Obléhání Bělehradu (1456)

Obléhání uherské pohraniční pevnosti Nándorfehérvár (dnešní Bělehrad) osmanskými vojsky sultána Mehmeda II. proběhlo mezi 4. a 22. červencem 1456. Křesťanské vojsko vedené uherským magnátem Janem Hunyadim a františkánským kazatelem Janem Kapistránem dosáhlo rozhodujícího vítězství, které na desetiletí pozdrželo další osmanský postup do střední Evropy.

Předehra

Po pádu Konstantinopole roku 1453 obrátil sultán Mehmed II. svou pozornost k uherským hranicím. Bělehrad, klíčová pevnost na soutoku Sávy a Dunaje, byl branou do Uher a do Podunají. Papež Kalixt III. vyhlásil pro obranu města křížovou výpravu a pověřil františkána Jana Kapistrána kázáním kříže. Hlavní vojenské břemeno padlo na Jana Hunyadiho, někdejšího uherského guvernéra, jehož vlastní náklady na obranu byly z velké části hrazeny z vlastního majetku.

Bullou Cum his superioribus annis z 29. června 1456 nařídil Kalixt III. zvonit ve všech kostelech v poledne na modlitbu za obránce Bělehradu. Tradice poledního Angelu vznikla tedy ještě před bitvou jako liturgický apel a teprve po vítězství se stala památkou triumfu. Po vítězství papež navíc bullou Inter divinae dispositionis ustanovil 6. srpna jako svátek Proměnění Páně pro celou církev.

Mehmed II. shromáždil rozsáhlé vojsko, jehož odhady se pohybují mezi 60 000 až 70 000 muži, podpořené silnou dělostřeleckou složkou a říční flotilou na Dunaji. Mehmedovo dělostřelectvo zahrnovalo velkorážové bombardy, podle Tursuna Bega tři velké kusy a více než dvacet středních. Posádka Bělehradu, kterou vedl Hunyadiho švagr Michal Szilágyi, čítala přibližně 7 000 mužů. Hunyadi sám soustředil v Petrovaradíně polní armádu a říční flotilu o 200 lodích.

Průběh

Osmané zahájili obléhání 4. července 1456 intenzivním dělostřeleckým ostřelováním, které během dvou týdnů proboural značné části hradeb. 14. července Hunyadi prolomil osmanskou říční blokádu na Dunaji v bitvě říčních flotil. V pětihodinové bitvě byly podle uherských kronik zničeny tři velké osmanské galéry, čtyři ukořistěny a zbytek osmanské flotily zatopen vlastními osádkami. Tímto průlomem dovedl Hunyadi do města 200 dunajských nasaád s posilami a zásobami a sám vstoupil do pevnosti.

21. července nařídil Mehmed II. po západu slunce generální útok, při němž se janičáři probili vnějším valem až k vnitřní citadele. V pouličních bojích se podle Bonfiniho a Thuróczyho vyznamenal uherský pěšák Titus Dugovič (Dugovics Titusz), který se v boji o hlavní baštu vrhl z hradeb dolů s osmanským praporečníkem, jenž chtěl vztyčit sultánův prapor na věži. Tento čin v ústní tradici uherské šlechty zlomil moment osmanského útoku.

Následujícího dne došlo k neplánovanému protiútoku. Křižáčtí pěšáci, převážně špatně vyzbrojení venkované shromáždění Janem Kapistránem, spontánně vyrazili z opevnění proti osmanským pozicím. Sedmdesátiletý Kapistrán, který se původně pokoušel své muže zahnat zpět za hradby, se nakonec ocitl uprostřed asi dvou tisíc peasant levymen, přebrodil s nimi Sávu a vedl je s pozdviženým křížem proti tureckému táboru s pokřikem „Vivat Iesus!“. Hunyadi využil chaosu a vyslal proti osmanským dělostřeleckým bateriím těžkou jízdu z brány pevnosti. Sultán Mehmed II. byl raněn šípem do stehna (podle Tursuna Bega do levé nohy) a osmanské vojsko se ještě v noci dalo na ústup, přičemž zanechalo většinu obléhací artilerie i dunajskou říční flotilu.

Výsledek

Vítězství u Bělehradu zastavilo osmanský postup do Uher na 70 let, až do pádu města roku 1521. Na památku vítězství nařídil papež Kalixt III. polední vyzvánění zvonů v celém křesťanstvu, což je tradice, která přetrvala dodnes. Jak Hunyadi, tak Kapistrán krátce po bitvě podlehli morové epidemii, která vypukla v ležení. Hunyadi zemřel 11. srpna 1456 v Zimony (dnešní Zemun naproti Bělehradu), Kapistrán 23. října téhož roku ve františkánském klášteře v Iloku. Smrt obou hlavních strůjců vítězství znamenala, že Uhry ztratily generaci protitureckého velení a strategický náskok získaný u Bělehradu nedokázaly v desetiletí Matyáše Korvína převést v ofenzívu.

Účast českých žoldnéřů

V Hunyadiho i Kapistránových oddílech sloužila řada bojovníků z českých zemí. Zkušení husitští veteráni a jejich nástupci tvořili páteř pěchoty zvyklé na boj s palnými zbraněmi a vozovou hradbou, což byly taktiky, které u Bělehradu sehrály významnou roli při obraně městského předpolí. Kapistránova kázání táhla křižácké dobrovolníky i z Moravy a ze Slezska, byť většinu jeho lidového vojska tvořili uherští a chorvatští venkované.

Profesionální složka Hunyadiho jádra (později jádro tzv. Černé roty Matyáše Korvína) byla z velké části budována na vzoru husitských taktik vozové hradby a kombinované palby. Z hlediska vývoje vojenství představuje obrana Bělehradu jeden z prvních dokumentovaných případů masivního nasazení polního opevnění proti osmanské obléhací armádě mimo zdi vlastní pevnosti.

Použitá literatura: