Bocklerská válka (1467–1469)

Bocklerská válka (Böcklerkrieg) byl konflikt mezi rytířským spolkem jednorožce – tzv. Böcklerbund – a mladým bavorsko-mnichovským vévodou Albrechtem IV. Spolek byl založen 30. srpna 1466 na turnaji v Řezně 41 bavorskými rytíři, kteří se odlišovali znakem jednorohého kozlíka (Bock) zavěšeným na řetězu kolem krku – odtud lidové označení bocklerové. Konflikt měl výrazný česko-bavorský přesah, neboť řada bocklerů pocházela z rodů usazených na česko-bavorském pomezí a v jejich oddílech sloužili čeští žoldnéři.

Předehra

Po smrti vévody Albrechta III. v roce 1460 a po krátké regentské vládě se v Bavorsku-Mnichově prosazoval mladý vévoda Albrecht IV. Jeho politika centralizace zemské moci a omezování staré rytířské svobody, zejména výsadního práva záští a vlastních turnajů, narážela na odpor části bavorské šlechty. Bezprostřední záminkou pro vznik spolku byl spor o kontrolu nad statky Bavorského lesa a regenstaufského fojtství. K prvním a nejvýraznějším členům patřili Hans z Degenbergu jako mluvčí spolku, dále Johann Staufer z Ernfelsu, Niclas z Abensbergu a Sebastian Pflug z Rabensteinu. Dočasně k bocklerům přistoupil i vévodův mladší bratr Kryštof Silný, což Albrechta IV. přivedlo k rozhodnutí postavit se spolku ozbrojeně.

Spolek hledal podporu u sousedů: u císaře Friedricha III., u sousedního vévody bavorsko-landshutského Ludvíka IX. Bohatého a u českých pánů ze Šumavy a Plzeňska. Císař Friedrich III. však nakonec stál v této věci na straně mnichovské knížecí moci a 28. října 1467 na řezenském říšském sněmu formálně rozpustil spolek císařským reskriptem. Bockleři jeho rozhodnutí neuznali a přešli do otevřené opozice.

Průběh

Otevřené boje měly povahu drobné záštní války: vzájemné nájezdy, vypalování vsí, zajímání kupců a menší obléhání hradů a tvrzí v pohraničním pásu mezi Šumavou a dolním Bavorskem. Bocklerové se opírali o síť opevněných sídel – zejména o degenberská panství v Bavorském lese – a o podporu sousedních pánů z Čech. Vévoda Albrecht IV. odpovídal nasazením vlastního dvorského žoldnéřského vojska, zemských oddílů i dělostřelectva, jež se ukázalo jako rozhodující prostředek proti starým hradním fortifikacím.

Hlavní vojenské tažení proběhlo mezi listopadem 1468 a lednem 1469. Albrechtova armáda – posílená o oddíly landshutského vévody Ludvíka IX. Bohatého – během několika týdnů dobyla klíčové bocklerské pevnosti: hrady Falkenfels, Kollnburg, Saldenburg a klášter Rinchnach. Začátkem ledna 1469 byly všechny degenberské državy obsazeny a bocklerský odpor v dolním Bavorsku se zlomil. Hans z Degenbergu, hlavní mluvčí spolku, byl nucen kapitulovat a přijmout vévodovy podmínky.

Výsledek

Spolek jednorožce byl počátkem roku 1469 fakticky rozpuštěn a jeho členové byli nuceni se podrobit vévodské autoritě. Albrecht IV. využil výsledku k dalšímu posílení zemské vlády a k omezení rytířské soudní imunity. Pro českou šlechtu v pohraničí znamenal výsledek konec snadných možností výnosné žoldnéřské služby a záští na bavorské straně. Tradice jednorožského hesla se však nepřerušila: o dvacet let později, v letech 1489–1493, část stejných rodů vystoupila znovu jako Löwlerbund proti Albrechtovi IV. a definitivně padla mnichovským mírem 10. dubna 1493.

Účast českých žoldnéřů

V bocklerských řadách sloužili čeští páni a žoldnéři z rodů usazených na česko-bavorském pomezí, mezi nimi příslušníci pánů z Ronšperka, z Janovic na Rýzmberku, z Gutštejna a dalších. Někteří z nich už předtím sloužili ve velkých žoldnéřských oddílech vévody Ludvíka IX. Bohatého během bavorské války 1459–1463 a v bocklerské válce navázali na své staré vazby v Bavorsku, byť tentokrát na opačné straně, než stál jejich předchozí zaměstnavatel.

Účast Čechů v tomto konfliktu měla typicky drobnou, partyzánskou povahu odpovídající celkovému charakteru bocklerské války: malé jízdní oddíly v síle desítek mužů, přepady transportů a nájezdy přes šumavské průsmyky kolem Železné Rudy a Furthu im Wald. Skutečnost, že se Albrechtovo dělostřelectvo ukázalo rozhodujícím prostředkem proti hradům bocklerů, znamenala pro českou účast novou zkušenost: tradiční drobné záští už nestačilo čelit modernizovanému polnímu vojsku knížete. Po skončení války se část velitelů přesunula do jiných říšských konfliktů, mimo jiné do služeb pasovského biskupa, do záští Břeňka z Ronšperka 1475–1476 a později do landshutské dědické války.

Použitá literatura: