Bavorská válka

Předehra

Bavorsko-landshutský vévoda Ludvík IX. Bohatý (1450 - 1479), byl vedle kurfiřta Friedricha I. Falckého, zvaného Vítězný (1425 - 1476), a braniborského markraběte Albrechta III. Achilla (1414 - 1486) jednou z nejvýraznějších osobností mezi německými knížaty v druhé polovině 15. století. Jeho finanční síla, která se opírala o bohaté otcovské dědictví a dobře fungující zemskou správu, jakož i jeho štědrost a skvostná prezentace mu přinesly pověst legendárního bohatství. V oblasti říšské politiky se opíral zásadně o wittelsbašský spolkový systém vytvořený společně s kurfiřtem Friedrichem I. Falckým (oba byli Wittelsbachové). Především spolek landfrýdů s vévodou Albrechtem III. Bavorsko-mnichovským (také Wittelsbach) a falckrabětem Friedrichem ze 17. prosince 1451 měl pro knížata, šlechtu a města v jižním Německu silnou přitažlivost. Po švábských říšských městech se později k wittelsbašskému spolkovému systému připojili také vévoda Zikmund Tyrolský (1455) a český král Ladislav Pohrobek (1457). Roku 1458 vévoda Ludvík a falckrabě Friedrich obnovili a upevnili svou koalici doživotním spojenectvím.

Ale obzvláště vztah kurfiřta Friedricha I. Falckého k císaři Fridrichovi III. skrýval vysoký potenciál konfliktů, protože císař nikdy neuznal vládu falckraběte, kterou si přivlastnil proti dědickému právu Zlaté buly. Vedle toho vznikala také rivalita mezi falckrabětem a markrabětem Albrechtem III. Achillem.Albrecht Achilles se pokusil rozšířit svou jurisdikci a tím i svůj vliv na sousední území. Z tohoto důvodu povýšil zemský soud v Norimberku, kde měl funkci purkrabího a tudíž mu tento soud byl podřízen, na císařský soud. Tímto způsobem prosadil svůj nárok na neomezenou jurisdikci prostřednictvím norimberského soudu pro celou Říši a jménem císaře jako nejvyššího soudce si nárokoval právo přebírat soudní procesy ze všech regionů. To by znamenalo, že by mohl ovlivňovat judikaturu sousedních knížectví a jako vyšší soud by pak mohl rušit rozhodnutí podřízených soudů. Za úsilím Albrechta Achilla stála také myšlenka obnovení Franků pod nádvládou Hohenzollernů. V kombinaci s vévodskou důstojností zůstala tato myšlenka dlouho živá ve würzburském knížecím biskupství, aniž by se kdy znovu stala skutečností.Albrecht III. se tím nutně dostal do sporů s falckrabětem na Rýně a v Mosbachu, s franckými biskupstvími a konečně také s vévodou Ludvíkem IX.

Na druhé straně se k markraběcí politice připojila knížata v jihozápadním Německu, která se rovněž cítila ohrožena expansivní teritoriální politikou falckraběte Friedricha I. Vítězného. Tzv. protifalcká aliance mezi markrabětem braniborským, vévodou Vilémem Saským, markrabětem Karlem Bádenským, hrabětem Ulrichem Würtembersko-stuttgartským a mohučským arcibiskupem Dietherem von Isenburg byla, stejně jako obnovený wittelsbašský spolek, uzavřena roku 1458. Tím byla připravena půda pro rozhodující střetnutí. A příslušný podnět pro vypuknutí konfliktů na sebe skutečně nenechal dlouho čekat.

Ačkoli bylo také vévodství bavorsko-landshutské dotčeno zásahy norimberského soudu, dobrý osobní vztah mezi markrabětem Albrechtem III. Achillem a vévodou Ludvíkem IX. bránil až do roku 1458 tomu, aby zeměpanská rivalita přerostla do otevřeného nepřátelství. Na druhé straně zůstal markrabě Albrecht po celý svůj život věrným obráncem císařských zájmů v Říši. Jen zřídka však z toho mohl získat nějaký užitek pro své vlastní cíle. Právě ve vznikajícím střetnutí mezi Wittelsbachy a Říší viděl však šanci spojit říšské zájmy se svými plány ohledně norimberského zemského soudu tím, že sice vystupoval jako zástupce císaře, přitom ale stále hájil především vlastní zájmy proti svým teritoriálním sousedům ve Francích a v Bavorsku.

To se zřetelně projevilo tehdy, když skutečně došlo ke konfliktu s Wittelsbachy. Poté co vévoda Ludvík IX. – nejdříve ještě s pomocí markraběte Albrechta – obsadil v říjnu 1458 svobodné říšské město Donauwörth strategicky důležité pro kontrolu Dunaje, aby je na základě starých právních nároků začlenil do svého vévodství, vyslovil nad ním císař Friedrich III. 4. června 1459 říšskou klatbu. Jako jejího vykonavatele ustanovil – na jeho vlastní přání – vedle vévody Viléma Saského také markraběte Albrechta. Díky spojenectví s Habsburky, arcivévodou Albrechtem Rakouským a s vévodou Zikmundem Tyrolským v zádech a začínajícím náborům žoldnéřů v Čechách se Ludvík IX. cítil dost silným, aby mohl vést válku proti Říši. Otevřený konflikt mezi landshutským vévodou a Albrechtem Braniborským se nyní zdál být jen otázkou času. Najednou však byl vévoda Ludvík neočekávaně zbaven vyhlídky na četné žoldnéře z Čech a tím své naděje na rozhodující údernou vojenskou sílu. Po intervenci papeže Pia II. a kvůli dosud nevyjasněným sporným územním bodům s Bavorskem zakázal český král Jiří z Poděbrad svým krajanům žoldnéřskou službu u vévody Ludvíka. 16. července 1459 musel Ludvík vydat Donauwörth císaři a dostavit se ke  knížecímu rozhodčímu soudu.

Takzvané „slepé verdikty“ rozhodčího soudu, který zasedal ještě v červenci 1459 v Norimberku, byly jednostranným úspěchem diplomacie markraběte Braniborského (127). V podstatných bodech se rozhodlo proti zájmům Wittelsbachů a také v důležité otázce na oblast příslušnosti norimberského soudu dovolovala nejasná formulace rozhodčího soudu výklad ve smyslu markraběte Albrechta. Napětí mezi stranami v Říši tedy stále trvalo, takže nové vypuknutí otevřených nepřátelství bylo nadále jen otázkou času.

Aby zabránili podobné situaci jako ve střetu o Donauwörth, snažili se Wittelsbachové společně o zlepšení vztahů mezi vévodou Ludvíkem IX. a Čechami. Mezi podzimem 1459 a podzimem 1460 se skutečně podařilo dospět od opatrného sblížování k pevnému svazku, který byl dokonce podepřen zásnubami mezi dcerou krále Jiřího Ludmilou a synem vévody Ludvíka IX. Jiřím. Pozadí přitom tvořil plán wittelsbašského rádce Martina Maira učinit českého krále proti vůli císaře německým králem a tím zvýšit akceschopnost Říše. Plán, pro který se český král naprosto nadchnul, který ale nakonec ztroskotal na chybějící podpoře knížat kolem markraběte Albrechta III. Braniborského věrných císaři Fridrichu III. Toto odmítnutí přivedlo krále Jiřího s konečnou platností na stranu Wittelsbachů, se kterými uzavřel spojenectví především proti markraběti Albrechtovi, ale tím nakonec i proti císaři.

Na základě těchto měnících se poměrů ve vztazích k Jiřímu z Poděbrad nabíraly bavorské válečné přípravy na jaře 1460 rychle formu. Vévoda Ludvík se přitom opět spoléhal především na žoldnéře z Čech, z nichž v tomto roce přišlo do jeho služeb nejméně 5 000. Velikostí svých žoldnéřských oddílů vyčnívají zvláště někteří čeští kondotiéři: Dobrohost z Ronšperka a na Horšovském Týně přivedl do služby vévody Ludvíka více než 1 300 žoldnéřů, Racek z Janovic a na Rýzmberku asi 1 000 a Mikuláš Kaplíř ze Sulevic a na Vimperku byl ve vévodském vojsku zastoupený asi 900 muži. Vedle toho měli silné oddíly až s několika stovkami mužů ještě další kondotiéři a žoldnéřští velitelé.

Průběh války

V březnu 1460 vypukl otevřeně ozbrojený konflikt, vedený podle tradičních forem sváru. Když hrabě Oldřich V. Württemberský (vládl 1433–1480) a falcký hrabě Ludvík Falcký-Zweibrückenský, spojenci Albrechta III. Achilla, zaútočili na kurfiřtství Falcké v rámci bádensko-falcké války, Ludvík Bohatý se postavil na stranu kurfiřta Fridricha Falckého a pod záminkou realizace spojenecké smlouvy nechal pochodovat své již dlouho připravené oddíly proti markraběti Albrechtovi do Hohenzollernských Frank. Vévodské vojsko mělo nad armádou markraběte jasnou převahu a dosáhlo některých rychlých úspěchů. Nejdříve se hlavní úderný směr bavorského útoku obrátil proti biskupství Eichstätt, protože biskup Johann z Eichu byl spojencem markraběte Albrechta. Již po krátkém obléhání padlo město Eichstätt 7. až 11. dubna 1460 do rukou vévody a biskup Johann byl donucen k podpisu smlouvy, která trvale silně omezila samostatnost jeho biskupství vůči Bavorsku. V polovině dubna pokračoval vévoda Ludvík ve svém polním tažení ve Francích a táhnul přes Heideck a Hilpoltstein před malé markraběcí město Roth, které začal 27. dubna 1460 obléhat. S krátkým přerušením mezi 30. dubnem a 3. květnem, které bylo způsobeno zásobovacími potížemi, rozložilo nyní vojsko, mezitím pravděpodobně o síle asi 20 000 mužů, u Rothu pevný tábor, ze kterého byly vždy znovu podnikány průzkumné výpady jednotlivých žoldnéřských oddílů na markraběcí území. Mezi jiným bylo zapáleno město Windsbach a vévodovi čeští žoldnéři vyplenili augustiniánský klášter v Pillenreuthu u Norimberka.

5. května 1460 se před Rothem objevil markrabě Albrecht s vojskem o síle asi 10 000 mužů a utábořil se s ním ve „vzdálenosti na dostřel z kulovnice“ od bavorského vojenského tábora. Během následujících sedmi týdnů nedošlo k větším, pro průběh války případně rozhodujícím bojům i když soupeři leželi tak blízko proti sobě. Místo toho docházelo skoro denně k menším potyčkám mezi tábory nebo ke vzájemnému ostřelování z vozové hradby. Zároveň dorazily před Roth další posily, takže vojska dále rostla. Vévoda Ludvík měl mít nakonec ve svém vojsku asi 30 000 mužů, markrabě o několik tisíc méně. Vzhledem k dramaticky napjaté situaci před obleženým Rothem, ve které nebyla žádná strana ochotna ustoupit, mohla rozhodující bitva vypuknout každým okamžikem. Mezitím však opět stoupaly na obou stranách diplomatické snahy o mírové vyřešení konfliktu a přinesly brzy první úspěchy, i když oba hlavní soupeři byli sotva nakloněni míru. Vévoda Ludvík se považoval za vojenského vítěze války, zatímco markrabě Albrecht požadoval stažení bavorského vojska dříve, než chtěl vůbec jednat. Teprve hrozící rozpad jeho vojska odchodem saských spojenců donutil markraběte Albrechta nakonec ustoupit. Výsledkem smírčích vyjednávání byla tzv. Rothská směrnice z 24. června 1460, která se jeví jako naprostý úspěch wittelsbašské politiky. „Slepé verdikty“ z Norimberku byly anulovány, příslušnost norimberského soudu byla značně omezena, biskupství Eichstätt zůstalo pod bavorským vlivem a vévoda Ludvík nemusel vyklidit obsazená markraběcí území. Ohledně dalších sporných otázek, jako odškodné za válečné náklady nebo vyklizení obsazených oblastí, měl být rozhodčím soudcem český král Jiří z Poděbrad. Když 4. července 1460 porazil také falckrabě Friedrich své protivníky v bitvě u Pfeddersheimu, zdálo se, že Wittelsbachové a jejich spojenci triumfují na celé čáře.

Křehký mír však opět neměl mít žádného trvání. V následujících měsících se markrabě Albrecht Braniborský opakovaně snažil odmítnout nedávné uznání Rothské směrnice. Naproti tomu Ludvík Bavorsko-landshutský trval na svých získaných teritoriálních pozicích ve Francích, aniž by vyšel vstříc snahám zprostředkovatelů o vyrovnání. Zatím věděl, že je český král Jiří, který se kvůli odmítnutí návrhu ohledně volby německého krále s konečnou platností odvrátil od markraběte Albrechta, více než kdykoli předtím na jeho straně.

Vedle krále Jiřího byl dalším důležitým článkem wittelsbašského spojeneckého systému také arcivévoda Albrecht VI. Rakouský, bratr a dynastický konkurent císaře. Když ten zahájil v létě 1461 ve sporu o rakouské dědictví Ladislava Pohrobka zesnulého roku 1457 otevřenou válku proti císaři, vyvolalo to také další kolo sporů mezi Wittelsbachy a markrabětem Albrechtem Braniborským s jejich tehdejšími spojenci. Vojenská spojenecká pomoc vévody Ludvíka arcivévodovi Albrechtovi poskytla císaři Friedrichovi záminku, aby mu v červenci 1461 vyhlásil válku. Říšskými hejtmany jmenoval vedle markraběte Karla Bádenského a hraběte Ulricha Würtembergského také markraběte Albrechta III. Achilla, který v tom viděl příležitost revidovat Rothskou směrnici. Stejně jako již roku 1459 ve sporu o Donauwörth zde Albrecht spojil říšská politiku se svou hegemonistickou politikou v jižním Německu a Rakousku.

Podobně jako už v předešlém roce byl na blížící se konflikt lépe připraven vévoda Ludvík než jeho protivník. Již v raném létě roku 1461 začal s válečnými přípravami, ke kterým opět patřily úspěšné nábory žoldnéřů v Čechách. Do jeho služeb vstoupilo od srpna minimálně 2 000 Čechů a posílilo tak vévodské vojsko, které s celkem 16 000 muži zdaleka převyšovalo vojsko markraběte Albrechta. Racek z Janovic a na Rýzmberku poslal asi 500 žoldnéřů, Přibík Šatava dorazil s více než 400 muži z jižních Čech, Jan Jenec z Janovic a z Petršpurka s asi 250 muži ze západních Čech, čímž jsou vyjmenovány největší oddíly. K tomu se přidala ještě aktivní vojenská podpora českého krále, který vyhlásil markraběti opověď a nechal nastoupit silné vojsko proti horním franckým oblastem Hohenzollernů. I když se vojenský úspěch tohoto nasazení držel v hranicích, byly tím přece jen vázány důležité síly markraběte, které naléhavě potřeboval na hlavním jevišti bojů ve středních Francích.

Tentokrát vtrhnul vévoda Ludvík se svým vojskem ještě hlouběji do markraběcího území než rok předtím. Neustadt an der Aisch a Uffenheim byly dobyty, Windsbach, Heilsbronn a další místa těžce poškozena. Celkem mělo hned na začátku polního tažení padnout 18 markraběcích měst, míst a hradů do rukou bavorského vévody, který spolu s oddíly spojeneckých franckých biskupů a falckraběte Friedricha ovládnul bojiště. Markrabě Albrecht, který marně čekal na slíbené posily od svých spojenců, se musel omezit na to, aby udržel Ansbach a Schwabach a odtamtud podnikal příležitostné výpady proti vévodskému vojsku. Teprve když v říjnu opustili spojenci z různých důvodů vojsko vévody Ludvíka a napjatá zásobovací situace, která se s nastupujícím nepříznivým počasím ještě vyostřila, ukázala nutnost rozdělení vojska, situace se postupně změnila. Rozhodující bylo ale chování českého krále, který přijal roli zprostředkovatele nabídnutou císařem, stáhl české oddíly z Horních Frank a vyzval vévodu Ludvíka, aby také propustil české žoldnéře, kteří u něho sloužili. Markrabě Albrecht ihned využil následující bavorský ústup tím, že v rychlém sledu dobyl zpět téměř všechna Bavory obsazená místa.

Když se sporné strany nakonec sešly v listopadu 1461 v Praze, aby prostřednictvím krále Jiřího probrali možnosti uzavření míru, byly šance na dohodu tudíž sotva lepší než před začátkem války. Zatímco vévoda Ludvík nebyl ochotný jít zpět za ustanovení Rothské směrnice a místo toho kladl stále bezuzdnější požadavky na válečné odškodnění, necítil se markrabě po svých nejnovějších úspěších již jako poražený a projevil tudíž jen málo ochoty se vůbec jednání zúčastnit. V prosinci uzavřené příměří ignoroval s argumentací, že pro ještě neukončenou říšskou válku proti vévodu Ludvíkovi nemá žádnou platnost. A když si byl markrabě Albrecht jistý, že mu císař kryje záda, skutečně v lednu 1462 znovu zahájil proti Wittelsbachům válku.

Roku 1462 však zabraly, na rozdíl od předešlého, apely císaře Friedricha na říšská města k boji proti vévodovi Ludvíkovi. Poměr sil se tudíž tentokrát vyvíjel jinak než u polních tažení roku 1460 a 1461. Na válce proti vévodovi Ludvíkovi se nyní aktivně podílela především švábská města pod vedením Augsburku a Ulmu, což tentokrát přeložilo těžiště bojových akcí také více do švábského prostoru. Avšak říšské vojsko nebylo schopno využít svou počáteční převahu. Vévodovi Ludvíkovi se relativně rychle podařilo opět postavit silné vojsko – znovu se silnou účastí žoldnéřů z Čech, jejichž počet však nelze pro tento rok zjistit. Kromě toho zahájil také český král opět válku proti markraběcím oblastem kolem Wunsiedelu. Se dvěma velkými úspěchy se pak v létě zdálo, že nastává konečně rozhodnutí ve prospěch Wittelsbachů. 30. června 1462 se falckraběti Friedrichovi podařilo v bitvě u Seckenheimu drtivě zvítězit nad svými protivníky z jihozápadního Německa, přičemž markrabě Karel Bádenský a hrabě Ulrich Württembergský padli do falckého zajetí. Podobného úspěchu dosáhl také vévoda Ludvík Bavorsko-landshutský svým vítězstvím nad říšským vojskem vedeným markrabětem Albrechtem 19. července 1462 u Giengenu.

Ani tyto úspěchy Wittelsbachů však neukončily válku. Místo toho se projevilo vysoké zatížení bavorských financí vedením války, především velkým žoldnéřským vojskem. Prostředky vévody Ludvíka Bohatého byly vyčerpány. Krátce po svém triumfu u Giengenu se tudíž cítil být nucen propustit největší část svých žoldnéřů, čímž se opět změnila vojenská situace. Od nynějška utvářela scenérii v jižním Německu trvalá drobná válka se střídavými úspěchy.

Vedle toho však došlo opět k setkání ohledně vyjednávání, aby se konflikty konečně urovnaly. Po příměří uzavřeném na konci srpna 1462 v Norimberku následovala další náročná jednání. Teprve o rok později, v červenci 1463, se v Praze konal mírový kongres pod vedením českého krále Jiřího z Poděbrad, který se mezitím usmířil s císařem Friedrichem III. Touto iniciativou doufal utrakvistický král, že odvrátí exkomunikaci, kterou hrozil papež Pius II. Po složitých jednáních byla 22. a 23. srpna 1463 uzavřena mírová dohoda sestávající z několika jednotlivých smluv. Tzv. Pražský mír sice nevyřešil všechny sporné otázky, ale přesto zůstal trvalý. Obě strany musely udělat ústupky. Zatímco markrabě Albrecht III. Achilles se musel s konečnou platností vzdát svých plánů na ovládnutí Franků, kterých chtěl dosáhnout posílením norimberského zemského soudu, byl vévoda Ludvík IX. povinen vyklidit ještě obsazené markraběcí území a vyrovnat markraběti veškeré požadavky na odškodné. Přece jen se však ubránil, což lze v jeho případě hodnotit jako úspěch. Úspěch, za který vděčil především svému silnému žoldnéřskému vojsku, které se z velké části – pravděpodobně dokonce ve většině – skládalo z českých žoldnéřů.

Použitá literatura: