Hildesheimská kolegiátní záští (1519–1523)

Hildesheimská kolegiátní záští (něm. Hildesheimer Stiftsfehde) bylo ozbrojeným sporem mezi biskupstvím Hildesheim pod biskupem Janem IV. Sasko-Lauenburským a sousedními welfskými vévodstvími Brunšvicko-Wolfenbüttel a Brunšvicko-Calenberg. Konflikt probíhal v letech 1519–1523 v dolnosaském regionu a stal se jednou z posledních velkých knížecích záští před nástupem reformace a selské války.

Předehra

Biskupství Hildesheim ztratilo v 14. a 15. století velkou část někdejších panství zástavami sousedním welfským vévodům. Když se biskupem stal energický Jan IV. Sasko-Lauenburský (zvolen roku 1503), zahájil systematickou politiku zpětného vykupování zástav. Welfští vévodové Jindřich II. Mladší Brunšvicko-Wolfenbüttelský a Erich I. Brunšvicko-Calenberský odmítali výkup uznat a snažili se držbu zastavených hradů zachovat. Spor o legitimní výkon zástavních smluv eskaloval roku 1519 v otevřený ozbrojený konflikt.

Průběh

Biskup Jan IV. získal podporu vévody Jindřicha I. Brunšvicko-Lüneburského, jehož synovec Vilém ml. mu poskytl polní oddíly. Záští začalo na jaře 1519 vzájemnými výpady; rozhodující střetnutí přišlo 28. června 1519 v bitvě u Soltau. Spojenci Hildesheimu zde rozdrtili wolfenbüttelské vojsko Jindřicha II. Mladšího, který sám padl do zajetí. Bitva u Soltau bývá označována za jednu z posledních velkých čistě rytířských polních bitev v Říši, a zároveň za první větší nasazení polního dělostřelectva v dolnosaském prostoru.

Vojenský úspěch však neznamenal politické vítězství. Welfští vévodové se obrátili na říšský dvorský soud (něm. Reichskammergericht) a na nového císaře Karla V. Soud potvrdil platnost staré zástavní držby a roku 1521 vydal proti biskupství říšskou klatbu. Hildesheim byl izolován; spojenec vévoda Jindřich Lüneburský musel kvůli klatbě uprchnout do Francie.

Výsledek

Quedlinburský recess 13. května 1523 ukončil spor zcela ve prospěch welfských vévodů. Biskupství Hildesheim přišlo o čtyři pětiny svého teritoria, které připadly Brunšvicku-Wolfenbüttelu a Brunšvicku-Calenbergu; biskupovi zbylo jen tzv. Kleines Stift s městem Hildesheim a několika hrady. Tento stav vydržel až do roku 1643, kdy westfálský mír část území vrátil. Pro Welfy znamenala záští definitivní upevnění mocenského postavení v dolnosaském prostoru.

Primární prameny

Diplomatickou páteř konfliktu tvoří listiny shromážděné v Urkundenbuch des Hochstifts Hildesheim und seiner Bischöfe, sv. 6 (vyd. H. Hoogeweg, Hannover 1911), zahrnujícím i text quedlinburského recessu 13. května 1523. Klíčový welfský pohled podává Hans Heinrich von Wolfframsdorff ve své Chronik des Hochstifts Hildesheim sepsané kolem roku 1530, dochované v rukopisu hildesheimské kapitulní knihovny.

Soudní akta wormského a norimberského sněmu, na nichž byla projednávána říšská klatba na Hildesheim, jsou součástí Reichstagsakten unter Kaiser Karl V., sv. 2–3 (Gotha 1896), edice A. Wrede.

Účast českých žoldnéřů

Přímá účast českých žoldnéřských oddílů v hildesheimské záští není v pramenech doložena. Konflikt se odehrával v dolnosaském regionu, mimo dosah obvyklých rekrutačních os česko-bavorských a česko-saských kondotiérů. Welfská a hildesheimská strana získávaly posily zejména z řad domácích lén, hesenských a šlesvických oddílů; Wolfenbüttel pak najímal landsknechty v dolnosaském a dolnorýnském prostoru. České kontingenty, které se v téže době objevují v armádách braniborských a saských knížat, do tohoto tažení vyslány nebyly. Bitva u Soltau a obléhací operace záští tedy patří k těm konfliktům přelomu 15. a 16. století, ve kterých se česká vojenská tradice prakticky neprojevila.

Použitá literatura: