Osmanské nájezdy do Uher a Chorvatska (1492–1495)

Po smrti Matyáše Korvína v dubnu 1490 a v průběhu zápasu o uherský trůn se na jižní hranici uherského království opět rozhořely osmanské nájezdy. Sandžak Bosna pod místními sandžakbeji organizoval pravidelné loupeživé výpravy do Slavonie, Chorvatska a Uher; jihouherskou obrannou linii (Végvárrendszer) v této době udržoval především Pavel (Pál) Kinizsi, vrchní kapitán Dolních Uher, a po jeho smrti roku 1494 chorvatský bán Ladislav z Egervára a chorvatsko-slavonský bán Emerich Derenčín.

Předehra

Matyáš Korvín v osmdesátých letech udržoval s Bajezidem II. křehké příměří a obnovenou jihouherskou obrannou linii s pevnostmi Bělehrad, Šabac, Smederevo, Severin a Jajce. Po jeho smrti se ovšem situace změnila: Vladislav II. Jagellonský byl zaměstnán bojem o uherský trůn s Maxmiliánem I. Habsburským a s polským princem Janem Albrechtem, finance koruny vyčerpávala válka o trůn a na obranu jižní hranice nezbývaly prostředky. Bosenský sandžakbej, jímž byl od roku 1491 Jakub-paša, využil situace k prudkým loupeživým výpravám do Slavonie a Chorvatska.

Pavel Kinizsi, někdejší rytíř Černé armády a hrdina bitvy u Chlebového pole z roku 1479, vedl s Vladislavovým souhlasem v letech 1490–1494 řadu protinájezdů a obranných operací podél Dunaje a Dravy. V témže období se začala konsolidovat habsbursko-jagellonská spolupráce v obraně chorvatských území — Maxmilián I. po Prešpurském míru 1491 přislíbil obranné svazy proti Osmanům, ačkoli skutečné vojenské síly habsburský dvůr na tomto úseku nasazoval omezeně.

Průběh

V září 1492 rozdrtila uherská a chorvatská hotovost pod Ladislavem z Egervára osmanský sbor v bitvě u Vrpile (chorv. Bitka kod Vrpila) v Lice — porážka, která dočasně zastavila osmanský tlak na západní Chorvatsko. Jakub-paša však o rok později shromáždil novou výpravu (podle některých pramenů 8 000–10 000 mužů, převážně lehké jízdy akıncı) a vtáhl do severního Chorvatska. Klíčovou událostí konfliktu se stala katastrofická bitva na Krbavském poli 9. září 1493, v níž bán Emerich Derenčín a chorvatská šlechta utrpěli zdrcující porážku — padl květ chorvatského šlechtického stavu, bán sám se dostal do osmanského zajetí, kde zemřel.

Po Krbavském poli se osmanské nájezdy v letech 1493–1495 rozšířily hluboko do Slavonie a do jižního Štýrska. Pavel Kinizsi v reakci provedl odvetnou výpravu na bosenské území v roce 1494, v níž porazil osmanský oddíl u Smedereva, ale 11. listopadu 1494 v polní akci utrpěl zranění, jež mu byla osudná — zemřel 24. listopadu 1494 ve Smederevu. Smrt Kinizsiho oslabila jihouherskou obrannou linii a v letech 1494–1495 následovaly další ničivé nájezdy. Roku 1494 vtáhl bosenský sbor do Chorvatska podruhé a v roce 1495 dokonce dosáhl jižního Štýrska, odkud byl odražen habsburskými vojsky.

Výsledek

V roce 1495 bylo s Bajezidem II. uzavřeno tříleté příměří, jímž byly raidy formálně zastaveny — ve skutečnosti pohraniční šarvátky pokračovaly i nadále, ale v menší intenzitě. Krbavské pole však ukázalo strukturální slabinu jagellonské obrany jihu: nedostatek financí, rozpuštění Korvínovy Černé armády v letech 1492–1494 a nesoudržnost mezi uherskými, chorvatskými a habsburskými silami. Ztráta velké části chorvatské šlechty na Krbavském poli byla pro chorvatské země demograficky a politicky katastrofická a začalo období, jež chorvatská tradice nazývá „ostatky ostatků kdysi proslulého království chorvatského“ (reliquiae reliquiarum olim inclyti regni Croatiae).

Primární prameny / Pohled starších kronik

Pro nájezdy let 1492–1495 jsou klíčovými narativními prameny Bonfiniho Rerum Hungaricarum decades (decades IV, lib. X a decades V, libri I–II) a Tuberonovy Commentaria temporum suorum (první vydání Frankfurt 1603, sepsáno však ještě před rokem 1522). Bonfini, který jako Vladislavův dvorský historiograf pokračoval ve své kronice po Korvínově smrti, líčí Krbavské pole 1493 jako katastrofickou ránu chorvatskému stavu a klade vinu za porážku na spěšný útok bána Derenčína bez vyčkání hlavní hotovosti.

Ludovicus Tubero (Ludovik Crijević Tuberon), benediktin z Dubrovníku, ve svých Commentariích pokrývá léta 1490–1522 a z bezprostřední jihoslovanské perspektivy popisuje postupný rozpad Korvínovy obranné linie po roce 1490, smrt Pavla Kinizsiho 1494 i konkrétní okolnosti Krbavského pole. Tubero patří mezi nejcennější humanistické svědky jagellonské éry — jeho vyprávění je střízlivé, prosté Bonfiniho dvorské stylizace.

Účast českých žoldnéřů

Čeští a moravští žoldnéři tvořili podstatnou součást Korvínovy Černé armády a v okamžiku jejího postupného rozpouštění v letech 1492–1494 se mnozí z nich dostali do služeb pohraničních uherských pánů, mezi nimi Pavla Kinizsiho. Čeští pěšáci s hákovnicemi a píkami doplňovali uherské bandériální oddíly v jihouherských posádkách Bělehradu, Šabace, Severinu a Jajce. Doloženy jsou výplaty českým rotmistrům z fondů koruny i z osobní pokladny Kinizsiho a z prostředků chorvatských bánů.

Po Krbavském poli 1493 a smrti Kinizsiho roku 1494 došlo k částečnému stažení českých kontingentů z jihouherské linie zpět do středního Uherska a do Sedmihradska, kde sloužili Štěpánu Báthorymu a po něm dalším pánům. Část veteránů z této doby se později objevuje v jagellonských vojscích druhé litevsko-moskevské války a v armádách uherské hranice až do moháčské katastrofy 1526.

Použitá literatura: