Bitva u Moháče (1526)

Bitva u Moháče svedená 29. srpna 1526 mezi uherskou armádou krále Ludvíka Jagellonského a osmanským vojskem sultána Sulejmana Nádherného patří k nejvýznamnějším střetnutím evropských a osmanských dějin. Drtivá osmanská porážka uherské armády, smrt mladého krále a následné rozdělení Uher zahájily dvě století osmanské nadvlády ve velké části Karpatské kotliny.

Předehra

Po pádu Bělehradu roku 1521 ležela jižní hranice Uher otevřená. Sulejman Nádherný zahájil tažení na jaře 1526 v čele armády, jejíž velikost se v moderních odhadech pohybuje mezi 50 000 a 100 000 muži se silným dělostřelectvem o 160 až 300 dělech. Uherský král Ludvík Jagellonský — současně český král — měl zoufalý problém s mobilizací. Zemský sněm dlouho odkládal vyhlášení hotovosti, šlechta váhala s výpravou, sliby pomoci od Čechů, Habsburků i polského dvora se zpožďovaly nebo zůstaly nesplněny.

Politickou situaci dokumentují podrobně listy papežského nuncia Antonia Giovanniho da Burgio, datované z Budína od podzimu 1525 do srpna 1526. Burgio v nich vykresluje katastrofickou finanční situaci dvora — Ludvík nemá prostředky ani na výplatu stálých posádek, palatin Štěpán Bátory čelí stavovské opozici a arcibiskup-vrchní velitel Pavel Tomori opakovaně žádá o žold pro jižní pohraniční roty. Ze sultánovy strany máme dochovaný Sulejmanův polní deník (turecky Sefer-i Hümâyûn ruznâmesi) z let 1521, 1526, 1529 a 1532, který vede zápisy denních pochodů, kde 29. srpna stojí strohá poznámka o vítězství „nad bezvěrci“.

Když Sulejman překročil Drávu a postupoval k Dunaji, soustředila se uherská armáda u Moháče. Čítala přibližně 25 000 až 30 000 mužů s 85 děly. Vrchním velitelem byl arcibiskup kalocký Pavel Tomori spolu s Jurajem Zápolským. Sedmihradský kontingent vojvody Jana Zápolského a chorvatská vojska Krištofa Frankopana k armádě nestihly dorazit — Zápolský dle pramenů stál okolo 23. srpna v Segedinu, asi 200 km od bojiště.

Průběh

Bitva začala odpoledne 29. srpna 1526 útokem uherské pravé jízdy proti osmanské rumelské jízdě, který zpočátku slavil úspěch. Postupující uherští rytíři vlákali sebe i další uherské oddíly hluboko mezi osmanské linie, kde narazili na hlavní těleso janičářské pěchoty a osmanského dělostřelectva, jehož baterie byly připoutány řetězy do souvislé linie. Soustředěná střelba osmanských děl a hákovnic rozprášila uherský útok. Velkovezír Ibrahim Paša provedl podle Kemalpaşazâdeho ústup centra v řízeném oblouku, čímž vytvořil tvar půlměsíce, do něhož uherská těžká jízda zajela přímo pod palbu janičářských mušket.

Souběžně osmanská křídla obkroužila uherskou armádu z obou stran. Během necelých dvou hodin bylo uherské vojsko zničeno. Jediným souvislým očitým svědectvím křesťanské strany je dílo uherského královského kancléře Stjepana Brodariće De conflictu Hungarorum cum Solymano Turcarum imperatore ad Mohach historia verissima, sepsané v Krakově roku 1527 jako zpráva pro polského krále Zikmunda I. Brodarić sám bitvu přežil a podle jeho výpočtu padlo přibližně 14 000 vojáků a 4 000 jezdců, mimo jiné arcibiskup ostřihomský László Szalkai, arcibiskup kalocký Pavel Tomori a pět dalších biskupů (mezi nimi pětikostelský Ferenc Csaholy a vrátský Ferenc Perényi). Do osmanského zajetí byly v následujících dnech popraveny přibližně dva tisíce zajatců.

Král Ludvík Jagellonský během útěku z bojiště utonul v rozvodněném potoce Csele u Moháče. Brodarić dosvědčuje, že padl pozadu z koně při překonávání strmého břehu, váha brnění mu znemožnila vstát ze zatopeného koryta. Bylo mu 20 let. Tělo bylo nalezeno až v říjnu a slavnostně pochováno ve Stoličném Bělehradě (Székesfehérvár).

Výsledek

Smrt Ludvíka Jagellonského bez dědice ukončila vládu Jagellonců v Uhrách a v Čechách. Český a uherský trůn po něm po komplikovaných jednáních získal Ferdinand I. Habsburský, manžel Ludvíkovy sestry Anny. V Uhrách však proti Ferdinandovi vystoupil Jan Zápolský, což vedlo k občanské válce a postupnému trojímu rozdělení Uher na královskou (habsburskou) část, osmanský pašalík a sedmihradské knížectví. Toto uspořádání trvalo až do konce 17. století.

Maďarská i evropská historiografie diskutuje, do jaké míry byla porážka u Moháče nevyhnutelná. Géza Perjés ve své monografii The Fall of the Medieval Kingdom of Hungary: Mohács 1526 – Buda 1541 (1989) argumentuje, že Sulejmanovým strategickým cílem nebylo dobytí Uher, nýbrž vasalizace, a že Tomoriho rozhodnutí přijmout polní bitvu na otevřené pláni místo ústupu k opevněnému městu Budín bylo strategickou chybou, která ovšem vyplývala z tlaku stavovských předáků. Pál Fodor a Gábor Ágoston naopak poukazují, že vojenská asymetrie byla v roce 1526 již natolik výrazná, že žádná uherská polní bitva nemohla přinést jiný výsledek.

Účast českých žoldnéřů

V uherské armádě u Moháče sloužily české a moravské žoldnéřské oddíly, jejichž součtové stavy se v pramenech udávají kolem několika set až tisíce mužů — pěchota s palnými zbraněmi a kušemi. Hlavní český kontingent vedený Jindřichem z Plavna ovšem k bitvě nestihl dorazit; čeští páni a moravští stavové vyhlásili hotovost příliš pozdě a královské svolávací listy přišly do Čech jen několik týdnů před střetnutím.

Mezi padlými u Moháče byli šlechtici z českých zemí v družině krále Ludvíka. Brodarić sám — přímý účastník a později autor jediné dochované očité zprávy o bitvě — přežil díky tomu, že jako kancléř opustil bojiště v doprovodu krále a nevracel se do polního ležení. Pohroma u Moháče vedla k tomu, že čeští žoldnéři následně tvořili podstatnou součást habsburských posádek na nově vzniklé uherské vojenské hranici proti Osmanům. Český sněm poskytoval Ferdinandovi I. od roku 1527 každoroční tzv. turecký peníz (contributio in Turcam) na žold těchto žoldnéřů.

Použitá literatura: