Erb

Chtěl bych poděkovat Michalu Kaclovi, Janu Škvrňákovi, Janu Boukalovi a Markétě Poskočilové za pomoc při výzkumu.

Erb Jošt z Einsiedlu podle Sedláčka dostal „bezpochyby za krále Ladislava“; jeho polepšení králem Fridrichem III. z 23. listopadu 1455 je zachyceno v Chmelových regestech (č. 3452) a Sedláček je zařadil do soupisu erbovních listů z let 1439–1456. Vojtěch Král z Dobré Vody uvádí erb Týřovských mezi příklady, kde byl orel udělen „jakožto znamení zvláštní císařské milosti“ – v 1. a 4. poli „štípeného a dvakráte děleného štítu“.

Popis erbu Týřovských se u jednotlivých autorů značně liší. August Sedláček v Českomoravské heraldice píše, že „z Enzidle Týřovští měli štít křížem rozdělený v 1. a 4. poli napříč děleném nahoře černého orla v bílém, ve zpod v bílém tři pruhy pošikem, v 2. a 3. poli modrém tři duty bílé špičkami k sobě a na tři strany se rozbíhající, nad štítem dvě helmy s přikryvadly modrými a bílými s poprsím muže v modrém oděvu se zlatým lemováním, levou s přikr. červenými a bílými s vysokým červeným kloboukem s bílou ohnutou střechou a (černou) kytou.“

Rudolf Jan Meraviglia-Crivelli zase v Der Böhmische Adel uvádí:

„Wappen: Gespalten und zweimal geteilt; 1. u. 2. in Silber ein schwarzer Doppeladler; 2. u. 5. in Blau drei silberne, in Deichsel gestellte Straussenfedern; 3. u. 6. in Silber zwei rothe Schrägrechtsbalken. - Zwei Helme: I aus der Helmrone, eine schwarzgekleidete Jungfrau mit offenen goldenen Haar, welche sich mit beiden Händen eine goldene Krone auf das Haupt setzt; Decken: blau-silbern - II. hoher, rother Heidenhut mit weissem Stulp und oben mit sieben schwarzen Hahnenfedern besteckt; Decken: Roth-silbern.“

Erb: Půlený a dvakrát dělený; V 1. a 2. stříbrném poli černá dvouhlavá orlice; V 2. a 5. modrém poli tři stříbrná pštrosí pera zasazená do oje; V 3. a 6. stříbrném poli dvě červená šikmá břevna. - Dvě přilby: I. z koruny přilby černě oděná dívka s rozevlátými zlatými vlasy, která si oběma rukama klade na hlavu zlatou korunu; přikrývadla: modro-stříbrná - II. vysoký, červený pohanský klobouk s bílou krempou a nahoře zdobený sedmi černými kohoutími pery; přikrývadla: červeno-stříbrná

Z pečetě Jošta z Einsidle i většiny dochovaných erbů Týřovských je jasné, že zobrazení šikmých břeven v samostatném poli je spíše invencí toho jenž erb zobrazoval. Objevuje se totiž pouze na jediném vyobrazení erbu Týřovských a to na erbu Doroty Polyxeny Kateřiny Kokořovské, roz. Týřovské a dále až na vyobrazeních, která vznikla po vymření rodu. I A. Sedláček ve svém blasonu uvádí, že erb je dělený pouze na 4 pole a zároveň že 1. a 4. je druhotně dělené napříč.

Orlové nikdy nejsou zobrazení celí, ale spíš než o úmysl jde o praktickou věc - celý orel se prostě do pole nevejde. Tak je různě zobrazen buď téměř celý jen bez pařátů (náhrobek Jindřicha, pečeť a náhrobek Jakuba Jindřicha, reliéf Doroty Polyxeny Kateřiny Kokořovské z Kokořova, rozené Týřovské) či pouze jeho poprsí (pečeť Jošta z Einsiedlu, erbovník Lucase Cranacha ml., erb na kartuši v kostele v Milíčově).

Vzhledem k minimu dochovaných barevných zobrazení přímo z doby před vymřením Týřovských je určení erbovních barev poněkud složitější. Začněme u levé přilby a příslušného klenotu, kterým je tatarský klobouk, v jehož barvě se shodují blason od Sedláčka i Meraviglia-Crivelliho a zároveň vyobrazení od Cranacha ml. i z oltáře v Milíčově. Z vyobrazení od Cranacha, z oltáře z Milíčova a z reliéfu Doroty Polyxeny Kateřiny Kokořovské můžme soudit, že klobouk byl navíc podélně dělený a červená byla jenom jedna polovina, zatímco ta druhá byla stříbrná, což by zároveň korespondovalo s barvou příslušných přikryvadel, jejichž barvy se rovněž shodují v blasonech i na vyobrazeních. Blasony i vyobrazení od Cranacha se rovněž shodují v bílo-stříbrné barvě přikryvadel na pravé přilbě. V čem se však blasony (a moderní vyobrazení erbu) s dobovými vyobrazeními neshodují, jsou barvy figur na štítu. Zdá se, že problém nastal až při spárování barev z přikryvadel s figurami na štítu, kdy bylo nejspíš nesprávně přiřazeno modro-stříbrné provedení perům ve 2. a 3. poli a červeno-stříbrné provedení břevnům (pruhům) v 1. a 4. poli. Záměrně jsem se nezmínil o klenotu na pravé přilbě, kterým je muž v modrém oděvu podle A. Sedláčka nebo černě oděná panna, která si na hlavu klade korunu podle Meraviglia-Crivelli. Z barevných i nebarevných vyobrazení je jasné, že muže lze rovnou zavrhnout. Cranach ml. správně přiřadil panu k břevnům, čili jeho panna, břevna i příslušná přikryvadla jsou shodné modré barvy. Je možné, že Cranach modrou barvu převzal z břeven erbu Kožlan, pro které jej vyprosil Jošt z Einsiedlu roku 1472, a které svá břevna údajně převzalo právě z erbu své vrchnosti. Také Sedláček v hesle o Kožlanech píše, že Vladislav II. roku 1472 rozmnožil znak městečka „o rodinný znak Týřovských z Ensidle“, a popisuje ho: „štít na příč rozpůlený; v dolní polovici 2 pruhy stříbrné a 2 červené pošikem položené, v hor. polovici barvy modré vystupuje polovina kozla barvy stříbrné, držící sekeru“.Správnější však bude varianta z Milíčova, kdy jsou panna, příslušná přikryvadla i břevna černé barvy. Zajímavé je, že to je rovněž jediné soudobé vyobrazení, kde si panna klade na hlavu korunu.

K samotnému erbovníku: jde o rukopis German MS 2 v John Rylands Library v Manchesteru, který roku 1565 objednal saský kurfiřt August u Lucase Cranacha mladšího ve Wittenbergu. Cranachova dílna při něm ale netvořila nově – opsala starší habsburský erbovník z doby kolem roku 1500, věnovaný Biance Marii Sforze. Vyobrazení erbu Týřovských tak ikonograficky pochází z doby jen asi čtvrt století po Joštově smrti, a to z dvora, který erb roku 1455 polepšil; je to zřejmě jeho nejstarší barevné vyobrazení. Erb je zařazen mezi české a rakouské pány hned za knížata z Poděbrad.

Dvě věci je třeba vyjasnit. Za prvé, převrácení polí není systémovým rysem rukopisu: saský kurfiřtský štít, Poděbradové i Lambergové na téže stránce jsou orientováni správně, převráceni jsou naopak i Švamberkové (labuť hledí heraldicky vlevo) a Hasištejnští z Lobkovic (prohozená pole stejně jako u Týřovských). Chyba tedy nejspíš vězela už v předloze, kterou Cranachova dílna věrně opsala. Za druhé, popisek Einsiedell bez jakéhokoli bližšího určení svádí k záměně se saskými pány z Einsiedelu (Gnandstein, Scharfenstein), o nichž Meraviglia-Crivelli píše, že rod byl „auch im Meissnischen ansässig“. Sedláček to v Ottově slovníku výslovně odmítá – rod je „rozdílný od hrabat z Einsiedlu v Německu žijících i krví i erbem“ – a erbovník mu dává za pravdu: saští Einsiedelové jsou v něm uvedeni zvlášť, na fol. 158 mezi míšeňským rytířstvem, se svým mluvícím erbem poustevníka v kutně s holí, motykou a růžencem ve zlatém štítě, který nemá s erbem Týřovských společnou jedinou figuru.

Správný blason tedy nejspíše zní:
Čtvrcený štít kde je 1. a 4. pole dělené a v něm je nahoře vyrůstající nebo vyskakující černý orel na zlatém pozadí a dole dvě černá šikmá břevna na stříbrném pozadí. Ve 2. a 3. červeném poli jsou tři stříbrná pštrosí pera špičkami k sobě a od sebe se rozbíhající. Nad štítem jsou dvě helmy s korunkami, levá s červenostříbrnými přikryvadly ze které vystupuje polcený vysoký tatarský klobouk s černou nebo stříbrnou kytou, jehož levá polovina je stříbrná a pravá červená. Pravá helma je opatřena černozlatými přikryvadly a v klenotu má černě oděnou panu, buď korunovanou nebo si kladoucí na hlavu zlatou korunu.

Použitá literatura: