Čtvrtá litevsko-moskevská válka a bitva u Orši (1512–1522)

Čtvrtá válka mezi Velkoknížectvím litevským (v personální unii s Polským královstvím za Zikmunda I. Starého) a Velkoknížectvím moskevským za Vasilije III. byla dalším článkem dlouhodobého boje o ruské země. Klíčovým momentem konfliktu byl pád Smolenska do moskevských rukou v červenci 1514 a následné jagellonské vítězství v bitvě u Orši 8. září 1514, kde se výrazně uplatnili čeští žoldnéři. Válka skončila příměřím v Moskvě roku 1522.

Předehra

Předchozí tři litevsko-moskevské války skončily pro Litvu ztrátou rozsáhlých území podél horního Dněpru a Desny. Vasilij III. usiloval o pokračování expanze a o získání Smolenska, klíčové pevnosti ovládající cestu mezi Moskvou a Vilnem. Vyhlášení války koncem roku 1512 následovalo po diplomatických neshodách týkajících se krymského chanátu a postavení vdovy po Alexandrovi Jagellonském Heleny Ivanovny.

Klíčovou roli v moskevské strategii sehrál odpadlý litevský kníže Michail Glinski. Po jeho neúspěšném povstání proti Zikmundovi I. v letech 1508 přešel se svými služebníky do Moskvy a přivedl Vasiliji znalost litevského pohraničí, slabin smolenských opevnění i kontakty mezi tamní bojarskou aristokracií. Kontakty na smolenské měšťany se podle Sigismunda von Herbersteina v jeho Rerum Moscoviticarum Commentarii (1549) ukázaly při pádu Smolenska zásadní — část místních bojarů a kléru Glinski přesvědčil ke kapitulaci.

Průběh

První dvě moskevská obléhání Smolenska v letech 1513 byla odražena. Třetí obléhání zahájené v květnu 1514 však dělostřelectvo Vasilije III. — částečně vedené italskými mistry — přivedlo k úspěchu. Smolensk kapituloval 30. července 1514 (jiné prameny uvádějí 31. července). Moskevská armáda pod velením knížete Ivana Čeljadnina pokračovala v postupu na západ.

Polsko-litevské vojsko, které se proti ní vypravilo, vedl velký litevský hejtman Konstantin Ivanovič Ostrožský — sám bývalý moskevský zajatec po porážce u Vedrošy roku 1500, jenž z Moskvy uprchl roku 1507. Síla obou armád u Orši je předmětem sporů — Herberstein uváděl výrazně přehnaná čísla 80 000 Moskvanů, moderní odhady udávají přibližně 12 000 až 16 000 mužů na polsko-litevské straně proti zhruba 12 000 až 35 000 Moskvanům. Polsko-litevská armáda zahrnovala kromě litevských jezdeckých oddílů a polské okřídlené jízdy také tisíce profesionálních pěších žoldnéřů z Polska, ze Slezska a především z Čech a Moravy s píkami a hákovnicemi, podporovaných polním dělostřelectvem.

Velitelem korunní (polské) pěchoty a celého žoldnéřského kontingentu byl Janusz Świerczowski, jeho zástupcem Wojciech Sampoliński. Armádu v noci ze 7. na 8. září přepravil přes Dněpr po pontonových mostech sestavených severně od očekávaného brodu — manévr, který Moskvany zaskočil. V bitvě 8. září 1514 Ostrožský přiměl moskevskou jízdu k útoku předstíraným ústupem polsko-litevského centra. Když moskevská jízda vlétla do otevřené mezery, ocitla se pod boční palbou skrytých dělostřeleckých baterií a žoldnéřských hákovnic. Centrum se obrátilo k protiútoku, jezdecká křídla obklíčila Moskvany ze stran a vehnala je k řece Krapivně, kde se mnozí utopili při ústupu. Moskevské vojsko utrpělo těžké ztráty, kníže Čeljadnin a vedle něj knížata Michail Bulgakov-Golica a Ivan Pronskij padli do zajetí spolu s nejméně 380 dalšími šlechtici a vojvody (počty podle dochovaných seznamů Polské královské kanceláře).

Výsledek

Vítězství u Orši zastavilo moskevský postup, ale Smolensk zůstal natrvalo v moskevských rukou — pro Litvu strategická ztráta. Boje pokračovaly menšími operacemi a nájezdy až do roku 1522, kdy bylo uzavřeno pětileté moskevské příměří potvrzující status quo. Smolensk zůstal moskevský až do roku 1611, kdy jej během rusko- polské války dobyl Zikmund III. Vasa.

Bitva u Orši se stala významným prvkem polské a litevské paměti. Inspirovala vznik jednoho z nejstarších dochovaných obrazů velké pozdně středověké bitvy ve východní Evropě — tzv. Bitvy u Orše (Národní muzeum ve Varšavě, signatura MP 2475), datovaný kolem 1525–1530 a tradičně připisovaný okruhu krakovské dvorní dílny Hanse Krella či Mistru Bitvy u Orše. Obraz s mimořádnou přesností zachycuje nasazení husitsky inspirované pěchoty s hákovnicemi a píkami, vozové vagenburgy a polní dělostřelectvo — patří k nejcennějším ikonografickým pramenům k vojenství počátku 16. století. Zikmund I. Starý okamžitě po bitvě rozeslal triumfální listy do celé Evropy, mimo jiné papeži Lvu X., aby propagandisticky zastínil ztrátu Smolenska.

Účast českých žoldnéřů

Čeští a moravští žoldnéři tvořili klíčovou součást Ostrožského pěchoty u Orši. Z přibližně tří tisíc nájemných pěšáků pod Świerczowského velením tvořili Češi a Moraváci nejméně padesát procent — dokládají to výplatní listiny korunního pokladu (rachunki królewskie). Jejich výzbroj — dlouhá píka, hákovnice, krátká palná zbraň — a taktika kombinující palbu z polních opevnění s protiútokem píkařů byly přímým pokračováním husitských válečných tradic. Z dochovaných účetních zápisů jsou doloženy výplaty českým rotmistrům a jejich oddílům, najímaným prostřednictvím slezských (Vratislav, Opavsko) a krakovských verbířů.

Po skončení války se mnoho z nich přesunulo do služeb dalších jagellonských armád — uherské, později i habsburské, kde se podíleli na obranné linii proti Osmanům. Čeští velitelé z této generace, kteří přežili Oršu, se objevují i v žoldnéřských rolích obrany Sedmihrad a uherské vojenské hranice po Moháči 1526. Profesionalizace jagellonských vojsk počátku 16. století je z velké části zásluhou tohoto kádru zkušených kondotiérů z českých zemí.

Použitá literatura: