Landshutská dědická válka (1503–1505)

Landshutská dědická válka (něm. Landshuter Erbfolgekrieg, též bayrischer Krieg nebo pfälzischer Krieg) byla posledním velkým vnitrobavorským konfliktem mezi dvěma větvemi rodu Wittelsbachů – mnichovskou a landshutskou, k nimž se přidala spojenecká Falc. Trvala formálně od dubna 1504 do dubna 1505, urovnána byla kolínským arbitrážním výrokem 30. července 1505. Pro české vojenství představuje ojedinělý moment: do bojů se na obou stranách zapojily kontingenty čítající dohromady 10 000 až 12 000 českých žoldnéřů a rozhodující bitva u Schönbergu (Wenzenbachu) 12. září 1504 bývá v literatuře označována za labutí píseň husitské vojenské tradice – poslední velký střet, v němž bylo nasazeno české pěší vojsko se starou taktikou pavézníků a vozové hradby.

Dynastické pozadí a testament Jiřího Bohatého

Bavorsko-landshutské vévodství (tzv. Dolní Bavorsko) tvořilo v druhé polovině 15. století nejbohatší část wittelsbašských držav. Jiří Bohatý (Georg der Reiche, 1455–1503), poslední mužský představitel landshutské linie, byl švagrem českého krále Vladislava II. Jagellonského – jeho manželka Hedvika byla Vladislavovou sestrou. Jiří neměl mužského dědice, jen jedinou dceru Alžbětu (1478–1504), provdanou v roce 1499 za svého bratrance Ruprechta Falckého, syna kurfiřta Filipa.

Roku 1496 sepsal Jiří testament, jímž odkázal celé vévodství dceři Alžbětě a jejímu manželovi. Tím se dostal do dvojího rozporu: na straně jedné porušil říšské právo, podle něhož mohlo vévodství v mužské linii dědit pouze mužského pokrevního příbuzného, na druhé straně obešel wittelsbašské dědické smlouvy z let 1392 a 1450, podle nichž mělo dědictví při vymření mužské linie připadnout druhé wittelsbašské větvi – bavorsko-mnichovské. Proti testamentu se proto okamžitě postavil bavorsko-mnichovský vévoda Albrecht IV. Moudrý a po Jiřího smrti (1. prosince 1503 v Ingolstadtu) i římský král Maxmilián I.

Maxmilián zpočátku vystupoval jako prostředník a na začátku roku 1504 předložil několik kompromisních návrhů na mírové řešení. Ruprecht je všechny odmítl a jeho hejtmané obsadili rezidence Landshut a Burghausen, kde bylo uloženo pověstné bohatství zemřelého vévody. Mírové řešení bylo tím prakticky vyloučeno. 17. dubna 1504 válka formálně propukla, Maxmilián vyhlásil nad Ruprechtem a Alžbětou říšskou klatbu a 23. dubna 1504 udělil v léno celé landshutské dědictví Albrechtovi IV. a jeho bratru Wolfgangovi.

Strany konfliktu

Konflikt byl od počátku nepoměrný co do počtu spojenců, ale vyrovnaný co do financí. Albrecht IV. shromáždil koalici říšských knížat v čele s Maxmiliánem; patřily k ní Švábský spolek, vévoda württemberský, lantkrabě hesenský, město Norimberk, braniborský markrabě Friedrich a jeho synové Kazimír a Jiří, Alexander von Zweibrücken-Veldenz a řada drobnějších říšských knížat. Albrechtovo vojsko dosahovalo síly přibližně 60 000 mužů, Maxmilián postavil dalších asi 10 000 mužů říšského a tyrolského dvorského vojska.

Ruprecht Falcký a jeho otec kurfiřt Filip Falcký oproti tomu shromáždili menší, ale finančně dobře zajištěnou armádu opírající se o landshutské bohatství a o rozsáhlý nábor profesionálních pěších kontingentů. K jejich spojencům patřily falcké dvorské vojsko, biskupové würzburský, bamberský a eichstättský, lantkrabě Johann von Leuchtenberg, Albrecht von Landenberg, hrabě Wilhelm von Henneberg, hrabě Hugo z Montfortu a Bregenzu, Bernhard III. hrabě z Ebersteinu, Jörg hrabě limburský a svobodní páni Leonstein, Traun, Stauff a Hutten. K hlavním vojevůdcům patřili Georg von Rosenberg, Georg von Wispeck, purkrabí v Chamu Ludwig von Habsperg a především vicedom Horní Falce Ludwig von Eyb, který jako logistická osa celé operace vedl většinu jednání s českou stranou. Falcká pole vystavila do bojů asi 30 000 mužů, větší část tvořili čeští žoldnéři.

Boje se odehrávaly na třech bojištích: v Horním a Dolním Bavorsku, v Horní Falci s  přesahem do Frank a v Porýní s Alsaskem. Pro českou účast jsou klíčová první dvě bojiště, kde se Češi v Ruprechtových službách pohybovali v největších počtech.

Tažení duben–červen 1504

Ruprecht zahájil tažení 20. dubna 1504 v Ambergu; k 1. květnu byl s vojskem u Neuburgu nad Dunajem, odkud podnikal výpady do okolí a dobyl Rain an der Donau. Albrecht zatím obsadil Ingolstadt (21. května) a 7. června slavnostně vstoupil do Braunau, které předtím odmítlo vpustit Ruprechtova hejtmana Wispecka. V tomto období se v Chamu – tradičním shromaždišti najatých Čechů – soustředily první kontingenty z Čech; další shromaždiště vznikla ve Furth im Wald, později v Kötzingu.

Již v průběhu května 1504 se objevily první zprávy o  bojových akcích, kde rozhodující úlohu sehráli čeští žoldnéři – například při dobytí Chamu. Hrabě Hugo Montfort požadoval 22. května po Ludwigu von Eyb dva až tři tisíce českých pěších na pomoc obraně Neuburgu, Eyb však naléhal na Ruprechta, aby uvolnil peníze pro Čechy, kteří v Chamu zaháleli a hrozili zběhnutím. Jetřich z Gutštejna v těchto týdnech dokonce vyhrožoval, že přejde na Albrechtovu stranu, pokud Ruprecht neuvolní finance.

Koncem června vypukly boje o Landau. Na obraně se podílel Ruprechtův hejtman Georg von Rosenberg a téměř 300 Čechů. Když se obrana dostala do potíží, vojsko se potají stáhlo, vyrabovalo město a na odchod jej zapálilo; 1. července město pokořil Albrecht, znovu vyraboval a  vypálil. Ruprecht v tomto období pobýval u Dingolfingu, kam si nechal povolat 2 300 Čechů z Neuburgu nad Dunajem. Norimberk měl v květnu ve svém vojsku 450 českých jezdců, k nimž se v červnu připojilo dalších 1 170 Čechů; při taženích Norimberčanů a Čechů docházelo k řevnivostem se smrtelnými následky. Téměř celou druhou polovinu července se Norimberští neúspěšně pokoušeli dobýt Neumarkt, kde se na obraně významně podílela skupina českých žoldnéřů – Ruprecht jim za to nechal vyplatit dvojnásobný žold.

K důležitým dílčím střetnutím patřila šarvátka u Altdorfu u Landshutu 13. července 1504, kde Albrechtův oddíl porazil falcké vojsko a kde mladý Götz z Berlichingenu přišel kulkou z hákovnice o pravou ruku, kterou si později nechal nahradit slavnou železnou protézou. 9. července Albrecht opustil Landau a vytáhl k Landshutu, kde proti němu zaujal obranu Ruprecht. Boj se odehrál před branami města – Landshut byl uhájen, ale za cenu velkých ztrát žoldnéřů, takže ve funkci vrchního hejtmana vystřídal Wispecka Georg von Rosenberg. V dolním Bavorsku a Horní Falci hořely vsi v  rozsáhlém měřítku – odhady uvádějí přes 300 zničených falckých sídel. Mezi 1., 21. a 23. červencem se v Landshutu odehrály vážné šarvátky mezi českými žoldnéři a německými landsknechty, které vojsko dále oslabily.

Tažení srpen 1504, smrt Ruprechta a obležení Sulzbachu

V srpnu se v Chamu nashromáždilo zhruba 3 000 pěších a 400 jezdců. Mezi hlavní verbíře patřili Anarch von Wildenfels, Philipp von Flersheim, Hans Nothaft, Bernhard Stöckel, Jörg Plankenfelser, Philipp von Feilitsch a Christoph von Thein. 2. srpna bylo dvěma vojsky obleženo město Schwandorf; falcké oddíly Ludwiga von Eyb se u Schwandorfu spojily s českými žoldnéři, kteří přitáhli od Waldmünchen pod vedením Heřmana Janovského z Janovic, Albrechta ze Šternberka a některého z Dobrohostů z Ronšperka na Horšovském Týně. Schwandorf se nezmohl na výpalné a byl vyrabován i vypálen. 15. srpna vytáhli Češi k Lengenfeldu a Kallmünzu; 10. srpna u Neuburgu nad Dunajem padlo 100 (jiné prameny 200) českých pěších do zajetí Albrechtova vojevůdce hraběte Andrease von Sonnenberga. Mezi 14.–28. srpnem obléhalo falcké vojsko Braunau; po jeho dobytí tvořili Češi velkou část obranné posádky.

20. srpna 1504 – nedlouho před rozhodující bitvou – zemřel v Landshutu vévoda Ruprecht. Vládu převzala vdova Alžběta, do funkce vrchního velitele se vrátil Wispeck. Maxmilián se o Ruprechtově smrti dozvěděl 25. srpna a ihned se přesunul do Donauwörthu k poradám se spojenci. Také falckrabě Filip pokračoval v boji a v náboru českých žoldnéřů.

29. srpna oblehlo pod velením Ludwiga von Eyb české vojsko o síle 9 000 mužů město Sulzbach; ve vojsku byli váleční podnikatelé Jan z Weitmile, Jindřich a  Jetřich z Gutštejna a Albrecht ze Šternberka; soudobé prameny uvádějí dokonce 14 000 vojáků. Albrecht měl české vojsko u Sulzbachu odrazit, ale obléhání bylo 5. září ukončeno bez výsledku. Pohyb falckých jednotek ohrozil nedaleké říšské město Řezno. 4. září zveřejnil Maxmilián své rozhodnutí osobně táhnout proti českým žoldnéřům.

Maxmilián byl o pohybu Čechů dobře informován. Věděl, že v Českých Budějovicích se shromáždilo dalších 6 000 bojovníků pod velením Georga von Rosenberga, táhnoucích přes Tachov a Waldmünchen, s asi 200 vozy; k nim se měl připojit Wispeck s 1 500 jezdci. 8.–9. září se v Erasbachu u Berchingu sešikovalo spojenecké vojsko: 790 jezdců a 2 500 pěších markraběte braniborského a jeho synů, 700 norimberských pěších se 150 českými jezdci a 200 jezdců vévody Ericha Brunšvického. 10. září se spojenci přesunuli k Hemau, falcké vojsko a čeští žoldnéři se srotili u Řezna; téhož dne uzavřel falckrabě Filip příměří s Maxmiliánem v Porýní, čímž bylo tamní bojiště uzavřeno.

Bitva u Schönbergu 12. září 1504

Hlavní bitva, v starší literatuře označovaná jako bitva u Schönbergu (podle blízkého zámku), u Wenzenbachu (podle obce na bojišti), u Řezna či na Hafenreuthském poli, v německy psaných pramenech rovněž böhmische Schlacht (česká bitva), se odehrála 12. září 1504 severovýchodně od Řezna.

České vojsko v síle asi 3 000 pěších a 900 jezdců obsadilo den předtím zámek Schönberg a  připojenou ves Wenzenbach a mířilo na ústup k Chamu, když se před ním zjevila Maxmiliánova plná polní síla. Vojevůdce Georg von Wispeck ihned opustil bojiště s 600 (podle jiných pramenů 1 600) jezdci a odjel směrem k Neuburgu – část pramenů hodnotí tento manévr jako útěk a zradu, jiné jako pokus zachránit jádro jezdectva. Na bojišti zůstala pěchota pod velením polního hejtmana Matyáše Libáka z Radovesic.

Češi se rozvinuli na vyvýšenině na Hafenreuthském poli mezi dvěma lesíky u obce Wenzenbach, ve třech zástupech. První řadu tvořili pavézníci, jejichž velké štíty byly spojeny řetězy; v jejich krytu stáli žoldnéři s ručnicemi, meči a kopími. Za jejich zády 800 mužů narychlo stavělo vozovou hradbu na sousedním návrší u Hühnerbucklu, která však nebyla před útokem dobudována. Maxmiliánovo spojenecké vojsko čítalo přibližně 4 000 pěších a 1 200 jezdců, podporovaných polním dělostřelectvem.

Bitvu zahájil úvodní útok markraběte Kazimíra Braniborského se 400 jezdci a 8 polními děly. Pavézníci útok odrazili, vyřítili se zpoza svých štítů, vrhli se na jezdce a přiměli je k ústupu. Mezitím přitáhly Maxmiliánovy další posily – 4 000 pěších, mezi nimi i landsknechtský pluk Georga von Frundsberga vyzbrojený polními hadicemi a mušketami. Spojenecké vojsko se zformovalo do tří křídel: pravé tvořili jezdci s markrabětem braniborským (osobně velel král Maxmilián), střed pěchota s lehkými děly, levé jezdci s vévodou brunšvickým a Hannsem Obernitzem; pěšáci měli udeřit zepředu, jezdci ze stran.

Češi zůstali na svém místě a kopími se pokoušeli odrážet útoky jezdců i pěchoty. Při jednom z útoků vévody brunšvického přišel král Maxmilián jen zázrakem o život. Kyrysníci ze stran strhli pavézy a landsknechti využili průlomu, aby pronikli k nedokončené vozové hradbě. Dobové německé kroniky líčí české bojovníky obrazem „hieben sie wie die wilden Schweine, ihr Geschrei war grausamlich“ – sekali jako divočáci, jejich křik byl strašný; v jiném místě „wehren sich wahrhaft ritterlich, wie Löwen kämpften die Böhmen“. Po prolomení čela se Češi rozprchli buď za vozovou hradbu, nebo do blízkého lesa. Bitva trvala podle kronik necelé dvě hodiny.

Ztráty byly drtivé: 1 600 až 2 500 padlých Čechů (jednotlivé prameny uvádějí 1 490, 1 600, 1 620, 1 800 i 2 500), 600 až 800 zajatých (rovněž 700 i 735) a přibližně 200–250 ukořistěných vozů. Norimberčané si z bojiště odvezli 7 českých korouhví, Štrasburčané 4. Spojenci ztratili pouze asi 200 mužů. Sám hejtman Libák se z bitvy probil bez zranění a bez zajetí. Část uprchlých Čechů, jak uvádějí dobové prameny, byla zamordována venkovským obyvatelstvem. Tím byla válka pro Maxmiliána v Horní Falci fakticky vyhrána.

Po bitvě – Řezno, Kufstein a rozpad falckého vojska

Maxmilián a Albrecht odjeli po bitvě do Řezna, kam byli odvedeni i čeští zajatci. Předvedeni před krále byli vyzváni odpovědět, zda by raději volili boj na život a na smrt, či zda stojí o zajetí; jejich odpověď zněla, že do bitvy nešli z přesvědčení, ale z nutnosti. Maxmilián patřičně ocenil jejich mužnost, a ačkoli 17. září formálně rozhodl vykázat je ze země, žádný zajatec ze země vykázán nebyl. 22. září bylo všem zajatcům odebráno vyzbrojení i  peníze pod přísahou, že se za pět týdnů na určeném místě dostaví. Od 12. do 16. září bylo 650 zajatců shromážděno v domě řezenského světícího biskupa. Poté se velká část přesunula do Straubingu (16. října, 10. listopadu a 30. listopadu byli zajatci kontrolováni); po několikanásobném dostavování byli s  konečnou platností 15. dubna 1505 propuštěni bez výkupného na čestné slovo. Pohled na propouštění poražených Čechů, považovaných za obratné a zkušené bojovníky, byl ve své době vnímán jako velkorysý rytířský akt.

Wispeck po bitvě dorazil do Regenstaufu, doplnil své vojsko posádkou hradu Lengenfeld a v Neuburgu vyčkával na posily z Čech. Plenil okolí Ingolstadtu a cestou na Landshut dobyl Vohburg, kde dokonce zajal Albrechtova hejtmana Andrease von Sonnenberga. Falcká kasa v Landshutu se však vyprazdňovala a žoldnéřům končilo služebné období; čeští žoldnéři se začali hromadně vracet domů. Jen ze Šternberkových lidí odešlo asi 300 mužů. 10. listopadu shořel neopatrností žoldnéřů Burghausen. Heřman Janovský dokonce kvůli nedoplatkům vyhlásil Falci válku.

Od 1. října obléhal Maxmilián tyrolskou pevnost Kufstein, jejíž posádku tvořili rovněž čeští žoldnéři pod velením hejtmana Wampolda. Maxmilián nasadil moderní bombardy a po několikatýdenním obléhání pevnost dobyl; mezi zajatci bylo mnoho Čechů, kteří byli popraveni. Velitele pevnosti Hanse Pinzenauera nechal popravit jako odstrašující příklad. Kolem poloviny října se Wispeck po nezdařeném tažení vrátil do Landshutu, mezitím se původní spojenecké vojsko rozpadlo – braniborský markrabě, Norimberští a Švábové opustili Maxmiliána, který s Albrechtem pokračoval k Mnichovu.

9. prosince 1504 falcké vojsko obléhalo Vilshofen; po několikadenním boji a protiakci ze Straubingu se hejtmané stáhli a 18. prosince dorazili s kořistí do Landshutu. V průběhu prosince a ledna 1505 Wispeck postupně vyplácel velké podnikatele – Albrechta ze Šternberka, Jana z Weitmile a bratry Gutštejny. V únoru 1505 bylo uzavřeno dočasné příměří, 13. dubna král vyzval zemi k míru a ohlásil květnový říšský sněm v Kolíně nad Rýnem. Falcká strana vyklidila Landshut, Burghausen a Braunau.

Kolínský arbitrážní výrok 30. července 1505

Kolínský arbitrážní výrok z 30. července 1505 (něm. Kölner Schiedsspruch) přiřkl většinu landshutského dědictví bavorsko-mnichovskému vévodovi Albrechtovi IV. Ten tak sjednotil pod jednou vládou Bavorsko-Mnichov a Bavorsko-Landshut a položil základ Bavorska v jeho pozdější novověké podobě. Část území v Horní Falci připadla jako odškodnění synům Ruprechta a Alžběty – Otovi Jindřichovi a Filipovi – a dala vznik tzv. Mladé Falci (Pfalz-Neuburg) s centrem v Neuburgu nad Dunajem. Maxmilián I. získal za svou podporu tyrolské državy Kufstein, Kitzbühel a Rattenberg, město Norimberk pak rozšíření svého území o některé statky východně od města.

Český kontingent – počty, profalcká strana a diplomacie

Češi sloužili na obou stranách, ale jejich nejvýznamnější nasazení bylo na falcké straně. Celkový počet Čechů ve falckých službách se odhaduje na 10 000 až 12 000 bojovníků. Albrecht měl o Čechy zájem od počátku: již 4.–5. února 1504 jednali jeho vyslanci v Sušici, Klatovech a Domažlicích o naverbování 6 000 českých pěšáků; za českou stranu vyjednávali kancléř von Smichau, Jan Klenovský z Klenové, Otík Kamýcký ze Stropčic, jakýsi Pokorný, Heřman Janovský z Janovic a Lukavský. Pro Albrechtovu stranu měl být získán i Václav Vlček z Čenova, považovaný za nejlepšího českého hejtmana své doby (který ovšem už neuměl jezdit na koni a musel být vožen na voze). Jednání ztroskotala na nedostatku financí. Český král Vladislav II. verbování pro Albrechta podpořil a na petropavelském sněmu 29. června 1504 byl vznesen oficiální požadavek pomoci Albrechtovi.

Skutečně rozsáhlý nábor však zorganizovala silná profalcká strana na Vladislavově dvoře, kterou tvořili Vilém z Pernštejna, Jan ze Šelmberka, Bohuš Kostka z Postupic a po dosti komplikovaných jednáních také kancléř Albrecht Libštejnský z Kolovrat; falčtí vyslanci Anarch von Wildenfels, Philipp von Feilitsch a Christoph von Thein mu nabídli za vstřícnost půjčku 10 000 zlatých. Vladislav nikdy otevřeně nepodpořil verbování pro Falc, ale fakticky toleroval jednání v Plzeňském a Klatovském kraji.

Žoldnéřští podnikatelé a ekonomika náboru

Verbování probíhalo formou dohody mezi vojenským podnikatelem (zpravidla šlechtic-kondotiér) a válečníkem (najímatelem). Smlouva (Werbebrief / Schadenbrief) určovala počet, délku služby (obvykle 3 měsíce), žold, výzbrojné a záruky pro záškodné (náhradu škod). Žoldnéři byli organizováni do rot v čele s rotmistrem; rota čítala 10–20 mužů s 1–5 pavézníky; několik rot tvořilo prapor v čele s hejtmanem. Pavézníci nesli velké štíty a chodili s pomocníky-pacholky (Knaben), kteří jim štíty pomáhali nosit. Standardní vůz vozové hradby měl posádku zhruba 20 mužů: 2 pacholci, 8 střelců s ručnicemi či kušemi, 8 mužů s halapartnami, cepy nebo kopími a  2 pavézníci na ochranu mezer mezi vozy.

Měsíční žold pěšího činil 4 zlaté rýnské (1 zlatý za týden), jezdce 8 zlatých, vůz měl v týdenním účtování 2 zlaté. Rotmistr s koněm dostával 2 zlaté týdně. Záškodné se vyplácelo z listinného soupisu sepsaného při odvodu (kupř. u jedné roty s 300 pěšími a 15 vozy činilo jednorázově 17 zlatých, u jiné s 238 pěšími a 12 vozy 47 zlatých). Žoldnéři byli najímáni ve  shromaždištích na pohraničí – Cham, Furth im Wald, Kötzing, Tachov, Weiden a Pernov.

K největším českým vojenským podnikatelům na Ruprechtově straně patřili bratři Jindřich a  Jetřich z Gutštejna, kteří v průběhu války naverbovali tisíce mužů. Podle nedatované účetní cedule z roku 1504 obdržel Jindřich 7 600 zlatých za 1 000 pěších a 300 jezdců, Jetřich 6 000 zlatých za 1 000 pěších a 100 jezdců, Jan z Weitmile 6 800 zlatých za 1 000 pěších a 200 jezdců, stejně tak Albrecht ze Šternberka 6 800 zlatých za 1 000 pěších a 200 jezdců; Heřman Janovský z Janovic 1 442 zlatých za 300 pěších, Jan Klášterský z Valdštejna 700 pěších bez uvedené částky a některý z Dobrohostů z Ronšperka 300 pěších a 200 jezdců. Vilém Rous z Lipna a Heřman Janovský byli za své žoldnéře placeni ještě 15. srpna 1504 v Tachově – za 32 jezdců a 300 pěšáků a za dalších 131 mustrovaných v Neuburgu měsíční částku 564 zlatých.

V dlužní listině falckraběte Fridricha z 20. května 1505 figurují jako ručitelé Jan z Leuchtenberka, Jindřich z Gutštejna, Jan z Weitmile a Georg von Rosenberg za dluh 2 496 zlatých rýnských a 63 landshutských feniků pro žoldnéřské velitele Václava ze Šumburka, Vojtěcha Veselického, Václava Weyra, Jorga Polenreutera, Ctibora Dívčického ze Sudoměře, Brikcího Fremuta ze Stropčic, Jana z Hofu, Ctibora Netunického z Nebílov a  Volfganga Žďárského z Chrástu; většina z nich pocházela ze západních, jižních a jihozápadních Čech. Vyplácení mělo proběhnout v únoru v Tachově na radnici.

Matyáš Libák z Radovesic – polní hejtman u Schönbergu

Vrchním polním hejtmanem českého kontingentu u Schönbergu byl Matyáš Libák z Radovesic. Falckrabě jej najal na doporučení své profalcké klientely – Pernštejna, Šelmberka a Kostky z Postupic. Libák nabídl naverbovat 1 000 mužů z Čech, Moravy, Slezska a Uher; podle Ruprechtova dopisu Ludwigu von Eyb z 27. července 1504 měl přijít s 50 jezdci a naverbovat dalších 2 000 pěších, žold měl činit 100 zlatých měsíčně a 1 000 zlatých na výzbroj, služba na 3 měsíce s nástupem v Tachově. K 20. srpnu 1504 dorazilo do Bavorska 4 000 jezdců a pěších; k Libákovým jednotkám se v Horní Falci připojily oddíly Albrechta ze Šternberka, Jetřicha a Jindřicha z Gutštejna, Jana z Weitmile, Heřmana Janovského z Janovic, Viléma Rouse z Lipna, Jana Svojanovského z Boskovic a Jana Mezeřického z Lomnice; společně tito páni 5. září ukončili obléhání Sulzbachu.

Libák měl venkovský původ v rodu středočeských zemanů z Radovesic. Mezi jeho předky patřil Libák, jenž byl účastníkem a zajatcem bitvy u Grunwaldu 1410, a Václav Libák z Vrbčan, hejtman polního sirotčího vojska a člen kutnohorské městské rady. Majetkově patřily Libákům od roku 1450 Onomyšl (Matěj Libák), k  roku 1493 Přestavlky (Matyáš), po roce 1493 Smrkovice, Ohnišťany, Chomutice, Loučná Hora, Lhota Ohnišťská a Nevratice (vše prodal roku 1518 Vilémovi z Pernštejna), dále Miletínek a v roce 1519 hrad i panství Pecka. Byl rovněž majitelem podílu na kutnohorském cínovém dole Vosel. Politicky byl Libák důležitou postavou na dvoře Vladislava II.: v letech 1510–1518 zastával osm let úřad královského prokurátora. Zemřel někdy před rokem 1524.

Libák se z bitvy u Schönbergu probil bez zranění, ale jeho hejtmanování se přesto stalo předmětem soudního sporu. V roce 1505 jej Albrecht ze Šternberka nařkl, „že by on pan Libák hejtmanství svému a šikování při té bitvě, kdež loni v Bavořích u falckrabie byla, dosti neučinil“. Mezi svědky uvedl Jana Horáka z Jilemnice, Jana Holého od Hory, Mikuláše Kopystu od Hory, Jiříka Holého z Hořovic, Blažka Houdka z Dašic, Martina Říhova syna z Radnic a Martina Vlčka z Úřečic. Poslední čtyři jmenovaní byli bývalí zajatci od Schönbergu. Soud nicméně dopadl pro Libáka příznivě: bylo konstatováno, že „jest on Libák vozy šikoval, lidi do bitvy vedl, je řiedil a při té bitvě od počátku až do konce byl, všemu dosti činil, což takovému hejtmanu v takové potřebě příleží učiniti“.

Po válce zůstal Libák důležitou spojkou mezi Falcí a českými zeměmi. Od konce září 1504 zastupoval falckou stranu při jednáních v Praze (svatojeronýmský sněm), v říjnu odjel do Ambergu na poradu s Ludwigem von Eyb, na začátku ledna 1505 byl mezi pečetiteli plzeňské úmluvy o česko-falckých lenních záležitostech. Vstoupil do oficiální falcké služby na pět let s ročním platem 300 rýnských zlatých (žádal 500 jako Gutštejnové, ale neuspěl). Spory o žold ho ovšem neopouštěly: v listopadu 1504 figuroval na seznamu válečníků s nezaplacenými žoldy, v roce 1506 se soudil s Jindřichem a Jetřichem z Gutštejna a Janem z Weitmile o 3 004 rýnských zlatých, ještě v roce 1518 jej žaloval Jiřík Slovák z Jílavy o 104 zlatých. Roku 1511 byl jako královský posel do Polska zajat svým bývalým spolubojovníkem Heřmanem Janovským z Janovic; po propuštění se však s ním smířil a přimlouval se za něj u panovníka.

Řezenský seznam zajatců z bitvy u Schönbergu

V době pobytu českých žoldnéřů v Řezně (12. září až přibližně 16. září, poté v Straubingu) vznikl Řezenský seznam zajatců, uložený dnes v Bayerisches Hauptstaatsarchiv München, oddělení Kurbayern Äußeres Archiv, signatura 1227, fol. 115 ff. Jde o naprosto unikátní pramen pro výzkum českého žoldnéřství přelomu středověku a novověku – v celé pramenné základně 15. a 16. století má srovnatelnou hodnotu jen seznam zajatců z bitvy u Želenice 1438.

Seznam je zapsán ve staročeštině, což je v  německy psaných archivních pramenech mimořádně vzácné. Začíná formulací „Item muzuowe na tyto laystra popsani, kterziz gsu porazieni w ten cztwrtek po matze buozii narozenii letha pocztu tissieczieho pietisteho cztwrteho.“ Obsahuje 630 jmen, z čehož 563 pěšáků a 67 pacholat, organizovaných do 26 rot o 2 až 76 mužích. Na konci je uvedena suma piessich puolssiesta sta a vi (556) a pacholat lx a v (65), s celkovým údajem 612 – aritmetická chyba autora oproti 621 vyplývajícímu ze součtu.

Autorem byl patrně sám jeden ze zajatců – písař ovládající spisovnou češtinu. Mezi zajatci jsou doloženi tři písaři: Jan písař z Příbrami (rota 1, č. 13), Jiřík Holý písař z Prahy (rota 13, č. 44) a Šimon písař z Brodu Německého (rota 19, č. 28). Seznam vznikl pravděpodobně jako evidence totožnosti propuštěných, podle níž bylo kontrolováno, zda se zajatci dostavují v  určené lhůtě – nejen pro případné výkupné, ale jako organizační pojistka rytířského závazku.

Geografické rozložení zajatců potvrzuje těžiště náboru v západních a jižních Čechách: nejvíce mužů pocházelo z Berouna (16), Plzeňska, Klatovska, Tachovska a Domažlicka; výraznější je i zastoupení Kolínska, Pardubicka, Hradce Králové a jihočeských obcí (České Budějovice, Strakonice, Pelhřimov). Ze Slovenska jsou doložení bojovníci z Bánovec n. Bebravou a Banské Štiavnice, jeden zajatec pochází z polské Čenstochové. Drobně jsou zastoupena i moravská města.

Po skončené bitvě byli čeští žoldnéři podle hierarchie společenského postavení v Maxmiliánových účetních ceduliích vedeni jako plnohodnotní bojovníci – Šternberkovi rotmistři dostali v Chamu mezi 19. a 26. zářím za své muže, ať padlé či zajaté, řádný měsíční žold. Heřman Janovský a Vilém Rous obdrželi pro své zajaté žoldnéře dokonce dvojnásobný žold (1 měsíc, 184 zl. za 46 zajatců), což zahrnovalo zřejmě i záškodné. Ovšem ne vždy se tato částka skutečně dostala k zajatcům – například Bohuslav Loský z Rabštejna, rotmistr Jetřicha z Gutštejna a jeden ze zajatců v Schönbergu, se ještě roku 1511 soudil s Jetřichem z Gutštejna o 2 400 rýnských zlatých za tříměsíční službu.

Význam pro české vojenství

Bitva u Schönbergu se stala v historiografii i  v literatuře symbolem konce velké éry českého žoldnéřství v Říši. Pavézníci, kteří se pokusili útok bez ochrany vozové hradby, nemohli proti modernější vojenské technice landsknechtů s hadicemi, mušketami a polním dělostřelectvem dlouhodobě obstát. Husitská vojenská tradice tím dosáhla zenitu a pomalu vyprchávala – nahrazoval ji systém najímaných pluků landsknechtů, jejichž symbolem se stal právě v této bitvě angažovaný Georg von Frundsberg, počátek nejslavnější landsknechtské kariéry 16. století.

V české paměti se Wenzenbach uchoval jako trauma – Aleš Jirásek mu věnoval kapitolu v románové epopeji V cizích službách (1962). František Palacký v Dějinách národu českého uvedl v souvislosti s bitvou pověstný odsudek německého velení (kterážto interpretace ovšem nemá oporu v dobových pramenech). Otakar Frankenberger v Husitském válečnictví po Lipanech (1960) považuje Schönberg za ukončení dějin české vozové hradby jako rozhodujícího prvku polního boje. Komplexní zpracování z hlediska sociologického, prosopografického i  archivního přinesly pro otázku Schönbergu monografie Uweho Trespa Söldner aus Böhmen (Paderborn 2004), stať Armina Gugaua Die Schlacht bei Schönberg (in: Der Landshuter Erbfolgekrieg. An der Wende vom Mittelalter zur Neuzeit, ed. R. Ebneth – P. Schmid, Regensburg 2004) a především studie Kamily Sladkovské Česká účast ve válce o dědictví landshutské roku 1504 (Husitský Tábor 16, 2009, s. 145–244), která bitvu, Řezenský seznam i Libákovu osobu zpracovala systematicky a o kterou se toto pojednání převážně opírá.

Použitá literatura: