Polsko-turecká válka o černomořské porty (1485–1503)

Polsko-turecká válka let 1485–1503 (pol. Wojna polsko-turecka) byla dlouhým nízkointenzivním konfliktem mezi polsko-litevským státem a Osmanskou říší o ovládnutí severozápadního Černomoří, především o moldavské přístavy Kilii a Akermán (dnešní Bilhorod-Dnistrovskyj). Válka se prolnula s vazalstvím Moldavského knížectví, vpády krymských Tatarů a velkou polskou bukovinskou výpravou Jana Olbrachta roku 1497.

Předehra

Sultán Bajezid II. dobyl 14. července 1484 moldavskou Kilii a později 9. srpna 1484 také Akermán. Tím Osmané přerušili tradiční polskou obchodní cestu do Černomoří a uzavřeli Moldavsko v geopolitické pasti. Moldavský vévoda Štěpán Veliký oficiálně přijal v září 1485 v Kolomyji polskou lenní svrchovanost z rukou Kazimíra IV. Jagellonského a tím se válka stala spojeneckou povinností Polska.

Průběh

V září 1485 vpadlo osmanské vojsko podporované krymskými Tatary do Moldavska. Štěpán Veliký zvítězil 16. listopadu 1485 v bitvě u Catlabugy a později 6. března 1486 u Šeptelnic; přesto se mu nepodařilo přístavy znovu získat. V dalších letech se konflikt omezoval na pohraniční nájezdy a šarvátky. Velkou polskou bukovinskou výpravu zorganizoval roku 1497 polský král Jan I. Olbracht s asi 40 000 muži a přibližně 200 děly; tažení skončilo katastrofou v Kozminském lese (pol. Kozminský les) 26. října 1497, kde moldavské oddíly Štěpána Velikého společně s Tatary rozdrtily ustupující polskou armádu.

Po katastrofě v Kozminském lese reagovali Osmané a Tataři velkými odvetnými vpády. V letech 1498–1500 procházely tatarské a osmanské oddíly Podolím, Haličí a dolním Polskem až k Sandoměři, Lvovu a Přemyšli. Polská obrana se opírala o lokální polní hejtmany a o najímané žoldnéřské roty. Mírová jednání s Vysokou portou se táhla několik let; teprve 9. října 1503 bylo uzavřeno pětileté příměří (sjednané králem Alexandrem Jagellonským), které potvrdilo osmanskou držbu Kilie a Akermánu a polskou ztrátu přístupu k Černému moři.

Výsledek

Polsko-turecká válka 1485–1503 měla pro Jagellonský dvůr trpkou bilanci: ztráta moldavských přístavů byla definitivní, hospodářské ztráty z přerušení dálkového obchodu citelné a politická prestiž Polska oslabená. Štěpán Veliký se po roce 1497 odklonil od polského tábora a obnovil přímý vztah s Osmanskou říší. Pro vývoj polské armády však konflikt znamenal důležitou školu — vedl k pozdějšímu rozvoji takzvané obrony potocznej, stálého pohraničního vojska na jihovýchodní hranici Polska.

Primární prameny / Pohled starších kronik

Polský oficiální narativ k bukovinské výpravě roku 1497 vytvořil Marcin Kromer ve svých De origine et rebus gestis Polonorum libri XXX (kn. XXX, vyd. Basilej 1555). Kromer čerpal z dvorských pramenů kanceláře Jana I. Olbrachta a kriticky líčí katastrofu v Kozminském lese 26. října 1497, ztrátu obozu i Štěpána Velikého jako bývalého spojence.

Z osmanské strany je nejvzácnějším dobovým svědectvím Pamiętniki janczara (Kronika sultánské janičářské stráže) Konstantina Michajloviče z Ostrovice, srbského zajatce, jenž v letech 1462–1463 sloužil v sultánově gardě Mehmeda II. a později působil v Polsku. Jeho kronika sepsaná na konci 15. století popisuje osmanskou výpravu na Kilii a Akermán 1484 z bezprostřední vojenské zkušenosti. Doplňující polský pohled přináší Kronika polska Marcina Bielského (Kraków 1551, kn. IV).

Účast českých žoldnéřů

V počátečních fázích války hráli čeští a moravští žoldnéři spíše okrajovou roli; jednalo se o vzdálené bojiště, jehož ekonomika byla orientována na polské poklady. Situace se změnila v souvislosti s bukovinskou výpravou roku 1497. Polský sněm tehdy najal větší žoldnéřské oddíly z celé střední Evropy a v jejich středu byly i české roty, mezi nimiž působili veteráni slezských a uherských tažení. Bukovinská katastrofa 26. října 1497 postihla i tyto české kontingenty; část mužů padla v Kozminském lese, jiní v dalších letech přešli k obroně potocznej a podíleli se na obraně Podolí proti tatarským vpádům.

Použitá literatura: