Tažení Hunyadiho proti Fridrichu III. (1446)

Tažení uherského správce Jánose Hunyadiho do dolnorakouských zemí v roce 1446 bylo ozbrojeným nátlakem na římského krále a posléze císaře Fridricha III. Habsburského, aby vydal nezletilého Ladislava Pohrobka, dědice koruny svatého Štěpána i českého trůnu. Hunyadi měl plnou podporu uherského sněmu, který jej v červnu 1446 zvolil zemským správcem (regentem) Uher. Fridrich III. však Pohrobka pevně držel jako poručník na vídeňském dvoře a v dolnorakouském prostředí a vydat jej odmítl. Konflikt vyvrcholil uherskými vpády do Štýrska, Korutan a do okolí Vídně a uzavřením příměří, které definitivně neuspokojilo žádnou ze stran.

Předehra a politický kontext

Po smrti uherského krále Vladislava III. Jagellonského v bitvě u Varny v listopadu 1444 zůstaly Uhry bez panovníka. Uherský sněm formálně uznal nárok pohrobka Ladislava (narozeného 22. února 1440) a v roce 1445 dohodl převzetí výkonné moci kolektivním poručnictvím a regentstvím. Hunyadi, vítěz několika tažení proti Osmanům, získal v této době nadřazené postavení mezi sedmi zemskými kapitány a dne 5. června 1446 byl uherským sněmem zvolen jediným zemským správcem (lat. gubernator). Jednou z jeho prvních priorit bylo dosáhnout vydání Pohrobka, jenž byl fyzickou zárukou dynastické legitimity uherské koruny.

Spor o Ladislava Pohrobka

Nezletilý Ladislav Pohrobek byl od smrti své matky v roce 1442 v poručnické péči svého strýce Fridricha III. Habsburského, jenž v této době vystupoval jako římský král a držel chlapce na svém dvoře ve Vídeňském Novém Městě (Wiener Neustadt) společně s regaliemi uherské koruny — svatoštěpánskou korunou, kterou Fridrich předtím získal od Alžběty Lucemburské. Fridrich vydat Pohrobka odmítl a označoval své poručnictví za rodový a říšský dynastický závazek. Hunyadi i uherský sněm chápali Fridrichův postoj jako nepřijatelné držení uherského krále v rakouském zajetí.

Vpád do rakouských zemí

Po neúspěšných diplomatických jednáních zahájil Hunyadi na podzim roku 1446 ozbrojený nátlak. Uherské oddíly vpadly do Štýrska, Korutan a do dolnorakouského okolí Vídně, plenily venkov a obkličovaly menší pevnůstky. Cílem nebylo dobytí Rakouska, ale přinutit Fridricha III. k jednání. Hunyadi disponoval kombinovanou silou uherské banderiální šlechty, lehké jízdy a žoldnéřských oddílů, souhrnně odhadovanou na několik tisíc bojovníků. K rozhodující polní bitvě však nedošlo — Fridrich III. uvolnil část držav prostřednictvím dílčích kapitulací a přistoupil na jednání.

Mírová jednání a výsledek

Konflikt vyvrcholil v Radkersburgu (Štýrsko) sjednáním dvouletého příměří v roce 1447, jež bylo později prodlouženo a přerůstalo do dílčích smírů. Definitivní řešení v této fázi nepadlo: vydání Pohrobka Hunyadi nedosáhl. Po dalších letech jednání bylo dosaženo smlouvy uzavřené dne 22. října 1450 v Prešpurku (Bratislavě), v níž bylo dohodnuto, že Pohrobek zůstane ve Fridrichově péči až do svých 18 let a že Hunyadi povede nadále uherské regentství. Toto řešení nakonec neobstálo — v roce 1452 bylo prolomeno mailberským svazem rakouských stavů.

Význam tažení

Tažení 1446 a navazující jednání ukázala mocenský dosah Hunyadiho regentství i to, že Fridrich III. byl ochoten přijmout vojenský tlak jako cenu za udržení Pohrobka. Tažení současně uvolnilo Hunyadimu ruce ke konsolidaci uherské vnitřní politiky a k přípravě dalších protiosmanských operací — především k druhé bitvě na Kosově poli (1448), v níž však byl Hunyadi poražen.

Primární prameny / Pohled starších kronik

Hunyadiho tažení do dolnorakouských zemí 1446 zachycuje Jánoš Thuróczy ve své Chronica Hungarorum (lib. IV) jako důsledek uherského sněmovního usnesení o povinnosti vydat krále Ladislava Pohrobka uherským stavům. Thuróczy popisuje vpády do Štýrska a Korutan a podává obraz Hunyadiho jako energického regenta hájícího uherskou ústavní legitimitu.

Mimořádný pramen poskytuje Aeneas Silvius Piccolomini, jenž byl v letech 1442–1455 sekretářem Fridricha III. a měl bezprostřední přístup k habsburské diplomacii. Ve své Historia rerum Friderici tertii imperatoris a v geografickém spise De Europa (sepsaném kolem roku 1458) Aeneas líčí Hunyadiho tlak z perspektivy vídeňského dvora a oceňuje uherskou vojenskou zdatnost, byť jako papežský legát kritizuje politické metody regenta. Pasáže o Hunyadim z těchto děl tvoří klíčový diplomatický pramen 15. století.

Antonio Bonfini ve svých Rerum Hungaricarum decades (decades III, lib. VI) recipoval údaje obou předchozích autorů a zasadil tažení 1446 do širšího rámce dějin uherské regentské éry, jenž vyústil v druhou bitvu na Kosově poli 1448.

Účast českých žoldnéřů

Přímá účast českých žoldnéřských kontingentů na uherské straně v tomto tažení není explicitně doložena — Hunyadiho jádro tvořila uherská banderiální šlechta a oddíly ze Sedmihradska. Naopak jako protihráč v severouherském prostoru působil v této době Jan Jiskra z Brandýsa, jenž formálně hájil práva Pohrobka a stál tedy proti Hunyadiho politice. V dolnorakouském a štýrském prostoru, kde Hunyadi operoval, působily ve Fridrichových službách dílčí žoldnéřské kontingenty, mezi nimiž se české jméno objevit může (Hertvík z Rušinova, Mikuláš Sokol z Lamberka), ale konkrétní role českých žoldnéřů v polních bojích tažení 1446 zůstává nedoložená. Konflikt do osy patří jako rámcový — vysvětluje politický kontext, v němž se čeští žoldnéři ocitali ve dvou navzájem nepřátelských uherských a habsburských mocenských sférách.

Použitá literatura: