Spory pánů z Plavna o Plavno, Bečov a Kynžvart (1481+)

Plavenští z Plavna (něm. Reuß von Plauen) patřili k nejmocnějším pohraničním rodům na pomezí Vogtlandu, Saska a západních Čech. V 80. a 90. letech 15. století vedli rozsáhlou sérii sporů o svou državu Plavno, o západočeské hrady Bečov a Kynžvart a o okolní léna proti rodu Pluhů z Rabštejna, Wittelsbachům a dalším sousedům. Tyto rozdrobené konflikty zapadají do širšího obrazu Vladislavovy slabé zemské vlády, kde drobné regionální záští bylo trvalou součástí krajinné politiky.

Kontext

Plavno bylo původně říšským fojtstvím a v průběhu 14. a 15. století se postupně stalo lénem české koruny. Páni z Plavna získali v západních Čechách značné statky — Bečov nad Teplou, Kynžvart, Andělskou Horu a další pevnosti. Tato pozice z nich učinila trvalé hráče v chebsko-loketské oblasti, ale také je zatahovala do sporů se sousedy. Jindřich IV. z Plavna, hejtman a později nejvyšší kancléř Království českého, byl klíčovou postavou těchto sporů — opakovaně se dostával do konfliktu s Pluhy z Rabštejna i s wittelsbašskými falckraběty, kteří měli vlastní zájmy v chebském pomezí.

Průběh

Spory probíhaly v klasickém pohraničním formátu — opovědní listy, vzájemné nájezdy, obležení malých pevností, výpalné a okupace lén. Konkrétní průběh není v dostupných českých wiki zdrojích podrobně rozepsán; rámcově lze říci, že Plavenští v letech 1481 a dál opakovaně bojovali o držbu Bečova a Kynžvartu, a to jak proti svým rivalům, tak proti zástavním držitelům, kteří se těchto hradů zmocnili v dřívějších desetiletích. Vladislavova slabá zemská vláda neměla prostředky tyto spory rozhodnout, a tak se konflikty táhly s přerušeními desítky let a byly řešeny především dílčími smíry a sňatkovou politikou.

Výsledek

Plavenští si v průběhu 80. a 90. let svou pozici v západních Čechách spíše upevnili — Jindřich IV. z Plavna se stal nejvyšším kancléřem Království českého a jeho rod patřil k nejvlivnějším šlechtickým rodům jagellonské éry. Bečov a Kynžvart se však pohybovaly mezi různými držiteli a teprve v průběhu 16. století se definitivně stabilizovaly. Detailní rekonstrukce jednotlivých incidentů by vyžadovala práci s regionálními archivy a saskými prameny — z rámcových přehledů ve wiki ji nelze provést.

Primární prameny

Plavenské spory s Pluhy a Wittelsbachy jsou doloženy především v slezských a vogtlandských listinných souborech: Codex diplomaticus Saxoniae regiae (II. řada, sv. III–IV) zveřejnil opovědní listy a smírčí výroky mezi rody z Plavna a Pluhy z přelomu osmdesátých let 15. století. Z těchto pramenů lze rekonstruovat hranice sporných lén kolem Bečova a Kynžvartu i jména hejtmanů, kteří v jednotlivých taženích veleli plavenským družinám.

Staří letopisové čeští ad annum 1481 a ad annum 1483 zaznamenávají dílčí střety v západních Čechách a připomínají Vladislavovy pokusy o zemský mír; letopisná zmínka je však úsečná a nesleduje konflikt v úplnosti.

August Sedláček v Hradech, zámcích a tvrzích Království českého, sv. X (Plzeňsko a Loketsko) a sv. XI (Chebsko a Loketsko), shromáždil chronologii držby Bečova, Kynžvartu a Andělské Hory s odkazy na chebský archiv (Kürschnerovy excerpty), na zápisy v deskách dvorských a na opovědní listy v saských archivech. Sedláčkova kompilace je digitalizována na archive.org a tvoří prakticky jediný česky přístupný badatelský přehled.

Účast českých žoldnéřů

Spory plavenského typu byly typickou živnou půdou pro regionální žoldnéřskou hotovost — západočeští páni a jejich družiny se v těchto pohraničních záštích udržovali ve válečné kondici a tytéž rody se v jiných obdobích objevují na bojištích bavorské a landshutské války. Konkrétní hejtmani ani družiny známí ze zahraničních konfliktů zde však nejsou doloženi a akce má v časové ose především hodnotu kontextu — ukazuje, jak se z západočeského pomezí v druhé polovině 15. století stala oblast trvalého ozbrojeného neklidu, z níž se rekrutovali profesionální žoldnéři pro říšské služby.

Použitá literatura: