Jihoněmecká městská válka (1449–1450)

Jihoněmecká městská válka (něm. Süddeutscher Städtekrieg) byla rozsáhlým ozbrojeným konfliktem let 1449–1450 mezi spolkem švábských, franských a okolních říšských měst na straně jedné a koalicí říšských knížat a šlechty v čele s braniborsko-ansbašským markrabětem Albrechtem III. Achillem na straně druhé. Konflikt probíhal souběžně s první markraběcí válkou a byl jejím rozšířením o další knížata, biskupy a říšská města jižního Německa. Šlo o jeden z největších městských střetů pozdně středověké Říše.

Kontext

Říšská města jižního Německa od poloviny 14. století opakovaně uzavírala obranné spolky, jejichž cílem bylo chránit obchodní stezky, městská cla a městské svobody proti rostoucímu tlaku zemských knížat. K nejvýznamnějším patřil Švábský městský spolek (Schwäbischer Städtebund) a jeho franský protějšek. Ve 40. letech 15. století se napětí stupňovalo: knížata a biskupové se snažili obnovit svrchovaná práva na celá městská zázemí, zatímco města trvala na svém bezprostředním vztahu k císaři.

Bezprostřední záminkou byla zápletka kolem Norimberka a markraběte Albrechta Achilla v létě 1449. K Norimberku se obratem připojilo přes dvě desítky měst (mj. Augšpurk, Ulm, Schwäbisch Hall, Rotenburg, Dinkelsbühl, Nördlingen, Memmingen, Heilbronn, Esslingen, Reutlingen, Schwäbisch Gmünd a další). Knížecí koalice zahrnovala markraběte Albrechta Achilla, kurfiřta falckého Fridricha I., würzburského biskupa, bamberského biskupa, eichstättského biskupa, vévodu Albrechta III. Bavorsko-mnichovského a řadu hraběcích a rytířských rodů.

Průběh

Boje se rozvinuly do podoby kořistných záští a četných drobných potyček. Knížecí oddíly opakovaně přepadaly konvoje městských kupců a plenily vesnice patřící městům, města naopak vysílala ozbrojené výpravy proti knížecím statkům, mlýnům a obchodním vesnicím v zázemí panství. Klíčovou polní bitvou byla porážka markraběcího vojska v bitvě u Pillenreuthu 11. března 1450, kde norimberští odrazili Albrechtův útok na předměstí. Z dalších střetnutí lze zmínit boje u Esslingenu, šarvátky u Rotenburgu nad Tauberem a četné záští na území würzburského biskupství.

Polní vojska měst čítala podle dobových odhadů několik tisíc ozbrojenců, mezi nimiž tvořily významný podíl střelecké roty a jezdci najatí ze sousedních zemí. Knížecí strana stavěla převážně rytířskou hotovost doplněnou o pěší kontingenty z biskupství. Dlouhodobé záští však oslabovaly především ekonomiku obou stran a ničily venkovské obyvatelstvo. Pod tlakem císařských poslů a zprostředkování dalších kurfiřtů byla v průběhu roku 1450 uzavřena řada dílčích smluv a koncem téhož roku vstoupilo v platnost obecné příměří.

Výsledek

Jihoněmecká městská válka skončila v zásadě bez vítěze. Knížatům se nepodařilo získat pravomoc nad říšskými městy a městům se naopak nepodařilo prosadit rozšíření svých zemských pravomocí. Mírové smlouvy potvrzovaly stav před válkou s drobnými územními a celními ústupky. Konflikt však zásadně poznamenal hospodářství regionu — řada vesnic byla zničena, obchod přerušen a městské finance vyčerpány. Zkušenost z války vedla k dočasnému posílení městských spolků, ale dlouhodobě ukázala jejich strukturální slabost vůči koordinované knížecí politice. V dalším půlstoletí se tato dynamika promítla do druhé markraběcí války (1552–1555) a do postupné územní konsolidace říšských knížat.

Primární prameny

Augšpurský kronikář Burkhard Zink ve své Chronik (kniha III, ad annum 1449–1450) jako přímý současník popisuje augšpurské válečné rady, vyzbrojování městských oddílů i zprávy o pillenreuthské bitvě; edice in Chroniken der deutschen Städte, sv. 5 (Lipsko 1866).

Norimberský pohled poskytuje Sigmund Meisterlin v Chronik der Reichsstadt Nürnberg, kterou později využil i Hartmann Schedel ve své Liber chronicarum (Norimberk 1493), kde zmiňuje konflikt jako součást soudobých říšských dějin; digitalizováno BSB.

Listinný materiál k jednáním knížat a měst je shromážděn v Reichstagsakten ältere Reihe, sv. 19 (dMGH).

Účast českých žoldnéřů

Z dostupných pramenů nevyplývá žádný systematický český žoldnéřský podíl na bojích jihoněmecké městské války v letech 1449–1450. Města najímala především švýcarské a tyrolské pěší střelce a hejtmany z frankofonního a italského prostoru; knížecí strana se opírala o domácí rytířstvo. Najímání bývalých husitských velitelů a jejich vozových rot do říšských služeb v jižním Německu je doloženo až po roce 1454 v souvislosti s pruskou válkou, saskou bratrskou válkou (1450–1451 a 1455) a později ve službách Wittelsbachů. Pro jihoněmeckou městskou válku je tedy český žoldnéřský element pouze marginální či nepřímý — případní jednotlivci sloužili rozptýleně v knížecích a městských družinách.

Použitá literatura: