Osmanské dobytí Srbska (1454–1459)

Osmanské dobytí Srbska v letech 1454–1459 uzavřelo více než stoletý zápas srbského despotátu (Despotat Serbien) o uchování samostatnosti mezi rostoucí osmanskou říší a uherským královstvím. Po pádu Konstantinopole roku 1453 obrátil sultán Mehmed II. Dobyvatel pozornost na Balkán a postupně dobyl srbská území; konec srbského despotátu znamenalo dobytí Smedereva (něm. Semendria) 20. června 1459.

Kontext

Srbsko vstoupilo do 15. století oslabeno bitvou na Kosově poli (1389) a jako de facto vazal osmanské říše. Despota Štěpán Lazarević (1389–1427) a jeho synovec Jiří Branković (1427–1456) lavírovali mezi sultánem a uherským králem Zikmundem Lucemburským. Hlavním opěrným bodem despoty bylo Smederevo, mocná pevnost vybudovaná Jiřím Brankovićem ve 30. letech 15. století. Po pádu Konstantinopole roku 1453 Mehmed II. zintenzivnil tlak; roku 1454 vpadl osobně do Srbska a obsadil hornické město Novo Brdo (1455), klíčový zdroj stříbra a mědi pro despotát.

Uhry pod vedením Jánoše Hunyadiho a od roku 1456 jeho syna Ladislava Hunyadiho a Matyáše Korvína vystupovaly jako hlavní vnější obránce srbského despotátu. Hunyadiho odražení sultána u Bělehradu 22. července 1456 bylo zlomovým úspěchem Uherska, ale tři týdny po skončení obléhání 11. srpna 1456 Hunyadi v Zemuni zemřel na mor. Brzy nato (24. prosince 1456) zemřel i despota Jiří Branković.

Průběh

Po smrti Jiřího Brankoviće propukla mezi jeho dědici dynastická krize. Krátce vládli Lazar Branković († 20. ledna 1458) a po něm jeho slepý bratr Štěpán Branković, jehož ze země vyhnala dvorská opozice. 1. dubna 1459 nastoupil v despotátu Štěpán Tomašević (syn bosenského krále Štěpána Tomáše), oženil se s Marií Brankovićovou a měl spravovat zbývající území jménem uherského krále. Sultán Mehmed II. však proti tomuto kroku obratem zasáhl: v červnu 1459 přitáhl k Smederevu s velkou armádou.

Smederevo, považované za nejsilnější srbskou pevnost, kapitulovalo 20. června 1459 bez většího odporu — pravděpodobně po jednání posádky se sultánem a v důsledku slabosti Tomaševićovy autority a neshod uvnitř obránců. Pádem Smedereva přestal srbský despotát existovat a celé jeho území bylo začleněno do osmanského Smederevského sandžaku. Štěpán Tomašević uprchl zpět do Bosny, kde po nástupu na bosenský trůn (1461) byl již roku 1463 po dobytí Bosny popraven sultánem.

Výsledek

Pádem Smedereva ztratila křesťanská strana klíčovou předsunutou pozici na středním Dunaji. Osmanská říše se posunula k jižním hranicím Uher a Bělehrad zůstal po další desetiletí nejdůležitější obrannou pevností proti turecké expanzi. Za Matyáše Korvína vznikl systém uherských pohraničních vojvodství a banátů, jehož součástí byly i ostatky srbské státnosti — tzv. Srbský despotát v Uhráchse sídlem v Kupiniku, vedený srbskými emigranty Vukem Brankovićem, Pavlem Kinižem a dalšími. Vlastní srbské území zůstalo součástí osmanské říše až do první poloviny 19. století.

Primární prameny

Klíčovým očitým svědectvím je rukopis Konstantina z Ostrovice (Pamiętniki janczara, něm. Memoiren eines Janitscharen), srbského janičáře v sultánových službách, který popisuje pád Novo Brda 1455 i sultánovu kampaň na Smederevo; nejstarší dochovaný rukopis je v Bibliotece Kórnické a digitalizován na portále polona.pl.

Západní pohled formuloval Aeneas Silvius Piccolomini (pozdější Pius II.) v listech z let 1454–1456 i v Cosmographia Asiae (1461), kde Srbsko a Brankovićovu politiku komentuje z mantovského kongresu.

Uherský diplomatický rámec a popis bělehradského tažení 1456 podává Antonio Bonfini v Rerum Ungaricarum decades (decas III, lib. VIII–X), sepsáno na dvoře Matyáše Korvína kolem 1488–1496.

Účast českých žoldnéřů

Přímá účast organizovaných českých žoldnéřských oddílů na obraně Srbska v letech 1454–1459 není v dostupných pramenech doložena. Na uherské straně, která byla hlavním vnějším spojencem despotátu, však sloužila řada Čechů a Moravanů: nejvýznamnější byla úloha oddílů Jana Jiskry z Brandýsa v Horních Uhrách (kde však po roce 1455 stál v opozici proti Hunyadiho a Korvínovu táboru) a později žoldnéřských kontingentů v armádě Matyáše Korvína. Část obránců Bělehradu v roce 1456 tvořili křižáci shromáždění Janem Kapistránem, mezi nimiž jsou doloženi i bojovníci z českých zemí a Slezska — šlo však o dobrovolnické a nábožensky motivované oddíly, nikoli o profesionální české polní roty. Vzhledem k souběžnému vypuknutí třináctileté pruské války (od 1454) směřovala převážná většina českých žoldnéřských kontingentů 50. let na sever, do služeb řádu německých rytířů a polské koruny, nikoli na uherské jihovýchodní bojiště.

Použitá literatura: