Osmansko-uherská válka Sulejmana I. (1521–1526)

Po nástupu sultána Sulejmana I. Velikého (vládl 1520–1566) obnovila Osmanská říše ofenzivu na Balkáně a v Karpatské kotlině. Pětileté tažení v letech 1521–1526 přineslo pád Bělehradu, ztrátu Rhodu a vyvrcholilo katastrofální porážkou uherského vojska v bitvě u Moháče 29. srpna 1526. Tato válka zlomila středověký uherský stát a otevřela rozdělení Uher mezi Habsburky, Osmany a Zápolského sedmihradskou linii.

Předehra

Po smrti uherského krále Vladislava II. Jagellonského roku 1516 nastoupil jeho desetiletý syn Ludvík II. Jagellonský; reálnou moc drželi velmoži Štěpán Báthory, Štěpán Werbőczi a Jan Zápolský, sedmihradský vévoda. Pohraniční systém na Drině a Sávě byl po ztrátě Bosny a po vyčerpání rezerv tzv. Černého vojska prakticky bez polních záloh. Sulejman I. v prvním roce své vlády nabídl Uhrám obnovení mírové smlouvy; když uherský sněm jeho posly nechal pobít, byla osmanská válka jistá.

Průběh — pád Bělehradu (1521)

Sulejmanovo první polní tažení mířilo proti Bělehradu, klíčové uherské pevnosti na soutoku Sávy a Dunaje, kterou János Hunyadi obhájil roku 1456. Osmanské vojsko o síle odhadem 100 000 mužů podniklo obléhání v červenci 1521; uherská posádka pod velením Mihálye Móré a Markusze Skoblicse, čítající jen několik set mužů, marně čekala na pomoc. Uherský sněm v Budíně zaváhal s mobilizací, a Bělehrad 29. srpna 1521 kapituloval. Pád pevnosti otevřel osmanským vojskům dunajskou cestu hluboko do Uher.

Pád Rhodu (1522)

Roku 1522 zaměřil Sulejman ofenzivu proti johanitskému Rhodu. Šestiměsíční obléhání skončilo v prosinci 1522 kapitulací velmistra Filipa Villiers de l'Isle-Adam. Pád Rhodu posílil osmanské pozice ve východním Středomoří a uvolnil sultánovi ruce pro středoevropskou ofenzivu. V mezidobí 1523–1525 probíhaly menší loupežné výpravy do jižního Chorvatska a na Sávu.

Mohácké tažení (1526)

Hlavní úder padl roku 1526. Sulejman vytáhl z Cařihradu 23. dubna 1526 v čele asi 60–80 tisíc mužů. Po obsazení Petrovaradinu, Iloku a Osijeku přešel Drávu a postoupil k Moháči, kde mu 29. srpna 1526 zastoupilo cestu uherské vojsko o síle asi 25 000 bojovníků pod velením krále Ludvíka II. a kalocského arcibiskupa Pavla Tomoriho. Bitva trvala kolem dvou hodin a skončila zničujícím osmanským vítězstvím; padl král Ludvík II., oba uherští velitelé, většina šlechty a několik tisíc bojovníků.

Výsledek

Smrt Ludvíka II. v moháčské bažině otevřela boj o uherský trůn mezi Ferdinandem Habsburským (švagrem padlého krále) a sedmihradským vévodou Janem Zápolským. Osmané dočasně neobsadili Budín, ale jejich opakovaná tažení v 30. letech rozdělila Uhry na tři části: západní královské pod Habsburky, střední pod přímou osmanskou správou (vilájet Budín od roku 1541) a sedmihradské vazalské knížectví. Pět let osmansko-uherské války Sulejmana I. tak ukončilo středověký jagellonský státní celek a přivedlo osmanskou hranici k samému jádru střední Evropy.

Primární prameny / Pohled starších kronik

Pro mohácké tažení 1526 disponujeme zcela mimořádně silným pramenem — spisem De conflictu Hungarorum cum Solymano Turcarum imperatore ad Mohach historia verissima (Krakov 1527) z pera Štěpána Brodariče (Stephanus Brodericus), kancléře krále Ludvíka II. a přímého účastníka bitvy. Brodarics, jenž z Moháče unikl, sepsal text na objednávku polského krále Zikmunda I. již následujícího roku po katastrofě a zachytil disposice obou armád, průběh boje, smrt krále Ludvíka i ústup. Jde o nejvýznamnější uherský latinský narativní pramen 16. století a o jeden z mála případů, kdy o klíčové bitvě referuje její účastník-očitý svědek.

Doplňkovým pramenem k pádu Bělehradu 1521 i k cestě k Moháči je Tuberonovo dílo Commentaria temporum suorum (lib. XI), psané do roku 1522; Tubero z Ragusy popisuje sulejmanovské tažení 1521 z jihoslovanské perspektivy a přináší podrobnosti o pádu Bělehradu i o osmanském tlaku na uherskou hranici.

Doplňkovou řadou jsou rukopisné spisy Antuna Vrančiće (Antonius Wrancius), zejména jeho De apparatu Joannis regis contra Solimanum caesarem in Transsylvaniam invadentem a korespondenční sbírka, jež zachycují roky bezprostředně po Moháči a osmanské tažení do Sedmihradska v 30. letech 16. století.

Účast českých žoldnéřů

České země měly v osudu Uher přímý zájem — král Ludvík II. byl současně českým králem a uherský sněm opakovaně žádal českou pomoc. Před Bělehradem 1521 zemský sněm v Praze odmítl rozsáhlou pomoc s poukazem na nevyřešené domácí spory. Před moháckým tažením 1526 však byly z Čech a Moravy vypraveny královy domácí roty a pomoc stavů — odhady hovoří o 2 000–3 000 českých a moravských žoldnéřů v Ludvíkově táboře, vedených pány jako Štěpán Šlik a Vavřinec Šlik. Bitvy u Moháče se účastnili a spolu s králem padli; rod Šliků zde ztratil dva členy, mezi nimi i jednoho ze zakladatelů jáchymovských dolů. Z hlediska středoevropských žoldnéřských válek šlo o jednu z posledních velkých koordinovaných českých účastí v uherské polní bitvě před érou habsburských stálých armád.

Použitá literatura: