Sukně

Sukně byla základním typem svrchního oděvu. Byla ušita nejčastěji z vlněného sukna, odtud pak její název. Mohla být různých délek. Dlouhá varianta se nejspíš mohla nazývat reverenda, jak ukazuje zápis z roku 1478, že pražský sladovník Rameš chodil v „reverendě nové barvy“. Sukně mohly být podšité látkou, kožešinou nebo i nepodšité. Tak roku 1425 odkazuje Tomášek z Hlohovic svému bratru „sukni s beránčím kožichem“ a „sukni parvířku s liščím kožichem“. Týž Tomášek měl však i „sukni modrú nepodšitú“. Plzeňský měšťan Jan Chudoba odkázal v roce 1432 ze svého šatníku „knězi Šimanovi sukni černú svú s liščím kožichem“a mistr Petr, rovněž z Plzně, zmiňuje v roce 1492 „harasovú suknici krátkú podšitú“. Pražský sladovník Duchek, jenž zemřel roku 1437, měl kromě jiného tři sukně, jednu „šerú s beránčím kožichem črným“, jinou „s liškami“ a jinou „s plátnem“, tj. podšitou lněnou tkaninou (plátno v této době nutně neznamená plátnovou vazbu, ale označuje lněnou látku).

Ke konci 15. a začátkem 16. století zachycujeme v písemných pramenech i sukně lemované kožešinou. Například v jindřichohradeckých knihách se roku 1496 uvádí „červená, lasicí opremovaná“, která stála 2 kopy grošů. V roce 1503 pak ukradl služebník urozené paní Barboře z Vrchlabí také „sukni atlasovou zelenou, kožichem podšitou a lasičkami opremovanou“.

V Českých zemích můžeme vysledovat tři nejčastější varianty:

Sukně prostá

Sukně více či méně košilového střihu různých délek, buď s uzkými nebo širokými rukávy. Označení „prostá“ se netýká materiálu, který mohl být vskutku honosný, ale relativní jednoduchosti střihu. Mohla být zdobena tehdy módním řasením čili vrapováním. V české ikonografii mají váženější postavy (např. starší, světci, andělé atd.) zpravidla velice prosté, ale také velmi dlouhé sukně.

Sukně typu vestina

Sukně, pro kterou mají italové pojmenování „vestina“, se vyznačuje vypasovaným hrudníkem, který byl opatřen zapínáním, a více či méně vrapovaným šorcem různých délek, zpravidla však ne delším, než lehce pod kolena.

Řasená sukně s pytlovitými rukávy

Tento typ sukně se vyznačuje pytlovitými rukávy a bohatým řasením po celé délce. Česká varianta se od svých západoevropských vzorů odlišuje zejména konstrukcí rukávů. Zdá se, že v Čechách se udržel hluboký průramek, tzv. grande assiette, což českým sukním tohoto typu propůjčuje poněkud splihlý vzhled na rozdíl od hranatějšího tvaru obvyklého v západní evropě. Toto zvláště vynikne v kombinaci s kabáty, které nemají vycpaná ramena, jak bylo obvyklé např. v Burgundsku a Francii. Na západě měl tento typ rukávu zpravidla dva otvory na prostrčení ruky. Jeden na konci u zápěstí, jak je obvyklé u normálních rukávů a druhý zhruba v místě loketní jamky. I když vyobrazení takového rukávu najdeme v např. Kutnohorské bibli, z ostatních českých dobových vyobrazení se zdá, že české rukávy byly obvykle hranatější a měly pouze jeden otvor, kudy šla ruka prostrčit, a to zhruba v úrovni loketní jamky. Tuto konstrukci rukávu lze nepřímo potvrdit i některými písemnými prameny. Tak lze v jedné rakovnické soudní knize číst k roku 1486 zápis:„Poručil jsem, aby kladl peníze do truhly, a on kladl do rukáva sukně své.“Jinde zase lze číst: „Vyňal peníze s měchýřem, dosti pěkný uzlík, a vložil je do rukáva.“

Tento typ sukně byl nejčastěji podšitý kožešinou.

Použitá literatura: