Obležení hradu Sion a poslední odboj Jana Roháče z Dubé (1437)

Obležení hradu Sion v létě roku 1437 představuje symbolický konec husitské revoluce. Hejtman Jan Roháč z Dubé, jeden z nejvěrnějších stoupenců Jana Žižky a táborský radikál, odmítl po porážce u Lipan a po nástupu Zikmunda Lucemburského na český trůn jihlavská kompaktáta a v ústraní držel poslední ozbrojený odpor proti králi. Kapitulace Sionu a poprava Roháče s jeho družinou v Praze 9. září 1437 uzavřela husitské období.

Kontext

Roháč patřil ke staré husitské generaci — sloužil pod Žižkou, v letech po jeho smrti vedl polní vojska sirotčího svazu a po Lipanech (30. května 1434) zůstal jedním z mála předních hejtmanů, kteří odmítli příměří mezi husitskou koalicí a Zikmundem. Po jihlavském sněmu roku 1436, který přijal kompaktáta a uznal Zikmunda českým králem, byl Roháč postaven mimo zákon. Jako útočiště zvolil nově postavený hrad Sion u Kutné Hory, který nechal vybudovat krátce předtím jako svou rezidenci a zároveň jako pevnost.

Průběh

Roháč na Sionu shromáždil malou družinu věrných — táborské a sirotčí veterány, část svého původního panstva a žoldnéřsky najaté drobné šlechtice. Z hradu pravděpodobně ve spojení s dalšími nesmířenými husity podnikal výpady do okolí. Zikmund Lucemburský zareagoval povoláním zemské hotovosti pod velením Hynce Ptáčka z Pirkštejna a dalších královských hejtmanů; obležení Sionu začalo na jaře 1437. Hrad držel přes čtyři měsíce navzdory tomu, že obléhatelé měli početní převahu a těžké dělostřelectvo. Kapituloval teprve po vyčerpání a ztrátě naděje na vnější pomoc; v září 1437 byl dobyt.

Výsledek

Roháč byl spolu s přibližně padesáti zajatými druhy odveden do Prahy, souzen pro velezradu a 9. září 1437 popraven oběšením na popravišti pod vrchem Vítkov (poblíž dnešní křižovatky Bulhar); podle pramenů byl coby šlechtic věšen na zlaceném provaze, ale ve společnosti svých kumpánů, což mělo zdůraznit jeho ponížení. Sion byl pobořen a v následujících letech zanikl, takže se z něj dochovaly jen torzovité zříceniny. Roháčova poprava se stala symbolickým ukončením husitské revoluce — Zikmund Lucemburský zemřel jen tři měsíce po popravě (9. prosince 1437) a Čechy se vzápětí ponořily do bezvládí a bojů o trůn po jeho smrti.

Primární prameny

Bartošek z Drahonic ve své Cronica (Fontes Rerum Bohemicarum, sv. V) k roku 1437 popisuje královské tažení proti Sionu, jméno hejtmana Hynce Ptáčka z Pirkštejna i dobu obléhání. Bartoškova kronika sahá do roku 1443 a pro zánik Roháčova odboje představuje nejbližší soudobé latinské svědectví.

Staří letopisové čeští ad annum 1437 zachovávají podrobnosti o dobytí hradu 6. září 1437, o převozu zajatců do Prahy a o popravě Roháče s druhy 9. září téhož roku. Text výslovně zmiňuje trojpatrovou šibenici a zlacený provaz, jenž měl zdůraznit jak Roháčovu šlechtickou důstojnost, tak královo pohrdání. Edice ve Fontes Rerum Bohemicarum (FRB), digitalizace archive.org.

Soubor pokračování Pulkavovy kroniky (zejm. tzv. anonymní pokračování, FRB sv. V) doplňuje datace obléhání a přináší stručný výčet Roháčových druhů. Pro mladší recepci je důležitý také krátký výklad Aenea Silvia v Historia Bohemica(kap. LIII), kde Roháčův pád interpretuje jako definitivní konec husitského ozbrojeného odporu.

Účast českých žoldnéřů

Z hlediska tématu žoldnéřských kariér českých rytířů jde o okrajovou událost — obě strany tvořili Češi a konflikt probíhal na českém území. Význam pro pozdější žoldnéřskou tradici však spočívá v tom, že Sionem skončila éra organizovaných husitských polních vojsk a jejich veteráni se rozptýlili po Evropě: část se objevuje v Jiskrově armádě v Horních Uhrách, část v bratřických družinách na pomezí Slezska a Polska, další pak v říšských službách. Roháčův Sion je tak posledním momentem, kdy lze mluvit o husitském polním vojsku jako o samostatné instituci; po roce 1437 se z husitské tradice stává žoldnéřská tradice.

Použitá literatura: