Boršengrýnská záští (1450–1454)

Boršengrýnská záští (něm. Borschengrüner Fehde) je souhrnné označení pro řadu pohraničních ozbrojených sporů mezi rody Gutštejnů, pány z Plavna (něm. von Plauen), městem Cheb a dalšími držiteli západočeských a hornofalckých panství v letech 1450–1454. Jádrem sporu byly spory o hranice panství a o loupeživou činnost na chebsko-bavorském pomezí, jež bylo pro obchodní cesty mezi Norimberkem, Chebem a vnitřními Čechami klíčovou tepnou. Konflikt vyvrcholil v srpnu 1452 chebskou polní akcí proti hradu Boršengrýn (něm. Borschengrün) a jeho dělostřeleckým rozbořením, podle něhož dostalo celé záští své jméno.

Geografický a politický kontext

Hrad Boršengrýn ležel na pomezí chebského a kynžvartského panství (dnes katastr Dolního Žandova). V první polovině 15. století se jeho držba několikrát měnila — v letech 1426–1437 jej držel Mikuláš Fras, později rytíř Valdenroder a před rokem 1450 Bedřich z Failče. Sousední panství Kynžvart spravoval od přelomu čtyřicátých a padesátých let mocný durynsko-saský magnát Heinrich II. z Plavna (Heinrich II. von Plauen), nejvyšší míšeňský purkrabí, jenž v západních Čechách udržoval rozsáhlé državy. Druhým hlavním aktérem západočeského pomezí byl rod Gutštejnů, držitelů hornofalckých a chebských statků. Cheb sám fungoval jako říšské zástavní město, jež se houževnatě bránilo územním nárokům okolních pánů.

Předehra a počátek záští

Bezvládí v Českém království po smrti Albrechta II. (1439) a oslabení královské moci vedlo na západočeském pomezí k vlně pohraničních záští — místních válek vedených podle říšského zvykového práva o pohledávky a hranice. V letech 1450–1451 se rozhořely spory mezi Heinrichem II. z Plavna a Chebem o sporné úseky kynžvartského panství a o ochranu kupců na cestě z Norimberku do Chebu. Souběžně vedli členové rozvětveného rodu Gutštejnů (zejména Mikuláš Junior z Gutštejna) řadu sporů s drobnými chebskými a hornofalckými vlastníky o porušování svobod tržních cest. Tyto dílčí spory se postupně překrývaly a vytvořily souvislé ozbrojené prostředí, v němž se z Boršengrýnu stal jeden z lupičských opěrných bodů.

Obsazení Boršengrýnu (1452)

Roku 1452 obsadil Heinrich II. z Plavna Boršengrýn jako součást svého kynžvartského panství a posadil tam vlastního hejtmana Hanuše Edlmana. Obsazení hradu zájmově zasahovalo do chebských obchodních cest a Edlmanovy oddíly byly Chebem obviňovány z loupežení vůči chebským kupcům.

Dobytí a pobořeni hradu (srpen 1452)

Cheb formálně vyhlásil vůči Heinrichovi z Plavna záští a v srpnu 1452 vyrazil s městskou hotovostí, najatým dělostřelectvem a žoldnéřským kontingentem proti Boršengrýnu. Po týdenním obléhání a soustavné kanonádě byl hrad dobyt a Edlmanova posádka rozprášena. Cheb hrad následně pobořil a od té doby již nikdy nebyl obnoven — tvoří dnes pouze zříceninu. Tento dělostřelecký podnik patří k pozoruhodným ukázkám pozdně středověkého městského dělostřelectva nasazeného v polní (nikoliv obranné) roli.

Další průběh a ukončení záští

Pobořením Boršengrýna konflikt neskončil. Heinrich II. z Plavna pokračoval v dílčích výpadech proti chebským državám, do sporu se mezitím zapojily i sousední rody — Gutštejnové, páni z Plassenburgu — a markrabě braniborský Albrecht III. Achilles vystupoval jako rozhodčí. Ke konečnému uzavření míru došlo v průběhu roku 1454 rozhodčím výrokem norimberského sněmu a ojedinělými dílčími smírčími listinami. Záští formálně ukončil i nástup Ladislava Pohrobka jako českého krále (korunován 28. října 1453), jenž se aktivně zasazoval o uklidnění poměrů na západočeském pomezí při obnově zemské vlády.

Primární prameny

Franz Kürschner ve své monografii Jobst von Einsiedel(Vídeň 1864) zveřejnil výňatky z chebského městského archivu, které zachycují vyhlášení záští mezi Chebem a Heinrichem II. z Plavna, jména hejtmanů a údaje o městské hotovosti i dělostřelectvu nasazeném při dobytí Boršengrýna v srpnu 1452. Kürschnerovy excerpty jsou pro tento konflikt jediným systematicky vydaným souborem chebských listin a tvoří základ pozdějších kompilací.

August Sedláček v Hradech, zámcích a tvrzích Království českého, sv. X (Plzeňsko) a sv. XI (Chebsko a Loketsko), shrnul držitelské dějiny Boršengrýna od poloviny 14. století do jeho pobořeni v roce 1452 a Kynžvartu v rukou Heinricha II. z Plavna. Sedláček excerpoval listinné zápisy z chebského archivu (zčásti přes Kürschnera) a doplnil je z gutštejnských a plavenských listin v saských archivech. Svazky digitalizovány na archive.org.

Bartošek z Drahonic ve své Cronice zaznamenal řadu západočeských pohraničních záští z let 1440–1443, což tvoří chronologický předstupeň boršengrýnských událostí; jeho text je v edici Fontes Rerum Bohemicarum, sv. V, dostupný na archive.org. Pro samotný rok 1452 se Bartoškovo svědectví již nedochovalo (kronika končí rokem 1443), ale narativní rámec západočeského pohraničního násilí poskytuje právě jeho text.

Účast českých žoldnéřů

Boršengrýnská záští je doloženě česko-bavorský pohraniční konflikt s významnou účastí domácích českých sil. Chebská strana operovala najatými žoldnéři z chebského zázemí, hornofalckými profesionály a dílčími kontingenty z Plzeňska — k explicitnímu doložení jednotlivých jmen v dochovaných pramenech však schází systematická edice. Na straně Heinricha II. z Plavna působily jeho saské, durynské i západočeské oddíly, jejichž jádro však pocházelo z míšeňského purkrabství. Zapojení rodu Gutštejnů (Mikuláš Junior z Gutštejna) přivádělo do hry typický český pohraniční žoldnéřský živel — rytířské družiny obvyklé na západě Čech. Konflikt do osy mezinárodních válek poloviny 15. století patří jako lokální, ale symptomatický příklad — ukazuje, jak český západ sloužil jako odrazový prostor pro pohraniční žoldnéřskou činnost a jak místní rody dokázaly v krátké době mobilizovat polní i obléhací prostředky.

Použitá literatura: