Soesterská záští

Soesterská záští (něm. Soester Fehde) v letech 1444 až 1449 představuje jeden z nejvýznamnějších městských konfliktů pozdně středověké Říše. Bohaté vestfálské hanzovní město Soest se v něm úspěšně postavilo svému dosavadnímu zeměpánovi, mocnému kolínskému arcibiskupovi Dietrichovi II. von Moers, a přijalo za nového ochránce vévodu Jana I. z Kleve. Pětiletá válka, která se rozhořela napříč Vestfálskem a porýnskou oblastí, do sebe vtáhla říšská knížata, hanzovní města i burgundský dvůr. Pro vojenské dějiny střední Evropy je však klíčová především masivní účast českých žoldnéřů v arcibiskupově vojsku – letní tažení roku 1447, vedené saským vévodou Vilémem III. a opírající se o více než šest tisíc Čechů, představuje vůbec nejrozsáhlejší doloženou námezdní akci českých bojovníků v západní části Říše ve druhé čtvrtině 15. století.

Soest patřil v první polovině 15. století k předním městům vestfálského hanzovního okruhu. Jeho obchodní a finanční váha, opřená o dálkový obchod, se odrážela i v jeho právním postavení – tzv. Soester Stadtrecht patří k nejstarším písemně doloženým městským právům v německy mluvícím prostoru a stalo se vzorem pro řadu dalších městských obcí. Po staletí byl Soest formálně součástí kolínského kurfiřtství, ovšem jeho měšťané si dlouhodobě hájili rozsáhlou samosprávu, vlastní soudnictví i svobodu hospodářské politiky. Kolínský arcibiskup nad městem fakticky vládl jen velmi volně.

Předehra a vyhlášení záští

Konflikt vyrůstal z dlouhodobého napětí mezi snahou arcibiskupa Dietricha II. von Moers prosadit pevnější zeměpanskou kontrolu nad bohatým Soestem a obrannou politikou městské rady, která se naopak snažila své svobody dále rozšiřovat. Dietrich II., příslušník mocného porýnského hraběcího rodu Moers, patřil k nejaktivnějším teritoriálním politikům své doby – kromě kolínské arcidiecéze, kterou držel sám, ovládali jeho příbuzní biskupské stolce v Münsteru a Paderbornu a usilovali o další expanzi v severozápadní Říši. Tato koncentrace moci stála proti rostoucí ambici domu Kleve-Mark, jehož mladý vévoda Jan I. budoval na Dolním Rýně vlastní mocenský blok.

Spor vyvrcholil na jaře a v létě 1444. Soestská rada využila příležitosti a po vleklých jednáních ohlásila vystoupení z arcibiskupské svrchovanosti. Dne 5. června 1444 přijali soestští občané za svého nového zeměpána Jana I. z Kleve, který výslovně potvrdil veškeré staré výsady města a zaručil mu i práva nová. Necelé tři týdny nato, 25. června 1444, vyhlásilo město arcibiskupovi formální záští (Fehdebrief); arcibiskupská strana takový krok nemohla přijmout, neboť v jejích očích šlo o  otevřenou vzpouru proti církevní vrchnosti i o hrubé porušení říšského práva. Císař Friedrich III. nakonec stranil Kolínu a uvalil na Soest říšskou klatbu – ovšem bez praktického vojenského dopadu.

Konflikt tak měl od počátku dvojí povahu: na jedné straně šlo o vnitřní spor mezi zeměpánem a městem, na straně druhé o mocenské střetnutí mezi dvěma porýnsko-vestfálskými dynastiemi – Moersy a Klevsko-Marky. Brzy se k Soestu připojila biskupská města Münster a Paderborn (kde tamní kapituly v téže době svrhly Moersovy příbuzné), zatímco Dietrich získal podporu Dortmundu a sasko-durynských Wettinů.

Průběh záští v letech 1444–1446

První tři roky záští probíhaly převážně v režimu vyčerpávající záškodnické války. Žádná ze stran nedisponovala dostatečnými prostředky na trvalé polní vojsko, takže boje měly podobu řetězce drobných výpadů, plenění hellwegské oblasti a šarvátek o jednotlivé opěrné body. V březnu 1445 se kolínské oddíly pokusily o překvapivý úder na Duisburg na Dolním Rýně, který se však nezdařil a obránci útok odrazili. Hlavní pohraniční válka se přesunula do prostoru kolem hradů Bilstein a Fredeburg v sauerlandské části kolínského teritoria, na které si dělala nárok klevská strana, a do oblasti Hellwegu mezi Soestem, Werlem a Dortmundem.

Arcibiskupské oddíly se snažily odříznout Soest od jeho zázemí a systematicky pleníly vesnice v okruhu Sassendorfu, Lohne, Erwitte, Geseke a Salzkotten. Klevská strana vedla odvetné výpady do kolínského teritoria na Dolním Rýně a v okolí Bochumu, Wattenscheidu a Steele. Z menších měst byl těžce postižen zejména Blomberg v Lippské krajině, který byl roku 1447 v průběhu hlavního saského tažení téměř úplně zničen. Hlavní oporou arcibiskupových operací ve Vestfálsku byl jeho maršálek Johann von Spiegel, doplněný arnsberským amtmanem Johannem von Schädigen; přímo v poli však Dietrich potřeboval profesionální námezdní vojsko, jehož sehnání se stalo ústředním tématem let 1445–1446.

První pokusy získat saskou pomoc spadají již do roku 1445: arcibiskup Dietrich opakovaně apeloval na kurfiřta Friedricha II. Saského a snažil se přes wettinský dvůr otevřít cestu k náboru českých žoldnéřů. V průběhu roku 1446 své požadavky opakoval; v jedné fázi žádal jen poměrně skromných pět set jezdců a poprvé získal příslib od mladého durynského vévody Viléma III. Saského. Saský kurfiřt jeho prosby nakonec odmítl – Friedrich II. v téže době spěl k otevřenému konfliktu s vlastním bratrem, který přerostl v tzv. Saskou bratrovražednou válku (Sächsischer Bruderkrieg, 1446–1451). Veškerá saská hotovost byla vázána doma a o velké tažení do Vestfálska nemohlo být řeči.

Účast českých žoldnéřů

Klíčovým rysem Soesterské záští se stala mohutná účast českých žoldnéřů ve vojsku kolínského arcibiskupa. Dietrich II. si dobře uvědomoval, že vlastní zeměbrana ani kontingenty spojeneckých knížat na dobytí dobře opevněného Soestu nestačí. Sáhl proto po námezdních silách, jejichž věhlas v tehdejší Říši rychle rostl: po veteránech husitských a poděbradských válek, kteří se po skončení velkých domácích konfliktů nabízeli za žold v celé střední Evropě.

Ústřední epizoda českého angažmá v Soesterské záští spadá až do roku 1447. Vlastní rekrutace začala v lednu 1447, kdy s ní vévoda Vilém III. Saský – tehdy shánějící posily proti vlastnímu bratrovi v saské bratrovražedné válce – zahájil jednání s celou řadou českých vojenských podnikatelů. Hlavními naverbovači v Čechách se stali burkrabě Bedřich z Donína (Friedrich von Dohna) a Petr Holický ze Šternberka, kteří v průběhu dubna 1447 svolávali vojsko v Čechách. Již v květnu 1447 bylo v Durynsku rozloženo přibližně 2 500 mužů a více než 200 vozů, dalších několik tisíc bojovníků se v téže době soustřeďovalo v západních Čechách a v Chebu.

Současně s náborem se však rozjela i diplomatická hra. Mohutná česká hotovost ve službách vévody Viléma přiměla kurfiřta Friedricha II. k jednání: koncem dubna 1447 se oba bratři sešli v Naumburku, kde uzavřeli příměří v saské bratrovražedné válce. Vévoda Vilém tak měl naverbované české vojsko – ale doma již neměl, kde je nasadit. Právě v tu chvíli se otevřel prostor pro dohodu s arcibiskupem Dietrichem o přesměrování celé té žoldnéřské mašinerie do Vestfálska.

Naumburské bratrské příměří přerostlo bezprostředně v jednání mezi vévodou a vyslanci kolínského arcibiskupa, kterými byli Georg Spiegel a Apel Vitzthum – nejvlivnější poradce Vilémův. Smlouva, uzavřená v květnu 1447 v Naumburku, fakticky odprodávala česky najaté vojsko za přesně stanovených finančních podmínek: arcibiskup se zavázal vést do Vestfálska přibližně 12 000 mužů a platit za ně 1 rýnský zlatý týdně na hlavu, vévodovi osobně přislíbil paušál 50 000 zlatých a třetinu kořisti a výkupného. Z těchto podmínek plynul Vilémovi mimořádný zisk – vlastním jezdcům totiž platil pouhých 20 grošů a pěšákům jen 10 grošů týdně, zatímco od arcibiskupa pobíral plný zlatý (24 grošů). Marže vojensko-podnikatelské činnosti tak činila 4 groše u jezdce, resp. 14 grošů u pěšáka týdně z každé hlavy.

Skutečný počet českých žoldnéřů, který se nakonec u Výmaru shromáždil, byl výrazně nižší než smlouvou slibovaných dvanáct tisíc mužů: skutečně doložený počet – k jezdcům i pěšákům – činil něco málo přes 6 000. Doplnily je menší durynské a saské oddíly, takže celková síla vojska Viléma III. se pohybovala kolem osmi tisíc bojovníků. České jádro však zůstávalo nepřehlédnutelné a v dobových pramenech se objevuje souhrnně jako „böhmische Söldner“ nebo přímo „Hussitenkrieger“.

Vojensky přinášeli Češi do Vestfálska to, co tehdy nikde jinde v Říši nebylo dostupné v takové míře: zkušenost husitské polní války. Jejich charakteristickým prvkem zůstávala vozová hradba, taktická kombinace pavéznické a sudličné pěchoty s ručními palnými zbraněmi a lehkou jízdou, schopnost rychlého přesunu na velké vzdálenosti i tvrdá disciplína při pleněních. Právě tyto vlastnosti byly důvodem, proč po nich tolik říšských knížat sahalo, byť zároveň hluboce pochybovalo o jejich konfesijní a sociální spolehlivosti – v očích katolických Vestfálců byli českobratrští bojovníci nadále kacíři, byť bojovali za arcibiskupa.

Patnáct českých kondotiérů Vilémova vojska

Patnáct českých kondotiérů, kteří se v posledních dnech května 1447 shromáždili u Výmaru se svými oddíly, je v saských účetních knihách doloženo jmenovitě – a tato pasáž představuje jeden z nejdetailnějších dochovaných seznamů české žoldnéřské velitelské vrstvy poloviny 15. století. Šestitisícové české vojsko se dělilo mezi následující kapitány:

• Jan Calta z Kamenné Hory (Hans Calta von Rabenstein) – přes 1 200 mužů, největší jednotlivý oddíl
• Jindřich Čeček z Pakoměřic – 600–700 mužů
• Jan Sádlo ze Smilkova (na Lestně) – 600–700 mužů
• Dobeš Vrš z Modřejovic (na Radyni) – 600–700 mužů
• Hynek Krušina ze Švamberka (na Boru) – cca 520 mužů
• Ješek Svojanovský z Boskovic – 300–400 mužů
• Petr Holický ze Šternberka – 300–400 mužů
• Vilém z Ilburka – 300–400 mužů
• Jindřich Libštejnský z Kolovrat – 300–400 mužů
• Jetřich Chlumecký z Janovic – cca 200 mužů
• Petr Kdulinec z Ostroměře – cca 200 mužů
• Bedřich z Donína (Friedrich von Dohna) – cca 200 mužů
• Jan z Mosnova – cca 200 mužů
• Albrecht Krakovský z Kolovrat – pod 100 mužů
• Jan Zajíc z Hazmburka (Hasenburg) – pod 100 mužů

K hlavnímu jádru se připojila ještě skupina vedená Janem Kolúchem z Falkenberka (zastávajícím funkci wagenburgmistra) a od 10. července 1447 také oddíly Jana Holuba ze Stojkova a Viléma ze Štropčic v síle asi padesáti mužů.

Vrchní velení nad českým sborem převzal v táboře Petr Holický ze Šternberka jako kapitán českého vojska (jmenoval ho sám vévoda Vilém jako muže, jemuž důvěřoval), zatímco logistiku vozové hradby řídil Jan Kolúch z Falkenberka. Vojsko vyrazilo z Výmaru 30. května nebo 1. června 1447; u Frankenhausenu (Strausburgu) překročilo Unstrut a 2. června tábořilo u Körneru – posledního místa na území vévodství Viléma III. Právě v Körneru nechal vévoda vyhlásit podrobný vojenský řád upravující chování na pochodu i v táboře a důsledně oddělující české oddíly od německých. Již na samém začátku tažení přitom musel vévoda zápasit s neochotou některých českých kapitánů, kteří se zdráhali vyrazit do daleké a nejasné výpravy proti neznámým nepřátelům – část z nich se nechala k účasti dotlačit jen sliby dalších plateb.

Profily klíčových kondotiérů

Jan Calta z Kamenné Hory (asi 1426–1465) byl synem rytíře Buška z Kamenné Hory, který zemřel již roku 1433 a byl pohřben v rabštejnském kostele. Calta představuje typ pozdněstředověkého válečnického podnikatele, jemuž žoldnéřská kariéra otevřela cestu do nejvyšších zemských úřadů. Sídlem rodu byl Rabštejn nad Střelou; v roce 1448 získal Calta v zástavě Žihli, roku 1453 mu král Ladislav Pohrobek udělil Přívozec a o dva roky později – v roce 1455 – přikoupil Chomutov a Blatno; k rabštejnskému panství dále připojil Chyše a Řepany. Jeho první ženou byla pravděpodobně sestra Jiřího z Poděbrad, druhou Kunhuta z Ronova; ze tří doložených dcer byly dvě provdány do rodů Kunštátů a Švamberků a třetí, Bonuše, za Beneše z Veitmile.

Pod vestfálským tažením 1447 verboval Calta a vedl největší jednotlivý oddíl šestitisícového vojska – přibližně 1 200 mužů – a za rekrutaci si od vévody Viléma III. naúčtoval přes 17 000 rýnských zlatých, které mu však Vilém nikdy nevyplatil v plné výši a jejichž část musela být dodatečně vyrovnávána ještě o mnoho let později. V roce 1460 přivedl do Bavorska zhruba 1 500 mužů jako součást pětitisícového českého sboru, najatého vévodou Ludvíkem IX. Bavorsko-landshutským za 13 500 rýnských zlatých, 3 000 bavorských hřiven a 3 000 uherských dukátů. Doma se mezitím prosadil jako diplomat: od roku 1454 zasedal mezi přísedícími z nižší šlechty zemského soudu, v roce 1455 se stal radou a komorníkem krále Ladislava Pohrobka a v letech 1457–1458 zastával úřad nejvyššího mincmistra. Jeho životopis je názorným příkladem toho, jak se v poděbradských Čechách dal žoldnéřský kapitál proměnit v trvalý sociální vzestup.

Petr Holický ze Šternberka († 1454) byl synem Aleše Holického, nejvyššího zemského komorníka a jednoho ze čtyř hlavních katolicky orientovaných politiků poděbradské éry. Manželkou si vzal Annu ze Seinsheimu, ze starobylého rodu předků Schwarzenberků, a k rodovému majetku přidal panství kolem Českého Šternberka. Z hlediska Soesterské záští je klíčové, že vévoda Vilém III. svěřil právě Petrovi vrchní velení nad celým českým sborem – byl jmenován „kapitánem českého vojska“ a v tomto postavení zodpovídal za organizaci pochodu i za jednání s ostatními kondotiéry. Současně vedl vlastní oddíl o síle 300–400 mužů a společně s Bedřichem z Donína na jaře 1447 organizoval vlastní nábor v Čechách. Zemřel necelý rok před svým otcem a po smrti dědečka roku 1455 přešlo poručnictví nad jeho synem Petrem II. na Zdeňka Konopišťského ze Šternberka.

Aleš Holický ze Šternberka (asi 1390–19. března 1455) sám do Vestfálska netáhl, ale ve sporu o žold pro vlastního syna a pro ostatní české kapitány hrál po roce 1448 ústřední smírčí roli. Patřil mezi nejvlivnější české politiky první poloviny 15. století: v listopadu 1420 ho Zikmund jmenoval jedním z dvanácti krajských správců, v letech 1422–1453 držel hrady Křivoklát, Týřov a Bečov, od ledna 1437 zastával úřad nejvyššího zemského komorníka (s přerušením po husitských bouřích nepřetržitě 1439–1455) a v září 1444 v Kutné Hoře patřil k hlavním tvůrcům volby Jiřího z Poděbrad zemským správcem. Právě tato kombinace – otcovský vztah ke kapitánovi vojska a pevné postavení v poděbradském táboře – z něj učinila přirozeného prostředníka pozdějšího vyrovnání. Pohřben byl v klášteře Sázavském.

Hynek Krušina ze Švamberka († po roce 1454) byl bratrem slavného husitského hejtmana Bohuslava V., sám však patřil k čelným představitelům katolické strany v západních Čechách. Hrad Krasíkov získal kolem roku 1425/1426 za podpory císaře Zikmunda za 700 kop pražských grošů s povinností tam udržovat sto koní pro obranu; jeho druhé velké sídlo Bor bylo dočasně dobyto husity, takže přesídlil do Manětína. Jako hejtman Plzeňského kraje podporoval v letech 1431 a 1434 obležené Plzeňany proti Prokopovi Holému, v roce 1437 válčil s Bavory a v roce 1441 vedl vojsko, které dobylo hrad Skálu. Při Vilémově tažení 1447 přivedl do Výmaru oddíl asi 520 mužů – tedy jednu z největších českých jednotek. Jeho účast je z hlediska konfesijního vývoje pozoruhodná: Krušina, dříve katolický nepřítel husitů, nyní velel vojsku, jehož jádro tvořili veteráni právě těch husitských polních obcí, proti kterým před deseti lety bojoval.

Vilém z Ilburka (asi 1415–11. září 1489) byl synem Půty z Ilburka, zástavního pána královského hradu Lokte a předního zikmundovce. Sám pocházel z rodu původně míšeňského, který držel statky i v Horní a Dolní Lužici – právě tato středoporýnsko-saská orientace rodu z něj činila pro Wettiny přirozeného partnera. Krátce před Soesterským tažením, roku 1444, zasáhl ve prospěch Vartemberků v sérii bojů s lužickými vojsky a při šarvátce na předměstí Žitavy byl těžce raněn. Do Výmaru přivedl roku 1447 oddíl 300–400 mužů. Po roce 1447 patřil mezi blízké spojence Jiřího z Poděbrad, ale roku 1465 přešel k protipoděbradské Zelenohorské jednotě a po nástupu Matyáše Korvína se stal nejvyšším podkomořím. Trvale držel Mšené, Stvolínky a hrady Himlštejn a Ronov, dočasně řadu dalších – Borek, Kalich, Týřov, Sloup, Šumburk, Hauenštejn a Helfenburk. Pohřben je v charvateckém kostele.

Bedřich z Donína (Friedrich von Dohna) byl jedním z potomků míšeňských purkrabí, kteří po prohrané dohnaiské válce roku 1402 ztratili své původní rodové sídlo a přesídlili do Čech. Jeho rodová orientace mu otevírala dvojí svět – byl mu blízký jak dvůr českých Wettinů, tak prostředí české husitsko-poděbradské šlechty. Právě proto ho vévoda Vilém III. použil jako jednoho ze dvou hlavních verbířů: na jaře 1447 svolával Bedřich – společně s Petrem Holickým – v Čechách žoldnéřské oddíly a sám pak do Výmaru přivedl jednotku o síle asi 200 mužů. Jeho rolí tedy bylo nejen velení v poli, ale i překládání mezi saskou politikou a českým žoldnéřským trhem; bez tohoto jazykově a sociálně dvojího prostředníka by se nábor v tak krátkém čase pravděpodobně nezdařil.

Apel Vitzthum starší ze Roßly (asi 1400–asi 1470) nebyl český kondotiér, ale wettinský dvořan, na jehož roli stojí a padá celá organizace náboru. Od roku 1437 sloužil jako hofmistr kurfiřta Friedricha II. Pokojného, na přelomu let 1444/1445 přešel ke svému mladšímu bratru Vilémovi III. a ujal se hofmistrovské funkce na jeho durynském dvoře. Spolu s bratrem Bussem Vitzthumem a rytíři Friedrichem von Witzleben a Bernhardem von Kochberg patřil k jádru pánů, kteří vévodu Viléma vehnali do otevřeného konfliktu s Friedrichem II. – pro tuto roli mu pozdější tradice vynesla přízvisko „Brandmeister von Thüringen“. V Naumburku v květnu 1447 stál Apel společně s Georgem Spiegelem v čele vévodova vyjednávacího týmu, jenž s arcibiskupem Dietrichem dohodl odprodej česky najatého vojska do Vestfálska, a právě roku 1447 obdržel coburgskou pflege jako kompenzaci za své durynské statky zničené ve válce. Po Vilémově vzpamatování v roce 1450 a po vojenském tažení proti bratřím Vitzthumům 1451–1452 přišel o všechny své državy a byl roku 1452 vypovězen; útočiště nakonec našel v Čechách, kde sloužil jako královský rada.

Tažení do Vestfálska v létě 1447

Po překročení Eichsfeldu a průchodu jižním Saskem, kde tažení zdržela místní jednání mezi knížaty a městy, postupovalo vojsko mezi Göttingenem a Einbeckem přibližně týden. Einbeck byl přinucen zaplatit mimořádný výpalný ve výši 10 000 zlatých a dodávat proviant. Ve dnech 11.–12. června 1447 přešlo vojsko Veseru u Holzmindenu a u Höxteru převzal vrchní velení sám arcibiskup Dietrich II.

Vstup do Lippské krajiny provázelo systematické plenění. Dne 14. června 1447 bylo dobyto a vypáleno město i hrad Blomberg, dále byly těžce postiženy Hörn, Lemgo, Detmold a Herford. Zásobování několikatisícového vojska se však stalo téměř neřešitelným problémem: místní obyvatelstvo se v davech utíkalo do opevněných měst, kraj se vyprazdňoval a arcibiskup, navzdory smlouvě uzavřené v Naumburku, nebyl schopen zajistit ani pravidelný žold, ani řádný proviant. Hladovějící české oddíly přešly k samostatným loupežným výpravám, plenily kostely a kláštery a jejich pověst v katolickém Vestfálsku se rychle zhoršovala – byť šlo o přímý důsledek arcibiskupova selhání jako vrchního velitele.

Po přechodu Teutoburského lesa u Bielefeldu dorazilo vojsko k Lippstadtu, který obléhalo ve dnech 20.–29. června 1447. Pevně opevněné město se ubránilo, avšak okolí bylo zpustošeno. Hlavní úder pak směřoval na samotný Soest: obléhání bylo zahájeno 30. června 1447. Strategickou výhodu si české oddíly vydobyly obsazením kláštera sv. Walburgy v předpolí města, odkud bylo možné vést dělostřelbu z Büchsen (děl) přímo na hradby. Ve Schermutzelu – drobném kavalerijním střetnutí – se Čechům dokonce podařilo úspěšně přepadnout vyjíždějící soestské jezdce.

Soest se však opíral o mimořádně silné středověké opevnění s dvojitým hradebním pásem, mohutnými baštami a četnými parkány – jedním z nejlépe vystavěných v celé severozápadní Říši. Posádka, posílená klevsko-mareckými oddíly i najatými žoldnéři městské rady, dokázala všechny útoky odrazit. Velký rozhodující útok celého vojska byl podniknut 19. července 1447: obránci však ovládli vyšší pozice na hradbách, ztečové žebříky padly a ztráty obléhatelů byly značné. Útok skončil neúspěchem.

Morálka v obléhacím táboře poté prudce klesla. Soestští si toho všimli a přešli k ráznější protiakci – výpadům na obléhací pozice, přerušování zásobovacích cest a blokádě obchodu z dolního Porýní a Vestfálska, který měl arcibiskupské vojsko zásobit. Sliby Dietricha a jeho spojence vévody Arnošta Saského, že vyplatí žold a zajistí proviant proti zástavnímu listu na sedm durynských hradů a měst, zůstaly na papíře. Pod tlakem chybějících peněz a rostoucích ztrát byla část vojska rozpuštěna a 21. července 1447 – pouhé dva dny po neúspěšném velkém útoku – musel Vilém III. obléhání Soestu ukončit a zavelet k ústupu.

Ústup vojska a rozpad armády

Ústup probíhal jižnější trasou podél řeky Werry směrem ke Coburgu. Tento postup byl pečlivě zkoordinován s markrabětem Albrechtem Braniborským, který udržoval s Vilémem III. během průchodu Hesenskem do Eichsfeldu úzký kontakt, protože měl na takovém směrování vlastní zájem. Cílem bylo nepoškodit území würzburského biskupství.

Klíčový zlom přišel v táboře u Hülfensbergu v Eichsfeldu 29. července 1447. Zde musel vévoda Vilém českým vojenským podnikatelům odhalit své záměry – že povede vojsko podél Werry, nikoli kratší trasou přes Mühlhausen k Výmaru. Mezi vévodou a Čechy, ale i mezi samotnými českými kapitány vypukly ostré spory o trasu pochodu a o to, kde a kdy budou vyplaceny zbývající nedoplatky žoldu. Skupina vedená Jindřichem Libštejnským z Kolovrat a Janem Čaltou z Kamenné Hory si nakonec vzala volnost vrátit se domů známou cestou na vlastní pěst. Ráno 30. července 1447 se polovina českých oddílů od vévody oddělila a pod velením Kolovrata a Čalty zamířila přes Mühlhausen, Výmar a Hof do Chebu, zatímco zbylé české jednotky pokračovaly s Vilémem přes Eisenach, Meiningen a Hildburghausen.

Cesta zpět nebyla snadná. Místní představitelé v Durynsku se – aniž by Čechy přímo napadali – stavěli žoldnéřským oddílům do cesty, kdykoli se oddíly odchýlily z nejkratší trasy, aby plenili nebo odpočívali. Hladovějící a ztrátami oslabené vojsko dorazilo do Chebu kolem 3.–4. srpna 1447 a čekalo zde na vyslance vévody Viléma. Vilém sám započal vyplácet poslední splátky 4. srpna 1447 v Coburgu; jeho durynští úředníci dorazili do Chebu však až 9. srpna – v době, kdy už byli Kolovrat a Calta se svými lidmi pryč. Úředníci v Chebu vyplatili část škod a na zbytek vystavili dlužní listy, čímž otevřeli mnohaletý spor o konečné vyrovnání.

Burgundská intervence a soestská obrana

Pro Soest bylo zásadní, že nezůstal v konfliktu sám. Vévoda Jan I. z Kleve byl synovcem burgundského vévody Filipa Dobrého (Philippe le Bon, 1396–1467), jednoho z nejmocnějších a nejbohatších panovníků tehdejší západní Evropy. Pro Burgundsko šlo nejen o dynastickou solidaritu, ale i o strategický zájem: oslabení Kolína a posílení klevské pozice na Dolním Rýně přesně zapadalo do dlouhodobé burgundské politiky pronikání do severoporýnské a vestfálské oblasti. Kolínský arcibiskup a wettinští vévodové měli na západě Říše „gleichgelagerte Interessen“ – tedy souběžné zájmy proti burgundské hegemonii, a právě proto Vilém III. tak ochotně přijal Dietrichovu nabídku na západní tažení.

Filip Dobrý poskytl klevsko-soestské straně finanční podporu, žoldnéřské oddíly i diplomatické krytí. V některých starších i populárních pracích se v této souvislosti zmiňuje i mladý Karel Smělý (tehdy ještě hrabě z Charolais, narozený 1433), jehož první vojenské zkušenosti se měly odehrávat právě v rámci burgundských intervencí na pomoc Soestu; vzhledem k jeho mládí však šlo spíše o symbolickou účast v rámci otcovy politiky než o samostatné velení. Reálnou tíhu burgundské pomoci nesli zkušení velitelé Filipovy družiny a najatí pikardští a flanderští bojovníci, kteří doplnili řady obránců města a jeho spojenců.

Vedle burgundské pomoci hrála na soestské straně roli i solidarita hanzovního prostředí. Ostatní vestfálská hanzovní města, byť oficiálně neutrální, propouštěla zbraně, sůl, obilí a peníze pro obleženou metropoli a pomáhala udržovat obchodní kontakty navzdory říšské klatbě. Dietrich II. se tak ocitl v situaci, kdy mu chybí jak prostředky na další najímání žoldnéřů, tak i politická legitimita: jeho válka proti vlastnímu městu, vedená navíc obávanými „husity“ v jeho službách, mu na cti v Říši nepřidávala.

Maastrichtský arbitrážní mír 1449

Vyčerpání obou stran – Soestu i kolínského arcibiskupa – otevřelo cestu k vyjednávání. Po sérii dílčích příměří, opakovaně obnovovaných během zimy 1447/48, byly boje definitivně zastaveny v dubnu 1449. K vlastnímu mírovému jednání došlo v Maastrichtu pod patronací burgundského vévody Filipa Dobrého a dvou vyslanců papežské stolice – kardinála Mikuláše Kusánského (Nikolaus von Kues) a Juana Carvajala. Smlouva byla uzavřena 27. dubna 1449.

Maastrichtský mír v jádru potvrdil status quo, který si Soest vybojoval. Město zůstalo trvale součástí vévodství Kleve-Mark, jehož svrchovanost nad ním byla obecně uznána, a mohlo si ponechat veškeré své staré i nově potvrzené výsady. Současně klevská strana získala drobnější územní zisky – mj. Xanten přešel do klevského držení. Kolínský arcibiskup naopak musel rezignovat na obnovení své přímé vlády a spokojit se s udržením menších okolních hradů – předně Bilstein, Fredeburg a pevnosti Kaiserswerth. Šlo o jednoznačné politické a symbolické vítězství městské obce nad církevním zeměpánem, které navíc přispělo k rozpadu vestfálského městského svazu.

Paradoxně však toto vítězství zároveň zasadilo Soestu dlouhodobou ránu. Vystoupením z kolínského svazku se stalo malou enklávou téměř obklopenou kolínským územím, ztratilo přirozené spojení se svým někdejším hospodářským zázemím a postupně začalo upadat z pozice jednoho z předních hanzovních měst. Poslední místní hanzovní shromáždění se v Soestu konalo až roku 1604, ale jeho váha v Hanze už nikdy nedosáhla předválečné úrovně.

Finanční dohra: spor o žold do roku 1492

Pro hospodářské dějiny saského a kolínského dvora měl spor o žold pro vojsko z roku 1447 dohru, která trvala téměř devět desetiletí a patří k nejlépe doloženým vyúčtováním žoldnéřského podnikání 15. století vůbec. Celkové náklady, které vévoda Vilém III. vyúčtoval arcibiskupovi za české vojsko, dosáhly 156 351 rýnských zlatých a 23 grošů; připočtou-li se k tomu náklady na německé oddíly, stravování a náhrady škod, předložili durynští vyslanci arcibiskupovi celkový nárok ve výši 242 093 zlatých a 23 grošů. Po odečtení již vyplacených záloh ve výši 11 674 zlatých zbývalo doplatit 230 419 zlatých a 23 grošů – nebo jako alternativu byla požadována zástava arcibiskupských statků Bonn a Poppelsdorf.

Arcibiskup Dietrich II. neměl prostředky takovou částku splatit. Argumentoval naopak nedisciplinovaností českých žoldnéřů, kterou mu Vilém přivedl, a snažil se odpovědnost za neúspěch obrátit proti vlastnímu vojevůdci. Spor mezi Saskem a Kolínem se postupně transformoval v trvalý problém říšské diplomacie: ještě v květnu 1462 musel landkrabě Ludvík Hesenský zorganizovat v Kasselu společnou schůzku vyslanců obou stran. Dohoda dlouho nebyla v dohledu – původní pohledávka 235 457 zlatých se postupně snižovala: v roce 1487 drážďanští vévodové přistoupili na 100 000 zlatých, definitivně se roku 1492 domluvili na pouhých 31 000 zlatých splatných v ročních splátkách po 2 000 zlatých. Ani tato dohoda nebyla beze zbytku splněna – ještě v 30. letech 16. století vznášel kurfiřt Jan Fridrich Saský nároky vůči kolínskému arcibiskupovi z dluhů, jejichž kořeny sahaly ke kampani roku 1447.

Souběžně probíhal vlastní spor mezi vévodou Vilémem III. a jeho českými vojenskými podnikateli, jejichž zbývající žold a náhrady za škody vzniklé při pochodu skrze Sasko dlouho zůstávaly nezaplaceny. V březnu 1448 uznal smírčí soud část jejich nároků za dobu vlastní služby, další požadavky však zamítl. Skutečný průlom přinesla až teprve intervence Jiřího z Poděbrad, od roku 1458 českého krále – právě jeho diplomatickým prostřednictvím se podařilo české vojenské podnikatele přimět ke snížení jejich nároků. Zbývající dluhy byly poté vyplaceny ve dvou splátkách: v prosinci 1460 v Chebu a v červenci 1462 v Mostě. Ke smírnému řešení vedlo již dříve zprostředkování významných českých šlechticů – jmenovitě Aleše Holického ze Šternberka (otce hejtmana Petra Holického) a samotného Jiřího z Poděbrad ještě v jeho hejtmanské fázi.

Použitá literatura: