Pruské povstání proti řádu (1454–)

Pruské povstání bylo vystoupením Pruského spolku (pol. Związek Pruski, něm. Preußischer Bund) proti vládě řádu německých rytířů na počátku roku 1454. Po odmítnutí stížností řádových stavů u císařského dvora vyhlásil spolek 4. února 1454řádu vypovězení poslušnosti a obrátil se s nabídkou inkorporace na polského krále Kazimíra IV. Jagellonského. Tato událost je dnes považována za bezprostřední počátek třináctileté války (1454–1466), v jejímž závěru byl řád německých rytířů zatlačen do postavení polského léna.

Předehra

Pruský spolek vznikl 14. března 1440 v Kvidzyně (Marienwerder) jako sdružení pruských měst (mj. Toruň, Gdaňsk, Elbląg, Královec, Braniewo) a šlechty proti vysokým daním a omezování privilegií ze strany řádu. Po neúspěšných pokusech o smír probíhal několikaletý spor před císařským soudem Fridricha III. Císařský verdikt z roku 1453 vyzněl proti spolku a nařizoval jeho rozpuštění; spolek to odmítl a začal se připravovat na otevřené vystoupení.

Tajná jednání s polským dvorem vedla k formulaci nabídky, aby polský král přijal Prusy pod svou ochranu. 4. února 1454 vypověděl spolek řádu poslušnost a zahájil otevřené povstání. Během několika týdnů obsadily oddíly měst a šlechty na padesát řádových hradů a měst, mimo jiné Toruň, Gdaňsk, Elbląg, Královec a zčásti i Mariánský hrad (Marienburg). 6. března 1454 vydal Kazimír IV. v Krakově tzv. akt inkorporace, kterým prohlásil pruská území za součást Polského království a převzal nad nimi ochranu.

Průběh

Otevřená válka trvala třináct let (1454–1466) a stala se jedním z nejdelších a nejnákladnějších konfliktů 15. století ve střední Evropě. Polská hotovost utrpěla 18. září 1454 velkou porážku v bitvě u Chojnice, postupem let však získala převahu díky finanční síle pruských měst, zejména Gdaňska, a díky soustavnému využívání žoldnéřů. Klíčovými vítězstvími polské strany byla bitva u Świecina (17. září 1462), v níž polská žoldnéřská armáda pod velením Petra Dunina porazila řádové vojsko, a námořní bitva ve Visle u Zalewu Wiślaného (15. září 1463). Postupně padly i hlavní řádové opory; Marienburg ovládli polští žoldnéři roku 1457, když jim jej Češi v řádových službách po nezaplacení žoldu prodali.

Žoldnéřský charakter války je pro pochopení účasti Čechů zásadní. Obě strany v rozsáhlé míře najímaly cizí kondotiéry, převážně z českých zemí, Slezska, Saska a Lužic. Na řádové straně sloužili např. Bernard Szumborski (Šumborský z Baboliců), Olbracht Kostka, Fritz Raveneck, Kašpar Nostic a další; na polské straně Jan Skalski z Burglinu, Jan Czerwonka, Jan Žižka z Boskovic (mladší), Petr Dunin a celá řada hejtmanů původem z Čech a Moravy.

Výsledek

Konflikt skončil 19. října 1466 druhým toruňským mírem (Pokój toruński). Řád německých rytířů ztratil polovinu svého území (Pomořany Gdaňské, Chełmsko, Warmii a Malborské území připadlo Polsku jako tzv. Královské Prusy) a zbylé Prusko (s rezidencí v Královci) přijal jako léno polské koruny. Pruský spolek rozpoznal polskou svrchovanost a získal rozsáhlé městské svobody. Vítězství Polska a pruských stavů znamenalo strategický průlom do Baltu, na dlouhá staletí změnilo geopolitiku střední Evropy a oslabilo řád na podřadnou regionální mocnost.

Primární prameny / Pohled starších kronik

Hlavním vyprávěcím pramenem o pruském povstání i celé třináctileté válce jsou Annales seu cronicae incliti Regni Poloniae Jana Długosze, knihy XII a XIII. Długosz byl dvorním kanovníkem a diplomatem Kazimíra IV.; psal o událostech z bezprostřední znalosti, dochoval texty Pruského spolku, akt inkorporace z 6. března 1454 i podrobnosti o bitvě u Chojnice. Výpravnou tradici doplnil minoritský kronikář Jan z Komorowa ve své Memoriale ordinis fratrum minorum (vyd. v Monumenta Poloniae Historica, sv. V), jenž zachycuje povstání z perspektivy pruských klášterů.

Řádovou perspektivu uchovaly úřední řádové letopisy a listy velmistra Ludvíka z Erlichshausenu, vydané kriticky v Scriptores rerum Prussicarum (sv. III–IV, Lipsko 1866–1870) a v Voigtově Geschichte Preussens (Königsberg 1827–1839, sv. VIII). Tyto edice obsahují i tzv. Hochmeisterregistranten — řádové smluvní spisy s žoldnéřskými hejtmany jako Bernardem Šumborským (Szumborski), Fritzem Ravenekem a Oldřichem Czerwonkou, jejichž čeští kondotiéři roku 1457 prodali polské straně Marienburg za 190 000 uherských zlatých.

Účast českých žoldnéřů

Účast českých a moravských žoldnéřů ve třináctileté válce byla mimořádně rozsáhlá a dobře doložená — patří k nejlépe zdokumentovaným působením českých kondotiérů ve 15. století. Na řádové straně sloužilo postupně několik velitelů z českých zemí: Bernard Szumborski (Šumborský), Olbracht Kostka ze Žleb, Kašpar Nostic, později i Ondřej Tegnagel (Týnecký) a Václav Neutek z Pečkova, jejichž jména jsou doložena v účetních pramenech řádu i v listinných dokumentech krále Kazimíra. Část z nich později přestoupila na polskou stranu nebo ke kapitulujícím posádkám: příkladem je obrana Mariánského hradu, jejíž česko-moravští žoldnéři pod vedením Oldřicha Czerwonky (Czerwonka, Červenka) v roce 1457 kvůli nezaplacení žoldu předali hrad polské straně. Na polské straně byl jedním z nejvýznamnějších velitelů Petr Dunin, ale doložené je i působení desítek dalších českých a moravských hejtmanů. Třináctiletá válka tak představuje vrchol pohusitské tradice českého žoldnéřského umění a přímý most mezi husitskou polní rotou a kondotiérskými oddíly poloviny 15. století.

Použitá literatura: