Bukovinská výprava Jana Olbrachta (1497)

Bukovinská výprava polského krále Jana I. Olbrachta proti Moldavskému knížectví v roce 1497 patří k nejhůře skončeným polským vojenským podnikům pozdního středověku. Po neúspěšném obléhání Sučavy se polská armáda na ústupu dostala do léčky v bukovinských lesích, kde 26. října 1497 v bitvě v lese Kozmin (rumunsky Codrii Cosminului) utrpěla těžké ztráty. Z této pohromy pochází polské rčení „za króla Olbrachta wyginęła szlachta“ (za krále Olbrachta vyhynula šlechta).

Předehra

Politické cíle výpravy zůstávají sporné. Oficiálně byla výprava ohlášena jako protiosmanské tažení, jehož cílem mělo být vytlačení Turků z Kilije a Bilhorodu (Akkerman) na pobřeží Černého moře, jež ovládli roku 1484. Ve skutečnosti měl král Jan Olbracht v úmyslu sesadit moldavského hospodara Štěpána Velikého a dosadit na moldavský stolec svého bratra, kardinála Fridricha Jagellonského. Tento záměr dráždil zájmy uherského krále Vladislava II. Jagellonského, který Štěpána Velikého považoval za uherského vazala.

Polská armáda shromážděná u Lvova čítala podle pramenů 40 000 mužů (kronikář Maciej z Miechova, autor díla Chronica Polonorum z roku 1519, uvádí až 80 000) s 200 děly, šlo o jednu z největších polských armád té doby. Pochodovala do Moldavska v srpnu 1497. Bernard Wapowski ve své kronice Dzieje Korony Polskiej dokumentuje, že armáda zahrnovala královskou korouhev, šlechtické pospolité hotovosti (pospolite ruszenie), žoldnéřské oddíly a značný vozový tábor. Tadeusz Grabarczyk ve studii The Polish court banner in the Moldavian expedition in 1497 (2017) na základě výplatních listin rekonstruuje strukturu nejméně tisícihlavé dvorní gardy.

Průběh

Po vstupu do Moldavska Jan Olbracht opustil deklarovaný protiosmanský směr a obrátil se proti Sučavě, hlavnímu městu Štěpána Velikého. Obléhání zahájené 24. září 1497 trvalo tři týdny a skončilo neúspěšně — silná pevnost odolávala a polský tábor sužovaly nemoci a nedostatek zásob. Pod tlakem zprostředkování uherského krále Vladislava II., který v té době vyslal pod velením sedmihradského vojvody Bartoloměje Drágffyho dvanácti­tisícový pomocný sbor přímo k Sučavě, uzavřel Olbracht 19. října příměří a začal ústup.

Štěpán Veliký uzavřené dohody nedodržel. Posílen oddíly osmanských spojenců — sultán Bayezid II. mu poslal pět až šest set janičářů pod velením Bali Bega — sledoval ustupující polskou armádu a nechal ji vlákat do bukovinských lesů u Kozminu. 26. října 1497 tam moldavské vojsko zaútočilo na rozvinuté polské kolony. V hustém lese ztratila polská těžká jízda svou hlavní výhodu a stala se snadným cílem moldavských útoků z úkrytu. Ústřední taktickou novinkou bitvy bylo systematické předem připravené podťatí mohutných buků a smrků, které v okamžiku průchodu polských vozů a kolon padaly přímo na pochodující vojsko a rozdělily je na izolované skupiny.

Polské ztráty byly značné — moderní odhady (Marek Plewczyński, Si Sheppard) hovoří o pěti až deseti tisících padlých a obrovských materiálních ztrátách včetně dělostřelectva a vozové výzbroje. Padli mimo jiné podkomoří královský Mikolaj Chrząstowski a řada šlechticů z Malopolska. Král Jan Olbracht s troskami armády ustoupil zpět do Polska, kde se málem dostal do dalšího moldavského zajetí — na cestě přes Sniatyn jej krylo zadní vojsko, které utrpělo další citelné ztráty.

Výsledek

Bukovinská katastrofa otevřela polské jihovýchodní hranice osmanským a tatarským nájezdům, které následujících několik let plenily Halič a Podolí. Moldavský hospodar Štěpán Veliký provedl v zimě 1498 odvetné výpravy, při nichž jeho oddíly i osmanští spojenci vyplenili Lvov, Javorov a Přemyšl. Štěpán se definitivně přiklonil ke smluvním vztahům s Osmany, čímž oslabil polský vliv v Podunají. Mírová smlouva z Hârlău (12. července 1499) formálně ukončila konflikt — Jan Olbracht byl nucen uznat Štěpána za rovnocenného partnera, nikoli za vazala. Jagellonský plán dosadit Fridricha do Moldavska nebyl nikdy uskutečněn.

Účast českých žoldnéřů

Polská armáda Jana Olbrachta zahrnovala vedle korunní jízdy a šlechtické obrany také žoldnéřské oddíly najímané v Polsku, ve Slezsku a v Čechách. Čeští a moravští pěšáci s dlouhými píkami a hákovnicemi tvořili část pěchoty, jejíž stopa je v pramenech doložena spíše jen souhrnně. Vladislav II. Jagellonský, bratr Jana Olbrachta a tehdy zároveň uherský i český král, oficiálně vystupoval jako prostředník, ale ve skutečnosti zájmům výpravy vyloženě bránil — což omezilo příliv dalších českých žoldnéřských kontingentů, které jinak hojně sloužily v jagellonských armádách té doby.

Studie Tadeusze Grabarczyka rekonstruuje účast několika rot pěchoty najatých prostřednictvím slezských verbířů (zejména Vratislav, Olomouc), jejichž součástí byli rotmistři s českými jmény. Tyto oddíly tvořily ochranu vozového tábora a jejich osud při přepadu v lese Kozmin je v pramenech popsán jako obzvláště krvavý — vozová hradba se v hustém porostu nedala použít a pěchota byla bita po oddílech. Po katastrofě se přeživší žoldnéři přesouvali především do služeb uherského Vladislava II., kde tvořili součást jádra jižní obranné linie proti Osmanům.

Použitá literatura: