Bitva u Varny (1444)

Bitva u Varny se odehrála 10. listopadu 1444 u stejnojmenného města na pobřeží Černého moře v dnešním Bulharsku. Křesťanské vojsko uherského a polského krále Vladislava I. (Vladislava III. Jagellonského) a sedmihradského vojevůdce Jánose Hunyadiho zde utrpělo zdrcující porážku od osmanské armády sultána Murada II. V bitvě padl i král Vladislav.

Předehra

Po úspěších Dlouhého tažení a uzavření segedínského míru z léta 1444 přesvědčili papežský legát kardinál Giuliano Cesarini, benátská diplomacie a další zastánci křížové výpravy uherského krále Vladislava I., aby mír porušil a vytáhl proti Osmanům znovu. Cesarini argumentoval, že přísaha daná „nevěřícím“ není teologicky závazná. Plán počítal s blokádou úžin spojeným benátsko-papežským loďstvem, jež mělo zabránit přesunu hlavní osmanské armády z Anatolie do Evropy. Z Uher vytáhlo vojsko v září 1444.

Selhání blokády a setkání armád

Křesťanské vojsko v počtu zhruba 16 až 20 tisíc mužů postoupilo přes Vidin a Nikopolis k černomořskému pobřeží; cestou se k němu připojilo asi 4 000 valašských jezdců pod synem vojvody Vlada II. Drákuly Mirceou. Plánované sevření osmanské armády však selhalo – Murad II. převedl mezi 16. a 20. říjnem 1444 hlavní síly z Anatolie přes Bospor, podle dobových pramenů s pomocí janovských a benátských lodí, které přijaly úplatek 1 dukát za každého převezeného vojáka. U Varny tak Vladislav narazil na osmanské vojsko odhadované na 50 až 60 tisíc mužů.

Sestava křesťanské armády

Vojsko se rozvinulo do oblouku čelem k Osmanům. Střed tvořily dvě korouhve s celkem 3 500 muži královské tělesné stráže a najatých královských žoldnéřů; za nimi stála valašská jízda jako záloha. Pravé křídlo (asi 6 500 mužů v pěti korouhvích) vedl varadínský biskup Jan de Dominis; jednotlivými prapory veleli kardinál Cesarini v čele německých žoldnéřů, biskup egerský Šimon Rozgonyi a chorvatský bán Franko Talovac. Levé křídlo (asi 5 000 mužů) tvořili Sedmihraďané, Bulhaři a uherští magnáti pod velením Michala Szilágyiho. V týlu stála vozová hradba s 300 až 600 českými a ruskými (rusínskými) žoldnéři pod hejtmanem Janem Čejkou (Ceyka), v každém voze 7 – 10 mužů s puškami a houfnicemi.

Průběh bitvy

Sultán Murad II. řídil bitvu z náspu uprostřed osmanského středu; po stranách veleli Şehabeddin Paša a beg Karaca, anatolské oddíly měl pod sebou kromě jiných i čtrnáctiletý Mehmed (budoucí dobyvatel Konstantinopole). Anatolské sipáhy útokem rozbily na Hunyadiho pravém křídle německé žoldnéře a v marastu u jezera Varna padl kardinál Cesarini i biskup Rozgonyi a Jan de Dominis. Hunyadi následně protiútokem zatlačil osmanské levé křídlo a beg Karaca padl. Mladý král Vladislav se však v rozhodující chvíli pokusil o osobní útok na sultánovu gardu janičářů s pouhými 500 polsko-uherskými jezdci; podle osmanských zpráv ho srazil z koně janičár Kodja Hazar a setnul mu hlavu, kterou pak Murad nechal vystavit. Smrt panovníka rozvrátila křesťanské linie. Hunyadi se s částí oddílů probil z bojiště. Vozová hradba a její obránci kladli odpor, ale byli pobiti.

Padlí magnáti

Křesťanská strana ztratila v bitvě podle dobových odhadů přes 15 000 mužů. Mezi padlými byli kromě krále Vladislava I. kardinál Giuliano Cesarini (jeho tělo nebylo nalezeno), Stephen III. Báthory, biskup Šimon Rozgonyi, biskup Jan de Dominis a další uherští a polští velmoži. Na osmanské straně padli mimo jiné beg Karaca; ztráty Osmanů byly těžké, ale výrazně menší než křesťanské.

Pramenné podání bitvy

Hlavní vyprávění o bitvě podávají Filippo Buonaccorsi (Callimachus) v díle Historia de rege Vladislao seu clade Varnensi (rkp. konec 15. století, tisk 1519), Jan Długosz v Annales seu cronicae incliti Regni Poloniae a Antonio Bonfini v Rerum Hungaricarum decades; osmanskou perspektivu přinesly anonymní turecké kroniky tzv. Gazavat Sultan Murad. Aeneas Silvius Piccolomini s bitvou pracoval ve svých listech a v díle De Europa. Kvůli rozporům mezi prameny zůstává Vladislavova smrt (zda padl v boji nebo byl zajat a popraven později) dodnes předmětem diskusí.

Výsledek

Porážka u Varny ukončila velký pokus zatlačit Osmany z Balkánu zpět do Asie a otevřela jim cestu k dalšímu rozšiřování v jihovýchodní Evropě. Uhry zůstaly bez krále a moc fakticky převzala šlechtická rada s Hunyadim, který byl roku 1446 zvolen zemským správcem (gubernátorem) jménem nezletilého Ladislava Pohrobka. Křížová myšlenka proti Osmanům přesto pokračovala až do druhé bitvy na Kosově poli roku 1448. O devět let později padla Konstantinopol.

Účast českých žoldnéřů

Vladislavova armáda zahrnovala vedle uherských, polských a valašských oddílů také najaté české a moravské žoldnéře, kteří se osvědčili již během Dlouhého tažení. Bojovali v pěším šiku krytém pavézami a bojovými vozy a tvořili obranu vozové hradby v týlu sestavy pod hejtmanem Janem Čejkou. Vůz byl posádkou 7 – 10 mužů, vyzbrojených ručnicemi, kušemi a houfnicemi. Po smrti krále utrpěla i jejich část vojska těžké ztráty; dobové prameny uvádějí, že obránci vozové hradby byli téměř bez výjimky pobiti. Přeživší se s Hunyadim probili zpět do Uher.

Použitá literatura: