Adam Jindřich Týřovský z Einsiedlu (zemřel 1652)

Adam Jindřich byl při otcově smrti roku 1618 nezletilý, což ho pravděpodobně zachránilo. Roku 1621 byl sice obeslán před konfiskační komisi, ale protože neměl právních let, na dvojí obeslání se nedostavil; teprve roku 1629 byl před komisí tractationis osvobozen, neboť se odboje osobně neúčastnil, a otcovské statky Chříč, Hřebečníky, Broumy a Kožlany mu byly ponechány. Komise přitom uznala vinným jeho otce, statky ale ponechala nezletilému synovi. Ke chříčskému zboží tehdy náležely vsi Chříč, Slatina, Lhotka, dva poddaní v Holovousech, Hlince, Studená, Milíčov a Hedčany, dvory Březsko a Dubjany a pusté vsi Dolany a Bělbožice.

Jeho poručník Bohuslav Jiří Krakovský mezitím na Chříči zle hospodařil. Roku 1624 na něj Dorota Týřovská žalovala, že sirotky ochuzuje, že odvezl a prodal obilí, dobytek a jiné věci.

Roku 1627 došel Adam Jindřich plných let a uvázal se v zadlužené statky; hospodařil na nich s úředníkem Václavem Kulíškem. Aby mohl zpustošený statek obdělávat, vydlužil si od Viléma z Klenového na Zvíkovci 2800 kop. Když lhůta roku 1631 prošla a platit nemohl, uvázal se věřitel ve statek Chříč. Dluhu se Týřovský zhostil tak, že pojal za manželku Vilémovu dceru Evu Eurosinu z Klenového, která od svého otce koupila městečko Zvíkovec a ves Chlum. Podle Sedláčka koupil Zvíkovec roku 1633 Vilém z Klenového od Václava Heraklia z Bliživa vlastně už pro svou provdanou dceru.

Téhož roku 1631 vtrhli do Rakovníka Sasové a Týřovský byl posléze obviněn, že na náměstí vítal hejtmana Ploskovského, zakázal se mu za rytmistra, s manželkou jezdil po kraji, dodával Sasům zprávy, potýkal se s lidmi císařskými a vyhrožoval katolické Plzni. Rakovničtí měšťané naopak dosvědčili, že v městě nebyl a že tam jeho poddaní jen přivezli věci z Chříče a schovali je před nepřítelem. Pro nejistotu důkazů byl roku 1638 přijat na milost a odsouzen jen k pokutě 3000 zlatých rýnských, z nichž 2000 byly dány na stavbu hradu Pražského a 1000 na stavbu jezuitské koleje v Klatovech. Peníze mu půjčil pražský měšťan Martin Leibinger, jemuž na úhradu postoupil dvůr v Holovousech. Bílek celý postup datuje: královský prokurátor ho obvinil před frýdlantskou konfiskační komisí 15. listopadu 1632, revizní komise navrhla milost 12. srpna 1638, císařská resoluce ji potvrdila 14. prosince 1638 s podmínkou, že „místo pokuty, za provinění své zasloužilé, 3000 zl. rýn. na hotově složil“; 2000 zlatých bylo určeno na stavbu Pražského hradu resolucí z 30. prosince 1638 a zbylých 1000 darováno jezuitům 10. ledna 1639.

Chříč mezitím nesla tíhu zásobování vojska. Z konce ledna 1638 se dochovala jeho žádost o slevu na kontribuci za statky Chříč a Zvíkovec: vojákům už předal 3131 zlatých 14 krejcarů, 44 929 liber masa, 740 strychů žita, 451 strychů pšenice a 1661 strychů ovsa, zatímco na budějovickou kontribuci dlužil 394 zlatých 45 krejcarů. Krajský komisař Skuhrovský doporučil prominout čtyři pětiny restu a 4. května 1638 tak bylo rozhodnuto.

V letech 1640 až 1644 byl sám hejtmanem Rakovnického kraje spolu s Janem Ferdinandem Renšpergerem z Renšperku. Dne 26. prosince 1640 psali oba z Rakovníka „cito, cito, citissime“ místodržícím, že komisař Rossi de Dateli přivedl do kraje zhubeného válkou bez jejich vědomí čtyři pěší pluky; v červnu 1642 hlásili devět Suysových regimentů s dělostřelectvem a tři pluky Charvátů v Rakovníku.

Válka se přes Chříč převalila ještě dvakrát. Roku 1637 se v okolí honila nepřátelská vojska a Chříč popálila, takže se Adam Jindřich zdržoval v Praze, kde koupil dům od berního registrátora Kačerovského. V březnu 1640 přitáhl císařský plukovník Václav Zahrádecký s dvěma pluky k Podmoklům, vše popálil a hnal se přes brod na Chříč; Týřovský sehnal na výpalné 300 zlatých a tím se nepřítele zhostil.

Válečné břemeno tím nekončilo. Roku 1641 se v Rakovnicku soustředilo šestnáct císařských regimentů a Chříč na jejich výživu dodávala spolu s Libyní, Šípy a Podmokly po 512 librách chleba, tolikéž pinet piva a 256 librách masa, Kožlany po 320 librách chleba, tolikéž piva a 160 librách masa. Následujícího roku hlásil zbirožský hejtman české komoře, že se někteří sedláci z hladu přidávali k vojákům položeným v Kožlanech – vodili je do panských tvrzí a mlátili jim obilí, aby se hladu ubránili.

Zemřel ke konci května 1652; poslední vůli sepsal 29. dubna 1652 a statek v ní nazval „na nejvýš zruinirovaný“. Ustanovil v ní, aby jeho tělo bylo oblečeno v bílé prádlo nemandlované a beze vší nádhery pohřbeno v kostele kožlanském, jemuž odkázal 500 kop, aby za spásu jeho duše byla každý měsíc sloužena zpívaná mše. Při pohřbu měli všichni chudí poddaní dostat almužnu po šesti krejcarech a k obědu kus masa, deset chudých oblek soukenný a dalších deset z černého plátna. Velice pokažený statek chříčský dostal syn Vojtěch Ignác, vdova Eva Eurosina 20 000 kop, a nebyla-li by vyplacena, měla zatím ujmout dvůr Ptíč, mlýn Lejskovský a vsi Hlince a Studenou; dceři Kateřině Dorotě bylo určeno 6000 zlatých věna a výprava. Dluhů bylo 11 500 zlatých.

Použitá literatura: