Litevská občanská válka (1432–1438)

Litevská občanská válka (pol. Wojna domowa na Litwie, lit. Lietuvos pilietinis karas) byla dynastickým a mocenským zápasem o velkoknížecí stolec ve Velkoknížectví litevském mezi Svidrigailem (Švitrigailou) Olgerdovičem na jedné straně a Zikmundem Kejstutovičem (Žygimantasem Kęstutaitisem), bratrem zesnulého velkoknížete Vytauta Velikého, na straně druhé. Konflikt vypukl po nočním převratu z 31. srpna na 1. září 1432, který sesadil Svidrigaila, a rozhořel se v rozsáhlou válku o sféry vlivu mezi Polským královstvím, Řádem německých rytířů, Livonským řádem a vnitřně rozdělenou litevskou šlechtou. Pro českého čtenáře je tato válka zásadní z toho důvodu, že v čele Svidrigailových vojsk stál Zikmund Korybutovič (Korybutowicz), zkušený husitský velitel z bitvy u Ústí nad Labem, a jejich jádro tvořili čeští žoldnéři.

Předehra

Smrtí velkoknížete Vytauta Velikého 27. října 1430 bez mužského dědice se otevřela mocenská otázka nástupnictví ve Velkoknížectví litevském. Litevská šlechta zvolila velkoknížetem Vytautova bratrance Svidrigaila Olgerdoviče, čímž porušila ujednání Hrodelské unie z roku 1413, podle něhož měl být budoucí velkokníže schvalován polským králem Vladislavem II. Jagellem. Svidrigailo se opíral o ruskou pravoslavnou šlechtu litevsko-ruských území a o spojenectví s Řádem německých rytířů; usiloval o obnovu plné suverenity Litvy mimo personální unii s Polskem. Polská strana proti němu postavila kandidaturu Zikmunda Kejstutoviče, mladšího bratra Vytautova.

V noci z 31. srpna na 1. září 1432 byl Svidrigailo přepaden ve svém polním ležení u Ašmjany v dnešním Bělorusku skupinou Zikmundových stoupenců a sotva uprchl do Polocku. Zikmund Kejstutovič byl 15. října 1432 v Hrodně oficiálně prohlášen velkoknížetem. Svidrigailo si zachoval kontrolu nad rozsáhlými východními a jižními oblastmi velkoknížectví — Polockem, Vitebskem, Smolenskem, Kyjevem a Volyní — a zahájil otevřenou válku.

Spojenecké systémy

Svidrigailo vytvořil rozsáhlou koalici. Klíčovým partnerem se stal Livonský řád pod velmistrem Francem Kerskorffem; spojenecká smlouva s ním byla uzavřena 15. května 1433. Dalšími spojenci byli Tatarská zlatá horda, moldavský vévoda Štěpán II. a část ruské pravoslavné šlechty. Vojenskou špičku tvořil Zikmund Korybutovič, synovec Vladislava Jagella a zkušený husitský vojevůdce; přivedl s sebou kontingent českých husitských žoldnéřů, který se osvědčil v bojích husitských válek a tvořil jádro Svidrigailovy pěchoty.

Zikmund Kejstutovič se opíral o Polské království krále Vladislava II. Jagella, který mu poskytl pomocná vojska pod velením polských velitelů, mimo jiné Jakuba Kobylańského. Na jeho straně bojoval i jeho syn Michael Žygimantaitis. Polské pomocné sbory čítaly v rozhodujícím okamžiku roku 1435 zhruba 4 000 mužů.

Průběh do roku 1435

První roky války probíhaly jako řada vzájemných nájezdů a obléhání v litevsko-ruském pohraničí. V roce 1433 Svidrigailovo vojsko spolu s livonskými oddíly opakovaně vpadlo na vlastní litevská území, ale chybělo mu rozhodující polní vítězství. Polská strana podnikla v letech 1432–1433 protitažení do volyňských a podolských území a dobyla několik důležitých pevností. V roce 1434 začala intenzivnější jednání mezi Svidrigailem a Bazilejským koncilem o případné církevní unii východního obřadu, která měla posílit jeho legitimitu, ale výsledkem zůstaly jen nezávazné přípisy.

Bitva u Pabaisku (Wiłkomierze) — 1. září 1435

Rozhodující střetnutí celé války proběhlo 1. září 1435 u městečka Pabaiskas (pol. Wiłkomierz, něm. Wilkomir) na řece Sventoji ve střední Litvě. Svidrigailovo vojsko vedené Zikmundem Korybutovičem a livonským velmistrem Francem Kerskorffem čítalo podle dobových odhadů kolem 11 000 mužů (současné kroniky uvádějí přehnaných 30 000), z čehož významnou část tvořili Livonští rytíři a čeští husitští žoldnéři. Vojsko Zikmunda Kejstutoviče pod velením jeho syna Michaela Žygimantaitise mělo asi 9 500 vlastních mužů a 4 000 polských pomocných sborů Jakuba Kobylańského.

První dva dny zůstaly armády na opačných březích bažinatého potoka a k boji nedošlo. Když Svidrigailovo vojsko začalo přesouvat tábor severním směrem k Vilkmergė a oddíly se rozdělily přes vodní tok, Michael Žygimantaitis využil situace a udeřil. Bitva se rozpadla v chaotický boj na obou březích; livonští rytíři byli rozdrceni, mnoho jich utonulo v řece. Velmistr Kerskorff padl, většina velitelů Livonského řádu byla pobita nebo zajata. Zikmund Korybutovič byl těžce raněn a zajat. Sám Svidrigailo unikl s asi třiceti družiníky. Bitva u Pabaisku bývá označována za vůbec největší ránu, jakou Livonský řád ve svých dějinách utrpěl.

Závěr války a její doznívání

Po porážce u Pabaisku se Svidrigailova mocenská základna rychle rozpadla. Většina ruských knížat se postupně podrobila Zikmundu Kejstutovičovi nebo polskému králi. Boje se však táhly ještě tři roky jako řada lokálních střetů a obléhání hradů na Volyni a v Kyjevsku. Za definitivní konec války bývá obvykle označován rok 1438, kdy Svidrigailo přijal kompromisní mír a stáhl se na Volyň jako udělené knížectví. Zikmund Kejstutovič si však vítězství dlouho neužil — byl 20. března 1440 zavražděn na hradě Trakai skupinou spiklenců. Velkoknížecí stolec po něm zaujal Kazimír IV. Jagellonský, mladší syn Vladislava II., a personální polsko-litevská unie tak byla obnovena.

Primární prameny / Pohled starších kronik

Hlavním vyprávěcím pramenem o průběhu Svidrigailovy války jsou Annales seu cronicae incliti Regni Poloniae Jana Długosze, jenž zachytil události v knihách XI a XII ad annos 1432–1438. Długosz líčí noční převrat v Ašmjany, bitvu u Pabaisku (Wiłkomierz) i smrt Zikmunda Korybutoviče s detaily, jež následně převzala celá polská i litevská tradice.

Litevskou perspektivu zachycuje tzv. Bychowiecova kronika (Kronika Bychowca) ze 16. století, kompilace starších litevských letopisů; její text byl vydán v rámci Polnoye Sobranie Russkikh Letopisey (PSRL, sv. 32 a 35). Bychowiec klade větší důraz na vnitřní spory mezi Olgerdoviči a na osobnost Zikmunda Kejstutoviče. Latinský pohled doplňuje Historia Bohemica Eneáše Silvia Piccolominiho (cap. XLVI), kde autor připomíná Korybutovičovo husitské pražské období jako pozadí jeho litevské kariéry.

Účast českých žoldnéřů

Účast Čechů ve službách Svidrigailových je doložená a poměrně dobře identifikovatelná. Zikmund Korybutovič, synovec polského krále a od roku 1422 Vytautův zástupce v Praze, vedl od roku 1432 ve Svidrigailových vojscích kontingent českých husitských žoldnéřů. Byl dříve polním velitelem husitských vojsk a spoluvítězem v bitvě u Ústí nad Labem (16. června 1426); v Praze byl ovšem v roce 1427 zajat táborskou stranou jako podezřelý z přípravy převratu, roku 1428 propuštěn a vrátil se do Litvy. Je pravděpodobné, že s ním do Litvy odešla část jeho někdejších bojovníků a že právě jejich husitský výcvik dával Svidrigailově pěchotě technologickou převahu — zejména ve využití palných zbraní a vozové hradby.

V bitvě u Pabaisku byl Korybutovič těžce raněn a upadl do zajetí; o jeho dalším osudu kolují tři verze — že zemřel během několika dnů na následky zranění, že byl utopen, anebo otráven. Většina moderních historiků se přiklání ke smrti na infekci ran. S jeho pádem ztratila husitská přítomnost ve Velkoknížectví litevském svého nejvýznamnějšího patrona; jednotliví čeští žoldnéři, kteří přežili, se zřejmě rozptýlili do služeb polské nebo livonské strany. Litevská občanská válka představuje vůbec první doložené nasazení rozsáhlejšího husitského kontingentu v severovýchodní Evropě a je důležitým mezníkem ve formování české žoldnéřské tradice 15. století.

Použitá literatura: