Německá selská válka (1524–1525)

Německá selská válka (něm. Deutscher Bauernkrieg) byla rozsáhlá rolnická vzpoura v jižním a středním Německu v letech 1524–1525. Šlo o největší masové povstání v Říši před francouzskou revolucí; podle různých odhadů povstalo až 300 000 sedláků a městské chudiny. Válka splynula s reformačním kvasem a byla krvavě potlačena spojeneckými oddíly Švábského spolku, saských a hesenských knížat. Mezi politické důsledky patří definitivní podřízení venkovské společnosti knížecí vrchnosti a rozkol luterské reformace s radikálním křídlem.

Předehra

Strukturální napětí v jihoněmeckém venkově narůstalo již od konce 15. století — komutace robotních povinností, zápas o lesy a obecní pastviny, zostřování poddanských dávek a šíření tzv. římského práva. Lokální vzpoury (např. Bundschuh 1493 a 1517 a Armer Konrad ve Württembersku 1514) předpovídaly velký výbuch. Reformační kázání Martina Luthera, ale ještě radikálněji Tomáše Müntzera a Andrease Karlstadta, daly vzpouře teologický rámec. Bezprostředním zápalem se v létě 1524 stal odpor poddaných hraběte Sigmunda von Lupfen ve Stühlingenu, kteří odmítli sbírat hlemýždí ulity pro hraběnčino vyšívání a zformovali první selský svaz.

Průběh

Z původní hornoschwarzwaldské vzpoury se hnutí během několika měsíců rozšířilo přes Horní Švábsko, Franky, Durynsko, Sasko, Tyroly, Salcbursko a Alsasko. V březnu 1525 formulovali horní Švábové v Memmingenu tzv. Dvanáct artikulí — programový spis žádající volbu farářů, zrušení nevolnictví, omezení dávek a obnovení obecních práv. Ozbrojené selské svazy (Haufen) o síle několika tisíc mužů obsazovaly města a ničily kláštery — padl Weinsberg, Heilbronn, Würzburg, Bamberg, část tyrolských biskupských sídel. V Durynsku stanul v čele radikálního křídla kazatel Tomáš Müntzer.

Knížecí protiofenzíva začala koncem března 1525. Velitel Švábského spolku Jiří Truchsess z Waldburgu, zvaný Bauernjörg, rozdrtil jihošvábské oddíly v bitvě u Wurzachu 14. dubna 1525 a u Leipheimu 4. dubna 1525. Hlavní franské síly byly rozdrceny u Königshofenu (na Tauberu) 2. června 1525. Klíčová bitva proti Müntzerově skupině se odehrála 15. května 1525 u Frankenhausenu — sjednocené oddíly hesenského lankraběte Filipa I. a saských vévodů zde za několik hodin zničily přes 5 000 sedláků; Müntzer byl zajat a po mučení popraven. Tyroly a Salcbursko byly pacifikovány do podzimu 1525. Celkové ztráty selských oddílů odhadují prameny na 70 000 až 100 000 mrtvých.

Výsledek

Vojenská porážka byla totální. Knížata využila vzpouru k posílení správních a daňových pravomocí; venkovská společnost na další tři staletí přijala podobu pevně vázaného poddanství. Martin Luther v přímé reakci napsal proti sedlákům spis Wider die räuberischen und mörderischen Rotten der Bauern, čímž se rozešel s radikálním křídlem reformace. Celá řada svobodných říšských měst ztratila politickou autonomii ve prospěch okolních knížat a Švábský spolek dosáhl vrcholu své moci, který udržel ještě desetiletí.

Primární prameny

Programovým dokumentem hnutí jsou Dvanáct artikulí horních Švábů (něm. Die zwölf Artikel der Bauernschaft in Schwaben), formulované v Memmingenu v březnu 1525 zřejmě Sebastianem Lotzerem a tištěné v desítkách dobových vydání. Doplňkový Bundesordnung der Bauernschaft (1525) sestavil pravděpodobně augšpurský humanista Petr Gasser.

Knížecí stranu reprezentují Lutherovy spisy Ermahnung zum Frieden auf die zwölf Artikel der Bauerschaft in Schwaben (duben 1525) a Wider die räuberischen und mörderischen Rotten der Bauern (květen 1525), oba v původních wittenberských tiscích. Narativní popis tažení v Durynsku zaznamenal mansfeldský kronikář Heinrich Hus (asi 1490–1554) ve své Chronik der Mansfelder Grafschaft, dochované v rukopise.

Účast českých žoldnéřů

Hlavní jádro selské války bylo od českých zemí geograficky vzdálené, ale dvě oblasti se přímo dotýkají českého kontextu. V Horních a Dolních Lužicích vypukly menší poddanské vzpoury inspirované německým hnutím; potlačila je vrchnost saských kurfiřtů a v Lužicích zemská hotovost stavů. Jednotlivá ohniska se objevila i v Krušnohoří, mj. ve vazbě na hornické nepokoje v Jáchymově. Z vojenského hlediska tvořila spolková a knížecí vojska potlačující povstání jihoněmecké landsknechty pod českobavorskými a dolnorakouskými hejtmany; doložené české kontingenty však v této válce neoperovaly. Spojení Čech se selskou válkou zůstalo politicky nepřímé — utrakvistická šlechta a města sledovala události se znepokojením, ale s ohledem na vlastní stavovský zájem nikoliv se sympatií k povstalcům.

Použitá literatura: