Spodní oděv

Spodní prádlo plnilo několik funkcí. Vzhledem k tomu, že se k zhotovení svrchního oděvu užívaly v převážné většině vlněné materiály, zabraňovalo bezprostřednímu odírání vlny o holou kůži, které by jinak vedlo k jejímu podráždění. Svrchní oděvy se také velice obtížně čistily, protože se ve středověku používalo mechanických prostředků k praní, které látku poškozovaly. Proto se také oděvy nemohly čistit příliš často. Praní spodního prádla, které se zhotovovalo převážně ze lnu, nebylo tolik obtížné. Absorbovalo pot, a pokud došlo k jeho znečištění, nebyly náklady na zhotovení dalšího kusu oděvu, který sloužil na převlečení, tolik nákladné, jako by tomu bylo u oděvu zhotoveného z vlny.

Mužská košile

Košile, rubáš či rubáč, byla základním kusem mužského spodního prádla. Košile byly jednoduchého střihu, připomínajícího literu T a dosahovaly obvykle do oblasti kolen. Ramenní vsadky se v této době ještě zhotovovaly bez plisování. Košile mohla mít jednoduchý oválný výstřih, rozhalení na hrudi do tvaru V nebo rozparek po celé délce.

Zdá se, že rozdíl mezi košilí a rubášem spočíval zejména v délce, když v jednom dědictví litomyšlském z roku 1510 se odkazují „košile tři a rubáč dlouhý“. Tím by se rubáš řadil spíše, nikoliv však výhradně, do ženského šatníku. To by naznačovaly i další testamenty litomyšlských měšťanek: Rychtářka Tisovská má roku 1497 dva rubáče lněné, Marta, sestra purkrabové, odkazuje roku 1499 „Mandě písařce dva rubáče, jeden žemniový a druhý lněný“. Kateřina, měšťanska z Nového Města pražského, odkazuje roku 1483 „tři rubáše sváteční a tři košile všední“.

Spodní prádlo bylo většinou bílé či v přírodní barvě materiálu, ale pokud již máme doložené barevné spodní prádlo, z nějakého důvodu se nejčastěji jedná o modré. Pro košile tak máme doloženo jak písemně ze Starých letopisů českých, kde se uvádí, že v bitvě na Vyšehradě „čeští a moravští páni byli zbiti a všeho odění a rúcha až do modré košile obnaženi“, tak ikonograficky v miniaturách Života sv. Františka z roku 1500.

Rekonstrukce

K rekonstrukci jsme vybrali košile z deskového obrazu Ukřižování z Nových Sadů na Rajhradském oltáři. Jednu jsme ponechali s rozparkem tak, jak je na předloze, druhou jsme zrekonstruovali bez rozparku. Obě košile jsou ručně šité z jemného lněného plátna. Rekonstrukci provedla Daria Litvinova.

Ženská košilka

Ve srovnání s mužskými kusy spodního oděvu je dokladů o jeho podobě u žen podstatně méně. Ženy nosily pod svrchní šaty jednoduché dlouhé košilky na ramínka. Setkáváme se s nimi nejčastěji na iluminacích zobrazujících lazebnice, které je dokonce nosily jako pracovní oděv a vyobrazeny v nich jsou také pracující ženy. Dále je nalezneme také na intimních scénách zobrazujících interiéry ložnice. Jeden z nejstarších archeologických nálezů ženské košilky je ze 14. století z hradu Ranis v Německu.Tato košilka je ušita ze dvou dílů, předního a zadního. Dalším typem je košilka, která se skládá ze tří dílů. První dva tvoří v podstatě přední a zadní díl živůtku, třetí je na ně v pase vsazen tak, že tvoří skládanou sukni. Na boku pak míval tento typ košilky šněrování pro lepší vypasování, později mohl být střih živůtku rozšířen o košíčky na prsa, jak je patrné ze 4 nálezů z hradu Lengberg ve východním Tyrolsku, jež jsou datovány do 80. let 15. století.

Spodky

Druhým základním dílem mužského spodního oděvu byly pánské spodky, dnes spíše známé pod archaičtějším a všeobecně více užívaným názvem hace, které se před ztrátou jotace ve 14. století vyslovovaly hácě a můžeme je najít v zápisech i jako hacze, staročesky rúšce, latinsky bragas či bracca. Ve starší době dosahovaly až do oblasti kolen, případně pod ně. Tyto střihově delší hace postupně mizí a po polovině 15. století se s nimi již nesetkáváme.

Později byly spodky v písemných pramenech uváděny spíše v novém latinském novotvaru jako femoralia, doslovně překládaném jako nábedrnie. Takto je také nazývá Vavřinec z Březové ve své kronice, při popisu bitvy pod Vyšehradem. Po ní měli být padlí rytíři vysvléknuti ze zbroje, až byli obnaženi pouze ve spodkách: „... baronibus et militibus sunt velut porci crudeliter interempti et statim omnibus armis et vestibus usque femoralia denudaci.“

Na zhotovení spodků se užívalo tenkého lněného plátna, jak dokládá Bible kladrubská z roku 1471: „Učiníš i rúčce lněné, aby přikryly mrzkosti tvé od ledví až po bedr.“U nejjednodušších z nich se střihově jednalo o více či méně tvarovaný pruh látky, který procházel mezi nohama a na bocích byl přidržován šňůrkou, která se na jednom či na obou bocích svazovala. Takové známe kromě nejrůznějších dobových vyobrazení i z archeologických nálezů na hradě Lengberg ve východním Tyrolsku. Další variantou mohl být střih, kde šňůrku na bocích nahrazoval tunýlek se šňůrkou, jejíž konce byly vyvedeny vpředu. Po stažení a zavázání se v přední části spodků vytvořila jakási kapsa na genitál. I když starší hace (s nohavičkami) nalézáme ve vyobrazeních pouze bílé, u spodků slipového střihu můžeme nalézt i modrá či dokonce černá vyobrazení.

Zatímco u muže v 15. století se považovalo za hrubou urážku měl-li „bez hacz choditi“, o tom, zda spodky (femoralia) nosily i ženy, panuje v současnosti živá diskuze, kterou rozpoutal zmiňovaný nález textilií na hradě Lengberg. Není totiž možné zcela jasně prokázat, že výše zmíněné a zobrazené spodky patřily muži nebo ženě. Zajímavý je však fakt, že je máme pro české prostředí názvově doloženy k roku 1455 v Klementinském slovníku, a to jako jejich ženskou variantu feminale.Pro italské prostředí máme spodky u žen bezpečně doložené k přelomu 16. a 17. století.

Spodky i košile byly považovány za intimní oděv, který se neslušelo ukazovat na veřejnosti. K postupnému odhalování košile začalo docházet ve druhé polovině 15. století v souvislosti s pronikáním renesanční módy přes Německo, ale například ještě v mravokárném Jenském kodexu jsou části košile viditelné pouze u postav nějakým způsobem neřestných.

Použitá literatura: