Povstání slovenských horníků v Banské Bystrici (1525–1526)

Povstání horníků v hornouherských horních městech (něm. Bergarbeiteraufstand in Neusohl, maď. besztercebányai bányászfelkelés) v letech 1525–1526 patřilo k největším hornickým vzpourám pozdně středověké Evropy. Centrem byla Banská Bystrica (něm. Neusohl) — sídlo měďné společnosti rodu Thurzo a augšpurského bankéřského domu Fugger. Vzpoura probíhala ve stínu uherské krize, která vedla k bitvě u Moháče, a stala se jedním z prvních velkých kapitálových konfliktů ve střední Evropě.

Předehra

Banská Bystrica byla od roku 1494 sídlem tzv. Ungarischer Handel — společného podniku uherského magnáta Jana Thurzo a augšpurského Jakoba Fuggera. Společnost ovládala těžbu mědi a stříbra v hornouherských horních městech (Banská Bystrica, Kremnica, Banská Štiavnica, Ľubietová, Špania Dolina) a držela monopol na vývoz uherské mědi do Středomoří a Antverp. Roku 1521 bylo zavedeno proplácení mezd ve znehodnocené drobné minci místo v plnohodnotných groších a zavedeny nové „šichtmistrovské“ odvody. Hornická obec, organizovaná v silných bratrstvech, vystoupila proti tomu otevřeným odporem.

Průběh

Otevřená vzpoura propukla na podzim 1525. Horníci v Banské Bystrici a okolních hornických osadách odmítli sjet do dolů, dobyli správní budovy společnosti a vyhnali fuggerovské úředníky. Vzpoura se přelila do Kremnice, Banské Štiavnice a Ľubietové. Vůdcem povstání se stal hornický předák Šebastián Tylo. Na jaře 1526 podporovala uherská královská kancelář pod králem Ludvíkem II. jednání mezi povstalci a fuggerovsko-thurzovskou společností; jednání ovšem nepřinesla výsledek. Po porážce uherského vojska u Moháče 29. srpna 1526 byly hornouherské poměry na několik měsíců paralyzovány — povstalci na čas drželi de facto kontrolu nad městy.

Po nástupu Ferdinanda I. Habsburského a jeho stabilizaci v Uhrách se vrátil i ozbrojený nátlak. V říjnu 1526 — či krátce poté — byly do Banské Bystrice vyslány královské oddíly podporované fuggerovskou hotovostí; vůdcové povstání včetně Tyla byli zatčeni a ve velké veřejné popravě v Banské Bystrici v letech 1526–1527 popraveni. Asi padesát rebelů bylo sťato, další desítky odsouzeny na galeje nebo vypovězeny. Hornická bratrstva musela přistoupit na předchozí mzdové podmínky.

Výsledek

Povstání skončilo vojenskou porážkou hornické obce a posílením fuggerovsko-thurzovského monopolu. Z hlediska sociálních dějin však šlo o první velký konflikt mezi raně novověkým mezinárodním kapitálem a námezdně pracující hornickou obcí na území střední Evropy. Ferdinand I. události využil k rozšíření královské kontroly nad horními městy — postupně přiměl Fuggery snížit podíl ve společnosti a do roku 1546 přenesl těžbu pod přímou habsburskou komorní správu. Banská Bystrica se zachovala jako přední evropské měďné centrum až do 17. století.

Primární prameny

Klíčové prameny tvoří banskobystrické městské knihy a registra společnosti Ungarischer Handel (kopie ve Fuggerově archivu v Augsburgu — Fürstlich und Gräflich Fuggersches Familien- und Stiftungsarchiv, Dillingen, Fasc. 2.1.6 a násl.). Banskobystrický archiv (Štátny archív v Banskej Bystrici) uchovává úřední korespondenci s fuggerovsko-thurzovskou kanceláří, mzdové listy a soudní zápisy o popravách 1526–1527.

Pro vyprávěcí vrstvu zachycují uherskou krizi let 1525–1526 pokračovatelé Bonfiniho — zejména István Brodarics v De conflictu Hungarorum cum Solymano Turcarum imperatore ad Mohach historia verissima (Krakov 1527), který sám zažil dvorské poměry před Moháčem a okrajově se zmiňuje o paralyzování horních měst. Bonfiniho Decades v jejich pokračování (vyd. Sambucus 1568) přidávají rámcový obraz hornouherských sociálních konfliktů.

Listiny Ferdinanda I. týkající se zákroku proti horníkům (říjen 1526–leden 1527) jsou edovány v Magyar Történelmi Tár a v rakouských Regesta imperii (Wien). Soudní záznamy o popravě Šebastiána Tyla a dalších předáků se zachovaly v Banské Bystrici a byly částečně publikovány ve slovenské edici Pamätné knihy banskobystrické (Bratislava 1956).

Účast českých žoldnéřů

Hornická obec banskobystrického prostoru byla po staletí etnicky smíšená — kromě Slováků, Němců a Maďarů zahrnovala silnou příměs Čechů a Moravanů, kteří přicházeli za prací z Krušnohoří a z moravsko-uherské hranice. Část účastníků vzpoury byla tedy přímo českého a moravského původu. V ozbrojené pacifikaci roku 1526 však vystupovaly především domácí uherské oddíly Ferdinandových stoupenců a fuggerovská soukromá hotovost; samostatné polní kontingenty z Čech zde doloženy nejsou. Spojení s českým prostředím se v události projevuje hlavně v personální, nikoliv vojenské rovině.

Použitá literatura: