Zbroj

Vývoj zbroje

Nejstarší doklady zbrojí našich předků přináší vedle sporých archeologických nálezů tradičně písemné prameny. Zmínky o zbrojích můžeme najít např. v arabských pramenech – Ibn Rusta uvádí o knížeti Svatoplukovi, že: „Má dobrá, pevná, drahocenná brnění“. Fuldské anály popisují jak roku 849 při německém vpádu stahovali Češi zbroje poraženým Němcům „…Nepřátelé totiž nabyvše převahy, vraždíce pronásledovali je až do tábora a stahujíce před jejich očima bezstarostně zbroj ze zabitých, naplnili je takovým strachem, že úplně ztratili naději na uniknutí…“. Roku 936 pak pro změnu popisuje Widukind jak stahovali Němci zbroje padlým Čechům. Což dobře dokumentuje jeden z oblíbených způsobů nabývání výstroje a výzbroje. V Kristiánově legendě z 10. století se hovoří o zbrojích v souvislosti s připravovanou vzpourou proti knížeti Bořivojovi – jeho protivníci se dostavili na sněm oděni „v krunýře pod šatem“ ovšem stejně tak i jeho lidé. Zbroje zmiňuje i Kosmas v 11. století nebo Mnich Sázavský ve 12. století. Kanovník Vyšehradský popisuje jak v bitvě u Chlumce roku 1126 knížecí kaplan Vít „oděn jsa v brnění a přilbu jako Achilles…“ dělal korouhevníka českému vojsku. Zbroje zmiňují Vincencius a další autoři z 12. století. Z uvedených pramenů a zpráv je celkem zřejmé všeobecné rozšíření kvalitní výzbroje a výstroje přinejmenším v prostředí profesionálních válečníků knížecích družin.

Tyto nejstarší zbroje byly nejčastěji kroužkové, (tzv. brněné, brň), předpokládají se však i zbroje šupinové, lamelové a falérové (kroužky našité na nějakém podkladu). Od konce 12. století se však užívá již jen výhradně kroužková zbroj. Její princip – vzájemně zřetězené kroužky – byl znám již starým Keltům, od nich jej převzali Římané a jako kořist se dostala často i daleko za hranice impéria (např. do Dánska odkud je nález zbroje z Vimosy datovaný do 2.-3. st. n. l.). Po pádu Říma byla technologie výroby těchto zbrojí na západě prakticky zapomenuta a přežívala jen v Byzanci a okruhu byzantského vlivu, následně i v arabském světě. Díky obchodním stykům nebo jako válečná kořist se později dostává do Skandinávie, Franské říše, Británie i k nám. Po importu hotových zbrojí následovala pak postupně i sama brnířská technologie.

V této době byly jedinou platnéřskou prací přilby. Nejstarší kónické přilby byly snýtovány ze čtyř a později ze dvou kusů. V 9. století se objevují kónické přilby vykované z jednoho kusu, což bylo náročnější na technologii, protože na takovou přilbu byl potřeba větší celistvý kus plechu. Obecně byli platnéři v historii omezeni ponejvíce rozměrem výchozího plechového materiálu. Nejznámější takvou přilbou je tzv. Svatováclavská přilba.

V průběhu 13. století dochází k zakrývání kloubů anatomicky tvarovanými pláty kovu.

V průběhu 15. století krytí všech částí těla anatomickými Přilby pláty u těžkooděnců definitivně převážilo nad kroužkovým pletivem (staročesky brní), které se nadále používalo jen jako doplněk. Zbroj se rovněž postupně vyprofilovala podle způsobu využití na polní, zachovávající v maximální možné míře mobilitu nositele, a turnajovou, u níž byl kladen důraz především na jeho pasivní ochranu. V průběhu tohoto století se rozšířilo užívání plátové zbroje (často jen částečné) u městské a žoldnéřské pěchoty, která sehrávala v bitvách stále důležitější úlohu. Díky ukázněnému kolektivnímu způsobu boje dokázala v průběhu let stále častěji porážet i těžkooděnou jízdu.

Již počátkem 15. století se vyprofilovala nejvýznamnější evropská centra platnéřské výroby v severní Itálii (Milán), v jižním Německu (Norimberk, Augsburg a Landshut) a Tyrolsku (Innsbruck). V těchto centrech zbrojní výroby vznikly i tvarem odlišné styly, které pak dominovaly celému století, nazývané italská/milánská a německá zbroj. V Miláně se výrobou zbrojí proslavila rodina Missagliů. Tato rozvětvená rodina, původním jménem Negroni,získala své jméno podle městečka v Lombardii, odkud zřejmě pocházel zakladatel jejich platneřské slávy Pietro, jenž zemřel před rokem 1429. Největšího věhlasu dosáhli jeho pokračovatelé Tommaso a především Antonio (asi 1416 - 1496), který dílnu vedl od roku 1452 až do své smrti. Missagliové pracovali v 15. století pro přední italské šlechtice jako Viscontiové, Gonzagové a Sforzové. Mezi slavné německé platnéřské rody patřili Helmschmiedové z Augsburgu nebo Seusenhoferové z Innsbrucku. První jmenovaní působili od 2. poloviny 15. století do 2. poloviny století následujícího. První zaznamenaným platnéřem z tohoto rodu byl Georg, aktivní asi mezi lety 1438 až 1490. Největšího věhlasu pak dosáhli jeho syn Lorenz, narozený patrně mezi lety 1445 - 1450, jenž tvořil v letech 1467 - 1515 a který byl v roce 1491 jmenován Maxmiliánem I. dvorním císařským platnéřem. Dále Lorenzův syn Kolman (1471 - 1532), známý například zbrojemi pro Karla V. a Lorenzův vnuk Desiderius (1513 - 1578), který pracoval mimo jiné pro španělského krále Filipa II.

V Praze vytvořili platnéři organizaci v roce 1328. Roku 1329 získal staroměstské měšťanství platnéř jménem Klebel a po něm se přihlásilo ještě 24 mistrů do roku 1393. Jeden z nich, Henricus, přišel roku 1354 z italského Coma, jiný z Týnce, Kolína, Berouna či z Chrudimi. Roku 1351 je zaznamenán Rudl jako první platnéř mezi konšely na Starém Městě. Během Husitských válek jsou mezi staroměstskými konšely doloženi platnéř Vůz (1423) a helméř Jakub (1422). Do roku 1526 pak přibylo 26 platnéřských mistrů, z toho jeden (po roce 1477) z Vlašimi. V městských knihách nejsou platnéři vzácní a vždy se nalézají mezi zámožnými měštany, ale k přísaze v roce 1524 se z obou Pražských měst dostavili pouze 4. Máme tak doložené jmenovitě tyto platnéře:

• Z roku 1439 Henricus Hemrle, který měl dům v Ostrožnické (Platnéřské) ulici.
• Od poloviny 15. století thorifex Kříž, jehož majetek se stal roku 1463 odúmrtím.
• Z roku 1454 Janek Legát.
• Z roku 1463 platnéř Vocásek.
• Z roku 1464 platnéř Smetana.
• Z roku 1472 platnéř Škoda.
• Z roku 1473 platnéř Duchek Popel.
• Z roku 1477 Havel Kabela (Cabela), který měl společně s Duchkem koupený nákovadlen.
• Z roku 1479 platnéř Pivce Václav a Jan Dúbek.
• Z roku 1483 platnéř Sladký.
• Z roku 1516 platnéř Jan Pivce, snad syn Václavův.

Z platnéřů, neosedlých obyvatelů města, je roku 1486 doložen Jan Biberka, který nekale utekl z Nového Města. Z roku 1454 je také známá platnéřka Křížová, pravděpodobně manželka Kříže.

I když měli platnéři v Praze svou organizaci snad již před rokem 1328, statuta si ke stvrzení na radnici donesli později, snad roku 1336, a to pouze artikule týkající se učedníků a tovaryšů, což zdá se, byla pro pražské platnéře kruciální otázka. Ve stanovách je psáno, že učedník musí platit za učení mistrovi 2 kopy grošů (což bylo ve srovnání s jinými řemesly velmi mnoho) a bratrstvu 15 grošů. Dále, že musí ve službě u mistra zůstat 4 roky a že musí být dvěma kopami grošů zaručen, že neuteče. Kdyby utekl a do osmi dní se nevrátil, záruka propadne - půl kopy rychtáři a cechu a kopa konšelům. Podle tzv. Práv Soběslavských (kolem roku 1440) kráčeli platnéři při slavnostních příležitostech jako vítání panovníka či v procesích v pořadí třetí za řezníky a zlatníky. Měli při tom mít zelenou korouhev na níž byl vyobrazen ozbrojenec v plné plátové zbroji. Pod touto korouhví s nimi chodili i zástupci dalších řemesel, volných i organizovaných. Byli to: brníři, jehláři, helméři, ostrožníci, mosazníci, sedláři, konváři, uzdáři, řemenáři, pasíři, kováři, mešečníci, tobolečníci, mečíři, túlaři a zámečníci.

Jako jiná řemesla i platnéřství se diferenciovalo a tak v Praze nacházíme do roku 1419 i tři helméře (galeatores), dva ze Starého Města, přičemž jeden z nich přišel roku 1343 z Řezna, a jednoho výrobce plátových rukavic, zvaných plechowicze (v listině z roku 1447).

Ochrana hlavy a krku

Na krk nasazoval ozbrojenec zpravidla kroužkový límec zvaný obojček či oboječek.Obvykle pak násleovala textilní kápě, na konci 15. století obvykle opatřená střapci, přes kterou se nasazovala přilba. Z přileb převažuje v českých zemích jednoznačně železný klobouk, dobově zvaný kapalín a z něho odvozený šalíř, česky dobově zvaný leb či lebka. Pro přilbu se ještě používal výraz peklhaub, peklhúbl či piklhaub, což byla zkomolenina z beckenhaube, německého označení přilby typu šlap (bascinet), ovšem po svém počeštění se tento výraz používal pro jakoukoliv kovovou přilbu. Protože klobouk ani šalíř nechránil spodní část obličeje, mohl být doplněn o plátové podbradí, dobově zvané bart nebo barth.

Ochrana trupu

Ochranu trupu zajišťoval přední a zadní plech, které dohromady tvořily kyrys. V Čechách se přední plech nazýval prustplech nebo prusplech z německého brustblech, doslova „plech na prsa“.

Použitá literatura: