Poslední polsko-řádová válka / Reiterkrieg (1519–1521)

Poslední polsko-řádová válka (pol. Wojna pruska 1519–1521, něm. Reiterkrieg) byl poslední ozbrojený konflikt mezi královstvím Polským a Řádem německých rytířů. Začal v prosinci 1519 a skončil v dubnu 1521 toruňským příměřím. Válka přivedla Řád na pokraj zhroucení a otevřela cestu ke krakovskému aktu z roku 1525, kterým byl řádový stát sekularizován a přeměněn na světské Pruské vévodství v polském lénu.

Předehra

Mírem v Toruni z roku 1466 byl řádový stát zlomen — západní část Pruska připadla Polsku jako královské Prusko, zbylé východní území drželi rytíři jako polské léno. Velmistři však opakovaně odmítali skládat lenní hold polskému králi. Albrecht Hohenzollern, braniborský princ a od roku 1511 velmistr Řádu, vsadil na otevřené spojenectví s císařem Maxmiliánem I. a s Moskevským velkoknížetstvím Vasilije III. proti Zikmundu I. Polskému. Když Albrecht nadále odmítal hold, vyhlásil polský sněm v Toruni v prosinci 1519 válku.

Průběh

Polská ofenziva vedená velkým hetmanem korunním Mikołajem Firlejem se rozjela koncem roku 1519. Polsko-litevská vojska obsadila Marienwerder (Kwidzyn), Holland (Pasłęk) a další pevnosti na západě řádového území; v lednu 1520 byl obklíčen samotný Královec (Königsberg). Albrecht se opíral o žoldnéřské oddíly najímané v Říši a o spojenectví s Dánskem. V průběhu roku 1520 však finanční krize Řádu sílila — Albrecht nedokázal pravidelně vyplácet žold a velká část jeho cizích jednotek se obrátila proti zaměstnavateli; odtud dobový název „Reiterkrieg“ (válka jezdců, žoldnéřská válka).

Na jaře 1520 se Albrechtovi přesto podařilo získat výrazné posily ze severního Německa pod velením braniborského kondotiéra Wolfa von Schönberga; tato žoldnéřská armáda obsadila Braunsberg a vpadla na východní Pomořansko. Polské oddíly pod Janem Świerczowským přepadovou ofenzivou pronikly hluboko do řádového jádra a v září 1520 oblehly Königsberg, jeho dobytí se však nezdařilo. Boje se vyčerpávaly a obě strany se přiblížily bankrotu. Zprostředkováním císaře Karla V. a uherského krále Ludvíka II. bylo 5. dubna 1521 v Toruni uzavřeno čtyřleté příměří.

Výsledek

Toruňské příměří zachovávalo dosavadní stav — žádná ze stran neuspěla v rozhodujícím vojenském úkolu. Albrecht však vyšel z války finančně i morálně vyčerpán; Řád nedokázal nadále vyplácet mzdy ani udržet lenní povinnosti. Velmistr během následujících čtyř let hledal politické východisko a roku 1525 přijal radu Martina Luthera — sekularizoval řádový stát, přijal lenní pruský titul a krakovskou smlouvou se stal světským vévodou v polském lénu. Reiterkrieg tak byl poslední fází existence řádového Pruska.

Primární prameny / Pohled starších kronik

Polský pohled na válku zachytil ve své Kronice polské (Kraków 1551, kn. V) Marcin Bielski, jenž podrobně popisuje obležení Marienwerderu, blokádu Königsbergu i finanční krizi Řádu, která dala konfliktu jeho dobové německé jméno Reiterkrieg. Marcin Kromer v De origine et rebus gestis Polonorum libri XXX (lib. XXX) líčí válku s důrazem na diplomatické zprostředkování císaře Karla V. a uherského krále Ludvíka II., které vedlo k toruňskému příměří 5. dubna 1521.

Řádovou perspektivu uchovala dobová oficiálnost — listy velmistra Albrechta Hohenzollerna a vojenské dispoziční instrukce dochované v královeckém archivu, na nichž stojí monumentální Geschichte Preussens von den ältesten Zeiten bis zum Untergange der Herrschaft des Deutschen Ordens Johanna Voigta (Königsberg 1827–1839, sv. IX) — moderní kritická edice s rozsáhlými citacemi řádových listin. Mustrolly žoldnéřských kompanií Wolfa von Schönberga a polských výplatních rolí (s rotami označenými Czesi a Bohemi) jsou doloženy v Tajném státním archivu Pruského kulturního dědictví v Berlíně.

Účast českých žoldnéřů

Žoldnéřský charakter konfliktu otevíral pro české kondotiéry a jejich oddíly vícenásobné možnosti. Albrecht Hohenzollern najímal jezdectvo i pěchotu v Říši, na hranici saské a slezské, a část dochovaných muster naznačuje účast slezských a moravských rejtarů ve schönbergovských kompaniích. Polský král Zikmund I. naopak najímal cizí pěchotu pro obléhací operace; v polských platebních rolích z let 1520–1521 jsou doloženy tzv. Czesi a Bohemi — české a moravské žoldnéřské roty pod vlastními hejtmany. České kontingenty se tedy ve sporu objevily na obou stranách současně, což byl pro pozdně středověké žoldnéřské války charakteristický jev. Žádný z těchto oddílů však nedosahoval velikosti, kterou české jednotky představovaly například v jagellonských uherských válkách.

Použitá literatura: