Tatarský vpád a bitva u Kleckého (5. srpna 1506)

Bitva u Kleckého (pol. bitwa pod Kleckiem, bělor. bitva pad Kleckam) byla rozhodujícím střetem mezi litevsko-polským vojskem pod velením knížete Michaela Lvoviče Glinského a krymsko-tatarskými oddíly bratří Bitiho a Burnaše Geraje, synů krymského chána Mengliho I. Geraje. K bitvě došlo 5. srpna 1506 u městečka Klecka v dnešním Bělorusku a stala se klíčovou epizodou Glinského kariéry — drtivé vítězství upevnilo jeho postavení nejmocnějšího muže Litvy v posledních měsících vlády velkoknížete Alexandra Jagellonského.

Předehra

V létě roku 1506 podnikl krymský chanát mohutný kořistný vpád na území Litevského velkoknížectví. Tatarské oddíly v síle odhadem 20 000 mužů přešly Dněpr a začaly plenit jihovýchodní pohraničí; jejich jádro směřovalo k Lidě, Slucku a Novogrodku. Velkokníže Alexandr Jagellonský byl v té době těžce nemocný a pobýval ve Vilně, kde připravoval sněm; obranou země pověřil maršálka dvora Michaela Glinského, který se právě vrátil z lázní v Brně a měl pověst nejschopnějšího vojevůdce litevské služby.

Průběh

Glinski shromáždil vojsko o síle přibližně 7 000 jezdců — jádro tvořila litevská šlechta, knížecí družiny a najaté oddíly z polských a moravských zemí. K vojsku se připojili i bratři Glinského Vasilij a Ivan, příslušníci přední polské šlechty a zkušení bojovníci z volyňských knížectví. Glinski postupoval rychle proti tatarským oddílům, které byly v té době rozptýlené po pohraničí ve čtyřech proudech kořistění. K rozhodující bitvě došlo 5. srpna 1506 v ranních hodinách na pravém břehu řeky Lan u Klecka. Glinski rozdělil vojsko na dva sbory: hlavní sbor velel osobně, druhý svěřil rytíři Andřeji z Drozdova.

Tataři vedení bratry Bitim a Burnašem Geraji se opřeli o tradiční taktiku rychlých výpadů a předstíraných ústupů, ale Glinski včas přesunul své dělostřelectvo a střelce na příhodné vyvýšení nad řekou. Po několikahodinové dělostřelecké přípravě a kontaktním boji u brodu se tatarské řady zhroutily; část oddílů byla zatlačena do bažin u řeky Laně, kde se utopila. Bitva trvala asi šest hodin a skončila úplnou porážkou tatarského vojska. Padlo přes 3 000 Tatarů, mnohem víc se jich utopilo nebo zemřelo na útěku; Glinski osvobodil přibližně 40 000 litevských a běloruských zajatců, kteří měli být odvedeni do otroctví.

Výsledek

Vítězství u Kleckého bylo nejvýznamnějším litevským úspěchem proti krymským Tatarům první poloviny 16. století a krátkodobě zastavilo jejich vpády na sever. Pro Glinského znamenalo vrchol kariéry: po bitvě se stal nesporným hrdinou království, ale také cílem intenzivních útoků protivníků v čele s Janem Zaberezinským. Velkokníže Alexandr zemřel 19. srpna 1506, pouhé dva týdny po bitvě, a na trůn nastoupil jeho bratr Zikmund I. Starý, který Glinskému z politických důvodů odepřel úřad vrchního maršálka. Spor mezi Glinským a novým velkoknížetem se tak stal přímou příčinou vzpoury, která vypukla už v roce 1507.

Primární prameny / Pohled starších kronik

Nejpodrobnějším narativním pramenem o bitvě je Kronika polska, litewska, żmodzka i wszystkiej Rusi Macieje Stryjkowského (Königsberg 1582, kn. XXIII). Stryjkowski líčí Glinského příchod z Brna, mobilizaci litevské hotovosti, rozdělení vojska na pravém břehu Lanu i šestihodinový boj s rozprášením Tatarů do bažin. Litevsko-běloruský pohled doplňuje Bychowiecova kronika (Kronika Bychowca, vyd. v PSRL sv. 32), která uvádí 40 000 osvobozených zajatců a klade Glinského vítězství do souvislosti s jeho pozdější vzpourou.

Polskou perspektivu přináší De origine et rebus gestis Polonorum Marcina Kromera (lib. XXX), který staví Glinského do role obránce Litvy a předestírá tragický paradox jeho pozdějšího přechodu do moskevské služby. Kratší, ale dobový zápis o bitvě se nachází i v Kronice polské Marcina Bielského (Kraków 1551, kn. IV).

Účast českých žoldnéřů

Přímá účast českých a moravských žoldnéřů u Kleckého je pravděpodobně okrajová. Glinski sám pobýval před vpádem v Brně a měl rozsáhlé kontakty na moravskou a slezskou šlechtu — v jeho doprovodu se uvádějí osobní strážci a několik dvořanů, kteří mohli pocházet z tohoto prostředí. Hlavní bojový kontingent však tvořila litevská a ruténská šlechta s tatarskou pomocnou jízdou, takže česká stopa v bitvě je spíše stopou jednotlivců než organizovaných polních oddílů. Glinského pozdější vzpoura roku 1507–1508 a jeho přechod do moskevské služby měly na české kondotiérské prostředí mnohem hmatatelnější dopad — řada veteránů Kleckého boje pak sloužila proti Litvě a Polsku v moskevském žoldu.

Použitá literatura: