Historické pozadí

Zdálo by se, že po Albrechtově smrti již nic nebrání polské straně prosadit svého kandidáta na trůn. Proti se však postavila téměř všechna katolická šlechta a města. Ani Poláci se však na uprázdněný trůn příliš nehrnuli. Hynce Ptáček, který byl zdatný politik, pochopil, že volba prince Kazimíra je politicky neprůchozí a od prosazování jeho kandidatury upustil. V lednu 1440 během pražského sněmu pak 29. ledna 1440 uzavřeli Hynce Ptáček a Oldřich II. z Rožmberka spolu se členy svých stran dohodu zvanou “List mierný všech stavů království českého„. Tato dohoda zahrnovala dodržování Basilejských Kompaktát, požadavek potvrzení volby Jana Rokycany arcibiskupem, obnovení činnosti zemského soudu, kam obě strany vyslaly své zástupce, zneplatnění Albrechtových zápisů ke škodě české koruny nebo jeho protivníků a ujednání o smírném řešení budoucích sporů.

Aby mohla být opatření z Listu mierného reálně vymáhána, byl uveden v činnost systém landfrýdů. Landfrýdy byly bezpečnostně-branné spolky šlechty a královských měst, které na určitém území suplovaly ústřední vládu. Zatímco na Moravě došlo již 28. ledna 1440 k vyhlášení celozemského landfrýdu, v Čechách se během roku 1440 konstituovalo 12 krajských landfrýdů. 8. března 1440 vznikl boleslavský landfrýd, jehož hejtmany byli zvoleni Jan Smiřický ze Smiřic a Jiří z Kunštátu a Poděbrad, po Hynce Ptáčkovi a Aleši Holickém ze Šternberka třetí nejvýše postavený muž Ptáčkovy strany. Na sněmu v Čáslavi 17. března 1440 pak došlo k ustavení dalších čtyř východočeských landfrýdů: Hradeckého, Chrudimského, Čáslavského a Kouřimského, jehož hejtmanem byl zvolen sám Hynce Ptáček, který však měl faktickou moc nad celým svazem východočeských landfrýdů.

Landfrýdy původně měly zabezpečit správu země pouze do zemské sněmu, který se měl konat v červnu 1440 v Praze, kde měl být zvolen nový český král. Sbor volitelů (18 pánů, 14 rytířů a 14 měšťanů) se rozhodl nabídnout českou korunu vévodovi Albrechtu Bavorskému, který ji však 24. srpna 1440 zdvořile odmítl. V politickém popředí se tak znovu objevila otázka obsazení českého trůnu. Zejména rožmberská strana se vrátila k otázce dědičnosti českého trůnu v rodě habsburském. Na čas se uvažovalo o kandidatuře císaře Fridricha III., nakonec se však ustálil názor, že dědičná koruna náleží synu Albrechta II. Ladislavu Pohrobkovi, který se narodil 22. února 1440, téměř čtyři měsíce po Albrechtově smrti. Ani Ptáčkova strana Ladislava neodmítala, hájila však právo volby, které příslušelo stavovské obci. Výběrem nezletilého Ladislava Pohrobka však konec interregna zmizel v nedohlednu a landfrýdy se staly místní vládní mocí na několik příštích let.

Dne 27. srpna 1444 v Ratajích náhle umírá Hynce Ptáček z Pirkštejna, pravděpodobně na mrtvici. Na jeho místo v čele východočeských landfrýdů je na kutnohorském sněmu v září 1444 zvolen Jiří z Poděbrad. Na pelhřimovském sněmu v červnu 1446 padla myšlenka na jmenování zemského správce. Na dalším kutnohorském sněmu 24. června 1448 vznikla z původního svazu východočeských landfrýdů mohutná Poděbradská jednota, jejíž součástí byli i mnozí katoličtí šlechtici. Také zde byl Jiří zvolen správcem „všech obcí českých příchylných k zákonu božímu“. Aby se však stal skutečným pánem země, musel mít v moci Prahu. Pod záminkou vpádu do Saska sebral vojsko a náhlým přepadem obsadil v noci z 2. na 3. září 1448 Prahu včetně obou hradů. V reakci na obsazení Prahy se 8. února 1449 ve Strakonicích spojila rožmberská strana se zbytky Táborského svazu, vznikla Strakonická jednota a ihned zahájila vojenské akce proti jednotě poděbradské. Válka se Strakonickou jednotou plynule přešla ve válku proti Fridrichu II. Saskému a 27. října 1451 se mohl Jiří z Poděbrad vrátit do Prahy ověnčen vavříny vítězství. V listopadu 1451 odešel Oldřich II. z Rožmberka na odpočinek a tím de facto přestala Strakonická jednota existovat. Oldřichovi synové a dědici - Jindřich, Jan a Jošt potřebovali upevnit svou vládu nad rožmberským dominiem a raději uzavřeli s Jiřím z Poděbrad smír. Tím prakticky přestala existovat jakákoli opozice proti Poděbradské jednotě a Jiřímu z Poděbrad. 23. dubna 1452 se v Praze sešel svatojiřský zemský sněm, který 27. dubna 1452 zvolil Jiřího z Poděbrad zemským správcem na dva roky. Na konci srpna 1452 sebral Jiří armádu o síle asi 17 000 mužů a 30. srpna 1452 se s ní objevil u Tábora. Tábor se Jiřímu poddal bez boje 1. září 1452. 18. září 1452 se Jiřímu poddali měšťané z Písku, Klatov, Domažlic a Sušice a o týden později Lounští a Žatečtí. Táborský svaz tak přestal existovat, což bylo důležité zejména z pohledu církevní správy. Jeden zemský správce měl od té chvíle jediného duchovního správce kališnických věřících, Jana Rokycanu. Když se Jiří 30. září 1452 vrátil do Prahy, byl už obecně uznávaným vládcem všech českých oblastí.

Na únor 1458 byl svolán volební sněm. Ve hře o českou korunu bylo několik kandidátů: Kazimír Jagellonský, Vilém Saský, císař Fridrich III., Albrecht Bavorský, Albrecht Braniborský a francouzský král Karel VII. Nakonec ze zahraničních kandidátů zůstali dva nejvýznamnější: Vilém Saský a Karel VII. Jiří z Poděbrad zatím zůstával v pozadí. Šikovně rozehrál hru na národní strunu, dávaje za příklad volbu příslušníka domácí šlechty Matyáše Korvína uherským králem, která se odehrála již 24. ledna 1458. Opozici si pak získal především slibem, že nedojde k restitucím církevního majetku zabraného během husitských válek, na nichž by paradoxně nejvíce tratili Rožmberkové, ale i další panské rody, ať už katolické či protestantské. Volební sněm byl zahájen 27. února 1458 na Staroměstské radnici v Praze. Jiří si vysledek volby ještě pojistil tím, že nechal místo konání sněmu obklíčit svými ozbrojenci a tak byl 2. března 1458 zvolen českým králem. Po volbě složil Jiří tajnou přísahu do rukou uherských biskupů Augustina z Rábu a Vincence z Vácova, že bude poslušen příkazů papežské stolice a že bude hájit pravou víru křesťanskou. Tato tajná přísaha se později stala jablkem sváru, neboť papež a ostatní katoličtí preláti ji chápali jako závazek, že se Jiří vzdá kalicha a bude kališníky potírat. Jenže čeští kališníci, včetně Jiřího, považovali sami sebe na základě kompaktát za součást obecné, tedy v té době katolické, církve. Jiří tedy svou přísahu chápal jako potírání projevů kacířství, které se vymykaly obsahu kompaktát, jak již ostatně učinil rozvrácením Táborského svazu a zajetím táborských kněží na podzim 1452. V tuto chvíli tato tajná přísaha však umožnila Jiřímu aby byl 7. května 1458 za přítomnsoti obou biskupů korunován.

Pražskou korunovací získal sice Jiří z Poděbrad českou korunu, ale musel si ještě zajistit uznání v ostatních zemích koruny české. První na řadě byla Morava, kde měl Jiří již tradičně stoupence ve šlechtě spřízněné s jeho rodem pánů z Kunštátu. Až dosud zde proti němu stála zejména královská města, kde němečtí městští patricijové vždy hájili katolickou a prohabsburskou politiku. Protože však po Jiřího volbě českým králem nebylo jiných uchazečů o trůn, do léta 1458 jej přijala všechna moravská města až na Jihlavu. Král Jiří zvolil proti jihlavskému patriciátu osvědčenou taktiku válečných hrozeb a mírového jednání a tak v listopadu 1458 i jihlavští konšelé před králem poklekli. Po Moravě se pod Jiřího žezlo přihlásila i Horní Lužice a hrabství Kladské. Král Jiří tak už v roce 1458 ovládl i vedlejší země koruny české s výjimkou Slezska, kde zejména Vratislav dávala najevo svůj nesouhlas s volbou kališnického krále. Jiří se rozhodl svůj souboj s Vratislavskými odložit a zajišťoval si zatím uznání v zahraničí. Nejprve se na jednom dunajském ostrově před Vídní sešel s císařem Fridrichem III., kterému 25. září 1458 složil hold. České země byly totiž formálně stále součástí Svaté říše římské. Jiří také císaři slíbil vojenskou pomoc v boji s rakouskými stavy a získal od něj uznání své korunovace. Nyní byl čas ukončit spory se Saskem, což Jiří učinil na sjezdu v Chebu, který započal 7. dubna 1459. V Chebu se sešly přední osobnosti Říše, mimojiné Fridrich Falcký, Ota Bavorský, Fridrich kurfiřt Braniborský, Albrecht Braniborský, magdeburský arcibiskup Fridrich a mnohá další hrabata a knížata se svými družinami. Nejdůležitějšími osobnostmi sjezdu byli však bratři Fridrich a Vilém Sasští. Král Jiří přijel do Chebu v doprovodu 900 jezdců a 100 vozů, s celou svou rodinou a v kruhu předního českého panstva. Trpělivé jednání nakonec přineslo ovoce. Vilém Saský se vzdal všech nároků na Český trůn a nabídl se, že bude dělat prostředníka mezi Jiřím a Slezany. Oba Sasští vévodové se pak vzdali nároků na území kolem Duchcova a Mostu a stáhli se za zemskou hranici. Král Jiří se naopak zřekl českých lén v Sasku. Tato hranice mezi Saskem a Čechami je platná dodnes a patří tedy k nejstarším dosud existujícím hranicím Evropy. V Chebu vznikla i přátelská smlouva česko-braniborská. V září 1459 se z Vratislavi stává obležená pevnost a 1. října 1459 zaútočilo české vojsko na hradby aniž by se mu povedlo je prolomit. Jenže i papež Pius II. píše Vratislavským aby se poddali českému králi a tak Vratislav na konci roku 1459 požádala krále Jiřího o příměří a začala jednat o míru. V lednu 1460 Vratislav přijala Jiřího z Poděbrad za krále.

Podle starodávného ceremoniálu byl každý nový český král formálně povinen složit slib poslušnosti papeži. Za tímto účelem dorazilo 13. března 1462 české poselstvo do Říma. Jiří také chtěl u papeže dosáhnout toho, aby legitimoval kalich a potvrdil Jana Rokycanu v úřadu arcibiskupa. K veřejnému slyšení českého poselstva před papežem došlo 20. března 1462. Český kancléř Prokop z Rabštejna v úvodu složil papeži přísahu poslušnosti jménem krále Jiřího. Poté se slova chopil Václav Koranda ml. a hájil platnost kompaktát. Papež mu ihned odpověděl a vyjádřil názor, že kalich byl v Basileji povolen pouze první generaci husitů, ale o platnosti kompaktát slíbil vyslovit názor později. Stalo se tak 31. října 1462, kdy za přítomnosti asi čtyř tisíc svědků vyhlásil papež Pius II. kompaktáta za zrušená. Jiřího to však nezaskočilo. Již delší dobu se na střetnutí s papežskou kurií diplomaticky připravoval. Nemohl a ani nechtěl se zříci kompaktát, ústředního bodu svého celoživotního politického programu. Podařilo se mu zažehnat náboženské nepokoje v Čechách i odstředivé tendence vedlejších zemí koruny české, ke kterým došlo po jednostranném zrušení kompaktát, a na nějaký čas se situace v českém království opět stabilizovala. Starý a nemocný papež Pius II. tento vývoj sledoval s nelibostí. Nakonec mu došla trpělivost a i přes přímluvy císaře Fridricha III. a mnohých říšských knížat pohnal dne 16. června 1464 Jiřího před církevní soud do Říma načež 14. srpna 1464 v Ankoně umírá. Nový papež Pavel II. pohnal 2. srpna 1465 Jiřího opět před římský tribunál: Pokud se Jiří nedostaví do 180 dnů, bude vyloučen z církve a spočine na něm církevní klatba se všemi tresty, jež příslušejí kacířům. Současně Pavel II. zesílil tlak na české katolíky a snažil se je přimět k vypovězení poslušnosti králi, obžalovanému z kacířství. 28. listopadu 1465 Vytvořilo 16 katolickách pánů z jižních a západních Čech na hradě Zelená hora u Nepomuku tzv. Zelenohorskou jednotu - politickou opozici vůči králi Jiřímu. Král proti jednotě nezasáhl hned, protože nechtěl Čechy opět uvrhnout do ničivé občanské války. Ani jednota nepodnikala žádné vojenské kroky neboť páni dobře věděli, že Jiří má naprostou vojenskou převahu. Obě strany tedy uzavřely dlouhodobé příměří do února 1467. Na přímluvu Ludvíka Bavorského papež Pavel II. prodloužil lhůtu, během které se má Jiří dostavit k soudu, do konce roku 1466. K tomu však nedošlo a tak byl český král 23. prosince 1466 v přítomnosti čtyř tisíc osob exkomunikován z církve i s celou rodinou a sesazen z trůnu. To povzbudilo Zelenohorskou jednotu a její představitelé odmítli v únoru 1467 prodloužení příměří. Zelenohorská jednota odmítala smír i proto, že se její řady postupně rozrostly o další katolické pány a města. V březnu 1467 potvrdil papež Zdeňka Konopišťského ze Šternberka ve funkci hejtmana Zelenohorské jednoty a zároveň mu dával požehnání pro boj s kacíři. Smírné řešení již nebylo možné a tak Jiří 19. dubna 1467 veřejně vyzval papeže k boji na život a na smrt a odvolal se k budoucímu koncilu proti papeži Pavlu II. Hned po vydání Apelace vydal Jiří 20. dubna 1467 opovědné listy a zahájil proti Zelenohorské jednotě válku. Jednota se dostala do hluboké defenzivy a její naděje se upínaly k uspořádání křížové výpravy proti Jiřímu. Jiřího diplomatické úsilí, které vyvíjel v uplynulých letech, se nyní vyplácelo a v okolí českého království nebyl nikdo, kdo by se chtěl ujmout organizace a vedení křížové výpravy. Zejména polský král a mnozí říští vévodové se Jiřího nepokrytě zastávali. Na začátku roku 1468 však vtrhl Jiřího syn Viktorin do Rakous, kde poplenil statky císaře Fridricha III. Ten se obrátil na uherského krále Matyáše Korvína, kterému se zrovna uvolnily ruce v boji s Turky. V březnu 1468 tak v Trnavě vyhlásil Matyáš Korvín válku Viktorinovi z Poděbrad a prakticky se tak stal vykonavatelem papežské klatby. Započaly česko-uherské války, které trvaly více než 10 let. Zprvu byl úspěšnější Matyáš Korvín, v průběhu roku 1469 se však válečné štěstí obrátilo. Přesto se nechal Matyáš 3. května 1469 prohlásit v Olomouci částí katolickéí šlechty českým králem. Nebyl však nikdy korunován, protože korunovační klenoty i tradiční místo korunovace v pražské katedrále sv. Víta měl v držení Jiří z Poděbrad. Jiřího zdraví se však rychle zhoršuje a v průběhu příprav na odvetné tažení do Uher 22. března 1471 král Jiří z Kunštátu a Poděbrad umírá.

Osobnosti

Hans (II.) Harsdorfer (asi 1450 - 1511)

Hans Harsdorfer pocházel z Norimberského patricijského rodu Harsdorferů, jehož počátek spadá do roku 1377, kdy se dva bratři Harsdorferové, Jindřich a Fridrich, přestěhovali ze svých panství do Norimberka, kde získali občanství a začali podnikat v hornictví a hutnictví. Stali se tak tzv. erbovními měšťany, o to významnějšími, že s erbem již do města přišli. Tento erb, který zobrazuje na červeném poli stříbrnou věž na kopci se třemi vrcholy, jim údajně udělil již v roce 1203 římský král Filip Švábský, když se rodoví předci vyznamenali při Filipově tažení do Itálie, kde dobyli jakousi věž na návrší.

Hansův otec Antonín Harsdorfer se oženil s plzeňskou měšťankou Barborou Fritzovou, se kterou měl dvě děti, Hanse a Kateřinu. Antonín se zakoupil na Malesickém zboží, které bylo zcizeno kladrubskému klášteru během husitských válek. Antonín Harsdorfer zemřel 12. března 1462 a byl pohřben v chrámu sv. Bartoloměje v Plzni. Malesice zdědily jeho dvě děti, přičemž Kateřina odprodala svůj díl Malesic bratru Hansovi 30. března 1474 za 1000 zlatých.

Hans Harsdorfer se narodil někdy mezi lety 1450 až 1460 buď v Malesicích nebo v Plzni. Jak již bylo řečeno, v roce 1474 se stal jediným majitelem Malesic, po kterých se i psal. 11. září 1481 se oženil s Margaretou z norimberské erbovní patricijské rodiny Nützelů. Byl horním a hutním podnikatelem rodinné společnosti, činné od roku 1460. Nejdříve jen obchodoval s rudami, dováženými z českých dolů. Diplomatické styky s českým králem Vladislavem II. Jagellonským mu po vzpourách kutnohorských horníků a odhalení finančních podvodů v mincovně v roce 1496 vynesly post nejvyššího mincmistra i účast na pražském zemském sněmu v roce 1497.

Nechal nákladně vybavit, mj. třemi bohatě zdobenými oltáři, které zřejmě objednal v malířské dílně přímo v Norimberku, kapli sv. Václava a Ladislava ve Vlašském dvoře, která byla (znovu)vysvěcena 20. července 1497 u příležitosti návštěvy krále Vladislava II. Během svého působení v Kutné Hoře nechal také nákladně přestavět mincmistrův dům a pořídil si i luxusní zlatnické váhy uložené v ozdobně malovaném pouzdře, na jehož svrchní straně víka je zobrazen souboj divých mužů a na vnitřní straně dva ozbrojenci drží erby jeho a jeho ženy Margarety. Rovněž kapli daroval spolu s manželkou kazuli (ornát) zdobenou výšivkou scén z Mariina života a Kristova dětství. V období baroka byla výšivka vystřižena, našita na nový podklad a zlatě orámována. Roku 1499 požádal krále o uvolnění z úřadu, aby se mohl cele věnovat podnikání, protože po smrti strýce Endrese Harsdörffera zdědil jeho léna a statky, hrad Eschenbach, měďnářskou huť a hamr v Enzendorfu (nyní místní části Hartensteinu v dolních Frankách). Vladislav tomuto přání vyhověl a dokumentem z listopadu 1499 mu zaručil ochranu veškerého majetku na území Českého království.

Tak Hans Harsdorfer 5. dubna 1499 odešel z Kutné Hory, přesídlil do Norimberka a roku 1501 vstoupil do městské rady (v níž dědičně zasedali členové rodin jeho tchána Nützela a jeho švagra Stromera) a roku 1505 byl zvolen starším purkmistrem.Svoje zájmy v Čechách však nespustil nikdy ze zřetele. V roce 1502 obstarával pro Petra z Rožmberka čtyři houfnice a při soudním sporu v Norimberku z března 1512 je zmíněno, že pro Jana z Valdštejna nechal vyrobit zbroj pro padesát peších bojovníků a dvacet rytířů na koních, což byla značná vojenská zakázka. Pro Plzeň pracoval jako finanční expert a mj. radil, jak dál s financemi po požáru města v roce 1507. Městská rada jej vysílala na diplomatické mise ke králi Vladislavovi, pro kterého za 45 zlatých zakoupil obraz Madony od Albrechta Durera a dovezl ho roku 1504 králi jako oficiální dar města Norimberka. Zdá se, že k Durerovi jej pojilo osobní přátelství, když jej Durrer ve svém dopise ze 7. února 1506 nechal jako svého přítele co nejsrdečněji pozdravovat. Ve válce o dědictví landshutské se stal jedním ze tří polních velitelů Norimberka. Zemřel bez potomků 14. ledna 1511 v Norimberku a podle svého přání byl pochován v Plzni, v chrámu sv. Bartoloměje.

Kromě výše zmíněných děl stál Hans Harsdorfer za vznikem dalších uměleckých předmětů, jako tzv. Rabská archa, u které některé zdroje uvádějí, že byla přímo zamýšlena jako dar pro Půtu Švihovského z Rýzmberka a jiné, že byla původně zhotovena pro kostel sv. Jiří v Malesicích spolu s monstrancí.Zakoupil také liturgické předměty a textilie pro kapli v Cáchách, kde měl český král patronátní právo a jeho prostřednictvím obdržel královský dvorní umělec, řezbář Hanuš (pravděpodobně člen Spiessovy huti Hans Scholler z Norimberka), značnou finanční částku, která zřejmě sloužila k úhradě nádherného oltáře pro kapli na hradě Křivoklátě, což byla nejreprezentativnější zakázka, jakou v Čechách nechal pořídit Vladislav II. Jagellonský v prvních letech své vlády.

Použitá literatura: