Povstání magnátů a volba Fridricha III. uherským králem (1459)

Povstání části uherské magnátské opozice proti králi Matyášovi Korvínovi a souběžná volba císaře Fridricha III. Habsburského uherským králem představovaly bezprostřední krizi prvního roku Matyášovy samostatné vlády. Zatímco mladý král upevňoval svou moc a vyrovnával se s vlivem svého strýce Michala Szilágyiho, část magnátů se 17. února 1459 sjela do Německého Vidu (něm. Güssing, maď. Németújvár) a zvolila uherským králem císaře Fridricha III. Konflikt vrcholil v průběhu roku 1459, byl uklidněn dílčími smlouvami a definitivně urovnán až vídeňskonovoměstským mírem roku 1463.

Předehra

Po náhlé smrti krále Ladislava Pohrobka 23. listopadu 1457 v Praze čelilo Uherské království dvojímu nástupnickému problému: uvnitř země mezi sebou soupeřily dvě hlavní magnátské frakce — strana Hunyadiů (rodu zemřelého vojevůdce Jánoše Hunyadiho) a strana Cilejských, Garaiů a Újlakiů, k níž se hlásili odpůrci popraveného Ladislava Hunyadiho († 1457). 24. ledna 1458 byl na peštském ledu zvolen uherským králem teprve patnáctiletý Matyáš Korvín, syn Jánoše Hunyadiho, za podpory rozsáhlé hotovosti vedené jeho strýcem Michalem Szilágyim.

Volba mladého Matyáše vyvolala odpor části magnátů, kteří se obávali vzestupu Hunyadiho rodu a omezení tradičních magnátských privilegií. Klíčovými protihráči byli Ladislav Garai a Mikuláš Újlaki, dále Štěpán Bánffy z Lendavy, Šimon z Rozhanovců a další. Ti se v průběhu roku 1458 obrátili na císaře Fridricha III., který v té době držel uherskou královskou korunu (svatoštěpánskou) a nárok na ni hájil z titulu poručníka po Ladislavu Pohrobkovi.

Průběh

Magnátská opozice se 17. února 1459 sjela v Německém Vidu (na rakousko-uherském pomezí) a uherským králem prohlásila císaře Fridricha III. Habsburského. Volba se opírala o tradiční nárok Habsburků na uherský trůn po Albrechtovi II. a Ladislavu Pohrobkovi a zejména o skutečnost, že Fridrich držel svatoštěpánskou korunu. Fridrich zahájil tažení do západních a severních Uher; jeho oddíly, opírající se o štýrské a dolnorakouské hotovosti i žoldnéře, postupně obsadily část pohraničních hradů.

Matyáš Korvín reagoval rychle. Vlastní hotovostí, oddíly verbovanými zejména v Sedmihradsku a žoldnéři porazil v dílčích střetech jednotlivé povstalecké magnáty. Klíčovou bitvou byla porážka Fridrichových oddílů a uherských povstalců u Körmendu 7. dubna 1459, kterou vyhráli Matyášovi hejtmani Mikuláš Újlaki (mezitím opět přešlý na Matyášovu stranu) a Štěpán Báthory. Přechod části magnátů zpět ke Korvínovu táboru, vyjednávání s jednotlivými předáky a finanční vyrovnání s nimi vedly k tomu, že pod tlakem ztrát Fridrich na prosazování svého nároku rezignoval. V průběhu roku 1459 a v dalších letech probíhalo vyjednávání o trvalém řešení.

Výsledek

Magnátské povstání bylo rozdrobeno do několika dílčích smírů a do roku 1461 bylo prakticky uklidněno. Definitivní řešení sporu přinesl mír z Vídeňského Nového Města (něm. Wiener Neustädter Friede) 19. července 1463: císař Fridrich III. uznal Matyáše Korvína uherským králem, vrátil mu svatoštěpánskou korunu (která byla použita ke korunovaci 29. března 1464) a získal za to vysokou peněžní náhradu (80 000 zlatých) a zachování titulu uherského krále jako čestného. Bylo dohodnuto i případné habsburské nástupnictví, kdyby Matyáš zemřel bez potomka v mužské linii — tato klauzule v důsledku platila po Matyášově smrti roku 1490 a otevřela cestu Vladislavu Jagellonskému a posléze definitivně Habsburkům po roce 1526.

Primární prameny

Pro povstání magnátů 1459 je hlavním pramenem Antonio Bonfini ve Decades IV (kniha 1), který popisuje volbu Matyáše v lednu 1458, opozici Garaie a Újlakiho, sjezd v Německém Vidu i bitvu u Körmendu 7. dubna 1459. Bonfini coby pozdější dvorský historik píše pro Matyášovu legitimizaci a jeho výklad zdůrazňuje královo osobní mistrovství v jednání s magnáty.

János Thuróczy v Chronica Hungarorum (1488), psaná pohledem středouherské šlechty, podává nezávislejší obraz magnátské opozice — přiznává, že část pánů jednala v dobré víře z obav před mocí Hunyadiů a Szilágyiho strany. Thuróczy je důležitý zejména pro počty oddílů a chronologii bojů na rakousko-uherském pomezí.

Z dobové korespondence jsou klíčové dopisy Aenease Silvia Piccolominiho (od srpna 1458 papeže Pia II.) — jeho Commentarii i Epistolae obsahují vlastní pohled na rozkol uherských magnátů, popisují roli Fridricha III. a podávají odhad sil obou stran. Pro habsburskou perspektivu je důležitý Veit Arnpeck v Chronicon Bavarorum (1495) a dolnorakouské zemské listiny.

Účast českých žoldnéřů

Konflikt z roku 1459 nese ranou stopu české žoldnéřské účasti, která v následujících letech zásadně formovala vojska Matyáše Korvína i Fridricha III. Na Fridrichově straně bojovaly oddíly z dolnorakouské a štýrské hotovosti spolu s žoldnéři rekrutovanými v rakouském a jihočeském pomezí; do těchto formací patřili i bývalí husitští válečníci, kteří v 50. letech 15. století putovali mezi habsburskou a uherskou službou. Souběžně po severních Uhrách operoval Jan Jiskra z Brandýsa, který v roce 1459 stál v opozici proti Korvínovi a získal v různých fázích podporu císařské diplomacie. Na Korvínově straně se v této době objevují první větší kontingenty českých a moravských kondotiérů, jejichž role v 60. a 70. letech přerostla v jádro proslulé černé legie (Černé roty) Františka Hagovce (František Hag) a později Pavla Kinižeho. Doložené české jméno tohoto raného období je mimo jiné Jan Jiskra, kterému Matyáš po dohodě v roce 1462 ponechal v zemi panství Solymos a Lippa výměnou za přechod do královských služeb a uvolnění Horních Uher.

Použitá literatura: