Černá armáda Matyáše Korvína

Černá armáda (maďarsky Fekete sereg), nazývaná také Černé vojsko nebo Černá rota, je jméno, jímž potomci označili žoldnéřské vojsko uherského krále Matyáše Korvína. Za Matyášova života se toto jméno nepoužívalo; objevuje se až po jeho smrti roku 1490 a jeho původ není jasný – snad podle posledního velitele, „černého“ Jana Haugvice, nebo podle černých pásek, které žoldnéři nosili na znamení smutku po králi. Na počátku své vlády (1458) se Matyáš musel spoléhat na banderia prelátů a baronů a na málo výkonnou šlechtickou hotovost. Žoldnéře najímal postupně, jak mu to dovolovaly finance, do královského vojska je začal soustavně začleňovat v polovině 60. let a jejich počet prudce vzrostl za česko-uherských válek (1468–1478). Vojsko se rozpadlo po Matyášově smrti, jeho poslední zbytky zanikly v letech 1492–1493.

Hlavní silou vojska zůstávala jízda, především těžká, která rozhodovala velké bitvy; lehká jízda (husaři) a pěchota ji doplňovaly a Matyáš měl k dispozici i početné dělostřelectvo. Těžká jízda, lehká jízda a pěchota tvořily podle odhadu E. Kovácse zhruba po třetině vojska. Palné zbraně hrály jen doplňkovou roli: sám Matyáš v dopise z roku 1481 (viz níže) píše, že střelci z ručnic tvoří pětinu pěchoty, a považuje je za méně zdatné než ostatní pěšáky. Žoldnéřů bylo zpočátku 6 000 až 8 000, v 80. letech jejich počet mohl dosáhnout 15 000 až 20 000; většinu z nich však král najímal jen na omezenou dobu a stálých žoldnéřů mohlo být kolem 10 000 až 12 000. Proslulou přehlídku 20 000 jezdců a 8 000 pěšáků s nejméně 9 000 vozy, kterou jako očitý svědek popsal Antonio Bonfini, uspořádal Matyáš 17. srpna 1487 na pláni před dobytým Vídeňským Novým Městem. Vedle žoldnéřů se jí však účastnila i banderia uherských prelátů a baronů a na několik měsíců najatí městští žoldnéři, takže nejde o početní stav samotné Černé armády. Žoldnéři byli především Češi a Poláci, později i Němci a v 80. letech stále více Maďarů; sloužili zde i Švýcaři, například hejtman Hans von Hallwyl. Husaři byli z velké části Rácové (Srbové).

Roku 1458 žádal Matyáš svého budoucího tchána Jiřího z Poděbrad o 500 těžkých jezdců, které by musel platit – i to ukazuje, jak slabou oporou pro něj byla šlechtická hotovost. Skutečné jádro žoldnéřského vojska však vzešlo z českých žoldnéřů, kteří ovládali severní Uhry: Jan Jiskra z Brandýsa přešel do Matyášových služeb na jaře 1462 a po porážce bratříků u Veľkých Kostoľan (1467) vstoupili do královských služeb i mnozí z nich. Český podíl na vojsku zůstal vysoký po celou dobu jeho existence, v pěchotě dokonce převažoval.

Typy zbraní a organizace

Těžká jízda. Nejdůležitějším typem zbraně, tím, který rozhodoval velké bitvy, byla stále těžká jízda. Dělila se na podjednotky zvané legie, které odpovídaly pozdějším jezdeckým rotám a skládaly se z 25členných oddílů, v tehdejší latině turem. S nástupem dělostřelectva a posílením role lehké jízdy strategický význam těžké jízdy klesal, velké bitvy – ačkoli k nim docházelo stále méně často – však i nadále rozhodovala právě ona (bitva na říčce Valové 1470, bitva na Chlebovém poli 1479, Leitzersdorf 1484, Thomaswaldau 1488).

Lehká jízda. Husaři se na jihoslovanském pomezí objevili koncem 14. století, důležitou součástí uherské jízdy se však stali až za Matyáše. Nejvíce vynikali v nepravidelných bojích, nájezdech, přepadech, při zajišťování a průzkumu, ale osvědčili se i v otevřených bitvách. Za Matyášovy vlády existoval ještě starší typ lehké jízdy. Bonfini píše o táboře v Győru v roce 1477, že král má tři druhy jízdy – českou, rackou (srbskou) a uherskou. Rozdíl zde neznamená jen národnost, ale hlavně typ jezdce: čeští jezdci byli těžká jízda, račtí jezdci byli husaři a uherští jezdci byli přechodná lehká jízda, blízká staršímu typu. Na konci 15. století se však pod pojmem husaři již jednoznačně rozuměla uherská lehká jízda.

Lehká jízda se dělila stejně jako těžká na legie a turmy. Její význam vzrostl i proto, že podle Matyášovy strategie docházelo k větším střetům s Turky jen zřídka, zatímco na hranicích se množily drobné srážky a nájezdy, v nichž byli husaři nenahraditelní.

Pěchota. Podle zprávy benátského vyslance z roku 1479 tvořilo Matyášovu pěchotu 6 000 Maďarů a 10 000 Čechů. Matyáš popsal organizaci a bojový styl této pěchoty v březnu 1481, když posílal pomocný sbor pod velením Blažeje Maďara svému tchánovi, neapolskému králi Ferdinandovi I., proti Turkům, kteří se zmocnili Otranta. Kardinála Gabriela Rangoniho, biskupa jágerského, který tehdy pobýval v Neapoli, požádal, aby králi vylíčil, jak jsou jeho vojska uspořádána:
„In tertio ordine pedites sunt, et hi quidem diversis ordinibus distincti, horum enim alii gregarii sunt, alii armigeri, nonnulli clipeati. Gregarii milites seu pedites pro qualibet angaria ad unam personam habere volunt 8 aureos. Armati vero seu clipeati, cum sine pueris et servitoribus arma et clipeos ferre nequeant, et quia hos pueros opus est illis in hunc usum pro necessitate conservare, volunt eos unusquisque ad arma singula et ad clipeos habere simul cum duorum hominum stipendio. Sunt preterea magistri pixidum, qui sciunt trahere ex sclopetis et huiusmodi minoribus instrumentis, verum non ita strenui et utiles sunt, uti pedites ad trahendum ex pixidibus; sed post clipeatos in initio conflictuum, antequam scilicet manus conferant, item ad expugnationes castrorum et defensiones maxime utiles sunt; itaque volunt et isti habere tantum, quantum pedites gregarii. Apud nos vero ista consvetudo observatur, quod quantacumque peditum summa sit, quinta pars ex pixidariis constituatur. […] Armigeri apud nos muri loco habentur, qui nunquam se loco movent, etiamsi ad unum in sua statione trucidentur. Gentes vero levis armature secundum opportunitatem excurrunt, et postquam fessi sunt vel graviora pericula sentiunt, post armatos se recipiunt, atque ibi restauratis viribus et resumpto spiritu consistunt, donec captata commoditate sursum ad pugnas excurrant; peditatumque denique omnem et pixidarios armati clipeatique milites circumsistunt, non aliter, quam si in munitione consistant; clipei namque maiores ad invicem positi per circuitum formant effigiem castelli, et parietes representant, quibus protecti gregarii pedites et omnes qui in medio sunt, velut ex propugnaculis et munitionibus pugnant, et data opportunitate erumpunt […]

(Třetí druh tvoří pěšáci, a ti se dělí do různých tříd: někteří jsou řadoví pěšáci, jiní obrnění, někteří štítonoši. Řadoví vojáci čili pěšáci chtějí za každé čtvrtletí (angaria) dostat na osobu 8 zlatých. Obrnění a štítonoši, protože nemohou nosit zbroj a štíty bez chlapců a sluhů, a jelikož je nutné tyto chlapce pro tento účel vydržovat, chtějí za každou zbraň a štít zároveň plat jako za dva muže. Jsou také mistři střelných zbraní, kteří umějí střílet z ručnic a podobných menších zbraní; se svými ručnicemi nejsou tak zdatní a užiteční jako ostatní pěšáci, ale za štítonoši na začátku střetnutí, než dojde k boji zblízka, a také při dobývání hradů a jejich obraně, jsou velmi užiteční. Proto chtějí i oni dostat tolik, co řadoví pěšáci. U nás se navíc dodržuje zvyklost, že ať je počet pěchoty jakýkoli, pětina z nich se sestavuje ze střelců z ručnic. […] Těžce ozbrojení bojovníci jsou u nás považováni za zeď, která se nikdy z místa nepohne, i kdyby byli do jednoho na své pozici pobiti. Lehkooděnci vybíhají podle příležitosti, a když se unaví nebo pocítí větší nebezpečí, uchýlí se zpět za obrněné, a tam po obnovení sil a po nadechnutí setrvají, dokud nevyužijí vhodného okamžiku k dalšímu výpadu do boje. A nakonec všichni pěšáci i střelci z ručnic jsou obklopeni obrněnými a štítonoši, jako by stáli v opevnění; neboť větší štíty, postavené vedle sebe do kruhu, tvoří podobu tvrze a představují zdi, za nimiž obyčejní pěšáci a všichni, kteří jsou uvnitř, bojují jako z bašt a opevnění a při vhodné příležitosti vyrazí ven […])“

- Matyáš Korvín v dopise kardinálu Gabrielu Rangonimu, Záhřeb, 10. března 1481

Hlavní bitvy a tažení

Boje s Janem Jiskrou z Brandýsa a bratříky (1458 až 1467). Při Matyášově nástupu na trůn v lednu 1458 ovládali velkou část Horních Uher (dnešního Slovenska) čeští žoldnéřští kapitáni. Jan Jiskra z Brandýsa zde od roku 1440 držel horní města, Košice a Zvolen, nejprve ve jménu královny Alžběty a jejího syna Ladislava Pohrobka, v letech 1459–1461 na straně císaře Fridricha III., který si činil nárok na uherskou korunu. Vedle něj působily víceméně samostatné bratřícké houfy, jejichž hrady a opevněné tábory ohrožovaly horní města a výběr daní. Matyáš proti nim vedl několik tažení. Po předběžné dohodě mezi Matyášem a Fridrichem III. se Jiskra v dubnu 1462 podrobil, vydal své hrady a přešel do královských služeb; jako náhradu dostal 25 000 zlatých a hrady Şoimuş (Solymos) a Lipovu v Sedmihradsku. Mírová smlouva uzavřená ve Vídeňském Novém Městě 19. července 1463 mu zajistila i amnestii. Bratříky porazil Matyáš definitivně koncem ledna 1467 u Veľkých Kostoľan (Kosztolány), kde dobyl opevněný tábor Jana Švehly; Švehla byl oběšen, mnozí z přeživších však vstoupili do královských služeb.

Tažení do Bosny (1463–1464). V létě 1463 dobyl sultán Mehmed II. Bosenské království a poslední bosenský král Štěpán Tomašević byl popraven. Sultánovo vojsko se sice stáhlo, v klíčových pevnostech však zanechalo osmanské posádky. Na podzim 1463 vytáhl Matyáš s uherským vojskem na jih a v prosinci 1463 po několikatýdenním obléhání dobyl Jajce, klíčovou pevnost na středním toku Vrbasu. Spolu s desítkami dalších míst obsazených během tažení tvořilo Jajce jádro nového jajeckého banátu, který se udržel až do roku 1527; roku 1464 přibyl ještě banát srebrenický, obléhání Zvorniku však téhož roku skončilo nezdarem. Uherské vojsko tehdy tvořila ještě převážně šlechtická banderia – Janus Pannonius, který byl obléhání Jajce přítomen, o žoldnéřích nepíše.

Moldavské tažení (1467). V srpnu 1467 se proti Matyášovi spolčily sedmihradské stavy; vzpoura se však v září bez boje zhroutila a král její vůdce potrestal popravami a konfiskacemi. Protože podezíral moldavského knížete Štěpána III. Velikého z podpory vzbouřenců (a Štěpán mu roku 1465 vzal pohraniční pevnost Kilii), vytáhl na podzim s vojskem přes Karpaty do Moldavska, provázen moldavským pretendentem Petrem Aronem. Tažení skončilo v noci ze 14. na 15. prosince 1467 přepadem uherského vojska v bitvě u Baia: Štěpánovi muži zapálili městečko, v němž se Matyáš ubytoval, a způsobili Uhrům těžké ztráty. Sám král byl těžce zraněn a musel se s vojskem stáhnout do Sedmihradska. Tažení skončilo neúspěchem: Štěpán v letech 1468–1471 podnikal nájezdy do Sedmihradska (roku 1469 zajal a popravil Petra Arona) a k usmíření s Matyášem došlo až roku 1475.

Česko-uherská válka (1468 až 1478). V prosinci 1466 prohlásil papež Pavel II. Jiřího z Poděbrad za sesazeného kacíře. Když Jiřího syn Viktorín začátkem roku 1468 vpadl do Rakous, požádal císař Fridrich III. Matyáše o pomoc a ten 31. března 1468 vyhlásil Jiřímu válku. Po vytlačení Viktorína z Rakous vtrhl na Moravu. Katolická města Brno, Olomouc, Jihlava a Znojmo stála na jeho straně; dobýt musel Třebíč (květen 1468), opevněný klášter Hradisko u Olomouce a po půlročním obléhání hrad Špilberk (únor 1469). Uherské Hradiště však odolávalo až do roku 1474 a Matyáš ovládl jen část Moravy. V Olomouci jej 3. května 1469 katolická šlechta zvolila českým králem. Boje se přenesly i do Slezska a obou Lužic, které se většinou přidaly na Matyášovu stranu. Po smrti Jiřího z Poděbrad 22. března 1471 pokračovala válka proti jeho nástupci Vladislavovi II. Jagellonskému, s proměnlivým úspěchem na Moravě, ve Slezsku i v Uhrách (vpád Kazimíra Jagellonského). Ukončily ji až mírové smlouvy dojednané na sklonku roku 1478 a potvrzené v Olomouci 21. července 1479: Matyáš si ponechal Moravu, Slezsko a obě Lužice, které po jeho smrti mohly být vyplaceny za 400 000 zlatých, Vladislavovi zůstaly Čechy a titul českého krále užívali oba panovníci. Pro žoldnéřské vojsko znamenala válka období prudkého růstu – právě tehdy se kolem českého hejtmana France z Háje zformovalo jeho relativně stálé jádro.

Bitva na říčce Valové (12. července 1470). Když v létě 1470 táhl Jiří z Poděbrad s hlavním vojskem z Čech na Moravu, mělo se k němu u Prostějova připojit polní vojsko hejtmana Václava Vlčka z Čenova, které postupovalo od Hodonína. Matyáš, o jeho pohybu zpravený, na ně 12. července osobně zaútočil zhruba 6 000 jezdci podél říčky Valové u Kralic na Hané. Překvapení Češi nestačili rozvinout vozovou hradbu, přesto kladli alespoň částečný odpor a Vlček se se zbytkem vojska stáhl k Tovačovu. Údaje o ztrátách se rozcházejí: uherské kroniky uvádějí stovky padlých a 1 500 ukořistěných vozů, české prameny 150 padlých, 13 zajatých a 10 vozů. Matyáš Čechy nepronásledoval a kvůli blížícímu se Jiřímu se stáhl do Brna. Bitva zabránila spojení Vlčkova vojska s Jiřím, rozhodujícím střetem války však nebyla.

Vpád Kazimíra Jagellonského do Uher (1471). Mladší syn polského krále Kazimíra IV., jehož povolali spiklenci kolem ostřihomského arcibiskupa Jana Vitéze, vstoupil v říjnu 1471 s polským vojskem do Horních Uher a obsadil Nitru. Spiknutí se však zhroutilo ještě před jeho příchodem – na zářijovém sněmu složila většina prelátů a baronů Matyášovi znovu přísahu věrnosti – a Kazimír se nakonec bez bitvy stáhl zpět do Polska.

Války s Habsburky (1477 až 1488). Spory s císařem Fridrichem III. vyústily ve dvě války. První, roku 1477, skončila mírem 1. prosince 1477. Druhá vypukla roku 1482: Uhři dobyli Hainburg a Kőszeg (1482), na jaře 1484 Bruck nad Litavou a poté oblehli Korneuburg. Císařské vojsko, které táhlo městu na pomoc, se s nimi střetlo 11. května 1484 u Leitzersdorfu: císařská jízda nejprve rozprášila uherskou těžkou jízdu Istvána Dávidházyho, když se však vítězové pustili do plenění uherského tábora, shromáždil Dobeš Černohorský z Boskovic uherské oddíly a protiútokem je porazil. Korneuburg kapituloval v prosinci 1484. Vídeň, opuštěná císařem, se po několikaměsíčním obléhání vzdala koncem května 1485 a 1. června 1485 do ní Matyáš slavnostně vjel; až do své smrti v ní pak sídlil. Po osmnáctiměsíčním obléhání padlo 17. srpna 1487 i Vídeňské Nové Město a na pláni před ním uspořádal Matyáš velkou vojenskou přehlídku, o níž byla řeč výše. Příměří uzavřené v prosinci 1487 ponechalo pod uherskou kontrolou celé Dolní Rakousy a části Štýrska a Korutan.

Bitva na Chlebovém poli (13. října 1479). Nejslavnější uherské vítězství nad Osmany za Matyášovy vlády se odehrálo v Sedmihradsku u dnešního Șibotu (maďarsky Alkenyér) v údolí Maroše. Osmanskému nájezdu velel Isa bej, syn Hasan beje; účastnil se ho i Ali bej Mihaloğlu a valašský vojvoda Basarab Ţepeluş. Podle moderního odhadu čítal nanejvýš asi 15 000 mužů (dobové prameny uvádějí 35 000 až 100 000). Proti nim stálo vojsko sedmihradského vojvody Štěpána Báthoryho, temešského župana Pála Kinizsiho a srbského despoty Vuka Brankoviće. Báthoryho oddíly se dostaly do těžkého tlaku a sám vojvoda utrpěl několik ran (Bonfini jich uvádí šest). Když Ali bej se svými lidmi z bojiště ustoupil, udeřil Kinizsi z pravého křídla Osmanům do boku; po těžkém zranění Isa beje se osmanské vojsko zhroutilo. Vyprávění, podle nichž Kinizsi dorazil na bojiště až v rozhodující chvíli, jsou pozdější dramatizací. Vítězství posílilo obranu Sedmihradska, Osmany však od dalších nájezdů neodradilo.

Slezsko a bitva u Thomaswaldau (1488). Ve Slezsku, které si Matyáš podržel i po olomouckém míru, vládli jeho jménem vrchní zemští hejtmani (Oberlandeshauptmann) – od roku 1474 Štěpán Zápolský, po něm mimo jiné Jan Filipec, Jiří ze Steinu a lehnický kníže Fridrich. Roku 1488 vedla Černá armáda válku proti hlohovskému a zaháňskému knížeti Janu II., který chtěl Hlohov zajistit svým zeťům z rodu Poděbradů, ačkoli stavy už dříve holdovaly jako budoucímu pánu Matyášovi. Vojsku veleli Vilém Tetour z Tetova a Jiří ze Steinu, druhý uherský sbor vedl Jan Haugvic. Na něj narazili 28. června 1488 u Thomaswaldau (dnešní Tomaszów Bolesławiecki) čeští žoldnéři, kteří táhli Hlohovu na pomoc. Tvrdý boj, v němž podle E. Kovácse Haugvicovi jezdci rozrazili českou vozovou hradbu, nepřinesl jasné rozhodnutí; Češi se však stáhli k Šprotavě a cesta k Hlohovu zůstala otevřená. Hlohov kapituloval v listopadu 1488.

Drobná válka na osmanské hranici. Vedle velkých tažení se Matyášovo vojsko po většinu jeho vlády věnovalo drobné válce na jižní hranici: hájilo banáty Jajce a Srebrenik, roku 1476 po dlouhém obléhání dobytý Šabac a další pohraniční pevnosti a oplácelo nájezdy osmanských akindžiů. Velké polní bitvy byly výjimkou; běžné byly nájezdy, přepady a odvádění zajatců. Vynikali v nich husaři, z velké části srbského původu, pod veliteli, jako byl Vuk Branković nebo bratři Jakšićové. Na podzim 1480 vpadla uherská vojska do Bosny a do Srbska, kde pronikla až ke Kruševaci; výprava se roku 1481 opakovala a do Uher přitom podle dobových, zřejmě nadsazených údajů přesídlily desítky tisíc Srbů.

Smrt Matyáše Korvína (6. dubna 1490). Král zemřel náhle ve Vídni ve věku 47 let; podle dobových popisů příznaků šlo patrně o mrtvici, objevily se však i pověsti o otravě. Jeho smrtí přišlo žoldnéřské vojsko o jediného skutečného patrona – stálo na králově osobní vůli a na výnosech jeho mimořádné daně. Matyášův nemanželský syn Jan Korvín se o trůn ucházel neúspěšně a korunu získal Vladislav II. Jagellonský, který stavům slíbil mimořádnou daň zrušit. Příjmy koruny tím klesly na zlomek dřívější výše a pravidelné vyplácení žoldu se stalo nemožným.

Velitelé a kapitáni

Jan Jiskra z Brandýsa. Český válečník, který od roku 1440 ovládal horní Uhry ve jménu Ladislava Pohrobka a v letech 1459–1461 stál na straně císaře Fridricha III. V dubnu 1462 se podrobil Matyášovi, vydal své hrady a jako náhradu dostal 25 000 zlatých a hrady Şoimuş a Lipovu v Sedmihradsku. Poté bojoval v Matyášových službách, roku 1463 v Bosně, a roku 1468 vedl uherské poselstvo k sultánovi.

Pál Kinizsi (kolem 1432 – 1494). Uherský šlechtic a vojevůdce, podle pověsti syn mlynáře, podle novějšího bádání však patrně z drobné šlechty. Pro svou sílu a neohroženost se stal legendou už za života; Bonfini o něm píše, že se bil se dvěma meči v rukou, a podle tradice nikdy neprohrál bitvu. Od roku 1479 byl temešským županem a hlavním kapitánem Dolních Uher (capitaneus generalis partium inferiorum). Rozhodl bitvu na Chlebovém poli 1479. Po Matyášově smrti zůstal věrný Vladislavovi II. a roku 1492 rozprášil zbytky Černé armády. Zemřel 24. listopadu 1494 při tažení proti Smederevu a byl pohřben v paulínském klášteře, který založil v Nagyvázsony.

Imrich Zápolský (zemřel 1487). Příslušník mocného uherského rodu Zápolských, blízký Matyášův důvěrník. V letech 1486–1487 zastával úřad uherského palatina.

Štěpán Zápolský (zemřel 1499). Mladší bratr Imricha. Od roku 1474 byl vrchním zemským hejtmanem (Oberlandeshauptmann) Slezska, v letech 1489–1490 správcem Matyášem dobytých rakouských zemí a v letech 1492–1499 uherským palatinem.

Štěpán Báthory z Ečedu (zemřel 1493). Uherský velmož, královský sudí (iudex curiae regiae) a od roku 1479 vojvoda sedmihradský. Velel uherskému vojsku v bitvě na Chlebovém poli, kde byl těžce zraněn. Po Matyášově smrti sloužil Vladislavu II., roku 1493 však byl pro tvrdou vládu nad Sékely zbaven úřadu vojvody a krátce nato zemřel. Polský král Štěpán Báthory pocházel z jiné, šomlyóské větve rodu.

Franc (František) z Háje (zemřel 1475 nebo 1476). Český žoldnéřský hejtman, zvaný též „strašný Franc“, v uherských pramenech Hag. Psal se patrně podle tvrze Háj u Radonic na Žatecku (Veszprémy jej považuje za rodáka ze Slezska). Roku 1466 byl zajat jako jeden z velitelů bratříků v Horních Uhrách a vstoupil do Matyášových služeb. Za česko-uherské války patřil k předním Matyášovým hejtmanům: roku 1468 zvítězil u Zvole, roku 1469 obsadil Broumov, od roku 1470 byl hejtmanem svídnického a javorského knížectví a později držel zástavou Trenčín. Kolem jeho osoby se v těchto letech zformovalo stálé jádro Matyášova žoldnéřského vojska. Padl při obléhání Šabace a Matyáš jej dal se ctí pohřbít ve Stoličném Bělehradě (Székesfehérváru). Jeho vdova se provdala za Viléma Tetoura z Tetova.

Jan (Hanuš) Haugvic z Biskupic, zvaný Černý. Žoldnéřský hejtman patrně slezského původu. Přízvisko „černý“ dostal podle svého lenního pána, knížete Konráda Černého, a podle něj se možná začalo říkat i celému vojsku. Z nevýznamného velitele se za hlohovské války roku 1488 stal vrchním velitelem Matyášova žoldnéřského vojska. Po Matyášově smrti jej Jan Filipec získal za 100 000 zlatých pro Vladislava II. Koncem roku 1492 byl u Halászfalvy poražen Kinizsim a se zbytkem vojska odešel do Rakous, kde byly jeho oddíly roku 1493 zničeny.

Dobeš Černohorský z Boskovic (zemřel 1493). Moravský velmož a jeden z nejvýznamnějších Matyášových velitelů. Roku 1469 dobyl Špilberk, v rakouských taženích obsadil Mautern a St. Pölten (1481) a Klosterneuburg (1483) a svým protiútokem rozhodl bitvu u Leitzersdorfu (1484). Matyáš mu zastavil Nový hrad u Brna. Po popravě svého příbuzného Jaroslava z Boskovic v prosinci 1485 přešel na stranu Fridricha III. a jako císařský polní hejtman roku 1490 dobyl zpět St. Pölten. Zemřel 20. prosince 1493 ve Vídni.

Vilém Tetour z Tetova (zemřel 1498). Moravský šlechtic, pán na Zlíně a Malenovicích, který bojoval v Matyášových službách proti Jiřímu z Poděbrad i proti Habsburkům. V 80. letech patřil k vrchním velitelům Černé armády, roku 1488 velel v hlohovské válce a roku 1490 vybudoval opevněnou linii na řece Enži. Jeho manželkou byla vdova po Franci z Háje. Po Matyášově smrti sloužil Vladislavu II.

Blažej Maďar (Magyar Balázs, zemřel po roce 1490). Uherský hejtman, opakovaně chorvatský bán (1470–1472, 1473–1474, 1482–1483) a v letech 1472–1475 sedmihradský vojvoda. Roku 1481 vedl pomocný sbor, který Matyáš vyslal neapolskému králi Ferdinandovi proti Turkům v Otrantu. Po Matyášově smrti podporoval kandidaturu polského prince Jana Olbrachta.

Mikuláš Csupor z Monoszla (zemřel 1474). Uherský baron, v letech 1468–1472 sedmihradský vojvoda. Roku 1470 velel královskému vojsku v tažení proti Jiřímu z Poděbrad. Zemřel počátkem roku 1474 na následky zranění.

Demeter Jakšić (zemřel 1487). Příslušník srbského exilového rodu Jakšićů v uherských službách. Se svými husary bojoval roku 1479 na Chlebovém poli; padl v červnu 1487 u Smedereva. Srbská lehká jízda Jakšićů patřila spíše k jižní pohraniční obraně než k samotnému žoldnéřskému vojsku.

Mikuláš z Iloku (kolem 1410 – 1477). Mocný uherský velmož a od roku 1471 bosenský titulární král. Jeho úřady a vlastní vojsko tvořily důležitou součást Matyášova jižního obranného systému proti Osmanům.

Melchior Löbel (Loebel). Žoldnéřský hejtman, kterého prameny zmiňují při obraně Vratislavi roku 1474 a při obléhání Šabace 1475–1476. Snad je totožný s Melchiorem z Loeben (zemřel 1479), velitelem slezských stavovských vojsk proti Polákům a od roku 1476 správcem Dolní Lužice.

Rozpad armády (1490 až 1493)

Po Matyášově smrti získal Jan Filipec velitele vojska Jana Haugvice za 100 000 zlatých pro nového krále Vladislava II. Žoldnéři pak Vladislavovi pomohli udržet trůn: vytlačili z Uher vojska Maxmiliána Habsburského a porazili polského prince Jana Olbrachta, který si na uherskou korunu rovněž činil nárok. Vladislav však kvůli slibu zrušit mimořádnou daň neměl z čeho platit žold a baroni si stálé vojsko nepřáli.

Roku 1492 bylo vojsko posláno na jih proti Osmanům. Neplacení žoldnéři se živili pleněním okolí, a proto je Pál Kinizsi z pověření baronů koncem roku 1492 napadl u Halászfalvy na řece Sávě nedaleko města Szegedinc (dnes v Srbsku) a ve dvoudenní krvavé bitvě je rozprášil. Z asi 8 000 mužů unikl Haugvic s přibližně 2 000 do Rakous, kde byly zbytky vojska v průběhu roku 1493 zničeny.

Použitá literatura: