Výzbroj a výstroj

Tarče

Tarče (z německého Tartsche), původně staročesky terče, tercze, tercže, je pozdní vývojovou fází jezdeckého štítu, užívanou po celé 15. století. V zásadě lze říci, že čím komplikovanější a prolamovanější tvar, tím pozdější je datace tarče. Typicky byla vyrobena z lipového dřeva, potaženého pergamenem, plátnem nebo kombinací obojího. Na potahu bylo naneseno gesso (směs jemně mleté křídy a klihu), které vytvářelo podklad pro malbu temperovými barvami.

Tarče, stejně jako ostatní štíty, zhotovovali nejčastěji specializovaní řemeslníci zvaní štítaři, kteří měli blízko k malířům. Roku 1348 si malíři a štítaři pražských měst založili bratrstvo sv. Lukáše a přibírali do něj i příbuzné řemeslníky jako sklenáře, knihvazače, řezbáře, pergameníky, zlatotepce, illuminátory, cuprejtýře a jiné. Uvnitř bratrstva však od počátku docházelo k rozepřím mezi malíři a štítaři, jak o tom svědčí, jak o tom svědčí privilegia Karla IV. a Václava IV. Štítaři vyráběli jednak štíty, jednak některé kusy sedlářské a vývěsní štíty domovní včetně jejich malované výzdoby. Malíři (magistri pictoriae artis, malíři duchovní, geistliche Maler) malovali obrazy a oltáře, ale někdy přebírali dílo štítařům a nadto jim zabraňovali, aby své výrobky vystavovali a prodávali na trzích na Starém Městě, poněvadž štítaři byli usazeni pod novoměstskými hradbami a věžemi a tady také měli provozovat své řemeslo i prodávat své výrobky.

Spory rozhodlo privilegium Karla IV., vydané 16. ledna 1365: štítaři, usedlí na věžích novoměstských hradeb, byli - podobně jako střelci - spolu se svou čeledí osvobození od všech berní, služeb a daní, ale byli povinni na výzvu krále nebo jeho maršálka službou v případě potřeby (tj. k obraně města). Proto také jim bylo dovoleno nosit meč, nůž a odění (harnisch) jako střelcům, aby mohli bránit městské hradby. Ve sporu s „duchovními malíři“, kteří nechtěli se štítaři trpěti (tj. nésti jejich povinnosti k městu), bylo rozhodnuto, že malíři nesmí malovat štíty. Terče a štíty (tarczschen und stechschilt) nesmí vyrábět nikdo jiný než štítaři. Kdo však štítařské dílo (schiltwerk) vyrábí a bydlí ve věži, nemá svou práci prodávat jinde než pod věžemi. Privilegium bylo opětovně potvrzené Václavem IV. 6. ledna 1380.

Dohody však zřejmě nebyly dodržovány a tak roku 1392 předstoupili štítaři před krále znovu se stížností, že duchovní malíři jim stále přebírají práci a malují štítařské dílo (schiltwerk), které přísluší štítařům a nikoli malířům. Václav IV. privilegiem z 30. března 1392 potvrdil výsady štítařů a rozhodl, že malíři nesmějí malovat štíty a že štítaři mohou na trzích Velkého Města pražského prodávat své obrazy (ire bylde] a také domovní štíty (ire helme und schilte an den hewsern in derselben stat zu Prage). Tím byly vleklé neshody jednoznačně rozhodnuty ve prospěch štítařů, kteří byli nyní nejen ve svém oboru ochráněni před konkurencí malířů, ale navíc dosáhli volnosti v prodeji svých výrobků na veřejném trhu.

V průběhu 15. století se původní bratrstvo rozdělilo na cech staroměstský (k němuž patřil i Hrad, Hradčany a Malá Strana) a novoměstský. Některé společné věci se vyřizovaly v „plném cechu“, v němž byli zastoupeni mistři „obou měst pražských“. Nehledě k vnitřním neshodám mezi štítaři a malíři, patřily do zájmové oblasti cechu všechny práce, jež souvisely s malbou. Jejich výčet nejlépe charakterizuje privilegium krále Ludvíka z roku 1523, obsažené v potvrzovací listině Rudolfa II. z roku 1595: aby žádný cizí mistr nesměl dělati věci, jež patří pražskému cechu malířů a sklenářů, to jest „tabulí, arch, korouhví, praporcův, dekův, svíc pozlacených a dřevěných, dříví jezdeckého malého neb velkého, pavez, terčí i jiných věcí všech, kteréž se barvami dělají“.

O tom, že tomu tak bylo už ve 14. století, svědčí zápisy v první knize pražského malířského bratrstva, jednak jména a účty štítařů, jednak zápis o „malovaném dříví“, i když nedokončený.„Malovaným dřívím“ je třeba rozumět jezdecké dříví, tj. jezdecké kopí (dřevce) určené pro kolbu, o němž mluví privilegium jak Karla IV. (stechgezewge), tak krále Ludvíka (dříví jezdecké malé nebo velké) a které pro náročnost zpracování nebylo obyčejným dílem sedlářským a patřilo k zboží malovanému. Uvnitř cechu bylo ve 14. století asi spíše prací štítařů než mistrů „pictoriae artis“.

V dalším průběhu 15. století došlo uvnitř společného cechu k úplnému splynutí štítařů a malířů. Svědčí o tom mj. úmluva z roku 1445 mezi mistrem Šíchou a Janem, synem mistra Štefánka, v níž se Šícha zavazuje, že jej bude učit v umění malířském, nejen v štítařství, ale i v malování obrazů. Učňové byli tedy uváděni do znalostí obou odvětví řemesla. Přitom štítařství jako samostatné řemeslo postupně zanikalo. Svou malířskou stránkou se stávalo záležitostí malířů - ti převzali uměleckou složku jejich živnosti, malování pavéz, terčů a jezdeckého dříví, zatímco řemeslnická součást starého štítařství zůstala jiným řemeslům, zejména sedlářům a uzdařům. Proto také štítaři už koncem 14. století (např. v privilegiích Václava IV. z r. 1380 a 1392) mizejí z titulu cechu a napříště se v něm vedle malířů uvádějí nikoli štítaři, ale sklenáři, jejichž význam s rozvojem středověké výroby a kultury stále více vzrůstal. Přitom ovšem jak ukazují zápisy v knize bratrstva i nadále byli mezi malíři mnozí, kteří se více než druzí vyznali ve výrobě malovaných pavéz. Dokladem toho je tzv. terčovné a způsob, jakým malíři plnili svou povinnost odvádět městu ročně určitý počet štítů. Tato povinnost má svou zajímavou historii.

Podle preambule v privilegiu z roku 1458 byli dříve staroměstští mistři řemesel malířského a sklenářského „listy a právy starodávnými vyňati a zproštěni z vojen i ze všech lozunkuov a poplatkuov městských“, zato však „povinni byli každý rok tři štíty nebo pláště branné stojaté veliké k městu udělati ... a k tomu oděncuov branných devět na věže městské nebo k městským branám vydávati.“

Tyto „starodávné listy“ jsou přesněji datovány v další větě této preambule: „To my važiece a rozumějíce, že město Nové tehdáž nebylo ještě ohrazeno, a skrze to oděnci takoví byli sú, již toho se potřebie nezdá; a místo plášťov již každý rok dělají k městu pavézy.“ Pro opevnění Nového Města dávala již zakládací listina z roku 1348 směrnice, pokud jde o půdorys, komunikační síť města a tím i situaci bran. Opevnění samo bylo vybudováno v letech 1348-1350. Tehdy také ztratily na významu hradby mezi Starým a Novým Městem a s nimi povinnost malířů stavět k věžím a bra- nám devět oděnců podle starodávných listů, které tedy musely být vydány někdy před polovinou 14. století.

Tři veliké štíty neboli branné pláště stojaté odváděli však staroměstští mistři jen ve 14. století. Neznámo kdy, nejpozději však před husitskými válkami, došlo k té změně, že místo tří velkých branných plášťů musili městu odvádět 10 pavéz. Vysvítá to ze zápisu v gruntovních knihách staroměstských ze 7. února 1430, kdy došlo k další změně. Tehdy se mistři obrátili na konšely Starého Města s žádostí, aby se jim dostalo úlevy v této povinnosti, vzhledem k nedostatku a chudobě, do níž prý upadli v oněch válečných a neklidných letech. Jejich žádosti o snížení počtu povinně odváděných „štítů alias pavéz“ městská rada roku 1430 vyhověla a slevila jim dva štíty, takže napříště byli povinni odvádět ročně jen osm štítů. Mělo to však být jen přechodné opatření do doby, než zase budou mít ze svého umění hojnější užitek.

Přes tuto výhradu zůstala úleva staroměstským mistrům dlouho zachována. Když roku 1458 předkládali městu všechny své výsady s žádostí o potvrzení, byly v nich kromě zmíněných již„starodávných práv“ z první poloviny 14. století také „jiné kusy popsané, jim a řemeslóm jich příhodné a potřebné“. Mezi těmito jinými kusy, které konšelé měli roku 1458 potvrdit „k dřevním připíšíc“, byla jistě i tato úleva z roku 1430. Usnesení staroměstské rady z roku 1458 bylo tedy potvrzením souhrnu dosavadních privilegií, starších i novějších. Tak je třeba rozumět usnesení staroměstských konšelů z 13. listopadu 1458:„... protož my při těch milostech a práviech i svobodách je zuostavujíc, oděncuov těch je zprošťujem, tak aby miesto plášťuov těch velikých, o nichžto svrchu zmienka jest, každý rok vždy o svatém Havle osm pavez malovaných a dobře žilovaných a s obú stranú kožovaných i připravených k městu udělajíc, na rathúz přinesli.“

Podobnou povinnost vůči městu měli také štítaři a malíři novoměstští. O jejich cechu jsou sice zprávy až z 15. století, ale je možné, že existoval hned po založení Nového Města a že byl nadán výsadami již za Karla IV. Ve sporu střelce Jana Božků, jenž byl r. 1454 nařčen novoměstskými malíři a štítaři, že zasahuje do jejich řemesla, konšelé Nového Města při roz soudili tak, aby nebyla dotčena práva malířů a štítařů, která mají „od slavné paměti císaře Karla a krále Václava“. Není však jisté, jsou-li těmito právy zmíněné již výsady štítařů a malířů z roku 1365, 1380 a 1392, vztahující se na společný snad cech mistrů staroměstských a novoměstských, nebo zda novoměstští mistři měli již ve 14. století svá vlastní privilegia. V každém případě byli však štítaři na Novém Městě usedlí již ve 14. století, jak ostatně vyplývá také z citované již dohody staroměstských a novoměstských štítařů a malířů z roku 1387. Velikost jejich cechu na počátku 16. století nezůstávala pozadu za staroměstským cechem, neboť při smíru, uzavřeném mezi nimi r. 1511, jmenuje se osm mistrů staroměstských a sedm novoměstských.

Ve 14. století byla však výrobní síla novoměstských štítařů a malířů podstatně slabší než rozsah výroby na Starém Městě. Dosvědčují to údaje o jejich povinné roční dodávce městu. V osmdesátých letech 14. století došlo mezi nimi a novoměstskými konšely k narovnání, které ukončilo dlouhé spory o lozunky a poplatky, stanovíc, aby štítaři, „kteříž pod věžemi sedí“, bez pohoršení svých práv „každé léto po vánocech k novému letu dávali počty, jednu pavézu pánuom a městu ku potřebě a ke cti i k kráse, tak dlúho, jakožby jim a nám se líbilo a dobré zdálo a jim a městu našemu líbezné se bude zdáti“. Pavéza novoměstskými malíři a štítaři odevzdávaná měla být tedy na přední straně opatřena stejně pěknou malířskou výzdobou jako osm „malovaných, dobře žilovaných a kožovaných“ pavéz staroměstských.

Odvádění povinné dodávky pavéz na staroměstskou i novoměstskou radnici patřilo tedy k velmi starým povinnostem pražských malířů a štítařů a udrželo se až do počátku 16. století. Tato povinnost byla na členy cechu rozvržena tak, že pavézy byly objednány od některého z členů bratrstva; ostatní členové cechu se pak na ně skládali, platíce poplatek zvaný „terčovní“. Takové příspěvky na štíty najdeme již v citované nejstarší knize bratrstva. V zápisu z konce 14. století se mluví o „polovině kopy za štíty (nebo na štíty)“. V seznamu členů, pocházejícím asi z let 1410-1420, je přípisek: „Mykesch ostawa dluzen u pawessy“, což se vykládá jako záznam nedoplatku „terčovního“ na pavézy.

Jak je patrné, česká historická věda se soustředila z pochopitelných důvodů zejména na pavézy zatímco tarče zůstávají stranou zájmu a pokud už se jimi zabývá, tak hlavně jejich možným vlivem na vývoj pavéz. Lze však předpokládat, že české tarče z 2. poloviny 15. století se výrazně nelišily od jiných tarčí ze sousedních oblastí Říše. Častým motivem na tarčích z německého prostoru je dáma, která přidržuje úplný erb, tj. heraldický štít s přilbou, klenotem a přikryvadly, jak je vidět na následujícíh příkladech z Metropolitního muzea umění. Ve dvou případech je dáma doplněna stuhou s heslem, které však nemá heraldický význam a jedná se spíše o vtipnou slovní hříčku.

Rekonstrukce

Protože se nám nepodařilo najít žádnou dochovanou tarči z českého území, vybral jsem si pro rekonstrukci následující tarči z let 1440 - 1460, pravděpodobně z Norimberka, která se nyní nachází v Muzeu umění ve Filadelfii. Jak víme, Čechy byly s Norimberkem v čilém obchodním vztahu a sám Jošt vlastnil palné zbraně vyrobené v Norimberku.Tarči s podobně stylizovanými okraji do tvaru srolovaných svitků zobrazuje i Jan van Eyck na obraze „Kristovi rytíři“, který je součástí levého panelu Gentského oltáře z roku 1432. Tarče byla poprvé přemalována kolem roku 1500 a její současná podoba je výsledkem barokní přemalby ze 17. století, kdy byla vymalována pro pohřební účely a opatřena erby norimberských patricijských rodů Hallerů a Imhofů. Orignál tarče je 55,6 cm vysoký, 52 cm široký a jeho prohnutí činí 23 cm. Váží 2880 gramů.

Vzhledem k tomu, že se původní malba tarče nedochovala, rozhodli jsme se pro ni vytvořit originální avšak dobově odpovídající motiv. Vycházeli jsme z tarče na obr. 1, avšak jsme použili pozadí z tarče na obr. 3 s dekorem stříbrných mraků a zavinutých listů na černém pozadí. Rovněž byl původní erb zaměněn za erb Týřovských, byl však použita pouze pravá helma s tatarským kloboukem, aby štít mohl zůstat naklopený a hlavně aby panna v levém klenotu vizuálně nerušila ženu držící erb. Motiv dále obsahuje banderolu s nápisem„Pomny na mye ma myla wyerna pany“ (Pamatuj na mě má milá věrná paní), který je převzat ze soudobé ostruhy. Na vnitřní je zjednodušený nákres svatého Kryštofa, který měl chránit před náhlou smrtí.

Korpus

Korpus je stejně jako většina štítů té doby vyrobený z lipových latí slepených dohromady klihem. Takto vytvořený blok je následně pomocí nástrojů tvarován tak dlouho, až získá finální podobu. Autorem korpusu je František Poch.

Potažení

Korpus je potažen lněným plátnem za použití kostního klihu. Před potažením bylo potřeba jej ještě finálně dobrousit. Dobroušení a potažení korpusu provedli pánové Zdeněk Sedláček a Daniel Richter.

Malba

Potažený korpus byl následně natřen gessem, což je směs klihu a drcené boloňské křídy, jež bylo nutné důkladně zbrousit. Vznikl tak hladký bílý povrch, na který na který bylo možné v místech budoucího stříbření a zlacení nanést tzv. arménský bolus, přičemž pod zlato se nanáší bolus červený a pod stříbro bolus černý. Zde byl kvůli malému rozsahu zlacených ploch použit pouze černý bolus. Následně bylo na bolus naneseno plátkové zlato a stříbro. Finální malba byla provedena vaječnou temperou. Malbu provedla Mgr. Markéta Poskočilová.

Zbroj

Vývoj zbroje

Nejstarší doklady zbrojí našich předků přináší vedle sporých archeologických nálezů tradičně písemné prameny. Zmínky o zbrojích můžeme najít např. v arabských pramenech – Ibn Rusta uvádí o knížeti Svatoplukovi, že: „Má dobrá, pevná, drahocenná brnění“. Fuldské anály popisují jak roku 849 při německém vpádu stahovali Češi zbroje poraženým Němcům „…Nepřátelé totiž nabyvše převahy, vraždíce pronásledovali je až do tábora a stahujíce před jejich očima bezstarostně zbroj ze zabitých, naplnili je takovým strachem, že úplně ztratili naději na uniknutí…“. Roku 936 pak pro změnu popisuje Widukind jak stahovali Němci zbroje padlým Čechům. Což dobře dokumentuje jeden z oblíbených způsobů nabývání výstroje a výzbroje. V Kristiánově legendě z 10. století se hovoří o zbrojích v souvislosti s připravovanou vzpourou proti knížeti Bořivojovi – jeho protivníci se dostavili na sněm oděni „v krunýře pod šatem“ ovšem stejně tak i jeho lidé. Zbroje zmiňuje i Kosmas v 11. století nebo Mnich Sázavský ve 12. století. Kanovník Vyšehradský popisuje jak v bitvě u Chlumce roku 1126 knížecí kaplan Vít „oděn jsa v brnění a přilbu jako Achilles…“ dělal korouhevníka českému vojsku. Zbroje zmiňují Vincencius a další autoři z 12. století. Z uvedených pramenů a zpráv je celkem zřejmé všeobecné rozšíření kvalitní výzbroje a výstroje přinejmenším v prostředí profesionálních válečníků knížecích družin.

Tyto nejstarší zbroje byly nejčastěji kroužkové, (tzv. brněné, brň), předpokládají se však i zbroje šupinové, lamelové a falérové (kroužky našité na nějakém podkladu). Od konce 12. století se však užívá již jen výhradně kroužková zbroj. Její princip – vzájemně zřetězené kroužky – byl znám již starým Keltům, od nich jej převzali Římané a jako kořist se dostala často i daleko za hranice impéria (např. do Dánska odkud je nález zbroje z Vimosy datovaný do 2.-3. st. n. l.). Po pádu Říma byla technologie výroby těchto zbrojí na západě prakticky zapomenuta a přežívala jen v Byzanci a okruhu byzantského vlivu, následně i v arabském světě. Díky obchodním stykům nebo jako válečná kořist se později dostává do Skandinávie, Franské říše, Británie i k nám. Po importu hotových zbrojí následovala pak postupně i sama brnířská technologie.

V této době byly jedinou platnéřskou prací přilby. Nejstarší kónické přilby byly snýtovány ze čtyř a později ze dvou kusů. V 9. století se objevují kónické přilby vykované z jednoho kusu, což bylo náročnější na technologii, protože na takovou přilbu byl potřeba větší celistvý kus plechu. Obecně byli platnéři v historii omezeni ponejvíce rozměrem výchozího plechového materiálu. Nejznámější takvou přilbou je tzv. Svatováclavská přilba.

V průběhu 13. století dochází k zakrývání kloubů anatomicky tvarovanými pláty kovu.

V průběhu 15. století krytí všech částí těla anatomickými Přilby pláty u těžkooděnců definitivně převážilo nad kroužkovým pletivem (staročesky brní), které se nadále používalo jen jako doplněk. Zbroj se rovněž postupně vyprofilovala podle způsobu využití na polní, zachovávající v maximální možné míře mobilitu nositele, a turnajovou, u níž byl kladen důraz především na jeho pasivní ochranu. V průběhu tohoto století se rozšířilo užívání plátové zbroje (často jen částečné) u městské a žoldnéřské pěchoty, která sehrávala v bitvách stále důležitější úlohu. Díky ukázněnému kolektivnímu způsobu boje dokázala v průběhu let stále častěji porážet i těžkooděnou jízdu.

Již počátkem 15. století se vyprofilovala nejvýznamnější evropská centra platnéřské výroby v severní Itálii (Milán), v jižním Německu (Norimberk, Augsburg a Landshut) a Tyrolsku (Innsbruck). V těchto centrech zbrojní výroby vznikly i tvarem odlišné styly, které pak dominovaly celému století, nazývané italská/milánská a německá zbroj. V Miláně se výrobou zbrojí proslavila rodina Missagliů. Tato rozvětvená rodina, původním jménem Negroni,získala své jméno podle městečka v Lombardii, odkud zřejmě pocházel zakladatel jejich platneřské slávy Pietro, jenž zemřel před rokem 1429. Největšího věhlasu dosáhli jeho pokračovatelé Tommaso a především Antonio (asi 1416 - 1496), který dílnu vedl od roku 1452 až do své smrti. Missagliové pracovali v 15. století pro přední italské šlechtice jako Viscontiové, Gonzagové a Sforzové. Mezi slavné německé platnéřské rody patřili Helmschmiedové z Augsburgu nebo Seusenhoferové z Innsbrucku. První jmenovaní působili od 2. poloviny 15. století do 2. poloviny století následujícího. První zaznamenaným platnéřem z tohoto rodu byl Georg, aktivní asi mezi lety 1438 až 1490. Největšího věhlasu pak dosáhli jeho syn Lorenz, narozený patrně mezi lety 1445 - 1450, jenž tvořil v letech 1467 - 1515 a který byl v roce 1491 jmenován Maxmiliánem I. dvorním císařským platnéřem. Dále Lorenzův syn Kolman (1471 - 1532), známý například zbrojemi pro Karla V. a Lorenzův vnuk Desiderius (1513 - 1578), který pracoval mimo jiné pro španělského krále Filipa II.

V Praze vytvořili platnéři organizaci v roce 1328. Roku 1329 získal staroměstské měšťanství platnéř jménem Klebel a po něm se přihlásilo ještě 24 mistrů do roku 1393. Jeden z nich, Henricus, přišel roku 1354 z italského Coma, jiný z Týnce, Kolína, Berouna či z Chrudimi. Roku 1351 je zaznamenán Rudl jako první platnéř mezi konšely na Starém Městě. Během Husitských válek jsou mezi staroměstskými konšely doloženi platnéř Vůz (1423) a helméř Jakub (1422). Do roku 1526 pak přibylo 26 platnéřských mistrů, z toho jeden (po roce 1477) z Vlašimi. V městských knihách nejsou platnéři vzácní a vždy se nalézají mezi zámožnými měštany, ale k přísaze v roce 1524 se z obou Pražských měst dostavili pouze 4. Máme tak doložené jmenovitě tyto platnéře:

• Z roku 1439 Henricus Hemrle, který měl dům v Ostrožnické (Platnéřské) ulici.
• Od poloviny 15. století thorifex Kříž, jehož majetek se stal roku 1463 odúmrtím.
• Z roku 1454 Janek Legát.
• Z roku 1463 platnéř Vocásek.
• Z roku 1464 platnéř Smetana.
• Z roku 1472 platnéř Škoda.
• Z roku 1473 platnéř Duchek Popel.
• Z roku 1477 Havel Kabela (Cabela), který měl společně s Duchkem koupený nákovadlen.
• Z roku 1479 platnéř Pivce Václav a Jan Dúbek.
• Z roku 1483 platnéř Sladký.
• Z roku 1516 platnéř Jan Pivce, snad syn Václavův.

Z platnéřů, neosedlých obyvatelů města, je roku 1486 doložen Jan Biberka, který nekale utekl z Nového Města. Z roku 1454 je také známá platnéřka Křížová, pravděpodobně manželka Kříže.

I když měli platnéři v Praze svou organizaci snad již před rokem 1328, statuta si ke stvrzení na radnici donesli později, snad roku 1336, a to pouze artikule týkající se učedníků a tovaryšů, což zdá se, byla pro pražské platnéře kruciální otázka. Ve stanovách je psáno, že učedník musí platit za učení mistrovi 2 kopy grošů (což bylo ve srovnání s jinými řemesly velmi mnoho) a bratrstvu 15 grošů. Dále, že musí ve službě u mistra zůstat 4 roky a že musí být dvěma kopami grošů zaručen, že neuteče. Kdyby utekl a do osmi dní se nevrátil, záruka propadne - půl kopy rychtáři a cechu a kopa konšelům. Podle tzv. Práv Soběslavských (kolem roku 1440) kráčeli platnéři při slavnostních příležitostech jako vítání panovníka či v procesích v pořadí třetí za řezníky a zlatníky. Měli při tom mít zelenou korouhev na níž byl vyobrazen ozbrojenec v plné plátové zbroji. Pod touto korouhví s nimi chodili i zástupci dalších řemesel, volných i organizovaných. Byli to: brníři, jehláři, helméři, ostrožníci, mosazníci, sedláři, konváři, uzdáři, řemenáři, pasíři, kováři, mešečníci, tobolečníci, mečíři, túlaři a zámečníci.

Jako jiná řemesla i platnéřství se diferenciovalo a tak v Praze nacházíme do roku 1419 i tři helméře (galeatores), dva ze Starého Města, přičemž jeden z nich přišel roku 1343 z Řezna, a jednoho výrobce plátových rukavic, zvaných plechowicze (v listině z roku 1447).

Ochrana hlavy a krku

Na krk nasazoval ozbrojenec zpravidla kroužkový límec zvaný obojček či oboječek.Obvykle pak násleovala textilní kápě, na konci 15. století obvykle opatřená střapci, přes kterou se nasazovala přilba. Z přileb převažuje v českých zemích jednoznačně železný klobouk, dobově zvaný kapalín a z něho odvozený šalíř, česky dobově zvaný leb či lebka. Pro přilbu se ještě používal výraz peklhaub, peklhúbl či piklhaub, což byla zkomolenina z beckenhaube, německého označení přilby typu šlap (bascinet), ovšem po svém počeštění se tento výraz používal pro jakoukoliv kovovou přilbu. Protože klobouk ani šalíř nechránil spodní část obličeje, mohl být doplněn o plátové podbradí, dobově zvané bart nebo barth.

Ochrana trupu

Ochranu trupu zajišťoval přední a zadní plech, které dohromady tvořily kyrys. V Čechách se přední plech nazýval prustplech nebo prusplech z německého brustblech, doslova „plech na prsa“.

Použitá literatura: