Působení Jana Jiskry z Brandýsa v Horních Uhrách (1440 – 1462)

Jan Jiskra z Brandýsa, český šlechtic a zkušený žoldnéřský velitel, působil od roku 1440 v Horních Uhrách (dnešní Slovensko) ve službách královny vdovy Alžběty Lucemburské a jejího syna Ladislava Pohrobka. Po více než dvě desetiletí ovládal značnou část území severních Uher se sítí pevností a polními oddíly složenými převážně z českých a moravských žoldnéřů.

Kontext

Po smrti krále Albrechta II. Habsburského dne 27. října 1439 zůstala jeho manželka Alžběta Lucemburská těhotná; 22. února 1440 ve Vídni porodila syna Ladislava (zvaného později Pohrobek). Ten byl 15. května 1440 ve Stoličném Bělehradě korunován svatoštěpánskou korunou, kterou předtím Alžbětina dvorní dáma Helena Kottannerová ukradla z koruního pokladu na Visegrádě. Část uherské šlechty však odmítla čekat na nezletilého panovníka a v obavě z osmanské hrozby zvolila králem polského Vladislava III. Jagellonského. Alžběta hájila nároky svého syna a najala Jana Jiskru, aby pro ni udržel Horní Uhry s hornickými městy a královskými hrady.

Vojenská kariéra a opory

Jiskra se po výcviku v Itálii a po službách u Albrechta II. v polovině roku 1440 vrátil do středoevropského prostoru. V krátké době ovládl klíčová města Košice, Levoča, Bardejov, Prešov, Kežmarok, Krupinu, Zvolen a hornická centra Kremnici, Banskou Bystrici a Banskou Štiavnici. Jeho síť čítala desítky pevností; opěrnými body byly hrady Šariš, Spišský hrad, Trenčín, Zvolen, Saris a Strečno. Příjmy z těžby drahých kovů a z mincovny v Kremnici mu umožnily průběžně financovat rozsáhlé žoldnéřské oddíly.

Hejtmani a struktura vojska

Jádro Jiskrových vojsk tvořili Češi a Moravané, často veteráni husitských válek a jejich přímí žáci. Pod Jiskrovým velením sloužili hejtmani jako Petr Aksamit z Kosova, Jan Talafús z Ostrova, Jan Čapek ze Sán, Martin Brcál z Dobré, Jan Šárovec, Petr Komorovský a další. V Jiskrově dopise z 8. srpna 1451 jsou jako jeho přímí spojenci jmenovitě uvedeni Brcál z Dobré, Čapek ze Sán a Talafús z Ostrova. Posádky hornouherských měst a hradů čítaly stovky až několik tisíc mužů, organizovaných do polních rot kombinujících pěchotu, jezdectvo a vozovou hradbu po husitském vzoru.

Bitva u Lučence (7. září 1451)

Nejvýznamnější polní střetnutí Jiskrovy kariéry. János Hunyadi dorazil k Lučenci nejpozději 10. srpna 1451 a zahájil obléhání tamního minoritského kláštera sv. Štěpána, který bránila malá Jiskrova posádka. Podle Jana Długosze měl Hunyadi přibližně 16 000 mužů, kdežto obránci kláštera čítali asi 500 mužů. Jiskra dorazil 7. září v čele asi 4 000 bojovníků a Hunyadiho vojsko ve dvoudenním střetnutí rozdrtil. Bitva u Lučence byla jediným osobním měřením sil mezi oběma vojevůdci a stala se vrcholem Jiskrovy vojenské kariéry.

Smlouvy a přerušování bojů

V roce 1450 sjednal Jiskra s Hunyadim 28. března smlouvu z Mezőkövesdu, která stvrzovala jeho držbu hornouherských území; pod listinou bylo osm pečetí předních šlechticů obou stran. Po porážce u Lučence pokračoval konflikt dílčími šarvátkami; další pokusy o vytlačení Jiskrových oddílů, mimo jiné u Plešivce roku 1453, opět selhaly.

Závěr služby a předání území Matyáši Korvínovi

Po smrti Ladislava Pohrobka v listopadu 1457 a nástupu Matyáše Korvína v lednu 1458 ztratil Jiskra svou hlavní politickou oporu. Konflikt s Korvínem se táhl několik dalších let; teprve v roce 1462 Jiskra po jednáních ve Vacově (Vácu) odevzdal své pozice v Horních Uhrách Matyáši Korvínovi a přešel do jeho služeb. V dohodě obdržel panství Solymos a Lippa v jižních Uhrách a sumu 25 000 zlatých jako finanční vyrovnání. V Korvínových službách pak zemřel kolem roku 1469.

Bratříci po roce 1462

Část Jiskrových bývalých vojáků odmítla dohodu z Vacova a pokračovala v boji jako tzv. bratříci. V roce 1458 podle dobových odhadů ovládali tito muži pod vedením Petra Aksamita z Kosova zhruba 36 táborů a opevněných stanovišť na Slovensku se silou kolem 15 až 20 tisíc bojovníků. Jejich pohyb končil postupnými porážkami od vojsk Matyáše Korvína: u Blatného Potoka roku 1458 padl Petr Aksamit; definitivní zánik bratřických oddílů přinesla bitva u Veľkých Kostoľan roku 1467. Jan Talafús z Ostrova přešel ještě před tím do služeb polských.

Výsledek

Jiskrovo více než dvacetileté působení udrželo severní Uhry dlouho mimo přímou kontrolu uherských králů, posílilo postavení hornouherských měst a zanechalo v oblasti silný český a moravský vliv – jazykový, vojenský i organizační. Jiskrovy posádky a polní oddíly přenesly do hornouherského prostoru husitskou taktiku vozové hradby a polní fortifikace; tradice bojových vozů a střelných zbraní jako pěchotní páteře přežila v zemi celé desetiletí po Jiskrově odchodu.

Použitá literatura: