Doznívání husitských válek (1434–1437)

Tříletým obdobím od bitvy u Lipan 30. května 1434 do smrti krále Zikmunda Lucemburského 9. prosince 1437 definitivně skončila husitská revoluce. Je to čas zákulisních jednání mezi panskou jednotou, Bazilejským koncilem a Zikmundem Lucemburským, jež vyústila v Jihlavská kompaktáta a v přijetí Zikmunda za českého krále. Současně to však byla doba posledního ozbrojeného odporu radikálního křídla, ztělesněného Janem Roháčem z Dubé na hradě Sion. Po vojenské stránce je toto období významné tím, že v něm dochází k přechodu velké části bývalých husitských profesionálů z polních obcí do služeb domácí panské šlechty, do polských a litevských služeb a — pro českou žoldnéřskou tradici nejdůležitější — do služeb v Horních Uhrách.

Bezprostředně po Lipanech (léto a podzim 1434)

V polovině roku 1434 se panská jednota stala dominantní silou v Čechách, ale plná konsolidace si vyžádala další měsíce. Pražská města se postupně podřídila kompromisní linii pražského arcibiskupa Jana Rokycany; Tábor a Hradec Králové (centrum sirotků) zůstaly formálně samostatnými polními obcemi, ale přijaly defenzivní postoj. V létě 1434 začala nová etapa jednání s Bazilejským koncilem; první poselstvo přijelo do Prahy v říjnu 1434 v čele s Janem Palomarem a Filibertem z Coutance. Současně Zikmund Lucemburský, dosud držitel pouze nominálního titulu českého krále, zahájil ze Stoličného Bělehradu (kde se jeho dvůr usadil) systematické jednání s českou panskou jednotou.

Brno, Stoličný Bělehrad a Jihlava (1435–1436)

V průběhu roku 1435 probíhala paralelně dvě jednání: česko-bazilejské o textu kompaktát a česko-zikmundovské o podmínkách přijetí krále. Zikmundova jednání s Čechy se odehrávala ve Stoličném Bělehradě (Székesfehérvár), v Brně (kde se jednalo v červenci a srpnu 1435) a posléze v Jihlavě. Hlavními českými vyjednavači byli Aleš Vřešťovský z Rýzmburka, Hynek Ptáček z Pirkštejna, mistr Jan Rokycana a Menhart z Hradce. Klíčový spor se točil kolem osoby Rokycany jako budoucího arcibiskupa pražského a kolem rozsahu konfiskací církevního majetku, k nimž došlo v průběhu husitských válek.

Jihlavská kompaktáta (5. července 1436)

Slavnostní vyhlášení Jihlavských kompaktát proběhlo na sněmu v Jihlavě 5. července 1436. Dokument schválil čtyři pražské artikuly v omezené podobě: 1) přijímání pod obojí způsobou bylo povoleno na územích, kde se již tradičně tak děje, 2) potrestání smrtelných hříchů bez ohledu na stav, 3) svobodné kázání slova Božího, 4) omezení nadměrného světského majetku duchovenstva. Kompaktáta byla s Bazilejským koncilem vyjednána již v Praze v listopadu 1433 a v Brně 1435; jihlavské vyhlášení mělo charakter slavnostního přijetí. Papež kompaktáta nikdy formálně nepotvrdil a Pius II. je v roce 1462 jednostranně zrušil, ale české země je uznávaly jako platný zákonný dokument až do roku 1567.

Zikmund Lucemburský českým králem

Bezprostředně po vyhlášení kompaktát uznali čeští stavové Zikmunda Lucemburského za řádného českého krále. Slavnostní vstup do Prahy se uskutečnil 23. srpna 1436 a Zikmund vydal několik privilegií, jimiž stvrdil dosavadní rozdělení panství v zemi a uznal většinu husitských konfiskací. V následujícím roce se však nedokázal plně vyrovnat s odporem radikálního křídla pod vedením Jana Roháče z Dubé, jenž odmítl kompromis i krále. Zikmundova vláda v Čechách trvala fakticky jen rok a několik měsíců — zemřel ve Znojmě 9. prosince 1437 ve věku 69 let, na cestě z Prahy do Uher.

Povstání Jana Roháče z Dubé

Jan Roháč z Dubé patřil k nejvýraznějším radikálním hejtmanům husitských válek; bojoval pod Žižkou i Prokopem Holým a u Lipan unikl obklíčení. V polovině roku 1436 odmítl kompaktáta i Zikmunda jako krále a opevnil se na hradě Sion u Kutné Hory. Jeho odboj se v uvedeném okamžiku zdál spíše symbolický než reálná hrozba — jeho posádka čítala kolem 50 až 60 mužů. Přesto Zikmund vyslal proti Sionu zemská vojska pod vedením Hynka Ptáčka z Pirkštejna a Mikuláše Sokola z Lamberka. Obléhání Sionu trvalo od jara 1437; hrad padl 6. září 1437 po dlouhém ostřelování a po vyhloubení podkopu. Roháč a deset jeho předních druhů byli zajati a převezeni do Prahy. 9. září 1437 byl Jan Roháč v Praze popraven oběšením na symbolicky nejvyšší šibenici, opatřené třemi patry, na nichž vedle něj viseli jeho hejtmani. Šibenice měla zdůraznit pohrdání jak královo, tak i pražské stavovské reprezentace.

Smrt Zikmunda Lucemburského

Po popravě Jana Roháče vyrazil Zikmund Lucemburský z Prahy přes Znojmo zpět do Uher; cestou jej zastihla smrtelná nemoc (gangréna v noze, kterou si vlekl už od jara). Zemřel ve Znojmě 9. prosince 1437. Jeho dědicem v českých i uherských zemích se stal jeho zeť Albrecht II. Habsburský, manžel Zikmundovy dcery Alžběty Lucemburské. Albrecht byl však přijat jen částí české šlechty a v Uhrách se setkal s odporem; jeho předčasnou smrtí 27. října 1439 nastoupila éra interregna a uherské občanské války, která otevřela českému žoldnéřství dveře do severních Uher.

Primární prameny

Klíčovým latinským pramenem pro období 1434–1437 je Bartošek z Drahonic a jeho Cronica, dovedená do roku 1443; autor nestranně referuje o jednáních v Brně, ve Stoličném Bělehradě a v Jihlavě, o vstupu Zikmunda do Prahy 23. srpna 1436 i o pádu Sionu a popravě Jana Roháče. Edici ve Fontes Rerum Bohemicarum, sv. V, digitalizoval archive.org.

Aeneas Silvius v Historia Bohemica věnuje kompaktátům a Zikmundově korunovaci samostatnou kapitolu (kap. LI–LIII v edici BSB) a zachycuje pohled koncilového diplomata, jenž se v roce 1432 osobně účastnil chebských jednání. Pius II. v roce 1462 jednostranně zrušil kompaktáta a tato kontinuita propůjčuje jeho výkladu zvláštní váhu.

Staří letopisové čeští ad annum 1436 přinášejí podrobný popis Zikmundova vstupu do Prahy včetně listu privilegií a slavnostního přijetí na Hradčanech; ad annum 1437 zaznamenávají pád Sionu a symbolickou trojpatrovou šibenici Jana Roháče. Latinský text jihlavských kompaktát z 5. července 1436 byl publikován v ediciArchivu českého Františka Palackého (sv. III).

Účast českých žoldnéřů

Doznívání husitských válek je samo o sobě domácí česká záležitost — obě strany konfliktu byly české a žoldnéřství v užším slova smyslu (cizí kontingenty na cizí službě) zde nehraje roli. Klíčový je však přesun bývalého husitského válečného personálu do nového postavení. Po pádu Sionu v září 1437 byla v Čechách rozpuštěna poslední velká ozbrojená radikální skupina; tisíce zkušených bojovníků zůstaly bez stálé zemské služby. Část jich přešla do služeb domácí panské šlechty (zejména Hynka Ptáčka z Pirkštejna, Aleše Vřešťovského a později Jiřího z Poděbrad). Jiní odešli do Polska, do Slezska, do Bavorska. Pro tematiku Tyrovských a obecně českých žoldnéřů 15. století je nejdůležitější skupinou ta, která — bezprostředně po uherském interregnu od roku 1440 — přešla do služeb Jana Jiskry z Brandýsa v Horních Uhrách. Lipany, kompaktáta a Zikmundova smrt tvoří dohromady událostní rámec, z něhož v krátké době vznikla nová a trvalá česká vojenská identita: profesionální polní voják pro najímatele kdekoliv ve střední Evropě.

Použitá literatura: