Jindřichovi synové a rozdělení rodu (1556–1578)

Ještě za otcova života se bratří dozvěděli o úkladu, který se chystal v jejich sousedství. Jiřík z Entenšlanku, důchodní písař na Křivoklátě, a Jetřich Valečský na Hřebečníkách nabídli roku 1555 Jiříku Plocarovi a Jakubu Poknerovi z Kožlan patnáct kop grošů za to, že zavraždí jejich krevního přítele Kiliána. Bratří Týřovští se o úmluvě dozvěděli a oba pány z těch smluvených patnácti kop pohnali.

Jindřich zemřel roku 1556 a zanechal čtyři syny – Jana, Albrechta, Jošta a Jiříka. Sotva otec zemřel, uvázal se v týřovské zboží Václav Mašťovský, na nějž Lorenc Šlik roku 1537 převedl své právo na výplatu. Bratří se postavili na odpor, protože Mašťovský peníze na výplatu složit nedokázal. Teprve roku 1558, když Mašťovský zemřel, dal soud bratřím Týřovským za právo a král Ferdinand jim vydal majestát, že Týřov s příslušenstvím nesmí být do jejich životů nikým splacen. Vymínil si přitom všechny lovy na vysokou a černou zvěř. Seznam královských zástav z roku 1590 majestát datuje pondělím po svatém Martinu, tedy 14. listopadem 1558, a shrnuje ho slovy „Gebrüdern Teyrzowsken Ablösung des Schlosses Teyrzow auf vier Leibe“ – Týřov nesměl být vyplacen, dokud žil kterýkoli ze čtyř bratří.

Pro neshodu se bratří ještě roku 1558 rozdělili. Albrecht vzal Týřov a Kožlany, Jan Broumy, Hudlice a Kouřimec, Jiřík Hřebečníky a Chmelištnou a Jošt Skryje, Tytry, dva osedlé v Kožlanech a rybník nad městečkem. Když Albrecht roku 1571 zemřel, připadly Kožlany Joštovi.

Bratří se střídali i v úřadu krajského hejtmana: podle dochovaného seznamu byl hejtmanem Rakovnického kraje roku 1566 Albrecht „na Týřově“, roku 1568 Jošt „na Týřově“ a roku 1570 Jiří „na Hřebečníkách“. Jan se roku 1566 osobně účastnil tažení Maxmiliána II. proti Turkům do Uher a 7. října 1566 dostal v polním ležení list fedrovní, aby se mohl s povolením císaře vypravit domů. Jiřík byl roku 1571 zvolen za panský stav Rakovnického kraje do komise, která měla s krajskými hejtmany sepsat všechny osedlé pro berni. Jošt si 7. listopadu 1572 koupil od Evy Vršové z Lažan za 270 kop českých dům Voříškovský na Staroměstském rynku v Praze; po jeho smrti ho synovec Jan roku 1575 prodal Vilémovi Svitákovi z Landštejna za 300 kop.

Jošt hned vzápětí odsadil svého poddaného Jiříka Zubra řečeného Trygl a nařídil mu, aby se z Kožlan vystěhoval; grunt osadil jiným hospodářem. Zubr rozkazu neuposlechl a stěžoval si na Týřovského u královské komory. Ta vyzvala purkmistry v Rakovníku, Jesenici a Kralovicích, aby jeho statek společně odhadli, jenže Jošt s odhadem spokojen nebyl a poslal své úředníky a hajné, aby Jiříka vystěhovali mocí. V krvavé rvačce byl Zubr zajat, vsazen do šatlavy a dodán do Rakovníka.

Zikmund Winter, který spor zpracoval z rakovnického archivu, líčí jeho počátek jinak. Rvačka Zubra s panskými úředníky se podle něj odehrála v týdnu po svatém Bartoloměji 1570 a její příčinou byl dluh: Jošt prý Zubra „pro nějaký dluh týral až k zoufalstvu a utiskoval velmi“, a když ho poddaný přišel prosit, aby mu dluhu „zlehčil“, vzkázal mu, že ho pošle do rakovnické šatlavy nebo „že mu dá na krk okovali těžký obojek železný, aby s ním chodil a robotil“. Z kůlny kožlanského rychtáře, kam byl zavřen, Zubr utekl, když mu jeho zrzavý syn Jiříček přinesl nůž a motyku, a v březnu 1571 už se skrýval v křivoklátských lesích.

Z vězení se brzy vylámal, potloukal se po lesích, docházel do Kožlan, svého nástupce Kryštofa Halíka vykradl a zabil a městečku i panu Joštovi opověděl plen a škody. Byl proto uznán za nebezpečného odpovědníka a Rakovničtí vypsali na jeho dopadení patnáct kop. Zubr se spolčil s několika lotry, chytili osm koček, každé přivázali na hřbet síru a prach, přinesli je v pytli do Kožlan, zapálili a pustili po městečku – měšťané ale konali hlídky a kočky dílem pobili, dílem pochytali. Lotři pak Týřovskému zapálili ves Broumy, Kryštofovi z Kolovrat ovčín ve Všesulově, loupili okolní kostely a přepadali lid na cestách. Dva Zubrovi společníci byli dopadeni a roku 1573 v Rakovníku popraveni; sám Zubr byl polapen až v Lipsku, kurfiřt saský jej dal dopravit do Ústí a v srpnu 1574 byl na Pohořelci sťat. Winter celý příběh uzavírá ostře: „Nejčistěji ze všeho vyvázl pan Jošt Tejřovský, jenž všeho odpovídání Tryglova hlavní původ byl; jeho měšec neutrpěl nijakého ourazu. On nepodepsal nic, neplatil nic a zbrojné lidi musili poddaní jeho Kozlanští na svůj groš vypraviti sami. Moudrý pán!“

Kožlanský kostel lehl popelem v srpnu 1430, kdy Táborité obléhali Libštejn a městečko zpola vypálili. Pustý pak zůstal asi sto čtyřicet let – teprve Jošt jej kolem roku 1571 opravil, z gotické stavby přitom zůstaly jen presbytář a zdi v základech. Opravu za svého života nedokončil, ve svorníku nad oltářem zůstal znakový štít bez erbu patrona, a byl v kostele roku 1574 pohřben. Kožlanský kostel se tak stal pohřebním místem rodu.

Jan a Jošt zemřeli roku 1574. Naživu zůstal jen čtvrtý bratr Jiřík na Hřebečníkách a jeho synovec Jan, syn Joštův, sedící na Skryjích. Jan strýce pohnal, aby mu připsal díl po zemřelých strýcích, a Jiřík mu postoupil Hudlice, Broumy, Chmelištnou, dva dědičné lidi v Kožlanech a jednoho chalupníka. Rybník nad městečkem měli osazovat společně a při prodeji ryb měl Jan vzít tři díly peněz a Jiřík díl jeden; přijde-li týřovské panství k výplatě, měli se o peníze podělit. Jan spokojen nebyl, a tak byla smlouva roku 1578 opravena: Jiřík mu připsal ještě tři poddané v Tytrech a půl louky pod Čertovou skálou a z výplaty panství mu bylo určeno 1250 kop.

Kožlany zůstaly i po dělení v rukou rodu: Jiřík je držel k Hřebečníkům. Zemřel někdy mezi lety 1578 a 1583, protože roku 1583 už v Kožlanech vystupuje jako kolátor kostela jeho synovec Jan, na něhož Hřebečníky i Kožlany přešly. Městečko rod ztratil až roku 1588, kdy je král Rudolf dědičně postoupil Janovi staršímu z Lobkovic výměnou za pustý Týřov.

Té výplaty se ale rod nedočkal. Sněm dal už 27. září 1575 svolení, aby císař Janovi staršímu z Lobkovic „panství Tajřovské s jeho příslušenstvím … k dědictví prodati ráčil“, a král Maxmilián zapsal téhož roku týřovské panství Lobkovicovi na Točníku v osmi tisících tolarů s podmínkou, že se s Týřovským porovná a že k zástavě svolí čeští stavové. Jiřík byl ještě v lednu 1577 mezi pány Rakovnického kraje, kteří byli obesláni k slavnostnímu výjezdu vstříc tělu zemřelého císaře, a psal se stále „na Tejřově“; téhož roku ale své právo na Týřov Lobkovicovi prodal za 1250 kop a ponechal si jen ves Újezdec dědičně a Týřovičky doživotně. Při dělení se strýcem Janem si přitom bratří ponechali ve společném držení „hory rtuťové a cinobrové“. Lobkovic Jiříkovi roku 1577 peníze vyplatil a stavové dali roku 1578 svolení. Po sto letech tak rod přišel o hrad, podle něhož se psal. Na Týřově tehdy už několik let nikdo nebydlel, a tak hrad sešel.

Použitá literatura: