Týřovští z Einsiedlu

Rozrod Týřovských

Jošt z Einsiedlu (asi 1420 - 1474)

Rodina a mládí

Jošt se narodil do měšťanské rodiny v městečku Einsiedl, dnešním Mnichově v okrese Cheb, pravděpodobně kolem roku 1420, který tehdy náležel tepelskému klášteru. S velkou pravděpodobností pocházel z rodiny Tullingerů. V listině ze 16. června 1346 věnuje opat tepelského kláštera Beneda a celý konvent Alžbětě a jejím bratrům Oldřichovi a Bohuslavovi, potomkům Jindřicha Tullingera, statky spadlé na klášter po smrti tepelského rychtáře Jana Puchelbergera, zejména cínové doly mezi řekou Oušou a potokem zvaným Goltwasser.V listině z 25. května 1397 uzavírají tepelský opat Bohuš a služebník kláštera Bohuslav Tullinger z Mnichova o cínových dolech u Mnichova. V dispozici uzavírají oba vydavatelé dohodu, že Bohuslav Tullinger drží veškerá práva k vsi Mnichov a že mu připadne každý třetí peníz (orig. „pfannig“) vytěženého kovu. Jestli se jedná o stejného Bohuslava, který je zmíněn v první listině, nemohu říci. Stejně tak nemohu dovodit, jestli se jedná o Joštova otce, dědečka, či jestli je příbuzenský vztah ještě jiný, nicméně jeho erbovní znamení (tři pera) známe i z pozdějšího Joštova erbu. K městu Cheb je v blízkém vztahu a jeví se nám jako příbuzný vážených chebských rodin Schmidelů a Puchelbergerů tím, že nazývá Jorga Schmidela svým bratrem a Klementa Puchelbergera svým strýcem, přičemž Puchelberger byl pozdějším chebským purkmistrem. Sám Jošt uvádí, že když později pobýval v Chebu, zdržoval se v domě svého bratra Jorga. Příbuzenství Tullingerů a Puchelbergerů ostatně naznačuje i výše zmíněná listina.

Vzdělání mohl Jošt získat buď ve škole v Chebu, nebo pravděpodobněji v tepelském klášteře. Právě zde se mohl naučit číst a psát česky, německy i latinsky, díky čemuž byl jedním z nemnoha multilingvních písařů v pozdně středověkých Čechách.

Počátky kariéry

Díky svému vzdělání se obzvláště hodil za tajemníka a písaře, zejména v době interregna (1439 - 1453), kdy čeští velmožové prováděli politiku na vlastní pěst. Písaři, kteří rozuměli oběma zemským jazykům, se doporučovali především těm českým pánům, kteří neovládali němčinu, ačkoli ji nemohli při svém častém kontaktu se sousedními německými oblastmi postrádat. Takto např. omlouvá pan Jan z Házmburka svůj dopis městu Cheb sepsaný v českém jazyce tím, že momentálně nemá svého německého písaře po ruce. V této funkci se také Jošt skutečně objevuje ve službách pánů Aleše a Petra Holických ze Šternberka, kteří v té době byli majiteli nedalekého Bečova nad Teplou.

V únoru 1447 se vévoda Vilém Saský obrátil na Petra Holického ze Šternberka, aby pro něj v Čechách naverboval vojsko do Saské bratrovražedné války (1446 - 1451). Vojsko se mělo shromáždit u Chebu, přičemž Joštovi byly svěřeny administrativní a organizační záležitosti, když v dopise ze 13. února 1447 vévoda Vilém píše: „Wir bedorffen wol eins endlichen diners, der dutschs und behemisch kan, uff den wir glauben gesetzen (...), dorzu uns Jobst, uwer diener, wol fuglich were.“ (Potřebujeme bezpodmínečně asi jednoho sluhu, který umí německy a česky, kterému budeme důvěřovat (…), k tomu by se nám asi hodil Jošt, Váš služebník.)

Tito čeští žoldnéři již kvůli nastalému příměří nestačili do Saské bratrovražedné války zasáhnout a plynule přešli do služeb kolínského arcibiskupa Dětřicha II. v tzv. Soestském sporu. Protože vrchním velitelem celého českého sboru byl Petr Holický ze Šternberka, lze předpokládat, že se Jošt zúčastnil celého soestského tažení jako Petrova pravá ruka.

Joštův další významný výstup spadá do roku 1450, když Jiří z Poděbrad podniknul po porážce Strakonické jednoty v bitvě u Mýta 4. června 1450 v čele své strany tažení proti jejím spojencům, zejména vévodovi Friedrichu Saskému, přičemž bylo dobyto město Gera a den na to 23. října 1450 (některé zdroje uvádějí 16. října 1450) uzavřeno příměří. Jošt z Einsiedlu, který se účastnil tohoto tažení v družině pána Petra Holického ze Šternberka, napsal 25. října 1450 z polního tábora u Salzy, nedaleko Plavna, první, dosud dochovaný, dopis městu Cheb. Cheb byl totiž ohrožován vracejícím se českým vojskem, neboť v březnu 1450 odmítla chebská rada vpustit do města Jiřího z Poděbrad a jeho straníky na jednání s německými knížaty, které se tak muselo konat ve Wunsiedelu. V dopise Jošt měšťany varoval a nabádal je, aby se pokusili o dohodu. Zprostředkování se ujali Aleš a Petr Holičtí ze Šternberka, kteří se svým sekretářem Joštem z Einsidle zajistili chebským poslům bezpečný glejt. Jednání se konalo na hradě Skalné (Vildštejně). Cestou na schůzku však byli chebští diplomaté, nesoucí mj. dary pro Jiřího z Poděbrad, přepadeni a oloupeni. S nimi byl přepaden rovněž Jošt z Einsidle, který si zachránil život slibem, že pachatele neprozradí.

Na základě vildštejnských jednání se město nakonec vykoupilo 1000 zlatými výpalného: „Item wir haben geben vnd ausgerichthern Girziken tousent guldein, die jn der rat zu pranttschaczgeben musst.“ (Panu Jiříkovi jsme dali 1000 zlatých, které musí být dány radou jako výpalné.)
Petr ze Šternberka obdržel za zprostředkování dohody 200 zlatých a rovněž další zprostředkovatelé nezůstali bez odměny: „Geben dem Endresen I schock XXIII gr. zerung fur Hans von Kocza vnd fur den Jobst des von Sternbergs schreiber, als er zwischen eyn rat vnd den Behmen teidigat.“ (Dejte uvedenému 1 kopu 23 grošů pro Hanse z Kotzau a pro Jošta, písaře Šternberků, který se podílel na jednání mezi radními a Čechy.)

V roce 1452 se Jošt objevuje v souvislosti se spory mezi norimberskou měšťankou Margaretou Vogel a Alešem Holickým ze Šternberka, kdy psal norimberským děkovný dopis za vyřešení této záležitosti. K ukončení sporu vyzýval Fridrich III. již patrně od počátku předchozího roku. V tzv. boršengrýnském záští (Borschengrüner Fehde), válce mezi Chebem a fojty z Plavna v letech 1452–1454, se výrazně angažovali někteří představitelé české šlechty, včetně Holických ze Šternberka. Aleši Holickému vadilo, že se jakožto zprostředkovatel smíru mezi Chebem a Plavenskými přihlásil Fridrich Saský. Toho většina českých šlechticů po zkušenostech ze soestské války považovala za nepřítele země. Aleš rovněž vyvíjel tlak na Matese Šliku, aby Cheb přesvědčil o tom, že má přestat válčit s Plavenskými. Aleš během tohoto konfliktu využíval Jošta často coby svého vyjednavače se Šliky a s Chebem. Ve službách Šternberků setrval Jošt až do konce roku 1453 či počátku roku 1454, načež vstoupil do služeb Jiřího z Poděbrad.

Ve službách Jiřího z Poděbrad

Do konce roku 1453 či snad do počátku roku 1454 zůstal Jošt z Einsiedlu u pánů ze Šternberka neboť 24. června 1453 píše Jošt ještě z příkazu pána Aleše ze Šternberka. Poté vstoupil do služeb správce Jiřího z Poděbrad, k čemuž se v případě příbuzenských vztahů posledně jmenovaného k rodu Šternberků zřejmě nabízel popud sám od sebe. 28. října 1454 adresuje již jako tajemník Jiřího zhořeleckému písaři dopis, ve kterém oznamuje blížící se příchod správce s králem Ladislavem a nabádá k zamluvení potřebných obydlí. S tím také koresponduje, že reskript Jiřího starostovi a radě Chebu datovaný 30. ledna 1455 ve Vratislavi je již sepsán Joštem.

Někdy v této době také Jošt získává od krále Ladislava Pohrobka k užívání erb, který mu byl 23. listopadu 1455 povýšen císařem Fridrichem III.

Ve službách správce se Joštovi otevřelo široké a významné pole působnosti. Jelikož Jiří německy vůbec neuměl, užíval Joštovy dvojjazyčnosti zejména při komunikaci s převážně německojazyčnými městy. Sám Jiří posílal až na výjimky do Chebu listy v češtině, z pozdějších dob se však dochovaly listy výhradně v němčině, za čímž lze tušit aktivitu jeho nového služebníka. Jiří si Joštových služeb vážil a je tudíž pravděpodobné, že se u krále Ladislava přimluvil za udělení manství, vsi Jeschedorf, dnes Jaśkowice Legnickie, v lednu 1455, které Jošt držel spolu s Hyncem Dehrawem, nebo stál v pozadí polepšení Joštova erbu Fridrichem III. dne 23. listopadu téhož roku. Zápis o Jeschkendorfu je datován na den svatých Tří králů, tedy 6. ledna 1455, a je zachován ve výpisech z knih Vratislavského knížectví.Jako tajný písař byl pro něho doslova nepostradatelný. Proto ho najdeme, pokud nebyl nepřítomen z důvodu vykonávání nějakého poslání, stále na straně zemského správce, kterého doprovází na jeho velkých taženích na Moravě, ve Slezsku a Rakousku, přičemž nezřídka, jako např. v Brně, vystupuje obchodně, a informuje své přátelé v Chebu se zřejmou spokojeností o šťastných úspěších místodržícího. Jakkoli katolík a bezvýhradně oddán římské církvi zachovával v každé době svému utrakvistickému pánu nezlomnou věrnost tím, že - což se tehdy vyskytovalo jen zřídka - dokázal správnou úvahou přesně oddělit náboženské přesvědčení od věrnosti službě. Proto také požíval plnou měrou důvěru a přízeň Jiřího a byl často pověřován příkazy, které vyžadovaly zcela zvláštní péči a spolehlivost.

Jiřího doprovázel Jošt i na daleké cesty, jako například do Uher v roce 1456, o čemž neváhal zpravit své chebské příbuzenstvo.

Po smrti krále Ladislava Pohrobka 23. listopadu 1457 se začaly šířit pomluvy, dle nichž měl být mladý král otráven Jiřím z Poděbrad. Proti tomuto nařčení se Jošt z Einsidle na sněmu ve Vídni 21. ledna 1458 ostře ohradil. Jošt tvrdil, že se nikdy v dějinách nestalo, aby Češi otrávili krále. Češi byli dle něj královými věrnými poddanými a dobrovolně se mu podvolili ve všem, čeho chtěli králové Zikmund a Albrecht dobýt násilím (restituce královských statků, berně, pomoc proti Turkům). Sněm nakonec na základě Joštových argumentů uznal, že král sešel ze světa z Boží vůle.

Jak bylo řečeno výše, Jošt byl často pověřován příkazy, které vyžadovaly zvláštní péči a spolehlivost. Jeden takový případ nastal bezprostředně po zvolení Jiřího králem. Když se totiž na velkém volebním sněmu v Praze 1. března 1458  vyslanci vévody Viléma Saského z důvodu lepšího prokázání nároků jeho choti na nástupnictví v Čechách odvolali na staré listiny, které byly uchovávány na Karlštejně, vyslal správce ihned svého komořího a Jošta z Einsiedlu, svého písaře, s odpovídající družinou na Karlštejn, aby vyzvedli příslušné listiny, které byly již následujícího dne předloženy shromážděným stavům. A když byl ještě téhož dne provolán Jiří z Poděbrad králem, přivítal Jošt tuto významnou událost s neskrývanou radostí a sdělil to ihned do Chebu, kde byla tato zpráva radostně přijata (zachovala se pouze odpověď z Chebu). Protože se Jiří proslavil již v dřívějších letech horlivou péčí o udržení míru, muselo být pro město jako Cheb, které leželo na hranicích různých oblastí a provozovalo čilý obchod, jeho zvolení obzvláště žádoucí. Nadto ujistil Jošt chebské měšťany královou přízní a napomínal je, aby ani trochu nedbali pomluv a hrozeb svých sousedů, nýbrž zůstali pevní a neochvějní. Pro Jošta samotného mělo zvolení Jiřího i další důsledek, a sice ten, že ho nový král ještě v létě korunovačního roku pozvedl do rytířského stavu, jak dokládá gratulace Chebských z 29. července 1458 nebo transumpt buly papeže Pia II. z března 1459, v němž je Jošt jmenován jako „Jodocus de Eynsedil, milites Pragensis“. Vidimus pořídili 12. března 1459 v Kladsku opat kamenecký Mikuláš a probošt kladský Michael na žádost kladského hejtmana Jana z Warnsdorfu a Jošta, kteří bulu předložili jménem krále Jiřího.Chebští byli o volbě neoficiálně zpraveni již listem od Jošta, oficiálně pak byli informováni velkým listem s mnoha pečetěmi, jehož tvůrcem mohl být rovněž Jošt.

Během holdovací jízdy Jiřího z Poděbrad doprovázel Jošt svého krále, o čemž svědčí jeho zpravodajství odesílané do Chebu. Zvláštní úlohu sehrál zejména v Brně, které před Jiříkovým příjezdem uzavřelo své brány, a Jošt byl vyslán jako vyjednavač s představiteli města. Na podzim 1458 doprovázel Jošt Jiříka během jeho tažení do Rakous.

Zároveň s povýšením do rytířského stavu dostává dědictví v hodnotě 500 kop grošů na statku makotřaském. Někdy v této době také získává vsi Skryje a Tytry. Aby však král mohl splatit svůj dluh pražskému purkrabímu Zdeňkovi ze Šternberka, vrátil mu Jošt výše zmíněné dědictví a k tomu půjčil ještě hotově 500 kop grošů, za které zapsal mu král 2. července 1460 hrad Týřov s městečkem Kožlany, vsi Mlečice, Chmelištnou, Zavidov, Týřovice, Broumy, Kouřimec, Újezdec, Hudlice se všemi požitky a berni v Novosedlech; podle výtahu z královských register byla celá zástavní suma 1050 kop grošů. Při tom bylo stanoveno, že Jošt nesmí býti do své smrti vyplacen a po jeho smrti může statky odkoupit zpět pouze sám král a to za 600 kop grošů. Podle usnesení musí hrad Týřov zůstat po všechny časy otevřen a kdyby král na něj kvůli válkám dal náklad, stane se tak Joštovi beze škody. S lesy nemá Jošt ani jeho dědici co činiti ani dříví prodávati, než toliko bez překážky bráti k palivu a na opravy hradu. V lovu drobné zvěře a ptáků měl Jošt svobodu, kdežto z vysoké zvěře směl štvát 3 jeleny a 10 srn do roka s vědomím křivoklátského purkrabího, který mu byl povinen půjčit psy a tenata. Poněvadž hrad potřeboval opravy hradeb, podsebití i budov, připsal král Joštovi na opravu 100 kop grošů. Kdyby byl hrad Joštovi dobyt, jsou králové povinni mu pomoci dobýt hrad zpět nebo jej do dvou let vyplatit.

Jako královský tajemník měl Jošt příležitost prokázat městu Cheb mnohou službu radou nebo přímluvou u krále. To již vyplynulo z královských reskriptů městu Cheb, z nichž je mnoho označeno dodatkem„ad relationem Jodoci de Eynsedel secr.“ Město potřebovalo asi také ohledy krále, protože v důsledku své exponované polohy bylo osočováno jednou z té, podruhé z oné strany. Takže mělo kromě častých přespolních sporů také hádky s vlastními poddanými, kteří chtěli uvolnit právní svazek s městem, jakož i problémy s opatem z Waldsassenu kvůli soudní pravomoci v několika vesnicích, které byly stejně jako Albenreuth (dnes Mýtina, část obce Lipová) obydleny klášterními i městskými poddanými. Jošt byl tedy často žádán o přímluvu. Ten byl ochotný podat informace, pokud se nejednalo o úřední tajemství, které vždy rozhodně zachovával. Ale také jinak jedná s velkou opatrností, a jakkoli je tato rovněž chvályhodná, překvapí nepříjemně čtenáře, když např. uprostřed zajímavého dopisu stojí: „Vnd so ir der selben sachen allen wolt ein grunt erfaren, so müget ir ewr rats frewnden einen, damit ich bekant pin, herein schiken da wurdt ir gruntlich all sache erfaren.“ (A jakkoli se sami chcete dovědět důvod téže záležitosti, můžete sem poslat jednoho z přátel rady, který je mi znám, a dozvíte se celou věc důkladně.) Naproti tomu nechybělo městu uznání. Při různých příležitostech dávalo svému příteli peněžní dar, jak dokládá chebská kniha výdajů. Například o Vánocích 1458: „Item so haben wir desmals durch Paul Ruduschen hern Jobst von Aynsidel awszgericht XII guldein, damit jn der rat vereret.“ (Tak jsme tehdy skrze Pavla Ruduschena předali panu Joštovi z Einsiedlu 12 zlatých, aby ho rada uctila.) Rovněž v následujícím roce: „Item geben hern Jobsten von Aynsidel X gulde. r. damit jn unser hern verereten, als er jn das wortt redt ken vnsern hern konig von des abtes von Waltsassen wegen.“ (Také jsme dali panu Joštu z Einsiedlu deset zlatých, aby ho naši páni poctili, protože mluvil za našeho pána krále ohledně záležitostí s opatem z Waldsassenu.) A když městská rada uctila krále několika sudy tehdy oblíbené chebské medoviny, připadl jeden soudek také Joštovi s přáním, aby „es mit seiner Gemalin in Fröhlichkeit und Gesundheit auszutrinken“ (ho vypil se svou chotí v radosti a zdraví).

Intenzivní organizační činnost vyvíjel Jošt ohledně sněmu v Chebu na jaře roku 1459, kde, jak známo, měly být díky zprostředkování politicky bystrého markraběte Albrechta z Brandenburgu urovnány spory mezi Čechami a Saskem. Již o Velikonocích 25. března 1459 přišel Jošt do Chebu, aby oznámil příjezd krále o postní neděli 8. dubna 1459 a informoval radní o všech podrobnostech, požadavcích a dalších záležitostech ohledně návštěvy. Město tak mělo mít dostatek času, aby se mohlo na vše dopředu připravit. Král Jiří přijel do Chebu 7. dubna 1459 s manželkou Johanou z Rožmitálu, synem Viktorinem a dcerou Zdenou. Kromě rodinných příslušníků doprovázel krále i početný doprovod, který netvořilo jen velmi hojně zastoupené služebnictvo starající se o pohodlí a bezpečnost krále, ale i významní zástupci české a moravské šlechty. Celkem čítal jeho doprovod 43 šlechticů a 16 rytířů. Jeho družina celkem čítala na 900 jezdců a 100 vozů. Mimo jiné jej doprovázeli: Jan II. z Rožmberka, Zdeněk ze Šternberka, Zdeněk Zajíc z Hazmburka, Jindřich ze Stráže, Jindřich z Lipé, Jan Zajíc, Lev z Rožmitálu, Vilém mladší z Ryzmberka, Dětřich z Janovic, Jan z Vartenberka, Jindřich z Plavna, Jindřich z Gery, Bohuslav ze Švamberka, Bohuslav ze Žeberka, Jan z Cimburka, Jan, Jindřich a Albrecht z Kolovrat, Ješek z Boskovic, Jan z Valdštejna, Jindřich z Roštoku, dále rytíři Jan Calta, Vilém z Krásného Dvora, Hynek z Kroupova, Burkhard Kamaret z Žirovnic a Beneš z Veitmile.2 Všichni přirozeně přijeli, stejně jako král, s bohatým doprovodem.

Při vjezdu do města připravili měšťané králi slavnostní uvítání a doprovodili ho, s baldachýnem nad hlavou, až do domu přímo na náměstí, kde jej ubytovali. Majitelem domu na náměstí, ve kterém byl král ubytován, byl radní Kašpar Junker, který byl jedním z nejvýznamnějších osob tehdejšího patriciátu města a několikrát za sebou byl zvolen i jako starosta obce. Vzhledem k tomu, že byl Jiří z Poděbrad ubytován právě v jeho domě, dá se předpokládat, že tento dům patřil k těm vůbec nejlépe zařízeným ve městě.

8. dubna 1459 přijeli do Chebu i zástupci říšské šlechty: Albrecht Braniborský přijel den po Jiřím tedy 8. dubna a kurfiřt Fridrich Falcký 9. dubna. Dále je doprovázeli další urození páni a také různí rádci. (Mezi rádci je třeba bezpodmínečně zmínit v té době mezinárodně uznávaného diplomata Martina Mayera.) Později se dostavili také čtyři vévodové ze Saska, jmenovitě sasko-míšeňský kurfiřt Fridrich s oběma svými syny Ernstem a Albrechtem a také se svým bratrem Vilémem Saským. Společně s nimi přijelo dalších 13 říšských hrabat i se svými ženami. Dále přijel bavorský vévoda Oto, arcibiskup magdeburský, rádci vévody Ludvíka Landshutského, vyslanci biskupa würzburgského, rádci mnichovského vévody Albrechta a rádci rakouského vévody Albrechta. Opět každý z nich přijel s velmi početným doprovodem, který čítal desítky až stovky členů.

Na jednáních, která byla oficiálně zahájena 10. dubna 1459 se Jošt objevuje jako mnohonásobně zainteresován tím, že z příkazu a s pokyny krále se často stýkal s markrabětem Albrechtem z Brandenburgu. Takto jednal s markrabětem 9. dubna 1459 ještě pozdě večer a vyslovoval se při této příležitosti horlivě pro vyrovnání se Saskem tím, že zastával správný názor, že pokud by dotyčná záležitost byla postoupena císaři nebo kurfiřtům, byl by „konec v nedohlednu“. A když se příštího dne objevil markrabě se saskými poradci u krále v jeho obydlí u Kašpara Junkera ohledně bližšího jednání, fungoval Jošt z Einsiedlu jako tlumočník. Když se po ukončení jednání odcházelo z Chebu, převzal dar 100 kop grošů od města pro krále: „Item wir haben awszgericht vnserm hern konygk au newen groschen 1^eschok gr., domit jn der rat vererat - hub auf her Jobst von Aynsidel“ (Tím jsme poukázali našemu panu králi opět 100 kop grošů, aby ho rada uctila - předáno pánu Joštu z Einsiedlu) .

Podobnou agendu nejspíš také zastával na sněmu pořádaném rovněž v Chebu na hromnice roku 1461. Joštovi byla i tentokrát přisouzena pravděpodobně významná role, což vyplývá z jeho dopisu ze  14. prosince 1460 starostovi a radě Chebu, ve kterém prosí, „aby mu poskytl ubytování u svého bratra (Jorg Smidel), protože potřebuje pohodlné místo k odpočinku tím spíše, že beztoho nebude moci mnoho spát, jelikož má spoustu práce a stále bude muset dlít v blízkosti krále.“Během tohoto sněmu ještě poskytl advokátní službu ve sporu Chebu s waldsasským opatem o Albenreuth. Za tuto a jiné služby mu bylo kromě deseti zlatých věnována ještě jedna tarasnice a 4 ručnice, vše vyrobeno v Norimberku.

Koncem února 1461 byl Jošt vyslán jako doprovod Zbyňka Zajíce z Házmburka na říšský sjezd do Norimberka. V létě téhož roku vyjel jako člen českého poselstva do Vídně. Za zásluhy, které pro město Zhořelec vykonal roku 1461, získal od místních 6 kop a 21 grošů. Na počátku září 1461 uzavřeli u Laxenburgu Zbyněk Zajíc z Házmburka, Vilém z Rýzmberka, Burian Trčka z Lípy a Jošt z Einsiedlu příměří s Albrechtem Rakouským až do června 1462. Jošt se poté na přelomu září a října zúčastnil dalších jednání v Leobenu, odkud posléze vyrazil do Vídeňského Nového Města za císařovnou Eleonorou, aby zde dohodl setkání mezi Jiřím a Fridrichem III.

V listopadu 1462 se Jošt objevil s Jiříkovým vojskem u Vídně, kde se proti Fridrichovi III. vzbouřili místní měšťané a povolali si na pomoc Fridrichovy nepřátele, včetně Albrechta Rakouského. Fridrich, obklíčený ve vídeňském hradě, požádal Jiřího o prolomení obležení, avšak český útok na Vídeňské Nové Město nebyl úspěšný, takže nedlouho poté se Fridrich svým oblehatelům vzdal a uzavřel s nimi za nevýhodných podmínek mírovou smlouvu.

Protože císař Fridrich III. povýšil 7. prosince 1462 v Korneuburgu Jiřího syny Viktorina, Jindřicha a Hynka do stavu říšských knížat, byli Jošt, Zdeněk ze Šternberka a Prokop z Rabštejna vysláni k císaři aby přivezli knížecí pláště a klobouky, které 21. února 1463 slavnostně odevzdali v Králově dvoře v Praze.

V březnu 1463 se Jošt z pověření Jiřího z Poděbrad angažoval ve věci přijetí židů Smahela, Gumprechta, Josefa a Sáry a jejich dětí v Chebu na šest let za roční plat 150 rýnských zlatých. V této záležitosti jednal Jošt s chebskými měšťany Kašparem Junkerem, Pavlem Rudušem a Franzem Schellerem. Počátkem léta 1463 pověřil Jiří Jošta jednáním s Hilariem Litoměřickým. Jeho výsledkem byla dne 11. června vidimace Jiříkovy dřívější smlouvy s kněžnou Hedvikou Lehnickou o Lehnici. V srpnu 1463 Jiří písemně královská města k trvalé věrnosti napomínal. Tvůrcem tohoto textu však mohl být, jak usuzuje Urbánek, právě Jošt.

V důsledku této diplomatické činnosti získal Jošt z Einsiedlu široký vliv a udržoval písemný styk s cizími knížaty. To platí hlavně o markraběti Albrechtu z Brandenburgu. Zde máme na mysli zejména důvěrné psaní, které poslal markrabě Joštovi v roce 1463, aby ho informoval o snahách papežského legáta zaměřených proti králi.„Dast wollest“ (To můžete), pokračuje dopis, „in grosser geheim vnnsern herrn dem konig sagen, dann es warlich also ist“ (ve velké tajnosti říci našemu pánu králi, neboť je to skutečně tak). Také Jošt sděloval markraběti opakovaně zprávy z českého dvora. (dochoval se dopis z 4. července 1464 a tři dopisy z roku 1469).

Vliv královského tajného písaře se projevoval při různých příležitostech. Z velké dálky vyhledávali jeho přímluvu, jako například počátkem roku 1463 město Zhořelec. V roce 1464 vystupoval Jošt spolu s kancléřem Prokopem z Rabštejna a Jindřichem, pánem z Gery, z příkazu krále jako prostředník ve sporu mezi Jindřichem z Plavna a Günterem z Bünau. Když mezitím založený panský spolek opakovaně nastolil otázku, komu vlastně přísluší dohled nad říšskými insigniemi, bylo nakonec pověřeno několik pánů a rytířů, mezi nimi také Jošt z Einsiedlu na Týřově, přenosem státních listin uchovávaných na Karlštejně do Prahy a jejich kontrolou. Jedním z příznaků stále více se vyostřujících sporů v církevní a politické oblasti byly naboženské zmatky, které vedly ke vzniku mnohých sekt. Jednu takovou má na mysli Jošt ve svém zajímavém dopise ze  17. září 1466. Ten je spojen se jmény Liwina a Janka z Wirsbergu, františkánských apokalyptických kazatelů působících na Chebsku a ovlivněných kázáními Jana Kapistrána a kázáním Jana Rokycany v Chebu roku 1451. Z obavy před interdiktem a také kvůli tomu, že se proti učení Wirsbergů vymezil i král Jiří, zakázala městská rada Wirsbergům vstup do města. Jošt se jeví ve svém dopise jako horlivý katolík a z jeho zajímavých vyjádření v něm poznáváme dogmatizujícího laika, jakých bylo tehdy, zvláště v Čechách, mnoho. Úpadek víry si bere hluboce k srdci a nechává ho vyústit do stížnosti,„das die werlt so falscher list ime mer ist, vnd nicht ansicht vnd betracht den gemein rechten cristen glawben“ (že svět je čím dál horší a nevidí obecně pravou víru) - stížnost, kterou s ním sdílejí přemítající duše jeho doby. Nakonec však propukly v nezadržitelném sledu události, kvůli kterým vyhasla klesající hvězda Jiřího. Klatba, která ho potkala, zachvátila také jeho věrné, a celé kraje úpěly pod tíží interdiktu. Také město Cheb, které svému králi zachovalo chvályhodnou věrnost, propadlo církevnímu trestu. Nehledě na sympatie, které mělo k osobě krále (již 4. září 1461 mu přísahalo věrnost), převážily zde rozhodně politické důvody. Od roku 1315 bylo město Cheb se svou oblastí zástavním majetkem české koruny. Opíraje se o svá privilegia, která mu vymezila výhodné zvláštní postavení, drželo se stranou všech hnutí v Čechách a skládalo přísahu a vzdávalo hold pouze korunovanému králi. Vzdát hold králi, který jako Matyáš neměl korunu, by mohlo mít lehce za následek nebezpečný precedens. Proto město, bez ohledu na opakovaná napomenutí, odepřelo vzdorokráli hold a nechalo spíše nad sebou vyhlásit interdikt. Že ani Jošt nezakolísal, je po všem, co bylo již řečeno, snadno pochopitelné. Jako muž se svědomím a charakterem zachoval věrnost svému králi, aniž by také jen v nejmenším porušil ponižující poslušnost vůči trestající církvi. Přes jeho rty neprojde ani slovo výčitky, přesto musí vytrpět všechny obtíže; neboť jako katolík má za nepřátele utrakvisty a jako přívrženec exkomunikovaného krále vlastní souvěrce, z jejichž společenství ho přece církev vyloučila. Jeho statky jsou pustošeny, jeho poddané vesnice páleny a ničeny (svou škodu vyčísluje na 300 kop grošů). Král Jiří škodu uznává a majestátem z 21. října 1466 mu připisuje 100 kop grošů na stavbu rybníků a uděluje milost, že ani on, ani jeho nejstarší syn nesmějí být do své smrti z Týřova vyplaceni.Tváří v tvář této devastaci svádí Jošt těžký boj sám se sebou; neboť svědomí a víra, církevní přikázání a přísahaná věrnost jsou bez přestání v konfliktu: ostrý boj, který hýbal celou dobou, se odráží v prsou tohoto muže, který se s rozhodností přidržuje toho, co ve své prosté duši považuje za správné a dobré. Nakonec se rozhodne pro trpící poslušnost, protože mu jde o víru, kterou nechce vzdorovitostí „nicht schwächen helfen“ (pomoci oslabit). Takto sdílí stejný osud se spřáteleným městem Cheb, které se snaží utěšovat a posilovat v poslušnosti. Teprve když vidí, že jeho protivníkům nejde ani tolik o víru jako spíše o kořist, chopí se meče a sjedná si klid.

Po smrti krále Jiřího z Poděbrad (22. března 1471) se na počátku května 1471 Jošt úspěšně angažuje v urovnání sporu mezi Chebem a nejvyšším pražským purkrabím Janem Jencem z Janovic na Petršpurce. Pán z Janovic měl ostatně mnoho jiných starostí, než bylo válčení s Chebem, jelikož jej více trápil boj se šternberskou posádkou hradu Ostromeč. V průběhu téhož roku se Jošt snažil chebským měšťanům rovněž pomoci v mírových jednáních s Vilémem z Volfštejna a Benešem z Kolovrat, ovšem bez valných úspěchů. Po nástupu Vladislava II. Jagellonského na trůn 27. května 1471 setrval Jošt v úřadu sekretáře.

Roku 1472 získává od krále Vladislava pro Kožlany městská práva stejná jako má Rakovník, erb a povolení vystavět v Kožlanech pivovar. Od června 1472 také projednával komorní soud spor mezi Joštem a Fridrichem ze Šumburka. Jošt obvinil služebníky Fridricha ze Šumburka z pobrání jeho krav, posléze nahnaných „na jeho páně Šumburkuov zámek“. V případě, že by se Šumburk k soudu s Joštem nedostavil, měl za pobrané krávy Joštovi zaplatit. Registra komorního soudu zachycují oba nálezy – z 20. června a z 3. října 1472 – a Jošta v nich důsledně titulují jako královského sekretáře.

Chebským nadále sloužil jako jejich informátor o dění v království. Od konce roku 1464 do jara 1465 řešil například případ zabaveného dobytku, který byl špatně proclen, a tak jej chebskému měšťanu Jobstu Lochnerovi uzmul šlechtic Jeneč z Janovic na Petršpurku. K významným misím, jichž se Jošt ve službách Vladislava účastnil, patřilo například jednání s Fridrichem III. v letech 1473–1474, jehož se zúčastnil společně s Burianem II. z Gutštejna a Benešem Libštejnským z Kolovrat. Jednání, která se odehrála v Norimberku a Augsburku, předcházelo ještě několik dalších jednání s Albrechtem Braniborským, jejichž hlavním výsledkem bylo uznání Vladislava jako právoplatného českého krále. Dále došlo k dohodě na vojenských operacích v Rakousích za účelem bojů s Korvínem a vzpurnou rakouskou šlechtou. V červenci 1474 je Jošt doložen jako přísedící komorního soudu.

Roku 1473 postoupil mu král Vladislav právem odúmrtním dvůr v Hlincích a téhož roku mu potvrdil všechny výsady udělené mu králem Jiřím a mimo to mu dovolil ještě navíc 4 jeleny nebo laně v lesích zabíti a na opravu hradu připsal ještě zvlášť 50 kop grošů. Listina o Hlincích je datována v Praze 18. června 1473: král dal Joštovi, svému sekretáři, právo odúmrti po Kateřině z Radkova na kmetcí dvůr, na němž seděl Matěj řečený Žižák. Držitelé dvora – Jan z Miletínka a z Újezda, Jan Vrš ze Všetat a Matěj z Hlinců – byli vyzváni, aby se do dvou neděl ohradili, a komorník Valentin uvedl Jošta v držení dvora odhadnutého na 20 kop grošů 4. července 1474. Dalších 100 kop na prostavění Týřova připsal král Vladislav Joštovi v Kladsku 21. srpna 1473 a všechny majestáty na Týřov mu potvrdil 7. března 1474. Následující rok však Jošt umírá. Ještě 11. června a 15. července 1474 sedí „Jodocus de Eynzidl“ mezi pány rady u komorního soudu vedle nejvyššího komorníka Viléma z Rýzmberka a nejvyššího purkrabího Jana z Janovic, ale rok 1476 ho již nezastihnul mezi živými, jak stojí v dopise ze  17. dubna 1476:„Wie etwen herre Jobst vom Eynsidel, demegot gnade“ (Jako pánu Joštu z Einsiedlu buď mu bůh milostiv). Jošt po sobě zanechal kšaft, který byl vložen do zemských desk. Jeho znění se nám bohužel nedochovalo, víme však, že byl zneplatněn, neboť byl učiněn „po smrti pečetín“. Knížky nálezů zemského soudu z toho učinily obecné pravidlo: „Kšaft podle práva na list mocný královský učiněný, ve dsky vložený, král zase s pány vyzdvihli a odvolali, protože jest byl po smrti pečetín. O tom nález Septimo Plana D. XXX, kdež Jošt z Eynsydle kšaft dělá.“

Jindřich Týřovský z Einsiedlu (asi 1466 - 1556)

Jošt zemřel roku 1474, ale jeho poslední vůle nemohla být vložena do desek zemských, protože byla pečetěna teprve po jeho smrti. Pozůstalý syn Jindřich, který vždy psal jen jako Henrich, nebyl ještě plnoletý, proto zůstal pod poručnictvím Litvína z Klinštejna, rady komorního soudu, která se ještě v roce 1491 psal na Týřově. Od roku 1494 dával již Jindřich sám povolení k prodeji manských dědin v Mlečicích. Pozn.: Robotní manové v Mlečicích a Zavidově byli vždy povinni službou ke Křivoklátu, avšak jako poddaní na Týřovském panství mohli své statky prodávat jen se svolením svého pána - držitele Týřova.

V roce 1500 projednával komorní soud spor Jindřicha s Janem z Gutštejna o dobývání rudy, na níž má údajně nárok Gutštejnův hutník Ota. Jindřich odpíral, že „mu odpoviedati povinovat nenie, poněvadž se majestátuov královských dotýče“, a soud 2. května 1500 půhon zdvihl s tím, že se mají hledět právem zemským, „poněvadž krále JMti v zemi nenie“.

Jindřich byl znamenitým hospodářem. V krátké době přikoupil dvory v Nezabudicích a Panoším Újezdě, vesnice Hřebečníky, Skryje, Tytry, Novosedly a stavěl dvůr Myslice. V Kožlanech koupil dva pusté kmetcí dvory s platem, které již mnoho let náležely ke Krakovci, od Jindřicha Albrechta z Kolovrat, a nad městečkem založil rybník s potrubím.

Roku 1503 koupil pustinu Sadlno a statek Slabce, se kterými byla spojena i manská povinnost vůči Křivoklátu a Jindřich tak musel v případě potřeby „sám druhý na hrad přijeti ve všem holým železe.“

Za války roku 1505 vedené proti pánům Šlikům postavil 4 muže a 1 vůz. Toho roku se také s Jindřichem soudil Ambrož Chodaur z Lokte, jenž Jindřichovi zaplatil za obilí, které mu posléze nebylo dodáno – šlo o čtyři kopy strychů ovsa po 13 groších míšeňských a dvě kopy ječmene po 11 groších; komorní soud 14. listopadu 1505 dal za pravdu Jindřichovi, protože Chodaur neprokázal, že mu Jindřich měl dát vědět, zda trh drží. V roce 1509 byl jedním z českých šlechticů, kteří čekali v Brně na příjezd krále Vladislava z Trnavy, ale záhy odsud zase odjeli, neboť král stále nepřijížděl. Albrecht Rendl z Oušavy to 5. února 1509 popsal Petrovi z Rožmberka bez obalu: „Nayprv jeli pryč Pražané, potom Burjan Trčka, potom pan Novohradský, pan Maštovský, pan Tayrovský a někteří jiní s nimi; tu pan kancléř mluvil, že jich král žádá, aby s králem do Čech jeli, a oni jebíc jedou předse.“

Jindřich pak v roce 1513 řešil před komorním soudem spor svého služebníka Rovného ze Zavidova s Jindřichem Tuchorským z Tuchořic, služebníkem pána na Krakovci. Svědci vypověděli, že když jeli z Jesenice, přijel Rovný na klisně mezi ně, Tuchorskému se splašil kůň a když ho prosil, aby jel napřed nebo vzadu, Rovný odsekl: „Co ty mi chceš rozkazovati, ano mi jest tak svobodno jeti královskou silnicí jako tobě?“ Tuchorský tasil meč a uhodil ho přes hlavu. Jindřich, psaný v registrech „Heyndrych Eynsygl z Eynsydle a na Tayřově“, pohnal Tuchorského z pychu, ale soud nález obrátil proti němu: kdo zbil čeledína, který sám tasil tesák a „jinú svévolnost provozoval“, pychu se nedopustil.

Roku 1514 zastával Jindřich úřad hejtmana krajů Rakovnického a Podbrdského – 22. srpna 1514 se na něj a na Jana Vamberského z Rohatec obrátil Zdeněk Lev z Rožmitálu, aby rozsoudili spor Wolfa z Gutštejna o vězněného poddaného. Oslovuje ho přitom „urozený pane“, tedy jako příslušníka panského stavu, a stejně ho tituluje i ve svých oběžnících z let 1526 a 1527.

Nejvyšší kancléř království Českého, Adam z Hradce, dosáhl roku 1524 na králi Ludvíkovi povolení k výplatě Týřova se vším příslušenstvím; listina je dána na Budíně na den svatého Václava, 28. září 1524. Kdykoliv by Adam složil výplatní sumu, měl mu Jindřich panství hned vydat. Jindřich, který se vykázal majestátem krále Jiřího, že do své smrti nesmí být nikým vyplacen, hrad nevydal a poněvadž Adam zemřel roku 1531 a Jindřich ho tak přežil, zápis odumřel. Roku 1525 byl Jindřich Týřovský předvoláván ke komornímu soudu Janem Pečkovským z Pečkovic z příčiny nesvědčení u jiného soudu.

Zatím stihla Jindřicha těžká pohroma. S manželkou Kateřinou Řesanskou z Kadova měl 4 syny, totiž Jana, Albrechta, Jošta a Jiříka. Ten poslední se účastnil tažení proti Turkům a roku 1526 u Moháče upadl do zajetí. Otec, který ho chtěl vyplatit, musel v roce 1528 zastavit Týřov Jáchymovi z Malcanů, kam mu (Jáchymovi) Plzeňští roku 1530 posílali list.

Jindřichovy tísně využil Lorenc Šlik a vymohl si na králi Ferdinandovi povolení k výplatě týřovského panství . To se však mohlo uskutečnit jen po dohodě s Jindřichem, který se však opět odvolal na majestát krále Jiřího, k dohodě nepřistoupil, vypůjčil si od Petra Cíla ze Svojšic 375 kop grošů, od Zikmunda Beřkovského ze Šebířova 350 kop grošů a od Slavibora ze Všechlap 230 kop grošů a roku 1532 Týřov vyplatil.

Z uvedených sum vyplývá, že Týřov byl zastaven za 1000 kop grošů. Když pak Jindřich nemohl věřitele uspokojit, prodal ves Novosedly, dvůr Nezabudice a dvory v Panoším Újezdě, a k tomu zastavil dvůr Kouřimec, vsi Mlečice, Hřebečníky, Skryje a Tytry.

Zikmund Beřkovský pohnal Jindřicha k soudu o dluh již v roce 1531, ale Jindřich o trojí půhon nestál, proto na něj byl vydán zatykač a Beřkovský se uvázal v Jindřichovy dědiny - 2 dvory kmetcí v Kožlanech a rybník nad městečkem, který chtěl vylovit. Jindřich ho však předešel a vylovil ho sám.

Po návratu Jiříkově do Čech přimlouvali se čeští stavové u krále, aby Jiříkovi byla služba zaplacena.

Nemalé těžkosti působili Jindřichovi nezvátí synové, kteří co chvíli byli před soudem pro rvačky. Albrecht a Jiřík přišli roku 1536 do hospody Jiříka Čapka v Rakovníce, kdež zastihli Jiříka z Bobrovic, pána na Děkově. Když Bobrovec mluvil na pavlači s krčmářem, Albrecht shodil ze sebe suknici, popadl kord a bodl Bobrovce do boku. Krčmář okřikl Albrechta a on přestal. V tom Petr Krašovský a Jiřík Týřovský pobodali Bobrovce tesáky po straně a chtěli ho zamordovat. Bobrovec byl tak zřízen, že ani nemohl sejít dolů ze schodů.

Albrecht, Jiřík a Jošt zabili bez příčiny roku 1542 v Plzni Petra Chlumčanského. Jošt byl za tuto vraždu téhož roku apelačním soudem odsouzen – Zikmund Winter ho uvádí jako jeden z mála případů, kdy nad šlechticem takový ortel skutečně padl, zatímco ostatní pře byly smluveny nebo „pro všelikteraké chyby z práva zdviženy“. Jiřík roku 1544 na silnici zranil Václava z Martinic; týž roku 1548 mluvil u bradýře o Bořivoji Pešíkovi z Komárova, že je arcilhář a při hostině na Liblíně roku 1555 spílal Bohuslavovi Zvíkovskému, že je arcilhář. Během hádky hnal se Jiřík na Bohuslava s kordem a chtěl se s ním utkat. Albrecht se roku 1554 utkal v Hřebečníkách s Janem z Lobkovic, který v obraně prostřelil Albrechtovi obě nohy.

Také otec Jindřich měl co do činění se soudy. Roku 1536 ho obeslal Erhart Kfelíř kvůli škodě 100 kop grošů, protože prý jeho (Jindřichovi) lidé chodili po lesích s ručnicemi a zvěř okolo Týřova stříleli. Roku 1544 pohnal Mikuláš Pešík z Komárova Jindřicha o 3 zvířecí tenata a tisovatého koně, které si vypůjčil od Mikulášova zesnulého bratra Jana a nevrátil je. Zajímavé je, že Mikuláš a Jindřich byli nějakým způsobem příbuzensky spřízněni.

Když Lorenc Šlik viděl, že Jindřicha nepřežije a týřovského panství se nedočká, roku 1545 se svolením krále Ferdinanda převedl své právo na Týřov Václavovi Mašťovskému na Strojeticích, který se hned vzdal všeho práva na honitbu a král mu za to připsal 100 kop grošů na Týřov a dovolil mýtit lesy jen pro potřebu hradu a dopřál mu každého roku od křivoklátského hejtmana požadovat 2 jeleny, 4 srny a dva divoké vepře, ale drobnou zvěř mohl svobodně loviti. Zástava Týřova byla sjednána do života Mašťovského a jeho synů.

Roku 1554 dosáhl Mašťovský na králi a českých stavech toho, že mu k první sumě bylo připsáno ještě 100 kop grošů, a Jan starší z Lobkovic na Zbiroze dosáhl povolení, aby ves Mlečice, kterou držel v zástavě, mohl koupiti dědičně.

Roku 1550 si vydlužil od Jana Pešíka z Komárova 81 kop a dluh mu zajistil na rybníce se dnem u Kožlan s okrajky a potrubím. Ke sklonku života měl zastaveny vsi Mlečice, Tytry a Zavidov.

Na zemských sněmech vystupoval Jindřich mezi pány: 4. května 1542 je uveden jako „Jindřich Tajřovský z Einsidlu“ mezi relátory sněmovního usnesení ze stavu panského a 4. ledna 1552 znovu jako „Hendrych z Einzidle na Tajřově“. Roku 1543 stavové přednesli králi mimo jiné „o Viléma Švihovského, Tejřovského a jiných mnohých osob dluhy“ – tedy pohledávky za korunou – a Ferdinand I. odpověděl, že se „chce na jejich spravedlnosti vyptati rozkázati, to v radě uvážiti a v tom se spravedlivě zachovati ráčí“. Roku 1554 si pak Václav Mašťovský z Kolovrat vyžádal na sněmu souhlas, aby mu král k jeho sumám na Týřov připsal dalších sto kop, „kdyžby toho čas přišel a žeby tajž zámek Tajřov vyplatil“.

Jindřich byl roku 1546 krajským hejtmanem, roku 1545 prodal Slabce se Sadlnem a roku 1555 dvůr Myslice. Po rozdělení svého zboží mezi své syny se v roce 1556 odstěhoval do Jinců, které náležely Mikuláši Pešíkovi z Komárova, kde 19. února 1556 zemřel a je ve zdejším kostele sv. Mikuláše i pochován.

Jindřichovi synové a rozdělení rodu (1556–1578)

Ještě za otcova života se bratří dozvěděli o úkladu, který se chystal v jejich sousedství. Jiřík z Entenšlanku, důchodní písař na Křivoklátě, a Jetřich Valečský na Hřebečníkách nabídli roku 1555 Jiříku Plocarovi a Jakubu Poknerovi z Kožlan patnáct kop grošů za to, že zavraždí jejich krevního přítele Kiliána. Bratří Týřovští se o úmluvě dozvěděli a oba pány z těch smluvených patnácti kop pohnali.

Jindřich zemřel roku 1556 a zanechal čtyři syny – Jana, Albrechta, Jošta a Jiříka. Sotva otec zemřel, uvázal se v týřovské zboží Václav Mašťovský, na nějž Lorenc Šlik roku 1537 převedl své právo na výplatu. Bratří se postavili na odpor, protože Mašťovský peníze na výplatu složit nedokázal. Teprve roku 1558, když Mašťovský zemřel, dal soud bratřím Týřovským za právo a král Ferdinand jim vydal majestát, že Týřov s příslušenstvím nesmí být do jejich životů nikým splacen. Vymínil si přitom všechny lovy na vysokou a černou zvěř. Seznam královských zástav z roku 1590 majestát datuje pondělím po svatém Martinu, tedy 14. listopadem 1558, a shrnuje ho slovy „Gebrüdern Teyrzowsken Ablösung des Schlosses Teyrzow auf vier Leibe“ – Týřov nesměl být vyplacen, dokud žil kterýkoli ze čtyř bratří.

Pro neshodu se bratří ještě roku 1558 rozdělili. Albrecht vzal Týřov a Kožlany, Jan Broumy, Hudlice a Kouřimec, Jiřík Hřebečníky a Chmelištnou a Jošt Skryje, Tytry, dva osedlé v Kožlanech a rybník nad městečkem. Když Albrecht roku 1571 zemřel, připadly Kožlany Joštovi.

Bratří se střídali i v úřadu krajského hejtmana: podle dochovaného seznamu byl hejtmanem Rakovnického kraje roku 1566 Albrecht „na Týřově“, roku 1568 Jošt „na Týřově“ a roku 1570 Jiří „na Hřebečníkách“. Jan se roku 1566 osobně účastnil tažení Maxmiliána II. proti Turkům do Uher a 7. října 1566 dostal v polním ležení list fedrovní, aby se mohl s povolením císaře vypravit domů. Jiřík byl roku 1571 zvolen za panský stav Rakovnického kraje do komise, která měla s krajskými hejtmany sepsat všechny osedlé pro berni. Jošt si 7. listopadu 1572 koupil od Evy Vršové z Lažan za 270 kop českých dům Voříškovský na Staroměstském rynku v Praze; po jeho smrti ho synovec Jan roku 1575 prodal Vilémovi Svitákovi z Landštejna za 300 kop.

Jošt hned vzápětí odsadil svého poddaného Jiříka Zubra řečeného Trygl a nařídil mu, aby se z Kožlan vystěhoval; grunt osadil jiným hospodářem. Zubr rozkazu neuposlechl a stěžoval si na Týřovského u královské komory. Ta vyzvala purkmistry v Rakovníku, Jesenici a Kralovicích, aby jeho statek společně odhadli, jenže Jošt s odhadem spokojen nebyl a poslal své úředníky a hajné, aby Jiříka vystěhovali mocí. V krvavé rvačce byl Zubr zajat, vsazen do šatlavy a dodán do Rakovníka.

Zikmund Winter, který spor zpracoval z rakovnického archivu, líčí jeho počátek jinak. Rvačka Zubra s panskými úředníky se podle něj odehrála v týdnu po svatém Bartoloměji 1570 a její příčinou byl dluh: Jošt prý Zubra „pro nějaký dluh týral až k zoufalstvu a utiskoval velmi“, a když ho poddaný přišel prosit, aby mu dluhu „zlehčil“, vzkázal mu, že ho pošle do rakovnické šatlavy nebo „že mu dá na krk okovali těžký obojek železný, aby s ním chodil a robotil“. Z kůlny kožlanského rychtáře, kam byl zavřen, Zubr utekl, když mu jeho zrzavý syn Jiříček přinesl nůž a motyku, a v březnu 1571 už se skrýval v křivoklátských lesích.

Z vězení se brzy vylámal, potloukal se po lesích, docházel do Kožlan, svého nástupce Kryštofa Halíka vykradl a zabil a městečku i panu Joštovi opověděl plen a škody. Byl proto uznán za nebezpečného odpovědníka a Rakovničtí vypsali na jeho dopadení patnáct kop. Zubr se spolčil s několika lotry, chytili osm koček, každé přivázali na hřbet síru a prach, přinesli je v pytli do Kožlan, zapálili a pustili po městečku – měšťané ale konali hlídky a kočky dílem pobili, dílem pochytali. Lotři pak Týřovskému zapálili ves Broumy, Kryštofovi z Kolovrat ovčín ve Všesulově, loupili okolní kostely a přepadali lid na cestách. Dva Zubrovi společníci byli dopadeni a roku 1573 v Rakovníku popraveni; sám Zubr byl polapen až v Lipsku, kurfiřt saský jej dal dopravit do Ústí a v srpnu 1574 byl na Pohořelci sťat. Winter celý příběh uzavírá ostře: „Nejčistěji ze všeho vyvázl pan Jošt Tejřovský, jenž všeho odpovídání Tryglova hlavní původ byl; jeho měšec neutrpěl nijakého ourazu. On nepodepsal nic, neplatil nic a zbrojné lidi musili poddaní jeho Kozlanští na svůj groš vypraviti sami. Moudrý pán!“

Kožlanský kostel lehl popelem v srpnu 1430, kdy Táborité obléhali Libštejn a městečko zpola vypálili. Pustý pak zůstal asi sto čtyřicet let – teprve Jošt jej kolem roku 1571 opravil, z gotické stavby přitom zůstaly jen presbytář a zdi v základech. Opravu za svého života nedokončil, ve svorníku nad oltářem zůstal znakový štít bez erbu patrona, a byl v kostele roku 1574 pohřben. Kožlanský kostel se tak stal pohřebním místem rodu.

Jan a Jošt zemřeli roku 1574. Naživu zůstal jen čtvrtý bratr Jiřík na Hřebečníkách a jeho synovec Jan, syn Joštův, sedící na Skryjích. Jan strýce pohnal, aby mu připsal díl po zemřelých strýcích, a Jiřík mu postoupil Hudlice, Broumy, Chmelištnou, dva dědičné lidi v Kožlanech a jednoho chalupníka. Rybník nad městečkem měli osazovat společně a při prodeji ryb měl Jan vzít tři díly peněz a Jiřík díl jeden; přijde-li týřovské panství k výplatě, měli se o peníze podělit. Jan spokojen nebyl, a tak byla smlouva roku 1578 opravena: Jiřík mu připsal ještě tři poddané v Tytrech a půl louky pod Čertovou skálou a z výplaty panství mu bylo určeno 1250 kop.

Kožlany zůstaly i po dělení v rukou rodu: Jiřík je držel k Hřebečníkům. Zemřel někdy mezi lety 1578 a 1583, protože roku 1583 už v Kožlanech vystupuje jako kolátor kostela jeho synovec Jan, na něhož Hřebečníky i Kožlany přešly. Městečko rod ztratil až roku 1588, kdy je král Rudolf dědičně postoupil Janovi staršímu z Lobkovic výměnou za pustý Týřov.

Té výplaty se ale rod nedočkal. Sněm dal už 27. září 1575 svolení, aby císař Janovi staršímu z Lobkovic „panství Tajřovské s jeho příslušenstvím … k dědictví prodati ráčil“, a král Maxmilián zapsal téhož roku týřovské panství Lobkovicovi na Točníku v osmi tisících tolarů s podmínkou, že se s Týřovským porovná a že k zástavě svolí čeští stavové. Jiřík byl ještě v lednu 1577 mezi pány Rakovnického kraje, kteří byli obesláni k slavnostnímu výjezdu vstříc tělu zemřelého císaře, a psal se stále „na Tejřově“; téhož roku ale své právo na Týřov Lobkovicovi prodal za 1250 kop a ponechal si jen ves Újezdec dědičně a Týřovičky doživotně. Při dělení se strýcem Janem si přitom bratří ponechali ve společném držení „hory rtuťové a cinobrové“. Lobkovic Jiříkovi roku 1577 peníze vyplatil a stavové dali roku 1578 svolení. Po sto letech tak rod přišel o hrad, podle něhož se psal. Na Týřově tehdy už několik let nikdo nebydlel, a tak hrad sešel.

Jan Týřovský z Einsiedlu (zemřel 1609)

Jan byl synem Jošta, který při dělení roku 1558 dostal Skryje a Tytry. Po otcově smrti roku 1574 seděl na Skryjích a smlouvami se strýcem Jiříkem k nim postupně připojil Hudlice, Broumy, Chmelištnou a další drobné držby.

Roku 1584 koupil od Jana Chlumčanského ves Slatinu a o rok později se mu naskytla mnohem větší příležitost: Šebestián Lažanský, přetížený dluhy, mu roku 1585 prodal tvrz a ves Chříč, mlýn proti pivovaru, ovčín, ves Lhotu s mlynářem Kubou, podíl v Holovousech, poplužní dvůr Dubjany, pustý mlýn na řece, rybárnu s výsadní krčmou a ves Studenou za 17 000 kop míšeňských. Psal se tehdy ještě na Hřebečníkách a Skryjích. Skryje si Jan roku 1582 vložil i s jiným zbožím do obnovených desk zemských. Hřebečníky, které po strýci Jiříkovi držel od roku 1585, spravoval podle Sedláčka jen jako poručník Jiříkova syna Jindřicha Jakuba, který mu roku 1600 po dosažení plných let poděkoval, „jenž statek nejináče nežli jako vlastní otec spravoval“.

Roku 1594 vypravil Jan k tažení proti Turkům tři jezdce, které vedl „strejc jeho“, a osm pěších pod devátým praporcem pluku Bohuchvala Ruta; při přehlídce u Znojma v září 1594 je zapsán mezi panským stavem Rakovnického kraje. Roku 1597 ho generální sněm zvolil na místo zemřelého Kryštofa Jindřicha Krakovského z Kolovrat do komise pro srovnání městských práv se zřízením zemským, v níž zasedal i Daniel Adam z Veleslavína. Roku 1600 byl spolu s Kryštofem Šlovským ze Šlovic hejtmanem Rakovnického kraje – v relaci císaři z 3. června 1600 o vybírání sněmovní sbírky z krámů, řemesel a obchodů se podepsal jako „Jan Tejřovský z Ensidle na Křičí a Dubjanech“ – a v letech 1602 až 1605 seděl za panský stav svého kraje ve výboru, který měl v nenadálém nebezpečí rozhodnout o vyzdvižení veřejné hotovosti; psal se tehdy „na Hřebečnicích“. Podle seznamu krajských hejtmanů úřad zastával i v letech 1602, 1604 a 1609. Roku 1605 půjčil České komoře 1334 kop 58 grošů míšeňských.

Zikmund Winter ho řadí mezi tvrdé vrchnosti: vesničané prý „běhali světem, majíce železné obojky na krku z trestu, jak jim je věšíval a rukama svýma na petličný zámek zavíral urozený Jan Tejřovský z Ejnsidle a na Skrejích“. Roku 1602 vedl před zemským soudem při se Šebestiánem Lažanským o pokutu dvaceti kop „pro vystavení a zaražení nový krčmy“; Vilém Slavata si do svých zápisků poznamenal, jak se Lažanského přítel, prokurátor Jan Peldřimovský, marně vymlouval ze svědectví.

Chříč se stala novým sídlem rodu a Jan k ní po dvě desetiletí soustavně přikupoval. Roku 1601 postoupil na přání krále Rudolfa královské komoře vsi Skryje, Hradiště a Čilou v 18 000 kopách a směnou za ně získal dědičně městečko Kožlany s kostelním podacím, mlýn Cukrův, dva poplatné mlýny s potokem pod městečkem, rybník nad Kožlany, ves Zavidov s krčmou a Chmelištnou s kostelním podacím a mlýnem, to vše v odhadní ceně 26 250 kop; rozdíl 8250 kop měl doplatit do dvou let. Kožlany se tak po třinácti letech vrátily jeho rodu a byly natrvalo připojeny k Chříči. Zavidov prodal roku 1606 Jaroslavovi ze Vchynic na Krakovci za 4000 kop a Chmelištnou roku 1609 postoupil Vilémovi Svitákovi na Sosni.

Roku 1603 koupil od Šebestiána Lažanského ještě dvůr a ves Březsko, Milíčov s kostelním podacím, Hedčany, pusté Bělbožice a díl Hlinců za 20 250 kop. Závdavek složil hned do deposice u desk zemských, ale Lažanský jej nepřijal, a tak byl trh vložen až roku 1604 na půhon. Ještě roku 1609 dlužil Jan Lažanskému 2000 kop a ten dostal komorníka na uvázání se ve ves a dvůr Březsko; Týřovský ale hned zaplatil a Březsko bylo připojeno k Chříči.

Kožlanský kostel byl v podací rodu – už roku 1571 byl na presentaci Janova otce Jošta a strýce Jiříka dosazen katolický farář Vít Kandidus. S vlastními faráři ale Jan vycházel špatně. Po Vítově smrti vešel jeho úředník do fary, pobral ze sýpky všechno obilí, ze stáje koně, krávy a ovce a odvezl všechny šaty i celý var piva, zatímco osadníci rozebrali pole a louky. Vítův nástupce Maťheol, na kterého si Kožlanští stěžovali, že se opíjí a že zaspal nedělní mši, ačkoli k přijímání chtělo přistoupit na tři sta lidí, si u arcibiskupa postěžoval, že ho patron dal vsadit do šatlavy, kde jedenáct dní o hladu pobyl a trpěl zimu a smrad. Jan naopak arcibiskupovi psal, že Maťheola v Kožlanech trpět nebude, protože přetahuje poddané.

Spory ho provázely dál: roku 1603 prosil arcibiskupa, aby do Kožlan dosadil Václava Rakovnického, neboť obec i on jsou jako ovce bez pastýře, a nově dosazený Petr Hostinius si roku 1609 naopak stěžoval, že ho patron Týřovský z fary vyhání a neodvádí mu desátky.

Jan zůstal katolíkem, přesto žil ve shodě s kožlanskými luterány. Na prosbu Kožlanských se roku 1604 domáhal u krále, aby jim povolil čtyři výroční trhy a vybírání cla na Břežanské hoře u Vožehova mlýna. Protože se Čistečtí a Kralovičtí proti clu ohradili, jednání se protáhlo a Jan se výsledku nedožil.

Neměl děti, a tak roku 1607 učinil pořízení, v němž všechno své zboží odkázal strýci Jindřichu Jakubovi Týřovskému na Hřebečníkách, jemuž dlužil 500 kop. Kdyby i ten sešel bez potomků, mělo všechno připadnout bratřím Maxmiliánovi, Karlovi a Bohuslavovi Jiřímu Krakovským z Kolovrat na Šípech, Janovým ujcům. Když Jan roku 1609 na Chříči zemřel, jel Jáchym Vysecký z Kožlan stižně na kleprlíku do Prahy a Jindřichu Jakubovi smrt oznámil. Na statku zůstalo 8900 kop dluhů.

Jindřich Jakub Týřovský z Einsiedlu (zemřel 1618)

Jindřich Jakub, syn Jiříka sedícího na Hřebečníkách, vyrůstal po otcově smrti u strýce Jana, který za něj Hřebečníky spravoval, a roku 1600, když došel let, se mu za správu poděkoval. Roku 1602 se na hřebečnické tvrzi stala „zlá příhoda“: Zdislav Hrobčický z Hrobčice tu dvěma ranami tulichem probodl a zavraždil Jindřicha Sekerku ze Sedčic a po činu ujel.

Roku 1609 se hned po strýcově smrti uvázal ve statek chříčský. Aby se dostal z dluhů, prodal tvrz Hřebečníky a ves Novosedly – podle Sedláčka spolu s manskou vsí Šlovicemi Jiříku Děpoltovi Černínovi z Chudenic –, zastavil Milíčov a prodal les s loukou zvané Chrustina. Statek ale nedal popsat a strýcovo pořízení nevložil do desk zemských.

Toho využil Maxmilián Krakovský na Šípech, někdejší Janův ujec: pohnal Jindřicha Jakuba před soud a roku 1616 se ve statek chříčský sám uvázal, aby jej uchoval a věřitelé všechno nepobrali. Týřovský kladl odpor, ale do roka s ním sjednal smír a Chříč i Milíčov zase sám ujal.

Také s Maxmiliánem se předtím dostal do křížku osobně. Roku 1611 jel z Chříče skrze Šípy a k žádosti Karla Krakovského se před tvrzí zastavil na číši vína. Maxmilián vyšel z tvrze s rapírem a spustil na něj nadávkami; nastala tuhá rvačka, v níž Týřovský Maxmiliánovi rapír vydobyl a spěšně ujel. Podobně dopadla sázka s Karlem Vtelenským z Hluboše, který roku 1616 přijel do Chříče: Jindřich Jakub ho pobídl o sto dukátů, že makovici se střechy zámku do deseti ran nesrazí. Vtelenský makovici sestřelil, ale Týřovský mu základ odepřel, pak jel do Hluboše a v jeho bytě vzal stojící hodinky bicí za 50 kop.

Kožlanským splnil to, oč jeho strýc marně usiloval. Roku 1612 jim vymohl u krále Matyáše majestát na dva výroční trhy se clem z dobytka – první na den svatého Vavřince, druhý na svatého Matouše, s frajunkem osmi dnů – a sám jej doplnil řadou výsad. Dovolil jim koupit k užitku obce dvůr s jedním nebo dvěma lány polí a postavit si radní dům, v němž budou činit rozsudky nad lidmi domácími i přespolními s odvoláním na hrad Pražský; škola měla nadále zůstat pod mocí purkmistra a konšelů, kteří si sami dosadí správce školního i písaře radního. Osadníci mohli svobodně kšaftovat a prodávat grunty, střídou vařit pivo v obecním pivovaře a šenkovat je i vozit jinam, obchodovat solí, smolou a železem, volit si k obecnímu lesu vlastního polesného a byly jim ponechány hony na zajíce i lapání ryb a raků v potocích. Za to museli z každého šosovního domu odpracovat dva dny v roce na chříčském popluží a být vrchnosti nápomocni při lovu velkého týřovského rybníka.

Roku 1612 si vyžádal od pražské univerzity preceptora „pro syna svého a některé poddané, k liternímu umění oddané“; univerzita mu poslala Jaroše Rychtera Jaroměřického. Vedle malého Adama Jindřicha se tak na Chříči učily i děti poddaných. Winter z toho soudí, že příchodem soukromého učitele na panské sídlo někdy vznikla celá „improvisovaná školka“.

Hospodářsky byl podnikavý – roku 1614 otevřel u Chříče huť kamencovou a sirnou. Byl hejtmanem kraje Rakovnického a při odboji českých stavů proti králi Ferdinandovi roku 1618 postavil čtyři jezdce a dvacet šest ozbrojenců pěších. V létě téhož roku zemřel. Pohřben byl v kostele v Milíčově, který dal předtím rozšířit, a dosud je tam jeho náhrobní kámen s nápisem „Leta 1618 dne 20. juli umřel pan Jindřich Jakub Tejřovský z Einsidle pán na Chříči, Dubjanech a Březsku, hejtman kraje Rakovnického.“

Konfiskační komise ho po smrti uznala vinným z účasti na odboji, statky Chříč, Kožlany a Hřebečníky však ponechala jeho nezletilému synovi Adamu Jindřichovi. Bílek z konfiskačních spisů dodává, že „zemřel v čas zpoury dne 20. července 1618, jíž se zúčastnil“, a že byl zařazen mezi osoby „v trvalé zpouře zemřelé“, proti nimž se vedl posmrtný proces; jejich dědice obeslal kníže Lichtenštejn ediktem ze 14. července 1622.

S manželkou Dorotou Újezdeckou měl syna Adama Jindřicha a dceru Dorotu Polyxenu. Oba byli při otcově smrti nezletilí a poručnicí jim byla ustanovena panna Dorota Týřovská, nevybytá sestra zemřelého, která se roku 1621 poručnictví vzdala ve prospěch Bohuslava Jiřího Krakovského na Šípech a Opálce, rady komorního soudu. Tatáž „Dorota šlechtična Tejřovská“ je v Bílkově seznamu vdov a paní, které na rozkaz direktorů vypravily svůj lid k stavovskému vojsku a odváděly berně odbojným stavům. Dcera Dorota Polyxena se provdala za Petra Jiřího Kokořovce z Kokořova na Šťáhlavech; roku 1628 byla mezi osobami rytířského stavu Plzeňského kraje, které reformační komisi slíbily do roka přijmout katolickou víru, roku 1637 koupila statek Nečtiny a roku 1638 s manželem vyzdvihla při šťáhlavské tvrzi kapli svatého Vojtěcha. Zemřela roku 1640.

Adam Jindřich Týřovský z Einsiedlu (zemřel 1652)

Adam Jindřich byl při otcově smrti roku 1618 nezletilý, což ho pravděpodobně zachránilo. Roku 1621 byl sice obeslán před konfiskační komisi, ale protože neměl právních let, na dvojí obeslání se nedostavil; teprve roku 1629 byl před komisí tractationis osvobozen, neboť se odboje osobně neúčastnil, a otcovské statky Chříč, Hřebečníky, Broumy a Kožlany mu byly ponechány. Komise přitom uznala vinným jeho otce, statky ale ponechala nezletilému synovi. Ke chříčskému zboží tehdy náležely vsi Chříč, Slatina, Lhotka, dva poddaní v Holovousech, Hlince, Studená, Milíčov a Hedčany, dvory Březsko a Dubjany a pusté vsi Dolany a Bělbožice.

Jeho poručník Bohuslav Jiří Krakovský mezitím na Chříči zle hospodařil. Roku 1624 na něj Dorota Týřovská žalovala, že sirotky ochuzuje, že odvezl a prodal obilí, dobytek a jiné věci.

Roku 1627 došel Adam Jindřich plných let a uvázal se v zadlužené statky; hospodařil na nich s úředníkem Václavem Kulíškem. Aby mohl zpustošený statek obdělávat, vydlužil si od Viléma z Klenového na Zvíkovci 2800 kop. Když lhůta roku 1631 prošla a platit nemohl, uvázal se věřitel ve statek Chříč. Dluhu se Týřovský zhostil tak, že pojal za manželku Vilémovu dceru Evu Eurosinu z Klenového, která od svého otce koupila městečko Zvíkovec a ves Chlum. Podle Sedláčka koupil Zvíkovec roku 1633 Vilém z Klenového od Václava Heraklia z Bliživa vlastně už pro svou provdanou dceru.

Téhož roku 1631 vtrhli do Rakovníka Sasové a Týřovský byl posléze obviněn, že na náměstí vítal hejtmana Ploskovského, zakázal se mu za rytmistra, s manželkou jezdil po kraji, dodával Sasům zprávy, potýkal se s lidmi císařskými a vyhrožoval katolické Plzni. Rakovničtí měšťané naopak dosvědčili, že v městě nebyl a že tam jeho poddaní jen přivezli věci z Chříče a schovali je před nepřítelem. Pro nejistotu důkazů byl roku 1638 přijat na milost a odsouzen jen k pokutě 3000 zlatých rýnských, z nichž 2000 byly dány na stavbu hradu Pražského a 1000 na stavbu jezuitské koleje v Klatovech. Peníze mu půjčil pražský měšťan Martin Leibinger, jemuž na úhradu postoupil dvůr v Holovousech. Bílek celý postup datuje: královský prokurátor ho obvinil před frýdlantskou konfiskační komisí 15. listopadu 1632, revizní komise navrhla milost 12. srpna 1638, císařská resoluce ji potvrdila 14. prosince 1638 s podmínkou, že „místo pokuty, za provinění své zasloužilé, 3000 zl. rýn. na hotově složil“; 2000 zlatých bylo určeno na stavbu Pražského hradu resolucí z 30. prosince 1638 a zbylých 1000 darováno jezuitům 10. ledna 1639.

Chříč mezitím nesla tíhu zásobování vojska. Z konce ledna 1638 se dochovala jeho žádost o slevu na kontribuci za statky Chříč a Zvíkovec: vojákům už předal 3131 zlatých 14 krejcarů, 44 929 liber masa, 740 strychů žita, 451 strychů pšenice a 1661 strychů ovsa, zatímco na budějovickou kontribuci dlužil 394 zlatých 45 krejcarů. Krajský komisař Skuhrovský doporučil prominout čtyři pětiny restu a 4. května 1638 tak bylo rozhodnuto.

V letech 1640 až 1644 byl sám hejtmanem Rakovnického kraje spolu s Janem Ferdinandem Renšpergerem z Renšperku. Dne 26. prosince 1640 psali oba z Rakovníka „cito, cito, citissime“ místodržícím, že komisař Rossi de Dateli přivedl do kraje zhubeného válkou bez jejich vědomí čtyři pěší pluky; v červnu 1642 hlásili devět Suysových regimentů s dělostřelectvem a tři pluky Charvátů v Rakovníku.

Válka se přes Chříč převalila ještě dvakrát. Roku 1637 se v okolí honila nepřátelská vojska a Chříč popálila, takže se Adam Jindřich zdržoval v Praze, kde koupil dům od berního registrátora Kačerovského. V březnu 1640 přitáhl císařský plukovník Václav Zahrádecký s dvěma pluky k Podmoklům, vše popálil a hnal se přes brod na Chříč; Týřovský sehnal na výpalné 300 zlatých a tím se nepřítele zhostil.

Válečné břemeno tím nekončilo. Roku 1641 se v Rakovnicku soustředilo šestnáct císařských regimentů a Chříč na jejich výživu dodávala spolu s Libyní, Šípy a Podmokly po 512 librách chleba, tolikéž pinet piva a 256 librách masa, Kožlany po 320 librách chleba, tolikéž piva a 160 librách masa. Následujícího roku hlásil zbirožský hejtman české komoře, že se někteří sedláci z hladu přidávali k vojákům položeným v Kožlanech – vodili je do panských tvrzí a mlátili jim obilí, aby se hladu ubránili.

Zemřel ke konci května 1652; poslední vůli sepsal 29. dubna 1652 a statek v ní nazval „na nejvýš zruinirovaný“. Ustanovil v ní, aby jeho tělo bylo oblečeno v bílé prádlo nemandlované a beze vší nádhery pohřbeno v kostele kožlanském, jemuž odkázal 500 kop, aby za spásu jeho duše byla každý měsíc sloužena zpívaná mše. Při pohřbu měli všichni chudí poddaní dostat almužnu po šesti krejcarech a k obědu kus masa, deset chudých oblek soukenný a dalších deset z černého plátna. Velice pokažený statek chříčský dostal syn Vojtěch Ignác, vdova Eva Eurosina 20 000 kop, a nebyla-li by vyplacena, měla zatím ujmout dvůr Ptíč, mlýn Lejskovský a vsi Hlince a Studenou; dceři Kateřině Dorotě bylo určeno 6000 zlatých věna a výprava. Dluhů bylo 11 500 zlatých.

Vojtěch Ignác Týřovský z Einsiedlu (zemřel 1695) a konec rodu na Chříči

Vojtěch Ignác zdědil značnými dluhy zatížené panství chříčské s městečkem Kožlany jako nezletilý; poručnicí mu zůstala matka Eva Eurosina, rozená z Klenového. Už v prosinci 1652 prosila arcibiskupa, aby kralovický farář Alanus Folkner spravoval i kožlanskou faru, kde tehdy kněz nebyl, a připomněla přitom manželův odkaz 500 kop na měsíční zpívanou mši. Jak zpustlé panství přebírala, ukazuje úřední soupis z let 1653–1655: v Kožlanech bylo čtyřicet osedlých a šestnáct pustých gruntů, 441 strychů pustých polí, stavení velice zpustlá a fara pustá, v Hedčanech neseděl jediný hospodář a jedenáct gruntů leželo pustých, v Holovousech byli dva osedlí proti šesti pustým gruntům. Roku 1655 zaslala arcibiskupovi osvědčení, že celá její rodina i všichni poddaní v Kožlanech jsou náboženství katolického a že o velikonočním pondělí byli přítomni službě boží i kázání, které vykonal čistecký farář Jan Procerius, spravující i faru kožlanskou.

Plných let nabyl roku 1662 a sám se uvázal v otcovské dědictví. Oto Jiří z Helversenu, pán na Krakovci, si na jeho panství hned pojistil 3000 zlatých, které mu mladý Týřovský zůstal dlužen za zlaté věci, diamanty a rubíny. Roku 1676 přikoupil ves Třímaný – od Norberta Miseroniho, který ji odprodal od panství Krašov – a téhož roku propustil ze služeb purkrabího Daniela Vlašimského, dříve pražského měšťana, jemuž zůstal dlužen 500 zlatých.

Stejně jako otec zastával úřad hejtmana Rakovnického kraje. Plaská klášterní kronika ho v této hodnosti zaznamenává 13. listopadu 1681, kdy byl spolu s hrabětem Štampachem, hejtmanem kraje Plzeňského, královským komisařem při volbě opata Ondřeje Trojera. Táž kronika uvádí, že plaský řeholník Leopold Miškovský byl v březnu 1688 dán „mladým pánům baronům Týřovským“ za praefekta v Praze, kde sám studoval práva; jiný plaský kněz, Kandid Ungar, strávil sedmnáct let u Vojtěcha Ignáce na Chříči jako domácí kaplan.

Kožlanské se pokusil přivést k úplnému podmanění: vyžádal si od nich všechna privilegia k nahlédnutí, a když je po několika letech nevracel, postihli měšťané pánovu lest a stěžovali si u české komory. Na rozkaz krajského hejtmana jim roku 1680 výsady vrátil. Za jeho panování opustilo sedm kožlanských poddaných své statky a sběhlo. Když se roku 1680 Čistečtí domáhali výročních trhů a cla, odporovali Kožlanští trhům i clu a jejich dědičný pán tvrdil, že Břežanská hora náleží jemu, neboť ji jeho předkové koupili od Albrechta Jindřicha z Kolovrat.

Ke kostelu v Milíčově, kde ležel jeho děd, dal roku 1665 přistavět věž a opatřil oltář.

Zemřel roku 1695 a byl pohřben v kostele v Milíčově. Zůstala po něm vdova Kateřina Magdalena, rozená hraběnka z Brandenburka, synové Jan Vilém, Michal Antonín a František Pavel a dcery Anna Barbora a Polyxena Lidmila. Chříč dědil Michal Antonín, který neměl plných let, a zůstal proto pod poručnictvím staršího bratra Jana Viléma. Vdova hned vypověděla Jana Kautského, který tu byl třináct let purkrabím; když si Kautský opatřil místo u pana Diviše z Helversenu na Krakovci, Jan Vilém nechtěl propustit jeho nemocnou ženu Barboru se dvěma dětmi a opatřil je vězením.

Pro veliké dluhy prodali bratří Týřovští roku 1701 statek chříčský Václavu Josefovi hraběti Lažanskému z Bukové na Manětíně za 211 000 zlatých a 300 zlatých klíčného. Trhová smlouva jmenuje ves Chříč s panským sídlem a dvěma dvory, pivovar, sýpku, městečko Kožlany, vsi Studenou, Hlince, Třímaný, Holovousy, Hedčany, Milíčov, Slatinu a Lhotu, dvory s ovčíny Ptíč, Březsko a Dubjany a mlýn s práchárnou a vinicí u města Loun. Každý z bratří si vymínil pět osob a všichni se uvolili platit matce Kateřině Magdaleně ročně po 300 zlatých. Sedláček k tomu dodává, že na panství tou dobou vázlo 69 450 zlatých rýnských dluhů, a vypočítává, co tehdy obsahovalo: zámek a ves Chříč se dvorem, vsi Slatinu, Lhotu, Holovousy, Hlince a Studenou, dvůr a ves Březsko, dvůr ve Ptíči, dvůr Dubjany, Milíčov s podacím, Hedčany, Třímany, Bělbožice, městečko Kožlany s podacím a pustou ves Dolany. „Tak Týřovští po stu letech Chříč opustili.“ Že nová vrchnost seděla na Chříči už koncem roku 1701, dokládá plaská kronika: od 19. listopadu 1701 tam působil kaplan „u hraběnky Lažanské na Chříči“.

Poslední Týřovští (1701–1771)

Kočkův rodokmen končí prodejem Chříče a smrtí Michala Antonína roku 1705. Osudy poslední generace rodu sledoval August Sedláček v hesle Ottova slovníku naučného, z něhož vychází tato kapitola.

Vdova po Vojtěchu Ignácovi, Kateřina Magdalena, držela v letech 1696 až 1697 Trnovou, roku 1703 koupila Malou Chyšku a zemřela 31. července 1708. Z dcer se Polyxena Lidmila roku 1710 provdala za Václava Popovského ze Šarfenbachu na Oblajovicích.

Nejstarší ze tří bratří, Jan Vilém, držel Dolní Nerestce a Krsice a zanechal jedinou dceru Josefu Annu; jeho vdova, rozená Příchovská, se roku 1713 znovu vdala. František Pavel měl nejprve Myskovice a od roku 1704 Vlčkovice a Bořetice. Od roku 1703 byl ženat s Annou Markétou Hrobčickou, ovdovělou Malovcovou z Chýnova, a zemřel kolem roku 1717 bez dětí.

Michal Antonín, jemuž při dělení připadly Chříč a Kožlany, se 1. listopadu 1700 oženil s Marií Konstancií hraběnkou ze Sporcku, paní na Radeníně. Zemřel už 14. února 1705 ve věku osmadvaceti let; vdova se znovu provdala za Karla Josefa Voračického z Paběnic a zemřela roku 1735. Z manželství vzešly dcery Marie Konstancie (1701–1722) a Marie Anna (narozena 1704, roku 1755 provdaná za Jana Františka svobodného pána z Fünfkirchen) a pohrobek Jan Michal.

Jan Michal, poslední mužský potomek rodu, zdědil po strýci Františkovi Vlčkovice a roku 1729 koupil Neustupov. Téhož roku se stal radou nad apelacemi a brzy nato zemským soudcem; roku 1737 je uváděn jako „Herr auf Boretic, Neu-Stupov und Vlckovic, kais. Rath, Hoflehnrechts-Beisitzer und königl. Hauptmann des Bechiner Kreises“ a v kalendáři svatého Vojtěcha figuruje ještě roku 1768. Kolem roku 1759 „upadl v hypochondrickou nemoc, pro kterou byl pod poručenstvím“; jeho statky byly téhož roku prodány. Manželka Antonie Josefa hraběnka z Millesima zemřela 29. listopadu 1771. „Kdy Jan, poslední po meči, zemřel, není známo.“

Krev rodu však žila dál po přeslici. Kateřina, podle Sedláčka snad sestra Jana na Chříči, byla provdána za Kryštofa Jindřicha Krakovského z Kolovrat, a Lidmila Týřovská za jeho vnuka Bernarta Alexandra Krakovského; obě byly, jak Sedláček napsal roku 1906, „prabáby nynějších hrabat z Kolovrat“.

Erb

Chtěl bych poděkovat Michalu Kaclovi, Janu Škvrňákovi, Janu Boukalovi a Markétě Poskočilové za pomoc při výzkumu.

Erb Jošt z Einsiedlu podle Sedláčka dostal „bezpochyby za krále Ladislava“; jeho polepšení králem Fridrichem III. z 23. listopadu 1455 je zachyceno v Chmelových regestech (č. 3452) a Sedláček je zařadil do soupisu erbovních listů z let 1439–1456. Vojtěch Král z Dobré Vody uvádí erb Týřovských mezi příklady, kde byl orel udělen „jakožto znamení zvláštní císařské milosti“ – v 1. a 4. poli „štípeného a dvakráte děleného štítu“.

Popis erbu Týřovských se u jednotlivých autorů značně liší. August Sedláček v Českomoravské heraldice píše, že „z Enzidle Týřovští měli štít křížem rozdělený v 1. a 4. poli napříč děleném nahoře černého orla v bílém, ve zpod v bílém tři pruhy pošikem, v 2. a 3. poli modrém tři duty bílé špičkami k sobě a na tři strany se rozbíhající, nad štítem dvě helmy s přikryvadly modrými a bílými s poprsím muže v modrém oděvu se zlatým lemováním, levou s přikr. červenými a bílými s vysokým červeným kloboukem s bílou ohnutou střechou a (černou) kytou.“

Rudolf Jan Meraviglia-Crivelli zase v Der Böhmische Adel uvádí:

„Wappen: Gespalten und zweimal geteilt; 1. u. 2. in Silber ein schwarzer Doppeladler; 2. u. 5. in Blau drei silberne, in Deichsel gestellte Straussenfedern; 3. u. 6. in Silber zwei rothe Schrägrechtsbalken. - Zwei Helme: I aus der Helmrone, eine schwarzgekleidete Jungfrau mit offenen goldenen Haar, welche sich mit beiden Händen eine goldene Krone auf das Haupt setzt; Decken: blau-silbern - II. hoher, rother Heidenhut mit weissem Stulp und oben mit sieben schwarzen Hahnenfedern besteckt; Decken: Roth-silbern.“

Erb: Půlený a dvakrát dělený; V 1. a 2. stříbrném poli černá dvouhlavá orlice; V 2. a 5. modrém poli tři stříbrná pštrosí pera zasazená do oje; V 3. a 6. stříbrném poli dvě červená šikmá břevna. - Dvě přilby: I. z koruny přilby černě oděná dívka s rozevlátými zlatými vlasy, která si oběma rukama klade na hlavu zlatou korunu; přikrývadla: modro-stříbrná - II. vysoký, červený pohanský klobouk s bílou krempou a nahoře zdobený sedmi černými kohoutími pery; přikrývadla: červeno-stříbrná

Z pečetě Jošta z Einsidle i většiny dochovaných erbů Týřovských je jasné, že zobrazení šikmých břeven v samostatném poli je spíše invencí toho jenž erb zobrazoval. Objevuje se totiž pouze na jediném vyobrazení erbu Týřovských a to na erbu Doroty Polyxeny Kateřiny Kokořovské, roz. Týřovské a dále až na vyobrazeních, která vznikla po vymření rodu. I A. Sedláček ve svém blasonu uvádí, že erb je dělený pouze na 4 pole a zároveň že 1. a 4. je druhotně dělené napříč.

Orlové nikdy nejsou zobrazení celí, ale spíš než o úmysl jde o praktickou věc - celý orel se prostě do pole nevejde. Tak je různě zobrazen buď téměř celý jen bez pařátů (náhrobek Jindřicha, pečeť a náhrobek Jakuba Jindřicha, reliéf Doroty Polyxeny Kateřiny Kokořovské z Kokořova, rozené Týřovské) či pouze jeho poprsí (pečeť Jošta z Einsiedlu, erbovník Lucase Cranacha ml., erb na kartuši v kostele v Milíčově).

Vzhledem k minimu dochovaných barevných zobrazení přímo z doby před vymřením Týřovských je určení erbovních barev poněkud složitější. Začněme u levé přilby a příslušného klenotu, kterým je tatarský klobouk, v jehož barvě se shodují blason od Sedláčka i Meraviglia-Crivelliho a zároveň vyobrazení od Cranacha ml. i z oltáře v Milíčově. Z vyobrazení od Cranacha, z oltáře z Milíčova a z reliéfu Doroty Polyxeny Kateřiny Kokořovské můžme soudit, že klobouk byl navíc podélně dělený a červená byla jenom jedna polovina, zatímco ta druhá byla stříbrná, což by zároveň korespondovalo s barvou příslušných přikryvadel, jejichž barvy se rovněž shodují v blasonech i na vyobrazeních. Blasony i vyobrazení od Cranacha se rovněž shodují v bílo-stříbrné barvě přikryvadel na pravé přilbě. V čem se však blasony (a moderní vyobrazení erbu) s dobovými vyobrazeními neshodují, jsou barvy figur na štítu. Zdá se, že problém nastal až při spárování barev z přikryvadel s figurami na štítu, kdy bylo nejspíš nesprávně přiřazeno modro-stříbrné provedení perům ve 2. a 3. poli a červeno-stříbrné provedení břevnům (pruhům) v 1. a 4. poli. Záměrně jsem se nezmínil o klenotu na pravé přilbě, kterým je muž v modrém oděvu podle A. Sedláčka nebo černě oděná panna, která si na hlavu klade korunu podle Meraviglia-Crivelli. Z barevných i nebarevných vyobrazení je jasné, že muže lze rovnou zavrhnout. Cranach ml. správně přiřadil panu k břevnům, čili jeho panna, břevna i příslušná přikryvadla jsou shodné modré barvy. Je možné, že Cranach modrou barvu převzal z břeven erbu Kožlan, pro které jej vyprosil Jošt z Einsiedlu roku 1472, a které svá břevna údajně převzalo právě z erbu své vrchnosti. Také Sedláček v hesle o Kožlanech píše, že Vladislav II. roku 1472 rozmnožil znak městečka „o rodinný znak Týřovských z Ensidle“, a popisuje ho: „štít na příč rozpůlený; v dolní polovici 2 pruhy stříbrné a 2 červené pošikem položené, v hor. polovici barvy modré vystupuje polovina kozla barvy stříbrné, držící sekeru“.Správnější však bude varianta z Milíčova, kdy jsou panna, příslušná přikryvadla i břevna černé barvy. Zajímavé je, že to je rovněž jediné soudobé vyobrazení, kde si panna klade na hlavu korunu.

K samotnému erbovníku: jde o rukopis German MS 2 v John Rylands Library v Manchesteru, který roku 1565 objednal saský kurfiřt August u Lucase Cranacha mladšího ve Wittenbergu. Cranachova dílna při něm ale netvořila nově – opsala starší habsburský erbovník z doby kolem roku 1500, věnovaný Biance Marii Sforze. Vyobrazení erbu Týřovských tak ikonograficky pochází z doby jen asi čtvrt století po Joštově smrti, a to z dvora, který erb roku 1455 polepšil; je to zřejmě jeho nejstarší barevné vyobrazení. Erb je zařazen mezi české a rakouské pány hned za knížata z Poděbrad.

Dvě věci je třeba vyjasnit. Za prvé, převrácení polí není systémovým rysem rukopisu: saský kurfiřtský štít, Poděbradové i Lambergové na téže stránce jsou orientováni správně, převráceni jsou naopak i Švamberkové (labuť hledí heraldicky vlevo) a Hasištejnští z Lobkovic (prohozená pole stejně jako u Týřovských). Chyba tedy nejspíš vězela už v předloze, kterou Cranachova dílna věrně opsala. Za druhé, popisek Einsiedell bez jakéhokoli bližšího určení svádí k záměně se saskými pány z Einsiedelu (Gnandstein, Scharfenstein), o nichž Meraviglia-Crivelli píše, že rod byl „auch im Meissnischen ansässig“. Sedláček to v Ottově slovníku výslovně odmítá – rod je „rozdílný od hrabat z Einsiedlu v Německu žijících i krví i erbem“ – a erbovník mu dává za pravdu: saští Einsiedelové jsou v něm uvedeni zvlášť, na fol. 158 mezi míšeňským rytířstvem, se svým mluvícím erbem poustevníka v kutně s holí, motykou a růžencem ve zlatém štítě, který nemá s erbem Týřovských společnou jedinou figuru.

Správný blason tedy nejspíše zní:
Čtvrcený štít kde je 1. a 4. pole dělené a v něm je nahoře vyrůstající nebo vyskakující černý orel na zlatém pozadí a dole dvě černá šikmá břevna na stříbrném pozadí. Ve 2. a 3. červeném poli jsou tři stříbrná pštrosí pera špičkami k sobě a od sebe se rozbíhající. Nad štítem jsou dvě helmy s korunkami, levá s červenostříbrnými přikryvadly ze které vystupuje polcený vysoký tatarský klobouk s černou nebo stříbrnou kytou, jehož levá polovina je stříbrná a pravá červená. Pravá helma je opatřena černozlatými přikryvadly a v klenotu má černě oděnou panu, buď korunovanou nebo si kladoucí na hlavu zlatou korunu.

Použitá literatura: