Přehled vojenských akcí 1434 - 1525

Waldshutská válka

Waldshutská válka (také zvaná Schaffhausenská válka) byla součástí válečných střetů v roce 1468 mezi šlechtou v oblastech Sundgau, Breisgau, Klettgau a Hegau a Předními Rakousy pod vedením habsburského vévody Zikmunda Habsburského zvaného Bohatý na jedné straně a osmi kantony staré švýcarské konfederace spolu s několika jim nakloněnými městy na straně druhé. Hlavním ohniskem bojů byl Waldshut, který byl obléhán a částečně zničen.

Ve druhé polovině 15. století docházelo stále častěji ke střetům mezi šlechtickými stoupenci Habsburků a městy v jihoněmecké oblasti. Šlechtici často upadli na úroveň loupeživých rytířů a čím dál častěji přepadali městské obchodníky. Švýcarští Spříseženci se snažili těchto sporů využít k rozšíření svého vlivu severně od Rýna. Uzavřeli obranné spojenectví s městy Schaffhausen (1454), Rottweil (1463) a Mülhausen (1466). K eskalaci konfliktu vedly dvě události:

1. Město Schaffhausen uzavřelo 1. června 1454 spojenectví na 25 let se Spříseženeckými kantony Curych, Bern, Lucern, Schwyz, Zug a Glarus poté, co se Bilgeri von Heudorf pokusil Schaffhausen znovu podrobit Habsburkům. Bilgeri von Heudorf pokračoval ve svém nepřátelství vůči městu a v roce 1467 došlo k eskalaci, když zajal u Anselfingenu schaffhausenského starostu Hanse Amstada a propustil ho až po zaplacení výkupného ve výši 1800 zlatých. Spříseženci vyslali k posílení města vojsko a oddíl mužů z Unterwaldu pod velením kapitána Kaspara Kollera podnikl loupeživý vpád do oblasti Klettgau.
2. Město Mülhausen uzavřelo 17. června 1466 spojenectví na 25 let s Bernem a Solothurnem. Mülhausen, který byl silně utlačován šlechtou v rámci nevyhlášené drobné války, usiloval o vojenské řešení a na základě důvěry ve svou spojeneckou smlouvu přešel do ofenzivy. V dubnu 1468 přepadly mülhauské jednotky vesnice Rixheim a Sausheim, které patřily šlechtě. Stavy Předních Rakous chtěly tento útok potrestat a 15. května 1468 vytáhly s 4000 muži před Mülhausen a zpustošily jeho okolí. Dne 18. června 1468 vyhlásily Bern, Solothurn a Freiburg im Üechtland válku vévodovi Zikmundovi – a brzy nato je následovala i ostatní spříseženecká města.

Tažení do Sundgau

Dne 25. června 1468 vpadli Bernští a Solothurnští do oblasti Sundgau ze směru od Basileje, postupovali přes Blotzheim, Bartenheim a Habsheim směrem k Mülhausenu a zanechali za sebou spoušť. Tento první sled následovali vojáci z Curychu a Schwyzu. Jednotky z vnitrošvýcarských kantonů pak táhly vesnicemi na levém břehu Rýna směrem na Mülhausen.

Dne 6. července 1468 se tři švýcarské sledy setkaly mezi Thannem a Mülhausenem na planině zvané Ochsenfeld a očekávaly, že se s nimi vojska Předních Rakous střetnou v otevřené bitvě, k čemuž však nedošlo.

Poté, co Habsburkové a jejich spojenci odmítli na Ochsenfeldu bojovat, pokusili se Spříseženci dobýt město Thann. Zároveň byl vyslán oddíl o 1000 mužích přes Wehr a Tiengen do Schaffhausenu.

Dne 16. července 1468 se Spříseženci stáhli ze Sundgau zpět přes Basilej a tím skončilo tzv. sundgauské tažení neboli Mülhausenská válka a válečné dění se přesunulo dále na východ.

Habsburkové, šlechta a říšské stavy

K obraně města Waldshut bylo k dispozici přibližně 800 mužů. Velení měl Werner von Schienen (1410–1496). Mezi obránce patřili také Wilhelm Herter von Hertneck a Bilgeri von Heudorf. Místní šlechta se již při prvním vpádu Spříseženců do oblasti Klettgau uchýlila do Waldshutu. Předněrakouská města Breisach, Neuenburg am Rhein a Freiburg im Breisgau vyslala pomocné oddíly.

Waldshut byl chráněn kruhovou hradbou s pěti věžemi, před níž se nacházel hluboký příkop a místy také řeka Rýn.

Breisgauské rytířstvo obsadilo úsek Horního Rýna mezi Rheinfeldenem a Laufenburgem a odvedenci z předněrakouského Breisgau obsadili Schwarzwald, aby zabránili jeho obyvatelům připojit se ke Švýcarům. V této oblasti nasadil vévoda Zikmund také české oddíly. Přesný počet jednotek, které Zikmund během Waldshutské války nasadil, není spolehlivě znám, avšak značně převyšoval počet samotných obránců přímo ve Waldshutu.

Markrabě Karel I. z Bádenu se obával, že by Spříseženci mohli z oblasti Mülhausenu zaútočit na markrabství Baden-Hachberg, které se v roce 1415 vrátilo k hlavní větvi rodu Bádenských, a proto také vyslal vojska k obsazení dalších tzv. lesních měst (Waldstädte). Hrabě Ulrich V. z Württemberska rovněž zahájil přípravy poté, co se rozšířila zpráva, že Spříseženci hodlají oblehnout město Villingen. Bavorský vévoda Ludvík Bohatý nabídl vévodovi Zikmundovi pomoc a zprostředkování.

Větší vpád Spříseženců a obsazení Schwarzwaldu by pravděpodobně přiměl jihoněmecká knížata k zásahu, avšak v případě ohrožení pohraničního města Waldshut projevovala jen malou ochotu k rozhodné pomoci.

Spříseženectví

I když spojenecké smlouvy s Mülhausenem a Schaffhausenem uzavřelo pouze několik kantonů ze staré osmičlenné švýcarské konfederace (VIII Orte), do války proti vévodovi Zikmundovi se jich zapojilo všech osm a navíc i několik tzv. přidružených kantonů (zugewandte Orte) a dokonce i opat z kláštera sv. Havla (St. Gallen) vyslal vojáky.

Spříseženci neměli žádného vrchního velitele; rozhodnutí činila rada hlavních kapitánů. Ti byli zároveň v písemném spojení se svými domovskými kantony a mnohdy si museli vyžádat zpětné schválení pro další kroky. Za prvního kapitána, který svolával porady, byl považován velitel curyšského kontingentu.

Curyšskému vojsku velel Eberhard Ottikon. Jedním z hlavních velitelů curyšského oddílu byl i pozdější starosta a vojevůdce Hans Waldmann. Mezi luzernskými jednotkami se nacházel i letopisec Petermann Etterlin. Bernští byli vedeni Petermannem von Wabern, Niklausem von Scharnachthal a Niklausem von Diesbach.

Celková velikost obléhajícího vojska dosáhla 16 000 mužů až ke konci obléhání, kdy dorazily dodatečné posily z domovských kantonů. Část sil byla zároveň vázána loupeživými výpravami do Schwarzwaldu a zajištěním obléhání proti případnému osvobození města.

Na řece Rýn před Waldshutem měla bernská vojska dvě lodě a Lucern jednu, z nichž bylo ostřelováno městské opevnění.

Průběh

Zatímco hlavní síly Eidgenossen se stále nacházely v oblasti Sundgau, vyslali také 2 000 mužů jako posily do Schaffhausenu. Odtud pak od 27. června 1468 táhli pod velením curyšského kapitána Felixe Kellera pustošícím tažením oblastí Klettgau a 29. června dobyli městečko Erzingen.

Vpád do Schwarzwaldu

6. července 1468 podnikli Spříseženci další loupeživé tažení do Schwarzwaldu, přičemž cílem se stal klášter St. Blasien, známý svou věrností Habsburkům. V obcích Bürglen a Indlekofen byly vyrabovány majetky patřící tomuto klášteru. U Remetschwielu narazili na opevnění (Letze), které bránili rolníci z oblasti Hauenstein.

Po dobytí této obranné linie 7. července 1468 za pomoci dvou oddílů, jednoho ze Schaffhausenu a druhého ze Sundgau, měli Spříseženci volnou cestu ke klášteru St. Blasien. U obce Häusern jim vyšel vstříc opat Christoph von Greuth a podařilo se mu je přimět k ústupu výměnou za platbu 1500 zlatých.

Při zpáteční cestě Spřiseženci vypálili město Waldkirch, obsadili Tiengen, léno kostnického biskupství, které měl v zásatavě Bilgeri von Heudorf a ponechali zde 600 mužů. Rakouský dvorní maršálek Jakob Trapp požádal z kláštera St. Blasien město Freiburg o další posily a vyjádřil obavu, že se celý Schwarzwald chce stát švýcarským.

Také samotní obránci města nezůstali pasivní – podnikli několik výpadů, při nichž způsobili obléhatelům ztráty.

Zemský fojt Thüring III. von Hallwyl zřídil svůj hlavní stan v Laufenburgu a mezi Albbruckem a Dogernem byla zřízena opevněná pozice s 1300 muži. V oblasti St. Blasien shromáždil vévoda Zikmund asi 1600 českých žoldnéřů, kteří se však nikdy účinně nezapojili do bojů.

Kvůli zprávám o předněrakouských jednotkách a pověstem o chystaných posilách pod vedením vévody Zikmunda požádali Spříseženci 10. srpna 1468 své domovské kantony o další vojáky. Ti skutečně dorazili a celkový počet obléhatelů vzrostl na 16 000 mužů.

Situace uvnitř města se stále více zhoršovala — zásobování kolabovalo, městské hradby byly silně poškozeny neustálým ostřelováním a Habsburkové ani šlechta nebyli ochotni ani schopni podniknout rozhodný pokus o osvobození města.

17. srpna 1468 naplánovali Spříseženci přímý útok na město, který se měl uskutečnit o dva dny později. Zároveň však již probíhala mírová jednání, a proto byl útok odložen. V táboře Spříseženců navíc došlo k vážným rozporům mezi kantony Curych a Bern.

21. srpna 1468 podnikli Luzernští s podporou kantonů Schwyz, Glarus a Appenzell loupeživý vpád do Bonndorfu ve Schwarzwaldu, který byl při tom vypálen. Při ústupu byl tento oddíl napaden jednotkami Zikmunda a dokázal svou kořist (mimo jiné 400 kusů dobytka) dopravit do tábora jen s pomocí vojsk z Curychu a Zugu. Dne 24. srpna pak došlo k dalším bojům u opevnění u Albbrucku.

Zájmy curyšských obchodníků sahaly až do Waldshutu a existovaly také rodinné vazby. Formálně Curyšští argumentovali tím, že útok na město by byl možný jen za cenu vysokých vlastních ztrát. Politicky však neměl Curych zájem na tom, aby si Bern prostřednictvím dobytého Waldshutu zajistil vliv v této oblasti.

Curych byl podporován východo- a vnitrošvýcarskými kantony, zatímco Bern měl na své straně Solothurn a Lucern. Tyto rivality uvnitř tábora Spříseženců nakonec vedly k ukončení obléhání.

Mírová smlouva a důsledky

Zejména město Basilej se prostřednictvím svého starosty Petera Rota a knížecích biskupů Johanna V. von Venningen (biskup basilejský) a Hermanna III. von Breitenlandenberg (biskup kostnický) snažilo zprostředkovat mírové urovnání mezi Spříseženectvím a Habsburky. Do jednání se zapojili také rádci vévody Ludvíka Bavorského a markraběte Rudolfa z Hachberg-Sausenbergu, za něhož u jednacího stolu vystupoval Hans von Flachslanden.14. srpna 1468 navázali prostředníci kontakt s hlavními veliteli Spříseženců a 16. srpna začala v Dogernu mírová jednání, která vyústila 27. srpna v podpis mírové smlouvy, známé jako Waldshuter Richtung. Podle této smlouvy se vévoda Zikmund zavázal do 24. června 1469 vyplatit válečné odškodnění ve výši 10 000 zlatých. Jako záruku poskytl Spřísežencům město Waldshut a předněrakouskou část Schwarzwaldu. Waldshutská válka vedla jen k minimálním územním změnám. Jedinou výjimkou bylo panství Wessenberg jižně od Rýna s vesnicemi Hottwil a Mandach, které dobyl Bern a připojil je ke své zemské správě Schenkenberg.

Obléhání Waldshutu bylo ukončeno 28. srpna 1468. Vévoda Zikmund si poté vypůjčil od vévody Burgundského Karla Smělého částku 50 000 zlatých prostřednictvím smlouvy ze Saint-Omer, za což mu zastavil předněrakouská území v Breisgau a Horním Alsasku. Správu těchto zastavených území nejprve převzala komise pod vedením markraběte Rudolfa z Hachberg-Sausenbergu, která vyhotovila zprávu o jejich stavu. Následně Karel Smělý jmenoval Petera von Hagenbacha zemským fojtem, který svůj úřad převzal v listopadu 1468. Zikmund vyplatil Spřísežencům válečné odškodnění ve výši 10 000 zlatých dne 23. června 1469. Starosta Schaffhausenu však musel na vrácení svého výkupného ve výši 1 800 zlatých, které mu dle smlouvy také náleželo, čekat až do roku 1476. Císař Fridrich III., bratranec vévody Zikmunda, prohlásil 26. května 1469 mírovou smlouvu za neplatnou a 31. srpna uvalil na Spříseženectví říšskou klatbu (Reichsacht). Ani jedno z těchto rozhodnutí však nemělo žádné reálné následky.

Waldshut sice během obléhání utrpěl značné škody, nicméně císař Fridrich III. dne 21. listopadu 1468 obnovil městská privilegia, a navíc 24. února 1469 udělil městu právo vybírat vodní clo na všechny dovozní zboží po řekách Aare, Reuss a Limmat. Vévoda Zikmund vystavil městu 8. září 1468 tzv. „Schadlosbrief“ (listina o náhradě škody), v níž se zavázal nahradit škody vzniklé obléháním. Tento závazek splnil tím, že městu zastavil právo vybírat silniční clo, díky čemuž se město brzy hospodářsky zotavilo.

Francouzský král Ludvík XI. se pokusil získat jak Spříseženectví, tak vévodu Zikmunda jako spojence proti Burgundsku a zprostředkoval mezi nimi mír – tzv. Věčnou směrnici (Ewige Richtung). Poté, co Karel Smělý padl roku 1477 v bitvě u Nancy, vévoda Zikmund znovu převzal do držení zastavené Přední Rakousy, aniž by vrátil oněch 50 000 zlatých, které si vypůjčil.

Účast českých žoldnéřů

Diebold Schilling ve své Die Berner-Chronik píše o účasti českých žoldnéřů toto:„Bylo tehdy, když se tábořilo před Waldshutem, z říše od vévody posláno asi šestnáct set Čechů na pomoc panstvu; a když přišli, přesto se z jejich strany proti Spříseženectví nejednalo válečně, neboť způsobili více škody přátelům než Spříseženectví. Přesto však dal říšský vévoda prostřednictvím svého poselství Spříseženectví vysvětlit, že je s vévodou Zikmundem Rakouským v dohodě, podle níž mu musel poslat lidi, a i kdyby ti, které mu poslal, zůstali někde cestou a nevrátili se domů, příliš mu na tom nezáleželo, neboť mu je kvůli cti a na základě své dřívější písemné dohody, kterou spolu ještě před touto válkou učinili, musel poslat; co by však jinak mohl pro mír a dobro v této věci učinit a vyjednat, to chtěl učinit s dobrou vůlí, tak jak to činil on i jeho předkové za oněch dřívějších patnáctiletých mírů a v jiných záležitostech.“Tento zápis je doplněn velmi svérázným vyobrazením českých vojáků.

Zdá se, že české žoldnéře poslal Zikmundovi bavorský vévoda Ludvík IX. v rámci spojenecké smlouvy, kterou se Zikmundem měl. Ludvík se o české žoldnéře opíral dlouhodobě, zejména pak během tzv. Bavorské války (1459 - 1463). Není proto s podivem, že je využil i v tomto konfliktu, o který však příliš nestál a poskytl tedy jen takovou účast, aby nemohl být obviněn z nedodržování spojeneckých smluv.

Čechy pravděpodobně předcházela vojenská jejich pověst, když i přes svůj nízký počet stáli Schillingovi nejen za to, aby je zmínil, ale aby vypíchl, že jeich přítomnost neměla žádný vojenský efekt. Formulací, že „způsobili více škody přátelům než Spříseženectví“ narážel Schilling nejspíše na rozšířený nešvar českých vojáků, kteří čím dále byli od Čech, tím více rabovali.

Na doporovdné iluminaci jsou pak vyobrazení jako pohané a orientálci s dlouhými vlasy, což je zjevně narážka na veřejné mínění o Češích coby kacířích.

Použitá literatura: