Kněžská válka (Pfaffenkrieg) o varmijské biskupství (1467–1479)

Kněžská válka (pol. wojna księża, něm. Pfaffenkrieg, lat. bellum sacerdotale) byla ozbrojeným sporem let 1467–1479 o obsazení biskupského stolce ve Varmii (něm. Ermland, pol. Warmia). Konflikt rozpoutala otázka, kdo má právo volit a potvrzovat biskupa po připojení Varmie k polské Koruně na základě druhého toruňského míru (1466), jenž ukončil třináctiletou válku Polska s Řádem německých rytířů. V boji se střetli polský král Kazimír IV. Jagellonský, kapitula varmijské diecéze a Řád německých rytířů; spor prodloužil postoj papežů Pavla II. a Sixta IV. i císaře Fridricha III.

Předehra

Druhý toruňský mír z 19. října 1466 rozdělil pruské území Řádu na královské Prusy (Polské Prusy), které přešly pod přímou polskou svrchovanost, a řádové Prusy s centrem v Královci, jež zůstaly v rukou Řádu jako polské léno. Varmijské biskupství si vyjednalo zvláštní postavení — uznávalo polskou svrchovanost, ale uchovalo si autonomii v duchovních věcech, včetně práva kapituly volit biskupa. Kazimír IV. usiloval o uplatnění královského patronátu při potvrzování volby; varmijská kapitula naopak hájila svou nezávislost.

Spor propukl po smrti biskupa Pavla Legendorfa 23. července 1467. Kapitula bez konzultace s králem zvolila Mikuláše Tüngena, exponovaného přívržence Řádu úzce spjatého s velmistrovým dvorem. Kazimír volbu odmítl uznat a na biskupský stolec doporučil svého kandidáta — kaplana a sekretáře Vincence Kełbasu; papež Pavel II. však potvrdil Tüngena.

Průběh sporu

V letech 1467–1472 probíhal spor převážně diplomaticky. Kazimír blokoval Tüngenovo dosazení na biskupství, kapitula odmítala přijmout královského kandidáta. Polská strana obsadila část biskupských statků, což vyvolávalo drobné šarvátky. Velmistr Heinrich Reuß von Plauen se otevřeně k Tüngenovi nepřihlásil, ale jeho neutralita byla pro polskou stranu dostatečně podezřelá.

Otevřená vojenská fáze započala kolem let 1472–1473. Tüngen po opakovaném odmítnutí ze strany Kazimíra opustil Varmii, uchýlil se do Říše a začal kolem sebe shromažďovat ozbrojené síly. Roku 1476 se vrátil do Varmie se žoldnéřskými oddíly, mimo jiné s podporou Matyáše Korvína a uherských zájmů, jež směřovaly k oslabení Jagellonců. Korvín, který vedl vlastní spor s Vladislavem o české země, viděl ve varmijském konfliktu příležitost angažovat se proti Polsku v severním předpolí. Boj se vedl v podobě plenivých nájezdů, dobývání jednotlivých biskupských hradů (Lidzbark Warmiński, Reszel, Orneta) a dílčích polních střetnutí.

Smlouva v Piotrkowě (1479)

Konflikt skončil kompromisní dohodou v Piotrkowě dne 15. července 1479 (tzv. piotrkowské vyrovnání, něm. Petrikauer Vertrag). Mikuláš Tüngen byl uznán biskupem varmijským, avšak za podmínky, že napříště bude každá volba biskupa probíhat se souhlasem polského krále — kapitula musela napříště předkládat kandidáty schválené králem. Tüngen složil polskému králi přísahu věrnosti. Tímto kompromisem byl položen základ pozdějšího systému, podle něhož byl varmijský biskup volen z předem schválených kandidátů — tzv. indygenat.

Výsledek

Polská Koruna získala faktickou kontrolu nad obsazováním varmijského stolce a posílila tak svou pozici v Polských Prusech. Varmijská kapitula si zachovala formální právo volby, jež se však odehrávala v rámci stanoveném králem. Řád německých rytířů utrpěl další oslabení své politické pozice v severním Pobaltí. Konflikt představoval jeden z důležitých prvků jagellonské konsolidace severních zemí Koruny a předznamenal pozdější diplomatické zápasy o biskupské stolce v 16. století.

Primární prameny

Polskou stranu sporu vylíčil Jan Długosz v dvanácté a třinácté knize Annales seu Cronicae incliti Regni Poloniae (sepsáno 1455–1480), kde podává podrobný komentář k volbě Tüngena, k Tüngenově uherské opoře i k jednáním vedoucím k piotrkowské dohodě 1479.

Vedle Długosze tvoří jádro pramenné základny Akta Stanów Prus Królewskich (něm. Akten der Ständetage Preußens, edice K. Górski a M. Biskup, Toruň 1955–1965) a varmijské diplomatické listiny v Codex diplomaticus Warmiensis, sv. III–IV (Mainz 1874–1935). Doplňující kronikářský pohled poskytují řádové letopisy Annales Toruniensis a kronika kapitulního děkana Brunsberga.

Účast českých žoldnéřů

Přímá účast českých a moravských žoldnéřů ve varmijské válce není pramenně doložena a vzhledem ke geografii i charakteru konfliktu byla pravděpodobně minimální. Hlavní bojovou silou na obou stranách byly polské, pruské a německé oddíly, doplňované Sasy a lehkou jízdou z Mazovska. Nepřímou stopu by mohly představovat Korvínovy subvence Tüngenovi, jež plynuly z prostředků Černé armády (v níž čeští žoldnéři tvořili silný kontingent), avšak vlastní česká přítomnost ve Varmii prokázána nebyla. Ve světle Korvínova zájmu oslabit Polsko lze hovořit spíše o finančním a politickém, nikoli žoldnéřském angažmá českého rezervoáru.

Použitá literatura: