetem Semjonem Vorotynským.

Litevské velení nemělo dostatek sil k velké polní bitvě, neboť velká část litevské šlechty odmítala v této době vystoupit bez podpory polské strany. V průběhu roku 1493 se proto začala vést mírová jednání. Ivan III. nabídl Alexandrovi sňatek se svou dcerou Helenou Ivanovnou jako zástěrku územních ústupků a smlouva byla uzavřena na počátku roku 1494 — formálně označena jako Věčný mír a podepsaná v Moskvě 5. února 1494.

Výsledek

Mírová smlouva z roku 1494 znamenala citelné územní ztráty pro Litvu. Litva uznala moskevskou svrchovanost nad Vorotynskem, Odojevskem, Belevskem, Mceńskem, Ljubutskem a několika dalšími pohraničními knížectvími — celkem území o rozloze přes 80 000 čtverečních kilometrů. Ivan III. získal titul „velkokníže veškeré Rusi“ (государь всея Руси), který Alexandr Jagellonský formálně uznal. Sňatek Heleny Ivanovny s Alexandrem se uskutečnil v únoru 1495 v Litvě a měl zajistit klid na hranicích, ve skutečnosti však Ivan III. využíval jejího postavení k vměšování do litevské politiky a jako záminky pro novou válku už v roce 1500.

Primární prameny / Pohled starších kronik

Polský pohled zachytil Jan Długosz v posledních partiích svých Annales (lib. XII, ad annum 1492), které byly dokončeny krátce před autorovou smrtí v květnu 1480 — Długosz tedy stačil popsat pouze předehru války a smrt Kazimíra IV. Pokračování událostí let 1492–1494 podává De origine et rebus gestis Polonorum libri XXX Marcina Kromera (kniha XXX, vydáno 1555). Kromer přejímá Długoszovu látku, doplňuje ji výslechy pamětníků a podrobnostmi o moskevské diplomatické taktice Ivana III.

Z ruské strany dochovává nejstarší zápisy o tažení moskevských oddílů k Mceńsku a Vorotynsku Voskresenský letopis (Voskresenskaja letopis, vyd. v PSRL sv. VIII) a kompilační Kronika polská, litevská, žmuďská a vší Rusi Macieje Stryjkowského z roku 1582 (kn. XX), jež staví na Bychowcovi i na ústní paměti volyňské šlechty.

Účast českých žoldnéřů

Účast českých kondotiérů v první litevsko-moskevské válce byla omezená — válka probíhala převážně formou drobných pohraničních výprav a šarvátek pod vedením místních pohraničních knížat. Profesionalizace litevského vojska a najímání většího počtu pěších žoldnéřů z Polska, ze Slezska a z Čech začaly až za Alexandra Jagellonského a zejména za Zikmunda I. Starého — masivní nasazení českých pěšáků s píkami a hákovnicemi je doloženo až ve druhé válce (1500–1503), kdy u řeky Vedroši roku 1500 stáli proti moskevskému přesilovému tlaku.

V průběhu let 1492–1494 jsou doloženy pouze ojedinělé žoldnéřské roty najímané ve Slezsku a v Krakově. Větší organizované české kontingenty se v jagellonských službách proti Moskvě objevují až po prohrané bitvě u Vedroši roku 1500, kdy se profesionalizace žoldnéřského vojska stala pro Litvu nezbytností. Mnozí veteráni, kteří později bojovali u Orši roku 1514, prošli svou první mladickou službou právě v severovýchodním pohraničí v devadesátých letech 15. století.

Osmanské nájezdy do Uher a Chorvatska (1492–1495)

Po smrti Matyáše Korvína v dubnu 1490 a v průběhu zápasu o uherský trůn se na jižní hranici uherského království opět rozhořely osmanské nájezdy. Sandžak Bosna pod místními sandžakbeji organizoval pravidelné loupeživé výpravy do Slavonie, Chorvatska a Uher; jihouherskou obrannou linii (Végvárrendszer) v této době udržoval především Pavel (Pál) Kinizsi, vrchní kapitán Dolních Uher, a po jeho smrti roku 1494 chorvatský bán Ladislav z Egervára a chorvatsko-slavonský bán Emerich Derenčín.

Předehra

Matyáš Korvín v osmdesátých letech udržoval s Bajezidem II. křehké příměří a obnovenou jihouherskou obrannou linii s pevnostmi Bělehrad, Šabac, Smederevo, Severin a Jajce. Po jeho smrti se ovšem situace změnila: Vladislav II. Jagellonský byl zaměstnán bojem o uherský trůn s Maxmiliánem I. Habsburským a s polským princem Janem Albrechtem, finance koruny vyčerpávala válka o trůn a na obranu jižní hranice nezbývaly prostředky. Bosenský sandžakbej, jímž byl od roku 1491 Jakub-paša, využil situace k prudkým loupeživým výpravám do Slavonie a Chorvatska.

Pavel Kinizsi, někdejší rytíř Černé armády a hrdina bitvy u Chlebového pole z roku 1479, vedl s Vladislavovým souhlasem v letech 1490–1494 řadu protinájezdů a obranných operací podél Dunaje a Dravy. V témže období se začala konsolidovat habsbursko-jagellonská spolupráce v obraně chorvatských území — Maxmilián I. po Prešpurském míru 1491 přislíbil obranné svazy proti Osmanům, ačkoli skutečné vojenské síly habsburský dvůr na tomto úseku nasazoval omezeně.

Průběh

V září 1492 rozdrtila uherská a chorvatská hotovost pod Ladislavem z Egervára osmanský sbor v bitvě u Vrpile (chorv. Bitka kod Vrpila) v Lice — porážka, která dočasně zastavila osmanský tlak na západní Chorvatsko. Jakub-paša však o rok později shromáždil novou výpravu (podle některých pramenů 8 000–10 000 mužů, převážně lehké jízdy akıncı) a vtáhl do severního Chorvatska. Klíčovou událostí konfliktu se stala katastrofická bitva na Krbavském poli 9. září 1493, v níž bán Emerich Derenčín a chorvatská šlechta utrpěli zdrcující porážku — padl květ chorvatského šlechtického stavu, bán sám se dostal do osmanského zajetí, kde zemřel.

Po Krbavském poli se osmanské nájezdy v letech 1493–1495 rozšířily hluboko do Slavonie a do jižního Štýrska. Pavel Kinizsi v reakci provedl odvetnou výpravu na bosenské území v roce 1494, v níž porazil osmanský oddíl u Smedereva, ale 11. listopadu 1494 v polní akci utrpěl zranění, jež mu byla osudná — zemřel 24. listopadu 1494 ve Smederevu. Smrt Kinizsiho oslabila jihouherskou obrannou linii a v letech 1494–1495 následovaly další ničivé nájezdy. Roku 1494 vtáhl bosenský sbor do Chorvatska podruhé a v roce 1495 dokonce dosáhl jižního Štýrska, odkud byl odražen habsburskými vojsky.

Výsledek

V roce 1495 bylo s Bajezidem II. uzavřeno tříleté příměří, jímž byly raidy formálně zastaveny — ve skutečnosti pohraniční šarvátky pokračovaly i nadále, ale v menší intenzitě. Krbavské pole však ukázalo strukturální slabinu jagellonské obrany jihu: nedostatek financí, rozpuštění Korvínovy Černé armády v letech 1492–1494 a nesoudržnost mezi uherskými, chorvatskými a habsburskými silami. Ztráta velké části chorvatské šlechty na Krbavském poli byla pro chorvatské země demograficky a politicky katastrofická a začalo období, jež chorvatská tradice nazývá „ostatky ostatků kdysi proslulého království chorvatského“ (reliquiae reliquiarum olim inclyti regni Croatiae).

Primární prameny / Pohled starších kronik

Pro nájezdy let 1492–1495 jsou klíčovými narativními prameny Bonfiniho Rerum Hungaricarum decades (decades IV, lib. X a decades V, libri I–II) a Tuberonovy Commentaria temporum suorum (první vydání Frankfurt 1603, sepsáno však ještě před rokem 1522). Bonfini, který jako Vladislavův dvorský historiograf pokračoval ve své kronice po Korvínově smrti, líčí Krbavské pole 1493 jako katastrofickou ránu chorvatskému stavu a klade vinu za porážku na spěšný útok bána Derenčína bez vyčkání hlavní hotovosti.

Ludovicus Tubero (Ludovik Crijević Tuberon), benediktin z Dubrovníku, ve svých Commentariích pokrývá léta 1490–1522 a z bezprostřední jihoslovanské perspektivy popisuje postupný rozpad Korvínovy obranné linie po roce 1490, smrt Pavla Kinizsiho 1494 i konkrétní okolnosti Krbavského pole. Tubero patří mezi nejcennější humanistické svědky jagellonské éry — jeho vyprávění je střízlivé, prosté Bonfiniho dvorské stylizace.

Účast českých žoldnéřů

Čeští a moravští žoldnéři tvořili podstatnou součást Korvínovy Černé armády a v okamžiku jejího postupného rozpouštění v letech 1492–1494 se mnozí z nich dostali do služeb pohraničních uherských pánů, mezi nimi Pavla Kinizsiho. Čeští pěšáci s hákovnicemi a píkami doplňovali uherské bandériální oddíly v jihouherských posádkách Bělehradu, Šabace, Severinu a Jajce. Doloženy jsou výplaty českým rotmistrům z fondů koruny i z osobní pokladny Kinizsiho a z prostředků chorvatských bánů.

Po Krbavském poli 1493 a smrti Kinizsiho roku 1494 došlo k částečnému stažení českých kontingentů z jihouherské linie zpět do středního Uherska a do Sedmihradska, kde sloužili Štěpánu Báthorymu a po něm dalším pánům. Část veteránů z této doby se později objevuje v jagellonských vojscích druhé litevsko-moskevské války a v armádách uherské hranice až do moháčské katastrofy 1526.

Bitva na Krbavském poli (1493)

Bitva na Krbavském poli, svedená 9. září 1493 v Lice (dnešní Chorvatsko), byla zničující porážkou chorvatské bánské armády vedené bánem Emerikem Derenčínem proti osmanským akindžiům pod velením bosenského sandžak-bega Hadima Jakuba Paši. Bitva je v chorvatské tradici nazývána „pohromou chorvatského království“.

Předehra

Po pádu Bosny roku 1463 se chorvatské země ocitly na frontové linii osmanských nájezdů. Akindžijové, lehká nepravidelná jízda placená výhradně z kořisti, vyplenili během léta 1493 Krajinu, jihozápadní Štýrsko a Korutany. Při návratu z plenící výpravy s rozsáhlou kořistí a zástupem zajatců se vraceli přes chorvatské území. Bán Emerik Derenčín svolal chorvatskou šlechtu, aby Osmanům zatarasil cestu.

Chorvatské vojsko čítalo přibližně 8 000 mužů, převážně těžké rytířské jízdy, doplněné pěchotou. Osmanských akindžiů bylo srovnatelně, podle některých odhadů až 8 000 až 10 000. Hadim Jakub Paša nabídl bánovi volný průchod výměnou za část kořisti, ale Derenčín návrh odmítl a trval na otevřené bitvě.

O bitvě máme řadu pramenů z první ruky. Nejstarší dochovanou zprávu představuje glagolský zápis kněze Martince z Grobnické farnosti v Novljanském druhém breviáři (Novljanski II. brevijar), psaný krátce po události, který popisuje, jak „naval na jazik hr'vatski“ Turci a jak „tagda nače cviliti rod' hr'vatski“ — tehdy počal kvíleti rod chorvatský. Druhým klíčovým pramenem je list ninského biskupa Juraje Divniće papeži Alexandru VI. ze 27. září 1493 a paralelní zpráva papežského legáta Antonia Fabreguese ze Senje ze 13. září 1493. Český cestovatel Jan Hasištejnský z Lobkovic zaznamenal zprávu o bitvě ve svém itineráři pod 23. zářím 1493. Z osmanské strany podává líčení Hoca Sadeddin Efendi ve svém díle Tac üt-tevarih (Koruna kronik).

Průběh

Derenčín odmítl radu starších velitelů, mimo jiné knížete Bernardina Frankopana, kteří doporučovali zaútočit na Osmany při přechodu horských průsmyků. Místo toho zvolil střet na otevřené pláni Krbavského pole, čímž vyhrál akindžijům výhodný terén pro manévr lehké jízdy. Hadim Jakub Paša rozdělil svou jízdu na tři části — centrum a dva boční obchvatné oddíly skryté v záloze.

Když chorvatská těžká jízda zaútočila do středu, akindžijové předstíraně ustoupili a vlákali rytíře hluboko do svého šiku. Skryté oddíly poté zaútočily na chorvatská křídla a zezadu, čímž vojsko obklíčily. Bitva se zvrhla v jednostranný masakr. Z vůdců padli knížata Ivan Frankopan Cetinski, Mihovil Frankopan, Petar Zrinski, Juraj Vlatković a Mikuláš z Bužimu. Bán Derenčín a jeho syn byli zajati. Bernardin Frankopan z bojiště uprchl. Sadeddin Efendi uvádí, že Hadim Jakub Paša po bitvě nechal zajaté křesťanské bojovníky pobít, šlechtu si však ponechal pro výkupné. Z chorvatské strany podle moderních odhadů padlo nebo bylo zajato 10 000 až 13 000 mužů, osmanské ztráty činily přibližně 1 000.

Výsledek

Pohroma na Krbavském poli zlomila vojenskou sílu chorvatské šlechty. Zničení rytířské třídy uvolnilo cestu osmanským nájezdům do Chorvatska, Kraňska a Štýrska v následujících desetiletích. Při tažení a bezprostředně po něm bylo vypleněno modrušské opatství a desítky kostelů v Záhoří. Postupně padla většina středověkého chorvatského území, takže Chorvati po roce 1526 začali nazývat zbytek svých zemí „reliquiae reliquiarum olim inclyti regni Croatiae“ — pozůstatky pozůstatků kdysi slavného chorvatského království.

Krbavská porážka výrazně proměnila osídlení i správu chorvatských zemí. Ozbrojený lid se z Liky a Krbavy stahoval na severozápad k uherskému Záhoří a do oblasti Kraňska, kde Habsburkové od počátku 16. století budovali Vojenskou hranici (Militärgrenze). Z jihu naopak postupně přicházeli vlaští pastevci a srbští uskoci, kteří původní chorvatské obyvatelstvo nahrazovali. Pozdně středověké chorvatské stavovské zřízení s typickou velmožskou jízdou Frankopanů, Zrinských a Karlovićů již bitva u Krbavy definitivně neumožnila obnovit.

Účast českých žoldnéřů

Přímá účast českých žoldnéřů v bitvě není písemně doložena — chorvatská bánská armáda se opírala především o místní šlechtické kontingenty a jejich družiny. Čeští a moravští žoldnéři však v té době sloužili v jagellonské uherské armádě Vladislava II. Jagellonského a v posádkách jižní obranné linie podél Sávy. Po krbavské pohromě rostla v jagellonském soustátí poptávka po profesionálních žoldnéřích z Čech, kteří doplňovali stálé pohraniční posádky a černé roty Hunyadiho dědictví.

Doloženým českým ohlasem bitvy je již zmíněný cestopis Jana Hasištejnského z Lobkovic, který v září 1493 procházel Senjem na cestě do Svaté země a zaznamenal zprávu o porážce krátce po události. Jeho zpráva patří k nejranějším českým svědectvím o střetu a dokládá, že Krbavská bitva měla rezonanci i v českém kulturním prostoru, kde panovník Vladislav II. Jagellonský musel okamžitě reagovat posílením jižních posádek.

Kutnohorská hornická bouře (1494–1496)

Hornická bouře v Kutné Hoře v letech 1494–1496 byla rozsáhlým povstáním horníků královského horního města proti zhoršujícím se pracovním podmínkám, snižování mezd a změnám v hornickém právu (báňském řádu), které provedla královská kancelář Vladislava II. Jagellonského. Patří mezi nejvýznamnější sociální konflikty pozdně středověkých Čech a zároveň ukazuje meze královské politiky v klíčovém centru produkce stříbra — kutnohorské Vlašské mincovny a Kaňku, jež dlouhodobě financovaly chod českého státu.

Předehra

Kutná Hora byla po staletí druhým nejvýznamnějším městem v Čechách a klíčovým producentem evropského stříbra. Ve druhé polovině 15. století se však kutnohorská těžba dostávala do strukturální krize — výnosy slábly s prohlubujícími se šachtami, rostly náklady na čerpání spodní vody a evropský trh se stříbrem začal být zaplavován stříbrem z nově otevřených dolů ve Schwazu, Jáchymově a později z potosínského a mexického dovozu. Mzdy kutnohorských perkmistrů a nákladníků klesaly, což se promítalo do životních podmínek horníků (havířů) i podpovrchových dělníků (topičů a tlučců).

V roce 1494 královská komora pod správou nejvyššího mincmistra rozhodla o reformě výplatního systému — místo dosavadního týdenního šichtovního systému zavedla měsíční vyplácení a snížila pevnou mzdu o přibližně desetinu s tím, že rozdíl měl být pokryt podílem z vytěženého stříbra (verkového podílu). Pro horníky to znamenalo přesun rizika z těžaře na ně samotné. Odpor proti tzv. novému rejstříku propukl na podzim 1494 nejprve formou stávky.

Průběh

Stávka horníků se na podzim 1494 rozšířila po celém kutnohorském revíru, zastavila těžbu na Kaňku, v Trpolci a v dalších šachtách, ochromila výrobu Vlašské mincovny a vyvolala ozbrojené šarvátky mezi havíři a městskou hotovostí. Horníci shromážděni na vrchu Špimberku a později u kostela sv. Trojice u Hor Kuten formulovali stížnostní listy, které byly předány královské kanceláři. Vladislav II. Jagellonský vyslal do Kutné Hory komisaře a pokusil se o smírná jednání, jež však opakovaně ztroskotala — král byl pod tlakem horního stavu a šlechtických věřitelů a nemohl ustoupit v zásadní otázce výplatního systému.

V červenci 1496 přerostla stávka v otevřené ozbrojené povstání: na 6 000 ozbrojených havířů ovládlo městské brány, obsadilo část mincovny a pokusilo se získat podporu venkovského lidu na Čáslavsku a Kouřimsku. Královské vojsko pod poděbradským hejtmanem Oněkem Kamenickým a se souhlasem horních šlechtických rodů Kutnou Horu obsadilo a povstání tvrdě potlačilo. Třináct vůdců bylo zatčeno během vyjednávání — deset jich bylo popraveno na Poděbradech kolem 5.–13. srpna 1496, další tři na Křivoklátě. Vladislav II. byl v té době v Uhrách a o událostech se dozvěděl až dodatečně.

Výsledek

Povstání bylo potlačeno a nový výplatní systém zaveden, hornická krize se však tím nevyřešila — kutnohorská těžba pokračovala v úpadku po celé 16. století. Z dlouhodobého hlediska představovala bouře 1494–1496 první z řady sociálních konfliktů v českých horních městech a ukázala napětí mezi rostoucími finančními nároky jagellonského dvora a strukturálním poklesem příjmů z kutnohorského stříbra. Ve střednědobém horizontu vedla k posílení role nejvyššího mincmistra a královských komisařů v hornické správě a k oslabení autonomie kutnohorské městské rady.

Primární prameny

Hlavním vyprávěcím pramenem k hornické bouři jsou Staří letopisové čeští v záznamech ad annos 1494–1497, kteří stručně líčí stávku, ozbrojené střety v městě, zákrok poděbradského hejtmana Oněka Kamenického i následné popravy vůdců. Záznamy se zachovaly v několika rukopisných tradicích a vyšly ve Fontes rerum Bohemicarum (FRB).

Pro vnitřní obraz kutnohorské obce je nezastupitelný Mikuláš Dačický z Heslova a jeho Paměti (sepsané v letech 1575–1626 na základě rodinné letopisné tradice). Dačický čerpal z rodových zápisků otce Bartoše Dačického (kutnohorského městského písaře 16. století) i ze ztracených „kutnohorských letopisů“; pro bouři 1494–1496 podává jak jméno popraveného předáka Matěje haviře, tak detaily o městské hotovosti.

Úřední dokumentaci tvoří kutnohorské městské knihy a manuálníky 90. let 15. století (uložené ve Státním okresním archivu Kutná Hora) a horní řády ze 70. let 15. století (tzv. Václavské horní právo, vydané J. A. Kohoutem v 19. století). Listiny Vladislava II. týkající se reformy báňského řádu jsou zachyceny ve Sněmech českých a v Národním archivu (fond Stará manipulace).

Účast českých žoldnéřů

Kutnohorská hornická bouře byla výlučně vnitropolitickým a sociálním konfliktem, jehož potlačení provedlo královské vojsko bez nasazení mezinárodních žoldnéřských kontingentů. České městské hotovosti a šlechtické bandériální oddíly, které se na potlačení podílely, byly shromážděny z přímých služebných závazků koruně, nikoli formou žoldnéřského najímání. Kutnohorská bouře tak ilustruje nikoli válečné, nýbrž domácí policejní použití české vojenské síly konce 15. století — formáty a velikosti polních rot však zhruba odpovídají těm, jež v téže době sloužily v Uhrách proti Osmanům.

Bukovinská výprava Jana Olbrachta (1497)

Bukovinská výprava polského krále Jana I. Olbrachta proti Moldavskému knížectví v roce 1497 patří k nejhůře skončeným polským vojenským podnikům pozdního středověku. Po neúspěšném obléhání Sučavy se polská armáda na ústupu dostala do léčky v bukovinských lesích, kde 26. října 1497 v bitvě v lese Kozmin (rumunsky Codrii Cosminului) utrpěla těžké ztráty. Z této pohromy pochází polské rčení „za króla Olbrachta wyginęła szlachta“ (za krále Olbrachta vyhynula šlechta).

Předehra

Politické cíle výpravy zůstávají sporné. Oficiálně byla výprava ohlášena jako protiosmanské tažení, jehož cílem mělo být vytlačení Turků z Kilije a Bilhorodu (Akkerman) na pobřeží Černého moře, jež ovládli roku 1484. Ve skutečnosti měl král Jan Olbracht v úmyslu sesadit moldavského hospodara Štěpána Velikého a dosadit na moldavský stolec svého bratra, kardinála Fridricha Jagellonského. Tento záměr dráždil zájmy uherského krále Vladislava II. Jagellonského, který Štěpána Velikého považoval za uherského vazala.

Polská armáda shromážděná u Lvova čítala podle pramenů 40 000 mužů (kronikář Maciej z Miechova, autor díla Chronica Polonorum z roku 1519, uvádí až 80 000) s 200 děly, šlo o jednu z největších polských armád té doby. Pochodovala do Moldavska v srpnu 1497. Bernard Wapowski ve své kronice Dzieje Korony Polskiej dokumentuje, že armáda zahrnovala královskou korouhev, šlechtické pospolité hotovosti (pospolite ruszenie), žoldnéřské oddíly a značný vozový tábor. Tadeusz Grabarczyk ve studii The Polish court banner in the Moldavian expedition in 1497 (2017) na základě výplatních listin rekonstruuje strukturu nejméně tisícihlavé dvorní gardy.

Průběh

Po vstupu do Moldavska Jan Olbracht opustil deklarovaný protiosmanský směr a obrátil se proti Sučavě, hlavnímu městu Štěpána Velikého. Obléhání zahájené 24. září 1497 trvalo tři týdny a skončilo neúspěšně — silná pevnost odolávala a polský tábor sužovaly nemoci a nedostatek zásob. Pod tlakem zprostředkování uherského krále Vladislava II., který v té době vyslal pod velením sedmihradského vojvody Bartoloměje Drágffyho dvanácti­tisícový pomocný sbor přímo k Sučavě, uzavřel Olbracht 19. října příměří a začal ústup.

Štěpán Veliký uzavřené dohody nedodržel. Posílen oddíly osmanských spojenců — sultán Bayezid II. mu poslal pět až šest set janičářů pod velením Bali Bega — sledoval ustupující polskou armádu a nechal ji vlákat do bukovinských lesů u Kozminu. 26. října 1497 tam moldavské vojsko zaútočilo na rozvinuté polské kolony. V hustém lese ztratila polská těžká jízda svou hlavní výhodu a stala se snadným cílem moldavských útoků z úkrytu. Ústřední taktickou novinkou bitvy bylo systematické předem připravené podťatí mohutných buků a smrků, které v okamžiku průchodu polských vozů a kolon padaly přímo na pochodující vojsko a rozdělily je na izolované skupiny.

Polské ztráty byly značné — moderní odhady (Marek Plewczyński, Si Sheppard) hovoří o pěti až deseti tisících padlých a obrovských materiálních ztrátách včetně dělostřelectva a vozové výzbroje. Padli mimo jiné podkomoří královský Mikolaj Chrząstowski a řada šlechticů z Malopolska. Král Jan Olbracht s troskami armády ustoupil zpět do Polska, kde se málem dostal do dalšího moldavského zajetí — na cestě přes Sniatyn jej krylo zadní vojsko, které utrpělo další citelné ztráty.

Výsledek

Bukovinská katastrofa otevřela polské jihovýchodní hranice osmanským a tatarským nájezdům, které následujících několik let plenily Halič a Podolí. Moldavský hospodar Štěpán Veliký provedl v zimě 1498 odvetné výpravy, při nichž jeho oddíly i osmanští spojenci vyplenili Lvov, Javorov a Přemyšl. Štěpán se definitivně přiklonil ke smluvním vztahům s Osmany, čímž oslabil polský vliv v Podunají. Mírová smlouva z Hârlău (12. července 1499) formálně ukončila konflikt — Jan Olbracht byl nucen uznat Štěpána za rovnocenného partnera, nikoli za vazala. Jagellonský plán dosadit Fridricha do Moldavska nebyl nikdy uskutečněn.

Účast českých žoldnéřů

Polská armáda Jana Olbrachta zahrnovala vedle korunní jízdy a šlechtické obrany také žoldnéřské oddíly najímané v Polsku, ve Slezsku a v Čechách. Čeští a moravští pěšáci s dlouhými píkami a hákovnicemi tvořili část pěchoty, jejíž stopa je v pramenech doložena spíše jen souhrnně. Vladislav II. Jagellonský, bratr Jana Olbrachta a tehdy zároveň uherský i český král, oficiálně vystupoval jako prostředník, ale ve skutečnosti zájmům výpravy vyloženě bránil — což omezilo příliv dalších českých žoldnéřských kontingentů, které jinak hojně sloužily v jagellonských armádách té doby.

Studie Tadeusze Grabarczyka rekonstruuje účast několika rot pěchoty najatých prostřednictvím slezských verbířů (zejména Vratislav, Olomouc), jejichž součástí byli rotmistři s českými jmény. Tyto oddíly tvořily ochranu vozového tábora a jejich osud při přepadu v lese Kozmin je v pramenech popsán jako obzvláště krvavý — vozová hradba se v hustém porostu nedala použít a pěchota byla bita po oddílech. Po katastrofě se přeživší žoldnéři přesouvali především do služeb uherského Vladislava II., kde tvořili součást jádra jižní obranné linie proti Osmanům.

Švábská válka (1499)

Švábská válka byla posledním velkým konfliktem mezi Habsburky v čele s římským králem Maxmiliánem I. a Starou švýcarskou konfederací. Trvala necelý rok – od ledna do září 1499 – a skončila těžkou porážkou habsburské strany. Bazilejský mír z 22. září 1499 de facto uznal Konfederaci jako územní celek vyňatý z říšské jurisdikce a tím připravil cestu k jejímu pozdějšímu formálnímu osamostatnění vestfálským mírem 1648.

Předehra

Bezprostřední záminkou byl spor o tzv. Tří lig (Drei Bünde) v Graubündenu, kde se prohabsburští a prošvýcarští páni přetahovali o vliv. Hlubší příčinou byl celý balík dlouhodobých sporů: odmítání tzv. říšské reformy z Wormsu 1495 ze strany Konfederace, otázka říšských daní, příslušnosti k říšským kruhům a k Říšskému komornímu soudu (Reichskammergericht). Maxmilián I. potřeboval konsolidovat habsburský prostor mezi Tyroly a Vorderösterreich a švýcarská expanze tomu stála v cestě.

Průběh

Od února do září 1499 došlo k sérii bitev rozprostřených v širokém pásu od horního Rýna přes Bodamské jezero až po Vorarlbersko a Tyroly. K hlavním střetnutím patřily šarvátky u Triesenu a u Hardu (11.–12. února), bitva u Bruderholz (22. března), bitva u Schwaderloh (11. dubna), bitva u Frastanzu (20. dubna), bitva u Calvenu (22. května) a rozhodující bitva u Dornachu (22. července).

U Schwaderloh (Triboltingen) 11. dubna 1499 stálo proti sobě 6 000 až 7 000 švábských landsknechtů pod velením Wolfganga z Fürstenbergu a asi 1 500 mužů konfederačního vojska, z toho 600 thurgauských zemských pěších. Švábský útok byl zlomen překvapivým protiútokem; švábské ztráty dosáhly 1 300 až 2 000 padlých (z toho 130 občanů města Kostnice), konfederační straně padlo asi 100 mužů. Konfederace ukořistila celý švábský trén, dělostřelectvo a těžkou výzbroj.

Pro průběh války byla typická bezohlednost na obou stranách, masakry zajatců a rozsáhlé pustošení území. Tagsatzung Konfederace 11. března 1499 formálně nařídil, že každý, kdo padne živý do rukou Konfederátů, musí být abgetan – zlikvidován. Bitvy u Frastanzu a Calvenu se proto vyznačovaly téměř úplným vyhubením poražených oddílů. Současníci válku vnímali jako mimořádně krvavou a Tresp ji řadí mezi nejdrastičtější epizody pozdně středověkého válčení v německy mluvícím prostoru.

Bitva u Dornachu 22. července 1499, kde se konfederační pěchota v síle asi 7 200 mužů pod velením Benedikta Hugiho, Niklause Konrada a Rudolfa z Erlachu střetla s hlavními silami Švábského spolku a říšského vojska (asi 10 000 mužů, mj. nizozemští žoldnéři, říšské oddíly a švábská rytířská hotovost), přinesla Maxmiliánovi rozhodující porážku. Habsburský velitel hrabě Heinrich VII. z Fürstenbergu padl hned v prvních fázích bitvy, švábská sestava se rozpadla. Boj trval téměř celý den, definitivně rozhodl příchod 1 000 luzernských a zugských mužů kolem 19. hodiny. Švábské ztráty dosáhly přibližně 3 000 padlých plus celé dělostřelectvo, tábor a tros, konfederační asi 500 padlých. Maxmilián tím ztratil schopnost vést další velké polní tažení v daném roce.

Výsledek

Bazilejský mír z 22. září 1499 potvrdil status quo: Konfederace získala fakticky imunitu vůči říšským reformám a říšským daním, územní zisky v Thurgau a rozšíření vlivu v Graubündenu. Maxmilián I. přesto zůstal formálně říšským pánem konfederačních území. Válka výrazně oslabila prestiž říšské reformy a potvrdila dlouhodobý trend osamostatňování Konfederace, který byl o více než století později formálně dovršen vestfálským mírem 1648.

Účast českých žoldnéřů

Čeští žoldnéři se švábské války účastnili na habsburské a švábské straně v rámci říšských a švábských spolkových kontingentů. Maxmilián I. opakovaně sahal po českých a moravských oddílech, které měly v říšských službách zavedenou pověst od dob bavorské války; nábory probíhaly především v Plzeňsku, na Šumavě a v západních Čechách. Český král Vladislav II. Jagellonský nabídl králi Maxmiliánovi pomoc a část českých pánů vstoupila do říšských služeb individuálně, mimo jiné jako velitelé jezdeckých rot najatých pro tyrolskou zemskou hotovost.

Účast českých oddílů v jednotlivých bitvách je doložena především v tyrolské a vorarlberské části fronty (Frastanz, Calven), kde Maxmilián stavěl hraniční obranu z jednotek najatých přes Innsbruck. Neměli však rozhodující vliv na výsledek tažení, protože klíčové bitvy v horním Porýní a u Dornachu probíhaly mimo prostor jejich nasazení a jejich počty byly proti velkým švábským kontingentům spíše doplňkové. Po porážce u Dornachu a po bazilejském míru se část z nich přesunula do služeb v dalších habsburských konfliktech, zejména do italských válek a brzy nato do landshutské dědické války 1503–1505, kde byli již nasazeni v rámcích plnohodnotných žoldnéřských pluků.

Druhá litevsko-moskevská válka o Severii (1500–1503)

Druhá litevsko-moskevská válka v letech 1500–1503 byla pokračováním mocenského zápasu mezi Velkoknížectvím litevským a Moskvou Ivana III. Vasiljeviče o ruské země podél Desny a horního Dněpru — především o tzv. Severskou zemi (Sieviersčina). Klíčovou událostí konfliktu se stala drtivá moskevská porážka litevského polního vojska v bitvě na Vedroši 14. července 1500, jež předznamenala ztrátu rozsáhlých území a stala se výchozím bodem pro dlouhou sérii dalších válek mezi oběma mocnostmi.

Předehra

Mír z roku 1494 nepřinesl skutečné urovnání. Ivan III. systematicky podněcoval pravoslavnou opozici v litevském velkoknížectví a využíval postavení své dcery Heleny Ivanovny, manželky velkoknížete Alexandra Jagellonského, k politickému nátlaku. Na jaře 1500 přešla na moskevskou stranu řada severských knížat — především Vasilij Šemjačič z rodu Šemjak Novgorodsko-Severských a Semjon Ivanovič Možajský — se svými rozsáhlými panstvími. Litva byla nucena přijmout válku v okamžiku, kdy zároveň čelila tlaku Krymského chanátu Mengli I. Giraje, který byl smluvním spojencem Moskvy.

V květnu 1500 vyhlásil Ivan III. válku oficiálně. Jeho strategie spočívala v rychlém obsazení Severské země a v útoku na Smolensk z východu i z jihovýchodu. Litevské velkoknížectví reagovalo mobilizací — vrchním velitelem polního vojska byl jmenován velký litevský hejtman Konstantin Ivanovič Ostrožský, jenž shromáždil litevskou jezdeckou hotovost a doplnil ji menšími žoldnéřskými oddíly najatými v Polsku, ve Slezsku a v českých zemích.

Průběh

Moskevské vojsko pod bojarem Daniilem Ščeňou a velitelem Jakovem Koškinem-Zacharjinem postupovalo na západ od Brjanska a obsadilo na jaře 1500 Putyvl, Novgorod-Severský, Rylsk, Mceńsk i Brjansk. Litevská protiofenziva pod Ostrožským se vydala k řece Vedroši poblíž Dorogobuže, kde se 14. července 1500 odehrála rozhodující polní bitva. Ostrožského vojsko (odhadem 3 500–4 000 mužů) bylo přečísleno moskevskými silami (20 000–40 000 mužů); litevský předvoj byl vlákán do dobře připraveného přepadu, celé velitelské jádro padlo do moskevského zajetí včetně samotného Ostrožského — propuštěn byl až roku 1507, kdy z Moskvy uprchl a převzal velení nad litevskými vojsky pro další konflikty.

Po Vedroši se moskevský postup rozšířil i na sever a na jih. V srpnu 1500 byl po krátkém obléhání obsazen Putyvl, v listopadu téhož roku padla pevnost Mceńsk. Litvě se podařilo uhájit pouze klíčový Smolensk — třikrát neúspěšně obléhaný v letech 1502–1503. Spojenec Litvy velmistr livonského řádu Walter von Plettenberg provedl odvetné akce do Pskovska a v bitvě u Smoliny 13. září 1502 přivodil Moskvě těžkou porážku, ale celkový průběh války tím obrátit nedokázal.

Výsledek

Dne 28. března 1503 bylo uzavřeno šestileté příměří v Moskvě (Blagověščenský mír), jež potvrdilo územní status quo: Moskva získala přibližně třetinu litevského území — celou Severskou zemi (Černigov, Novgorod-Severský, Putyvl, Rylsk, Brjansk, Starodub) a dále Mceńsk, Ljubutsk, Toropec, Drohobuž a další pevnosti. Celkem šlo o asi 70 měst a vesnic. Litva ztratila 19 z 96 svých polních oddílů a hospodářsky cenné východní oblasti. Pro Moskvu šlo o největší územní zisky 15.–16. století na úkor Litvy a o klíčový krok ke konsolidaci moci pod titulem „velkokníže veškeré Rusi“.

Primární prameny / Pohled starších kronik

Pro bitvu na Vedroši 14. července 1500 je klíčovým pramenem Kronika polská, litewská, żmudzka a všeho Rusi Macieje Stryjkowského (Königsberg 1582, kn. XXIII). Stryjkowski sám pobýval na litevském dvoře, čerpal z dnes ztracených knížecích archivů a podává nejpodrobnější popis Ostrožského pochodu, moskevské obkličovací manévry knížete Ščeni i Ostrožského zajetí. Polský pohled doplňuje De origine et rebus gestis Polonorum Marcina Kromera (lib. XXX), který klade důraz na polskou diplomacii a na neúspěch Smolenska během obléhání 1502–1503.

Litevsko-běloruský pohled se opírá o Bychowiecovu kroniku (vyd. v Polnoye Sobranie Russkikh Letopisey, sv. 32), jež dochovává neutrální výčet ztracených pevností a uvádí jména severských knížat, která přešla na moskevskou stranu — Vasilije Šemjačiče, Semjona Možajského a Trubeckých. Moskevskou stranu zachycuje Voskresenský letopis a kratičké letopisné zápisy razrjadných knih z let 1500–1503.

Účast českých žoldnéřů

Druhá litevsko-moskevská válka znamenala počátek systematického najímání pěších žoldnéřů ve střední Evropě pro jagellonské služby. V Ostrožského polním vojsku u Vedroši roku 1500 byly přítomny menší oddíly polských, slezských a moravských pěšáků — historiografie dovozuje jejich účast z výplatních listin polské královské pokladny a z nepřímých zmínek u soudobých kronikářů. Nasazení těchto rot však nebylo dostatečné k vyrovnání moskevské přesily a porážka u Vedroše v zásadě podtrhla potřebu profesionalizace litevského vojska, jež se rozvinula až za Zikmunda I. Starého a vyvrcholila vítězstvím u Orši 1514.

Konstantin Ivanovič Ostrožský strávil sedm let v moskevském zajetí (1500–1507) a po útěku se stal architektem reformy litevského vojska, jež masivně přijímala české a moravské žoldnéře s píkami a hákovnicemi. Veteráni, kteří přežili Vedroš a vykoupili se ze zajetí, jsou doloženi v dalších litevských taženích — někteří dokonce až u Orši roku 1514, kde se osobně účastnili odvety za porážku z roku 1500.

Vpády krymských Tatarů na Polsko a Litvu (od 1500)

Pravidelné nájezdy krymských Tatarů na ruské, ukrajinské, polské a litevské země — v polské a ukrajinské tradici nazývané najazdy tatarskie, anglicky Crimean–Nogai raids into East Slavic lands — patří k nejvýznamnějším strukturálním fenoménům východoevropské vojenské historie pozdního středověku a raného novověku. Po roce 1500, kdy chán Mengli I. Girej formálně přerušil dvacetiletý mír s Litvou a stal se moskevským spojencem v probíhající druhé litevsko-moskevské válce, dosáhly tatarské nájezdy na jagellonské území nebývalé intenzity.

Předehra

Krymský chanát byl založen v polovině 15. století v důsledku rozpadu Zlaté hordy. Pod vládou rodu Girejů, vazalů Osmanské říše od roku 1475, vyrostla na poloostrově silná stepní mocnost, jejíž ekonomika byla z podstatné části založena na obchodu se zajatci. Hlavními cíli krymských vpádů byla rozlehlá ukrajinská a běloruská území Velkoknížectví litevského, jihovýchodní část Polského království (Podolí, Halič, Volyň, Polesí) a moskevské pomezí. Mengli I. Girej byl zpočátku spojencem Kazimíra IV. Jagellonského a od roku 1480 strategickým spojencem Ivana III. proti Velké hordě.

Kazimírovou smrtí roku 1492 a oslabením Litvy v první litevsko-moskevské válce začal Mengli I. Girej obracet svou pozornost na západ. V letech 1497–1499 se uskutečnily první větší vpády na Volyň a Podolí. V roce 1500, v součinnosti s počínající moskevskou ofenzivou, propukl tatarský nátlak v plné intenzitě — Krymský chanát uzavřel formální spojeneckou smlouvu s Moskvou a vyhlásil Litvě otevřené nepřátelství.

Průběh

V letech 1500–1502 proběhlo nejméně sedm velkých tatarských nájezdů hluboko do Volyně, Podolí, Haliče a do oblasti Lublinska. Charakter vpádů byl typicky stepní: rychlé, několikadenní vpády velkých skupin lehké jízdy (czambuły) o velikosti 5 000–20 000 mužů, jejichž primárním cílem byl odběr zajatců (jasyr) pro krymské otrokářské trhy v Kaffě. Velký vpád v roce 1502 dosáhl až do okolí Lublinu a Krakovska, byl odražen polskou hotovostí pod hejtmanem Mikulášem Kameneckým a Janem Olbrachtem osobně, ale následně se opakoval i v dalších letech. Mezi největší tehdejší úspěchy obrany patřila bitva u Klecka 5. srpna 1506, v níž litevský dvorský maršálek Michał Glinski v čele přibližně 7 000 mužů porazil krymsko-tatarskou hordu pod vedením synů chána Mengli I. Gireje (Feth Giraje a Burnaše) o síle asi 20 000 mužů a osvobodil tisíce zajatců.

Reakce jagellonské strany se rozvíjela ve dvou liniích. Polská obrana se začala soustřeďovat kolem nového typu pohraničních pevností a tzv. obrony potocznej — stálého polního oddílu hraničářů financovaného z výnosů jihovýchodních korunních statků a později z tzv. kvarty. Litevská strana stavěla na obrnění klíčových pevností — Lucka, Vladimíra Volyňského, Kamence Podolského — a posilovala jezdeckou hotovost. V této obraně se výrazně projevil Michał Glinski (a po roce 1507 i osvobozený Konstantin Ostrožský); právě Glinského úspěch u Klecka roku 1506 a Ostrožského pozdější vítězství dlouhodobě zformovaly polsko-litevský model obrany jihovýchodu.

Výsledek

Krymské nájezdy se staly trvalou součástí východoevropské reality až do konce 17. století (poslední větší vpád 1769, formální zánik chanátu 1783). Demografické ztráty Polska, Litvy, Ukrajiny a Ruska jsou odhadovány na statisíce odvlečených obyvatel během několika generací. Bezprostředním politickým důsledkem počátku 16. století bylo strukturální posílení obranných mechanismů jagellonské monarchie — zejména stálého polního vojska — a paradoxně i silnější vazba mezi Polskem a Litvou, jež vyústila v Lublinskou unii 1569.

Primární prameny / Pohled starších kronik

Nejstaršími dochovanými narativními zdroji k tatarskému tlaku z přelomu 15. a 16. století jsou polské renesanční kroniky: Kronika polska Marcina Bielského (Kraków 1551, kn. IV) podává přehled jednotlivých vpádů na Volyň, do Haliče a Lublinska včetně velkého vpádu roku 1502, jejž odrazil hejtman Mikuláš Kamenecký. Marcin Kromer ve svých De origine et rebus gestis Polonorum libri XXX (lib. XXX) Bielského doplňuje o diplomatické pozadí krymsko-moskevského spojenectví a o reakci jagellonské kanceláře.

Litevsko-běloruskou perspektivu poskytuje Bychowiecova kronika (Kronika Bychowca, vyd. v PSRL sv. 32), která uvádí konkrétní knížecí osudy obránců Volyně a Kyjevska. Maciej Stryjkowski v Kronice polské, litewské, żmudzké a vší Rusi (Königsberg 1582, kn. XXIII) zachycuje pohled litevské šlechty a popis bitvy u Kleckého 5. srpna 1506 jako modelové obrany proti tatarské taktice rychlých vpádů (czambuły).

Účast českých žoldnéřů

V protitatarské obraně Polska a Litvy hráli čeští žoldnéři pouze okrajovou roli. Tatarské vpády byly typickou stepní kampaňovou válkou, jejíž obrana spočívala v rychlé jezdecké hotovosti (jagellonská šlechta, polští okřídlení předchůdci husarů, ukrajinské hraniční oddíly), na niž nebyly těžce vybavené pěší roty s píkami a hákovnicemi přizpůsobeny. Nicméně menší kontingenty českých a moravských pěšáků jsou doloženy v posádkách klíčových pohraničních pevností Lucka, Vladimíra Volyňského, Kamence Podolského i ve vojsku obrony potocznej z prostředků královské pokladny.

Větší český vliv se v této oblasti projevil nepřímo — prostřednictvím působení Konstantina Ostrožského a jeho reformovaného litevského vojska, jež od počátku 16. století systematicky využívalo český žoldnéřský model pěchoty s palnými zbraněmi a vozové hradby pro polní obranu před krymskou jízdou. Tatarské vpády tak nepřímo přispěly k pokračující profesionalizaci jagellonského vojska, do níž čeští kondotiéři přinesli stěžejní zkušenosti husitské vojenské tradice.

Kladská válka — spor o Kladsko (1501–1503)

Kladská válka (něm. Glatzer Krieg) byla ozbrojeným sporem mezi českým a uherským králem Vladislavem II. Jagellonským a rodem münsterberských knížat z české větve Poděbradů o držbu kladského hrabství. Konflikt vyplynul ze složité majetkové situace, kterou v Kladsku zanechal Jiří z Poděbrad: hrabství bylo rozděleno mezi několik dědiců a královskou komoru, přičemž synové Jindřicha staršího z Münsterberka — Albrecht, Jiří a Karel — usilovali o jeho ucelené držení.

Předehra

Po smrti Jiřího z Poděbrad roku 1471 zůstalo Kladsko v rukou jeho synů, kteří je drželi jako říšské hrabství. Část území však byla zastavena nebo prodána a v posledních letech 15. století o jednotlivé části usiloval i král Vladislav II. Jagellonský prostřednictvím své komory. Spor vyhrotily neuspořádané majetkoprávní poměry a osobní ambice mladších münsterberských knížat, zejména Karla I. z Münsterberka, který prosazoval ucelené dědictví bez královských zásahů.

Průběh

Od roku 1501 přerostly spory v otevřené ozbrojené střety. Münsterberkové si na obranu svých nároků najali polní oddíly z řad slezské a české drobné šlechty, část posádek tvořili veteráni předchozích bavorských a švábských válek. Královská strana proti nim stavěla zemskou hotovost a žoldnéřské oddíly placené z české komory. Boje měly převážně podobu obléhání kladských hradů a tvrzí (Kladsko, Homole, Frankenstein) a drobných polních šarvátek; k rozsáhlé polní bitvě v této válce nedošlo.

V průběhu let 1501–1502 probíhalo paralelně intenzivní vyjednávání. Vladislav II. nemohl ohrozit pozici münsterberského rodu přímou konfiskací — Karel I. byl jeho stoupencem a příbuzným královy tchyně Kunhuty z Šternberka — a tak postupoval cestou kompromisu. Zprostředkování se ujali zemští úředníci a páni českého království, mezi nimi i Vilém z Pernštejna a Zdeněk Lev z Rožmitálu.

Výsledek

Spor byl urovnán už v roce 1501: synové Jindřicha staršího (Albrecht, Jiří a Karel) byli v důsledku zděděných dluhů nuceni hrabství Kladsko prodat svému budoucímu švagrovi Oldřichu z Hardeggu. Hardeggové drželi kladské hrabství až do roku 1534, kdy je Janova linie prodala králi Ferdinandovi I. Habsburskému. Münsterberkové si podrželi pouze knížectví münsterberské a oleśnické ve Slezsku. Konflikt let 1501–1503 ukázal slabost jagellonské vlády vůči dědickým sporům slezských knížat a předznamenal pokračující redukci poděbradského rodu na status české panské rodiny.

Účast českých žoldnéřů

Kladská válka byla výhradně vnitročeskou záležitostí — boje probíhaly na území Koruny české a obě strany sporu se opíraly o domácí branné zdroje. Münsterberkové verbovali oddíly ze Slezska a východních Čech, královská strana využívala zemskou hotovost a komorní žoldnéře. V řadách obou táborů sloužila řada profesionálních hejtmanů, kteří prošli landshutskou a švábskou válkou a kteří se po roce 1503 vraceli do říšských služeb. Konflikt potvrdil, že čeští velitelé a posádky byli na přelomu 15. a 16. století stále schopni vést dlouhodobé obléhací operace — i když rozsah Kladské války zdaleka nedosahoval velkých říšských záští předchozí generace.

Spor českých stavů se Šliky o loketskou enklávu (od 1501)

Spor mezi českým králem Vladislavem II. Jagellonským a rodem Šliků o loketskou zástavu představuje jeden z nejdůležitějších západočeských konfliktů přelomu 15. a 16. století. Hrad Loket s celou loketskou krajinou byl od počátku 15. století v rukou různých zástavních pánů; rod Šliků si ji od poloviny 15. století udržoval díky stříbrnému a cínovému bohatství Krušnohoří. Vladislavův pokus Loket vykoupit a vrátit do královských rukou narazil na šlikovský odpor a vyústil v sérii ozbrojených i právních střetů. Loket si Šlikové udrželi i přes královy diplomatické a administrativní zákroky — definitivně byl koruně navrácen teprve roku 1547 po bitvě u Mühlberka.

Kontext

Šlikové získali loketskou zástavu jako odměnu za politické a finanční služby císaři Zikmundovi Lucemburskému. Ve druhé polovině 15. století se z chebské měšťanské rodiny stali jedním z nejbohatších rodů Krušnohoří díky stříbrnému dolování v Jáchymově a okolí. Loketské léno fakticky fungovalo jako šlikovská enkláva v západních Čechách; rod si držel vlastní mincovnu (jáchymovský tolar — etymologický základ slova „dolar“) a téměř svrchovanou pozici. Vladislavovo vykoupení zástavy bylo součástí širšího pokusu jagellonské vlády obnovit zemský majetek narušený husitskou a poděbradskou érou.

Průběh

Konflikt vypukl v roce 1501 a vedl k ozbrojeným střetům mezi šlikovskými družinami a královskou hotovostí v loketské krajině. Šlikové se opírali o zemské stavy v západních Čechách a o své krušnohorské finanční zdroje, koruna o právní nárok a sněmovní podporu. Detailní rekonstrukce jednotlivých vojenských akcí vyžaduje práci s regionálními prameny a loketskou městskou kronikou; rámcový obraz podává portál města Lokte a wiki, primární prameny pro detailní vojenský průběh jsme do tohoto přehledu nezpracovali. Spor probíhal paralelně s přípravami landshutské dědické války a v západočeském prostoru se obě záležitosti fakticky překrývaly.

Výsledek

Akutní fáze sporu odezněla v průběhu let 1502–1505: Vladislav II. roku 1502 jmenoval loketským hejtmanem Jindřicha z Plavna, tomu však loketští Šlikové odepřeli poslušnost. Spor pokračoval v rovině právních a sněmovních jednání a Loket fakticky zůstal v rukou Šliků. Definitivně byl koruně navrácen teprve roku 1547 po bitvě u Mühlberka. Šlikové si však udrželi jáchymovské doly a stříbrné výnosy, na nichž stála jejich pozdější moc — ve dvacátých letech 16. století se rod stal hlavním finančníkem habsburského dvora v saském regionu a jeho mincovna v Jáchymově (založená Štěpánem Šlikem 1516) se stala jednou z nejvýznamnějších v Říši.

Primární prameny

Pro spor mezi korunou a Šliky o Loket jsou klíčovým pramenem listiny vydané v Palackého Archivu českém (sv. V–VII) — královská napomenutí Vladislava II., šlikovské ohrazení a sněmovní usnesení z let 1501–1505. Edice Sněmů českých (kramerius NK ČR, díl I, Praha 1877) obsahuje sněmovní řeči k loketské otázce a vyúčtování výkupu zástavy.

Loketský archiv (dnes ve Státním okresním archivu v Sokolově) uchovává městské knihy, kopiáře a listiny šlikovské doby; část byla publikována v regionální edici loketských pamětí. Pro genealogii a majetkové poměry rodu Šliků je nezastupitelné dílo Augusta Sedláčka, zejména Hrady a zámky (sv. XIII pro Loketsko) a Místopisný slovník historický.

Šlikovské listiny a dvorské diplomy z přelomu 15. a 16. století jsou zčásti digitalizovány v digi20 Bavorské státní knihovny (BSB) — v mnichovských sbírkách jsou zastoupeny šlikovské mincovní patenty a léna pro krušnohorské doly. Staří letopisové čeští spor zaznamenávají velmi stručně.

Účast českých žoldnéřů

Konflikt byl vnitřní zemskou záležitostí; obě strany mobilizovaly družiny převážně z českého šlechtického prostředí. Z hlediska tématu žoldnéřských kariér je však zajímavý časový souběh s přípravou landshutské dědické války — tytéž západočeské rody, které v letech 1501–1505 stály na obou stranách loketského sporu, vstoupily v letech 1503–1505 do říšské služby na obou stranách landshutské války. Šlikovský konflikt tak fungoval jako pohraniční „rozcvičení“ před hlavní říšskou kampaní; část mužstva, které se v Loketsku objevuje, najdeme později v Bavorsku, jiní v palatinátské službě.

Landshutská dědická válka (1503–1505)

Landshutská dědická válka (něm. Landshuter Erbfolgekrieg, též bayrischer Krieg nebo pfälzischer Krieg) byla posledním velkým vnitrobavorským konfliktem mezi dvěma větvemi rodu Wittelsbachů – mnichovskou a landshutskou, k nimž se přidala spojenecká Falc. Trvala formálně od dubna 1504 do dubna 1505, urovnána byla kolínským arbitrážním výrokem 30. července 1505. Pro české vojenství představuje ojedinělý moment: do bojů se na obou stranách zapojily kontingenty čítající dohromady 10 000 až 12 000 českých žoldnéřů a rozhodující bitva u Schönbergu (Wenzenbachu) 12. září 1504 bývá v literatuře označována za labutí píseň husitské vojenské tradice – poslední velký střet, v němž bylo nasazeno české pěší vojsko se starou taktikou pavézníků a vozové hradby.

Dynastické pozadí a testament Jiřího Bohatého

Bavorsko-landshutské vévodství (tzv. Dolní Bavorsko) tvořilo v druhé polovině 15. století nejbohatší část wittelsbašských držav. Jiří Bohatý (Georg der Reiche, 1455–1503), poslední mužský představitel landshutské linie, byl švagrem českého krále Vladislava II. Jagellonského – jeho manželka Hedvika byla Vladislavovou sestrou. Jiří neměl mužského dědice, jen jedinou dceru Alžbětu (1478–1504), provdanou v roce 1499 za svého bratrance Ruprechta Falckého, syna kurfiřta Filipa.

Roku 1496 sepsal Jiří testament, jímž odkázal celé vévodství dceři Alžbětě a jejímu manželovi. Tím se dostal do dvojího rozporu: na straně jedné porušil říšské právo, podle něhož mohlo vévodství v mužské linii dědit pouze mužského pokrevního příbuzného, na druhé straně obešel wittelsbašské dědické smlouvy z let 1392 a 1450, podle nichž mělo dědictví při vymření mužské linie připadnout druhé wittelsbašské větvi – bavorsko-mnichovské. Proti testamentu se proto okamžitě postavil bavorsko-mnichovský vévoda Albrecht IV. Moudrý a po Jiřího smrti (1. prosince 1503 v Ingolstadtu) i římský král Maxmilián I.

Maxmilián zpočátku vystupoval jako prostředník a na začátku roku 1504 předložil několik kompromisních návrhů na mírové řešení. Ruprecht je všechny odmítl a jeho hejtmané obsadili rezidence Landshut a Burghausen, kde bylo uloženo pověstné bohatství zemřelého vévody. Mírové řešení bylo tím prakticky vyloučeno. 17. dubna 1504 válka formálně propukla, Maxmilián vyhlásil nad Ruprechtem a Alžbětou říšskou klatbu a 23. dubna 1504 udělil v léno celé landshutské dědictví Albrechtovi IV. a jeho bratru Wolfgangovi.

Strany konfliktu

Konflikt byl od počátku nepoměrný co do počtu spojenců, ale vyrovnaný co do financí. Albrecht IV. shromáždil koalici říšských knížat v čele s Maxmiliánem; patřily k ní Švábský spolek, vévoda württemberský, lantkrabě hesenský, město Norimberk, braniborský markrabě Friedrich a jeho synové Kazimír a Jiří, Alexander von Zweibrücken-Veldenz a řada drobnějších říšských knížat. Albrechtovo vojsko dosahovalo síly přibližně 60 000 mužů, Maxmilián postavil dalších asi 10 000 mužů říšského a tyrolského dvorského vojska.

Ruprecht Falcký a jeho otec kurfiřt Filip Falcký oproti tomu shromáždili menší, ale finančně dobře zajištěnou armádu opírající se o landshutské bohatství a o rozsáhlý nábor profesionálních pěších kontingentů. K jejich spojencům patřily falcké dvorské vojsko, biskupové würzburský, bamberský a eichstättský, lantkrabě Johann von Leuchtenberg, Albrecht von Landenberg, hrabě Wilhelm von Henneberg, hrabě Hugo z Montfortu a Bregenzu, Bernhard III. hrabě z Ebersteinu, Jörg hrabě limburský a svobodní páni Leonstein, Traun, Stauff a Hutten. K hlavním vojevůdcům patřili Georg von Rosenberg, Georg von Wispeck, purkrabí v Chamu Ludwig von Habsperg a především vicedom Horní Falce Ludwig von Eyb, který jako logistická osa celé operace vedl většinu jednání s českou stranou. Falcká pole vystavila do bojů asi 30 000 mužů, větší část tvořili čeští žoldnéři.

Boje se odehrávaly na třech bojištích: v Horním a Dolním Bavorsku, v Horní Falci s  přesahem do Frank a v Porýní s Alsaskem. Pro českou účast jsou klíčová první dvě bojiště, kde se Češi v Ruprechtových službách pohybovali v největších počtech.

Tažení duben–červen 1504

Ruprecht zahájil tažení 20. dubna 1504 v Ambergu; k 1. květnu byl s vojskem u Neuburgu nad Dunajem, odkud podnikal výpady do okolí a dobyl Rain an der Donau. Albrecht zatím obsadil Ingolstadt (21. května) a 7. června slavnostně vstoupil do Braunau, které předtím odmítlo vpustit Ruprechtova hejtmana Wispecka. V tomto období se v Chamu – tradičním shromaždišti najatých Čechů – soustředily první kontingenty z Čech; další shromaždiště vznikla ve Furth im Wald, později v Kötzingu.

Již v průběhu května 1504 se objevily první zprávy o  bojových akcích, kde rozhodující úlohu sehráli čeští žoldnéři – například při dobytí Chamu. Hrabě Hugo Montfort požadoval 22. května po Ludwigu von Eyb dva až tři tisíce českých pěších na pomoc obraně Neuburgu, Eyb však naléhal na Ruprechta, aby uvolnil peníze pro Čechy, kteří v Chamu zaháleli a hrozili zběhnutím. Jetřich z Gutštejna v těchto týdnech dokonce vyhrožoval, že přejde na Albrechtovu stranu, pokud Ruprecht neuvolní finance.

Koncem června vypukly boje o Landau. Na obraně se podílel Ruprechtův hejtman Georg von Rosenberg a téměř 300 Čechů. Když se obrana dostala do potíží, vojsko se potají stáhlo, vyrabovalo město a na odchod jej zapálilo; 1. července město pokořil Albrecht, znovu vyraboval a  vypálil. Ruprecht v tomto období pobýval u Dingolfingu, kam si nechal povolat 2 300 Čechů z Neuburgu nad Dunajem. Norimberk měl v květnu ve svém vojsku 450 českých jezdců, k nimž se v červnu připojilo dalších 1 170 Čechů; při taženích Norimberčanů a Čechů docházelo k řevnivostem se smrtelnými následky. Téměř celou druhou polovinu července se Norimberští neúspěšně pokoušeli dobýt Neumarkt, kde se na obraně významně podílela skupina českých žoldnéřů – Ruprecht jim za to nechal vyplatit dvojnásobný žold.

K důležitým dílčím střetnutím patřila šarvátka u Altdorfu u Landshutu 13. července 1504, kde Albrechtův oddíl porazil falcké vojsko a kde mladý Götz z Berlichingenu přišel kulkou z hákovnice o pravou ruku, kterou si později nechal nahradit slavnou železnou protézou. 9. července Albrecht opustil Landau a vytáhl k Landshutu, kde proti němu zaujal obranu Ruprecht. Boj se odehrál před branami města – Landshut byl uhájen, ale za cenu velkých ztrát žoldnéřů, takže ve funkci vrchního hejtmana vystřídal Wispecka Georg von Rosenberg. V dolním Bavorsku a Horní Falci hořely vsi v  rozsáhlém měřítku – odhady uvádějí přes 300 zničených falckých sídel. Mezi 1., 21. a 23. červencem se v Landshutu odehrály vážné šarvátky mezi českými žoldnéři a německými landsknechty, které vojsko dále oslabily.

Tažení srpen 1504, smrt Ruprechta a obležení Sulzbachu

V srpnu se v Chamu nashromáždilo zhruba 3 000 pěších a 400 jezdců. Mezi hlavní verbíře patřili Anarch von Wildenfels, Philipp von Flersheim, Hans Nothaft, Bernhard Stöckel, Jörg Plankenfelser, Philipp von Feilitsch a Christoph von Thein. 2. srpna bylo dvěma vojsky obleženo město Schwandorf; falcké oddíly Ludwiga von Eyb se u Schwandorfu spojily s českými žoldnéři, kteří přitáhli od Waldmünchen pod vedením Heřmana Janovského z Janovic, Albrechta ze Šternberka a některého z Dobrohostů z Ronšperka na Horšovském Týně. Schwandorf se nezmohl na výpalné a byl vyrabován i vypálen. 15. srpna vytáhli Češi k Lengenfeldu a Kallmünzu; 10. srpna u Neuburgu nad Dunajem padlo 100 (jiné prameny 200) českých pěších do zajetí Albrechtova vojevůdce hraběte Andrease von Sonnenberga. Mezi 14.–28. srpnem obléhalo falcké vojsko Braunau; po jeho dobytí tvořili Češi velkou část obranné posádky.

20. srpna 1504 – nedlouho před rozhodující bitvou – zemřel v Landshutu vévoda Ruprecht. Vládu převzala vdova Alžběta, do funkce vrchního velitele se vrátil Wispeck. Maxmilián se o Ruprechtově smrti dozvěděl 25. srpna a ihned se přesunul do Donauwörthu k poradám se spojenci. Také falckrabě Filip pokračoval v boji a v náboru českých žoldnéřů.

29. srpna oblehlo pod velením Ludwiga von Eyb české vojsko o síle 9 000 mužů město Sulzbach; ve vojsku byli váleční podnikatelé Jan z Weitmile, Jindřich a  Jetřich z Gutštejna a Albrecht ze Šternberka; soudobé prameny uvádějí dokonce 14 000 vojáků. Albrecht měl české vojsko u Sulzbachu odrazit, ale obléhání bylo 5. září ukončeno bez výsledku. Pohyb falckých jednotek ohrozil nedaleké říšské město Řezno. 4. září zveřejnil Maxmilián své rozhodnutí osobně táhnout proti českým žoldnéřům.

Maxmilián byl o pohybu Čechů dobře informován. Věděl, že v Českých Budějovicích se shromáždilo dalších 6 000 bojovníků pod velením Georga von Rosenberga, táhnoucích přes Tachov a Waldmünchen, s asi 200 vozy; k nim se měl připojit Wispeck s 1 500 jezdci. 8.–9. září se v Erasbachu u Berchingu sešikovalo spojenecké vojsko: 790 jezdců a 2 500 pěších markraběte braniborského a jeho synů, 700 norimberských pěších se 150 českými jezdci a 200 jezdců vévody Ericha Brunšvického. 10. září se spojenci přesunuli k Hemau, falcké vojsko a čeští žoldnéři se srotili u Řezna; téhož dne uzavřel falckrabě Filip příměří s Maxmiliánem v Porýní, čímž bylo tamní bojiště uzavřeno.

Bitva u Schönbergu 12. září 1504

Hlavní bitva, v starší literatuře označovaná jako bitva u Schönbergu (podle blízkého zámku), u Wenzenbachu (podle obce na bojišti), u Řezna či na Hafenreuthském poli, v německy psaných pramenech rovněž böhmische Schlacht (česká bitva), se odehrála 12. září 1504 severovýchodně od Řezna.

České vojsko v síle asi 3 000 pěších a 900 jezdců obsadilo den předtím zámek Schönberg a  připojenou ves Wenzenbach a mířilo na ústup k Chamu, když se před ním zjevila Maxmiliánova plná polní síla. Vojevůdce Georg von Wispeck ihned opustil bojiště s 600 (podle jiných pramenů 1 600) jezdci a odjel směrem k Neuburgu – část pramenů hodnotí tento manévr jako útěk a zradu, jiné jako pokus zachránit jádro jezdectva. Na bojišti zůstala pěchota pod velením polního hejtmana Matyáše Libáka z Radovesic.

Češi se rozvinuli na vyvýšenině na Hafenreuthském poli mezi dvěma lesíky u obce Wenzenbach, ve třech zástupech. První řadu tvořili pavézníci, jejichž velké štíty byly spojeny řetězy; v jejich krytu stáli žoldnéři s ručnicemi, meči a kopími. Za jejich zády 800 mužů narychlo stavělo vozovou hradbu na sousedním návrší u Hühnerbucklu, která však nebyla před útokem dobudována. Maxmiliánovo spojenecké vojsko čítalo přibližně 4 000 pěších a 1 200 jezdců, podporovaných polním dělostřelectvem.

Bitvu zahájil úvodní útok markraběte Kazimíra Braniborského se 400 jezdci a 8 polními děly. Pavézníci útok odrazili, vyřítili se zpoza svých štítů, vrhli se na jezdce a přiměli je k ústupu. Mezitím přitáhly Maxmiliánovy další posily – 4 000 pěších, mezi nimi i landsknechtský pluk Georga von Frundsberga vyzbrojený polními hadicemi a mušketami. Spojenecké vojsko se zformovalo do tří křídel: pravé tvořili jezdci s markrabětem braniborským (osobně velel král Maxmilián), střed pěchota s lehkými děly, levé jezdci s vévodou brunšvickým a Hannsem Obernitzem; pěšáci měli udeřit zepředu, jezdci ze stran.

Češi zůstali na svém místě a kopími se pokoušeli odrážet útoky jezdců i pěchoty. Při jednom z útoků vévody brunšvického přišel král Maxmilián jen zázrakem o život. Kyrysníci ze stran strhli pavézy a landsknechti využili průlomu, aby pronikli k nedokončené vozové hradbě. Dobové německé kroniky líčí české bojovníky obrazem „hieben sie wie die wilden Schweine, ihr Geschrei war grausamlich“ – sekali jako divočáci, jejich křik byl strašný; v jiném místě „wehren sich wahrhaft ritterlich, wie Löwen kämpften die Böhmen“. Po prolomení čela se Češi rozprchli buď za vozovou hradbu, nebo do blízkého lesa. Bitva trvala podle kronik necelé dvě hodiny.

Ztráty byly drtivé: 1 600 až 2 500 padlých Čechů (jednotlivé prameny uvádějí 1 490, 1 600, 1 620, 1 800 i 2 500), 600 až 800 zajatých (rovněž 700 i 735) a přibližně 200–250 ukořistěných vozů. Norimberčané si z bojiště odvezli 7 českých korouhví, Štrasburčané 4. Spojenci ztratili pouze asi 200 mužů. Sám hejtman Libák se z bitvy probil bez zranění a bez zajetí. Část uprchlých Čechů, jak uvádějí dobové prameny, byla zamordována venkovským obyvatelstvem. Tím byla válka pro Maxmiliána v Horní Falci fakticky vyhrána.

Po bitvě – Řezno, Kufstein a rozpad falckého vojska

Maxmilián a Albrecht odjeli po bitvě do Řezna, kam byli odvedeni i čeští zajatci. Předvedeni před krále byli vyzváni odpovědět, zda by raději volili boj na život a na smrt, či zda stojí o zajetí; jejich odpověď zněla, že do bitvy nešli z přesvědčení, ale z nutnosti. Maxmilián patřičně ocenil jejich mužnost, a ačkoli 17. září formálně rozhodl vykázat je ze země, žádný zajatec ze země vykázán nebyl. 22. září bylo všem zajatcům odebráno vyzbrojení i  peníze pod přísahou, že se za pět týdnů na určeném místě dostaví. Od 12. do 16. září bylo 650 zajatců shromážděno v domě řezenského světícího biskupa. Poté se velká část přesunula do Straubingu (16. října, 10. listopadu a 30. listopadu byli zajatci kontrolováni); po několikanásobném dostavování byli s  konečnou platností 15. dubna 1505 propuštěni bez výkupného na čestné slovo. Pohled na propouštění poražených Čechů, považovaných za obratné a zkušené bojovníky, byl ve své době vnímán jako velkorysý rytířský akt.

Wispeck po bitvě dorazil do Regenstaufu, doplnil své vojsko posádkou hradu Lengenfeld a v Neuburgu vyčkával na posily z Čech. Plenil okolí Ingolstadtu a cestou na Landshut dobyl Vohburg, kde dokonce zajal Albrechtova hejtmana Andrease von Sonnenberga. Falcká kasa v Landshutu se však vyprazdňovala a žoldnéřům končilo služebné období; čeští žoldnéři se začali hromadně vracet domů. Jen ze Šternberkových lidí odešlo asi 300 mužů. 10. listopadu shořel neopatrností žoldnéřů Burghausen. Heřman Janovský dokonce kvůli nedoplatkům vyhlásil Falci válku.

Od 1. října obléhal Maxmilián tyrolskou pevnost Kufstein, jejíž posádku tvořili rovněž čeští žoldnéři pod velením hejtmana Wampolda. Maxmilián nasadil moderní bombardy a po několikatýdenním obléhání pevnost dobyl; mezi zajatci bylo mnoho Čechů, kteří byli popraveni. Velitele pevnosti Hanse Pinzenauera nechal popravit jako odstrašující příklad. Kolem poloviny října se Wispeck po nezdařeném tažení vrátil do Landshutu, mezitím se původní spojenecké vojsko rozpadlo – braniborský markrabě, Norimberští a Švábové opustili Maxmiliána, který s Albrechtem pokračoval k Mnichovu.

9. prosince 1504 falcké vojsko obléhalo Vilshofen; po několikadenním boji a protiakci ze Straubingu se hejtmané stáhli a 18. prosince dorazili s kořistí do Landshutu. V průběhu prosince a ledna 1505 Wispeck postupně vyplácel velké podnikatele – Albrechta ze Šternberka, Jana z Weitmile a bratry Gutštejny. V únoru 1505 bylo uzavřeno dočasné příměří, 13. dubna král vyzval zemi k míru a ohlásil květnový říšský sněm v Kolíně nad Rýnem. Falcká strana vyklidila Landshut, Burghausen a Braunau.

Kolínský arbitrážní výrok 30. července 1505

Kolínský arbitrážní výrok z 30. července 1505 (něm. Kölner Schiedsspruch) přiřkl většinu landshutského dědictví bavorsko-mnichovskému vévodovi Albrechtovi IV. Ten tak sjednotil pod jednou vládou Bavorsko-Mnichov a Bavorsko-Landshut a položil základ Bavorska v jeho pozdější novověké podobě. Část území v Horní Falci připadla jako odškodnění synům Ruprechta a Alžběty – Otovi Jindřichovi a Filipovi – a dala vznik tzv. Mladé Falci (Pfalz-Neuburg) s centrem v Neuburgu nad Dunajem. Maxmilián I. získal za svou podporu tyrolské državy Kufstein, Kitzbühel a Rattenberg, město Norimberk pak rozšíření svého území o některé statky východně od města.

Český kontingent – počty, profalcká strana a diplomacie

Češi sloužili na obou stranách, ale jejich nejvýznamnější nasazení bylo na falcké straně. Celkový počet Čechů ve falckých službách se odhaduje na 10 000 až 12 000 bojovníků. Albrecht měl o Čechy zájem od počátku: již 4.–5. února 1504 jednali jeho vyslanci v Sušici, Klatovech a Domažlicích o naverbování 6 000 českých pěšáků; za českou stranu vyjednávali kancléř von Smichau, Jan Klenovský z Klenové, Otík Kamýcký ze Stropčic, jakýsi Pokorný, Heřman Janovský z Janovic a Lukavský. Pro Albrechtovu stranu měl být získán i Václav Vlček z Čenova, považovaný za nejlepšího českého hejtmana své doby (který ovšem už neuměl jezdit na koni a musel být vožen na voze). Jednání ztroskotala na nedostatku financí. Český král Vladislav II. verbování pro Albrechta podpořil a na petropavelském sněmu 29. června 1504 byl vznesen oficiální požadavek pomoci Albrechtovi.

Skutečně rozsáhlý nábor však zorganizovala silná profalcká strana na Vladislavově dvoře, kterou tvořili Vilém z Pernštejna, Jan ze Šelmberka, Bohuš Kostka z Postupic a po dosti komplikovaných jednáních také kancléř Albrecht Libštejnský z Kolovrat; falčtí vyslanci Anarch von Wildenfels, Philipp von Feilitsch a Christoph von Thein mu nabídli za vstřícnost půjčku 10 000 zlatých. Vladislav nikdy otevřeně nepodpořil verbování pro Falc, ale fakticky toleroval jednání v Plzeňském a Klatovském kraji.

Žoldnéřští podnikatelé a ekonomika náboru

Verbování probíhalo formou dohody mezi vojenským podnikatelem (zpravidla šlechtic-kondotiér) a válečníkem (najímatelem). Smlouva (Werbebrief / Schadenbrief) určovala počet, délku služby (obvykle 3 měsíce), žold, výzbrojné a záruky pro záškodné (náhradu škod). Žoldnéři byli organizováni do rot v čele s rotmistrem; rota čítala 10–20 mužů s 1–5 pavézníky; několik rot tvořilo prapor v čele s hejtmanem. Pavézníci nesli velké štíty a chodili s pomocníky-pacholky (Knaben), kteří jim štíty pomáhali nosit. Standardní vůz vozové hradby měl posádku zhruba 20 mužů: 2 pacholci, 8 střelců s ručnicemi či kušemi, 8 mužů s halapartnami, cepy nebo kopími a  2 pavézníci na ochranu mezer mezi vozy.

Měsíční žold pěšího činil 4 zlaté rýnské (1 zlatý za týden), jezdce 8 zlatých, vůz měl v týdenním účtování 2 zlaté. Rotmistr s koněm dostával 2 zlaté týdně. Záškodné se vyplácelo z listinného soupisu sepsaného při odvodu (kupř. u jedné roty s 300 pěšími a 15 vozy činilo jednorázově 17 zlatých, u jiné s 238 pěšími a 12 vozy 47 zlatých). Žoldnéři byli najímáni ve  shromaždištích na pohraničí – Cham, Furth im Wald, Kötzing, Tachov, Weiden a Pernov.

K největším českým vojenským podnikatelům na Ruprechtově straně patřili bratři Jindřich a  Jetřich z Gutštejna, kteří v průběhu války naverbovali tisíce mužů. Podle nedatované účetní cedule z roku 1504 obdržel Jindřich 7 600 zlatých za 1 000 pěších a 300 jezdců, Jetřich 6 000 zlatých za 1 000 pěších a 100 jezdců, Jan z Weitmile 6 800 zlatých za 1 000 pěších a 200 jezdců, stejně tak Albrecht ze Šternberka 6 800 zlatých za 1 000 pěších a 200 jezdců; Heřman Janovský z Janovic 1 442 zlatých za 300 pěších, Jan Klášterský z Valdštejna 700 pěších bez uvedené částky a některý z Dobrohostů z Ronšperka 300 pěších a 200 jezdců. Vilém Rous z Lipna a Heřman Janovský byli za své žoldnéře placeni ještě 15. srpna 1504 v Tachově – za 32 jezdců a 300 pěšáků a za dalších 131 mustrovaných v Neuburgu měsíční částku 564 zlatých.

V dlužní listině falckraběte Fridricha z 20. května 1505 figurují jako ručitelé Jan z Leuchtenberka, Jindřich z Gutštejna, Jan z Weitmile a Georg von Rosenberg za dluh 2 496 zlatých rýnských a 63 landshutských feniků pro žoldnéřské velitele Václava ze Šumburka, Vojtěcha Veselického, Václava Weyra, Jorga Polenreutera, Ctibora Dívčického ze Sudoměře, Brikcího Fremuta ze Stropčic, Jana z Hofu, Ctibora Netunického z Nebílov a  Volfganga Žďárského z Chrástu; většina z nich pocházela ze západních, jižních a jihozápadních Čech. Vyplácení mělo proběhnout v únoru v Tachově na radnici.

Matyáš Libák z Radovesic – polní hejtman u Schönbergu

Vrchním polním hejtmanem českého kontingentu u Schönbergu byl Matyáš Libák z Radovesic. Falckrabě jej najal na doporučení své profalcké klientely – Pernštejna, Šelmberka a Kostky z Postupic. Libák nabídl naverbovat 1 000 mužů z Čech, Moravy, Slezska a Uher; podle Ruprechtova dopisu Ludwigu von Eyb z 27. července 1504 měl přijít s 50 jezdci a naverbovat dalších 2 000 pěších, žold měl činit 100 zlatých měsíčně a 1 000 zlatých na výzbroj, služba na 3 měsíce s nástupem v Tachově. K 20. srpnu 1504 dorazilo do Bavorska 4 000 jezdců a pěších; k Libákovým jednotkám se v Horní Falci připojily oddíly Albrechta ze Šternberka, Jetřicha a Jindřicha z Gutštejna, Jana z Weitmile, Heřmana Janovského z Janovic, Viléma Rouse z Lipna, Jana Svojanovského z Boskovic a Jana Mezeřického z Lomnice; společně tito páni 5. září ukončili obléhání Sulzbachu.

Libák měl venkovský původ v rodu středočeských zemanů z Radovesic. Mezi jeho předky patřil Libák, jenž byl účastníkem a zajatcem bitvy u Grunwaldu 1410, a Václav Libák z Vrbčan, hejtman polního sirotčího vojska a člen kutnohorské městské rady. Majetkově patřily Libákům od roku 1450 Onomyšl (Matěj Libák), k  roku 1493 Přestavlky (Matyáš), po roce 1493 Smrkovice, Ohnišťany, Chomutice, Loučná Hora, Lhota Ohnišťská a Nevratice (vše prodal roku 1518 Vilémovi z Pernštejna), dále Miletínek a v roce 1519 hrad i panství Pecka. Byl rovněž majitelem podílu na kutnohorském cínovém dole Vosel. Politicky byl Libák důležitou postavou na dvoře Vladislava II.: v letech 1510–1518 zastával osm let úřad královského prokurátora. Zemřel někdy před rokem 1524.

Libák se z bitvy u Schönbergu probil bez zranění, ale jeho hejtmanování se přesto stalo předmětem soudního sporu. V roce 1505 jej Albrecht ze Šternberka nařkl, „že by on pan Libák hejtmanství svému a šikování při té bitvě, kdež loni v Bavořích u falckrabie byla, dosti neučinil“. Mezi svědky uvedl Jana Horáka z Jilemnice, Jana Holého od Hory, Mikuláše Kopystu od Hory, Jiříka Holého z Hořovic, Blažka Houdka z Dašic, Martina Říhova syna z Radnic a Martina Vlčka z Úřečic. Poslední čtyři jmenovaní byli bývalí zajatci od Schönbergu. Soud nicméně dopadl pro Libáka příznivě: bylo konstatováno, že „jest on Libák vozy šikoval, lidi do bitvy vedl, je řiedil a při té bitvě od počátku až do konce byl, všemu dosti činil, což takovému hejtmanu v takové potřebě příleží učiniti“.

Po válce zůstal Libák důležitou spojkou mezi Falcí a českými zeměmi. Od konce září 1504 zastupoval falckou stranu při jednáních v Praze (svatojeronýmský sněm), v říjnu odjel do Ambergu na poradu s Ludwigem von Eyb, na začátku ledna 1505 byl mezi pečetiteli plzeňské úmluvy o česko-falckých lenních záležitostech. Vstoupil do oficiální falcké služby na pět let s ročním platem 300 rýnských zlatých (žádal 500 jako Gutštejnové, ale neuspěl). Spory o žold ho ovšem neopouštěly: v listopadu 1504 figuroval na seznamu válečníků s nezaplacenými žoldy, v roce 1506 se soudil s Jindřichem a Jetřichem z Gutštejna a Janem z Weitmile o 3 004 rýnských zlatých, ještě v roce 1518 jej žaloval Jiřík Slovák z Jílavy o 104 zlatých. Roku 1511 byl jako královský posel do Polska zajat svým bývalým spolubojovníkem Heřmanem Janovským z Janovic; po propuštění se však s ním smířil a přimlouval se za něj u panovníka.

Řezenský seznam zajatců z bitvy u Schönbergu

V době pobytu českých žoldnéřů v Řezně (12. září až přibližně 16. září, poté v Straubingu) vznikl Řezenský seznam zajatců, uložený dnes v Bayerisches Hauptstaatsarchiv München, oddělení Kurbayern Äußeres Archiv, signatura 1227, fol. 115 ff. Jde o naprosto unikátní pramen pro výzkum českého žoldnéřství přelomu středověku a novověku – v celé pramenné základně 15. a 16. století má srovnatelnou hodnotu jen seznam zajatců z bitvy u Želenice 1438.

Seznam je zapsán ve staročeštině, což je v  německy psaných archivních pramenech mimořádně vzácné. Začíná formulací „Item muzuowe na tyto laystra popsani, kterziz gsu porazieni w ten cztwrtek po matze buozii narozenii letha pocztu tissieczieho pietisteho cztwrteho.“ Obsahuje 630 jmen, z čehož 563 pěšáků a 67 pacholat, organizovaných do 26 rot o 2 až 76 mužích. Na konci je uvedena suma piessich puolssiesta sta a vi (556) a pacholat lx a v (65), s celkovým údajem 612 – aritmetická chyba autora oproti 621 vyplývajícímu ze součtu.

Autorem byl patrně sám jeden ze zajatců – písař ovládající spisovnou češtinu. Mezi zajatci jsou doloženi tři písaři: Jan písař z Příbrami (rota 1, č. 13), Jiřík Holý písař z Prahy (rota 13, č. 44) a Šimon písař z Brodu Německého (rota 19, č. 28). Seznam vznikl pravděpodobně jako evidence totožnosti propuštěných, podle níž bylo kontrolováno, zda se zajatci dostavují v  určené lhůtě – nejen pro případné výkupné, ale jako organizační pojistka rytířského závazku.

Geografické rozložení zajatců potvrzuje těžiště náboru v západních a jižních Čechách: nejvíce mužů pocházelo z Berouna (16), Plzeňska, Klatovska, Tachovska a Domažlicka; výraznější je i zastoupení Kolínska, Pardubicka, Hradce Králové a jihočeských obcí (České Budějovice, Strakonice, Pelhřimov). Ze Slovenska jsou doložení bojovníci z Bánovec n. Bebravou a Banské Štiavnice, jeden zajatec pochází z polské Čenstochové. Drobně jsou zastoupena i moravská města.

Po skončené bitvě byli čeští žoldnéři podle hierarchie společenského postavení v Maxmiliánových účetních ceduliích vedeni jako plnohodnotní bojovníci – Šternberkovi rotmistři dostali v Chamu mezi 19. a 26. zářím za své muže, ať padlé či zajaté, řádný měsíční žold. Heřman Janovský a Vilém Rous obdrželi pro své zajaté žoldnéře dokonce dvojnásobný žold (1 měsíc, 184 zl. za 46 zajatců), což zahrnovalo zřejmě i záškodné. Ovšem ne vždy se tato částka skutečně dostala k zajatcům – například Bohuslav Loský z Rabštejna, rotmistr Jetřicha z Gutštejna a jeden ze zajatců v Schönbergu, se ještě roku 1511 soudil s Jetřichem z Gutštejna o 2 400 rýnských zlatých za tříměsíční službu.

Význam pro české vojenství

Bitva u Schönbergu se stala v historiografii i  v literatuře symbolem konce velké éry českého žoldnéřství v Říši. Pavézníci, kteří se pokusili útok bez ochrany vozové hradby, nemohli proti modernější vojenské technice landsknechtů s hadicemi, mušketami a polním dělostřelectvem dlouhodobě obstát. Husitská vojenská tradice tím dosáhla zenitu a pomalu vyprchávala – nahrazoval ji systém najímaných pluků landsknechtů, jejichž symbolem se stal právě v této bitvě angažovaný Georg von Frundsberg, počátek nejslavnější landsknechtské kariéry 16. století.

V české paměti se Wenzenbach uchoval jako trauma – Aleš Jirásek mu věnoval kapitolu v románové epopeji V cizích službách (1962). František Palacký v Dějinách národu českého uvedl v souvislosti s bitvou pověstný odsudek německého velení (kterážto interpretace ovšem nemá oporu v dobových pramenech). Otakar Frankenberger v Husitském válečnictví po Lipanech (1960) považuje Schönberg za ukončení dějin české vozové hradby jako rozhodujícího prvku polního boje. Komplexní zpracování z hlediska sociologického, prosopografického i  archivního přinesly pro otázku Schönbergu monografie Uweho Trespa Söldner aus Böhmen (Paderborn 2004), stať Armina Gugaua Die Schlacht bei Schönberg (in: Der Landshuter Erbfolgekrieg. An der Wende vom Mittelalter zur Neuzeit, ed. R. Ebneth – P. Schmid, Regensburg 2004) a především studie Kamily Sladkovské Česká účast ve válce o dědictví landshutské roku 1504 (Husitský Tábor 16, 2009, s. 145–244), která bitvu, Řezenský seznam i Libákovu osobu zpracovala systematicky a o kterou se toto pojednání převážně opírá.

Tatarský vpád a bitva u Kleckého (5. srpna 1506)

Bitva u Kleckého (pol. bitwa pod Kleckiem, bělor. bitva pad Kleckam) byla rozhodujícím střetem mezi litevsko-polským vojskem pod velením knížete Michaela Lvoviče Glinského a krymsko-tatarskými oddíly bratří Bitiho a Burnaše Geraje, synů krymského chána Mengliho I. Geraje. K bitvě došlo 5. srpna 1506 u městečka Klecka v dnešním Bělorusku a stala se klíčovou epizodou Glinského kariéry — drtivé vítězství upevnilo jeho postavení nejmocnějšího muže Litvy v posledních měsících vlády velkoknížete Alexandra Jagellonského.

Předehra

V létě roku 1506 podnikl krymský chanát mohutný kořistný vpád na území Litevského velkoknížectví. Tatarské oddíly v síle odhadem 20 000 mužů přešly Dněpr a začaly plenit jihovýchodní pohraničí; jejich jádro směřovalo k Lidě, Slucku a Novogrodku. Velkokníže Alexandr Jagellonský byl v té době těžce nemocný a pobýval ve Vilně, kde připravoval sněm; obranou země pověřil maršálka dvora Michaela Glinského, který se právě vrátil z lázní v Brně a měl pověst nejschopnějšího vojevůdce litevské služby.

Průběh

Glinski shromáždil vojsko o síle přibližně 7 000 jezdců — jádro tvořila litevská šlechta, knížecí družiny a najaté oddíly z polských a moravských zemí. K vojsku se připojili i bratři Glinského Vasilij a Ivan, příslušníci přední polské šlechty a zkušení bojovníci z volyňských knížectví. Glinski postupoval rychle proti tatarským oddílům, které byly v té době rozptýlené po pohraničí ve čtyřech proudech kořistění. K rozhodující bitvě došlo 5. srpna 1506 v ranních hodinách na pravém břehu řeky Lan u Klecka. Glinski rozdělil vojsko na dva sbory: hlavní sbor velel osobně, druhý svěřil rytíři Andřeji z Drozdova.

Tataři vedení bratry Bitim a Burnašem Geraji se opřeli o tradiční taktiku rychlých výpadů a předstíraných ústupů, ale Glinski včas přesunul své dělostřelectvo a střelce na příhodné vyvýšení nad řekou. Po několikahodinové dělostřelecké přípravě a kontaktním boji u brodu se tatarské řady zhroutily; část oddílů byla zatlačena do bažin u řeky Laně, kde se utopila. Bitva trvala asi šest hodin a skončila úplnou porážkou tatarského vojska. Padlo přes 3 000 Tatarů, mnohem víc se jich utopilo nebo zemřelo na útěku; Glinski osvobodil přibližně 40 000 litevských a běloruských zajatců, kteří měli být odvedeni do otroctví.

Výsledek

Vítězství u Kleckého bylo nejvýznamnějším litevským úspěchem proti krymským Tatarům první poloviny 16. století a krátkodobě zastavilo jejich vpády na sever. Pro Glinského znamenalo vrchol kariéry: po bitvě se stal nesporným hrdinou království, ale také cílem intenzivních útoků protivníků v čele s Janem Zaberezinským. Velkokníže Alexandr zemřel 19. srpna 1506, pouhé dva týdny po bitvě, a na trůn nastoupil jeho bratr Zikmund I. Starý, který Glinskému z politických důvodů odepřel úřad vrchního maršálka. Spor mezi Glinským a novým velkoknížetem se tak stal přímou příčinou vzpoury, která vypukla už v roce 1507.

Primární prameny / Pohled starších kronik

Nejpodrobnějším narativním pramenem o bitvě je Kronika polska, litewska, żmodzka i wszystkiej Rusi Macieje Stryjkowského (Königsberg 1582, kn. XXIII). Stryjkowski líčí Glinského příchod z Brna, mobilizaci litevské hotovosti, rozdělení vojska na pravém břehu Lanu i šestihodinový boj s rozprášením Tatarů do bažin. Litevsko-běloruský pohled doplňuje Bychowiecova kronika (Kronika Bychowca, vyd. v PSRL sv. 32), která uvádí 40 000 osvobozených zajatců a klade Glinského vítězství do souvislosti s jeho pozdější vzpourou.

Polskou perspektivu přináší De origine et rebus gestis Polonorum Marcina Kromera (lib. XXX), který staví Glinského do role obránce Litvy a předestírá tragický paradox jeho pozdějšího přechodu do moskevské služby. Kratší, ale dobový zápis o bitvě se nachází i v Kronice polské Marcina Bielského (Kraków 1551, kn. IV).

Účast českých žoldnéřů

Přímá účast českých a moravských žoldnéřů u Kleckého je pravděpodobně okrajová. Glinski sám pobýval před vpádem v Brně a měl rozsáhlé kontakty na moravskou a slezskou šlechtu — v jeho doprovodu se uvádějí osobní strážci a několik dvořanů, kteří mohli pocházet z tohoto prostředí. Hlavní bojový kontingent však tvořila litevská a ruténská šlechta s tatarskou pomocnou jízdou, takže česká stopa v bitvě je spíše stopou jednotlivců než organizovaných polních oddílů. Glinského pozdější vzpoura roku 1507–1508 a jeho přechod do moskevské služby měly na české kondotiérské prostředí mnohem hmatatelnější dopad — řada veteránů Kleckého boje pak sloužila proti Litvě a Polsku v moskevském žoldu.

Třetí litevsko-moskevská válka a vzpoura Glinského (1507–1508)

Třetí litevsko-moskevská válka (pol. wojna litewsko-moskiewska 1507–1508) byla ozbrojeným konfliktem mezi Litevským velkoknížectvím v čele se Zikmundem I. Starým a Moskevským velkoknížectvím vedeným Vasilijem III. Konflikt je úzce spjat s tzv. vzpourou knížete Michaela Glinského, který v reakci na ztrátu vlivu u nového velkoknížete přešel s rodovou družinou na stranu Moskvy a stal se jedním z hlavních moskevských velitelů na litevské frontě.

Předehra

Po smrti velkoknížete Alexandra Jagellonského 19. srpna 1506 nastoupil na litevský a polský trůn jeho bratr Zikmund I. Starý. Michael Glinski, do té doby všemocný maršálek dvora a vítěz nad Tatary u Kleckého, ztratil pozici a jeho dlouholetý protivník Jan Zaberezinski jej obvinil ze zrady a snahy o uchopení trůnu. Zikmund I. sice obvinění formálně zamítl, ale pozice Glinského a jeho rodiny byla nadále pod tlakem; když na počátku roku 1507 Zikmund odepřel potvrdit Glinskému jeho vladařské úřady, rozhodl se kníže pro otevřenou vzpouru.

Průběh

Stav války mezi Litvou a Moskvou byl konstatován usnesením litevského sejmu 2. února 1507; Vasilij III. odmítl uznat Zikmundovu vládu a požadoval navrácení území ztracených v předchozích válkách. Hlavní bojiště se rozprostřela na horním Dněpru a v okolí Smolenska. 2. února 1508 propukla otevřená vzpoura Glinského: ten zaútočil na sídlo Jana Zaberezinského v Grodně a soka osobně zabil. Současně se zmocnil opevněných měst Mozyr, Klecký a Turov a žádal, aby mu Vasilij III. potvrdil držbu jako moskevské léno. Moskevské vojsko vstoupilo do Litvy několika proudy: hlavní oddíl pod velením Vasilije Šemjačiče směřoval k Minsku, druhý k Smolensku, třetí měl podpořit Glinského povstání v jihozápadní Litvě.

Litevská odpověď přišla rychle. Velkohejtman litevský kníže Konstantin Ostrožský, který se na jaře 1507 vrátil z moskevského zajetí, převzal vrchní velení polního vojska. Glinski neuspěl při obléhání Minska ani Slucku, byl odražen u Orši a ztratil iniciativu. Polské pomocné sbory pod vedením hejtmana Mikuláše Kamieneckého a Stanislava z Khodecz dorazily na frontu v polovině roku 1508 a umožnily společnému polsko-litevskému vojsku v síle asi 16 000 mužů přejít do protiútoku. Moskevská vojska byla zatlačena z Litvy a Glinski s rodinou ustoupil za hranice s asi 700 muži vlastní družiny.

Výsledek

Mírovou smlouvou uzavřenou v Moskvě 8. října 1508 bylo potvrzeno teritoriální status quo z roku 1503: Moskva si ponechala dobytí ze Druhé litevsko-moskevské války, ale neexpandovala dál. Glinski byl uznán moskevským poddaným, obdržel rozsáhlé statky kolem Maloluska a stal se důvěrníkem velkoknížete Vasilije III.; do litevské služby se však už nikdy nevrátil. Pro Litvu znamenala válka potvrzení faktu, že obrana proti Moskvě je závislá na polských vojenských zdrojích — což přímo motivovalo další jagellonské reformy a dlouhodobé sblížení obou států vedoucí k Lublinské unii roku 1569.

Primární prameny / Pohled starších kronik

Hlavním kronikářským zdrojem pro Glinského vzpouru je Bychowiecova kronika (Kronika Bychowca), litevská kompilace ze 16. století vydaná v Polnoye Sobranie Russkikh Letopisey (sv. 32 a 35). Bychowiec uvádí Glinského zradu, vraždu Jana Zaberezinského v Grodně 2. února 1508 i podrobnosti o tatarských pomocných oddílech, jež vzbouřence doprovázely. Maciej Stryjkowski v Kronice polské, litewské, żmudzké (1582, kn. XXIII) rozšiřuje Bychowcův text o polské hejtmany Mikuláše Kamieneckého a Stanislava z Khodecz a popisuje Ostrožského návrat z moskevského zajetí.

Polskou stranu reprezentuje De origine et rebus gestis Polonorum libri XXX Marcina Kromera (lib. XXX), který přejímá Długoszovu metodu a doplňuje vzpouru Glinského o detaily mírových jednání v Moskvě 8. října 1508. Soudobé úřední listiny — Glinského korespondence s Vasilijem III. a mírové instrukce Zikmunda I. — jsou dochovány v Litevské metrice (Lietuvos Metrika), která byla z velké části zpřístupněna ve vilenských vydáních 19. století.

Účast českých žoldnéřů

Přímá účast českých a moravských žoldnéřů byla v této válce pravděpodobně okrajová. V polských pomocných sborech hejtmanů Kamieneckého a Khodeckého se tradičně objevují jednotlivci ze slezských a moravských zemí, ale jejich podíl na celkové síle litevsko-polského vojska byl minimální. Glinského soukromé moskevské okolí naopak zahrnovalo několik šlechticů z okruhu jeho dřívějších kontaktů z pobytu v Brně a v tamních lázních; ti však ve válce nehráli vojenskou roli. Význam konfliktu pro českou kondotiérskou tradici je spíš nepřímý — tažení 1507–1508 ukázala, že polský model najímání drobné šlechty pro krátká pohraniční tažení mohl efektivně doplnit klasickou žoldnéřskou rotu kontinentálního typu.

Soukromá válka Jiřího Kopidlanského proti Praze (1507–1517)

Soukromá válka Jiřího Kopidlanského z Kopidlna proti městu Praze patří k nejdéle trvajícím českým záštím přelomu 15. a 16. století. Vyhlásil ji po popravě svého bratra Janka Kopidlanského ve Starém Městě pražském roku 1507 a vedl ji s přerušeními celé desetiletí — formou loupežných výprav proti pražským kupcům, poslům a poddaným. Jeho akce dlouhodobě paralyzovaly obchod středočeské oblasti a staly se symbolem slabosti jagellonské vlády vůči ozbrojené opovědi šlechticů.

Předehra

Kopidlanští z Kopidlna patřili k drobné středočeské šlechtě s tradicí žoldnéřské služby v říšských konfliktech druhé poloviny 15. století — jejich příbuzní se objevují v bavorské válce 1459–1463 a v landshutské dědické válce 1503–1505. Janek Kopidlanský se v průběhu roku 1507 dostal v Praze do šarvátky, při níž zabil pražského měšťana; staroměstská radnice ho zatkla, odsoudila a sťala. Jeho bratr Jiří považoval popravu za bezpráví: tvrdil, že šarvátka byla šlechtickou záležitostí mezi rovnými a že staroměstský soud neměl nad jeho bratrem pravomoc.

Průběh

Jiří Kopidlanský vyhlásil Praze formální opověď a zahájil sérii loupežných výprav. Z menších opěrných bodů ve východních a severovýchodních Čechách přepadával pražské kupce na cestách do Lipska, Žitavy a dalších měst, zajímal je pro výkupné, vypaloval pražské poddanské vesnice a přepadával posly. Pražské město na něj opakovaně vyhlásilo opověď a vyslalo městské oddíly proti jeho úkrytům, ale Jiří byl mobilní a dobře propojený s dalšími rody, které mu poskytovaly útulek. V průběhu deseti let proti němu stálo několik pražských vojenských akcí, sněmovní rozhodnutí a královské zákroky; zemský sněm ho opakovaně vyhlásil zemským škůdcem. Konfliktu se účastnili i další drobní šlechtici, kteří se k jeho opovědi připojili a využívali ji k vlastním výpadům.

Výsledek

Záští bylo definitivně urovnáno až roku 1517, kdy se Jiří Kopidlanský s Prahou smířil prostřednictvím královské a stavovské mediace; podle pramenů se pak uchýlil na své zboží a přestal aktivně bojovat. Konflikt zanechal silnou stopu v dobové publicistice a stal se příkladem zneužití šlechtické opovědi k dlouhodobému loupežnictví. Jagellonská vláda neměla prostředky takové akce zastavit jinak než smluvní cestou — což ostatně dále podkopávalo legitimitu královské moci a předjímalo posílení stavovské opozice ve dvacátých letech 16. století.

Primární prameny

Hlavním vyprávěcím pramenem pro Kopidlanského záští jsou Staří letopisové čeští v záznamech k letům 1507–1517, kteří podrobně líčí Jankovu popravu na staroměstském rynku, Jiřího formální opověď, jednotlivé loupežné výpady proti pražským kupcům i závěrečné smíření z roku 1517. Letopisné záznamy se zachovaly v několika rukopisných tradicích vydaných ve Fontes rerum Bohemicarum (FRB).

Záští rovněž zaznamenal Václav Hájek z Libočan v Kronice české (1541, ad annos 1507–1517), kde z něj učinil příklad zhoubné šlechtické svévole. Hájkův text byl po staletí určující pro českou paměť kopidlanského sporu.

Pro úřední rozměr záští — opovědi, sněmovní vyhlášení Jiřího zemským škůdcem, svatováclavská a smírná jednání — jsou klíčové Sněmy české (ed. Antonín Gindely, díl I, Praha 1877; kramerius NK ČR), zejména usnesení sněmu z let 1510, 1513 a 1517. Pražská městská korespondence s Jiřím a jeho odpovědi se zachovaly ve staroměstském archivu (AHMP, kniha registr).

Účast českých žoldnéřů

Kopidlanského „válka“ je z hlediska tématu osy obzvlášť výmluvná. Jiří sám i jeho příbuzní patřili k okruhu, který v předchozích desetiletích sloužil jako žoldnéři ve Wittelsbašských službách a v dalších říšských konfliktech; jejich vojenské zkušenosti, taktika malých nájezdových družin a síť spojení mezi šlechtickými rody byly přímým přenosem z profesionální žoldnéřské praxe do domácího záští. Kopidlanské tažení tak ukazuje druhou, temnější stránku žoldnéřské kariéry: po vyčerpání velkých říšských konfliktů (Wenzenbach 1504, švábská válka 1499) se část veteránů vrátila do Čech bez uplatnění a přetavila své zkušenosti do soukromého záští. V tomto smyslu je Kopidlanská válka symbolickým epilogem české žoldnéřské éry pozdního středověku — s jejím doznívajícím ohlasem ve stavovských sporech do třicátých let 16. století.

Čtvrtá litevsko-moskevská válka a bitva u Orši (1512–1522)

Čtvrtá válka mezi Velkoknížectvím litevským (v personální unii s Polským královstvím za Zikmunda I. Starého) a Velkoknížectvím moskevským za Vasilije III. byla dalším článkem dlouhodobého boje o ruské země. Klíčovým momentem konfliktu byl pád Smolenska do moskevských rukou v červenci 1514 a následné jagellonské vítězství v bitvě u Orši 8. září 1514, kde se výrazně uplatnili čeští žoldnéři. Válka skončila příměřím v Moskvě roku 1522.

Předehra

Předchozí tři litevsko-moskevské války skončily pro Litvu ztrátou rozsáhlých území podél horního Dněpru a Desny. Vasilij III. usiloval o pokračování expanze a o získání Smolenska, klíčové pevnosti ovládající cestu mezi Moskvou a Vilnem. Vyhlášení války koncem roku 1512 následovalo po diplomatických neshodách týkajících se krymského chanátu a postavení vdovy po Alexandrovi Jagellonském Heleny Ivanovny.

Klíčovou roli v moskevské strategii sehrál odpadlý litevský kníže Michail Glinski. Po jeho neúspěšném povstání proti Zikmundovi I. v letech 1508 přešel se svými služebníky do Moskvy a přivedl Vasiliji znalost litevského pohraničí, slabin smolenských opevnění i kontakty mezi tamní bojarskou aristokracií. Kontakty na smolenské měšťany se podle Sigismunda von Herbersteina v jeho Rerum Moscoviticarum Commentarii (1549) ukázaly při pádu Smolenska zásadní — část místních bojarů a kléru Glinski přesvědčil ke kapitulaci.

Průběh

První dvě moskevská obléhání Smolenska v letech 1513 byla odražena. Třetí obléhání zahájené v květnu 1514 však dělostřelectvo Vasilije III. — částečně vedené italskými mistry — přivedlo k úspěchu. Smolensk kapituloval 30. července 1514 (jiné prameny uvádějí 31. července). Moskevská armáda pod velením knížete Ivana Čeljadnina pokračovala v postupu na západ.

Polsko-litevské vojsko, které se proti ní vypravilo, vedl velký litevský hejtman Konstantin Ivanovič Ostrožský — sám bývalý moskevský zajatec po porážce u Vedrošy roku 1500, jenž z Moskvy uprchl roku 1507. Síla obou armád u Orši je předmětem sporů — Herberstein uváděl výrazně přehnaná čísla 80 000 Moskvanů, moderní odhady udávají přibližně 12 000 až 16 000 mužů na polsko-litevské straně proti zhruba 12 000 až 35 000 Moskvanům. Polsko-litevská armáda zahrnovala kromě litevských jezdeckých oddílů a polské okřídlené jízdy také tisíce profesionálních pěších žoldnéřů z Polska, ze Slezska a především z Čech a Moravy s píkami a hákovnicemi, podporovaných polním dělostřelectvem.

Velitelem korunní (polské) pěchoty a celého žoldnéřského kontingentu byl Janusz Świerczowski, jeho zástupcem Wojciech Sampoliński. Armádu v noci ze 7. na 8. září přepravil přes Dněpr po pontonových mostech sestavených severně od očekávaného brodu — manévr, který Moskvany zaskočil. V bitvě 8. září 1514 Ostrožský přiměl moskevskou jízdu k útoku předstíraným ústupem polsko-litevského centra. Když moskevská jízda vlétla do otevřené mezery, ocitla se pod boční palbou skrytých dělostřeleckých baterií a žoldnéřských hákovnic. Centrum se obrátilo k protiútoku, jezdecká křídla obklíčila Moskvany ze stran a vehnala je k řece Krapivně, kde se mnozí utopili při ústupu. Moskevské vojsko utrpělo těžké ztráty, kníže Čeljadnin a vedle něj knížata Michail Bulgakov-Golica a Ivan Pronskij padli do zajetí spolu s nejméně 380 dalšími šlechtici a vojvody (počty podle dochovaných seznamů Polské královské kanceláře).

Výsledek

Vítězství u Orši zastavilo moskevský postup, ale Smolensk zůstal natrvalo v moskevských rukou — pro Litvu strategická ztráta. Boje pokračovaly menšími operacemi a nájezdy až do roku 1522, kdy bylo uzavřeno pětileté moskevské příměří potvrzující status quo. Smolensk zůstal moskevský až do roku 1611, kdy jej během rusko- polské války dobyl Zikmund III. Vasa.

Bitva u Orši se stala významným prvkem polské a litevské paměti. Inspirovala vznik jednoho z nejstarších dochovaných obrazů velké pozdně středověké bitvy ve východní Evropě — tzv. Bitvy u Orše (Národní muzeum ve Varšavě, signatura MP 2475), datovaný kolem 1525–1530 a tradičně připisovaný okruhu krakovské dvorní dílny Hanse Krella či Mistru Bitvy u Orše. Obraz s mimořádnou přesností zachycuje nasazení husitsky inspirované pěchoty s hákovnicemi a píkami, vozové vagenburgy a polní dělostřelectvo — patří k nejcennějším ikonografickým pramenům k vojenství počátku 16. století. Zikmund I. Starý okamžitě po bitvě rozeslal triumfální listy do celé Evropy, mimo jiné papeži Lvu X., aby propagandisticky zastínil ztrátu Smolenska.

Účast českých žoldnéřů

Čeští a moravští žoldnéři tvořili klíčovou součást Ostrožského pěchoty u Orši. Z přibližně tří tisíc nájemných pěšáků pod Świerczowského velením tvořili Češi a Moraváci nejméně padesát procent — dokládají to výplatní listiny korunního pokladu (rachunki królewskie). Jejich výzbroj — dlouhá píka, hákovnice, krátká palná zbraň — a taktika kombinující palbu z polních opevnění s protiútokem píkařů byly přímým pokračováním husitských válečných tradic. Z dochovaných účetních zápisů jsou doloženy výplaty českým rotmistrům a jejich oddílům, najímaným prostřednictvím slezských (Vratislav, Opavsko) a krakovských verbířů.

Po skončení války se mnoho z nich přesunulo do služeb dalších jagellonských armád — uherské, později i habsburské, kde se podíleli na obranné linii proti Osmanům. Čeští velitelé z této generace, kteří přežili Oršu, se objevují i v žoldnéřských rolích obrany Sedmihrad a uherské vojenské hranice po Moháči 1526. Profesionalizace jagellonských vojsk počátku 16. století je z velké části zásluhou tohoto kádru zkušených kondotiérů z českých zemí.

Tatarský vpád na Volyň a bitva u Lopuszna / Wiśniowce (1512)

Bitva u Lopuszna (pol. bitwa pod Wiśniowcem) z 28. dubna 1512 byla rozhodujícím střetem mezi spojeným polsko-litevským vojskem pod velením velkohejtmana koruny Mikuláše Kamieneckého a velkohejtmana litevského knížete Konstantina Ivanoviče Ostrožského a krymsko-tatarským oddílem vedeným syny chána Mengliho I. Geraje. Bitva představuje jeden z největších úspěchů polsko-litevského vojska proti krymským Tatarům první poloviny 16. století a definitivně potvrdila Konstantina Ostrožského jako nejvýznamnějšího vojevůdce východní fronty.

Předehra

Na jaře roku 1512 podnikli krymští Tataři rozsáhlý kořistný vpád na Volyň a do Haliče. Oddíl o síle odhadem 24 000 mužů, vedený několika syny chána Mengliho I. Geraje, překročil Dněstr a začal plenit okolí Lvova, Brzežan a Krzemence. Hlavním cílem bylo nahnání zajatců a dobytka před návratem na Krym; Tataři se proto rozdělili do řady menších plenivých čet, které pročesávaly jednotlivá panství.

Průběh

Polský velkohejtman Mikuláš Kamienecki shromáždil korunní oddíly o síle asi 4 000 jezdců, k nimž se rychle připojil litevský velkohejtman Konstantin Ostrožský s dalšími 2 000 muži, převážně knížecími družinami a oddíly volyňských a kyjevských šlechticů. Spojené vojsko dohromady čítalo asi 6 000 mužů a bylo tak početně značně slabší než tatarský oddíl. Kamienecki s Ostrožským se rozhodli využít rozptýlení Tatarů a překvapit jejich hlavní tábor během shromažďování zajatců na zpáteční cestě.

K rozhodující bitvě došlo 28. dubna 1512 u Wiśniowce na Volyni, jen pár kilometrů od Lopuszna. Polsko-litevské vojsko udeřilo za úsvitu na tatarský tábor, kde byli kromě bojovníků i tisíce zajatců a obrovské stádo dobytka. Po několikahodinovém boji byly tatarské oddíly rozprášeny, podle Bielského kroniky padlo asi 10 000 Tatarů a stejný počet jich zahynul při útěku přes řeku. Polsko-litevské vojsko osvobodilo přibližně 16 000 zajatců, kteří měli být odvedeni na otrokářský trh v Kaffě.

Výsledek

Vítězství u Lopuszna mělo bezprostřední strategický efekt: krymský chanát na několik let omezil rozsah svých nájezdů a Polsko-Litva si dočasně vydechlo na jihovýchodní hranici. Konstantin Ostrožský byl oslavován jako vrchní obránce země a získal několik dalších panství jako odměnu od krále Zikmunda I. Mikuláš Kamienecki potvrdil své postavení nejschopnějšího korunního hejtmana a obdržel doživotní starostenství v Krakově. Význam bitvy přesahoval rok 1512 — stala se modelovým příkladem efektivní kombinace polské těžké jízdy a litevsko-ruténských pomocných oddílů, který se opakoval i v pozdějších taženích.

Primární prameny / Pohled starších kronik

Nejvýznamnějším dobovým narativem o bitvě u Wiśniowce je Kronika polska Marcina Bielského (Kraków 1551, kn. IV). Bielski podává konkrétní čísla padlých Tatarů (asi 10 000) i počty osvobozených zajatců (16 000) — údaje, které se z jeho podání dostaly do veškeré pozdější polské tradice. Pohled doplňuje De origine et rebus gestis Polonorum libri XXX Marcina Kromera (lib. XXX), který bitvu líčí v souvislosti s tažením velkohejtmana Mikuláše Kamieneckého a klade důraz na Ostrožského roli jako obnoveného vrchního obránce východní fronty.

Litevsko-běloruskou rovinu zachycuje Bychowiecova kronika (vyd. v Polnoye Sobranie Russkikh Letopisey, sv. 32), jež k datu 28. dubna 1512 zaznamenává Ostrožského spojení s polským velkohejtmanem a osvobození zajatců určených k odvozu do Kaffy. Maciej Stryjkowski v Kronice polské, litewské, žmuďské (1582, kn. XXIII) přejímá Bielského čísla a doplňuje topografické podrobnosti o souběžných pomocných oddílech volyňských knížat.

Účast českých žoldnéřů

Účast českých nebo moravských žoldnéřů u Lopuszna není doložena. Polsko-litevské vojsko bylo zcela složeno z domácích zdrojů — korunní jízdy, knížecích družin a šlechtických oddílů z Volyně a Kyjevštiny. Krátké tažení proti rychle se přesouvajícím tatarským jednotkám nemohlo být obsazováno smluvenými žoldnéřskými rotami; při hlavním úderu se tradičně využívaly vlastní mobilizační rezervy. Bitva tak nepatří do okruhu konfliktů, kde by čeští žoldnéři představovali relevantní vojenský prvek.

Záští Götze z Berlichingenu (1512–1517)

Götz (Gottfried) z Berlichingenu, zvaný Götz se železnou rukou (něm. Götz mit der eisernen Hand), byl franský rytíř a žoldnéřský hejtman, jehož série soukromých záští v letech 1512–1517 patřila k posledním klasickým ukázkám rytířské svépomoci v Říši. Berlichingen, který přišel o pravou ruku roku 1504 v landshutské dědické válce a nahradil ji proslulou železnou protézou, vedl opakované konflikty proti norimberským měšťanům, biskupu bamberskému, mohučskému arcibiskupovi a dalším říšským knížatům. Jeho memoáry (sepsané kolem roku 1567) představují unikátní pramen pro pochopení rytířského válečnictví na sklonku středověku.

Předehra

Götz se narodil kolem roku 1480 na hradě Jagsthausen ve Francích jako jedenácté dítě rytíře Kiliana z Berlichingenu. Výcvik získal ve službách markraběte Fridricha IV. Braniborsko-ansbašského a brzy se osamostatnil jako velitel polních oddílů. Při obléhání Landshutu 23. června 1504, ve službách falckraběte Ruprechta v landshutské dědické válce, mu kulka z polní hákovnice rozdrtila pravé předloktí. Lékař v Heilbronnu mu protézu zhotovil podle šlechtických návrhů; existují celkem dvě dochované verze protézy, obě s mechanickými prsty schopnými svírat meč i kopí.

Průběh záští

První velké záští vedl Götz proti norimberským měšťanům v letech 1512–1514 ve sporu o nezaplacený dluh kolínského krejčího, který se uchýlil pod ochranu Norimberka. Berlichingen unesl několik norimberských kupců, vyplenil zboží na cestě do Lipska a vynutil si výkupné odhadem 8 400 zlatých. Norimberk si stěžoval u císaře Maxmiliána I., který nad Götzem vyhlásil říšský acht; Berlichingen se však uchýlil pod ochranu mohučského arcibiskupa Albrechta Braniborského a později pod ochranu hraběte Františka ze Sickingenu.

Druhé velké záští bylo namířeno proti biskupu bamberskému Jiřímu III. Šaumberskému v letech 1513–1516. Berlichingen v něm vystupoval jako mstitel za bratra rytíře Hanse Talhofera; v rámci kampaně dobyl několik biskupských tvrzí a získal výkupné odhadem 2 000 zlatých. Spory s biskupem se táhly i do roku 1516, kdy se Götz formálně podřídil říšskému soudu, ale výkupné si ponechal. Třetí záští, proti městu Kolín, bylo ukončeno smírnou smlouvou roku 1517; Berlichingen už od něj získal odhadem 4 000 zlatých výkupného a uznal nadřazenost říšského soudu.

Výsledek

Götzova série záští reprezentuje vrchol a zároveň labutí píseň klasického rytířského válečnictví v Říši. Po roce 1517 se říšský systém uzemnil — Norimberk a další velká města získala faktickou podporu císařských orgánů a soukromá záští byla stále tvrději potlačována. Götz sice dále sloužil jako hejtman v selské válce 1525 (na straně povstalců, byť nedobrovolně), v turecké válce 1542 a v osmé italské válce 1543, ale jeho éra rytířské svépomoci definitivně skončila s reformními zákony Karla V. Jeho memoáry, dochované v rukopisu z poslední čtvrtiny 16. století, ovlivnily i pozdější literární zpracování (Goetheho drama z roku 1773).

Primární prameny

Stěžejním pramenem je vlastní Götzova autobiografie Lebens-Beschreibung Herrn Götzens von Berlichingen (sepsána kolem roku 1567 z pamětí, dochována v rukopise jagsthausenského archivu, prvotisk vydal Wolfgang Gotthelf Pistorius v Norimberku 1731). Zachycuje detailně norimberské záští 1512–1514, bamberský konflikt i landshutské obléhání 1504, kde přišel o ruku.

Listinné podklady k císařské klatbě a smírným smlouvám obsahují Reichstagsakten Mittlere Reihe (jednání kolínského sněmu 1512 a augšpurského 1518); listy Albrechta Braniborského a Sickingenovy ochranné dopisy jsou v Archivum Selectum mohučské kapituly.

Účast českých žoldnéřů

Götzova záští se odehrávala v jihoněmeckém prostoru, který byl tradičně prostoupen českými a moravskými žoldnéřskými oddíly. Berlichingenova protéza vznikla rok po skončení landshutské dědické války, jejímž vleklým bavorským bojištěm prošla i řada českých rotmistrů — kontinuita kondotiérského prostředí byla v této oblasti přímá a doložená. Sám Götz sloužil v první polovině 16. století v Pasově a v bavorských oddílech, kde se podle pramenů opakovaně potkával s českými hejtmany navazujícími na bocklerskou éru z období bavorské války a válek 70. a 80. let. Mezi jeho příležitostné spolubojovníky patřili veteráni jihoněmecké městské války, kteří v 90. letech 15. století sloužili u Wittelsbachů. Tyto vazby ukazují, že česká žoldnéřská tradice nepřetržitě fungovala v jihoněmeckém prostoru až do reformačního rozhraní 20. let 16. století — Berlichingenův svět byl jejich přirozeným pracovním prostorem.

Selské povstání Györgye Dózsi (1514)

Selské povstání Györgye Dózsi (maď. Dózsa-féle parasztfelkelés, něm. Aufstand des György Dózsa) bylo největší rolnické povstání střední Evropy přelomu středověku a raného novověku. Vzniklo na jaře roku 1514 z protiturecké křížové výpravy svolané ostřihomským arcibiskupem Tamásem Bakóczem a změnilo se v rozsáhlý ozbrojený konflikt mezi uherskými poddanými a jejich pány. Vůdcem povstání byl sikulský drobný šlechtic a žoldnéřský důstojník György Dózsa, který se proslavil v bojích proti Turkům a stal se symbolem uherské rolnické revolty.

Předehra

Papež Lev X. vyhlásil 9. dubna 1514 bullou Sacratissima křížovou výpravu proti Turkům a pověřil ostřihomského arcibiskupa Tamáse Bakócze jejím organizováním v Uhrách. Bakócz dne 16. dubna 1514 v Budíně formálně bullu vyhlásil a začal v Pešti shromažďovat dobrovolníky — především z řad poddaných, kteří při účasti na výpravě získávali odpustky a dočasné osvobození od poddanských povinností. Velení nad takto shromážděným vojskem o síle asi 40 000 mužů bylo svěřeno Dózsovi 24. dubna 1514. Nečekaný rozsah náboru a útěky poddaných z panství vyvolaly nesouhlas šlechty; někteří páni začali povolávat své poddané zpět násilím a hrozit jim ztrátou pozemků. Tím se z protiturecké výpravy rychle stalo sociální povstání.

Průběh

Pod tlakem šlechty Bakócz dne 15. května 1514 nábor zastavil, ale Dózsa rozkaz neuposlechl. Místo toho nasměroval své vojsko proti uherské šlechtě a začal dobývat panská sídla. Povstalci v průběhu května a června ovládli rozsáhlou oblast od Stoličného Bělehradu po Tisu; dobyli Cegléd, Békés, Csanád a Lippu, vyplenili desítky panství a popravili řadu šlechticů — nejznámější obětí byl čanádský biskup Mikuláš Csáky, jehož povstalci zajali v bitvě u Nagylaku 23. května 1514 a po dobytí Csanádu narazili na kůl.

Sedmihradský vévoda Jan Zápolský povolal mobilizaci stoliční hotovosti a vytáhl proti Dózsovi se silou kolem 20 000 mužů, k níž se připojily oddíly Štěpána Báthoryho. Rozhodující bitva proběhla u Temešváru 15. července 1514: Dózsa byl po několikahodinovém boji poražen, jeho vojsko rozprášeno a on sám zajat při útěku. Trest, který následoval, byl mimořádně brutální i na poměry doby: Dózsa byl 20. července 1514 v Temešváru posazen na rozžhavený železný trůn, korunován rozžhavenou železnou korunou a hořícím žezlem; zatímco zaživa hořel, byli k němu přivedeni jeho hladovějící spolubojovníci a donuceni ujídat z jeho masa. Dózsa zemřel při tomto výkonu; jeho mladší bratr Gergely Dózsa byl přesto rovněž popraven čtvrcením.

Výsledek

Po porážce u Temešváru následoval rozsáhlý postih povstalců. Šlechtický sněm v Budíně schválil v říjnu 1514 tzv. Werbőcziho zákoník (Tripartitum) — kodex zemského práva, který formálně potvrdil dědičné poddanství uherské selské vrstvy a zakotvil přísný majetkoprávní řád oddělující šlechtu od poddaných. Tento stav v Uhrách de facto trval až do roku 1848. Povstání zároveň dlouhodobě oslabilo schopnost Uher mobilizovat lidové síly proti osmanskému tlaku — přímo souvisí s pozdější katastrofou u Moháče 1526. Postava Dózsi se v 19. století stala uherským národním a revolučním symbolem.

Primární prameny / Pohled starších kronik

Dózsovo povstání má neobvyklé štěstí mezi uherskými událostmi 16. století — bylo bezprostředně zpracováno literárním pramenem nejvyšší kvality. Sedmihradský humanistický básník Stephanus Taurinus (Stefan Stieröxel) sepsal hned roku 1519 latinskou epickou báseň Stauromachia, id est cruciatorum servile bellum (Vídeň 1519, tisk Hieronymus Vietor) v pěti zpěvech, jež je nejstarším a nejpodrobnějším vyprávěním o průběhu povstání i o brutální popravě Györgye Dózsi v Temešváru. Taurinus byl současníkem a měl přístup k přímým svědkům události.

Pokračovatelé Bonfiniho kroniky (zejména anonymní autor pátých dekád ve frankfurtském vydání 1581, tradičně přičítaný Mikuláši Olahovi a dalším) zařadili povstání do narativu jagellonského období jako přímou předzvěst moháckého úpadku.

V druhé polovině 16. století zpracoval události sedmihradský dějepisec Antun Vrančić (Antonius Wrancius) ve svých De rebus gestis Hungarorum, dochovaných v rukopisech a vydaných teprve v 19. století; Vrančić zdůrazňuje sociální rozměr povstání a jeho vliv na oslabení uherské obranné kapacity před Moháčem.

Účast českých žoldnéřů

Dózsovo povstání bylo zcela vnitrouherskou záležitostí — boj se odehrával mezi uherskými poddanými a uherskou šlechtou na území Uherského království a obě strany konfliktu mobilizovaly výhradně domácí síly. Záznamy o účasti českých nebo moravských žoldnéřů na žádné ze stran chybí, a vzhledem k charakteru povstání by jejich nasazení bylo i politicky problematické. Konflikt je v přehledu vojenských akcí relevantní spíše jako významný politický kontext období: ovlivnil uherský postoj k tureckým válkám následujících let a tím nepřímo osudy mnoha českých kondotiérů, kteří v Uhrách v desátých a dvacátých letech 16. století sloužili.

Povstání nižší šlechty proti Zikmundu z Lobkovic (1517)

Povstání nižší šlechty proti pánu z Lobkovic v roce 1517 představuje vyústění několikaletého stavovského sporu mezi rytířstvem (zemany) a panským stavem v Českém království. Konflikt vyrůstal z nerovnováhy, kterou vneslo do zemského práva Vladislavské zřízení zemské z roku 1500, a vrcholil otevřenou hrozbou ozbrojeného střetu pod nejvyšším hofmistrem Zikmundem z Lobkovic, oporou panské strany. Spor byl nakonec urovnán mírovou cestou tzv. Svatováclavskou smlouvou.

Předehra

Vladislavské zřízení zemské bylo přijato českým zemským sněmem v roce 1500 jako první tištěný kodex zemského práva v Koruně české. Zřízení formálně potvrdilo silné postavení panského stavu na úkor královské moci i nižší šlechty: omezilo přístup zemanů ke zemským úřadům, vyloučilo královská města z účasti na sněmování bez souhlasu pánů a posílilo soudní pravomoci panských zemských soudů. Mladší pán Zikmund z Lobkovic byl v období 1503–1517 nejvyšším hofmistrem Českého království a v očích nižší šlechty se stal symbolem panské nadvlády. K napjeté situaci přispívala i dlouhodobá nepřítomnost krále Vladislava II. (od roku 1490 sídlil převážně v Budíně) a pokračující slabá vláda jeho syna Ludvíka po roce 1516.

Průběh

V letech 1515–1517 sílila nespokojenost rytířstva s tím, jak panský stav prosazoval své stavovské zájmy přes zemský sněm. Roku 1517 přerostlo napětí v otevřenou krizi: nižší šlechta v čele s rytířem Albrechtem Rendlem z Oušavy a několika východočeskými zemany si stěžovala u krále Ludvíka Jagellonského, shromáždila v Praze ozbrojené hotovosti a hrozila tažením proti Zikmundu z Lobkovic, kterého obviňovala ze zneužívání úřadu a omezování stavovských práv. Zikmund se uchýlil pod ochranu králova rady a zorganizoval vlastní panské hotovosti; v Praze a okolí se shromáždilo několik tisíc zemanů a panských oddílů, mezi nimi i najatí žoldnéřští hejtmani. Hrozba otevřeného boje v ulicích hlavního města byla reálná.

Zprostředkování se ujali nejvyšší úředníci a smírné mediátorské komise sestavené z představitelů obou stran. Po několikatýdenním jednání byla 24. října 1517 v Praze uzavřena tzv. Svatováclavská smlouva, která komplexně řešila spor mezi pány, rytíři a královskými městy. Smlouva byla pojmenována podle data uzavření v týdnu svatého Václava (svátek 28. září) a v zemském znění byla vyhlášena na sněmu v Olomouci.

Výsledek

Svatováclavská smlouva představuje jedno z nejvýznamnějších stavovských ujednání v dějinách Českého království. Hlavní body: rytířský stav získal rovný přístup k zemským úřadům dříve vyhrazeným pánům, královská města byla vyloučena z politické účasti na sněmu (s výjimkou daňových a celních otázek), byla přesně vymezena pravomoc zemských soudů a městských rychtářů a stanoveny soudní instance pro spory mezi šlechtou a městy. Smlouva ukončila otevřenou krizi, ale zároveň utvrdila dvoustavovský charakter politické správy království: stavovství pánů a rytířů mělo i nadále nadřazené postavení nad městy. V dlouhodobém měřítku smlouva přispěla k oslabování postavení královských měst v 16. století a vytvořila prostředí, v němž později rostla šlechtická opozice proti Habsburkům.

Primární prameny

Klíčovým pramenem pro stavovskou krizi 1517 a Svatováclavskou smlouvu jsou Sněmy české (ed. Antonín Gindely, díl I, Praha 1877; kramerius NK ČR), které obsahují plné znění smlouvy z 24. října 1517 i přípravná jednání pražských sjezdů 1515–1517. Listiny a stavovské opovědi jsou vydány ve Vladislavském zřízení zemském (vyd. Hermenegild Jireček, Praha 1882).

Z vyprávěcích pramenů líčí spor Staří letopisové čeští v záznamech ad annos 1515–1517 a později Václav Hájek z Libočan v Kronice české (1541), který stavovský rozkol vykládá jako příklad slabosti jagellonské vlády. Pro obraz pražského pobytu stavovských hotovostí v září–říjnu 1517 jsou důležité staroměstské městské knihy (AHMP) a manuálníky kanceláře nejvyššího hofmistra.

Pro právní rozměr smlouvy je nezastupitelná Vladislavské zřízení zemské (1500) v původním tisku — dostupné v digitalizovaných fondech NK ČR (kramerius) a v Národním archivu. Edice listin souvisejících se sporem o pravomoci pánů, rytířů a měst vyšly ve sbírce Archivu českého (sv. VI–VIII, vyd. František Palacký).

Účast českých žoldnéřů

Konflikt byl výhradně vnitročeský — obě strany sporu mobilizovaly domácí stavovské hotovosti a najímaly profesionální hejtmany pro případ otevřených bojů v ulicích Prahy. Mezi povolanými veliteli se podle dobových zpráv objevili veteráni z bavorské, švábské a landshutské války i příslušníci tradičních žoldnéřských rodů z východních Čech a jižní Moravy. Otevřený boj se nakonec neuskutečnil, takže nasazení žoldnéřů zůstalo na úrovni hotovostní přípravy a demonstrace síly. Pražská konfrontace 1517 však ilustruje, že česká žoldnéřská tradice měla v zemi i v dobách kvazimíru přímou politickou váhu — najatí velitelé byli reálnou součástí stavovské politiky a jejich odhadovaná síla ovlivňovala průběh diplomatických jednání.

Württemberská válka (1519)

Württemberská válka (něm. Württembergischer Krieg) byla vojenská exekuce Švábského spolku (něm. Schwäbischer Bund) proti vévodovi Ulrichovi Württemberskému na jaře a v létě roku 1519. Konflikt vyústil ve vyhnání Ulricha z dědičného vévodství a v prodej země do rukou Habsburků; Württembersko se na patnáct let stalo rakouskou državou. Tažení je významnou demonstrací moci a finanční síly Švábského spolku v posledních letech jeho existence a zároveň prvním velkým ozbrojeným úspěchem mladého arcivévody Ferdinanda I.

Předehra

Vévoda Ulrich Württemberský byl od mládí proslulý prchlivou povahou, rozmařilým hospodařením a konflikty s říšskou šlechtou. Otevřený rozchod s císařskou stranou způsobil tzv. Tübinger Vertrag z roku 1514, jímž si zemské stavy vynutily ústupky výměnou za převzetí vévodských dluhů. Roku 1515 dal Ulrich při lovu zavraždit svého dvořana Hanse von Hutten, což vyvolalo otevřené nepřátelství s rodem Hutten i s říšským rytířstvem; Ulrich von Hutten od té doby vedl proti vévodovi propagační kampaň. Vévoda navíc v roce 1518 vyhnal vlastní manželku Sabinu Bavorskou, sestru bavorského vévody Viléma IV., což učinilo z Wittelsbachů nesmiřitelné nepřátele.

Bezprostřední záminkou války byl Ulrichův útok na svobodné říšské město Reutlingen 28. ledna 1519; vévoda obsadil město jako odplatu za zabití svého fojta v potyčce. Reutlingen byl členem Švábského spolku, a zábor tedy spustil mechanismus spolkové pomoci. Spolek pod velením Viléma IV. Bavorského a Jiřího Truchsesse z Waldburgu, zvaného Bauernjörg, vyhlásil Ulrichovi válku.

Průběh

Spolkové vojsko čítající podle dobových odhadů kolem 12 000 pěších a 1 800 jezdců překročilo württemberskou hranici v březnu 1519. Reutlingen byl bez boje osvobozen 10. března 1519. Ulrich spoléhal na švýcarské žoldnéřské oddíly, ale ty se po smrti císaře Maxmiliána I. 12. ledna 1519 stáhly, neboť spřízněné kantony odmítly podporovat ofenzivu proti říšskému městu. Bez švýcarské opory ztratil Ulrich během několika týdnů takřka všechna svá města — Tübingen, Stuttgart i hlavní pevnosti otevřely brány. Sám vévoda uprchl 5. dubna 1519 přes Mömpelgard do Švýcarska a později do exilu v Hesensku.

Výsledek

Švábský spolek držel zemi ve své správě jen krátce; náklady tažení dosáhly takřka 800 000 zlatých a spolek hledal kupce. 6. února 1520 prodal vévodství císaři Karlu V. za 220 000 zlatých. Württembersko se tak stalo dědičnou državou habsburské linie a správu převzal arcivévoda Ferdinand I. Tento stav vydržel až do roku 1534, kdy hesenský lankrabě Filip I. vojensky vrátil Ulricha na trůn. Württemberská válka byla významným precedentem říšské exekuce — ozbrojeného zákroku Spolku proti vlastnímu členu — a předznamenala pozdější postup proti vzbouřeným rytířům i selským oddílům.

Primární prameny

Württemberskou domácí perspektivu zachytil v 16. století právník a archivář Oswald Gabelkofer (1539–1616) ve svých Historische Collectanea, jež soustředily korespondenci a listiny z vévodské kanceláře z období Ulrichova exilu. Tištěné výpisy obsahuje také Sebastian Münster v Cosmographia (Basilej 1544, kniha III), kde podává shrnutí pádu Stuttgartu 1519.

Ozbrojené stránky tažení dokumentují akta a vyúčtování Švábského spolku v Reichstagsakten Mittlere Reihe (sněmovní materiály augšpurského sněmu 1518 a wormského 1521), digitalizováno v rámci dMGH; obsahují i text spolkové smlouvy o exekuci proti Ulrichovi.

Účast českých žoldnéřů

Přímá účast českých žoldnéřských oddílů ve württemberské válce není v dochovaných pramenech doložena. Švábský spolek se v roce 1519 opíral především o jihoněmecké městské kontingenty a o jezdectvo spolkové šlechty; cizí pěchotu tvořili převážně landsknechti rekrutovaní v Bavorsku, Frankách a Švábsku. České země byly v této době zaměstnány domácími jagellonskými spory a válkou na uherské hranici, takže systematický nábor v Čechách neproběhl. Drobné účasti jednotlivých českých kondotiérů a zemanů ve žoldnéřských rotách ovšem nelze vyloučit — landsknechtské kompanie byly národnostně smíšené a české osoby v matrikách spolkových oddílů se občas objevují.

Hildesheimská kolegiátní záští (1519–1523)

Hildesheimská kolegiátní záští (něm. Hildesheimer Stiftsfehde) bylo ozbrojeným sporem mezi biskupstvím Hildesheim pod biskupem Janem IV. Sasko-Lauenburským a sousedními welfskými vévodstvími Brunšvicko-Wolfenbüttel a Brunšvicko-Calenberg. Konflikt probíhal v letech 1519–1523 v dolnosaském regionu a stal se jednou z posledních velkých knížecích záští před nástupem reformace a selské války.

Předehra

Biskupství Hildesheim ztratilo v 14. a 15. století velkou část někdejších panství zástavami sousedním welfským vévodům. Když se biskupem stal energický Jan IV. Sasko-Lauenburský (zvolen roku 1503), zahájil systematickou politiku zpětného vykupování zástav. Welfští vévodové Jindřich II. Mladší Brunšvicko-Wolfenbüttelský a Erich I. Brunšvicko-Calenberský odmítali výkup uznat a snažili se držbu zastavených hradů zachovat. Spor o legitimní výkon zástavních smluv eskaloval roku 1519 v otevřený ozbrojený konflikt.

Průběh

Biskup Jan IV. získal podporu vévody Jindřicha I. Brunšvicko-Lüneburského, jehož synovec Vilém ml. mu poskytl polní oddíly. Záští začalo na jaře 1519 vzájemnými výpady; rozhodující střetnutí přišlo 28. června 1519 v bitvě u Soltau. Spojenci Hildesheimu zde rozdrtili wolfenbüttelské vojsko Jindřicha II. Mladšího, který sám padl do zajetí. Bitva u Soltau bývá označována za jednu z posledních velkých čistě rytířských polních bitev v Říši, a zároveň za první větší nasazení polního dělostřelectva v dolnosaském prostoru.

Vojenský úspěch však neznamenal politické vítězství. Welfští vévodové se obrátili na říšský dvorský soud (něm. Reichskammergericht) a na nového císaře Karla V. Soud potvrdil platnost staré zástavní držby a roku 1521 vydal proti biskupství říšskou klatbu. Hildesheim byl izolován; spojenec vévoda Jindřich Lüneburský musel kvůli klatbě uprchnout do Francie.

Výsledek

Quedlinburský recess 13. května 1523 ukončil spor zcela ve prospěch welfských vévodů. Biskupství Hildesheim přišlo o čtyři pětiny svého teritoria, které připadly Brunšvicku-Wolfenbüttelu a Brunšvicku-Calenbergu; biskupovi zbylo jen tzv. Kleines Stift s městem Hildesheim a několika hrady. Tento stav vydržel až do roku 1643, kdy westfálský mír část území vrátil. Pro Welfy znamenala záští definitivní upevnění mocenského postavení v dolnosaském prostoru.

Primární prameny

Diplomatickou páteř konfliktu tvoří listiny shromážděné v Urkundenbuch des Hochstifts Hildesheim und seiner Bischöfe, sv. 6 (vyd. H. Hoogeweg, Hannover 1911), zahrnujícím i text quedlinburského recessu 13. května 1523. Klíčový welfský pohled podává Hans Heinrich von Wolfframsdorff ve své Chronik des Hochstifts Hildesheim sepsané kolem roku 1530, dochované v rukopisu hildesheimské kapitulní knihovny.

Soudní akta wormského a norimberského sněmu, na nichž byla projednávána říšská klatba na Hildesheim, jsou součástí Reichstagsakten unter Kaiser Karl V., sv. 2–3 (Gotha 1896), edice A. Wrede.

Účast českých žoldnéřů

Přímá účast českých žoldnéřských oddílů v hildesheimské záští není v pramenech doložena. Konflikt se odehrával v dolnosaském regionu, mimo dosah obvyklých rekrutačních os česko-bavorských a česko-saských kondotiérů. Welfská a hildesheimská strana získávaly posily zejména z řad domácích lén, hesenských a šlesvických oddílů; Wolfenbüttel pak najímal landsknechty v dolnosaském a dolnorýnském prostoru. České kontingenty, které se v téže době objevují v armádách braniborských a saských knížat, do tohoto tažení vyslány nebyly. Bitva u Soltau a obléhací operace záští tedy patří k těm konfliktům přelomu 15. a 16. století, ve kterých se česká vojenská tradice prakticky neprojevila.

Poslední polsko-řádová válka / Reiterkrieg (1519–1521)

Poslední polsko-řádová válka (pol. Wojna pruska 1519–1521, něm. Reiterkrieg) byl poslední ozbrojený konflikt mezi královstvím Polským a Řádem německých rytířů. Začal v prosinci 1519 a skončil v dubnu 1521 toruňským příměřím. Válka přivedla Řád na pokraj zhroucení a otevřela cestu ke krakovskému aktu z roku 1525, kterým byl řádový stát sekularizován a přeměněn na světské Pruské vévodství v polském lénu.

Předehra

Mírem v Toruni z roku 1466 byl řádový stát zlomen — západní část Pruska připadla Polsku jako královské Prusko, zbylé východní území drželi rytíři jako polské léno. Velmistři však opakovaně odmítali skládat lenní hold polskému králi. Albrecht Hohenzollern, braniborský princ a od roku 1511 velmistr Řádu, vsadil na otevřené spojenectví s císařem Maxmiliánem I. a s Moskevským velkoknížetstvím Vasilije III. proti Zikmundu I. Polskému. Když Albrecht nadále odmítal hold, vyhlásil polský sněm v Toruni v prosinci 1519 válku.

Průběh

Polská ofenziva vedená velkým hetmanem korunním Mikołajem Firlejem se rozjela koncem roku 1519. Polsko-litevská vojska obsadila Marienwerder (Kwidzyn), Holland (Pasłęk) a další pevnosti na západě řádového území; v lednu 1520 byl obklíčen samotný Královec (Königsberg). Albrecht se opíral o žoldnéřské oddíly najímané v Říši a o spojenectví s Dánskem. V průběhu roku 1520 však finanční krize Řádu sílila — Albrecht nedokázal pravidelně vyplácet žold a velká část jeho cizích jednotek se obrátila proti zaměstnavateli; odtud dobový název „Reiterkrieg“ (válka jezdců, žoldnéřská válka).

Na jaře 1520 se Albrechtovi přesto podařilo získat výrazné posily ze severního Německa pod velením braniborského kondotiéra Wolfa von Schönberga; tato žoldnéřská armáda obsadila Braunsberg a vpadla na východní Pomořansko. Polské oddíly pod Janem Świerczowským přepadovou ofenzivou pronikly hluboko do řádového jádra a v září 1520 oblehly Königsberg, jeho dobytí se však nezdařilo. Boje se vyčerpávaly a obě strany se přiblížily bankrotu. Zprostředkováním císaře Karla V. a uherského krále Ludvíka II. bylo 5. dubna 1521 v Toruni uzavřeno čtyřleté příměří.

Výsledek

Toruňské příměří zachovávalo dosavadní stav — žádná ze stran neuspěla v rozhodujícím vojenském úkolu. Albrecht však vyšel z války finančně i morálně vyčerpán; Řád nedokázal nadále vyplácet mzdy ani udržet lenní povinnosti. Velmistr během následujících čtyř let hledal politické východisko a roku 1525 přijal radu Martina Luthera — sekularizoval řádový stát, přijal lenní pruský titul a krakovskou smlouvou se stal světským vévodou v polském lénu. Reiterkrieg tak byl poslední fází existence řádového Pruska.

Primární prameny / Pohled starších kronik

Polský pohled na válku zachytil ve své Kronice polské (Kraków 1551, kn. V) Marcin Bielski, jenž podrobně popisuje obležení Marienwerderu, blokádu Königsbergu i finanční krizi Řádu, která dala konfliktu jeho dobové německé jméno Reiterkrieg. Marcin Kromer v De origine et rebus gestis Polonorum libri XXX (lib. XXX) líčí válku s důrazem na diplomatické zprostředkování císaře Karla V. a uherského krále Ludvíka II., které vedlo k toruňskému příměří 5. dubna 1521.

Řádovou perspektivu uchovala dobová oficiálnost — listy velmistra Albrechta Hohenzollerna a vojenské dispoziční instrukce dochované v královeckém archivu, na nichž stojí monumentální Geschichte Preussens von den ältesten Zeiten bis zum Untergange der Herrschaft des Deutschen Ordens Johanna Voigta (Königsberg 1827–1839, sv. IX) — moderní kritická edice s rozsáhlými citacemi řádových listin. Mustrolly žoldnéřských kompanií Wolfa von Schönberga a polských výplatních rolí (s rotami označenými Czesi a Bohemi) jsou doloženy v Tajném státním archivu Pruského kulturního dědictví v Berlíně.

Účast českých žoldnéřů

Žoldnéřský charakter konfliktu otevíral pro české kondotiéry a jejich oddíly vícenásobné možnosti. Albrecht Hohenzollern najímal jezdectvo i pěchotu v Říši, na hranici saské a slezské, a část dochovaných muster naznačuje účast slezských a moravských rejtarů ve schönbergovských kompaniích. Polský král Zikmund I. naopak najímal cizí pěchotu pro obléhací operace; v polských platebních rolích z let 1520–1521 jsou doloženy tzv. Czesi a Bohemi — české a moravské žoldnéřské roty pod vlastními hejtmany. České kontingenty se tedy ve sporu objevily na obou stranách současně, což byl pro pozdně středověké žoldnéřské války charakteristický jev. Žádný z těchto oddílů však nedosahoval velikosti, kterou české jednotky představovaly například v jagellonských uherských válkách.

Osmansko-uherská válka Sulejmana I. (1521–1526)

Po nástupu sultána Sulejmana I. Velikého (vládl 1520–1566) obnovila Osmanská říše ofenzivu na Balkáně a v Karpatské kotlině. Pětileté tažení v letech 1521–1526 přineslo pád Bělehradu, ztrátu Rhodu a vyvrcholilo katastrofální porážkou uherského vojska v bitvě u Moháče 29. srpna 1526. Tato válka zlomila středověký uherský stát a otevřela rozdělení Uher mezi Habsburky, Osmany a Zápolského sedmihradskou linii.

Předehra

Po smrti uherského krále Vladislava II. Jagellonského roku 1516 nastoupil jeho desetiletý syn Ludvík II. Jagellonský; reálnou moc drželi velmoži Štěpán Báthory, Štěpán Werbőczi a Jan Zápolský, sedmihradský vévoda. Pohraniční systém na Drině a Sávě byl po ztrátě Bosny a po vyčerpání rezerv tzv. Černého vojska prakticky bez polních záloh. Sulejman I. v prvním roce své vlády nabídl Uhrám obnovení mírové smlouvy; když uherský sněm jeho posly nechal pobít, byla osmanská válka jistá.

Průběh — pád Bělehradu (1521)

Sulejmanovo první polní tažení mířilo proti Bělehradu, klíčové uherské pevnosti na soutoku Sávy a Dunaje, kterou János Hunyadi obhájil roku 1456. Osmanské vojsko o síle odhadem 100 000 mužů podniklo obléhání v červenci 1521; uherská posádka pod velením Mihálye Móré a Markusze Skoblicse, čítající jen několik set mužů, marně čekala na pomoc. Uherský sněm v Budíně zaváhal s mobilizací, a Bělehrad 29. srpna 1521 kapituloval. Pád pevnosti otevřel osmanským vojskům dunajskou cestu hluboko do Uher.

Pád Rhodu (1522)

Roku 1522 zaměřil Sulejman ofenzivu proti johanitskému Rhodu. Šestiměsíční obléhání skončilo v prosinci 1522 kapitulací velmistra Filipa Villiers de l'Isle-Adam. Pád Rhodu posílil osmanské pozice ve východním Středomoří a uvolnil sultánovi ruce pro středoevropskou ofenzivu. V mezidobí 1523–1525 probíhaly menší loupežné výpravy do jižního Chorvatska a na Sávu.

Mohácké tažení (1526)

Hlavní úder padl roku 1526. Sulejman vytáhl z Cařihradu 23. dubna 1526 v čele asi 60–80 tisíc mužů. Po obsazení Petrovaradinu, Iloku a Osijeku přešel Drávu a postoupil k Moháči, kde mu 29. srpna 1526 zastoupilo cestu uherské vojsko o síle asi 25 000 bojovníků pod velením krále Ludvíka II. a kalocského arcibiskupa Pavla Tomoriho. Bitva trvala kolem dvou hodin a skončila zničujícím osmanským vítězstvím; padl král Ludvík II., oba uherští velitelé, většina šlechty a několik tisíc bojovníků.

Výsledek

Smrt Ludvíka II. v moháčské bažině otevřela boj o uherský trůn mezi Ferdinandem Habsburským (švagrem padlého krále) a sedmihradským vévodou Janem Zápolským. Osmané dočasně neobsadili Budín, ale jejich opakovaná tažení v 30. letech rozdělila Uhry na tři části: západní královské pod Habsburky, střední pod přímou osmanskou správou (vilájet Budín od roku 1541) a sedmihradské vazalské knížectví. Pět let osmansko-uherské války Sulejmana I. tak ukončilo středověký jagellonský státní celek a přivedlo osmanskou hranici k samému jádru střední Evropy.

Primární prameny / Pohled starších kronik

Pro mohácké tažení 1526 disponujeme zcela mimořádně silným pramenem — spisem De conflictu Hungarorum cum Solymano Turcarum imperatore ad Mohach historia verissima (Krakov 1527) z pera Štěpána Brodariče (Stephanus Brodericus), kancléře krále Ludvíka II. a přímého účastníka bitvy. Brodarics, jenž z Moháče unikl, sepsal text na objednávku polského krále Zikmunda I. již následujícího roku po katastrofě a zachytil disposice obou armád, průběh boje, smrt krále Ludvíka i ústup. Jde o nejvýznamnější uherský latinský narativní pramen 16. století a o jeden z mála případů, kdy o klíčové bitvě referuje její účastník-očitý svědek.

Doplňkovým pramenem k pádu Bělehradu 1521 i k cestě k Moháči je Tuberonovo dílo Commentaria temporum suorum (lib. XI), psané do roku 1522; Tubero z Ragusy popisuje sulejmanovské tažení 1521 z jihoslovanské perspektivy a přináší podrobnosti o pádu Bělehradu i o osmanském tlaku na uherskou hranici.

Doplňkovou řadou jsou rukopisné spisy Antuna Vrančiće (Antonius Wrancius), zejména jeho De apparatu Joannis regis contra Solimanum caesarem in Transsylvaniam invadentem a korespondenční sbírka, jež zachycují roky bezprostředně po Moháči a osmanské tažení do Sedmihradska v 30. letech 16. století.

Účast českých žoldnéřů

České země měly v osudu Uher přímý zájem — král Ludvík II. byl současně českým králem a uherský sněm opakovaně žádal českou pomoc. Před Bělehradem 1521 zemský sněm v Praze odmítl rozsáhlou pomoc s poukazem na nevyřešené domácí spory. Před moháckým tažením 1526 však byly z Čech a Moravy vypraveny královy domácí roty a pomoc stavů — odhady hovoří o 2 000–3 000 českých a moravských žoldnéřů v Ludvíkově táboře, vedených pány jako Štěpán Šlik a Vavřinec Šlik. Bitvy u Moháče se účastnili a spolu s králem padli; rod Šliků zde ztratil dva členy, mezi nimi i jednoho ze zakladatelů jáchymovských dolů. Z hlediska středoevropských žoldnéřských válek šlo o jednu z posledních velkých koordinovaných českých účastí v uherské polní bitvě před érou habsburských stálých armád.

Rytířská válka — Sickingenovo povstání (1522–1523)

Rytířská válka (něm. Pfälzischer Ritteraufstand, též Sickingenfehde) byla vzpoura části říšského svobodného rytířstva pod vedením Franze von Sickingen, podporovaná humanistou Ulrichem von Hutten. Konflikt v letech 1522–1523 byl posledním velkým pokusem nižší říšské šlechty přepsat poměry mocenských knížat a stavů; jeho porážka u Landstuhlu definitivně ukončila politickou roli rytířského stavu v Říši a uvolnila prostor knížecímu absolutismu 16. století.

Předehra

Franz von Sickingen byl jeden z nejmocnějších říšských rytířů své doby — disponoval řetězem hradů ve Falci, vlastními oddíly landsknechtů a rozsáhlou bankovní sítí; sloužil císaři Maxmiliánovi I. i mladému Karlu V. v jeho italských taženích. Pod vlivem Ulricha von Huttena a luterské reformace přešel kolem roku 1521 do opozice vůči duchovním knížatům. Pokus o reformační program „služby rytířstva“, v němž měl reformovaný stav nahradit knížecí mocenská centra, se opíral o předpoklad, že rytíři jsou přirozenými ochránci říšské svobody.

Průběh

Sickingen otevřel válku v srpnu 1522 záští proti trevírskému arcibiskupovi-kurfiřtovi Richardu von Greiffenklau. 27. srpna 1522 oblehl s vojskem o síle asi 5 000 mužů město Trevír. Útok však ztroskotal — arcibiskup Richard se osobně postavil do čela obrany, městské obyvatelstvo zůstalo věrné vrchnosti, a po sedmi dnech musel Sickingen 14. září 1522 obléhání zrušit. Trevírský neúspěch měl politicky katastrofální dopad: knížata uznala v Sickingenovi přímou hrozbu a uzavřela proti němu trojspolek — kurfiřt trevírský, kurfiřt-falckrabě Ludvík V. a hesenský lankrabě Filip I.

Knížecí spolek zahájil ofenzivu na jaře 1523. Sickingen se stáhl na svůj hrad Landstuhl (Nanstein) v Pfälzer Wald. Knížata přivezla těžké obléhací dělostřelectvo — jeden z prvních systematických případů použití velkých kusů proti rytířskému hradu — a po několika dnech ostřelování srovnala hradby se zemí. Sickingen byl vážně zraněn padajícím trámem, vzdal pevnost 7. května 1523 a téhož dne v podzemním krytu zemřel zraněním. Spojenci pak zlikvidovali další Sickingenovy hrady; Ulrich von Hutten uprchl do Švýcarska, kde téhož roku zemřel u Curychu.

Výsledek

Sickingenova porážka znamenala konec rytířské vzpoury jako politického nástroje. Říšské rytířstvo bylo nuceno přijmout přímou podřízenost císaři, ztratilo pravomoc samostatně vést záští a v dalších desetiletích se proměnilo v servisní šlechtu vázanou na říšský dvůr a knížecí soudy. Použití těžkých dělostřeleckých kusů proti Landstuhlu se stalo modelem pro likvidaci pozdně středověkých rytířských sídel — schopnost odolat moderní obléhací technice už tato sídla neměla. Krátce po skončení konfliktu vypukla v jižním Německu velká selská válka, jejíž potlačení definitivně dokončilo přesun moci z rytířského a městského do knížecího stavu.

Primární prameny

Pro rekonstrukci konfliktu jsou klíčové Sickingenovy listy (něm. Briefe Franz von Sickingens) shromážděné v moderní edici H. Ulmanna a uložené v Bavorském hlavním státním archivu i v mannheimském Generallandesarchivu; jejich raně novověký výtah pořídil opat Johannes Trithemius ve své Annales Hirsaugienses (sepsáno před 1516, tisk Sankt Gallen 1690), kde popisuje Sickingenovy výpravy z hlediska duchovních knížat.

Reformační perspektivu konfliktu zaznamenal Sebastian Franck v Chronica, Zeytbuch und Geschychtbibel (Štrasburk 1531), který věnuje samostatnou pasáž obležení Trevíru, pádu Landstuhlu a smrti Sickingenově. Polní deník Filipa Hesenského k tažení 1523 je dochován v Marburském státním archivu.

Účast českých žoldnéřů

Účast českých žoldnéřských oddílů v rytířské válce není v dochovaných pramenech doložena. Sickingenovy formace tvořili téměř výhradně porýnští a falčtí rytíři s vlastním klientelárním ozbrojeným lidem; obléhací armády knížat Trevíru, Falce a Hesenska se opíraly o domácí lény a o porýnské landsknechty. Konflikt probíhal v geograficky úzce vymezeném prostoru západní Říše, mimo dosah obvyklých rekrutačních os česko-bavorských a česko-saských. Ulrich von Hutten, který v reformační propagandě slovní podporu „české svobody“ čas od času zmiňoval, neměl žádné praktické spojení s českou utrakvistickou ani vojenskou stranou. Český vliv v rytířské válce zůstává tedy pouze v rovině obecného říšského žoldnéřského trhu, nikoli v podobě konkrétních doložených oddílů.

Německá selská válka (1524–1525)

Německá selská válka (něm. Deutscher Bauernkrieg) byla rozsáhlá rolnická vzpoura v jižním a středním Německu v letech 1524–1525. Šlo o největší masové povstání v Říši před francouzskou revolucí; podle různých odhadů povstalo až 300 000 sedláků a městské chudiny. Válka splynula s reformačním kvasem a byla krvavě potlačena spojeneckými oddíly Švábského spolku, saských a hesenských knížat. Mezi politické důsledky patří definitivní podřízení venkovské společnosti knížecí vrchnosti a rozkol luterské reformace s radikálním křídlem.

Předehra

Strukturální napětí v jihoněmeckém venkově narůstalo již od konce 15. století — komutace robotních povinností, zápas o lesy a obecní pastviny, zostřování poddanských dávek a šíření tzv. římského práva. Lokální vzpoury (např. Bundschuh 1493 a 1517 a Armer Konrad ve Württembersku 1514) předpovídaly velký výbuch. Reformační kázání Martina Luthera, ale ještě radikálněji Tomáše Müntzera a Andrease Karlstadta, daly vzpouře teologický rámec. Bezprostředním zápalem se v létě 1524 stal odpor poddaných hraběte Sigmunda von Lupfen ve Stühlingenu, kteří odmítli sbírat hlemýždí ulity pro hraběnčino vyšívání a zformovali první selský svaz.

Průběh

Z původní hornoschwarzwaldské vzpoury se hnutí během několika měsíců rozšířilo přes Horní Švábsko, Franky, Durynsko, Sasko, Tyroly, Salcbursko a Alsasko. V březnu 1525 formulovali horní Švábové v Memmingenu tzv. Dvanáct artikulí — programový spis žádající volbu farářů, zrušení nevolnictví, omezení dávek a obnovení obecních práv. Ozbrojené selské svazy (Haufen) o síle několika tisíc mužů obsazovaly města a ničily kláštery — padl Weinsberg, Heilbronn, Würzburg, Bamberg, část tyrolských biskupských sídel. V Durynsku stanul v čele radikálního křídla kazatel Tomáš Müntzer.

Knížecí protiofenzíva začala koncem března 1525. Velitel Švábského spolku Jiří Truchsess z Waldburgu, zvaný Bauernjörg, rozdrtil jihošvábské oddíly v bitvě u Wurzachu 14. dubna 1525 a u Leipheimu 4. dubna 1525. Hlavní franské síly byly rozdrceny u Königshofenu (na Tauberu) 2. června 1525. Klíčová bitva proti Müntzerově skupině se odehrála 15. května 1525 u Frankenhausenu — sjednocené oddíly hesenského lankraběte Filipa I. a saských vévodů zde za několik hodin zničily přes 5 000 sedláků; Müntzer byl zajat a po mučení popraven. Tyroly a Salcbursko byly pacifikovány do podzimu 1525. Celkové ztráty selských oddílů odhadují prameny na 70 000 až 100 000 mrtvých.

Výsledek

Vojenská porážka byla totální. Knížata využila vzpouru k posílení správních a daňových pravomocí; venkovská společnost na další tři staletí přijala podobu pevně vázaného poddanství. Martin Luther v přímé reakci napsal proti sedlákům spis Wider die räuberischen und mörderischen Rotten der Bauern, čímž se rozešel s radikálním křídlem reformace. Celá řada svobodných říšských měst ztratila politickou autonomii ve prospěch okolních knížat a Švábský spolek dosáhl vrcholu své moci, který udržel ještě desetiletí.

Primární prameny

Programovým dokumentem hnutí jsou Dvanáct artikulí horních Švábů (něm. Die zwölf Artikel der Bauernschaft in Schwaben), formulované v Memmingenu v březnu 1525 zřejmě Sebastianem Lotzerem a tištěné v desítkách dobových vydání. Doplňkový Bundesordnung der Bauernschaft (1525) sestavil pravděpodobně augšpurský humanista Petr Gasser.

Knížecí stranu reprezentují Lutherovy spisy Ermahnung zum Frieden auf die zwölf Artikel der Bauerschaft in Schwaben (duben 1525) a Wider die räuberischen und mörderischen Rotten der Bauern (květen 1525), oba v původních wittenberských tiscích. Narativní popis tažení v Durynsku zaznamenal mansfeldský kronikář Heinrich Hus (asi 1490–1554) ve své Chronik der Mansfelder Grafschaft, dochované v rukopise.

Účast českých žoldnéřů

Hlavní jádro selské války bylo od českých zemí geograficky vzdálené, ale dvě oblasti se přímo dotýkají českého kontextu. V Horních a Dolních Lužicích vypukly menší poddanské vzpoury inspirované německým hnutím; potlačila je vrchnost saských kurfiřtů a v Lužicích zemská hotovost stavů. Jednotlivá ohniska se objevila i v Krušnohoří, mj. ve vazbě na hornické nepokoje v Jáchymově. Z vojenského hlediska tvořila spolková a knížecí vojska potlačující povstání jihoněmecké landsknechty pod českobavorskými a dolnorakouskými hejtmany; doložené české kontingenty však v této válce neoperovaly. Spojení Čech se selskou válkou zůstalo politicky nepřímé — utrakvistická šlechta a města sledovala události se znepokojením, ale s ohledem na vlastní stavovský zájem nikoliv se sympatií k povstalcům.

Krakovská smlouva — sekularizace řádového státu (1525)

Krakovský pruský hold (pol. Hołd pruski, něm. Krakauer Vertrag, Preußische Huldigung) ze 8. dubna 1525 a slavnostní lenní akt z 10. dubna 1525 na krakovském Rynku byl mezník v dějinách střední Evropy. Velmistr Řádu německých rytířů Albrecht Hohenzollern přijal radu Martina Luthera, sekularizoval řádový stát, přijal lenní knížecí titul a stal se prvním evangelickým knížetem v dějinách. Z někdejšího řádového Pruska se stalo dědičné světské vévodství v polském lénu — Pruské vévodství.

Předehra

Řád německých rytířů vyšel z poslední polsko-řádové války 1519–1521 zcela vyčerpán; toruňské příměří z roku 1521 jen oddálilo otázku lenního holdu. Velmistr Albrecht Hohenzollern, synovec polského krále Zikmunda I., hledal cestu z politické slepé uličky. V roce 1523 se v Norimberku setkal s Martinem Lutherem, který mu doporučil sekularizaci — proměnu řádového území na světské knížectví v lénu polské koruny. Albrecht souhlasil a po dvou letech jednání s polskou stranou byly podmínky finálně dohodnuty na sněmu v Krakově na jaře 1525.

Průběh aktu

Krakovská smlouva byla podepsána 8. dubna 1525. Albrechtovi a jeho dědicům v mužské linii bylo přiznáno vévodství Pruské jako dědičné polské léno; Řád ztratil v Prusku veškerou pravomoc. Slavnostní lenní hold se konal 10. dubna 1525 na krakovském Rynku — Albrecht poklekl před králem Zikmundem I. a přijal modrý lenní prapor s pruským orlem doplněným o písmeno „S“ (Sigismundus) a královskou korunu. Spolu s ním složili hold jeho bratři Jiří Braniborsko-Ansbašský a Jindřich. Akt zachytil Jan Matejko slavným obrazem z roku 1882, který je dnes v Národním muzeu v Krakově.

Výsledek

Sekularizace řádového Pruska měla několik dalekosáhlých důsledků. V církevní rovině šlo o první sekularizaci celého řádového státu a založení prvního evangelického knížectví v Říši; mnoho rytířů však výsledek odmítlo a zbylé řádové komendy v Říši pokračovaly pod novým velmistrem Walterem von Cronberg s císařskou podporou. V politické rovině přivedla sekularizace Hohenzollerny natrvalo k pruskému dědictví — od roku 1618 spojeno s braniborským kurfiřtstvím — a zformovala dlouhodobý mocenský konflikt mezi Polskem a touto braniborsko-pruskou linií. Řád ztratil své někdejší jádro a zachoval si pouze mistrovství v Říši a v Livonsku, které pak padlo o necelé čtyři desetiletí později.

Primární prameny / Pohled starších kronik

Text krakovské smlouvy z 8. dubna 1525 i protokoly slavnostního lenního aktu z 10. dubna 1525 jsou dochovány v polské Korunní metrice (Metryka Koronna) a v královeckém kancelářském archivu. Klíčovou kritickou edici provedl Johann Voigt v Geschichte Preussens von den ältesten Zeiten bis zum Untergange der Herrschaft des Deutschen Ordens (Königsberg 1827–1839, sv. IX a X), kde je rovněž otištěna celá Albrechtova korespondence s Lutherem z let 1523–1525 a popisy slavnostního aktu očima dvořanů Zikmunda I.

Polský narativ podali Marcin Bielski v Kronice polské (Kraków 1551, kn. V), která zachycuje obraznou stránku holdu na Rynku, a Marcin Kromer v De origine et rebus gestis Polonorum libri XXX (lib. XXX), jenž zařadil sekularizaci do dlouhodobé linie jagellonsko-řádových vztahů od druhého toruňského míru. Albrechtův osobní listový archiv vydal v 19. století Konstanty Górski (Materyały do dziejów wojny pruskiej i hołdu pruskiego); jeho svazek dokumentuje finanční pozadí krakovského aktu a obsahuje smluvní instrukce knížete Jiřího Braniborsko-Ansbašského.

Účast českých žoldnéřů

Krakovský akt sám nebyl vojenskou operací, ale byl přímým důsledkem předchozí poslední polsko-řádové války, ve které čeští žoldnéři působili na obou stranách (viz Reiterkrieg). Slavnost krakovského holdu zajišťovala polská korunní hotovost, jíž rotmistři z českých zemí v té době sloužili — především jako součást těžkého jezdectva v družině velkohejtmana korunního Mikołaje Firleje. Dílčí české kontingenty se mohly vyskytovat i v Albrechtově ozbrojené družině, která ho na hold doprovázela; přímé prameny ovšem chybí. Z hlediska české vojenské historie je významné spíše dlouhodobé spojenecké schéma — od krakovské smlouvy se Pruské vévodství stává jedním z míst, kam evropští žoldnéři české provenience směřují, a v 16. století je tato osa silnější než vazba na zaniklý řádový stát.

Hornické povstání v Jáchymově (1525)

Hornické povstání v Jáchymově (něm. Joachimsthal) na jaře 1525 bylo ozbrojeným protestem stříbrokopů a horníků jednoho z nejvýznamnějších rudných center pozdně středověké Evropy. Vzpoura byla ohlasem soudobé německé selské války, hutmanské krize cen stříbra a sporu se zeměpanskou vrchností hraběcího rodu Šliků, kterému Jáchymov patřil. Povstání bylo potlačeno mírovou cestou, ale dlouhodobě poznamenalo vztah hornické obce ke šlikovské správě a předznamenalo přechod jáchymovských dolů do královských rukou v polovině 16. století.

Předehra

Jáchymov byl založen Šliky v letech 1516–1520 jako horní město na krušnohorské stříbrné žíle Geyer–Schlettau–Joachimsthal. Během deseti let vyrostl na druhé největší město království po Praze; počet obyvatel přesáhl 18 000 a tamní mincovna razila proslulé guldengroschen — tzv. Joachimsthaler, později jen tolar. Šlikovská správa prosazovala přísnou hornickou zřízenost (něm. Bergordnung) z let 1518 a 1521; ta upravovala mzdy, pracovní dobu i podíly horníků na výtěžku, ovšem ve prospěch těžařů. V první polovině 20. let došlo na evropském trhu se stříbrem k poklesu cen, a Šlikové reagovali snížením podílů a tlakem na mzdové škrty.

Průběh

Vzpoura propukla na jaře 1525, ve stejné době, kdy v Sasku a Frankách vrcholila selská válka. Jáchymovští horníci, organizovaní v silných cechovních strukturách Knappschaftu, vystoupili proti snižování mezd a proti šlikovským zástavním poplatkům. Vzbouřenci ovládli na několik týdnů sídlo radnice a požadovali obnovení starších, výhodnějších podmínek hornické zřízenosti. Šlikové jednali s povstalci přes ústní dohody — vzpoura neeskalovala v ozbrojené střetnutí, ale v urputné stávce a v opakovaných shromážděních horníků. Stávkové výpady se odehrávaly u nejedné šachty a krušnohorské hutě.

Výsledek

Šlikovská správa pod tlakem horní obce přistoupila na revizi hornické zřízenosti — nová verze z roku 1525 obsahovala dílčí ústupky ve prospěch horníků (zvýšení podílů, omezení nedělní práce, lepší pracovní bezpečnost). Stávkové akce po několika týdnech ustaly. Z politického hlediska však vzpoura odhalila slabost soukromé šlikovské vrchnosti vůči nejmocnějšímu hornímu městu království a posílila zájem panovníka o přímou královskou správu jáchymovských dolů. K úplnému převzetí Jáchymova královskou komorou došlo postupně po roce 1528 a definitivně roku 1545; ve stejné době zaniklo právo Šliků razit vlastní mince.

Primární prameny

Pro hornické povstání v Jáchymově jsou nezastupitelné jáchymovské městské knihy a Bergordnungy šlikovské správy z let 1518, 1521 a 1525, které dnes uchovává Státní okresní archiv Karlovy Vary (fond Jáchymov) a Státní oblastní archiv v Plzni. Dílčí texty hornických řádů byly vydány v 19. století ve sbírce Codex iuris bohemici Hermenegildem Jirečkem.

Klíčový pramen pro každodenní život jáchymovské hornické obce a ohlas povstání 1525 je Johannes Mathesius (1504–1565), evangelický farář v Jáchymově, autor sbírky kázání Sarepta oder Bergpostille (Norimberk 1562, dříve datovaná též 1551–1562). Mathesius v šestnácté kazatelské knize popisuje vzpomínky pamětníků na konflikt se Šliky a podává podrobný obraz horního stavu, mezd, řemeslnické obce i sociálních napětí.

Šlikovské edikty a mincovní patenty z let 1519–1528 jsou částečně digitalizovány v digi20 Bavorské státní knihovny (BSB, Mnichov). Dějiny rodu a jáchymovských dolů zpracoval v 19. století August Sedláček v Hradech a zámcích (sv. XIII) a v regionální produkci shrnul roku 1923 Karel Kuča v Městech a městečkách v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.

Účast českých žoldnéřů

Vzpoura v Jáchymově byla regionální vnitřní událostí Českého království, vyřešená vyjednáváním a nikoliv vojenskou exekucí. Žádné polní oddíly, ani české žoldnéřské roty, k ní nebyly povolány. Hornická obec sama disponovala silným ozbrojeným potenciálem — krušnohorští horníci 16. století byli vesměs vycvičeni v používání střelných zbraní, formovali milici a v době války je zeměpán povolával jako pěchotu (mimo jiné u Moháče 1526 padl Štěpán Šlik v čele oddílu, v jehož řadách byli i jáchymovští horníci). Po skončení vzpoury sloužili jáchymovští horníci jako součást Šlikových kontingentů v uherské mobilizaci 1526.

Povstání slovenských horníků v Banské Bystrici (1525–1526)

Povstání horníků v hornouherských horních městech (něm. Bergarbeiteraufstand in Neusohl, maď. besztercebányai bányászfelkelés) v letech 1525–1526 patřilo k největším hornickým vzpourám pozdně středověké Evropy. Centrem byla Banská Bystrica (něm. Neusohl) — sídlo měďné společnosti rodu Thurzo a augšpurského bankéřského domu Fugger. Vzpoura probíhala ve stínu uherské krize, která vedla k bitvě u Moháče, a stala se jedním z prvních velkých kapitálových konfliktů ve střední Evropě.

Předehra

Banská Bystrica byla od roku 1494 sídlem tzv. Ungarischer Handel — společného podniku uherského magnáta Jana Thurzo a augšpurského Jakoba Fuggera. Společnost ovládala těžbu mědi a stříbra v hornouherských horních městech (Banská Bystrica, Kremnica, Banská Štiavnica, Ľubietová, Špania Dolina) a držela monopol na vývoz uherské mědi do Středomoří a Antverp. Roku 1521 bylo zavedeno proplácení mezd ve znehodnocené drobné minci místo v plnohodnotných groších a zavedeny nové „šichtmistrovské“ odvody. Hornická obec, organizovaná v silných bratrstvech, vystoupila proti tomu otevřeným odporem.

Průběh

Otevřená vzpoura propukla na podzim 1525. Horníci v Banské Bystrici a okolních hornických osadách odmítli sjet do dolů, dobyli správní budovy společnosti a vyhnali fuggerovské úředníky. Vzpoura se přelila do Kremnice, Banské Štiavnice a Ľubietové. Vůdcem povstání se stal hornický předák Šebastián Tylo. Na jaře 1526 podporovala uherská královská kancelář pod králem Ludvíkem II. jednání mezi povstalci a fuggerovsko-thurzovskou společností; jednání ovšem nepřinesla výsledek. Po porážce uherského vojska u Moháče 29. srpna 1526 byly hornouherské poměry na několik měsíců paralyzovány — povstalci na čas drželi de facto kontrolu nad městy.

Po nástupu Ferdinanda I. Habsburského a jeho stabilizaci v Uhrách se vrátil i ozbrojený nátlak. V říjnu 1526 — či krátce poté — byly do Banské Bystrice vyslány královské oddíly podporované fuggerovskou hotovostí; vůdcové povstání včetně Tyla byli zatčeni a ve velké veřejné popravě v Banské Bystrici v letech 1526–1527 popraveni. Asi padesát rebelů bylo sťato, další desítky odsouzeny na galeje nebo vypovězeny. Hornická bratrstva musela přistoupit na předchozí mzdové podmínky.

Výsledek

Povstání skončilo vojenskou porážkou hornické obce a posílením fuggerovsko-thurzovského monopolu. Z hlediska sociálních dějin však šlo o první velký konflikt mezi raně novověkým mezinárodním kapitálem a námezdně pracující hornickou obcí na území střední Evropy. Ferdinand I. události využil k rozšíření královské kontroly nad horními městy — postupně přiměl Fuggery snížit podíl ve společnosti a do roku 1546 přenesl těžbu pod přímou habsburskou komorní správu. Banská Bystrica se zachovala jako přední evropské měďné centrum až do 17. století.

Primární prameny

Klíčové prameny tvoří banskobystrické městské knihy a registra společnosti Ungarischer Handel (kopie ve Fuggerově archivu v Augsburgu — Fürstlich und Gräflich Fuggersches Familien- und Stiftungsarchiv, Dillingen, Fasc. 2.1.6 a násl.). Banskobystrický archiv (Štátny archív v Banskej Bystrici) uchovává úřední korespondenci s fuggerovsko-thurzovskou kanceláří, mzdové listy a soudní zápisy o popravách 1526–1527.

Pro vyprávěcí vrstvu zachycují uherskou krizi let 1525–1526 pokračovatelé Bonfiniho — zejména István Brodarics v De conflictu Hungarorum cum Solymano Turcarum imperatore ad Mohach historia verissima (Krakov 1527), který sám zažil dvorské poměry před Moháčem a okrajově se zmiňuje o paralyzování horních měst. Bonfiniho Decades v jejich pokračování (vyd. Sambucus 1568) přidávají rámcový obraz hornouherských sociálních konfliktů.

Listiny Ferdinanda I. týkající se zákroku proti horníkům (říjen 1526–leden 1527) jsou edovány v Magyar Történelmi Tár a v rakouských Regesta imperii (Wien). Soudní záznamy o popravě Šebastiána Tyla a dalších předáků se zachovaly v Banské Bystrici a byly částečně publikovány ve slovenské edici Pamätné knihy banskobystrické (Bratislava 1956).

Účast českých žoldnéřů

Hornická obec banskobystrického prostoru byla po staletí etnicky smíšená — kromě Slováků, Němců a Maďarů zahrnovala silnou příměs Čechů a Moravanů, kteří přicházeli za prací z Krušnohoří a z moravsko-uherské hranice. Část účastníků vzpoury byla tedy přímo českého a moravského původu. V ozbrojené pacifikaci roku 1526 však vystupovaly především domácí uherské oddíly Ferdinandových stoupenců a fuggerovská soukromá hotovost; samostatné polní kontingenty z Čech zde doloženy nejsou. Spojení s českým prostředím se v události projevuje hlavně v personální, nikoliv vojenské rovině.

Bitva u Moháče (1526)

Bitva u Moháče svedená 29. srpna 1526 mezi uherskou armádou krále Ludvíka Jagellonského a osmanským vojskem sultána Sulejmana Nádherného patří k nejvýznamnějším střetnutím evropských a osmanských dějin. Drtivá osmanská porážka uherské armády, smrt mladého krále a následné rozdělení Uher zahájily dvě století osmanské nadvlády ve velké části Karpatské kotliny.

Předehra

Po pádu Bělehradu roku 1521 ležela jižní hranice Uher otevřená. Sulejman Nádherný zahájil tažení na jaře 1526 v čele armády, jejíž velikost se v moderních odhadech pohybuje mezi 50 000 a 100 000 muži se silným dělostřelectvem o 160 až 300 dělech. Uherský král Ludvík Jagellonský — současně český král — měl zoufalý problém s mobilizací. Zemský sněm dlouho odkládal vyhlášení hotovosti, šlechta váhala s výpravou, sliby pomoci od Čechů, Habsburků i polského dvora se zpožďovaly nebo zůstaly nesplněny.

Politickou situaci dokumentují podrobně listy papežského nuncia Antonia Giovanniho da Burgio, datované z Budína od podzimu 1525 do srpna 1526. Burgio v nich vykresluje katastrofickou finanční situaci dvora — Ludvík nemá prostředky ani na výplatu stálých posádek, palatin Štěpán Bátory čelí stavovské opozici a arcibiskup-vrchní velitel Pavel Tomori opakovaně žádá o žold pro jižní pohraniční roty. Ze sultánovy strany máme dochovaný Sulejmanův polní deník (turecky Sefer-i Hümâyûn ruznâmesi) z let 1521, 1526, 1529 a 1532, který vede zápisy denních pochodů, kde 29. srpna stojí strohá poznámka o vítězství „nad bezvěrci“.

Když Sulejman překročil Drávu a postupoval k Dunaji, soustředila se uherská armáda u Moháče. Čítala přibližně 25 000 až 30 000 mužů s 85 děly. Vrchním velitelem byl arcibiskup kalocký Pavel Tomori spolu s Jurajem Zápolským. Sedmihradský kontingent vojvody Jana Zápolského a chorvatská vojska Krištofa Frankopana k armádě nestihly dorazit — Zápolský dle pramenů stál okolo 23. srpna v Segedinu, asi 200 km od bojiště.

Průběh

Bitva začala odpoledne 29. srpna 1526 útokem uherské pravé jízdy proti osmanské rumelské jízdě, který zpočátku slavil úspěch. Postupující uherští rytíři vlákali sebe i další uherské oddíly hluboko mezi osmanské linie, kde narazili na hlavní těleso janičářské pěchoty a osmanského dělostřelectva, jehož baterie byly připoutány řetězy do souvislé linie. Soustředěná střelba osmanských děl a hákovnic rozprášila uherský útok. Velkovezír Ibrahim Paša provedl podle Kemalpaşazâdeho ústup centra v řízeném oblouku, čímž vytvořil tvar půlměsíce, do něhož uherská těžká jízda zajela přímo pod palbu janičářských mušket.

Souběžně osmanská křídla obkroužila uherskou armádu z obou stran. Během necelých dvou hodin bylo uherské vojsko zničeno. Jediným souvislým očitým svědectvím křesťanské strany je dílo uherského královského kancléře Stjepana Brodariće De conflictu Hungarorum cum Solymano Turcarum imperatore ad Mohach historia verissima, sepsané v Krakově roku 1527 jako zpráva pro polského krále Zikmunda I. Brodarić sám bitvu přežil a podle jeho výpočtu padlo přibližně 14 000 vojáků a 4 000 jezdců, mimo jiné arcibiskup ostřihomský László Szalkai, arcibiskup kalocký Pavel Tomori a pět dalších biskupů (mezi nimi pětikostelský Ferenc Csaholy a vrátský Ferenc Perényi). Do osmanského zajetí byly v následujících dnech popraveny přibližně dva tisíce zajatců.

Král Ludvík Jagellonský během útěku z bojiště utonul v rozvodněném potoce Csele u Moháče. Brodarić dosvědčuje, že padl pozadu z koně při překonávání strmého břehu, váha brnění mu znemožnila vstát ze zatopeného koryta. Bylo mu 20 let. Tělo bylo nalezeno až v říjnu a slavnostně pochováno ve Stoličném Bělehradě (Székesfehérvár).

Výsledek

Smrt Ludvíka Jagellonského bez dědice ukončila vládu Jagellonců v Uhrách a v Čechách. Český a uherský trůn po něm po komplikovaných jednáních získal Ferdinand I. Habsburský, manžel Ludvíkovy sestry Anny. V Uhrách však proti Ferdinandovi vystoupil Jan Zápolský, což vedlo k občanské válce a postupnému trojímu rozdělení Uher na královskou (habsburskou) část, osmanský pašalík a sedmihradské knížectví. Toto uspořádání trvalo až do konce 17. století.

Maďarská i evropská historiografie diskutuje, do jaké míry byla porážka u Moháče nevyhnutelná. Géza Perjés ve své monografii The Fall of the Medieval Kingdom of Hungary: Mohács 1526 – Buda 1541 (1989) argumentuje, že Sulejmanovým strategickým cílem nebylo dobytí Uher, nýbrž vasalizace, a že Tomoriho rozhodnutí přijmout polní bitvu na otevřené pláni místo ústupu k opevněnému městu Budín bylo strategickou chybou, která ovšem vyplývala z tlaku stavovských předáků. Pál Fodor a Gábor Ágoston naopak poukazují, že vojenská asymetrie byla v roce 1526 již natolik výrazná, že žádná uherská polní bitva nemohla přinést jiný výsledek.

Účast českých žoldnéřů

V uherské armádě u Moháče sloužily české a moravské žoldnéřské oddíly, jejichž součtové stavy se v pramenech udávají kolem několika set až tisíce mužů — pěchota s palnými zbraněmi a kušemi. Hlavní český kontingent vedený Jindřichem z Plavna ovšem k bitvě nestihl dorazit; čeští páni a moravští stavové vyhlásili hotovost příliš pozdě a královské svolávací listy přišly do Čech jen několik týdnů před střetnutím.

Mezi padlými u Moháče byli šlechtici z českých zemí v družině krále Ludvíka. Brodarić sám — přímý účastník a později autor jediné dochované očité zprávy o bitvě — přežil díky tomu, že jako kancléř opustil bojiště v doprovodu krále a nevracel se do polního ležení. Pohroma u Moháče vedla k tomu, že čeští žoldnéři následně tvořili podstatnou součást habsburských posádek na nově vzniklé uherské vojenské hranici proti Osmanům. Český sněm poskytoval Ferdinandovi I. od roku 1527 každoroční tzv. turecký peníz (contributio in Turcam) na žold těchto žoldnéřů.

Použitá literatura: