Hlohovský dědický spor (1476–1488)

Hlohovský dědický spor (něm. Glogauer Erbfolgestreit, pol. Wojna o sukcesję głogowską) byl ozbrojený konflikt o slezské knížectví Hlohovské, k němuž došlo po smrti vévody Jindřicha XI. Hlohovského roku 1476. Hlavními aktéry byli vdova po Jindřichovi Barbora Braniborská a její otec, kurfiřt Albrecht III. Achilles Braniborský, na straně jedné, a bratranec zesnulého Jan II. Zaháňský zvaný Šílený (něm. Hans der Grausame, pol. Jan II. żagański Szalony), kníže Zaháňský, na straně druhé. Spor se ihned protkl s velkou politikou, neboť do něj vstoupili Matyáš Korvín a obě hlavy Jagellonského domu.

Předehra

Po smrti Jindřicha XI. 22. února 1476 nechtěl Jan II. ustoupit braniborským nárokům. Albrecht III. Achilles získal pro svou dceru Barboru souhlas Matyáše Korvína, který jako uherský král si nárokoval lenní svrchovanost nad Slezskem od svého zvolení olomouckým sněmem katolických stavů roku 1469 (definitivně potvrzeno olomouckým mírem 1479). Jan II. oproti tomu hledal podporu u jagellonského dvora; jeho mladší bratr Václav Zaháňský byl ostatně dlouholetým služebníkem Vladislava Jagellonského. Konflikt tak rychle nabyl mezinárodního rozměru.

Průběh

Jan II. obsadil v létě 1476 město Hlohov, vyhnal Barboru Braniborskou z její vdovské rezidence a zmocnil se klíčových hradů knížectví — Krosna, Świebodzina, Zelené Hory (Zielonej Góry) a Šprotavy (Szprotawy). Albrecht Achilles odpověděl vojenskou výpravou v roce 1477; braniborská a saská vojska oblehla Krosno a Sulechów, ale přímý úspěch jim unikl. Obě strany sahaly k drancování slezského venkova a do bojů se zapojili také hejtmani z polské strany — mezi nimi Jakub z Dębna a Mikuláš z Kurozwęk.

Spor se vlekl řadu let. Roku 1482 dosáhl Jan II. dílčího vyrovnání s braniborskou stranou (Kamenecká dohoda z Kamieńce Ząbkowického, 20. září 1482), jímž si potvrdil držbu jádra knížectví výměnou za vyplacení odstupného Barboře. Po smrti Albrechta Achilla roku 1486 se však konflikt znovu rozhořel. Matyáš Korvín tentokrát zasáhl rozhodným způsobem: roku 1488 vyslal do Slezska oddíly své armády a 28. prosince 1488 přinutil Jana II. ve Vídni přijmout dohodu, jíž se vzdal většiny knížectví ve prospěch koruny svatováclavské. Jan II. Zaháňský zemřel 22. září 1504.

Výsledek

Hlohovský dědický spor skončil trojnásobnou prohrou: pro Jana II. se stal osobní katastrofou, Hohenzollernové ztratili šanci připojit knížectví ke svému rodovému dědictví a samotným slezským Piastovcům se podobné dynastické krize opakovaly v dalších generacích. Z dlouhodobého hlediska posílil spor královskou pravomoc Matyáše Korvína nad Slezskem; po jeho smrti roku 1490 Hlohov připadl Vladislavovi Jagellonskému jako součást zemí Koruny české.

Primární prameny

Klíčovým slezským vyprávěcím pramenem je Peter Eschenloer, městský písař vratislavský, jenž ve své Geschichte der Stadt Breslau (originál ukončen kolem 1481) podává očité svědectví o rivalitě Korvína s Jagellonci, slezské válce 1474 a počátcích hlohovského sporu. Edice G. Roth, Münster 2003; starší vydání J. G. Kunisch, Vratislav 1827–1828.

Uherský pohled a Korvínovu intervenci roku 1488 zachycuje Antonio Bonfini v Rerum Ungaricarum decades (decas IV, lib. VIII–IX). Doplňující diplomatický materiál — zejména listiny mezi Hohenzollerny a Janem II. — je shromážděn v Codex diplomaticus Silesiae, sv. 9 (Vratislav 1869).

Účast českých žoldnéřů

Slezské bojiště přitahovalo žoldnéře z celé střední Evropy a české oddíly tu v 70. a 80. letech 15. století působily prakticky nepřetržitě. Na straně Matyáše Korvína bojovaly v rámci Černé armády roty pod českými hejtmany, mezi nimi Jan Haugvic z Biskupic a František z Háje; právě jejich rychlá akce vedla k zajetí Jana II. roku 1488. Na straně Jana II. Zaháňského působili v různých etapách polští žoldnéři i drobní šlechtici z Lužice a slezských knížectví, mezi nimiž byli i jednotliví čeští rotmistři. Konflikt je dobrým příkladem dynastického sporu, v němž se čeští žoldnéři ocitli na obou stranách současně.

Použitá literatura: