Týřovští z Einsiedlu

Rozrod Týřovských

Jošt z Einsiedlu (asi 1420 - 1474)

Jošt se narodil do měšťanské rodiny v městečku Einsiedl, dnešním Mnichově v okrese Cheb, pravděpodobně v roce 1420. K městu Cheb je v blízkém vztahu a jeví se nám jako příbuzný vážených chebských rodin Schmidelů a Puchelbergerů tím, že nazývá Jorga Schmidela svým bratrem a Klementa Puchelbergera svým strýcem, avšak nic bližšího o tomto příbuzenském vztahu není známo. V blízké klášterní škole v Teplé získal vyšší školní vzdělání a pravděpodobně se zde naučil i česky. Díky svému vzdělání se obzvláště hodil za tajemníka a písaře, zejména v době interregna (1439 - 1453), kdy čeští velmožové prováděli politiku na vlastní pěst. Písaři, kteří rozuměli oběma zemským jazykům, se doporučovali především těm českým pánům, kteří neovládali němčinu, ačkoli ji nemohli při svém častém kontaktu se sousedními německými oblastmi postrádat. Takto např. omlouvá pan Jan z Házmburka svůj dopis městu Cheb sepsaný v českém jazyce tím, že momentálně nemá svého německého písaře po ruce. V této funkci se také Jošt skutečně objevuje ve službách pánů Aleše a Petra Holických ze Šternberka, kteří v té době byli majiteli nedalekého Bečova nad Teplou.

V únoru 1447 se vévoda Vilém Saský obrátil na Petra Holického ze Šternberka, aby pro něj v Čechách naverboval vojsko do Saské bratrovražedné války (1446 - 1451). Vojsko se mělo shromáždit u Chebu, přičemž Joštovi byly svěřeny administrativní a organizační záležitosti, když v dopise ze 13. února 1447 vévoda Vilém píše: „Wir bedorffen wol eins endlichen diners, der dutschs und behemisch kan, uff den wir glauben gesetzen (...), dorzu uns Jobst, uwer diener, wol fuglich were.“ (Potřebujeme bezpodmínečně asi jednoho sluhu, který umí německy a česky, kterému budeme důvěřovat (…), k tomu by se nám asi hodil Jošt, Váš služebník.)

Tito čeští žoldnéři již kvůli nastalému příměří nestačili do Saské bratrovražedné války zasáhnout a plynule přešli do služeb kolínského arcibiskupa Dětřicha II. v tzv. Soestském sporu. Protože vrchním velitelem celého českého sboru byl Petr Holický ze Šternberka, lze předpokládat, že se Jošt zúčastnil celého soestského tažení jako Petrova pravá ruka.

Joštův další významný výstup spadá do roku 1450, když Jiří z Poděbrad podniknul po porážce Strakonické jednoty v bitvě u Mýta 4. června 1450 v čele své strany tažení proti jejím spojencům, zejména vévodovi Friedrichu Saskému, přičemž bylo dobyto město Gera a den na to 23. října 1450 (některé zdroje uvádějí 16. října 1450) uzavřeno příměří. Jošt z Einsiedlu, který se účastnil tohoto tažení v družině pána Petra Holického ze Šternberka, napsal 25. října 1450 z polního tábora u Salzy, nedaleko Plavna, první, dosud dochovaný, dopis městu Cheb. Cheb byl totiž ohrožován vracejícím se českým vojskem, neboť v březnu 1450 odmítla chebská rada vpustit do města Jiřího z Poděbrad a jeho straníky na jednání s německými knížaty, které se tak muselo konat ve Wunsiedelu. V dopise Jošt měšťany varoval a nabádal je, aby se pokusili o dohodu. Zprostředkování se ujali Aleš a Petr Holičtí ze Šternberka, kteří se svým sekretářem Joštem z Einsidle zajistili chebským poslům bezpečný glejt. Jednání se konalo na hradě Skalné (Vildštejně). Cestou na schůzku však byli chebští diplomaté, nesoucí mj. dary pro Jiřího z Poděbrad, přepadeni a oloupeni. S nimi byl přepaden rovněž Jošt z Einsidle, který si zachránil život slibem, že pachatele neprozradí.

Na základě vildštejnských jednání se město nakonec vykoupilo 1000 zlatými výpalného: „Item wir haben geben vnd ausgerichthern Girziken tousent guldein, die jn der rat zu pranttschaczgeben musst.“ (Panu Jiříkovi jsme dali 1000 zlatých, které musí být dány radou jako výpalné.)
Petr ze Šternberka obdržel za zprostředkování dohody 200 zlatých a rovněž další zprostředkovatelé nezůstali bez odměny: „Geben dem Endresen I schock XXIII gr. zerung fur Hans von Kocza vnd fur den Jobst des von Sternbergs schreiber, als er zwischen eyn rat vnd den Behmen teidigat.“ (Dejte uvedenému 1 kopu 23 grošů pro Hanse z Kotzau a pro Jošta, písaře Šternberků, který se podílel na jednání mezi radními a Čechy.)

Do konce roku 1453 či snad do počátku roku 1454 zůstal Jošt z Einsiedlu u pánů ze Šternberka neboť 24. června 1453 píše Jošt ještě z příkazu pána Aleše ze Šternberka. Poté vstoupil do služeb správce Jiřího z Poděbrad, k čemuž se v případě příbuzenských vztahů posledně jmenovaného k rodu Šternberků zřejmě nabízel popud sám od sebe. 28. října 1454 adresuje již jako tajemník Jiřího zhořeleckému písaři dopis, ve kterém oznamuje blížící se příchod správce s králem Ladislavem a nabádá k zamluvení potřebných obydlí. S tím také koresponduje, že reskript Jiřího starostovi a radě Chebu datovaný 30. ledna 1455 ve Vratislavi je již sepsán Joštem.

Někdy v této době také Jošt získává od krále Ladislava Pohrobka k užívání erb, který mu byl 23. listopadu 1455 povýšen císařem Fridrichem III.

Ve službách správce se Joštovi otevřelo široké a významné pole působnosti. Protože Jiří rozuměl, jak známo, jen málo německy, byl pro něho jeho tajný písař doslova nepostradatelný. Proto ho najdeme, pokud nebyl nepřítomen z důvodu vykonávání nějakého poslání, stále na straně zemského správce, kterého doprovází na jeho velkých taženích na Moravě, ve Slezsku a Rakousku, přičemž nezřídka, jako např. v Brně, vystupuje obchodně, a informuje své přátelé v Chebu se zřejmou spokojeností o šťastných úspěších místodržícího. Jakkoli katolík a bezvýhradně oddán římské církvi zachovával v každé době svému utrakvistickému pánu nezlomnou věrnost tím, že - což se tehdy vyskytovalo jen zřídka - dokázal správnou úvahou přesně oddělit náboženské přesvědčení od věrnosti službě. Proto také požíval plnou měrou důvěru a přízeň Jiřího a byl často pověřován příkazy, které vyžadovaly zcela zvláštní péči a spolehlivost.

Po smrti krále Ladislava Pohrobka 23. listopadu 1457 se začaly šířit pomluvy, dle nichž měl být mladý král otráven Jiřím z Poděbrad. Proti tomuto nařčení se Jošt z Einsidle na sněmu ve Vídni 21. ledna 1458 ostře ohradil. Jošt tvrdil, že se nikdy v dějinách nestalo, aby Češi otrávili krále. Češi byli dle něj královými věrnými poddanými a dobrovolně se mu podvolili ve všem, čeho chtěli králové Zikmund a Albrecht dobýt násilím (restituce královských statků, berně, pomoc proti Turkům). Sněm nakonec na základě Joštových argumentů uznal, že král sešel ze světa z Boží vůle.

Jak bylo řečeno výše, Jošt byl často pověřován příkazy, které vyžadovaly zvláštní péči a spolehlivost. Jeden takový případ nastal bezprostředně po zvolení Jiřího králem. Když se totiž na velkém volebním sněmu v Praze 1. března 1458  vyslanci vévody Viléma Saského z důvodu lepšího prokázání nároků jeho choti na nástupnictví v Čechách odvolali na staré listiny, které byly uchovávány na Karlštejně, vyslal správce ihned svého komořího a Jošta z Einsiedlu, svého písaře, s odpovídající družinou na Karlštejn, aby vyzvedli příslušné listiny, které byly již následujícího dne předloženy shromážděným stavům. A když byl ještě téhož dne provolán Jiří z Poděbrad králem, přivítal Jošt tuto významnou událost s neskrývanou radostí a sdělil to ihned do Chebu, kde byla tato zpráva radostně přijata (zachovala se pouze odpověď z Chebu). Protože se Jiří proslavil již v dřívějších letech horlivou péčí o udržení míru, muselo být pro město jako Cheb, které leželo na hranicích různých oblastí a provozovalo čilý obchod, jeho zvolení obzvláště žádoucí. Nadto ujistil Jošt chebské měšťany královou přízní a napomínal je, aby ani trochu nedbali pomluv a hrozeb svých sousedů, nýbrž zůstali pevní a neochvějní. Pro Jošta samotného mělo zvolení Jiřího i další důsledek, a sice ten, že ho nový král ještě v létě korunovačního roku pozvedl do rytířského stavu, jak dokládá gratulace Chebských z 29. července 1458 nebo nebo transumpt buly papeže Pia II. z března 1459, v němž je Jošt jmenován jako „Jodocus de Eynsedil, milites Pragensis“. Zároveň s povýšením do rytířského stavu dostává dědictví v hodnotě 500 kop grošů na statku makotřaském. Někdy v této době také získává vsi Skryje a Tytry. Aby však král mohl splatit svůj dluh pražskému purkrabímu Zdeňkovi ze Šternberka, vrátil mu Jošt výše zmíněné dědictví a k tomu půjčil ještě hotově 500 kop grošů, za které zapsal mu král 2. července 1460 hrad Týřov s městečkem Kožlany, vsi Mlečice Chmelištnou, Zavidov, Týřovice, Broumy, Kouřimec, Újezdec, Hudlice se všemi požitky a berni v Novosedlech. Při tom bylo stanoveno, že Jošt nesmí býti do své smrti vyplacen a po jeho smrti může statky odkoupit zpět pouze sám král a to za 600 kop grošů. Podle usnesení musí hrad Týřov zůstat po všechny časy otevřen a kdyby král na něj kvůli válkám dal náklad, stane se tak Joštovi beze škody. S lesy nemá Jošt ani jeho dědici co činiti ani dříví prodávati, než toliko bez překážky bráti k palivu a na opravy hradu. V lovu drobné zvěře a ptáků měl Jošt svobodu, kdežto z vysoké zvěře směl štvát 3 jeleny a 10 srn do roka s vědomím křivoklátského purkrabího, který mu byl povinnen půjčit psy a tenata. Poněvadž hrad potřeboval opravy hradeb, podsebití i budov, připsal král Joštovi na opravu 100 kop grošů. Kdyby byl hrad Joštovi dobyt, jsou králové povini mu pomoci dobýt hrad zpět nebo jej do dvou let vyplatit.

Jako královský tajemník měl Jošt příležitost prokázat městu Cheb mnohou službu radou nebo přímluvou u krále. To již vyplynulo z královských reskriptů městu Cheb, z nichž je mnoho označeno dodatkem„ad relationem Jodoci de Eynsedel secr.“ Město potřebovalo asi také ohledy krále, protože v důsledku své exponované polohy bylo osočováno jednou z té, podruhé z oné strany. Takže mělo kromě častých přespolních sporů také hádky s vlastními poddanými, kteří chtěli uvolnit právní svazek s městem, jakož i problémy s opatem z Waldsassenu kvůli soudní pravomoci v několika vesnicích, které byly stejně jako Albenreuth (dnes Mýtina, část obce Lipová) obydleny klášterními i městskými poddanými. Jošt byl tedy často žádán o přímluvu. Ten byl ochotný podat informace, pokud se nejednalo o úřední tajemství, které vždy rozhodně zachovával. Ale také jinak jedná s velkou opatrností, a jakkoli je tato rovněž chvályhodná, překvapí nepříjemně čtenáře, když např. uprostřed zajímavého dopisu stojí: „Vnd so ir der selben sachen allen wolt ein grunt erfaren, so müget ir ewr rats frewnden einen, damit ich bekant pin, herein schiken da wurdt ir gruntlich all sache erfaren.“ (A jakkoli se sami chcete dovědět důvod téže záležitosti, můžete sem poslat jednoho z přátel rady, který je mi znám, a dozvíte se celou věc důkladně.) Naproti tomu nechybělo městu uznání. Při různých příležitostech dávalo svému příteli peněžní dar, jak dokládá chebská kniha výdajů. Například o Vánocích 1458: „Item so haben wir desmals durch Paul Ruduschen hern Jobst von Aynsidel awszgericht XII guldein, damit jn der rat vereret.“ (Tak jsme tehdy skrze Pavla Ruduschena předali panu Joštovi z Einsiedlu 12 zlatých, aby ho rada uctila.) Rovněž v následujícím roce: „Item geben hern Jobsten von Aynsidel X gulde. r. damit jn unser hern verereten, als er jn das wortt redt ken vnsern hern konig von des abtes von Waltsassen wegen.“ (Také jsme dali panu Joštu z Einsiedlu deset zlatých, aby ho naši páni poctili, protože mluvil za našeho pána krále ohledně záležitostí s opatem z Waldsassenu.) A když městská rada uctila krále několika sudy tehdy oblíbené chebské medoviny, připadl jeden soudek také Joštovi s přáním, aby „es mit seiner Gemalin in Fröhlichkeit und Gesundheit auszutrinken“ (ho vypil se svou chotí v radosti a zdraví).

Intenzivní organizační činnost vyvíjel Jošt ohledně sněmu v Chebu na jaře roku 1459, kde, jak známo, měly být díky zprostředkování politicky bystrého markraběte Albrechta z Brandenburgu urovnány spory mezi Čechami a Saskem. Již o Velikonocích 25. března 1459 přišel Jošt do Chebu, aby oznámil příjezd krále o postní neděli 8. dubna 1459 a informoval radní o všech podrobnostech, požadavcích a dalších záležitostech ohledně návštěvy. Město tak mělo mít dostatek času, aby se mohlo na vše dopředu připravit. Král Jiří přijel do Chebu 7. dubna 1459 s manželkou Johanou z Rožmitálu, synem Viktorinem a dcerou Zdenou. Kromě rodinných příslušníků doprovázel krále i početný doprovod, který netvořilo jen velmi hojně zastoupené služebnictvo starající se o pohodlí a bezpečnost krále, ale i významní zástupci české a moravské šlechty. Celkem čítal jeho doprovod 43 šlechticů a 16 rytířů. Jeho družina celkem čítala na 900 jezdců a 100 vozů. Mimo jiné jej doprovázeli: Jan II. z Rožmberka, Zdeněk ze Šternberka, Zdeněk Zajíc z Hazmburka, Jindřich ze Stráže, Jindřich z Lipé, Jan Zajíc, Lev z Rožmitálu, Vilém mladší z Ryzmberka, Dětřich z Janovic, Jan z Vartenberka, Jindřich z Plavna, Jindřich z Gery, Bohuslav ze Švamberka, Bohuslav ze Žeberka, Jan z Cimburka, Jan, Jindřich a Albrecht z Kolovrat, Ješek z Boskovic, Jan z Valdštejna, Jindřich z Roštoku, dále rytíři Jan Calta, Vílém z Krásného Dvora, Hynek z Kroupova, Burkhard Kamaret z Žirovnic a Beneš z Veitmile.2 Všichni přirozeně přijeli, stejně jako král, s bohatým doprovodem.

Při vjezdu do města připravili měšťané králi slavnostní uvítání a doprovodili ho, s baldachýnem nad hlavou, až do domu přímo na náměstí, kde jej ubytovali. Majitelem domu na náměstí, ve kterém byl král ubytován, byl radní Kašpar Junker, který byl jedním z nejvýznamnějších osob tehdejšího patriciátu města a několikrát za sebou byl zvolen i jako starosta obce. Vzhledem k tomu, že byl Jiří z Poděbrad ubytován právě v jeho domě, dá se předpokládat, že tento dům patřil k těm vůbec nejlépe zařízeným ve městě.

8. dubna 1459 přijeli do Chebu i zástupci říšské šlechty: Albrecht Braniborský přijel den po Jiřím tedy 8. dubna a kurfiřt Fridrich Falcký 9. dubna. Dále je doprovázeli další urození páni a také různí rádci. (Mezi rádci je třeba bezpodmínečně zmínit v té době mezinárodně uznávaného diplomata Martina Mayera.) Později se dostavili také čtyři vévodové ze Saska, jmenovitě sasko-míšeňský kurfiřt Fridrich s oběma svými syny Ernstem a Albrechtem a také se svým bratrem Vilémem Saským. Společně s nimi přijelo dalších 13 říšských hrabat i se svými ženami. Dále přijel bavorský vévoda Oto, arcibiskup magdeburský, rádci vévody Ludvíka Landshutského, vyslanci biskupa würzburgského, rádci mnichovského vévody Albrechta a rádci rakouského vévody Albrechta. Opět každý z nich přijel s velmi početným doprovodem, který čítal desítky až stovky členů.

Na jednáních, která byla oficiálně zahájena 10. dubna 1459 se Jošt objevuje jako mnohonásobně zainteresován tím, že z příkazu a s pokyny krále se často stýkal s markrabětem Albrechtem z Brandenburgu. Takto jednal s markrabětem 9. dubna 1459 ještě pozdě večer a vyslovoval se při této příležitosti horlivě pro vyrovnání se Saskem tím, že zastával správný názor, že pokud by dotyčná záležitost byla postoupena císaři nebo kurfiřtům, byl by „konec v nedohlednu“. A když se příštího dne objevil markrabě se saskými poradci u krále v jeho obydlí u Kašpara Junkera ohledně bližšího jednání, fungoval Jošt z Einsiedlu jako tlumočník. Když se po ukončení jednání odcházelo z Chebu, převzal dar 100 kop grošů od města pro krále: „Item wir haben awszgericht vnserm hern konygk au newen groschen 1^eschok gr., domit jn der rat vererat - hub auf her Jobst von Aynsidel“ (Tím jsme poukázali našemu panu králi opět 100 kop grošů, aby ho rada uctila - předáno pánu Joštu z Einsiedlu) .

Podobnou agendu nejspíš také zastával na sněmu pořádaném rovněž v Chebu na hromnice roku 1461. Joštovi byla i tentokrát přisouzena pravděpodobně významná role, což vyplývá z jeho dopisu ze  14. prosince 1460 starostovi a radě Chebu, ve kterém prosí, „aby mu poskytl ubytování u svého bratra (Jorg Smidel), protože potřebuje pohodlné místo k odpočinku tím spíše, že beztoho nebude moci mnoho spát, jelikož má spoustu práce a stále bude muset dlít v blízkosti krále.“Během tohoto sněmu ještě poskytl advokátní službu ve sporu Chebu s waldsasským opatem o Albenreuth. Za tuto a jiné služby mu bylo kromě deseti zlatých věnována ještě jedna tarasnice a 4 ručnice, vše vyrobeno v Norimberku.

Protože císař Fridrich III. povýšil 7. prosince 1462 v Korneuburgu Jiřího syny Viktorina, Jindřicha a Hynka do stavu říšských knížat, byli Jošt, Zdeněk ze Šternberka a Prokop z Rabštejna vysláni k císaři aby přivezli knížecí pláště a klobouky, které 21. února 1463 slavnostně odevzdali v Králově dvoře v Praze.

V důsledku této diplomatické činnosti získal Jošt z Einsiedlu široký vliv a udržoval písemný styk s cizími knížaty. To platí hlavně o markraběti Albrechtu z Brandenburgu. Zde máme na mysli zejména důvěrné psaní, které poslal markrabě Joštovi v roce 1463, aby ho informoval o snahách papežského legáta zaměřených proti králi.„Dast wollest“ (To můžete), pokračuje dopis, „in grosser geheim vnnsern herrn dem konig sagen, dann es warlich also ist“ (ve velké tajnosti říci našemu pánu králi, neboť je to skutečně tak). Také Jošt sděloval markraběti opakovaně zprávy z českého dvora. (dochoval se dopis z 4. července 1464 a tři dopisy z roku 1469).

Vliv královského tajného písaře se projevoval při různých příležitostech. Z velké dálky vyhledávali jeho přímluvu, jako například počátkem roku 1463 město Zhořelec. V roce 1464 vystupoval Jošt spolu s kancléřem Prokopem z Rabštejna a Jindřichem, pánem z Gery, z příkazu krále jako prostředník ve sporu mezi Jindřichem z Plavna a Günterem z Bünau. Když mezitím založený panský spolek opakovaně nastolil otázku, komu vlastně přísluší dohled nad říšskými insigniemi, bylo nakonec pověřeno několik pánů a rytířů, mezi nimi také Jošt z Einsiedlu na Týřově, přenosem státních listin uchovávaných na Karlštejně do Prahy a jejich kontrolou. Jedním z příznaků stále více se vyostřujících sporů v církevní a politické oblasti byly naboženské zmatky, které vedly ke vzniku mnohých sekt. Jednu takovou má na mysli Jošt ve svém zajímavém dopise ze  17. září 1466. Ten je spojen se jmény Liwina a Janka z Wirsbergu, františkánských apokalyptických kazatelů působících na Chebsku a ovlivněných kázáními Jana Kapistrána a kázáním Jana Rokycany v Chebu roku 1451. Z obavy před interdiktem a také kvůli tomu, že se proti učení Wirsbergů vymezil i král Jiří, zakázala městská rada Wirsbergům vstup do města. Jošt se jeví ve svém dopise jako horlivý katolík a z jeho zajímavých vyjádření v něm poznáváme dogmatizujícího laika, jakých bylo tehdy, zvláště v Čechách, mnoho. Úpadek víry si bere hluboce k srdci a nechává ho vyústit do stížnosti,„das die werlt so falscher list ime mer ist, vnd nicht ansicht vnd betracht den gemein rechten cristen glawben“ (že svět je čím dál horší a nevidí obecně pravou víru) - stížnost, kterou s ním sdílejí přemítající duše jeho doby. Nakonec však propukly v nezadržitelném sledu události, kvůli kterým vyhasla klesající hvězda Jiřího. Klatba, která ho potkala, zachvátila také jeho věrné, a celé kraje úpěly pod tíží interdiktu. Také město Cheb, které svému králi zachovalo chvályhodnou věrnost, propadlo církevnímu trestu. Nehledě na sympatie, které mělo k osobě krále (již 4. září 1461 mu přísahalo věrnost), převážily zde rozhodně politické důvody. Od roku 1315 bylo město Cheb se svou oblastí zástavním majetkem české koruny. Opíraje se o svá privilegia, která mu vymezila výhodné zvláštní postavení, drželo se stranou všech hnutí v Čechách a skládalo přísahu a vzdávalo hold pouze korunovanému králi. Vzdát hold králi, který jako Matyáš neměl korunu, by mohlo mít lehce za následek nebezpečný precedens. Proto město, bez ohledu na opakovaná napomenutí, odepřelo vzdorokráli hold a nechalo spíše nad sebou vyhlásit interdikt. Že ani Jošt nezakolísal, je po všem, co bylo již řečeno, snadno pochopitelné. Jako muž se svědomím a charakterem zachoval věrnost svému králi, aniž by také jen v nejmenším porušil ponižující poslušnost vůči trestající církvi. Přes jeho rty neprojde ani slovo výčitky, přesto musí vytrpět všechny obtíže; neboť jako katolík má za nepřátele utrakvisty a jako přívrženec exkomunikovaného krále vlastní souvěrce, z jejichž společenství ho přece církev vyloučila. Jeho statky jsou pustošeny, jeho poddané vesnice páleny a ničeny (svou škodu vyčísluje na 300 kop grošů). Král Jiří škodu uznává a a roku 1466 mu připisuje 100 kop grošů na stavbu rybníků a uděluje milost, že jeho syn Jindřich nebude moci být do své smrti z Týřova vyplacen. Tváří v tvář této devastaci svádí Jošt těžký boj sám se sebou; neboť svědomí a víra, církevní přikázání a přísahaná věrnost jsou bez přestání v konfliktu: ostrý boj, který hýbal celou dobou, se odráží v prsou tohoto muže, který se s rozhodností přidržuje toho, co ve své prosté duši považuje za správné a dobré. Nakonec se rozhodne pro trpící poslušnost, protože mu jde o víru, kterou nechce vzdorovitostí „nicht schwächen helfen“ (pomoci oslabit). Takto sdílí stejný osud se spřáteleným městem Cheb, které se snaží utěšovat a posilovat v poslušnosti. Teprve když vidí, že jeho protivníkům nejde ani tolik o víru jako spíše o kořist, chopí se meče a sjedná si klid.

Po smrti krále Jiřího z Poděbrad (22. března 1471) se na počátku května 1471 Jošt úspěšně angažuje v urovnání sporu mezi Chebem a nejvyšším pražským purkrabím Janem Jencem z Janovic na Petršpurce. Méně úspěšný byl ve snaze smířit Cheb se svým sousedem, Benešem Libštejnským z Kolovrat. Po nástupu Vladislava II. Jagellonského na trůn 27. května 1471 setrval Jošt v úřadu sekretáře.

Roku 1472 získává od krále Vladislava pro Kožlany městská práva stejná jako má Rakovník, erb a povolení vystavět v Kožlanech pivovar. Od června 1472 také projednával komorní soud spor mezi Joštem a Fridrichem ze Šumburka. Jošt obvinil služebníky Fridricha ze Šumburka z pobrání jeho krav, posléze nahnaných „na jeho páně Šumburkuov zámek“. V případě, že by se Šumburk k soudu s Joštem nedostavil, měl za pobrané krávy Joštovi zaplatit.

K významným misím, jichž se Jošt ve službách Vladislava účastnil, patřilo například jednání s Fridrichem III. v letech 1473- 1474, jehož se zúčastnil společně s Burianem II. z Gutštejna a Benešem Libštejnským z Kolovrat. Jednáním, která se odehrála v Augsburku, předcházelo ještě několik dalších jednání s Albrechtem Braniborským, jejichž výsledkem bylo uznání Vladislava jako právoplatného českého krále. Výsledkem dlouhého vyjednvání s Fridrichem III. bylo dohodnutí se na vojenských operacích v Rakousích za účelem bojů s Korvínem a vzpurnou rakouskou šlechtou.

Roku 1473 postoupil mu král Vladislav právem odúmrtním dvůr v Hlincích a téhož roku mu potvrdil všechny výsady udělené mu králem Jiřím a mimo to mu dovolil ještě navíc 4 jeleny nebo laně v lesích zabíti a na opravu hradu připsal ještě zvlášť 50 kop grošů. Následující rok však Jošt umírá.  11. července 1474 se ještě objevuje mezi přítomnými komorního soudu, ale rok 1476 ho již nezastihnul mezi živými, jak stojí v dopise ze  17. dubna 1476:„Wie etwen herre Jobst vom Eynsidel, demegot gnade“ (Jako pánu Joštu z Einsiedlu buď mu bůh milostiv). 

Jindřich Týřovský z Einsiedlu (asi 1466 - 1556)

Jošt zemřel roku 1474, ale jeho poslední vůle nemohla být vložena do desek zemských, protože byla pečetěna teprve po jeho smrti. Pozůstalý syn Jindřich, který vždy psal jen jako Henrich, nebyl ještě plnoletý, proto zůstal pod poručnictvím Litvína z Klinštejna, rady komorního soudu, která se ještě v roce 1491 psal na Týřově. Od roku 1494 dával již Jindřich sám povolení k prodeji manských dědin v Mlečicích. Pozn.: Robotní manové v Mlečicích a Zavidově byli vždy povinni službou ke Křivoklátu, avšak jako poddaní na Týřovskom panství mohli své statky prodávat jen se svolením svého pána - držitele Týřova.

V roce 1500 projednával komorní soud spor Jindřicha s Janem z Gutštejna o dobývání rudy, na níž má údajně nárok Gutštenův hutník Ota.

Jindřich byl znamenitým hospodářem. V krátké době přikoupil dvory v Nezabudicích a Panoším Újezdě, vesnice Hřebečníky, Skryje, Tytry, Novosedly a stavěl dvůr Myslice. V Kožlanech obnovil kostel, jenž byl pobořen od husitských válek a koupil zde dva pusté kmetcí dvory s platem, které již mnoho let náležely ke Krakovci, od Jindřicha Albrechta z Kolovrat. Roku 1503 koupil pustinu Sadlno a statek Slabce, se kterými byla spojena i manská povinnost vůči Křivoklátu a Jindřich tak musel v případě potřeby „sám druhý na hrad přijeti ve všem holým železe.“

Za války roku 1505 vedené proti pánům Šlikům postavil 4 muže a 1 vůz. Toho roku se také s Jindřichem soudil Ambrož Chodaur z Lokte, jenž Jindřichovi zaplatil za obilí, které mu posléze nebylo dodáno. V roce 1509 byl jedním z českých šlechticů, kteří čekali v Brně na příjezd krále Vladislava z Trnavy, ale záhy odsud zase odjeli, neboť král stále nepřijížděl. Jindřich pak v roce 1513 řešil před komorním soudem spor svého služebníka Rovného ze Zavidova s Jindřichem Tuchorským z Tuchořic

Nejvyšší kancléř království Českého, Adam z Hradce, dosáhl roku 1524 na králi Ludvíkovi povolení k výplatě Týřova se vším příslušenstvím. Kdykoliv by Adam složil výplatní sumu, měl mu Jindřich panství hned vydat. Jindřich, který se vykázal majestátem krále Jiřího, že do své smrti nesmí být nikým vyplacen, hrad nevydal a poněvadž Adam zemřel roku 1531 a Jindřich ho tak přežil, zápis odumřel. Roku 1525 byl Jindřich Týřovský předvoláván ke komornímu soudu Janem Pečkovským z Pečkovic z příčiny nesvědčení u jiného soudu.

Zatím stihla Jindřicha těžká pohroma. S manželkou Kateřinou Řesanskou z Kadova měl 4 syny, totiž Jana, Albrechta, Jošta a Jiříka. Ten poslední se účastnil tažení proti Turkům a roku 1526 u Moháče upadl do zajetí. Otec, který ho chtěl vyplatit, musel v roce 1528 zastavit Týřov Jáchymovi z Malcanů, kam mu (Jáchymovi) Plzeňští roku 1530 posílali list.

Jindřichovy tísně využil Lorenc Šlik a vymohl si na králi Ferdinandovi povolení k výplatě týřovského panství . To se však mohlo uskutečnit jen po dohodě s Jindřichem, který se však opět odvolal na majestát krále Jiřího, k dohodě nepřistoupil, vypůjčil si od Petra Cíla ze Svojšic 375 kop grošů, od Zikmunda Beřkovského ze Šebířova 350 kop grošů a od Slavibora ze Všechlap 230 kop grošů a roku 1532 Týřov vyplatil.

Z uvedených sum vyplývá, že Týřov byl zastaven za 1000 kop grošů. Když pak Jindřich nemohl věřitele uspokojit, prodal ves Novosedly, dvůr Nezabudice a dvory v Panoším Újezdě, a k tomu zastavil dvůr Kouřimec, vsi Mlečice, Hřebečníky, Skryje a Tytry.

Zikmund Beřkovský pohnal Jindřicha k soudu o dluh již v roce 1531, ale Jindřich o trojí půhon nestál, proto na něj byl vydán zatykač a Beřkovský se uvázal v Jindřichovy dědiny - 2 dvory kmetcí v Kožlanech a rybník nad městečkem, který chtěl vylovit. Jindřich ho však předešel a vylovil ho sám.

Po návratu Jiříkově do Čech přimlouvali se čeští stavové u krále, aby Jiříkovi byla služba zaplacena.

Nemalé těžkosti působili Jindřichovi nezvátí synové, kteří co chvíli byli před soudem pro rvačky. Albrecht a Jiřík přišli roku 1536 do hospody Jiříka Čapka v Rakovníce, kdež zastihli Jiříka z Bobrovic, pána na Děkově. Když Bobrovec mluvil na pavlači s krčmářem, Albrecht shodil ze sebe suknici, popadl kord a bodl Bobrovce do boku. Krčmář okřikl Albrechta a on přestal. V tom Petr Krašovský a Jiřík Týřovský pobodali Bobrovce tesáky po straně a chtěli ho zamordovat. Bobrovec byl tak zřízen, že ani nemohl sejít dolů ze schodů.

Albrecht, Jiřík a Jošt zabili bez příčiny roku 1542 v Plzni Petra Chlumčanského, Jiřík roku 1544 na silnici zranil Václava z Martinic; týž roku 1548 mluvil u bradýře o Bořivoji Pešíkovi z Komárova, že je arcilhář a při hostině na Liblíně roku 1555 spílal Bohuslavovi Zvíkovskému, že je arcilhář. Během hádky hnal se Jiřík na Bohuslava s kordem a chtěl se s ním utkat. Albrecht se roku 1554 utkal v Hřebečníkách s Janem z Lobkovic, který v obraně prostřelil Albrechtovi obě nohy.

Také otec Jindřich měl co do činění se soudy. Roku 1536 ho obeslal Erhart Kfelíř kvůli škodě 100 kop grošů, protože prý jeho (Jidřichovi) lidé chodili po lesích s ručnicemi a zvěř okolo Týřova stříleli. Roku 1544 pohnal Mikuláš Pešík z Komárova Jindřicha o 3 zvířecí tenata a tisovatého koně, které si vypůjčil od Mikulášova zesnulého bratra Jana a nevrátil je. Zajímavé je, že Mikuláš a Jindřich byli nějakým způsobem příbuzensky spřízněni.

Když Lorenc Šlik viděl, že Jindřicha nepřežije a týřovského panství se nedočká, roku 1545 se svolením krále Ferdinanda převedl své právo na Týřov Václavovi Mašťovskému na Strojeticích, který se hned vzdal všeho práva na honitbu a král mu za to připsal 100 kop grošů na Týřov a dovolil mýtit lesy jen pro potřebu hradu a dopřál mu každého roku od křivoklátského hejtmana požadovat 2 jeleny, 4 srny a dva divoké vepře, ale drobnou zvěř mohl svobodně loviti. Zástava Týřova byla sjednána do života Mašťovského a jeho synů.

Roku 1554 dosáhl Mašťovský na králi a českých stavech toho, že mu k první sumě bylo připsáno ještě 100 kop grošů, a Jan starší z Lobkovic na Zbiroze dosáhl povolení, aby ves Mlečice, kterou držel v zástavě, mohl koupiti dědičně.

Jindřich byl roku 1546 krajským hejtmanem, roku 1545 prodal Slabce se Sadlnem a roku 1555 dvůr Myslice. Po rozdělení svého zboží mezi své syny se v roce 1556 odstěhoval do Jinců, které náležely Mikuláši Pešíkovi z Komárova, kde 19. února 1556 zemřel a je ve zdejším kostele sv. Mikuláše i pochován.

Erb

Chtěl bych poděkovat Michalu Kaclovi, Janu Škvrňákovi, Janu Boukalovi a Markétě Poskočilové za pomoc při výzkumu.

Popis erbu Týřovských se u jednotlivých autorů značně liší. August Sedláček v Českomoravské heraldice píše, že „z Enzidle Týřovští měli štít křížem rozdělený v 1. a 4. poli napříč děleném nahoře černého orla v bílém, ve zpod v bílém tři pruhy pošikem, v 2. a 3. poli modrém tři duty bílé špičkami k sobě a na tři strany se rozbíhající, nad štítem dvě helmy s přikryvadly modrými a bílými s poprsím muže v modrém oděvu se zlatým lemováním, levou s přikr. červenými a bílými s vysokým červeným kloboukem s bílou ohnutou střechou a (černou) kytou.“

Rudolf Jan Meraviglia-Crivelli zase v Der Böhmische Adel uvádí:

„Wappen: Gespalten und zweimal geteilt; 1. u. 2. in Silber ein schwarzer Doppeladler; 2. u. 5. in Blau drei silberne, in Deichsel gestellte Straussenfedern; 3. u. 6. in Silber zwei rothe Schrägrechtsbalken. - Zwei Helme: I aus der Helmrone, eine schwarzgekleidete Jungfrau mit offenen goldenen Haar, welche sich mit beiden Händen eine goldene Krone auf das Haupt setzt; Decken: blau-silbern - II. hoher, rother Heidenhut mit weissem Stulp und oben mit sieben schwarzen Hahnenfedern besteckt; Decken: Roth-silbern.“

Erb: Půlený a dvakrát dělený; V 1. a 2. stříbrném poli černá dvouhlavá orlice; V 2. a 5. modrém poli tři stříbrná pštrosí pera zasazená do oje; V 3. a 6. stříbrném poli dvě červená šikmá břevna. - Dvě přilby: I. z koruny přilby černě oděná dívka s rozevlátými zlatými vlasy, která si oběma rukama klade na hlavu zlatou korunu; přikrývadla: modro-stříbrná - II. vysoký, červený pohanský klobouk s bílou krempou a nahoře zdobený sedmi černými kohoutími pery; přikrývadla: červeno-stříbrná

Z pečetě Jošta z Einsidle i většiny dochovaných erbů Týřovských je jasné, že zobrazení šikmých břeven v samostatném poli je spíše invencí toho jenž erb zobrazoval. Objevuje se totiž pouze na jediném vyobrazení erbu Týřovských a to na erbu Doroty Polyxeny Kateřiny Kokořovské, roz. Týřovské a dále až na vyobrazeních, která vznikla po vymření rodu. I A. Sedláček ve svím blasonu uvádí, že erb je dělený pouze na 4 pole a zároveň že 1. a 4. je druhotně dělené napříč.

Orlové nikdy nejsou zobrazení celí, ale spíš než o úmysl jde o praktickou věc - celý orel se prostě do pole nevejde. Tak je různě zobrazen buď téměř celý jen bez pařátů (náhrobek Jindřicha, pečeť a náhrobek Jakuba Jindřicha, reliéf Doroty Polyxeny Kateřiny Kokořovské z Kokořova, rozené Týřovské) či pouze jeho poprsí (pečeť Jošta z Einsiedlu, erbovník Lucase Cranacha ml., erb na kartuši v kostele v Milíčově).

Vzhledem k minimu dochovaných barevných zobrazení přímo z doby před vymřením Týřovských je určení erbovních barev poněkud složitější. Začněmě u levé přilby a příslušného klenotu, kterým je tatarský klobouk, v jehož barvě se shodují blason od Sedláčka i Meraviglia-Crivelliho a zároveň vyobrazení od Cranacha ml. i z oltáře v Milíčově. Z vyobrazení od Cranacha, z oltáře z Milíčova a z reliéfu Doroty Polyxeny Kateřiny Kokořovské můžme soudit, že klobouk byl navíc podélně dělený a červená byla jenom jedna polovina, zatímco ta druhá byla stříbrná, což by zároveň korespondovalo s barvou příslušných přikryvadel, jejichž barvy se rovněž shodují v blasonech i na vyobrazeních. Blasony i vyobrazení od Cranacha se rovněž shodují v bílo-stříbrné barvě přikryvadel na pravé přilbě. V čem se však blasony (a moderní vyobrazení erbu) s dobovými vyobrazeními neschodují, jsou barvy figur na štítu. Zdá se, že problém nastal až při spárování barev z přikryvadel s figurami na štítu, kdy bylo nejspíš nesprávně přiřazeno modro-stříbrné provedení perům ve 2. a 3. poli a červeno-stříbrné provedení břevnům (pruhům) v 1. a 4. poli. Záměrně jsem se nezmínil o klenotu v na pravé přílbě, kterým je muž v modrém oděvu podle A. Sedláčka nebo černě oděná panna, která si na hlavu klade korunu podle Meraviglia-Crivelli. Z barevných i nebarevných vyobrazení je jasné, že muže lze rovnou zavrhnout. Cranach ml. správně přiřadil panu k břevnům, čili jeho panna, břevna i příslušná přikryvadla jsou shodné modré barvy. Je možné, že Cranach modrou barvu převzal z břeven erbu Kožlan, pro které jej vyprosil Jošt z Einsiedlu roku 1472, a které svá břevna údajně převzalo právě z erbu své vrchnosti. Správnější však bude varianta z Milíčova, kdy jsou panna, příslušná přikryvadla i břevna černé barvy. Zajímavé je, že to je rovněž jediné soudobé vyobrazení, kde si panna klade na hlavu korunu.

Správný blason tedy nejspíše zní:
Čtvrcený štít kde je 1. a 4. pole dělené a v něm je nahoře vyrůstající nebo vyskakující černý orel na zlatém pozadí a dole dvě černá šikmá břevna na stříbrném pozadí. Ve 2. a 3. červeném poli jsou tři střbrná pštrosí pera špičkami k sobě a od sebe se rozbíhající. Nad štítem jsou dvě helmy s korunkami, levá s červenostříbrnými přikryvadly ze které vystupuje polcený vysoký tatarský klobouk s černou nebo stříbrnou kytou, jehož levá polovina je stříbrná a pravá červená. Pravá helma je opatřena černozlatými přikryvadly a v klenotu má černě oděnou panu, buď korunovanou nebo si kladoucí na hlavu zlatou korunu.

Použitá literatura: