Druhá bitva na Kosově poli (1448)

Druhá bitva na Kosově poli se odehrála ve dnech 17. – 20. října 1448 mezi vojskem uherského zemského správce Jánose Hunyadiho a osmanskou armádou sultána Murada II. Třídenní střetnutí skončilo těžkou porážkou křesťanského vojska a definitivně uzavřelo Hunyadiho velkou ofenzivní strategii proti Osmanům na Balkáně.

Předehra

Po katastrofě u Varny roku 1444 zůstaly Uhry bez krále; János Hunyadi byl roku 1446 zvolen zemským správcem (gubernátorem) jménem nezletilého Ladislava Pohrobka. V září 1448 vytáhl Hunyadi v čele uherské, valašské a žoldnéřské armády na jih s cílem spojit se s albánskými oddíly Skanderbega a porazit Osmany v otevřené polní bitvě. Srbský despota Đurađ Branković, formálně Hunyadiho spojenec, se k tažení odmítl připojit, dokonce zdržoval Hunyadiho průchod svým územím a osmanského sultána varoval o postupu křesťanského vojska. Branković byl Hunyadim za to označen za zrádce a jeho državy v Uhrách byly konfiskovány.

Sestava křesťanského vojska

Hunyadiho armáda měla podle různých dobových odhadů 22 000 až 30 000 mužů. Jádro tvořila uherská šlechtická jízda a královská tělesná stráž; pravému křídlu velel chorvatský bán Franko Talovac, levému Michael Szilágyi (Hunyadiho švagr). Klíčovou součástí byl asi 10 000členný kontingent valašské jízdy pod vojvodou Vladislavem II. Pěchotní páteř představovaly oddíly německých a českých žoldnéřů s ručnicemi a vozovou hradbou; jejich síla je pramenně odhadována na několik tisíc mužů. Hunyadi vedl střed osobně.

Sestava osmanské armády

Osmanské vojsko v síle 40 000 až 60 000 mužů vedl osobně sultán Murad II.; ve středu byly janičářské pluky a polní dělostřelectvo, chráněné palisádami a vozovou hradbou. Pravému křídlu, složenému převážně z anatolských sipáhů, velel šestnáctiletý sultánův syn Mehmed (budoucí dobyvatel Konstantinopole). Levému křídlu, tvořenému rumelskými oddíly, velel beglerbeg Karaca Paša a další tureckí beji.

Průběh bitvy – první den (17. října 1448)

První den proběhly přestřelky a sondovací útoky lehké jízdy a osmanských akindžiů; bitva nezačala vzájemným hlavním nárazem. Obě armády nocovaly v polních táborech vzdálených od sebe pouze několik set metrů.

Druhý den (18. – 19. října 1448)

Druhého dne se rozhořela hlavní bitva. Hunyadi vyrazil s těžkou jízdou středu i s křídly proti osmanské linii; jeho útok na pravé křídlo zatlačil rumelské oddíly, ale narazil na pevný šik janičářů krytých dělostřelectvem a vozovou hradbou ve středu. Levé křídlo pod Szilágyim si udrželo pozice proti Mehmedovým anatolským sipáhům. Boj se přes celý den nerozhodl; osmanské zálohy a vyšší početnost však Hunyadiho oddíly opotřebovávaly.

Třetí den a porážka (20. října 1448)

Třetího dne zradili valašští spojenci pod Vladislavem II. a stáhli se z bojiště. Osmané prolomili linie a křesťanský šik se zhroutil; uherská jízda se dala na ústup. Pěchota v opevněném vozovém táboře – v jádru čeští a němečtí žoldnéři – kladla úporný odpor ještě řadu hodin, než byla v opevnění zničena. Hunyadi s několika věrnými unikl z bojiště a prchal severozápadně. V Srbsku byl však zajat a uvězněn srbským despotou Đurađem Brankovićem; propuštěn byl až po složení výkupného ve výši 100 000 zlatých florinů a po vydání území Görgényi a hradu Világos do brankovićových rukou.

Pramenné podání

Hlavní vyprávění o bitvě podává Antonio Bonfini v Rerum Hungaricarum decades; uvádí 8 000 padlých křižáků a 30 000 padlých Turků. Byzantský historik Laonikos Chalkokondylés zaznamenal 4 000 osmanských a 17 000 křesťanských obětí, kdežto anonymní konstantinopolský pramen píše o ztrátách křižáků kolem 6 000 – 7 000 mužů. Hunyadiho vlastní vidění bitvy pak přebírá uherský kronikář Johannes Thuróczy. Aeneas Silvius Piccolomini se k bitvě vyjadřoval v souvislosti s úvahami o nové křížové výpravě.

Výsledek

Porážka znamenala konec velkých uherských ofenziv proti Osmanům na Balkáně. Hunyadi se napříště soustředil na obranu Uher; jeho další velký úspěch přišel až při obraně Bělehradu roku 1456, kde rozdrtil Mehmedovu armádu pod hradbami srbské pevnosti, ale o několik týdnů později zemřel na mor. Pro křesťanské mocnosti znamenala porážka na Kosovu 1448 ztrátu naděje na rychlé vytlačení Osmanů z Evropy a urychlila cestu k pádu Konstantinopole 29. května 1453.

Účast českých žoldnéřů

Součástí Hunyadiho vojska byl značný kontingent českých a moravských žoldnéřů – odhady dobových pramenů hovoří o několika tisících mužů. Bojovali jako pěchota vyzbrojená palnými zbraněmi a chráněná pavézami a vozovou hradbou v centru sestavy. Právě tato česká pěchota kladla v opevněném táboře poslední odpor osmanským janičářům po valašské zradě a podle osmanských i uherských pramenů byla téměř beze zbytku pobita. Bonfini podává obraz českých střelců, kteří se před padnutím stříleli ze svých povozů ještě v okamžiku, kdy byli osmanskými oddíly obklíčeni.

Použitá literatura: