Obuv

Obuv v Čechách ve 2. polovině 15. století můžeme rozdělit na nízkou, polovysokou a vysokou. Obuv byla nejčastěji zhotovena z kůže tak, že se sešila podešev se svrškem a bota se převrátila naruby (tzv. převracená obuv). Mezi podešev a svršek se vkládal pásek kůže, tzv. okolek. Cílem konstrukce středověké boty bylo schovat všechny důležité švy uvnitř. Zatímco v Německu již začíná móda bot s kulatou špičkou, která vyvrcholila v 1. polovině 16. století botami zvanými "kravská tlama", v Čechách se ještě na počátku 16. století drží na obuvi konzervativní mírná špička.

Vedle této umírněné špičky se v Praze v 60. letech znovu objevily i dlouhé zobáky, jaké se nosily o sto let dříve na střevících typu poulaine. Dne 2. září 1464 nařídil Jiří z Poděbrad purkmistrům a radám všech tří pražských měst: „Přikazujem vám, abyste všem ševcuom přikázali, aby špicuov u třevíc i u škoren nedělali, a také žádnému svému nedopúštějte v špici choditi; v tom naši vuoli naplníte.“ Tomek k tomu z pražských knih dodává, že „za času krále Jiřího smyslili si ševci Pražští dělati zase střevíce a škorně špičaté jako kdysi o sto let předtím“, a soudí, že zákaz „nejspíš měl svůj účinek“. Dlouhé zobáky se tedy v Čechách vrátily jen nakrátko; o třináct let později, roku 1477, popisují staroměstští konšelé při sporu ševců už zase jiný trend – „obuv dělala nižší a škorně jezdecké ostřejší než jindy“.

Kromě svršku, podešve a okolku obsahovala bota zpravidla ještě několik částí - opatek, obrubu a nějakou variantu zapínání či šněrování.

Ševcovské řemeslo se v pražských městech dělilo na dvě: ševce novinníky, kteří šili obuv novou, a ševce vetešníky, kteří ji opravovali. Kde přesně vedla hranice, vyřkli 12. července 1441 konšelé všech tří měst: vetešníci „nové nártie a podešvy nové k starým ochozeným holenom budú moci přišívati a dvoje škorně dobře ochozené do krámu na prodaj každý trh vykládati, jakož jich práva svědčie, ale červených ani bielých šáróv k vetché obuvi nemají okládati“. Z toho je vidět, co se na botě nejdřív ochodilo – nárt a podešev – a co si naopak zákazník nechával dělat jen nové: barevné šáry, tedy holeně. Novoměstští konšelé výrok roku 1456 obnovili a připojili podmínku, že kdo se chce v kterémkoli z obou řemesel usadit za mistra, má se „ve věcech slavné svátosti těla a krve pána našeho Jhesu Crista pod obojím způsobem“ srovnávat s obcí.

Kůži si ševci sami mazali a černili. Když se roku 1453 přeli s podskalskými a vyšehradskými koželuhy, vypověděl koželuh Jakub Kavka, že „obojí koželuzi nemazali … ale byli štumfaři; potom se srotili ševci, a tak počali mazati, a tak štumfařské řemeslo sešlo“, a ševci Beneš a Mařík Lichva dosvědčili, že se koželuzi „naučili mazati od tovařišuov ševcovských zlehka od čtyřidceti let“.

Zapínání s přesahem

Zapínání s přesahem znamená, že část kůže na svršku překrývá otevřenou část boty a je sepnuta po straně na knoflík nebo přezkou. Funkce je velmi podobná jako u zapínání pomocí chlopně, hlavním rozdílem však je, že chlopeň je k botě přišitá zvlášť. Přesto není jednoduché tyto dva typy v nálezech a na vyobrazeních rozlišit a často splývají dohromady. Tento typ spínání byl nejpopulárnější mezi 8. a 13. stoletím, v 15. století se již vyskytuje velmi sporadicky (např. nález z Fribourgu ve Švýcarsku, kde je přesah opatřen dvěma pásky, které se v oblasti kotníků spínají pomocí dvou přezek).

Zapínání pomocí záhybu

Princip zapínání je velmi podobný, jako u zapínání s přesahem, ale botě úplně chybí otevřená část na nártu. Místo ní je zde velký záhyb, který se pomocí knoflíků, přezek nebo háčků sepne po straně. Tento typ zapínání byl velice populární ve 14., 15. a 16. století, zejména u vysokých bot.

Zapínání na nártový pásek u otevřených bot

Toto zapínání se vyskytuje u nízkých otevřených bot (střevíců) od 14. do 16. století. Je charakteristické páskem, který vede přes nárt a spíná se na knoflík, přezku nebo se váže do uzlíku.

Zapínání s bočním šněrováním

Tento typ má rozparek na boku boty, který se šněruje pomocí tkanice či koženého pásku. Vyskytuje se u nízkých a kotníkových bot v průběhu 13. až 15. století. Může být kombinováno se zapínáním na nártový pásek.

Zavazování na tkaničky

Tento typ obuvi je na přední straně opatřen jednou, dvěma nebo třemi dvojcemi dírek, kterými se provlékala tkanice podobně jako u doubletu. Některé kusy však mohou být zavazovány jednou dlouhou tkanicí, což je obdobné jako u současné obuvi. Nalezené kusy jsou vesměs datovány mezi roky 1350 až 1530.

Rekonstrukce

Pro rekonstrukci byly vybrány kotníkové boty se zavazováním na jednu tkanici, podobně, jako je tomu u moderních bot, protože požadavkem byla robustní bota, kterou její majitel může nosit k plátovým nohám (tzn. část od kotníku nahoru bude překryta plátovým lýtkem) a zároveň v ní absolvovat dlouhé pochody. Tento typ bot se široce uplatňuje na českých dobových vyobrazeních, viz níže.

Co musel běžný český švec umět, říká nejstarší dochovaný popis mistrovského kusu, cechovní řád pardubických ševců z 17. prosince 1515: uchazeč „aby vokázal nejprv škorni příční, druhú škorni telecí, od té škorně střevíc zadní, a k tomu také punčoch veliký“ – tedy dva druhy vysokých škorní, nízký střevíc a koženou nohavici. Za to platil „čtyři groše bílé a libru vosku“ a strojil cechu svačinu „každý podle svěj možnosti“.

Zapínání na knoflíky s ocáskem

U tohoto typu je rozparek zapínání vepředu na nártu. Z jedné strany jsou tzv. knoflíky s ocáskem. Ty jsou vytvořeny tak, že se na kožené tkanici udělá uzlík. Ten potom slouží jako knoflík a provléká se protijdoucími otvory. Tento typ zapínání se používal ve 14. a 15. století a vrcholu dosáhl mezi lety 1350 až 1450.

Zapínání na chlopeň

Je principiálně stejně jako výše popsané zapínání s přesahem, ale chlopeň není integrální součástí boty, nýbrž je našitá dodatečně. Toto zapínání se nejčastěji nalézá na obuvi ze 14. a 15. století.

Střevíce s límcem

Tyto střevíce mají místo obruby kožený límec. Ten se po nazutí ohrne dolů, čímž se bota kolem kotníku mírně uzavře. Tento typ střevíců byl populární na přelomu 15. a 16. století.

Zapínání na řemínky

Velice archaické zapínání, kdy noha byla nad kotníkem kolem dokola obvázaná jedním nebo více řemínky. Tento typ můžeme rozdělit na dva podtypy:

1. Řemínek, který obepíná nohu, je veden vodorovně a protažen několika dvojcemi svislých průřezů vytvořenými přímo ve svršku boty. Užíváno zejména mezi lety 600 - 1000.
2. Řemínek, který obepíná nohu, je veden vodorovně a protažen očky, která jsou vytvořena protažením jiného řemínku svisle dvojcemi vodorovných průřezů ve svršku boty. Užíváno zejména mezi lety 1000 - 1300.

Použitá literatura: