Boje o uherský trůn (1440 – 1442)

Občanská válka v Uherském království v letech 1440 až 1442 byla sporem dvou pretendentů uherské koruny – polského krále Vladislava III. Jagellonského a nedospělého Ladislava Pohrobka, syna zesnulého krále Albrechta II. Habsburského. Konflikt rozdělil zemskou šlechtu i města a vtáhl do uherských záležitostí Polsko, Habsburky a české i moravské žoldnéřské oddíly.

Předehra

Král Albrecht II. Habsburský zemřel 27. října 1439 ve Vídeňském Novém Městě po návratu z neúspěšného protiosmanského tažení v jižních Uhrách. Jeho manželka Alžběta Lucemburská byla v té době těhotná a 22. února 1440 ve Vídni porodila syna Ladislava, později zvaného Pohrobek. Část uherských stavů však odmítla čekat na nezletilého panovníka a v obavě z osmanské hrozby nabídla korunu polskému králi Vladislavovi III. Jagellonskému, který přijal volbu 8. března 1440 v Krakově.

Krádež koruny a dvojí korunovace

Alžbětina dvorní dáma Helena Kottannerová v noci z 20. na 21. února 1440 vynesla z koruního pokladu na hradě Visegrádu svatoštěpánskou korunu. Alžběta ji 15. května 1440 použila ke korunovaci tříměsíčního Ladislava ve Stoličném Bělehradě (Székesfehérvár); obřad provedl ostřihomský arcibiskup Dionýs Szécsi. Vladislav III. byl korunován ve stejném městě 17. července 1440, ale bez svatoštěpánské koruny – byla použita zlatá relikviářová koruna sejmutá z hrobu sv. Štěpána. Obě strany tak měly korunovaného panovníka a kompromis nebyl možný.

Strany konfliktu

Vladislava podporovala většina magnátů včetně Mikuláše Iločského (Újlakiho), Jánose Hunyadiho, palatina Lőrince Hédervári, krále Bosny a velké části jižních a centrálních Uher. Alžbětu hájili především Oldřich II. Celjský (Cilli) s rozsáhlou držbou v Rakousku, Korutanech a Slavonii, dále Habsburk Fridrich III. (jako Ladislavův poručník), Jan Jiskra z Brandýsa v Horních Uhrách a větší část severních a západních Uher i řada měst. Politickou váhu měla také neutralita Bratislavy a opora Habsburků v podobě hradu Pressburku (Bratislavského hradu) v rukou Alžbětiných lidí.

Vojenské operace

Konflikt měl podobu obléhání měst, výpadů a místních srážek; klíčovou roli hrálo dobytí Bratislavy, Trnavy a sporů o hornická města ve středním Slovensku. Vladislavovy oddíly v létě 1440 oblehly Bělehrad (Stoličný Bělehrad) a v prosinci téhož roku Hunyadi neúspěšně zaútočil na Győr. Rozhodující bitvu Vladislavova strana získala 10. září 1440 u Bátaszéku, kde Hunyadi a Mikuláš Iločský porazili magnáta Ladislava Garaie a další stoupence Pohrobka. Tento úspěch fakticky ukončil jižní frontu občanské války; Hunyadi byl odměněn jmenováním vojvodou sedmihradským a hrabětem Sékelyů.

Oldřich Celjský se v roce 1440 pokusil uniknout do Bratislavy, byl však zadržen a uvězněn; v lednu 1441 se výměnou za propuštění zavázal věrností Vladislavovi. Severní fronta v Horních Uhrách zůstala v rukou Jana Jiskry, který upevnil své pozice mezi Trenčínem a Košicemi a několika lokálních střetnutích odrazil Hunyadiho oddíly. Smrt Alžběty Lucemburské v Rábu (Győru) 19. prosince 1442 odebrala straně Pohrobkově hlavní politickou oporu; podle dobových pověstí byla královna otrávena.

Mírové urovnání

Po Alžbětině smrti zprostředkoval papežský legát kardinál Giuliano Cesarini ve dnech kolem prosince 1442 v Rábu příměří, které uznalo Vladislava III. uherským králem; Ladislav Pohrobek si ponechal nárok do dospělosti. Definitivní ratifikace ze strany císaře Fridricha III. přišla až v květnu 1444 pod tlakem papeže Evžena IV. Vladislav se pak naplno obrátil proti Osmanům, což vyústilo v Dlouhé tažení a v bitvu u Varny v listopadu 1444. Alžbětina část území v Horních Uhrách zůstala fakticky pod správou Jana Jiskry z Brandýsa, který se k mírové smlouvě fakticky nepřipojil a pokračoval v autonomním režimu dál.

Účast českých žoldnéřů

Alžběta Lucemburská najala k obraně nároků svého syna českého šlechtice Jana Jiskru z Brandýsa, který do Uher přivedl oddíly složené z českých a moravských veteránů husitských válek. Jiskrovi vojáci obsadili hornouherská hornická města – Kremnici, Banskou Štiavnici, Banskou Bystrici – a hradní soustavu od Trenčína po Košice; stali se hlavní vojenskou silou alžbětinské strany. Mezi jeho hejtmany jsou v korespondenci doloženi Petr Aksamit z Kosova, Jan Talafús z Ostrova, Jan Čapek ze Sán a Martin Brcál z Dobré. Na opačné straně, ve vojscích Vladislava III. a Hunyadiho, jsou rovněž doloženi jednotliví čeští a moravští žoldnéři, byť v podstatně menším počtu.

Použitá literatura: