Záští Götze z Berlichingenu (1512–1517)

Götz (Gottfried) z Berlichingenu, zvaný Götz se železnou rukou (něm. Götz mit der eisernen Hand), byl franský rytíř a žoldnéřský hejtman, jehož série soukromých záští v letech 1512–1517 patřila k posledním klasickým ukázkám rytířské svépomoci v Říši. Berlichingen, který přišel o pravou ruku roku 1504 v landshutské dědické válce a nahradil ji proslulou železnou protézou, vedl opakované konflikty proti norimberským měšťanům, biskupu bamberskému, mohučskému arcibiskupovi a dalším říšským knížatům. Jeho memoáry (sepsané kolem roku 1567) představují unikátní pramen pro pochopení rytířského válečnictví na sklonku středověku.

Předehra

Götz se narodil kolem roku 1480 na hradě Jagsthausen ve Francích jako jedenácté dítě rytíře Kiliana z Berlichingenu. Výcvik získal ve službách markraběte Fridricha IV. Braniborsko-ansbašského a brzy se osamostatnil jako velitel polních oddílů. Při obléhání Landshutu 23. června 1504, ve službách falckraběte Ruprechta v landshutské dědické válce, mu kulka z polní hákovnice rozdrtila pravé předloktí. Lékař v Heilbronnu mu protézu zhotovil podle šlechtických návrhů; existují celkem dvě dochované verze protézy, obě s mechanickými prsty schopnými svírat meč i kopí.

Průběh záští

První velké záští vedl Götz proti norimberským měšťanům v letech 1512–1514 ve sporu o nezaplacený dluh kolínského krejčího, který se uchýlil pod ochranu Norimberka. Berlichingen unesl několik norimberských kupců, vyplenil zboží na cestě do Lipska a vynutil si výkupné odhadem 8 400 zlatých. Norimberk si stěžoval u císaře Maxmiliána I., který nad Götzem vyhlásil říšský acht; Berlichingen se však uchýlil pod ochranu mohučského arcibiskupa Albrechta Braniborského a později pod ochranu hraběte Františka ze Sickingenu.

Druhé velké záští bylo namířeno proti biskupu bamberskému Jiřímu III. Šaumberskému v letech 1513–1516. Berlichingen v něm vystupoval jako mstitel za bratra rytíře Hanse Talhofera; v rámci kampaně dobyl několik biskupských tvrzí a získal výkupné odhadem 2 000 zlatých. Spory s biskupem se táhly i do roku 1516, kdy se Götz formálně podřídil říšskému soudu, ale výkupné si ponechal. Třetí záští, proti městu Kolín, bylo ukončeno smírnou smlouvou roku 1517; Berlichingen už od něj získal odhadem 4 000 zlatých výkupného a uznal nadřazenost říšského soudu.

Výsledek

Götzova série záští reprezentuje vrchol a zároveň labutí píseň klasického rytířského válečnictví v Říši. Po roce 1517 se říšský systém uzemnil — Norimberk a další velká města získala faktickou podporu císařských orgánů a soukromá záští byla stále tvrději potlačována. Götz sice dále sloužil jako hejtman v selské válce 1525 (na straně povstalců, byť nedobrovolně), v turecké válce 1542 a v osmé italské válce 1543, ale jeho éra rytířské svépomoci definitivně skončila s reformními zákony Karla V. Jeho memoáry, dochované v rukopisu z poslední čtvrtiny 16. století, ovlivnily i pozdější literární zpracování (Goetheho drama z roku 1773).

Primární prameny

Stěžejním pramenem je vlastní Götzova autobiografie Lebens-Beschreibung Herrn Götzens von Berlichingen (sepsána kolem roku 1567 z pamětí, dochována v rukopise jagsthausenského archivu, prvotisk vydal Wolfgang Gotthelf Pistorius v Norimberku 1731). Zachycuje detailně norimberské záští 1512–1514, bamberský konflikt i landshutské obléhání 1504, kde přišel o ruku.

Listinné podklady k císařské klatbě a smírným smlouvám obsahují Reichstagsakten Mittlere Reihe (jednání kolínského sněmu 1512 a augšpurského 1518); listy Albrechta Braniborského a Sickingenovy ochranné dopisy jsou v Archivum Selectum mohučské kapituly.

Účast českých žoldnéřů

Götzova záští se odehrávala v jihoněmeckém prostoru, který byl tradičně prostoupen českými a moravskými žoldnéřskými oddíly. Berlichingenova protéza vznikla rok po skončení landshutské dědické války, jejímž vleklým bavorským bojištěm prošla i řada českých rotmistrů — kontinuita kondotiérského prostředí byla v této oblasti přímá a doložená. Sám Götz sloužil v první polovině 16. století v Pasově a v bavorských oddílech, kde se podle pramenů opakovaně potkával s českými hejtmany navazujícími na bocklerskou éru z období bavorské války a válek 70. a 80. let. Mezi jeho příležitostné spolubojovníky patřili veteráni jihoněmecké městské války, kteří v 90. letech 15. století sloužili u Wittelsbachů. Tyto vazby ukazují, že česká žoldnéřská tradice nepřetržitě fungovala v jihoněmeckém prostoru až do reformačního rozhraní 20. let 16. století — Berlichingenův svět byl jejich přirozeným pracovním prostorem.

Použitá literatura: