Bádensko-falcká válka (1461–1462)

Bádensko-falcká válka byla ozbrojený konflikt mezi rýnským falckrabětem a kurfiřtem Fridrichem I. Vítězným a koalicí markraběte Karla I. Bádenského, hraběte Oldřicha V. Württemberského a metského biskupa Jiřího Bádenského. Konflikt vyvrcholil rozhodující bitvou u Seckenheimu 30. června 1462, kde Fridrich I. Falcký dosáhl drtivého vítězství a všechny tři protivníky zajal. Bitva je považována za jeden z prvních významných úspěchů pěchoty užívající v jádru švýcarskou taktiku proti těžké obrněné jízdě v jihoněmeckém prostoru.

Předehra

Válka přímo navazovala na mohučskou kolegiátní záští. Po sesazení Diethera z Isenburgu papežem v srpnu 1461 a po dosazení Adolfa z Nassavy podpořil falckrabě Fridrich I. Vítězný Diethera vojensky výměnou za zisk měst Lorsch, Heppenheim a Bensheim. Markrabě Karel I. Bádenský se po neúspěšných pokusech o zprostředkování postavil na stranu svého bratra, metského biskupa Jiřího, a Adolfa z Nassavy. Tato koalice byla zároveň součástí širšího protifalckého systému, který podporoval císař Fridrich III. a markrabě Albrecht III. Achilles v rámci souběžné bavorské války.

Průběh

Odpůrci Fridricha I. plánovali vpadnout do Falce z jihu, neboť se domnívali, že kurfiřt je se svými vojsky v Bavorsku, kde pomáhá vévodovi Ludvíkovi IX. proti Albrechtu III. Achillovi. Poblíž Pforzheimu shromáždili armádu o síle asi 10 000 mužů a mezi Rothem a St. Leonem zřídili tábor; jejich jízda pálila pole a vesnice v okolí. Fridrich I. však nařídil svým vazalům potají dorazit do Leimenu a sám tam přijel 29. června 1462.

V noci na 30. června Fridrich I. pochodoval s asi 300 jezdci a 2 000 pěšáky přes Schwetzingenský les k Frohnholzu (dnešní Dossenwald) jižně od Seckenheimu. Cestou se k němu připojily další posily — asi 300 jezdců z kontingentů mohučského arcibiskupa Diethera z Isenburgu a hraběte Filipa z Katzenelnbogenu. Aby v ranní mlze rozeznali spojence od nepřítele, falčtí měli na oděvu připnuty ořechové listy, bádenští naopak trsy ovsa — současné prameny zaznamenaly Seckenheim jako první bitvu, kde se obě strany takto vizuálně rozlišily.

Když císařští útočníci ráno 30. června vyrazili ze svého tábora se 700 až 800 jezdci k Seckenheimu, aby jej vypálili, nečekaně je zezadu napadlo 600 jezdců falcké strany. Fridrich I. držel pěchotu o síle přibližně 2 000 mužů ukrytou v nedalekém Schwetzingenském lese. Po krátké přestřelce a srážce těžké jízdy se z lesa vynořila falcká pěchota a obklíčila spojence. Padlo 45 spojeneckých rytířů, do zajetí padli markrabě Karel I. Bádenský se 40 šlechtici a 79 muži, hrabě Oldřich z Württembergu se 45 šlechtici a 71 muži a biskup Jiří z Met se 39 šlechtici a 53 muži. Falcké ztráty činily 12 mrtvých rytířů. Nejintenzivnější boje skončily kolem 16. hodiny.

Souboj Hanse z Gemmingenu s hrabětem Württemberským

Symbolickým momentem bitvy se stal souboj jednatřicetiletého rytíře Hanse („Keckhanse“) z Gemmingenu s zarputile se bránícím hrabětem Oldřichem V. Württemberským (49 let). Když Oldřich odmítal padnout do zajetí, vyzval ho Gemmingen slovy „So will ich mein Heil an euer Gnaden versuchen!“ a zápasem ho srazil z koně. Tato epizoda byla popularizovaná pozdějšími bádensko-falckými kronikami jako vzor správného rytířského chování v okamžiku, kdy už taktická situace zdánlivě vyžadovala bezpodmínečnou kapitulaci.

Výsledek

Vítězství u Seckenheimu rozhodlo bádensko-falckou válku ve prospěch Fridricha I. Vítězného. Zajatá knížata byla v průběhu následujícího roku vykupována za vysoké částky a územní ústupky — biskup Jiří z Met za 45 000 zlatých, markrabě Karel I. Bádenský za 25 000 zlatých (s dalšími požadavky souhrnně až 80 000) a hrabě Oldřich Württemberský za 40 000 zlatých ve čtyřech splátkách. Spolu s vítězstvím vévody Ludvíka IX. Bavorsko-landshutského u Giengenu z 19. července 1462 znamenala bitva celkový úspěch wittelsbašské strany. Definitivní urovnání všech sporů přinesl až tzv. Pražský mír z 22. a 23. srpna 1463 zprostředkovaný českým králem Jiřím z Poděbrad.

Účast českých žoldnéřů

Falcké vojsko Fridricha I. Vítězného mělo dlouhodobé spojení s českou žoldnéřskou kondottou prostřednictvím wittelsbašského spolkového systému s vévodou Ludvíkem IX. Bavorsko-landshutským. Falcká pěchota, která rozhodla bitvu u Seckenheimu obklíčením císařské jízdy, byla z části tvořena profesionálními žoldnéři, mezi nimiž působili i vysloužilí čeští bojovníci a velitelé navázaní na vévodovu armádu. Taktika boje pěchoty proti těžké jízdě navazovala na způsob, jaký se v jihoněmeckém prostoru rozšířil mimo jiné prostřednictvím husitských veteránů a jejich pokračovatelů ve službách Wittelsbachů.

Kondotiéři jako Dobrohost z Ronšperka, Racek z Janovic a Mikuláš Kaplíř ze Sulevic v téže době sloužili u vévody Ludvíka IX. a vázali síly markraběte Albrechta III. Achilla, takže spojenecké vojsko Karla I. Bádenského a Oldřicha Württemberského muselo proti falckraběti vystoupit bez plné očekávané říšské podpory. Kaplíř velel u Ludvíka IX. samostatnému kontingentu okolo 900 mužů — srovnatelnému s celým Fridrichovým jezdeckým jádrem u Seckenheimu. Nepřímý vliv české žoldnéřské síly na výsledek bitvy u Seckenheimu byl tak značný.

Použitá literatura: