Bitva na Krbavském poli (1493)

Bitva na Krbavském poli, svedená 9. září 1493 v Lice (dnešní Chorvatsko), byla zničující porážkou chorvatské bánské armády vedené bánem Emerikem Derenčínem proti osmanským akindžiům pod velením bosenského sandžak-bega Hadima Jakuba Paši. Bitva je v chorvatské tradici nazývána „pohromou chorvatského království“.

Předehra

Po pádu Bosny roku 1463 se chorvatské země ocitly na frontové linii osmanských nájezdů. Akindžijové, lehká nepravidelná jízda placená výhradně z kořisti, vyplenili během léta 1493 Krajinu, jihozápadní Štýrsko a Korutany. Při návratu z plenící výpravy s rozsáhlou kořistí a zástupem zajatců se vraceli přes chorvatské území. Bán Emerik Derenčín svolal chorvatskou šlechtu, aby Osmanům zatarasil cestu.

Chorvatské vojsko čítalo přibližně 8 000 mužů, převážně těžké rytířské jízdy, doplněné pěchotou. Osmanských akindžiů bylo srovnatelně, podle některých odhadů až 8 000 až 10 000. Hadim Jakub Paša nabídl bánovi volný průchod výměnou za část kořisti, ale Derenčín návrh odmítl a trval na otevřené bitvě.

O bitvě máme řadu pramenů z první ruky. Nejstarší dochovanou zprávu představuje glagolský zápis kněze Martince z Grobnické farnosti v Novljanském druhém breviáři (Novljanski II. brevijar), psaný krátce po události, který popisuje, jak „naval na jazik hr'vatski“ Turci a jak „tagda nače cviliti rod' hr'vatski“ — tehdy počal kvíleti rod chorvatský. Druhým klíčovým pramenem je list ninského biskupa Juraje Divniće papeži Alexandru VI. ze 27. září 1493 a paralelní zpráva papežského legáta Antonia Fabreguese ze Senje ze 13. září 1493. Český cestovatel Jan Hasištejnský z Lobkovic zaznamenal zprávu o bitvě ve svém itineráři pod 23. zářím 1493. Z osmanské strany podává líčení Hoca Sadeddin Efendi ve svém díle Tac üt-tevarih (Koruna kronik).

Průběh

Derenčín odmítl radu starších velitelů, mimo jiné knížete Bernardina Frankopana, kteří doporučovali zaútočit na Osmany při přechodu horských průsmyků. Místo toho zvolil střet na otevřené pláni Krbavského pole, čímž vyhrál akindžijům výhodný terén pro manévr lehké jízdy. Hadim Jakub Paša rozdělil svou jízdu na tři části — centrum a dva boční obchvatné oddíly skryté v záloze.

Když chorvatská těžká jízda zaútočila do středu, akindžijové předstíraně ustoupili a vlákali rytíře hluboko do svého šiku. Skryté oddíly poté zaútočily na chorvatská křídla a zezadu, čímž vojsko obklíčily. Bitva se zvrhla v jednostranný masakr. Z vůdců padli knížata Ivan Frankopan Cetinski, Mihovil Frankopan, Petar Zrinski, Juraj Vlatković a Mikuláš z Bužimu. Bán Derenčín a jeho syn byli zajati. Bernardin Frankopan z bojiště uprchl. Sadeddin Efendi uvádí, že Hadim Jakub Paša po bitvě nechal zajaté křesťanské bojovníky pobít, šlechtu si však ponechal pro výkupné. Z chorvatské strany podle moderních odhadů padlo nebo bylo zajato 10 000 až 13 000 mužů, osmanské ztráty činily přibližně 1 000.

Výsledek

Pohroma na Krbavském poli zlomila vojenskou sílu chorvatské šlechty. Zničení rytířské třídy uvolnilo cestu osmanským nájezdům do Chorvatska, Kraňska a Štýrska v následujících desetiletích. Při tažení a bezprostředně po něm bylo vypleněno modrušské opatství a desítky kostelů v Záhoří. Postupně padla většina středověkého chorvatského území, takže Chorvati po roce 1526 začali nazývat zbytek svých zemí „reliquiae reliquiarum olim inclyti regni Croatiae“ — pozůstatky pozůstatků kdysi slavného chorvatského království.

Krbavská porážka výrazně proměnila osídlení i správu chorvatských zemí. Ozbrojený lid se z Liky a Krbavy stahoval na severozápad k uherskému Záhoří a do oblasti Kraňska, kde Habsburkové od počátku 16. století budovali Vojenskou hranici (Militärgrenze). Z jihu naopak postupně přicházeli vlaští pastevci a srbští uskoci, kteří původní chorvatské obyvatelstvo nahrazovali. Pozdně středověké chorvatské stavovské zřízení s typickou velmožskou jízdou Frankopanů, Zrinských a Karlovićů již bitva u Krbavy definitivně neumožnila obnovit.

Účast českých žoldnéřů

Přímá účast českých žoldnéřů v bitvě není písemně doložena — chorvatská bánská armáda se opírala především o místní šlechtické kontingenty a jejich družiny. Čeští a moravští žoldnéři však v té době sloužili v jagellonské uherské armádě Vladislava II. Jagellonského a v posádkách jižní obranné linie podél Sávy. Po krbavské pohromě rostla v jagellonském soustátí poptávka po profesionálních žoldnéřích z Čech, kteří doplňovali stálé pohraniční posádky a černé roty Hunyadiho dědictví.

Doloženým českým ohlasem bitvy je již zmíněný cestopis Jana Hasištejnského z Lobkovic, který v září 1493 procházel Senjem na cestě do Svaté země a zaznamenal zprávu o porážce krátce po události. Jeho zpráva patří k nejranějším českým svědectvím o střetu a dokládá, že Krbavská bitva měla rezonanci i v českém kulturním prostoru, kde panovník Vladislav II. Jagellonský musel okamžitě reagovat posílením jižních posádek.

Použitá literatura: