Osmanské tažení do Sedmihradska (1438)

V létě roku 1438 podnikl osmanský sultán Murad II. velké plenící tažení do Sedmihradska (něm. Siebenbürgen, maď. Erdély), tehdy východního pohraničí Uherského království. Tažení nebylo vedeno jako dobyvatelské — Murad neusiloval o trvalé připojení území — ale jako velký nájezd s cílem získat zajatce a kořist a oslabit uherskou obrannou síť před plánovaným útokem na srbské Smederevo. Pro českého čtenáře je tento konflikt důležitý jako součást osmanské ofenzívy, která krátce nato kulminovala pádem Smedereva v roce 1439 a obléháním Bělehradu v roce 1440. České žoldnéřství se tehdy v Uhrách teprve formovalo a o jeho přítomnosti v sedmihradské obraně 1438 prameny mlčí.

Předehra

Po smrti krále Zikmunda Lucemburského 9. prosince 1437 nastoupil v Uhrách jeho zeť Albrecht II. Habsburský. Uherská jihovýchodní hranice s Osmanskou říší byla v té době velmi zranitelná. Sedmihradsko se právě vzpamatovávalo z velkého rolnického povstání Antala Budaie Nagye, jež vypuklo v dubnu 1437 a bylo potlačeno teprve v lednu 1438. Sultán Murad II. po své předchozí kampani proti Srbsku v roce 1437 obrátil pozornost na uherské pohraničí a zorganizoval velké letní tažení.

Účast na osmanském tažení byla vynucena rovněž na dvou křesťanských vazalech Porty: srbský despota Đurađ Branković byl od roku 1437 ve formálním lenním poměru k sultánovi a musel poskytnout vojenský kontingent. Valašský vévoda Vlad II. Dracul, otec pozdějšího Vlada III. Tepeše, byl valašským vojvodou ustanoven v roce 1436 právě s podporou Murada a v roce 1438 měl povinnost poskytnout cestu osmanské armádě přes Dunaj i vojenský doprovod. Vlad se účastnil tažení osobně, byť — podle některých pramenů — jen v omezené míře a se snahou zmírnit dopad nájezdu na sedmihradská města, s nimiž měl dávné obchodní vazby.

Průběh tažení

Osmanská armáda v síle odhadované na 50 000 až 130 000 mužů (počty jsou v pramenech velmi nejisté) překročila Dunaj v červnu 1438 v oblasti severozápadního Bulharska. Po průchodu Valašskem vstoupila do Sedmihradska průsmyky v jižních Karpatech a postupovala do nitra země. Cílem se stal nejprve hornický a kulturní region tzv. sedmihradských Sasů — německy mluvících kolonistů usazených tam od 12. století.

Hlavní rána padla na Sebeș (něm. Mühlbach, maď. Szászsebes), který kapituloval po krátkém obléhání. Část obyvatelstva se uchýlila do silně opevněné Velké věže (lat. Turris Maior) a odmítla se vzdát; po několikadenním ostřelování byla věž dobyta a obránci pobiti. Mezi zajatci byl i mladý student dominikánského řádu, později známý jako Bezejmenný z Mühlbachu (lat. Captivus Septemcastrensis), jenž v osmanském zajetí strávil přes dvacet let a po návratu do Evropy napsal cenný svědecký traktát Tractatus de moribus, condicionibus et nequicia Turcorum.

Osmanská vojska postupovala dál na Sibiu (něm. Hermannstadt) — největší a nejlépe opevněné město sedmihradských Sasů. Sibiu se hájilo úspěšně a osmanský útok byl odražen. Dále padly menší osady kolem; kořistnické oddíly se rozptýlily do celého kraje a dopravily k vojsku rozsáhlou kolonu zajatců a dobytka. Přibližně po osmi týdnech plenění se Murad II. stáhl zpět přes Karpaty a Valašsko do své říše. Brašov (něm. Kronstadt), podle některých zpráv napadený rovněž, dokázal odolat.

Výsledek a důsledky

Tažení nepřineslo trvalé územní zisky, ale způsobilo zničující demografickou škodu. Počty zajatců odvedených do Osmanské říše se v dobových pramenech pohybují od 30 000 do 70 000 lidí — především německy mluvícího obyvatelstva sasských měst. Celé osady byly vypáleny a dlouhodobě opuštěny; populační struktura jihu Sedmihradska se dramaticky proměnila. Z vojenského hlediska tažení odhalilo slabost uherské zemské obrany, jež nedokázala postavit proti sultánovi dostatečně silné pole. Albrecht II. Habsburský, zaneprázdněný polskou kandidaturou na český trůn a vnitřní opozicí v Uhrách, se osobně tažení nezúčastnil.

Bezprostředním pokračováním osmanské ofenzívy se stalo obléhání Smedereva v roce 1439, jehož pádem byla srbská despotát dočasně zlikvidována, a dále neúspěšné obléhání Bělehradu v roce 1440. Tažení do Sedmihradska bylo tedy prvním článkem této tříleté osmanské ofenzívy a otevíralo cestu k mocenskému přesahu Porty hluboko do středoevropského prostoru.

Primární prameny / Pohled starších kronik

Pro osmanský vpád 1438 jsou dostupné dva dobové uherské narativní prameny. Jánoš Thuróczy ve své Chronica Hungarorum (Brno– Augsburg 1488), v passus k roku 1438, popisuje Muradovu kampaň jako rozsáhlý plenivý nájezd s těžkými škodami v sedmihradských sasských stolicích a s výslovnou zmínkou o pádu Sebeşe (Mühlbach) a úspěšné obraně Sibiu (Hermannstadt). Thuróczy rovněž zmiňuje dvojakou roli valašského vojvody Vlada II. Dracula jako vynuceného osmanského vazala.

Zcela mimořádným pramenem je svědecký traktát anonymního dominikána, tradičně označovaného jako Captivus Septemcastrensis (Bezejmenný z Mühlbachu), který byl při dobytí Sebeşe odveden do osmanského zajetí a po dvaceti letech sepsal latinský spis Tractatus de moribus, condicionibus et nequicia Turcorum (vznik po roce 1481, první tisk Řím 1481). Spis je první latinskou „turkologickou“ analýzou osmanské společnosti a pochází z bezprostřední osobní zkušenosti se zajetím při tažení 1438.

Antonio Bonfini ve svých Rerum Hungaricarum decades (decades III, lib. III) převzal Thuróczyho údaje a doplnil je humanistickou rétorikou; jeho líčení sedmihradského tažení 1438 patří do širšího rámce kritiky uherské dvorské politiky bezprostředně po smrti Zikmunda Lucemburského.

Účast českých žoldnéřů

Účast Čechů v obraně Sedmihradska v roce 1438 není v dostupných pramenech doložena. Vojska české koruny byla v té době zaměstnána domácími boji o dědictví Albrechta II. po jeho povýšení na uherský a český trůn; husitské polní obce byly fakticky rozpuštěny po Lipanech a po pádu Sionu (září 1437). Jan Jiskra z Brandýsa, jenž se později stal nejvýznamnějším českým vojenským faktorem v Uhrách, vstoupil do služeb královny Alžběty teprve v roce 1440 a v roce 1438 dosud sloužil v severním Polabí. Sedmihradsko bylo navíc geograficky velmi vzdálené od jakýchkoliv českých základen. Z tohoto důvodu je třeba osmanské tažení 1438 chápat jako konflikt, který sice zásadně ovlivnil středoevropský bezpečnostní rámec, ale v němž čeští žoldnéři jako kolektiv chyběli. Jejich nasazení proti Osmanům přijde teprve s první obranou Bělehradu 1440 (kde už prameny zmiňují české střelce v posádce) a zejména s velkým obléháním Bělehradu 1456 a později u Varny 1444 a v Hunyadiho dlouhém tažení.

Použitá literatura: