Rakouská bratrovražedná válka (1458–1463)

Rakouská bratrovražedná válka (něm. Österreichischer Bruderzwist) byl dynastický spor mezi císařem Fridrichem III. a jeho mladším bratrem arcivévodou Albrechtem VI. o rakouské dědictví uvolněné po smrti Ladislava Pohrobka roku 1457. Konflikt vyvrcholil obležením císaře ve vídeňském Hofburgu na podzim 1462, Korneuburskou smlouvou ze 2. prosince 1462 a skončil teprve Albrechtovou náhlou smrtí přesně o rok později.

Předehra

Po smrti Ladislava Pohrobka roku 1457 zůstaly habsburské země rozděleny mezi tři příslušníky rodu — císaře Fridricha III., jeho bratra Albrechta VI. a tyrolského vévodu Zikmunda. Albrecht VI., který do té doby vládl v Předních Rakousích, vznesl nárok na podíl na Dolních a Horních Rakousích a opakovaně si stěžoval na nedostatečné finanční zabezpečení. Roku 1458 byl při sporném dělení uznán jeho podíl na Horních Rakousích, ale spor o Dolní Rakousy a o samotnou Vídeň pokračoval.

Albrecht VI. se postupně sblížil s wittelsbašskou opozicí proti císaři a v létě 1461 zahájil otevřenou válku. Jeho vojenská spojenecká pomoc ze strany vévody Ludvíka IX. Bavorsko-landshutského poskytla císaři záminku k vyhlášení říšské války proti Wittelsbachům, čímž se rakouský spor propojil s bavorskou válkou markraběte Albrechta III. Achilla a mohučským sporem. Pasovský biskup Oldřich z Nußdorfu, císařův kancléř a zároveň důvěrník vévody Ludvíka IX., balancoval mezi stranami a od roku 1460 hrál významnou roli v habsbursko-bavorských jednáních.

Průběh

Albrecht VI. získal v Dolních Rakousích postupně podporu části šlechty a stavů, mimo jiné kvůli neoblíbenosti císařské finanční politiky a pokračující turecké hrozbě. V říjnu 1462 vypukla ve Vídni vzpoura podporující Albrechta. Císař Fridrich III. byl s manželkou Eleonorou Portugalskou a tříletým synem Maxmiliánem obležen ve vídeňském Hofburgu, zatímco vídeňští měšťané vedení purkmistrem Wolfgangem Holzerem a Albrechtovi žoldnéři ovládli město. Obléhání trvalo více než dva měsíce a císařská rodina trpěla nedostatkem zásob.

Z obležení Hofburgu císaře vysvobodilo až vojsko českého krále Jiřího z Poděbrad pod vedením jeho syna Viktorina, které dorazilo počátkem prosince 1462. Po krátkých bojích a vyjednávání byla 2. prosince 1462 uzavřena Korneuburská smlouva, podle které Fridrich III. souhlasil přenechat bratrovi na osm let správu Dolních Rakous a Vídně výměnou za roční rentu 4 000 dukátů. Spor však tím nebyl ukončen a vzájemná nedůvěra přetrvávala — Fridrich okamžitě poté, co Albrecht jeho podmínky nedodržel, obnovil nepřátelství.

Výsledek

Spor ukončila až náhlá smrt Albrechta VI. 2. prosince 1463 ve Vídni — přesně rok po podpisu Korneuburské smlouvy. Bezdětný čtyřiačtyřicetiletý arcivévoda zemřel za nejasných okolností (podrobné dochované svědectví podal jeho komorník Hanns Hierszmann) a Fridrich III. získal zpět nedělenou vládu nad Dolními a Horními Rakousy. Albrecht byl pohřben v katedrále sv. Štěpána ve Vídni. Habsburské země zůstaly nadále rozdělené pouze mezi císařskou (vídeňskou) a tyrolskou linií, což trvalo až do roku 1490, kdy se po rezignaci Zikmunda Tyrolského sjednotily do rukou Maxmiliána I.

Vzpoura purkmistra Wolfganga Holzera

Klíčovou osobností vídeňské vzpoury byl purkmistr Wolfgang Holzer, který se původně jako Albrechtův spojenec podílel na obléhání Hofburgu, ale následně po Korneuburské smlouvě přešel na císařovu stranu a pokusil se Vídeň vrátit Fridrichovi III. Pokus selhal, Holzer byl zajat Albrechtovými lidmi a 15. dubna 1463 ve Vídni veřejně rozčtvrcen. Holzerova poprava patří k nejznámějším exemplům krutosti vídeňského patriciátu této doby a ilustruje hloubku rozpolcení vídeňských stavů.

Účast českých žoldnéřů

Rozhodující úlohu sehráli čeští žoldnéři na obou stranách konfliktu. Vídeňský Hofburg vysvobodilo z obležení vojsko Jiřího z Poděbrad v síle několika tisíc mužů pod velením Viktorina z Poděbrad, mladšího syna českého krále. Jiří tím podpořil císaře, získal jeho vděk a přislíbený titul — později zúročený při vyjednávání Pražského míru z 22.–23. srpna 1463 — a zároveň obratným zprostředkováním Korneuburské smlouvy demonstroval svou pozici hlavního arbitra střední Evropy.

Na druhé straně sloužily v armádách Albrechta VI. a jeho wittelsbašských spojenců významné kontingenty českých žoldnéřů, mezi jejichž veliteli vynikali Dobrohost z Ronšperka, Racek z Janovic a na Rýzmberku či Mikuláš Kaplíř ze Sulevic na Vimperku. Kaplíř v té době velel u vévody Ludvíka IX. samostatnému kontingentu okolo 900 mužů. Konflikt tak opakovaně stavěl Čechy proti Čechům — typický rys říšských válek tohoto období, kdy česká žoldnéřská kondotta dodávala muže prakticky každé větší straně. Pro panování Jiřího z Poděbrad bylo paradoxně přínosné, že wittelsbašská strana měla přístup k týmž žoldnéřským zdrojům jako on sám — vyjednávací páka spočívala v možnosti tyto kontingenty kdykoliv zablokovat.

Použitá literatura: